Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 6 hodin 25 min

PRVŇÁCI 17: Rozhovor s Jonášem Jenšovským

13. Říjen 2019 - 5:17

V súčasnosti pracuje ako správca webov a popri písaní poviedok sa venuje aj tvorbe pravidiel pre stolné hry. Svoju prvotinu zasadil do sveta, ktorý by sa veľmi dobre vynímal práve v nejakej počítačovej hre. Pestrý, plný svetla, nečakaných možností, mágie a vlastne všetkého, čo dobrá fantasy potrebuje mať.

Procitnutí do spiknutí je rozsahom síce len novela, no verím, že Jonáš Jenšovský nás čoskoro poteší niečím oveľa dlhším. Možno aj zo svojho sveta Naefaru. Ale aby sme si nerobili zbytočné nádeje, dovolili sme si tohto autora vyspovedať a podobrotky, prípadne aj pozlotky, z neho vydolovať novinky, tajomstvá, zaujímavosti aj kruté pravdy.

Poznám viacerých autorov, ktorí študovali kníhkupeckú strednú školu, prípadne pokračovali v podobnom duchu na vysokej. Čím tento odbor pritiahol do školských lavíc teba?

Ahoj, Eno. No tak knihy mě přitahovaly od dětství a na základce jsem kromě jiného měl moc fajn češtinářku, která nám dokázala podat atraktivně i povinnou četbu. Pak jsem si vybíral střední a knihkupčina celkem snadno zvítězila, nějak nebylo nic moc dalšího, co by mě v nabídce zaujalo.

Bolo v niečom toto štúdium dobrou prípravou na tvoje vlastné písanie?

Řekl bych, že spíš prožitky, zážitky s lidmi, než tím, co jsme do sebe ládovali ve výuce. Seděl jsem v lavici dlouhé roky s Honzou Urbanem, autorem Pragocalypsy, se kterým jsme vyváděli nejrůznější vylomeniny, rozebíraly knížky a filmy. Skoro vedle nás seděl Michal Štipský, jehož rodiče vedou nakladatelství Wales. Tam jsem byl ve třetím ročníku na praxi a seznámil jsem se tam taky s Robertem Pilchem, který dneska vede Brokilon. Takže ve výsledku to byla zajímavá souhra, kterou jsem ocenil až po letech.

Vraví sa, že prax a život sú viac ako teória. Ako to vidíš ty?

Rozhodně. Něco se dá samozřejmě načíst, doptat, prozkoumat z dálky, ale například u takových věcí, jako jsou zbraně, sex a hodně dalších věcí, je potřeba vlastní prožitek. Jinak čtenář autorovi neuvěří. Možná bych to zestručnil – dokud si člověk nezažije orgasmus a kocovinu, tak je nikdy nedá autenticky na papír.

Prvé zamestnanie…

Seděl jsem roky ve skladu v antikvariátu a zadával knihy do počítače. Kromě toho jsem byl na kase v Tescu, doplňoval zboží v supermarketech, strávil chvilku na lince zákaznického servisu a jedno léto taky jako metař.

Prvé poviedky, nápady… Ako na to všetko spomínaš?

Naprosto přesně si pamatuju první stránku, ze které se později všechno vyvinulo. Možná bych ji ještě někde našel. Vrátil jsem se tehdy někdy v pubertě z jedný brigády, bylo to vkládání letáčků do časopisů (vidiš, zase něco s písmenkama:-)). Doma jsem něco snědl, sedl si k počítači, a místo, abych si něco zahrál, tak jsem z voleje napsal stránku, která mě dohnala k slzám. Od ní se pak začalo všechno pomalu odvíjet.

Ty si ale nezačínal s prózou. Hry, herné prostredie, pravidlá, to bolo to, čo ťa fascinovalo najskôr. Ako si sa cez tvorbu herných pravidiel prepracoval k poviedkovej tvorbe?

Hodně mě baví hraní na PC a léta inspiruje a čistí hlavu.

Ovšem co mě prvně přivedlo k tvoření bylo vydání Dračího doupěte, které brácha přitáhl domů někdy v roce 1992. Já si ty příručky v nestřežených momentech půjčoval a pročítal. Ta hra mě na jedné straně fascinovala, na druhé mě zarazily některé zbytečné nelogičnosti a podivná omezení. To bylo impulsem k psaní vlastních pravidel, která se po letech dočkala podoby pod názvem Kniha Meče a Magie (KMaM).

No a pak přišel o roky později moment z předchozí otázky a začal se rozvíjet příběh. Nezačínal jsem povídkami, hnedka jsem plánoval rovnou dlouhou sérii, na kterou jsem pak skrze povídky trénoval. Obecně mě dost mrzí tuzemská zdrženlivost k rozsáhlejším sériím a trend určitého odrazování začínajících autorů od takových projektů. Jasně, povídky jsou výborný cvičný prostor. Ovšem pokud má autor v hlavě něco velkého, ať to neztrácí ze zřetele a bere kratší texty jako přípravu. Třeba si pak Leoš Kyša nebude muset na besedách ztěžovat, že nemůže najít nikoho schopného napsat knihu, protože všichni jen povídkaří

V poslednej dobe sa stále viac hovorí o tom, že bez dobrého umiestnenia v literárnych súťažiach sa nemáš šancu presadiť. Je na tom niečo pravdy?

Určitě je to součástí mozaiky, která ve výsledku autorovi pomáhá a dovoluje mu vykročit z amorfního davu například při oslovení nakladatele. Lidi pořád mluví o vrtkavém štěstí a dalších věcech, a řekl bych, že považují hodně faktorů za neovlivnitelné. Když jsem četl knihu Richarda Bransona Tak to dělá Virgin, popisoval tam trefně štěstí jako „setkání připravenosti s příležitostí“.

Takže bych doporučil, pokud má člověk nějaké soutěžní zářezy a nějakou úroveň psaní, vyskytovat se na akcích, komunikovat, naslouchat, bavit se s lidma a seznamovat se. Nevnucovat se jim za každou cenu, na druhé straně se nebát projevit. Pak se vám klidně může stát, že budete rukopis posílat na osobní mail nebo do chatu na facebooku, protože jste se zakecali na pivu s redaktorem webu, překladatelkou nebo literárním agentem. Což třeba na conech nebo jinde není třeba v tom našem fantasy rybníčku žádný problém. Před pár dny jsem koukal na jedno video o osobním rozvoji, kde Oprah Winfrey radila: „Makejte na sobě tak, že vás nebudou moct ignorovat.“

Prečo si sa do súťaží začal hlásiť ty? Si taký súťaživý typ?

Nijak výrazně, ale zaujaly mě. Bylo to v době, kdy jsem se vlastně náhodou připojil do některých literárních skupin na Facebooku a začal tam brouzdat. Bylo to někdy na podzim – a pak jsem zjistil, že existuje nějaká Cena Karla Čapka a řekl jsem si „Hele, to by mohla bejt sranda.“ Tak jsem za docela krátkou dobu asi dvou týdnů dal dohromady čtyři soutěžní kousky a poslal je. No a Jezero skončilo na třetím místě a já byl v Mlokovi. Další dvě práce byly někde v první desítce, jen jedna se propadla. Pak jsem posílal ještě povídky do O nejlepší fantasy, Vidoucích a Žoldnéřů fantazie.

Dali ti niečo literárne súťaže? Mal si možnosť čítať hodnotenia a pripomienky porotcov?

Nevybavuju si zpětnou vazbu, která by mě nějak posunula. Většinou jsem se pak cítil spíš rozčarován, protože pokud má být zpětná vazba jednou z vizitek soutěží, zpravidla pokulhává. Člověku kolikrát nedorazí nic nebo jedna nicneříkající věta. Obecně jsem neposílal povídky do soutěží kvůli zpětné vazbě, na to mám betačtenáře a pár lidí, jejichž názoru si cením. Soutěžemi jsem byl zpočátku hrozně přitahován.

Jenže pak jsem zjistil, že je jich spousta dost netransparentních, postrádá určitou úroveň a v mnoha ohledech, které uvádí jako přínos, reálně selhává. Navíc dopad sborníků je krom vymezené skupiny zájemců prakticky nulový, a to bylo právě něco, v co jsem dříve doufal. Takže postupem času vymizely důvody, proč se jimi zabývat. Tuhle problematiku velmi dobře sepsala Míša Merglová v jednom z článků pro Fantasymag.

V angličtině existuje termín echo chambers pro prostor, kde autor slyší vlastně jen vlastní ozvěnu, která je reálně k ničemu. Nemůžu si pomoct, ale hodně tuzemských soutěží vnímám jako sice vysoké úrovně, ale taky echo chambers s nulovým dopadem.

Dlho si hľadal vydavateľa svojej prvotiny? Bolo to náročné, či si mal šťastie? 

Prečo si si vybral práve formu e-booku?

Strávil jsem nějakou dobu oslovováním s vědomím, že první díl něčeho většího je dost problematická věc. Nakonec jsem se i přes opakovaná ujištění o mailové reakci dočkal jen ticha po pěšině. Tak jsem si řekl, že mám sám k dispozici všechny potřebné nástroje, takže není důvod snažit se někomu zavděčit a někde se doprošovat.

Projekt Writer´s Valley, který má v ebooku uvedenou stránku, měla být původně určitá digitální publikační platforma podobně jako třeba E-knihy jedou Martina Koláčka. Ten původní záměr jsem nakonec opustil a u Martina si nechal vyrobit ebook. Zůstal mi ovšem jmenovaný web a v ebooku už byla adresa. No a protože si s dalším ebookem stejně budu zařizovat vlastní ISBN a přidávat do živnosťáku nakladatelskou činnost, tak už u toho zůstalo. Navíc je v tom názvu taky narážka. Já mám tu hru se slovy docela rád.

V průběhu času se snížila moje touha po papírovém vydání. U ebooku můžu spoustu procesů automatizovat, můžu si určovat cenu, můžu připojit další sortiment, zkrátka je to v mých rukách. Stránky Naefaru mám dlouho a udělat z nich eshop na digitální obsah nebylo moc náročné. Navíc mám v hlavě ještě několik forem…řekněme interakce čtenáře se světem a příběhy, což by v klasické formě bylo neproveditelné.

Tvoja prvotina je rozsahom novelou. Bol to zámer? Predsa len, aby čitateľ pochopil taký rozsiahly svet, aký si v nej rozpracoval, je potrebný dlhší formát.

Ten svazek vypovídá přesně tu část příběhu, kterou má. Bylo několik verzí, které byly myslím o trochu delší, ale má to být úvodní díl, a myslím, že tu funkci plní dobře, protože odhaluje některé základní zákonitosti světa a další naznačuje. Krom toho na webu existuje sekce Encyclopedia Naefarica, kde je toho hodně popsáno a je tam slovníček postav, míst, pojmů apod.

Jinak mám pocit, že rozsáhlé svazky jsou trochu záležitostí až poslední doby. Určitě se najde hodně starých fantasy děl, která nemají takový rozsah a přece představují zajímavé světy a přístupy k žánru.

V každej profesii je nutné na sebe pracovať, zlepšovať sa. Ako na svojom napredovaní pracuješ ty?

Přiznávám, že mám dost mezery v žánru jak knižně, tak například filmově. Třeba takového prvního Vetřelce jsem poprvé souvisle viděl někdy před týdnem, i když si střípky pamatuju už z dob dětství z VHSkek. Takže se snažím dohnat spoustu seriálů, knižních serií a dalších výtvorů. Místo toho jsem poměrně dlouho četl spíš odborné věci od filosofie po byznys. Považuju to ale za výhodu, protože mě to naučilo uvažovat o věcech dost jinak a vidět spíš výzvy než problémy. Je fakt, že posledních pár let mám sklony dávat přednost těm odborným knihám před prózou, což mě mrzí. Jenže u nich mám větší šanci, že se dovím něco nového. Obecně nevyhledávám tzv. „oddechovou četbu“, preferuju to, co mě posune a po dočtení nebudu stejný člověk jako předtím.

Píšeš fantastiku. Prečo si si vybral práve tento žáner? Súvisí to nejako s hraním stolných a PC hier?

Jako její hlavní devizu vidím možnosti hry se světem a jeho základními pravidly, což je vlastně proces, u kterého jsem začal. Je fakt, že tvorba konzistentního světa naučí člověka dbát na tu integritu a funkčnost, a dobře rozvržený svět už má schopnost určitým způsobem vést autora příběhem.

Navíc máš pak ušetřenou spoustu práce a s každým dalším napsaným kouskem tě v pohodě napadnou tři další, které zase můžou naopak rozvinout to prostředí.

Obecně jsem milovník rozsáhlých univers, se kterými člověk může trávit dlouhý čas, vyrůstat s nimi, dospívat, stárnout… a užívat si jejich krásu. Když jsi zmínila ty PC hry, už jako dítě jsem se setkal se světy od firmy Blizzard a dodnes mám rád jejich Azeroth a další lokality, protože jsem na tom všem vyrůstal.

Aké knihy rád čítaš? Je nejaká, ktorá ti prirástla k srdcu viac, ako iné?

Z prozaických uvedu vzhledem k žánru asi jen Zeměplochu, protože ta mě provází celým životem. Potom Feistův Mág kvůli několika klíčovým myšlenkám a scénám. Taky mám docela rád akční thrillety typu Forsytha, Morrella a dalších autorů.

Jinak mám asi čtyři svazky, které mě v životě hodně ovlivnily. Když to vezmu chronologicky, tak Emanuela od Emanuelle Arsanové. Ta ukazuje, že evropský náhled na vztahy a sexualitu nemusí být nutně jediným fungujícím. Druhá je Ekonomie v jedné lekci Henryho Hazzlitta. Na třetí pozici je soubor několika svazků na téma podnikání – Kiyosakiho Bohatý táta, chudý táta, Tomanova Debordelizace hlavy, Bransonův Byznys v plné nahotě, Ruizovy Čtyři dohody. A na posledním místě na piedestalu  je Zdroj Ayn Randové. Ten mi před lety totálně přetočil život v dobrém slova smyslu.

V posledních letech docela oceňuju čtenářskou výzvu Databáze knih, která mě nutí vydávat se do nových vod, kam bych se jinak asi nedokopal. Léta jsem se třeba chystal na klasického Drákulu (již přečteno) nebo Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí (znudeně odloženo). Bez ní bych je asi nedržel nikdy v ruce.

Autor ktorého máš rád alebo obdivuješ je…?

Sir Terence David John Pratchett, OBE;-) Určitě ještě hodně dalších, ale Terry nad nimi zatím ční jako hora. Vzpomínám si i na článek Brandona Sandersona vydaný krátce po Terryho smrti, kde rozebral důvody, proč je Zeměplocha pravděpodobně nejvyšší forma literatury na planetě.

Písal si si v škole čitateľský denník?

Jo, a myslím, že jsem si tím párkrát zachránil prospěch. Větším úspěchem ale bylo, že jsem češtinářce na prázdniny decentně vnutil dvě knihy od Pratchetta, konkrétně Morta a Čaroprávnost. Hrozně ji tehdy zaujalo skloňování Smrtě jako rodu mužského životného.

Keď už sme v rubrike Prvňáci… Aký si bol vlastne žiak /študent?

Do nějaké míry vždycky rebel a improvizátor, kdy jsem se uměl vymotat i z nějakých průšvihů. Nějak jsem si vždycky rozuměl víc přímo s učiteli, než s vrstevníky. Nakonec můj táta byl profesor a učil na Karlově univerzitě anorganickou chemii. Od dětství jsem byl zvyklý setkávat se s kapacitami v oborech a nebrat je jako nějaké modly, ale jako kamarády. Pamatuju si jednu situaci v základní škole, kdy se zahájení roku zúčastnil jeden člen zastupitelstva. Všichni ho pozdravili „Dobrý den.“ a já jediný: „Nazdar, Jirko.“ Byl to totiž chemik a otcův bývalý student, který k nám běžně chodil na kafe a kus řeči. Vždycky jsem si vlastně dobře rozuměl s lidmi o generaci i dvě staršími a třeba na výšce jsem neznal prakticky žádné spolužáky, ale rád jsem chodil na konzultace u kantorů.

Na střední jsem byl prospěchově v průměru, ale odemykal jsem šatnu a byl jsem předseda třídy. Třídní mě měla svým způsobem v oblibě, aniž bych o to nějak usiloval. Ve třeťáku jsem propadl ze světové literatury a pak dvakrát maturoval z ekonomiky. Už tam se projevoval sklon dělat věci po svém a pohybovat se mimo zajeté normy. Někteří to ocenili, jindy jsem dostal poznámku.

Nerád cestuješ. Prečo?

Vidiš, teďka mě teprve napadlo se nad tím trochu víc zamyslet. Asi je to hodně relikt z dětství, kdy jsme s rodinou jezdili často na akce na Moravu nebo dovolený a tak nějak se nikdo moc neptal, jestli o to mám vůbec zájem. Postupně jsem se stal na tenhle model „rodinná dovolená“ docela alergickým a ještě to ve mě asi doznivá. Pravdou je, že už to není úplný odpor, spíš se to blíží neutrálu a nemám k cestování moc důvodů.

K akému typu autorov patríš? Píšeš intuitívne, či máš doma zbierku notesov s detailnými poznámkami o svetoch, postavách či udalostiach?

Hele, od obojího něco. Nevěřím, že existuje vyhraněný typ, všechno jsou podle mě kombinace obou přístupů. Kdysi jsem psal i ručně. Jenže na základce jsem si dojebal psací písmo a někdy v osmičce se naučil z čiré nutnosti tiskací. No a to jsem si domrvil na střední, takže od těch dob preferuju počítač. Rukou napíšu, ale za půl hodiny to po sobě už luštim, takže i když mám doma hory papíru na poznámky, mám prakticky všechno někde online, v Evernote a podobných aplikacích. Nakonec i kvůli tomuhle jsem zakládal web, protože tam dávám to, co považuju za nějak hotové, hlavně co se informací o světě týče.

Obecně jsem měl první dobu autorského okřesávání v 90. letech a jsem za to hrozně rád. Nebyly facebooky, nebyl internet a člověk se musel učit sám vlastní prací, iniciativou a přemýšlením. Výsledkem je, že to, co – jak odhaduju podle mnoha projevů na internetu – dává spousta autorů do zápisníčků a všude možně, já mám prostě v hlavě. A taky moc nepřepisuju, moje drafty jsou většinou tak 80% hotového textu. Nevybavuju si, kdy jsem naposled v textu výrazně škrtal. Zkrátka si to nechám nejdřív důkladně projet hlavou a na „papír“ už dávám to, co má nějakou podobu.

Ako často sa dostaneš k tvorivému písaniu?

Technicky to u mě není náročné, protože můj den zahrnuje dva noteboky otevřené na stole a přepínání mezi nimi a okny. Takže otevřít editor a něco někam přidat je otázka pár vteřin.

Kde čerpáš nápady na poviedky a verím, že aj na ďalší román? Sú ľudia, ktorí ťa inšpirujú?

No série Naefaru je dost podrobně navržena už hodně let, tam nechávám věci jen dozrát a postupně dodávám do souborů i více svazků napřed. Inspirace přichází odevšad a mám slušnou frontu konceptů, které čekají na rozpracování. Jak už jsem se zmínil dřív, při psaní jedné věci tě obvykle napadne X dalších.

Dokážeš si nájsť čas aj na relax a koníčky?

Upřímně, posledních několik let mi práce a zábava splývá. To, co mě živí, mě furt ještě baví, protože je to zase vytváření systémů. V rámci koníčků a odpočinku doháním žánr, dočítám knihy, dokoukávám seriály a dohrávám hry. Zrovna někdy minulý týden jsem si doplnil dětský rest dohráním výroční edice plošinovky Another World.

Priznaj sa nám, aké máš literárne plány do blízkej či vzdialenejšej budúcnosti? Čo chystáš, píšeš, nad čím premýšľaš?

Jsem odhaduju tak ve čtvrtině druhého dílu naefarské série a mám dost kostry i na další svazky včetně prequelů. Procitnutí do spiknutí není – jak je patrné z prologu – úplný začátek Drawkových dobrodružství. Předcházely mu tři příběhy a ta stránka, kterou to všechno začalo a o které jsem se zmiňoval, patří k jednomu z nich.

Protože jsou ty svazky dost provázané, tvořím to po delších úsecích a vlastně tak nějak najednou. Běžně uvažuju cca tři čtyři díly dopředu, co se bude dít.

Další věc, kterou chci doklepat, jsou právě ta rpg pravidla, tedy Kniha Meče a Magie, a pak to dostat mezi lidi.

Moja posledná otázka. Čo by si nám v krátkosti ty, ako autor, povedal o Procitnutí do spiknutí? Čo by sme si mali všímať, akú časť knihy či postavu máš najradšej…?

Vybavila se mi teďka slova z písně Michala Tučného „…poznal jsem, že tenhle svět mám rád…“ Kromě samotného příběhu mě hrozně bavilo vymýšlení názvů kapitol, které se rýmují, a hledání adekvátních citací. Navíc se v samotném textu vyskytují narážky na další díla, klasiky i populární, vědecké teorie a některé filosofické koncepty. Někde mám hrubý přehled, kde je jich asi dvacet, z hlavy si vzpomenu na Švejka, kousek Foglara a Heideggerovu metafyziku. Určitě je jejich tam víc, ale musel bych si to znova projít.

Pokud bych to měl v krátkosti k něčemu přirovnat, tak lehce akční humoristický fantasy thriller. Zákonitosti světa docela mění pravidla zpravodajských her a dovolují dosti svérázné tajné službě chovat se tak, jak se chová, a fungovat tak, jak funguje.

Za Fantasy planet prajem Jonášovi Jenšovskému veľa super nápadov a tiež úspechov v jeho ďalšej tvorbe. Verím, že sme o ňom na stránkach nášho portálu nepočuli naposledy.

PRVŇÁCI 17: Jonáš Jenšovský – Procitnutí do spiknutí

12. Říjen 2019 - 4:59

Pozývame vás na púť po krajine Namid. Obujte si turistickú obuv, zbaľte všetko potrebné a spoločne sa vydáme objavovať skryté blízke aj vzdialené končiny. Spoznávať záhady prírody, nevšedné zvieratá, bytosti aj ľudí, ktorí majú mnoho podôb a ešte viac možností a schopností. Chvíľami sa zrejme budete cítiť ako v počítačovej hre, no bez možnosti zasiahnuť do deja. Budete môcť len napäto sledovať, ako si so všetkými zamotanými problémami chrabrý hrdina poradí…

Naefar a iné dimenzie

Drawk je nútený prejsť cez otvorený portál do iných svetov. Netuší, kam sa dostane, čo ho tam čaká, no je členom Bratsva noci (bojovník Mesačného draka) a preto ho členovia Gardy Zářícího chcú dostať. No Drawkovým priateľom a pomocníkom je Kernos, ovládajúci mágiu a s možnosťami (povedzme že) nesmiernymi.

Po prechode portálom sa preberie a netuší, kde je, kým je, nespomína si na takmer na nič. Je spálený a ubolený. No mal šťastie, že dopadol do záhrady kláštora Morského slnka. V ňom je opátom Daregan, rozvážny a vzdelaný muž s tajomnou minulosťou. Drawka sa ujme a lieči ho. V kláštore sa náhle objavuje aj Kernos. Spoločne s predstaveným kláštora ho pošlú do metropoly Namidu, k Dareganovmu bratovi, ktorého zamestnáva kráľovská tajná služba. Mladý muž sa vydáva na cestu spôsobom, ktorý je možný iba v Namide. Pokým sa ocitne pred bránami hlavného mesta Soran, prežije niekoľko zaujímavých stretnutí. No to najinteresantnejšie ho čaká v krčme Letící čepel. Tam spoznáva opátovho brata Nareatha, zoznámi sa so šéfom tajnej služby Derakinom a aj ďalšími členmi špiónskeho spolku.

Do nových príležitostí ho zasvätí Henlin, majiteľ Letící čepele.

No skôr, než sa z neho stane plnohodnotný agent, bude potajomky podrobený skúškam. Jednou sa stane dozor nad Nareathom, povestným svojou láskou k ženám, najmä vydatým.

Zashioňan postupne spoznáva Soran so zapadnutými úzkymi uličkami. Jednotlivé štvrte sa od seba líšia sťa deň a noc. Niektoré sú bohaté, iné nebezpečné a vydať sa do nich znamená koledovať si o problémy. Zoznámi sa so zaujímavými ľuďmi a pomaly začne prenikať do intríg a tajomstiev ovládajúcich mesto a hlavne obyvateľov. Na vlastnej koži pocíti zvláštne zákonitosti Namidu, naučí sa porozumieť istým špecifikám tamojšej tajnej služby a schopnostiam jednotlivých agentov.

Zúčastní sa nebezpečnej utajenej misie, na výsledku ktorej závisí ďalší osud kontinentu. Postupne sa utvrdzuje v poznaní, že Soran je mesto, v ktorom určite pobudne oveľa dlhšie, než si myslel. A nebude to vďaka zjavným architektonickým krásam…

Svet, svety, nesvety a možno aj svätí…

Namid aj Althorik zrejme každého nadchnú. Do detailu prepracované univerzum, nádherná príroda, zákonitosti mágie, reinkarnácia, bytosti, tvorčekovia aj bohovia. Všetko dýcha a nenápadne čitateľa opantáva  krásou a farbami, ktoré živo vidíte vo svojej fantázii. Pri čítaní máte pocit, že ste v reálnom svete, hoci viete, že nič skutočné nie je. Blúdite uličkami Soranu, občas vás okradne zlodej, inokedy skáčete zo strechy na strechu, aby ste sa vyhli nečakanému súboju. Obdiv pocítite aj k Naefaru a zaujímavej histórii jeho vzniku.

Čo sa týka technickej stránky, novela je napísaná zručne, s ľahkosťou a osobitým štýlom. Autor už má niečo za sebou a zo začiatočníckych chýb sa dávno vypísal. Samotný dej je pomerne jednoduchý. Tajomný mladík zapadne do partie správnych chlapov, žien a bytostí, spraví hrdinský čin a nájde svoje miesto v živote.

Dej odľahčujú veršované, či zrýmované názvy kapitol, čo pôsobí veľmi milo a humorne. Je vidieť, že Jonáš Jenšovský sa so svojou prvotinou naozaj pohral.

Problémom je však to, že celý príbeh je rozpracovaný na veľmi malom priestore. Takže dosť vecí sa nedozviete, mnoho charakterov poriadne nespoznáte a zopár osudov zostane nedopovedaných. Udalosti sa občas posúvajú akýmisi nečakanými skokmi. Zrazu preletia okolo, ako v rýchliku, pretože na rozvinutie konkrétnej dejovej línie, či postavy nebolo miesto. Ak má Jonáš Jenšovský v pláne napísať viacero na seba nadväzujúcich častí, je to pochopiteľné. Nemôže všetko vyzradiť naraz. Napriek tomu v čitateľovi pretrvá pocit, že by bolo lepšie, keby v tejto úvodnej časti predsa len trochu spomalil. Ak si chce autor získať a udržať čitateľov je potrebné ich navnadiť práve tým, že im umožní spoznať svojich hrdinov a prostredníctvom krátkeho osobného príbehu im dovoliť, aby si vytvorili aspoň k niektorým bližší vzťah. Čo v tomto románe to kvôli jeho krátkosti a rýchlosti ide naozaj dosť ťažko.

Zostáva veľa otázok

Čo sa stalo, že Drawk musel utiecť do inej dimenzie? Kto je Zářící a čo boli zač postavy, ktoré vytvorili portál? Kto boli tajomné prízraky v lese a prečo vykonali to, čo vykonali? Prečo si Jonáš Jenšovský vybral novelu na taký obsiahly svet a množstvo postáv? Muselo mu byť jasné, že čitateľ bude mať otázky, pretože veľa vecí zostane nejasných, čo ho môže od čítania odradiť.

Taktiež môže niekomu robiť problém zorientovať sa v tom množstve zemepisných názvov: Naefar, Namid, Althorik, Tassart, Zashion. Ak v čítačke zväčšíte mapu na čitateľnú veľkosť, získate výhodu.  K www.naefar.cz, stránke na ktorej sa vysvetľuje mnoho detailov z tohto sveta, sa totiž prepracujete až po dočítaní románu. To isté platí aj pre mená postáv. Niektoré sa spomenú iba dvakrát v rozpätí viacerých strán, a ak nemáte dobrú pamäť, máte veľký problém. Netušíte, kto to je a v akej súvislosti sa už konkrétne meno obbjavilo.

Citácie v agličtine… je super, že pisateľ tento jazyk ovláda, no nie každý je na tom rovnako. Preto by bolo dobré uviesť preklad týchto textov aspoň v poznámke pod čiarou, aby im porozumeli všetci.

V každom prípade je táto novela kvalitná a má potenciál čitateľov zaujať. Takže ak milujete fantastické a do detailu prepracované svety, nemáte radi dlhé romány, túžite po akčnosti a nebojíte sa aktívne zapájať svoju fantáziu a domýšľať si, Procitnutí do spiknutí je pre vás ako stvorené.

Jonáš Jenšovský: Procitnutí do spiknutí

Vydáno pouze jako e-kniha

Vydal: Writer´s Valley, 2019

Počet stran: 149

Cena: 99 Kč

Čtenářská povídka: Kamenné monštrá

11. Říjen 2019 - 10:56

Kamenné monštrá

Sil zabuchla dvere vrtuľníka. Stačilo pár sekúnd a z úst nám už nepadali ľadové ihlice, ale para a potom si klimatizácia poradila aj s tou. Desiatnička si nás rýchlo premerala, roj usedal na sedačky, ona si prisadla ku mne. Arktický vzduch vonku zvírili dva rotory a Kamov vyskočil zo zmrznutej zeme letiska. Z kapsy taktickej vesty som vybral kávovú tyčinku plnú tuku, vlákniny, srvátky, kofeínu i sacharidov a počal kaziť zub. Vykukol som z malého okna.

Povedľa nás sa zo snehu odlepili ďalšie dva stroje. Baraky základne sa menšili. Opúšťali sme bezpečný kraj pri obrej sopke Obe a mierili na nesmiernu rovinu pri Severnom ľadovci, na ktorý vo vrchole zimy sneží zmrznutý oxid uhličitý. Kamov zmenil smer letu a mne sa stratila majestátna hora, pre ladný a výrazný dvojvrchol volaná aj Prsia. Motor sa zohrial, ustálil v otáčkach a len ševelil.

Desiatnička začala spievať len čo som dojedol. Všetci sme sa pridali, vojak nevie, kedy predstúpi pred Hospodina. Sil mala pekný hlas, viedla s Malým melódiu a obzerala si nás, akoby hľadala pôvodcu falošného tónu.

Začala nová pieseň, srbčinu vymenila slovenčina. Bola to moja obľúbená, sám som ju predstavil Sil a tej sa luteránsku pieseň zapáčila. I Páv mala ľúbezný hlas a Fena s Bačom medzi nami priam duneli. Doznel spev a vojaci sa hneď venovali výbave, drobnej hygiene, vtipkovaniu, dumkám. Páv prirodzene hneď zaspala. Ja siahol po druhej tyčinke, pistáciovej.

„Orech, to nie je možné,“ drgol do mňa Bazil a snažil sa mi vziať čokoládu. Keď sa mu to nepodarilo, cekol dáku grécku oplzlosť a potom spustil srbochorvátsky.

„Nosíš to vo vreckách miesto munície? Nedajbože sa bude strieľať a ty budeš páliť len slepými,“ a hlasno prdol.

Rehot kolegov bol krátky, vetry ťažili malý priestor a aj pilot, zle na nás pozrúc, zasunul dvere pilotnej kabíny. Prebral i Páva. Vojačka sa chmúrila spod vytrhaného obočia, vytiahla skadiaľsi voňavku a rozprskla ju vo vzduchu. Fena sa hlboko nadýchol a zašomral, že nevie čo viac smrdí, za čo dostal novú dávku aromatického aerosólu.

„Bazil, doteraz mal z akcie sračku vždy len Bača,“ mrkol na môjho blonďavého suseda oproti vysoký Korab. „Dúfam, že okrem smradu nešíriš i salmonelu.“

„To mám užiť v tomto smrade?“ sfunel Tata, sediaci pri pilotových dverách. Pozeral na farebné tabletky na dlani a napľul Bazilovi pod nohy. Potom som z jeho rýchlej bulharčiny nič nerozumel, len tata ta. Napokon tabletky zapil čajom z termosky a fľochol ku mne.

„Do psej riti,“ odvrknem, ,,kdejakú rodiolu a glukozamín i sulfáty a kolagén i maslo si pcháš do vrecka, ale desiatu daj ty,“ napriek ponose som mu čosi podal. Tata mi to rád vracal v bufete, kde sme ochutnávali z desiatok planét.

Sil ho cez chodbičku zatarasenú výstrojom a výzbrojou kopla do čižmy a Bulhar jej podal štyri nádobky s výživovými doplnkami. Sil bola biokyborg. Jej telo otužili bunkové výmysly šialencov v bielych plášťoch. Odolnejšia smädu i chladu, horúčave, hladu. Silnejšie svaly, šľachy, väzy, kosti. Pružná a silná. S osobitým čarom.

Puzdrá z hrubej kože a kostičiek okolo lakťov, kolien a na pleci sa nie každému páčili. I lebku nemala štandardnú. Sil mala zvodnú postavu, vylepšenia to však podľa mňa pokazili. A ktovie, azda ochrnula, krívala, bola slepá alebo mala nehodu a preto súhlasila s renováciou a službou. A podarilo sa i ďakovala Bohu.

Nerozprávala o tom. Prehltla niečo na kĺby a kožu a siahla do batohu po desiatu. Až nami zatriasla turbulencia, omrvinky z chleba a dáka maslová nátierka i kúsky listov jej spadli až mne na rozkrok. Bača nespokojne vstal, prehrabol sa v plavých vlasoch a za všeobecného smiechu sa pobral do kabínky uľaviť črevám.

„Prečo sa vždy nažerie, aj keď vie, že máme letieť?“ divil sa Malý a ťahal sa za briadku. „Bo náhodou treba aj mne,“ zavrčal, „a to tam bude puch, že si môžete podať ruku,“ fľochol na Bazila.

„Ale čože, otvor okienko a raz dva tam vyvetráš.“

„Vyvetrať by si si mal hlavu.“

Bazil urputne zívol. Prestal sa škeriť na nás i na svoju vyleštenú helmu visiacu mu na remenci z krku, o kolená si oprel pušku. „Mám zlú predtuchu. Zle som spal. Nezaspievame ešte niečo?“

Všimnem si, že Fena, ktorý sa tváril, že spí, otvoril oči. Sil pomaly dojedla a pozrela na mňa. „Choď za Kolom. Čaj a bonbóny. Lebo nám tu začnú defekovať.“

Dvaja piloti a rotný mali super výhľad na divočinu. Kraj bezľúto stískala Pani Zima. Na Mandole sa čas ráta na trinásť mesiacov. Základňa bolo sedem mesiacov v područí zimy a my leteli do kraja, kde panoval mráz asi mesiac dlhšie. Obzor už nehatila jedna hora či vŕšok, nerátajúc pahorky, asi naviate duny a ľadové hŕby. Pravda, Poprsie by ste ešte videli, ale leteli sme opačne. Tajga zredla medzi močiarmi a pláňami štrku doneseného riekami. Slabé slnko a tri malé mesiace viseli na oblohe. Záveje a fľaky vydutej prsti sa striedali na šachovnici severu s hlúčikmi tmavých rastlín.

Za nami začali sláviť Boha. Rotný, ten bol domorodec z Mandoly, na mňa kyslo pozrel. Chcel riecť k spevu niečo ironické, a on vedel byť hnusný v slovách i činoch, ale ostal ticho. Poškrabal sa medzi okom a nosom, pre ktorý mali domorodí prezývku tulene. Pristúpil som k samovaru.

„Paráda, je uvarený.“ Pošúchal som si dlane. Z miesta som vzal pripevnenú termosku a žmurkol na pilotku. „Dáte si?“

„Už sme mali. Ďakujem.“

„A vy?“

„Nie.“

„Kolo?“ oslovil som rotného. Bolo to jeho skutočné meno, inak sme všetci v rote mali prezývku. Pasovala by mu dáka z antickej tragédie, či z hororu.

„Áno, Orech?“

„Roj má náladu pod psa, dovoľte pralinky.“

Kolo sa pozrel pod nohy, kde boli dvierka od malej chladničky, premeral si ma, akoby som hlásil dezerciu, potom sa zohol a vytasil škatuľu s tučnou čokoládou a liehom. „Nech dajú do pekla dačo bojové, čo ste staré baby? Vraj i vy strkáte nos do biblie. Kde to človeče žijete?“

„V dvadsiatom treťom storočí?“ zamrkal som.

„Ale pred Kristom!“ zhúkol. „Z vašej zasratej planéty ste priniesli len skazu, ale zato s modlitbou na perách. Naši bohovia nám nepomohli s Orkami ani s vami, to si azda myslieť, že vaši bohovia sú lepší?“

Pokrčil som ramená. „Úvaha je to zaujímavá.“

„Orech!“ zrúkol a bolo vidno nával krvi okolo jeho očí. „Vziať kladivo!?“

Tá predstava nebola príjemná. Rýchlo som zmizol za dvere a potešil pralinkami roj a posunul čaj. „Kolo má dosť kostolných,“ hlesol som, „zaspievajme tomu starému marxistovi internacionálu.“

„A čínsku hymnu nechce?“ zasipel Bazil a logol si ostrého čaju s roztopeným maslom. „Keby nie Hospodin, už sú z nás moslimské barany.“

„Radšej bravy, tie by nezožrali!“ skríkol Tata, tiež neľúbil minarety.

„Ale, spokojne, spokojne,“ zdvihol sa zo sedu Spokojný. V našom roji bol jediným moslimom. Ale bol Bosniak a rád spieval, a s nami i Ježišovi na chválu. „Ot južnych morej do poľarnogo kraja, raskinulis naši lesa i poľa,“ zatiahol a prví sa pridali Páv a Fena, ktorí boli Rusi. Ruská hymna sa tu hodí viac, než internacionála.

Pod stropom zasvietila oranžová kontrolka. Všetci stíchli. Len Bosniak sa poškrabal v čiernych šticiach, nasadil si prilbu, nezapol ju a cekol. „Spokojne, nič sa nedeje.“

Dvere od pilotov sa prudko odsunuli a Kolo na nás vyceril svoj trochu kolíkový chrup. „Zachytili sme podozrivý dátový prenos. Držte sa, ideme dolu,“ zatiahol dvere k pilotom a zhrbil sa tam pred obrazovkami. Na truc predpisu si ani nesadol, nieto aby sa pripútal. To konečne spravil Spokojný, chytil sa držiaka sedadla a pozrel do rohu, kde blikajúce svetlo pršalo na ikonu.

„Do psej matere,“ cekol Korab, keď červené svetlo zamenilo oranžové. Adrenalín hore, vysoký tep a potom otras. Stroj vrzgol, zjavil sa dym, čosi zunelo. V rukaviciach som z vačku neohrabane vybral horiaci mobil a šmaril ho na dlážku k iným zničeným haraburdám. Smud, spálenina, kašeľ. Zapínali sa prilby, syčali kliatby.

Akútne sme padali, jeden motor vysadil, riadenie nefungovalo. Bazil a Bača sa nevládne posúvali po podlahe, vyhodení zo sedačiek, ktorých bezpečnostné pásy odpálil lúč. Grékova ohorená hlava sa ocitla medzi mojimi čižmami, matné a vytreštené oči, dymiace uhlíky na výstroji. Bača, ktorý bol Slovák, ako ja, sa zasekol pod stojkou navijaka a prestal robiť kotúle.

Úder minul kabínu pilotov, bola šancu, že tí to zvládnu. Vysoko energetický prúd častíc našťastie nezapálil naše granátomety a muníciu helikoptéry, riadenie je zdvojené…

A piloti to začali dávať do radu. Posunul som Bazila od seba a pozrel do kúta na ikonu. Prežehnali sme sa viacerí. Spokojný a desiatnička Sil sa chopili hasiacich fliaš, trochu peny mi streklo na sklo helmy. Tata a Malý skúšali tep a dych nevládnych. Páv pichala rodákovi injekciu do spáleného stehna.

Stlačil som gombík na prilbe a pred očami sa mi premietlo, ako náš posledný vrtuľník chaoticky padá medzi stromy a vybuchuje tam. Šípka displeja ukázala útok zo smeru rieky. Vrtuľník nad nami sa otočil k jej širokému ramenu. Bezzáklzové kanóny vypľuli strely a dym, šesť výbuchov zo päť kilometrov od nás vyrazilo zamrznutú zem, sneh, ľad i drevo.

Nato tam letela riadená strela a zakryla rozrytú tajgu plameňom. Kusy triesok padali až na ľadovú pláň šírej Vyzy, najväčšieho prítoku Veľkej, ktorej vody začínajú v preďalekých trópoch a končia pod severným ľadovcom.

Piloti skrotili stroj a zamierili k vraku, ktorý horel uprostred hájika stromov. V prilbe som počul, ako Kolo posiela nezasiahnutý vrtuľník preveriť miesto pasce, podáva hlásenie na základňu a potom vpadol medzi nás.

„Orech a Sil k navijaku, spustíme vás dolu. Overíte situáciu a naľavo je aj niekoľko nevybuchnutých striel. Vyzdvihnete.“

Displej helmy mi ukazoval, že tam niet pomoci. Do toho mrazu strhať nos pre pár riadených a neriadených striel, ktoré rotný predá na čiernom trhu? Mračil som sa. Odsunuli dvere, vykuknem do povetria.

Boli sme vlastne kúsok od nešťastia, ale spaľujúce plamene tu už nebolo cítiť. Prilba avizuje mínus štyridsať, vo vzduchu by praskol pľuvanec. Vyzizol som k Sil. Surový vzduch vyháňal z helikoptéry dym. Tu mi helmu červeno podsvietilo. Vrtuľník nám poslal varovanie pred raketou. A ja som ju i zbadal. Šmuhu sivého dymu za bujarou prskavkou.

Automatický úhybný manéver ma skoro vyhodil z dverí. Pohľad von vravel, že Kamov nestihne otočiť stranu, kde ešte fungoval systém ochrany pred strelami s pekným menom Medúza. Napadlo mi, či nebude lepšie vyskočiť. Tridsať metrov? Padnem na strom…

Vykuknem po hrozbe a vzápätí sa reflexne zhrbím. Raketa! Huk, teplo a smrad z motora strely na okamih vystriedali chlad. Zamrel som. Žiadny výbuch. Len krik, hrmot, fľochnem za seba.

Sil, ktorá sa nedávno, tak ako ja, zapierala v dverách, zmizla. A za mnou mláka rýchlo mrznúcej krvi a hlava s dlhými vlasmi. Vydesené tváre vojakov a od krvi ošpliechané sklo bojových prílb.

Vrtuľník nám prepojil video z napoly funkčnej Medúzy. Raketa vykopla desiatničku a bezhlavé telo Páva priamo na plamene miesta zostrelu. Dva kilometre ďalej zastihla raketu autodeštrukcia. Približovací i kontaktný zapaľovač zrejme zlyhal pre silný mráz.

Počítač vrtuľníka vzápätí zanalyzoval zničený stroj a jeho okolie. V prilbách sme videli daktoré závery a i s polovicou senzorového vybavenia bolo jasné, že neprežil ani kyborg v ich roji. V posádke každého stroja zvykol byť aspoň jeden domorodec. V prvom rade pre propagandu.

Domorodci vedno s nami strážia kraj pred banditmi a pašerákmi. My sme mali rotného, jeden z pilotov druhej helikoptéry bol tiež miestny a v zostrelenej bol kyborg, ako Sil. Pravda, iba ten kyborg bol z tohto kontinentu, naviac z kmeňa, čo bol kedysi utláčaný. Ostatní boli z južného kontinentu. Takto sa pravidelne stávalo, že Mandolčania v armáde boli k svojim tvrdší, ako vojaci zo Zeme.

Nielen k svojim, ako medzi nás vpadol Kolo, bez zľutovania vykopol Pávinu hlavu von, do ohňa. Nato nasledovali telá Baču, Bazila a Feny. Spomenul bojovú hranicu a zabuchol obe vonkajšie dvere.

„Idioti, chcete vypadnúť?“ upozornil nás. „Tata, Korab je ranený, neciv na mňa ako na ducha. A vy na rite! Máme stopu strelca. Hovorím na rite, bo si rozbijete hubu!“ rotný skočil do pilotnej sekcie a zas rozkazoval. Prudký pohyb ma vtlačil do sedačky.

„Brankár by si nebol dobrý,“ povedal mi po prežehnaní Tata. „Zato Kolo môže ísť na krídlo. Had,“ sykol a presunul sa ku Korabovi.

„Si chlapík,“ bacol do mňa nešetrne Spokojný. „Video, kde si sa vyhol strele bude mať väčšiu popularitu, než nezbedné kozy našej spokojnej premiérky,“ z jeho hlasu usúdim, že šok už hodil za hlavu.

„Najlepší hynú prví, mor, ja to asi prežijem.“ Malý znechutene sklonil kotrbu do dlaní. „Sil a Páv, naše kvetinky a tovariši. A on ich… To ho maximálne degradujú. Do ďasa, keby sme tu nekrúžili pre pár termobarických hlavíc, možno nás ochráni Medúza.“

„Ak chceš filozofovať, pamätaj, že máme zapnuté prilby. Ktovie, čie uši počúvajú,“ upozornil ho Tata od raneného. A potom sme mlčali, do spevu nám nebolo, ani keď guľomety a kanón rozstrieľali trojicu banditov na zamrznutom brehu Vyzy.

Sedel som v helikoptére vedľa zle zavretých dverí, po útoku sa totiž zasekol zámok. Navzdor funkčnej klimatizácii od nich dorážal tak úporný mráz, že horšie to nebude ani na najbližšej obežnici Mandoly. Kolo bol vedľa mňa, svoje miesto v pilotnej kabíne nechal zranenému Korabovi. I tak by som radšej sedel vedľa hovna.

S jeho srsťou a zatváracími nozdrami mal byť na mojom mieste. Až si spomeniem, že pilot druhého vrtuľníka, zvaný Cylon, sa dobrovoľne prihlásil na Mandolu pre jediný rôčik??

Pritrafila sa mu akcia s lyžiarkou celebritou, ktorá uverila reklame o skvelých horách Albánska. A nedostal od nej autogram. Cylonovým pričinením totiž prišla o dvoch zatúlaných psov. Skúšali pytliačiť. Za úlovok inkasoval poľovník na súde šesť liet. Nuž sa prihlásil do armády, to skrátilo trest o polovicu. Sektor Mandola ubral ďalší rok.

Slúžil na hviezdoletoch. Dal si navŕtať stavec pre čip prvého typu ku komunikácii s umelou inteligenciu. Za opakované porušovanie príkazov získal prezývku Cylon a pritiahli ho bližšie k povrchu Mandoly.

Obe naše vrtuľníky leteli tesne pri sebe. Cylonov vo fit forme prvý. Displej prílb nám oznámil blízkosť cieľa. Uvideli sme šíre rameno veľtoku, ktorý ústil do Veľkej až na severnej tundrovej rovine. Čo je z väčšej časti až na dno zamrznutý šelf severného oceánu, uzavretý ľadovcami severných súostroví. Ľad zaprášený tučnou vrstvou prachu a piesku, splaveným štrkom i vegetáciou.

Balkánska federácia anektovala ľavú stranu povodia Veľkej, pravú stranu okupovalo Rusko. Za susedov sme ešte na kontinente mali federáciu Indočíny, Kanady a Aztlan.

Vrtule vírili sneh, tak nízko sme leteli. Za ľadom rieky rozľahlý tmavý ostrov, ihličnany. A osada pôvodných obyvateľov. Cylon zapol plazmový kanón. Museli nás zachytiť všetky lepšie senzory v okruhu 300 km. Niežeby sa tu dali čakať. Náš poškodený stroj sa musel spoľahnúť len na zbrane voňajúce pušným prachom. Oba vrtuľníky sa ešte viac priblížili k ľadovej pláni, vír snehu z nás spravil jeden blížiaci sa objekt, chumelicu.

Osada bola už na začiatku noci mŕtva, všetko živé skryté pod kožou, vetvami, snehom. Bolo pravdepodobné, že strelci s raketou pochádzali stadiaľ. Kým prvé projektily, ktoré nás zasiahli, boli z ukrytého bojového robota, protivzdušnej míny, posledná raketa bola odpálená z pleca. Senzory prvého stroja nám v prilbách ukázali podozrivý objekt na brehu Vyzy. Ukrytý lietajúci stroj napodiv nejavil známky pohotovosti. Piloti podradili motory a náhly hluk zaútočil na okolie.

Spoza dvier búd a júrt sa vytrúsili zobudení obyvatelia. Až snímače zachytili zbrane, počala paľba z reflektorov helikoptér. Oslepujúcej a omračujúcej svetelnej šou by ste odolali s vojenskou prilbou na kotrbe, či so zavretými očami. Z krajnej pravej jurty sa vytrmácali tri osoby, ktoré predsa len strieľali naším smerom. Pokosil ich guľomet.

Niektorí domorodci začali klesať na kolená a naťahovali ruky na znak, že v nich nedržia zbrane. Ľahko sme dosadli na zem a sedem párov nôh skočilo na sneh. Plne funkčný vrtuľník naľavo ešte štekol z guľometu a nato takisto vypustil roj chtivý trestať. Ako obvykle mi nervy zuneli ako rozladená gitara, zhoršovala to prítomnosť detí.

Nejaký kretén sa ma snažil prekvapiť s nožom v ruke. V blikajúcom svetle mal zlý odhad a ja som ho len švacol bodákom cez končatinu, potom pažbou do krku. Chlap vedľa to skúsil harpúnou na Tatu, ten napodiv tiež odpovedal jemnocitne a len mu vykopol zuby. Malý mal menej pochopenia a pre sekeru stlačil spúšť. A potom sa zlomili. Poslušne skrčení čakali, než sme strieľali ich psy.

Sú to také menšie paviány. Domorodí im v zime poskytnú úkryt a oni sa odplácajú orieškami a inými plodmi tajgy. Ako lovecké psy neobstoja, zato sú dobrí ako pastieri a stráž. Teraz zlyhali, ale boli zavreté po chatách. Tie drzé klany napokon zutekali do lesa. Až sa  mi zamarila vôňa pečienky. Neraz totiž končia na ražni. A Malý bol lepší kuchár, než posádkoví.

Vrtuľníky stíchli. Rozdelili sme podozrivých. Deti, ženy a starých do najväčšej chajdy. Mužov, z tých prežilo asi desať, do chaty pri lietajúcom objekte. Ten bol nepretržite zameraný plazmovým kanónom Cylona.

Kolo sa postavil pred veľkú jurtu, ktorá ukrývala UFO. Kývol na mňa a Malého, na Spokojného i Vedro z druhého roja, nato kmásal otvorom. Uvoľnil závoru a s puškou vpredu vstúpil. Za koženými dverami sa ukázal pretiahnutý objekt veľkosti autobusu. I sa mu trochu podobal. Jurta bola reálna, prosto ju vztýčili okolo stroja. Spoznali sme estetický výrobok Čekrov, rasy podobnej vtákom.

V podstate sú to naši spojenci, ale pašeráctvu sa prirodzene venovali i naši vlastní ľudia. Presnorili sme okolie objektu, ale dvere ani okná sme neidentifikovali. Museli byť v tmavom režime. Grep, vojačka z druhého roja nás upozornila, že stojíme pred motorovou sekciou, tak sme sa presunuli k prednej časti. Vojačka s poriadne napnutou kombinézou na hrudi potom vrkla do prilby a za okamih bol pri nás Cylon.

Postavil sa vedľa mňa, v jednej ruke samopal, v druhej malý počítač. Malý, ktorý kedysi vyprával, že bol na voľajakom mesiaci patriacom Čekrom, horlivo skúmal oblasť, kde tušil dvere.

K ničomu to neviedlo a tak si zložil helmu a fúkal na ňu kúdole pary a čistil ju od krvi, pravdepodobne Pávinej. Cylon sa minútu hrýzol do pery, potom zavrel počítač a mykol pred rotným plecom. Vtedy k nám pod jurtu dorazil Hrebeň s ľahkým vrhačom protilietadlových striel, familiárne žihadlo. Kolo sa zamračil na akiste nájdenú zbraň, nepatrila k bežnej výbave patroly. Často však bola súčasťou protivzdušných mín.

Hrebeň si oklepal ľad na dýchacom výmenníku helmy, potriasol vrhačom. „Našli sme toho viac. Oškvarím im rypák?“

„Ale prosím vás, čo tak spokojne zaklopať?“ navrhol Spokojný a nečakajúc na súhlas zatrieskal na trup pažbou. Vedro i Grep sa razom pridali. Rotný zmraštil tvár nad vynechaním jeho súhlasu a trochu odstúpil. Ufo sa roztriaslo pod údermi. Náhle niečo syklo a dvere sa identifikovali kúsok vľavo, než sme čakali.

Otvorili sa vbok a za nimi rozospatá a neupravená tvár s istým vtáčím pôvabom a ľudskými očami. Chudá postava bola len chabo skrytá dekou. Vedro ju hybko schmatol za ruku a strhol z objektu, padla do udupaného snehu a zajačala. Samica. Vtrhli sme dnu.

V riadiacej časti nik, v strede, kde to vyzeralo na kuchyňu a toaletu, ďalšia vtáčia žena. Táto s kratšími hnátmi, viac operená, iného druhu. Mala v ruke nôž, zdalo sa, že zamazaný od dákej nátierky. Kolo sa nerozpakoval a vrazil jej do tváre pažbu pušky.

V zadnej časti, kde som vošiel s Malým, Vedrom a Grep, bolo ubytovanie. A soaré. I ja by sa takého zúčastnil, len obmeniť zúčastnených. Dvaja Čekrovia a samica podobná tej, čo nám otvorila. Bezvládne ležali na lôžkach. Len ázijsky vyzerajúci muž si ustlal na podlahe a dve Mandolské deti sa krčili na zadnom kresle. Všetci zdrogovaní, Mandola je vyhlásená prírodnými drogami.

Kolo otvoril dvere na povale. Nakukol krátko, otočil krkom, zatvoril a zliezol rebríkom. Ešte overil posledné dvere a tesnú chodbu v motorovej sekcii, ale krátko, okrem zbraní nemal rád techniku. Ženu spútal a my zviazali mužov. Vpredu buchli dvere a k nám došiel desiatnik Drina. Zložil si helmu podobnú motorkárskej, blysli jeho zuby.

„Vetráte? Touto jachtou niektorí odletíme na základňu,“ mrkol na Kola, či nenamietne.  „A ja by to rád skúsil. Nie žeby som vedel riadiť, ale tá sliepka, vlastne to dievča, ktoré ste nechali v snehu, sa roztáralo. Cylonova navŕtaná chrbtica nesie jazykové výhody.“

„Čekrovia majú veľkú tradíciu samovražedných útokov,“ cekol Malý i znovu si zložil prilbu, stále s fľakmi krvi. „Ja týmto nepoletím, kým bude riadiť niekto z nich.“

,,Tí na dlhých nohách sú Sirini. A kto tým poletí rozhodnem ja,“ prihlásil sa o vedenie rotný. Potom uprene pozrel na Ázijca a mrkol na mňa. „Preberte ho, Orech.“

Muž bol, ako celá posádka jachty, nahý. Schmatol som ho za vlasy a ruku, Vedro tiež a odvliekli sme ho k toalete. Hlavu dolu, Vedro spláchol. Naháč sa začal metať. Všimol som si, že na ramene má tetovanie v cyrilike. Rusko a okolie? Tomu sa bude zle vyhovárať na jazykovú bariéru. Cylonovi často cudzinci nerozumeli, hoc vládol 40 jazykom.

Pustil som chlapovi rameno i hlavu. Vedro, ten bol Chorvát a ostrejší, ho ešte trápil, spomínajúc príslovie, že jeden Ukrajinec mužik, dvaja Ukrajinci banda, a traja Ukrajinci banda so zradcom. A že Rusi sú rovnakí. Nato sotil zradcu na dlážku. Muž kašľal a zvíjal sa, prskal, postupne chabol. Drina mu skúsil pomôcť kopancom do rebier. Kolo si netrpezlivo škrabal krk. Odgrgol si a rozkázal.

„Volajte Tatu, utopili ste ho.“

Bola to trefná poznámka. Spokojný vyrazil za zdravotníkom. Toaleta bol môj nápad, tak som sa jal s Vedrom neboráka oživovať. Nemal tep. Grep, ktorá bola Slovinka, nám v rodnom jazyku štipľavo poradila, nech skúsime fúkať do riti, že to pomáha. Ukázalo sa, že Kolo rozumie nielen rusky a srbochorvátsky, už chytá i z iných jazykov Balkánu, lebo jej prikázal vystriedať Vedra.

„Ja by vstal i zamrznutý, keby si o mňa oprela hruď,“ začul som Malého. Vzápätí ma vymenil. Rotný nechápal vtipy, zvlášť ak mu hrozila degradácia a smrť vari najdôležitejšieho svedka.

Zastal pri mne privolaný Tata, zas sa napchával maslom. Nastavil som ruku. Tata bol kamarát a nechal mi asi 50 gramov. Potom som si všimol, že civie na ostatných naháčov, teda na samice. Žmurkol na mňa.

„Prečo násilie? Čo tak byť prívetivý, milý, ohľaduplný?“ poučoval zdravotník.

„Ty?“ cekol Drina, ktorý má typickú Dinársku figúru. Tú nadul a uškeril sa. „Domorodé majú dve frndy, tvoju maličkosť by ani nevnímali.“

„A ty myslíš, že ja o tom?“ odvrkol urazene. „Riť majú jednu, ale ty sa isto pomýliš a strčíš tam, kde ti bude voňať,“ dodal zdravotník. Ohúrený Drina zvažoval odpoveď.

„Ticho chlapi!“ Zrúkol Kolo, opravil si remeň pušky na pleci a vyzizol na Tatu. „Rezko sa mu venuj, utopili ho.“

Tata sa sklonil, Malý a Grep mu prenechali priestor. Reakcia zreničiek žiadna, stískal líca, pozeral na jazyk, držal ruku.

„Môžem mu dať stabilizátor, možno pretrpí let do nemocnice a tam ho oživia, ale skôr nie,“ riekol Tata a premeral si ma. Iste chce tyčinku, tunajšie podnebie míňa energiu lepšie, než bársktorá diéta. Vytiahol som sladkosť a podelil ju, ponúkol som totiž i Grep.

„No šéfe,“ hlesla s plnými ústami, „ktorý je na rade?“

„Ten tučný. Pusti sa doň, oni by zabili ďalšieho.“

Slovinka dojedla, stiahla z postele opereného dvojnožca s malým zobákom na dlážku, kľakla mu na chrbát a chytila ho za lakte. Zaujato som sledoval, ako si poradí s o polovicu ťažšou osobou. Zatiahla a ohla jeho chrbticu ani luk. Čekra sykol a vytreštil oči. Grep vstala a usmiala sa od ucha k uchu.

„Výborne. Teraz ho zbite, nech Cylonovi dobre rozumie.“

Robotu i radosť z nej som prenechal Balkáncom. Drina zdesenému vtákovi, ktorý krátko úfal, že to len halucinácie, strčil deku do zobáka a metodicky ho s Hrebeňom tĺkli. Čekra za okamih pripomínal mŕtve kura. Kolo si ma zavolal k druhému operencovi. Najprv mu pažbou ohmatal bok a keď to zabralo len natoľko, že vzdychol, riekol mi, nech mu otvorím zobák.

Natiahol som si rukavice, nech sa mi nešmýka, dobre som si chytil zvnútra ústnej dutiny i z vonku a napol svaly. Uhol, pri ktorom sa mu dal hladko otvoriť zobák, oproti Sirinom skôr ústa, bol prekvapivo malý. Ale ja sa nedal a úspešne som ho minimálne zdvojnásobil. Tvár mi od námahy zaplavilo teplo.

Rotný prv civel, napokon ale spokojne kývol, zbadal, že priekupník sa vracia do reality. „Teraz ho s Cylonom spracujte,“ prikázal.

Nikdy som nebol bitkár. Dokonca som si párkrát nechal skákať po hlave, ak som videl, že byť neoblomným by ma bolelo. Ale teraz ma to určite bolieť nebude. Ak sa zle netrafím. Sil, Fenu a ďalších to bolelo poriadne a tento chlapík zistí, že za tie peniaze to nestálo. A ak to robil z presvedčenia, tak nepredáva zmrzlinu.

Narobili sme mu hodne modrín pod jeho jemným a krátkym perím, kričal, až prebudil samicu a dve domorodé deti. Cylon mu stískal tenký krk, aby nevrieskal a ja mu krútil nohu, až to v kolene, alebo priehlavku, nepoznám ich anatómiu, hlasno chruplo.

Pustili sme ho a on sa za nášho hahotu snažil schovať pod posteľ. Kolo ho schmatol za nohu a odtiahol k toalete, spláchol mu tam hlavu. Hneď ho vytiahol a šmaril o dlážku.

„Takto sa to Vedro robí, pokiaľ nerozkážem utopiť!“

„Áno pane. Bol som rozzúrený, v tom vrtuľníku zhorela moja frajerka.“

„Môžeš tam mať mať, vojak sa musí ovládať, inak je obyčajný bandita. Aby slečinka nestresovala, dajte jej nejaké šatstvo. Oblečte i tie deti.“

„Tí Sirini majú perie len na ramenách a hlave,“ podotkol Chorvát, keď k nej prikročil s nejakými hábami. „Tie vačky za zobákom, podobné lícam, majú dosť citlivé. Kŕmia z nich mladé a bozkávajú sa na ne.“

„Aké porno to človeče sleduješ?“ zavrtela Grep hlavou.

„Videl som to v romantickej komédii,“ bránil sa Chorvát. Samica švitorila a tlačila sa na stenu, až po chvíli jej došlo, že nie je na rade.

„A tie usmrkané decká, čo tu s nimi hrešili?“ ozval sa Bulhar. „Oblečiem ich a dám im pralinky?“

Rotný sa usmial. „Pravdaže, tie chudery, ktoré predali na prostitúciu idú s nami. Ručíš mi za ne. Ostanem ja, Cylon a Vedro s Orechom. Drina, ber ostatných a zistite rodičov tých deciek a staršinu. Grep, ostaň strážiť dvere. A Drina, odvolaj posily, nech tu neletia neúčelne. Máme odvoz. Pošli mi tu ženu, čo vie riadiť.“

„Jasné. Hajde banda. Helmy na hlavy, bo vám odmrznú uši!“

Rotný prikázal zajatú posádku naskladať na zadnú posteľ, Sirinov sme ale nezviazali. Potom si pred nich stal a dal zbraň z ramena. Poláskal bajonet.

„Cylon, ten tučný pašerák. Opýtaj sa ho, kto velí.“

Pilot Cylon vydal škripot s klepotom a mľaskaním. Nechápal som, ako taký papagájí zvuk dokáže vyprodukovať – pritom som vedel, že nevie poriadne hvizdnúť – no tučný chápal a mu odvetil. Albánec si utrel oko. „Vraj velil Sergej. To je ten mŕtvy.“

„Pochopiteľne. Hodia to na mŕtveho. Vedro, kopni ho do hlavy.“

Vták sa stihol uhnúť a Vedro nakopol stenu. Ale vystrašený hneď spustil tirádu a tak si druhý pokus nechal na neskôr. Rotný pozrel na Cylona.

„Vraj velila tá Sirin, čo nás chce odviezť.“ Albánec na ňu aj pozrel.

„Oni ma majú za idiota,“ pozrel Kolo na povalu. „Sirini sú pre Čekrov otroci, neveriaci. Sú z toho istého systému, dva mesiace obrej planéty. Sirini žijú v háremoch, ich samce o ne neustále bojujú a na poriadnu civilizáciu im neostal čas. Samice sú zas prítulné i k Čekrom, bo majú penis, nie nepodarok, ako ich kohúty a majú priveľké libido, aby im vadil podobný dvojnožec. Vedro, o tebe sa rozpráva, že si na medzidruhový sex, už si ich skúsil?“

Vedro hlasno preglgol. „To sa rozpráva? Taľafatky.“

„Neskúsil?“

„Nie.“

„Podvor jej. Ponúkni čaj, sušienky, deku, pohladenie. Nebodaj sa do teba náš nádejný pilot zaľúbi a nebude uvažovať o kamikadze. Ja s ňou pravda nepoletím, ale dostať ten kúsok techniky na základňu, to bude pre čatu odmena ako remeň,“ uvažoval Kolo a krčil čelo.

„Skúsim,“ precedil Vedro medzi zubami a oprel si bradu, hľadiac na pilotku.

„Teraz je Orech na tebe, aby si ho bodákom,“ úškrn rotného. „Vedro bude za dobrého.“

„Um. A to hneď tu, či vonku?“ pokrčil som ústa a civeli sme na seba s mimozemšťanmi.

„Tu! A poriadne krvou zasviň i druhého, nech pouvažuje nad exitom.“

Zapraskal som prstami, vzal pušku a so zlým pohľadom vykročil k tučnému pašerákovi zbraní. Ten opäť stratil pýchu. Sirinky cítili špinavosť a snažili sa od neho posunúť. Kolo mrkol na Vedro a ten im pokynul, aby vstali a usadil ich za stôl vo vedľajšej miestnosti.

Tučný sa skrčil a odušu trkotal, fľochnem na Cylona, ten podotkol, že sa modlí. Tak som počkal, nech má chvíľku na seba. Nie zas pridlho.

Naznačil som bodnutie a keď sa uhol, sekol som ho do tenkého krku pod zobákom. Krv vyšpľachla na chudého Čekra. Ranený mykal spútanými rukami, chripel, škriekal, bublal, čongále napriamoval, hebké perie zalievala červená. Potom mu došli sily.

„Dobre si spravil Orech, dostaneš dovolenku,“ prezradil Kolo. „Cylon, ešte kým chrčí, pohovor s druhým hrdinom.“

Utrel som si bodák o perie na umierajúceho stehne a vrátil sa na posteľ. Zaspomínal som na padlých z čaty a keďže neboli prví, čo tu zle skočili, vrátil sa mi hnev a nálada moriť.

Chudý bol rovnako zatrpknutý a pravdu prevracal podobne, ako jeho kumpán. Rotný hlesol, že sú to tupci pyšní na svoje špinavé pazúry, nenáročné inorasé spoločníčky, tmárske náboženstvo, zriedkavý domov i kastovú civilizáciu, ktorá napočudovanie vyletela z hniezda až ku hviezdam.

„Orech, vyveď ho von a nech ho zastrelia nenabitým šidlom,“ nakázal potom. Prejavil som iniciatívu a okrútil Čekrovi okolo krku krvou zmáčanú bielizeň z postele. Zbitá Čekra na ňom nechala posledný pohľad. Priekupníka som ťahal cez miestnosť, kde už Vedro skúmal so Sirinkami nápoje a potom som ho vystrnadil pred jurtu.

Pozerali sa na nás hviezdy a obežnice planéty. Mráz rámoval kraj do mieru a z úst padali tiché slová a ľadové ihlice.

„Kde máte šidlo?“ hlesol som pred oddielom, kde si práve delili dlhú tyčinku masla. Drina prestal dupať po snehu a fľochol za seba, otáčajúc labužnícky pyskom. Ktosi mi ho podal.

Nahý zajatec sa začal v snehu a v mraze krútiť, akoby išiel po rozpálenej láve. Nato si stúpil na skrvavenú posteľnú bielizeň. Vzal som do ruky šidlo. Kedysi, ešte na Zemi a pred vojenčinou, ktorá mi ponúkla medzihviezdne hĺbky, som robil v strojárskej fabrike.

Vyrábali sme uhlíkovú pružinu a časť plášťa tej zbrane. Aj lanko, ktorým komunikoval zameriavač s granátom, keď bol pružinou vystrelený z hlavne. Vyletel pre senzory nenápadne 300 metrov nad strelca, tam sa zapol raketový motorček, ktorý nasmeroval granát správnym smerom a bác! Tvarovaná detonácia vypálila lúč žiarenia, vysokoenergetické častice, ťažkú plazmu i supersonické kúsky kovu. Účinný dostrel málo cez 7 kilometrov, ale je to zbraň na blízke a pomalé lietajúce ciele.

Odmontoval som granát i zameriavač, z šidla ostala prostá trubka s rukoväťou, silnou pružinou a piestom. Ten som vytočil z poistky, aby mohol voľne vyletieť z hlavne. Čekra sa schoval pod striešku chaty, kde bol odmetený sneh, ale zahnali ho nazad ku mne. Malý si pohadzoval granát v dlani.

„Našli ste rodičov, staršinu?“ Obzrel som si osadu i úhľadne do radu uložené neúhľadné mŕtvoly domorodcov.

„Vraj sú mŕtvi,“ vrkla Grep.

„Svedkov máme v oknách, mordujme,“ navrhnem. „Kto vystrelí?“

Drina pokrčil ramená. „A nenecháme ho umrznúť? Pár kopancov, vyváľa sa v snehu, podrobčí päť minút a stuhne.“

„Čo ja viem?“ nadhodil som. „Tak mu streľme do nohy.“

„Veru, nech si lotor užije,“ kývol desiatnik prstom a potom pozrel k nočnému nebu. „Hospodine, ale sa rúham,“ spomenul si. „Ako vo mne vyčistíš tú zlobu? Preliezla mnou skrz naskrz, ako huba strúchniveným pňom. Dúfam v tvoju veľkodušnosť, lebo ja byť na tvojom mieste, vesmír je značne nudné miesto,“ zveril sa nám relatívne smutne.

Podával som šidlo vojakovi z druhého roja, toho som pre prilbu nepoznal. Odstúpil odo mňa. Grep ho dávať nebudem. Hrebeň zamieril k vrtuľníku. Ďalší vojak, ktorý Čekrovi stál na nohe, aby sa nemohol postaviť zo snehu, do ktorého ho pred chvíľou zvalil, zamieril k blízkej chatrči a chystal sa tam močiť. Volali sme ho Mexičan. Obľuboval nože.

Drina na mňa ustarane pozrel, „asi to ostane na tebe.“

„Veru,“ preriekol Malý, strčil ruky do kešení a zamieril k chatrči, kde boli zavretí domorodci mužského pohlavia a kde strážil len jeden náš.

„Do frasa Drina, teraz z toho nebudem mať radosť,“ priznám a obzrel som sa, či niekde neuvidím Spokojného. Ten by ho možno spokojne vystrelil.

„Nemáš mať radosť,“ podotkol už veselšie desiatnik. „V našom vojsku nie sú sadisti, rasisti, pederasti, perverzáci ani liberáli.“

„Vážne?“ zapochybovala Slovinka a chvíľu na desiatnika civela.

Prezrel som zbraň, či je natiahnutá pružina a uvoľnená poistka piesta, a spúšť zaistená, hoci som si to nedávno overil. Proste by mi pred kárnym činom prospel dáky bojovný nápev, žalm, tie Sil ťahala ako z kalapa.

Od vrtuľníka sa vrátil Tata s druhým vojakom a Mandolské chlapča. Bulhar zastal vedľa mňa, zložil si prilbu a potmehúdsky sa usmial.

„Mor ho, ale je mráz. Minule som rozprával s právnikom útvaru. Vraj sme úplní idioti, že nežalujeme štát za sťažené pracovné podmienky. Máme nárok na o štvrtinu vyšší žold. Najmenej.“

„Nárok máme, navyše, počul si už o listine základných ľudských práv?“ sklonila Grep hlavu nabok a iste sa za sklom prilby unavene škerila.

„To je niečo z dejepisu?“ Tata si dal prilbu na hlavu a fľochol na Čekra zhrbeného v snehu.

„Povedzme,“ súhlasila Grep.

„Tých listín si vytlačím plnú riť a sú mi akurát na hovno,“ cekol dlháň Drina. „Aha, čo som však našiel ja!“ povedal a s elánom tasil z vrecka taktickej vesty kožený predmet, mešec.

„Nejaká čertovina?“ Grep pristúpila k dlháňovi a zdvihla si sklo na priezore helmy, aby lepšie videla.

„Šamanský artefakt?“ prihrnul sa Tata. „Mandolčania sú podkutí čarodejníci. Schovaj to, nech to nevidí Kolo.“

„Neboj, som asi taký retard, ako Kolo ateista.“

„Kolo je zmätený animista a hanbí sa za to,“ dvihla Grep dlaň. „A ozaj duluje tie čačky. Je to znamenitý kšeft. V tej lodi ich je možno viac, než filciek. Domorodci nemajú na kšeft iné, len seba, oriešky, drogy a čarodejné paličky.“

„Paličky?“ spýtal sa Hrebeň, ktorý sa tu zas zjavil.

„To ja len tak. Minule som pozerala nejakú starú bájku.“

„A to akože funguje?“ nedalo Hrebeňovi a zazeral na desiatnika. „Vyzerá to ako vajcia nejakého horského barana. Je tam tabak?“

Desiatnik kývol a schoval zázračný mešec do vačku. „Ležal na posteli. Sú tam oriešky. Les orieškov. A až sa minie, kurva, ty máš zapnutú helmu?“ zavrčal na Bulhara.

„Nerobte paniku. Nevodíš nás za nos?“

„Ja by som vás vodil za nos?“

„Prečo by nie, si predsa Srb,“ zaznelo od prsnatej Slovinky.

„Moja zlatá, pokiaľ viem, kopačky si mi dala ty,“ zafunel Drina.

„Nie si Šalamún, aby si mal dvesto konkubín a…“

„Pozri,“ skočil jej do reči Srb a fľochol na mňa, „ona sa považuje za konkubínu. Haha!“ a plieskal sa do stehien.

„A je smutné, že to nie je celkom pravda,“ Tata si poškrabal rozkrok.

„Vypni ju,“ cekol desiatnik. „Ešte mi to filcka z kontrarozviedky zhabe.“

„Nevolaj ich tak, možno sú na príjme,“ Tata si konečne zložil prilbu, odpojil ju a šťastne sa usmial na Grep, posunúc si na čelo čiapku.

„Ešte musíš veľa šplhať, aby si sa dotkol mojich pier,“ vrkla.

„Ste banda prihriatych tárajov. Nezabúdajte na Čekra. Veď zamrzne,“ ozval sa aj vojak z druhého roja, ktorého som poznal až podľa hlasu. Kýl ho mal hlboký, dunivý. Pri výpravách na priepustku takmer vždy viedol partiu. Prevažne do darebáctva.

„Napadlo mi, mladému natrhli riť, či sa nechce pomstiť. A chce,“ rozjarene podotkol.

„Kýl, ty si hlavička,“ pobúchal som ho po ramene i objal, nato som vysvetlil chlapčaťu, čo a ako.

Ukázalo sa, že mierenie mu nerobí problém, isto strieľal z pušky. Ba možno videl šidlo v cvičnej akcii. Tváril sa previnilo a zarputilo, sťaby sa brodil bažinou, ktorú mu otec zakázal prechádzať. Čekra už nebol schopný stáť ani protestovať, vyzeralo, že si prehryzie vlastný, dosť dlhý jazyk. Mykal sa v polosede, kým ho piest s plesnutím netrafil do bedra, zrazil do snehu a potom sa pomočil.

Náhle sa rozvrieskal a začal okolo seba hrabať hnátmi. Vzpínal sa, ako tuleň na pláži, jeho sivá pokožka okolo zobáka stmavla, chrčal a pľul sliny i škreky. Drina a Hrebeň si zložili prilby a so záujmom sledovali jeho boj so smrťou. Samozrejme prehrá. My všetci prehráme. No ak prehráva nepriateľ, hreje to dušu.

Mal v sebe energiu na pár minút boja, potom ustal. Tata vzal spokojného chlapca do vrtuľníka. Nato sa pri veľkej jurte objavil Kolo, Vedro a Cylon s obomi Sirinkami. Sledoval som, ako dvaja vojaci vyniesli do snehu mŕtvoly. Ešte sa z nich parilo a moja špinila sneh krvou. Tak sliepka sa zaťala a nespolupracovala. Najskôr ju zmárnil Kolo, nevyzerala byť bodnutá.

Rotný sa vyžíval v hrdúsení zajatcov. Už som ho videl. Sústredená tvár a planá potecha v oku, keď dovolil nádych, alebo zakázal život. Až ma striaslo.

Prikázal strhnúť veľký stan a potom si to namieril k nám. Helma pod pazuchou, výraz neoblomný, golier kombinézy odhalený, akoby nám chcel pripomenúť, že on je tu doma.

Drina sa vystrel a ohlásil. „Rodičia detí sú už mŕtvi, staršina takisto!“

„Skutočne? To bude ruka osudu,“ unavene riekol. „Zoberte do vrtuľníka tri psy, nech potom povečeriame. Orech, Vedro, Cylon, letíte tou jachtou i s obomi zajatkyňami. Pomaly, ak sa dá. Chcem, aby sme prileteli rovnako. Idem si zdriemnuť, nehláste mi každú sprostosť.“

Cylon sa s pomocou Siriniek zoznamoval s ovládaním lietajúceho stroja. Občas preložil slová i nám, aby sme neostali naveky hlúpi. Riadenie bolo šikovne navrhnuté. Po odblokovaní by som ho zvládol tiež.

Riadiaci počítač reagoval na ručné ovládanie cez povelovú obrazovku i hologram, aj na hlas, mal dokonca i čínsku, španielsku a anglickú verziu. Prečo tam nebola arabčina, hindu, či ruština som už chápal menej. Veď sme boli s Čekrami susedia. Vedro sa votrel medzi slúžky, počúval a nenápadne sa ich občas dotkol. Iste mal radosť, že z toho nerobia paniku.

Ja jediný som mal poruke zbraň, oni sa už cítili, ako na základni. Ale Sirinky majú dlhé hnáty s pazúrmi, solídny zobák a keďže v mladosti ma naháňali gunáre i kohúty, operencom som neveril. Keď sa Cylonovi konečne podarilo nadviazať komunikáciu s našimi vrtuľníkmi, začul som Frama, ďalšieho domorodca v našej rote, hlásil, nech sa chystáme k letu.

Malá jachta bola určená prevažne k letu medziplanetárnemu, pasívne podpriestorovému a atmosférickému. Jej gravitačný reaktor sa dal použiť i ako skokový motor, ale nedostávalo sa jej zásob a infraštruktúry na medzihviezdny let. Už plavba k hviezde systému by trvala tri dni a k najhmotnejšej planéte, schovanej kdesi v kúte sústavy, je to snáď dvadsaťkrát ďalej. Jedine žeby ste vyhoreli jadro z gravedadia pár skokmi mimo gravitačných bodov. A ste pri susednej hviezde za štyri dni.

Lenže čakala by vás výmena jadra, bezmála nákladnejšia, ako samotná loď. Priekupníci pre atmosférický let používali tichý iónový motor, pracujúci gravitačný reaktor by zachytili senzory z polovice planéty.

Sirinky vysunuli z podvozku štvoro krídiel. Cez nezatemnené okno som videl, že náš oválny autobus, ktorý posiaľ ctil tak hydrodynamiku, začal viac ctiť aerodynamiku. A uvidel som aj Drinu, ako k nám pred sebou nevyberane tisol Grep. Zabúchal na dvere. Otvoril som a hneď som uhýbal vojačke, ktorú pred seba natlačil a brutálnemu chladu.

„Zavri dvere a leť!“ zahučal dlháň, hodil helmy na podlahu a chytil Slovinku podstatne vľúdnejšie za ramená i šikoval ju do kresla.

Grep plakala. Vzlykala, zatínala päste, v zlosti búchala pätami po podlahe. Desiatnik pustil na dlážku pušku a kľakol si k nej. Všetci sme zarazene čakali vysvetlenie. Od Drinu, ale skormútene zavyla vojačka.

„Netvor! Oplan, suky syn,“ syčala cez zuby a slzy. „Tú obludu treba utratiť! Perverzný úchyl, sadista…“

Už vtedy som usúdil, že spomína nášho rotného. Ak sa vadila s bývalým frajerom, bol u nej Drina len prasa.

„Leť, bisťu!“ kývol dlháň k pilotom. „A vypnite komunikáciu. I tie posraté prilby tvrdo vypnite. A hovno, hoďme ich na toaletu, iste odpočúvajú i vypnuté.“

Od vojenskej helmy, ktorá stála to, čo môj polročný plat, sa to dalo čakať. Odniesol som ich, zapol ventilátor a zavrel za nimi dvere. Grep zavýjala a zatínala prsty v päsť, chúlila sa desiatnikovi v objatí ako malé šteňa u suky.

„Rotný ju zaškrtil?“ hodil som pohľad na desiatnika. Prikývol a videl som, ako si chce odpľuť, ale napokon podlahu nezašpinil.

Cylon začal s mimozemskou pomocou štartovať. „Dúfam, že si ju odchytil skôr, ako naň natrafila,“ spomenul.

„Asi hej. Ukojil sa a teraz si čistí gate, pes.“

Vedro odstúpil od okna a sadol do kresla za pilotmi, otočil ho ku mne a dvojici bývalých milencov. „Má divné móresy, no aj výsledky. Ale popravde čakám, kedy ho niekto odbachne. Až mi riekli, čo urobil s naším Pávom,“ stisol pery.

„Ešteže tam bol Tata,“ zaškripel Drina zubami. „Všetci idioti zízali, ako húka nad tou udusenou kurou a on musel utekať od zraneného Koraba. Šťukla záverom a už sa vŕtali do snehu, cínoví panáci. Asi mysleli že bude strieľať zaradom. Pičku materinu, práve som šťal. Takže zuby na zámok, musím sa prezliecť. Pusti ma zlatko, zachvíľu som pri tebe. Orech, hybaj sem.“

Vystriedal som ho pri vojačke, ktorú premohol hnev a rozcítenie. „Ako to môže? A my sa len pozeráme!“ jačala. „Pozeráme a potom sa modlíme. Prisahám, zabijem ho!“ skríkla. „Zabijem! Pusti ma! Pusti! Eh. Zhodil ich do ohňa a vy?! Máte kamenné srdcia? Sú z nás kamenné monštrá? Jeho ste tam mali šmariť, podliaka!“

„Grep! Prestaň, už letíme!“ Vedro mi pomáhal udržať ju v kresle.

„Hajzli! Nechajte ma! Ste takí ako on! Daj zo mňa tie pracky!“

„Ááá,“ Vedro od nej odskočil a držal si pohryzený prst. Ja ju pustil, veď nevyskočí do vzduchu. Zohla sa a už mala v ruke moju pušku. Klapol záver.

„Mor ti, Grep, chceš vystrájať? Nechaj si to na Kolov hrob,“ zdvihol som dlane, lebo si ma merala cez mušku.

„Očividne mi preskočilo,“ riekla jasne a odhodlane. „Nie div. Do armády sa nevrátim a rehabilitačné stredisko nechcem vidieť ani z orbity. Basu tobôž. Cylon, ty leť na obežnú dráhu. Počul si dobre, netvár sa tak unesene. Ty si Orech sadni vedľa Vedra. Dobre, a ruky na stôl. Drina, tie tepláky ti sedia. Vyzeráš ako mafián z Uzbekistanu. Kde máš zbraň?“

„Nerob sprostosti. To chceš mieriť na tovarišov?“

„Stoj! Kde máš zbraň?“

„Neviem,“ rozhodil Drina rukami.

„Strelím ťa do nohy…“

„Dobre, je na toalete,“ spomenul si, kým pozeral hlboko do hlavne. „Čo tým chceš moja dosiahnuť? Prikážeš Cylonovi taran vrtuľníka? S rotným padne osem ďalších. A nás bude lapať flotila. Vyberieš si potom psychiatriu, alebo poľný súd? Dosť! Idem k tebe a ty mi dáš pušku. Zastreľ ma, ak chceš byť ako on,“ Drina k nej hlúpo a odhodlane vykročil.

„Ty hovädo!“ zvrieskla a hodila zbraň za seba. Sirinky sa pred ňou ladne sklonili. Majú dobré reflexy. Duša sluhu im zabránila zmocniť sa zbrane.

„A čo mám robiť?“ kvílila Grep a robila grimasy. „Kvôli tebe som predĺžila kontrakt o rok! Čo budem robiť na juhu?! O mesiac máme rotáciu do trópov. Tam je domorodých mračno a masakruje sa to z každej strany! Pamätáš si na dovolenku na Verase, na Betlena? Rok ho rehabilitovali a liečili a potom skončil pod mostom s inými troskami. Len čakajú na kontraktnikov na dovolenke, aby im kúpili vodku a klobásu! Čo budem robiť ja? Vystrkovať  zadok cvokárom v nejakom plesnivom ústave?!“ tresla po stole.

„Dobre, ty čertica!“ skríkol Srb a zvrtol sa k toalete. Vyšiel z nej s puškou. A začal ňou šermovať mojím smerom. Sedel som v kresle a sledoval, či Vedro nevytiahne pištoľ, ktorú mal schovanú na lýtku. Ale mal ju pod oblečením hlboko schovanú a keď sme pri tom, jednu som mal ukrytú aj ja. Ale nijako sa mi nechcelo siahať po nej.

Srb stíšil hlas. „A čo budeme robiť moja teraz? Nemám len ten bridký mešec! Mám tri! Budeme pašovať víno, diamanty a orechy?“

Drina siahol do taktickej vesty a vyňal z nej šamanskú čertovinu. Otvoril vrecko a my sme civeli, ako vysýpa orechy.

Množstvo orieškov ukrytých v spletitých zákutiach časopriestoru, alebo čaropriestoru? Tie z Mandolských límb. Až ich vysypal za fúrik, a ja ich ochutnal, uznal som, že to má istú perspektívu. Hodil vojačke vrecko k nohám a zbraň zacielil na Vedra, ten civel na palubu plnú zatúlaných semien a vystresovaných sŕdc.

„Do čerta, nemier na mňa,“ zamraučal.

„Ber z vesty injekciu a uspi Vedra a Orecha!“ nakázal desiatnik Slovinke. „Cylon, velím ja! Nebuď tupý, vieš, že k Albáncom chovám malé sympatie.“

Cylon sa zatváril, akoby počul manželkine výčitky. „Veliteľ, vaša obchodná stratégia je chabá ako dedkov kokot,“ poťažkal si. Grep sa zatiaľ činila a pristúpila ku mne s injekciou.

„Moment!“ skríkol som, ako neporiadny žiačik v autobuse pred revízorom. Vstal som a ustupoval až k Sirinom. Grep mňa aj Vedro prenasledovala s úškrnom blázna. Až hrozilo, že ona, alebo my použijeme chmaty a hmaty sebaobrany, palubu rozburácali výstrely.

„Na zem, razom!“ desiatnik vedel, ako nanútiť svoju vôľu iným. Prikrčili sa dokonca i Sirinky, ktoré mu nerozumeli ani slovo. „Teraz pichni tých dvoch a jednu sliepku. Až sa preberú, kopneme ich niekde do riti, alebo sa k nám pridajú.“

S tvárou pritisnutou k podlahe som voňal pušný prach, spálený plast i kov a cítil v zadku ihlu. Keď som sa neskôr prebral, nechcel som trhať partiu.

 

Babylon Berlín: Mokrá ryba v obrázcích

10. Říjen 2019 - 12:27

Příběh v románu Volkera Kutschera Velká ryba patří mezi ty, kterým hranice jednoho média rozhodně nestačí. V roce 2017 se dočkal úspěšného převedení do seriálové podoby pod názvem Babylon Berlín, ještě před jeho vypuštěním na obrazovky televizí a monitorů však vzniklo i zpracování komiksové z rukou (i filmového) scenáristy a ilustrátora Arneho Jysche. Říkal někdo počítačová hra? Divadlo? Nechme se překvapit… Tuzemské vydavatelství BB Art se každopádně rozhodlo neriskovat, a raději vsadilo na titul seriálu, který v našich končinách přece jen zanechal větší povědomí než jeho knižní předloha.

Noir je rozhodně jedním z nejpopulárnějších a umělecky nejpůsobivějších subžánrů kriminálního žánru. I v komiksech opakovaně ukazuje, že přestože se netěší takovému výsluní jako ve světě filmu čtyřicátých a padesátých let, jako forma vyprávění stále nepatří do šrotu. A vzhledem k jeho výrazné vizuálnosti – a to dokonce i v literární podobě – mu komiksové médium prostě padne, jak opakovaně ukazují tvůrci jako Frank Miller (lehce parodické Sin City), Ed Brubaker (Criminal, Spáč, Fatale), v roce 2016 zesnulý Darwyn Cooke (adaptace Starkových knih o Parkerovi)a mnozí další.

V příběhu policejního komisaře Gedeona Ratha, protekčního dítka do Berlína po jistých nezdarech převeleného a v podstatě degradovaného z Kolína nad Rýnem, se setkáváme s bohatými i chudými, hnědokabátníky i ruskou aristokracií prchající před neúprosným komunistickým režimem. Ti všichni však mají přeci jen něco společné – chtějí víc. A přesto si tak moc nerozumí, podobně jako obyvatelé biblického Babylonu po zmatení jazyků. Město hříchu, klenot uprostřed toho času ještě Výmarské republiky, jim k tomu dotváří perfektní kulisu.

Jyschovo vyprávění skvěle ukazuje, jak je vlastně komiks jakýmsi mostem mezi dvěma médii – mezi literaturou a filmem. Přestože jsou panely statické a z bublin neslyšíte hlas herce, jeho vyprávění je silně filmové. Béčkovitost noiru skvěle kombinuje s áčkovitou látkou historického pozadí, které mnohdy vychází ze skutečných událostí, depresivní atmosféra opratě, postupně utahované neodvratně se blížícím nástupem nacistického režimu, příběhu dodává vynikající kulisy.

A tak snad jedinou nevýhodou je až přespřílišné zestručnění oproti knize (i seriálu), kterým chtěl Jysch příběh udělat svižnějším, ačkoliv to nebylo úplně potřeba. Na přečtení velice dobré, ale jak říká klasik: mohlo toho být více.

Babylon Berlín

Scénář a kresba: Arne Jysch

Vydal: BB Art, 2019

Počet stran: 216

Cena: 499 Kč

Osamělý vlk z Mytaga – klasická fantasy v novém překladu a líbivém provedení

10. Říjen 2019 - 10:41

První díl trilogie – Stíny na řádem Kai – je klasickým “otevíracím” dílem série. Seznámíte se s hlavními hrdiny, prožijete mnoho fantastických dobrodružství, okusíte na vlastní kůži jak může ambicózní čaroděj vystoupat ke hvězdám a okusit nadlidskou moc.

Temný pán, mocní bohové, epické bitvy a hrdinové jak je máte rádi – mladí, krásní a nebezpeční!

Boj o osud světa může začít, podobně jako cesta za jeho záchranou. Sám proti zlu, poslední jiskřička naděje,poslední přeživší z řádu Kai. Osamělý Vlk.

Autorské duo Grant a Dever servíruje čtivý fantastický příběh v duchu žánrových klasik. A nakladatelství Mytago navíc přidává skvělé grafické provedení a oceníte i precizní práci překladatelky Aleny Švomové.

A pokud ještě váháte, přečtěte si ukázku:

STÍNY NAD ŘÁDEM KAI

Monstrózní průnik jitřního světla

9. Říjen 2019 - 4:28

V prvním dílu série s názvem Bariéra rozehrál Peter F. Hamilton velkou hru, když vykreslil futuristické Společenství jako soustavu čtyř set planet obydlenou lidmi a tu a tam neškodnými mimozemšťany, jako jsou éteričtí Silfeni či zástupci zoomorfických ras, jejichž původ ani není znám. Technologicky pokročilou civilizaci využívající služeb všudypřítomné kybersféry, osobní e-správce a další vymoženosti, ovládané snadno prostřednictvím ootetování na zápěstích, vytrhne z letargie jenom záhadný vesmírný fenomén.

Když totiž nevysvětlitelně zmizí jedna z hvězd, objeví se podezření na existenci ochranné metastruktury zvané Dysonova sféra, již je schopná vybudovat jedině ještě mnohem technicky vyspělejší civilizace. Jakmile je vyslána do kosmu pilotovaná vesmírná loď Druhá šance, aby jev prozkoumala, bariéra zmizí.

Společenstvím se mezitím šíří obavy z jakéhosi mimozemského tvora, nazývaného Hvězdoplavec, jenž údajně přežil havárii svého kosmického plavidla a žije někde mezi nimi. Odhalit ho má tajná organizace Strážců, která se už dlouhé roky připravuje na jeho zničení. K ní se přidá i mladý Kazimir, který dosud žil jako spokojený horal v klanově uspořádané společnosti na zaostalé planetě Vzdálená.

Nepřítel před červími děrami

Nyní tu máme pokračování ságy s názvem Invaze. Zdá se, že pozornost všech se zatím soustředila špatným směrem a pravé nebezpečí nedřímá za bariérou. Kapitán Druhé šance navíc přiveze veškeré lidské poznání nepříteli až pod nos a předhodí mu dva členy své posádky, které obětuje, aby dopravil zjištěná data na Zem. Ano, milí fandové, zapomeňte na Star Trek, tady nevelí Janeweyová či Picard, ale někdo, kdo se řídí bezpečnostními protokoly do puntíku. Nač se obávat o členy posádky, když se dají bez problémů klonovat, a to se všemi vzpomínkami, mají-li funkční paměťový čip? Zatímco astronautka Emma Verbeková takové štěstí neměla, její kolega Dudley Bose se jednoho dne vzbudil znovu s myšlenkou, zda v rukou mimozemšťanů skutečně zemřel, nebo teď žije tady i tam.

Lidé o nebezpečí tedy vědí dopředu, a přesto nečinně diskutují a politikaří. Do celosvětového dění chtějí kecat všichni – magnáti, politici, bojovníci za lidská práva, radikálové i vědci. Lidstvo, ukolébané blahobytem, omlazovacími kůrami a vylepšené implantáty, není na skutečné nebezpečí vůbec připravené, a dlouho se jeví jako neakceschopné. O tom, co se děje, však nemá ani potuchy naše malá skupinka poutníků po silfenských stezkách, která mezitím došla z místa věčného ledu do teplých a přívětivějších krajin. Jenže proudy je strhávají dál, až za okraj světa, aniž tomu dokáže někdo z nich zabránit. To pašerácký Strážce Kazimir má větší štěstí a po letech odloučení se opět shledá se svou dávnou láskou. Brzy je však povolán do akce, z níž není návratu. Nejen pro pravdu o Hvězdoplavci se v tomto světě umírá zbytečně.

Se znalostí lidské technologie je invaze blesková a zdrcující. Červí díry se otevírají a nepřátelé se z nich chrlí ven. Konečně lidstvo poznává svého protivníka, a se zděšením zjišťuje, že invazivní armádu řídí v podstatě jeden jedinec. Říká si Hora jitřního světla a má tak silně vyvinutou touhu přežít, že se nakonec stane tím, kdo ovládá všechny své druhy, ať už patří k sortě „hybů“ nebo „nehybů“. Strategicky je propojuje, až vytvoří jakýsi živý systém, kdy všichni jsou jedno a všichni jsou Hora. S nedůvěrou pohlíží na vyslance nových cizoDokonalých, kteří se přiblížili k jeho domovu.

Scéna, kdy Hora zkoumá dva neznámé „hyby“ a mučí při tom oba kosmonauty, aniž by chápal, že je tím ohrožuje na životě, patří asi k tomu nejlepšímu v knize. Ne, že bych se vyžívala v zobrazování násilí, ale konečně někdo vylíčil mimozemšťany, kteří nepřemýšlí stejně jako lidé, nemají nachlup stejné emoce ani nejsou svázáni naší „humanitní“ etikou a jinými kulturními nánosy ovlivňujícími naše chování. V tom vidím u celé řady dobrých spisovatelů slabé místo, kdy nedokážou bytostem z jiných světů vdechnout i nějaké odlišnosti a z multistellárního konfliktu je pak víceméně kostýmní fraška v maskách.

Velký cynik opět na scéně

Peter F. Hamilton patří k již ostříleným autorům a rozhodně mu nechybí nadhled. V minulém díle stál za textem jako veliký cynik, který si pohrává s postavami jako žonglér s míčky, nejinak je tomu i v Invazi. O lidské kultuře si zjevně myslí své, když s velkou ironií predikuje její budoucí podobu – podívejte se třeba do seznamu postav v úvodu knihy, kde je vedle astronautů, inženýrů a politiků také několik pracovníků médií a třeba u Justine Burnelliové je uvedeno „celebrita ze Země“.

Autor navíc vrátí do hry legendární vyšetřovatelku Paulu Mayo, která nemá po posledním ztraceném případu žádné důstojné angažmá. Když jí velká ryba stále uniká, nakonec si tato pozoruhodná žena, která se málokdy mýlí, vybere cíl skutečně mimořádný – samotného Hvězdoplavce, o němž stále panují dohady, zda vůbec existuje a není to jenom chiméra. Čtenář už dostal celou řadu indicií, jak to s ním je a jak moc mu osud lidstva leží na srdci, teď už jen, aby to došlo taky těm mocným v příběhu…

Nově zvolená vicepremiérka Společenství Elaine Doi to vůbec nebude mít jednoduché. Pro média jsou záběry ničení po vstupu invazivních vojsk jenom skvělou šou, na kterou mohou diváci konsternovaně zírat, nebo nevěřícně kroutit hlavami a dál přepínat programy, jako by se nic nedělo. Až když je 23 planet Společenství ztraceno, začne vláda i bohaté elity horečně podnikat nějaká protiopatření. V dramatické bitvě o Anshum dostanou všichni příležitost ukázat, co v nich je a někde na dně duše objevit aspoň ždibky lidskosti a solidarity.

Space opera jako řemen

V Invazi pokračuje Hamilton v nastaveném stylu vyprávění, jen tempo je o něco pomalejší. S velkým počtem postav jsem měla pořád stejný problém a vyznat se ve všech těch pletichách a oprávněných zájmech nejrůznějších stran, sekcí, bohatých rodin, vlivných osobností i obyčejných kariéristů nebylo vůbec jednoduché. Je to space opera se vším všudy, vedle rozšafných vesmírných bitev se najde místo i pro trochu romantiky a bláznovství. Žánrově mi připadal druhý díl mnohem usazenější a četl se mnohem lépe. Koktejl z akčních scén a konverzačních pasáží je namíchaný tak, aby uspokojil jak čtenáře toužící po dechberoucích scenériích, tak i ty, co mají rádi propracovaný svět a zvědavě nahlížejí do pozadí událostí a rozplétají jednotlivé motivy v gordických uzlech dějin.

Příběh se ovšem neuzavírá, končí pouze druhá část prvního dílu; pokračování najdete v další knize o dvou částech, která nese název Jidáš zbavený pout. Chcete-li vědět, jak to se všemi hrdiny dopadne, musíte si (stejně jako já) počkat. Invaze tak představuje jakýsi spojovník mezi Bariérou coby poměrně rozsáhlou expozicí a rozuzlením, které (doufejme) přijde. Logicky trpí určitou neukončeností, přesto z řádků cítíte, že autor ví, kam chce příběh dovést a proč čtenáře zatím napínal několika paralelními dějovými liniemi. Proč sledujeme eskapády zdánlivě bezvýznamných lidičků, kteří se původně vydali na úplně jinou pouť, nebo dopodrobna poznáváme úmysly jednotlivých obyvatel honosné Tulipánové vily. Ale nechme teď další vývoj stranou a dovolme, aby Hora jitřního světla předvedl svou mysl geniálního stratéga. Invaze právě začíná…

Procentuální hodnocení: 70%

Peter F. Hamilton: Invaze (Pandořina hvězda II.)

Vydala: Planeta9, 2019

Obálka: Larry Rostant

Překlad: Petr Kotrle

Počet stran: 592

Cena: 499 Kč

Počítání mrtvých, aneb Želvy ninja na steroidech

8. Říjen 2019 - 15:02

Mnozí by mohli říci, že Američan Kevin Eastman a Brit Simon Bisley je poněkud neobvyklé duo. První zmíněný se proslavil stvořením komiksu Teenage Mutant Ninja Turtles (společně s Peterem Lairdem), zatímco ten druhý je znám hlavně pro svou vizuální práci na komiksu devadesátých let (samozřejmě stále pracuje, jen se mu bohužel nedostává tolik pozornosti, jako tomu bylo před dvaceti a třiceti lety). U nás je znám především pro svou práci na Lobovi, nicméně jej můžeme vidět v komiksech jako je Sláine, Soudce Dredd, Batman, Hellblazer atd. Nu, a zatímco Eastmanovi ninjové se v drtivé většině svých sešitů a sebraných svazků pohybují někde mezi roztomilou četbou pro všechny, a sci-fi/fantasy vyprávěním pro dospělého čtenáře, Bisleyho kresbu a malbu by většina moderních rodičů svým dětem asi neukázala. Což je škoda, protože patří k jedněm z těch nejlepších, jaké se v historii americko-britské komiksové tvorby vyskytly. Simon Bisley se vyznačuje svou oblibou a citem pro hyperbolu, a to do takové míry, že „udělej to větší“ by mohla být jedna z jeho nejdůležitějších životních filozofií. Simonova práce čtenáře zahltí a pohltí, je plná excesivně grafických výjevů násilí a deformace, a pravděpodobně tím nejvíce dominantním znakem jsou extrémní tělesné proporce, které dělají téměř z každé Bisleym nakreslené postavy kulturistu na zmutovaných steroidech, a to ať už se jedná o muže či ženu. „Nekulturistické“ postavy se poté vždy a za každých okolností také vyznačují čímsi do extrému vyhnaným, často působícím jako karikatura lidských bytostí.

Kevin Eastman svému kolegovi zcela zřejmě a zcela úmyslně nahrával na smeč, neboť příběh přítomného komiksu jen vybízí k tomu, aby se události odvíjely tak, aby zobrazovaly co nejvíce násilí, přestřelek, a napumpovaných svalů. Jako protagonisté nám zde slouží Raphael a Casey Jones, blízký přítel želvích bratrů. Tito dva se shodou okolností přidají do společnosti mladé příslušnice mafie, unikající před svými „kolegy“ (a zejména jedním z nich, převelice schopným nájemným zabijákem), kteří mají za úkol sprovodit ji ze světa z důvodu smyšleného příběhu o její zradě. Únik těchto tří neobvyklých společníků by se poté dal popsat jako stostránkový masakr, jenž nehledí napravo ani nalevo, a už vůbec ne na nevinné kolemjdoucí nebo kohokoli, kdo se onomu pronásledovateli připlete do cesty.

Počítání mrtvých se markantně liší od jakéhokoli jiného komiksu s titulem Želvy ninja (ať už se jedná o původní čísla od Mirage Studios anebo současná série vydávaná u IDW Publishing), a právě z toho důvodu byla minulý rok, po nějakých dvaceti letech, vydaná jako sebraný svazek imprintem IDW s názvem Top Shelf Productions. Bodycount totiž skutečně není kniha, kde by Leonardo, Donatello, Michelangelo, Raphael, Tříska a April bojovali proti Trhači nebo Mouserům. Bodycount je ryzí Bisley a neustávající akce (skutečně… čtenář si „neoddechne“ snad ani na jedinou stránku), a je nad slunce jasné, že i Kevin Eastman si tvorbu užil od prvního panelu až po ten poslední. A absence zbytku želvích sourozenců v žádném případě nevadí. Raphael v příběhu vydá za všechny čtyři.

Každému se přirozeně nemůže líbit vše, a proto je třeba napsat, že Počítání mrtvých rozhodně není komiksem pro všechny, nicméně faktem zůstává, že je to kniha, kterou si užije veliké spektrum čtenářů. Na prvním místě je to povinnost pro všechny fanoušky Simona Bisleyho a želvích ninjů, ale přítomný recenzent si troufne tvrdit, že si četbu užije i ten, kdo o zelených mutantech se jmény renesančních umělců nikdy nic nečetl, a má prostě a jednoduše jen rád dobrou literaturu.

Název: Počítání mrtvých

Autor: Kevin Eastman, Simon Bisley

Překlad: Darek Šmíd

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 112

Vazba: vázaná

Cena: 379 Kč

Zveme vás na křest Vesmíru s čokoládou – již 15. října

8. Říjen 2019 - 8:33

Fantasy Planet si vás, ctěné čtenáře, dovoluje pozvat na křest knihy, jejímž jsme mediálním partnerem!

A při té příležitosti budete mít příležitost pobesedovat si i snaší redaktorkou, Zuzkou Hlouškovou, která má v celé akci prsty.

 

Tak tedy:

Milovníci temných příběhů a fandové fantastiky vůbec,

srdečně vás zveme na na pražský křest knihy Vesmír s čokoládou od Jany Rečkové (in memoriam) a Jiřího Dluhoše, který se uskuteční 15. října od 19 hod v kavárně Dark Velvet (Dark Velvet Cafe bar, Husitská 677, Praha 3). Těšte se na úvodní divadelní skeč na téma Kosmologické účinky čokolády, po níž bude následovat samotný křest, jehož se ujmou kmotři Františka Vrbenská a Josef Pecinovský. Během ceremoniálu dojde na rituální čokoládové občerstvení a následně i na drobný raut a autogramiádu za účasti Jiřího Dluhoše. Samotná kavárna Dark Velvet má velmi atraktivní interiér i nabídku specialit z menu, takže si tu určitě každý přijde na své. Přijďte si s námi udělat pěkný večer nad dobrou knížkou!

 

 

Na setkání se těší

Veselá partička z Nakladatelství Fortna

Zuzka, Honza, Martin, Dáša a Františka

 

“Sex je jenom jiná forma čokolády,” říká Matias Veddinstrael, jedna z hlavních postav příběhu.

O knize:

Vesmír s čokoládou je nádherný sci-fi příběh o velmi zvláštních dětech se schopností měnit svět kolem sebe, z autorského šuplíku Jany Rečkové (in memoriam) a jejího syna Jiřího Dluhoše. Společně stvořili svět, kde platí jiné zákony fyziky a kde se vše točí kolem tabulky čokolády. Svět, kde být desetiletým buclíkem či baculkou může být výhra. Tajemná atmosféra na začátku knihy má své neopakovatelné kouzlo a okamžitě vás vtáhne do děje!

Kniha má formát B6, 500 stran, brožovanou vazbu a černobílé ilustrace uvnitř z pera mladičké kreslířky Lenky Kmoníčkové. Obálku ilustroval Jaroslav Svoboda a pojal ji – jak jinak – s mírnou nadsázkou. Knihu je možné zakoupit na pultech knihkupectví, nebo na našem e-schopu s možností vybrat si velmi zajímavé bonusy (např. všechny 4 svazky antologie Žen s… za výrazně nižší cenu, stylové záložky aj.). K prvním sto objednávkám navíc přibalíme dárkovou čokoládku! Bližší info na: https://efortna.cz/obchod/

Oficiální anotace:

Představte si zemi, kde lidé žijí v městských státech jako Irluginne nebo Glegennord v moderní civilizaci ne nepodobné té naší a užívají si jejich výhod. Na své druidské předky už dávno zapomněli. Pak se ale na venkově začnou ztrácet ze spíží potraviny, a následují nevysvětlená zmizení buclatých dětí, obvykle za podivné bouře. Úřady jen mlží a bulvár má konečně o čem psát, ale kromě nových zámků na dveře s tím nikdo nic nedělá. Teprve až záhadní mackové dobydou Glegennord i s jeho Muzeem výživy, hlásajícím zdravý životní styl v podobě štíhlé linie, lidé si konečně vzpomenou na město Čumaliva a jeho potomky bájných druidů, kteří by možná mohli pomoct proti doslova „macaté“ hrozbě.

 

Pevnost 10/2019: Ve znamení (téměř) jednoho muže

6. Říjen 2019 - 5:19

Tam hu nás za humny

Tentokrát začneme tak trochu jinak. Proč? Důvod je prostý. Míla Linc tentokrát totiž ve svém historickém okénku zamířil nedaleko mého rodiště, kde došlo roku 1040 ke střetu mezi českým knížetem Břetislavem I. a římsko-německým králem Jindřichem III. Řeč je o bitvě u Brůdku. Inu, jedná se o velice zajímavé a barvité čtení o tom, jak tahle řež probíhala.

A když už jsem u té historie, tak nesmíme zapomenout na Tomaše Bandžucha, který se věnuje postavě jednoho z nejznámějších německých filozofů – Friedrichovi Nietzschemu.

Na čumendu do kina

Jedním z největších taháků tohoto měsíce je bez debat nový Joker s tváří Joaquina Phoenixe. A tudíž není od věci, se s tímto záporákem, který přidělal Batmanovi nejednu vrásku na čele, pořádně seznámit. A kdo jiný by vás měl provést historií této persóny než odborník na slovo vzatý – Josef Horký! Jako bonus ještě přichystal žebříček deseti věcí, které byste o novém Jokerovi prostě měli vědět. No neberte to!

Pokud náhodou dáváte přednost nemrtvé zábavě a zombíci jsou vaši dobří kámoši, pak byste určitě neměli minout textík Kateřiny Vimmerové o pokračování komediálně laděného honu na živé mrtvé – Zombieland: Rána jistoty. A aby těch oživlých mrtvol nebylo náhodou málo, nabídne vám tato redaktorka příjemné třístránkové počteníčko o komediích, v nichž mají oživlí mrtví hlavní roli.

Ve filmové recenzní sekci se ještě od Kateřiny Stupkové dozvíte, jak dopadla Angelina Jolie jako královna Zloba. Jiří Pavlovský zase zhodnotil novou scifárnu Ad Astra s Bradem Pittem v hlavní roli. Jakub Merc se nechal postrašit nejděsivějším klaunem z fikčních světů Pennywisem ve druhém díle To. A Vendula Kreplová se zúčastnila společně s Krvavou nevěstou nezvyklých svatebních rituálů.

Martin Bečvář 6x jinak

V knižních recenzích si tentokrát zařádil Martin Bečvář, který přispěl rovnou 5 články! Nejdříve se podíval na pokračování rozsáhlé fantasy ságy Roberta Anthonyho Salvatoreho o dobrodružstvích drowa Drizzta Do’Urdena – Vzestup krále (druhý díl Kodexu společníků). Podruhé si na dračím hřbetě zaletěl do světa Alagaësie, aby zjistil jak je na tom nový román Christophera Paoliniho Poutník, čarodějnice a červ, v němž se vrací zpět k tetralogii Odkaz Dračích jezdců aka Eragon. Dále sáhl po povídkové sbírce takových rozměrů, že kdyby ho někdo přepadl v temných pražských uličkách, tak mu s ní způsobí menší otřes mozku. Řeč není o ničem jiném než o třetí antologii českých povídek Ve stínu magie, již má na svědomí jakýsi Leoš Kyša a ostřílený (nejen pevnostní) redaktor Boris Hokr. V říjnovém čísle si mimochodem můžete dát menší ochutnávku v podobě povídky Dalibora Váchy – Bez konce. V minirecenzích se Martin vrhnul na nový kousek z žánru LitRPG Válka klanů od Vasilije Mahaněnka a román Petra Heteši Skrytá rizika kvantové démonologie. A do šestice všeho dobrého v taverně najde jeho stručný profil. Chm, někdo paranoidní by v tom mohl čít nějakou neplechu a protekci či dokonce kampaň.

V říjnovém čísle samozřejmě nechybí ani články toho nejvyššího představeného z pevnostní posádky Martina Fajkuse. Ten si tentokrát vzal na starosti Pád Gondolinu (J. R. R. Tolkien) a třetí komiksové dobrodružství fešné Lady Mechaniky.

Dále na vás například čeká Jindřich Zavadil s recenzí nového románu Kristýny Sněgoňové Zřídla. Jiří Popiolek se pro změnu soustředil na Zimní přízrak Dana Simmonse. Michal Tesáček se ponořil do lovecraftovské antologie Černá křídla Cthulhu 4. A abych nezapomněla! Druhou povídkou v Pevnosti je Prizma temnoty (Darell Schweitzer) právě z toho souboru.

Wojta Běhounek zase navštívil Město lží od Sam Hawkeové. A David P. Stefanovič se podíval na zoubek postapokalyptickému románu Jeffa Vandermeera Borne.

Čtenáři komiksů si krom zmíněné Lady Mechaniky mohou přečíst také o Punisherovi MAX: Bullseye (Filip Gotfrid), čtvrtém dílu Zaklínače s podtitulem Z masa a ohně (David P. Stefanovič) nebo třetím pokračování Krysích královen: Démoni (Michal Tesáček).

Deskovy – to je, oč tu běží

Deskovkáři si v tomto čísle přijdou na své, jelikož Jakub Zahradník a Filip Gotfrid si tentokrát zapařili samé lepší kousky, které stoprocentně stojí za vyzkoušení. Těšit se můžete na Mosters vs. Heroes: Victorian Nightmares, vesmírnou záležitost s názvem Twilight Imperium: 4th Edition, a nakonec Nemesis se silným vetřelčím feelingem.

Stále váháte, zda si nové číslo pořídit? Třeba vás přesvědčí příloha! Tentokrát v Pevnosti Plus najdete mangu Čarodějova nevěsta, jíž má na svědomí Kore Jamazaki. Takže hupsa hejsa do trafičky, ať vám říjnovou Pevnost nevykoupí!

Komentář: Frost 2.0 aneb Starý dobrý Frost s trochou makeupu

5. Říjen 2019 - 4:58

Předně: tenhle článek NEMÁ být recenzí na Frosta, ale spíše drobnou polemikou a srovnáním jednotlivých vydání. Za druhé: ne, že by Frost byl úplně vyprodán nebo nedejbože nesehnatelný starý titul, důvod přepracování je mnohem prozaičtější. Jakožto prvotina byl napsán dost divoce a živelně, a tak lidé z Epochy usoudili, že by možná tomuto titulu trochu více jazykové kultury prospělo.

Nosíme dříví do lesa

Přece jen by však bylo fér Frosta alespoň trochu přiblížit, aby měli jasněji i čtenáři, kteří doposud neměli s tímto dílem co dočinění. Tak tedy: jedná se o klasický béčkový brak, splatterpunkovku, knihu s hrdou nálepkou české akční školy. Knihu, kde pokud se zrovna nestřílí, tak se sexuje nebo hláškuje, a mezi tím zbyde i chvilka na cigárko.

Hlavním hrdinou je sympatický bojový mág, což napoví mnohé. Likvidace a destrukce jsou jeho život, navíc na to má i patřičný arsenál a výcvik. A také pár pomocníků… Pokud náhodou máte ještě o tomhle díle ještě nějaké zbytkové iluze, máme pro vás dvě slova: hajlující vlk. Ano, Frost opravdu jede na vlně těžké nadsázky až ulítlosti a jeho nekorektnost může některé útlocitnější povahy až urazit.

Děj osciluje mezi čirou zábavou a vlhkým snem nejednoho geeka, jenže trochu chybí pořádný soudržný příběh se zápletkou vyžadující IQ čtenáře nad 75. Tenhle útlý svazek má rozhodně své mouchy, ale to nic nemění na tom, že je neskutečně zábavný.

Toliko k obecné omáčce – a pokud chcete opravdovou recenzi na Frosta, rádi posloužíme: Lukáš Vaníček se o Frostovi rozepsal ZDE a ENA zase ZDE (a dokonce přidala i rozhovor a autorem).

Vychytanej Frost

Pokud jste se radovali, že Fuchs proškrtal pár blbých scén, připsal pár nových, překopal příběh tak, aby měl smysl a podobné „velkoúpravy“, pak vás zklameme. Frost je pořád ten původní Frost jak ho znáte, pouze v mnohem líbivější jazykové úpravě. Ale nemějte strach, nekoná se ani opačný extrém; lidé z Epochy nejsou cenzoři, nýbrž profíci. Drsné výrazivo zůstalo na svém místě, stejně jako popisy sexuálních scén. Fuchs se rozhodně nehodlá prezentovat jako slušňák ujíždějící po večerech na četbě encyklopedií.

Asi nejzásadnější změnou v textu je sjednocení časů v průběhu vyprávění. Mnohý čtenář tuto skutečnost ani nezaznamená, pro jazykově nepříliš útlocitné jedince přeskakování z různých časů totiž nepředstavuje žádný problém. Ale výsledný pocit je jiný; text je plynulejší, lépe při čtení „klouže“, je přirozenější. Přesto, že Fuchsova spisovatelská živelnost dávala knize šťávu a byla známkou autorova osobitého stylu, musíme sportovně přiznat, že Frost 2.0 je v tomto ohledu lepší a mnohem více „sexy“.

Další změny v textu jsou také spíše vyhlazovacího charakteru. Zmizely některé nářečné výrazy a byly nahrazeny slovy z klasické spisovné češtiny. Uzda byla přitažena i hovorové češtině, takže některá vágní vyjádření a nespisovná slova jsou nenávratně pryč. A tady se naopak pustíme do kritiky – spisovná slova vedle hovorových na malém úseku textu se občas tlučou a působí násilně. Je zřejmé, že se vybíraly pasáže, které mají být „přežehleny“, ale výsledek občas zkrátka působí strnule a nepřirozeně. Co se týká nářečných výrazů, záleží asi na chuti každého čtenáře – pokud je znáte nebo vás baví obohatit svůj slovník, pak s nimi problém mít nebudete, pokud v textu ruší a tápete, pak budete za jejich nahrazení zřejmě rádi.

Je téměř nemožné dát nějaký konečný verdikt. Na jedné straně stojí kniha, která je výjimečná svým pojetím – syrová, napsaná naprosto živelně a s nadšením; a straně druhé zcela stejná kniha, jejíž text je už o něco vyumělkovanější, ale celé je to v podstatě ku prospěchu čtenáře. Stále to není text psaný konvenčním jazykem, ale má k němu mnohem blíž. Zeptejte se tedy svého srdce, zda bije pro punk, nebo je rádo hýčkáno – a poté listujte v tiráži a hledejte v knihkupectví to „vaše“ vydání.

A dovolím si ještě malé přirovnání: srovnávat obě verze Frosta je jako dívat se na krásnou ženu: bez líčení (tedy oné vyumělkovanosti) vypadá trochu jinak, ale pořád je to jedna a tatáž žena. Je jen na vás, zda dáte přednost přírodní kráse nebo dokonalosti (bez ohledu na to, zda dotyčná projde Frostovým testem!).

Co z toho vyplývá? Že je vlastně jedno, kterou verzi si vyberete. Pokud čtete Frosta premiérově a máte rádi tenhle typ literatury, pak vás knížka prostě chytne. A troufnu si říct, že při porovnání bude ta druhá verze nakonec vždy horší prostě proto, že šlo o vaše poprvé s Frostem.

 

Zlodějský tanec – a jeho romantika na každé stránce

4. Říjen 2019 - 9:27

Nejznámější knihy Mary E. Pearsonové u nás jsou Kroniky pozůstalých vyprávějící příběh princezny Liy, jež utíká před svatbou s někým, koho nikdy neviděla a nezná. Celá myšlenka dohodnutého sňatku se budoucí královně Morrighanu vážně nezamlouvá. Zlodějský tanec ale nevypráví její příběh, nýbrž to, co se děje pár let poté.

Čtenář se ocitá uprostřed Kaziny výpravy do Ballengerovy říše pod záminkou usměrnění patreiho moci a vyřešení porušování smlouvy o osidlování; pravým důvodem je ale přísně tajná mise. Má totiž na zmíněném místě najít válečného zrádce, kapitána Illariona,  muže zodpovědného za otrávení otce vendské královny a masakr ve Strážném údolí. Podle špehů se ukrývá v Ďáblově Chřtánu, který je pro změnu útočištěm pro zločince, ale především je to město Jase Ballengera. A ten rozhodně nenechá nějakou mladou holku, která ho navíc ani nezná, napochodovat do jeho říše a rozkazovat v ní. To by jednoduše nešlo.

Kolem úvodní dvojky se točí svět

Kazymira z Brightmistu je bývalá zlodějka z Morrighanu zvaná Desítka, jelikož i přes bývalou profesi má stále všech deset prstů pohromadě a je na to patřičně hrdá. Vzhledem k tomu, že se s ní osud nemazlil (v dětství jí unesli matku a vyrůstat na ulicích bylo nebezpečné), se ani ona s ničím nemazlí a pro ránu rozhodně nejde daleko. Usilovně pracovala, aby se dostala na společností ceněnou pozici královské bojovnice, a nehodlá se vzdávat, ať to stojí cokoliv. Nejvíce si váží svých schopností a ty dokáže ocenit i u druhých; nejvíce pak u lidí, kteří mají složitou minulost, podobně jako ona.

V ulicích Vendy mi s tichou úctou říkali “Desítka”. Mít pořád všech deset prstů bylo ve Staré Vendě něco nevídaného. U údajného zloděje, protože kdyby mě někdo chytil s něčím kradeným, byla bych Devítka. Osm přednostů městských čtvrtí, kteří měli trestat krádeže, pro mě mělo jinou přezdívku. (str. 14)

Oproti tomu je Jase Ballenger čerstvě zvolený devatenáctiletý Patrei (něco jako král) Ballengerovy říše. Rodina je pro něj to nejdůležitější na světě, stejně jako jeho říše. Miluje historii svého rodu a zbytek světa ho moc nezajímá – pokud zrovna někdo nehledá azyl a nepřinese s sebou problémy, které by mohly ohrozit vše, co jeho rod kdy vybudoval. Jase je velmi inteligentní a dokáže být stejně prohnaný jako kterýkoliv kriminálník brázdící ulice, přesto z něj ale vyzařuje jakási energie přirozeného vůdce.

A já tam nebudu. Hosté, kteří se shromáždí, aby mi vyjádřili úctu, se budou divit mé nepřítomnosti a klepy i strach se rozletí kolem. Přivábí vlky. Má rodina bude v ohrožení. I celé město. To všechno kvůli ní. (str. 67)

Když jde příběh do pozadí…

Zlodějský tanec rozhodně není špatná kniha, ale fanoušci Kroniky pozůstalých budou zřejmě ve výhodě, protože některá místa a postavy jim budou říkat více než čtenářům, kteří Zlodějským tancem začali. Například Kazi zmiňuje příšernou válku, jejíž následky se táhnou po letech a stíny duchů jsou někde znát více, někde méně – já jsem neměla sebemenší tušení, o jaké válce je řeč. Kupodivu to ale celkový dojem z příběhu nikterak nekazí, protože hlavním tématem je seznámení ústřední dvojice postav. Snad důležitější než Kazi je zde právě Jase a historie jeho rodu, který je podle vyprávění považován za zakladatele úplně prvního království. Jiskření a romantika mezi hlavní dvojkou není vůbec násilná a stupňující se napětí je dávkováno přesně tak, aby to nepůsobilo moc přesládle. A pokud se romantika táhne už pár stránek (tudíž moc dlouho), nahradí ji špičkování mezi Kazi a Jasem, načež se autorka vrací k příběhu, který odsunula do pozadí, nebo k důvodu, proč vlastně Kazi do Ďáblova chřtánu přijela. Vyloženě hluché místo v knize není, ať už díky střídání pohledů (každá kapitola očima jedné postavy) nebo možnosti sledování myšlenkových pochodů zmíněných postav, ale ruku na srdce – některé pasáže jsou delší, než by byla potřeba. Štěstí, že autorka má tak poutavý a lehký styl psaní.

Ačkoli stavba světa zde není tím největším tahounem, autorka asi automaticky předpokládala, že čtenář bude mít přečtenou Kroniku pozůstalých nebo ho tím na ni alespoň naláká (mně nic moc neříkala, to se přiznám), ale to nepředstavuje problém. Což se nedá říct o několika gramatických chybách a nepřeložených mapách. Pro jistotu jsem zašla do knihkupectví a podívala se i na další kusy (pro případ, že by se vloudila chybička, jsme jenom lidi), ale ne. Jednoduše řečeno, Zlodějský tanec obsahuje dvě mapy – zepředu je vytištěna mapa tří království (Venda, Dalbreck, Morrighan) včetně hlavních měst, moří a okolí, zezadu pak mapa Ďáblova chřtánu – a není na nich přeloženo jediné slovo! Chápu, anglicky umí kde kdo, ale protože se jedná o smyšlené názvy a kniha se řadí mezi young adult, čekala bych překlad.

Zlodějský tanec je výborná odpočinková četba, jež nenamáhá mozkové buňky, je plná romantiky, oddanosti a velmi lidsky napsaných postav. Žádná z nich není dokonalá a všechny se poučí ze svých chyb; jejich reakce, hádky a diskuze jsou přesně takové, jak bych si představovala, že se někdo v jejich postavení bude chovat. Závěr knihy se může zdát trochu rychleji zakončený – což je sice na škodu, avšak naznačuje, že další díly v sobě (snad) tolik romantiky neponesou. Alespoň se čtenářům dostane více zápletek, nějaké odpovědi a konečně pořádný příběh.

Mary E. Pearsonová – Zlodějský tanec

Vydalo: CooBoo, 2019

Přeložila: Jana Jašová

Počet stran: 447

Cena: 299 Kč

Brandon Sanderson v Praze – 26. října 2019

4. Říjen 2019 - 5:47

Ano, ano je to tak! Nakladatelství Talpress domluvilo autogramiádu famózního vypravěče a mistra současné fantastiky – Brandona Sandersona!

Kdy a kde se tato akce uskuteční? Bude se konat v sobotu 26. října od 16 hodinknihkupectví Talpressu (Řeznická 12, Praha 110 00). A jako bonus s Brandonem přijede i jeho výtvarník a grafický ředitel Isaac Stewart, který se podílel třeba na výtvarné stránce Archivu bouřné záře či Arcana odhaleného.

Talpress navíc v současné době domlouvá možnost i případné besedy ve větších prostorách, aby si fanoušci mohli svého oblíbence vychutnat se vším všudy. O tom, jak to dopadne bude nakladatelství informovat na svých facebookových stránkách (https://www.facebook.com/talpress/).

Takže začněte posilovat, abyste unesli knížky, které si chcete nechat podškrábnout!

Kamionem po Česku a Slovensku: Malé vzdálenosti, malé poměry

3. Říjen 2019 - 17:06

Pro starší generaci je Kamionem po Evropě klasika, pro tu mladší jen jedna z mnoha her, která se jí možná při současné nadúrodě ani nedostala na stůl. Jelikož patřím – a to si přiznejte, dámy – ke generaci střední, zažil jsem dostatek cest náklaďákem po Evropě, abych byl zvědav na ty po Česku, a ano, Slovensku…

Ve zkratce ke zkratce

Dovolím si předpokládat, že naši čtenáři jsou se hrou Kamionem po Evropě jakž takž obeznámeni, kdyby ne jinak, tak proto, že na její znovuzrození před časem vyšla recenze i v těchto místech. Proto jen ve zkratce: jeden každý hráč si kupuje levné, eventuálně draží karty zakázek, načež musí se svým kamionem pomocí hodů kostkou dojet do daného města, naložit určitý počet kontejnerů, a odvézt je do města cílového. Kdo dokáže lépe plánovat trasy, lépe kombinovat náklady – neboť v jedné zakázce je 2 až 6 kontejnerů a míst na kamionu s přívěsem až 12 – a koneckonců i lépe házet kostkou, víc vydělá; a kdo dokáže vydělat nejvíc, ten vyhraje. (Tedy, vyhraje vždy v této hře, v životě to prý zdaleka tak absolutně neplatí, ale jsem pevně odhodlán to risknout…)

Do Českých Budějovic by chtěl jet každý

Kamionem po Česku a Slovensku (KČS) je podobné, hodně podobné, podobné bohužel až moc. Zůstaly kamiony, přívěsy, zakázky, kontejnery, prostě celá podstata hry, což je v podstatě dobře, protože díky tomu do ní vklouznete jako běženec do přívěsu. Stala se ovšem hrou pro dva, což je trochu diskutabilní – při daném rozsahu území a počtu zakázek je to logická volba (a na krabici správně zvýrazněná), ale rodinám tím pádem zase zbyla jen ta Evropa a malým dětem se tak velký svět nedá přibližovat slovy: „Kudypak bys jel do Českých Budějovic za babičkou?“. (Respektive dá, vyměníte-li ČB za Zürich, ale přiznejme, že mnohem víc dětí má prarodiče po Česku než ve Švýcarsku.)

Ostatně k zeměpisu: autoři se mohli omezit a vymezit jen na českou kotlinu, ale přidali i už-ne-bratry Slováky. No, proč ne. Starší zavzpomínají, mladší objeví ono podivné území mezi námi a Ukrajinou, a střední generace může pojížďkami pod Tatrami s jen občasným výletem do Čech partii bez potíží vyhrát.

Euro za korunu

Nyní k tomu, co se nám na KČS nelíbilo. Jelikož peníze jsou vždy až první v řadě, tak peníze. Ve hře zůstala nápodoba eurobankovek! Jistě, logická námitka může znít, že jelikož je možné používat KČS jako rozšíření pro KE, je zapotřebí mít shodné peníze, ale náš logický protiargument říká, že pravidla k propojení obou her ani nezmiňují nutnost smíchat peníze dohromady. A i kdyby se ve větším počtu hráčů bankovek nedostávalo, nebyl by přece takový problém postavit korunu na roveň euru – aspoň pro jednou…

Ani možnost rozšíření nás příliš neuchvátila. Dejme tomu, že máte doma tak velký stůl, abyste mohli bez potíží „rozložit oba herní plány vedle sebe“ a ještě se k nim se svými komponenty všichni vešli. Všechny zakázky se zamíchají dohromady a z evropského plánu na československý se sjíždí na políčkách Praha – Brno – Bratislava; obdobně i zpět. Jenže návod umožňuje také návrat do Evropy přejetím hranic na československém plánu a následným umístěním kamionu do jakéhokoliv města daného státu v Evropě! Ne do přímo určeného (jako příklad vizte letecké trasy na okrajích plánu ve hře Pandemic), ani do toho nejbližšího hranicím, ale jakéhokoliv. Logiku to nemá a zeměpis si balí buchty do uzlíčku a odchází směr Star Trek; Scotty, paprskněte mě do Rostocku.

Dále tu zůstala klasická šestistěnná kostka. S její pomocí ovlivňovala náhoda už hru v Evropě, ale v tuzemsku má vyloženě hody. Malé vzdálenosti vedly deskové geodety k tomu, že žádné město není od vedlejšího dále než čtyři úseky. Takže když vám třikrát po sobě padne jednička (a to se nám stalo, ne že ne), nemusíte se do svého cíle dostat, zatímco když soupeř hodí čtyřku, pětku a šestku, navštíví kýžené lokality hned tři. Proti tomu by ani stratég Pattonova typu nic nezmohl. (A přitom stačilo namalovat na stejnou kostku dvě jedničky, dvě dvojky a dvě trojky…)

Málo z mnoha a mnoho z mála

Neradi bychom, aby naše nepříliš příznivé hodnocení KČS vyznělo špatně pro celý princip této kamionové hry a pro čtenáře, kteří s ní nemají zkušenosti. V jednoduchosti je krása a základ – Kamionem po Evropě – je přes svoji dobu vzniku i dnes bezva přestupnou hrou mezi člověčem nezlob se a moderními deskovkami doslova pro všechny generace. Česko-Slovenská varianta se ale opravdu příliš nepovedla, jakkoliv stačilo málo, aby se z ní vytěžilo mnoho. To se ale nesmí šetřit na nepravých místech, ani myšlením, ani barvami – jeden z kamionů je stejně křiklavě oranžový jako kostičky kontejnerů.

Tak snad příště, neboť potenciál pro růst po vzoru Ticket to Ride tento Kamion určitě má.

Kamionem po Česku a Slovensku

Autor: neuveden

Počet hráčů: 2

Doba hry: 60 min.

Doporučený věk: 10 let

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: Dino Toys s.r.o.

Cena: 399 Kč

LITERÁRNÍ FESTIVAL PRO MLADÉ ČTENÁŘE HUMBOOKFEST – JIŽ 5. ŘÍJNA 2019

3. Říjen 2019 - 8:50
Jay Kristoff

LITERÁRNÍ FESTIVAL PRO MLADÉ ČTENÁŘE HUMBOOKFEST PŘILÁKÁ PŘES 2000 ČTENÁŘŮ. LÍSTKY VYKOUPILI BĚHEM 36 HODIN. A FANTASY PLANET BUDE U TOHO!

Festival HumbookFest je největší literární akcí pro čtenáře young adult ve střední Evropě. Aktuální čtvrtý ročník byl vyprodán během 36 hodin. „Na festivalu vystoupí spisovatelé Mary E. Pearsonová, Jay Kristoff, Kateřina Šardická, Theo Addair, Pavel Renčín nebo Anna Musilová. Své knihy tu ale představí například i muzikanti Pavel Callta nebo Raego,“ přibližuje program festivalu Josef Žák, obchodní a marketingový ředitel Albatros Media. Kromě besed, autogramiád či workshopů se návštěvníci mohou těšit například i na motivační témata – o tom, jak odhalit a rozvíjet svoje talenty promluví světově uznávaný kouč Jan Mühlfeit společně s modelkou a „misskou z děcáku“ Veronikou Kašákovou.

Součástí programu je také beseda s vítězkou soutěže HumbookStart Martinou Čekalovou. Platformou HumbookStart každoročně pomáháme jednomu talentovanému autorovi se startem jeho spisovatelské dráhy. HumbookStartem se stává kniha od debutujícího českého autora určená mladým čtenářům. O vítězi rozhodují ti nejpovolanější, samotní čtenáři young adult knih – blogeři, booktubeři a další zapálení knihomolové,“ říká Josef Žák. Debut Martiny Čekalové Město duší vyjde na konci září.

Fenomén knih pro young adults slaví v ČR deset let

Ačkoli literatura pro mládež vzniká již od 19. století, fenomén young adult literatury se datuje od šedesátých let 20. století. V České republice nicméně žánr knih pro „mladé dospělé“ slaví teprve první dekádu. Právě před deseti lety vzniklo první nakladatelství specializované na YA literaturu, nakladatelství CooBoo. To má na kontě řadu všeobecně známých bestsellerů, například sérii Divergence od Veronicy Rothové nebo knihy Sarah J. Maasové, Kiery Cassové, Keri Smithové, Ruty Sepetysové či Kerstin Gierové. Co je spojuje?

Mary E. Pearsonová

„Valná většina young adult bestsellerů je překladová, nicméně skvěle se v poslední době etablují i čeští autoři. Velká část populárních autorů nepíše solitérní tituly, ale série. Young adult literatura se od té pro dospělé podle mě odlišuje zejména svojí cílovou skupinou. Jedná se převážně o mladé lidi, kteří se velmi rádi sdružují, o svém koníčku si povídají (ať už offline nebo online) a chtějí být součástí komunity. Nechybí jim však sebevědomí, čtení nepovažují za zábavu pro introverty, ale za něco, co je cool a co je spojuje s podobně smýšlejícími lidmi,“ míní Tereza Eliášová, šéfredaktorka nakladatelství CooBoo. Její slova o síle komunity potvrzují i prodeje young adult titulů. Populárního Destrukčního deníku se od vydání v roce 2014 prodalo již více než 120 000 kusů, série Selekce má dosáhl než 100 000 prodaných kusů, podobně je na tom i série Skleněný trůn. V rámci nakladatelského domu Albatros Media je CooBoo jediným nakladatelstvím specializovaným čistě na young adult produkci, knihy spadající do toho žánru ale vydávají také nakladatelství Fragment, CPress či Egmont. Označení young adult nese každá desátá kniha vydaná v Albatros Media.

Čtenářská povídka: Svatební cesta

1. Říjen 2019 - 5:50

A máme tu další čtenářský kousek, tentokrát od autora s pseudonymem Murdoc Jednoruký. A podíváme se v ní do Západozemí!

A pokud i vám leží v šuplíku povídka, o kterou se rádi podělíte s ostatními čtenáři, zašlete nám ji na redakční email: redakce@fantasyplanet.cz

Svatební cesta

„Kde je ten zasranec?“ to bylo první, co lord Morgan Reyne uslyšel. Hlas byl hrubý a plný vzteku. Morgan neotevíral oči, bylo mu příšerně zle a vlastně nevěděl co se děje.

„Tak poď ty děvko,“ další hlas.

„Jen ji svažte,“ opět se ozval ten hrubý hlas.

„Ale…“

„Řek sem nechat na pokoji! Večír je taky čas.“

Chór hlasů.

„Zabila Malýho Harolda!“

„Pořádně ju vymelem…!“

„Hele, tady ten hajzl leží,“ uslyšel Morgan nad sebou a ostatní hlasy ztichly. Těžké kroky. Morgan náhle začal i vnímat pach krve a smrti. Zařinčení železa. Podupávání koní.

Byli přepadeni. Vzpomínal si na zoufalý boj proti přesile. Jako mnohdy jindy, věren své aroganci, neměl plátovou zbroj ani přilbu, a rána mečem, kterou jen tak tak vykryl, jej musela zasáhnout do hlavy.

„Žije?“

Morgan ucítil dotek na krku.

„Jo. Mám ho dorazit?“

„Ne. Ale jestli zdechne hovno se stane.“

Morgan otevřel oči. Do mozku se mu zabodla palčivá bolest a cítil, že bude zvracet. Na poslední chvíli alespoň obrátil hlavu. Pokusil se ztěžka převalit.

„A prej je drsňák,“ zahlásil kdosi a ostatní chlapi se rozesmáli.

„Muži,“ ozval se ženský hlas. Warija Reyne, jeho žena. Její hlas nezněl vyděšeně, spíše rozzlobeně.

„Sračka jako všichni Reynové,“ ozval se další hlas. Morgana napadlo, jak to může vědět, protože všichni Reynové, až na něj, jsou čtyřicet let mrtví. Morgan se vyškrábal na kolena a rozhlédl se. Kolem něj stálo sedm mužů, zarostlí, zanedbaní. Kožené a kroužkové zbroje. Meče, sekery, štíty. Žádné erby. O kus dál drželi další dva muži jeho ženu.

Mrtvá těla pokrývala prostor kolem nich. Morgan viděl mrtvé muže, kteří jej doprovázeli při cestě na Castamere. Měla to být variace svatební cesty, na které se chtěl dozvědět, co vlastně z rodinných statků a hradů zbylo.

„Dostali ste pěkně na prdel zmrdi,“ vyrazil ze sebe Morgan když viděl, že on a jeho pět chlapů zabili více jak dvojnásobek nepřátel.

Kopanec do zad jej opět srazil k zemi.

„Drž hubu,“ zaslechl a opět omdlel.

 

Když se probudil, bylo mu mnohem lépe. Na hlavě cítil obvaz. Seděl opřený o strom, ruce svázané za zády. Vedle něj Warija.

„Seš v pořádku?“ zeptal se chraplavě.

„Zatím ano,“ řekla tiše.

„Zabiju je.“

„Ale asi ne hned,“ usmála se Warija. Morgan se na ni podíval. Měla na sobě své rudé šaty, tvář oteklou od úderu, kterým ji srazili. Na rukávu levé ruky měla krev z rány, kterou jí byl vyražen meč, který stačila při přepadení sebrat. Jeho žena Warija Řeka, později uznána jako Mallister. Nyní lady Reyne.

„Hned ne, ale brzy.“

„Nemůžou mi udělat nic, co bych už nezažila,“ řekla tiše.

„Neudělají ti nic,“ zavrčel Morgan.

Warija mlčela. Neměla strach ze znásilnění, ale z toho, aby se nic nestalo dítěti, o kterém ani Morgan nevěděl.

Měla jej ráda, byl to tvrdý chlap, ale choval se k ní slušně a dobře. Býval žoldnéř, stejně jako kdysi ona… a v těch dobách se mu říkalo Gar.

„Safa žije,“ špitla ještě. A to Morganovi zvedlo náladu. I když, jestli černoch není úplný blb, raději uteče, napadlo ho.

Mohlo být po poledni usoudil lord z Castamere. Ta banda seděla kolem ohniště a cpala se. Jejich vůdce se dal rozeznat ihned, měl na sobě plátovou zbroj, hnědé vlasy učesané a štít vedle něj měl přemalovaný erb.

„Máte kořalku?“ zeptal se hlasitě lord Reyne.

„Hele, on žije,“ ozval se hubeňour s tváří poďobanou od neštovic.

„Dlouho ne,“ utrousil pořez vedle něj.

„Jo, žiju vy sráči. Ste v žoldu Daenerys, že ste mě přepadli?“

„V čím žoldu jsme, ti může být jedno,“ řekl jejich velitel. „A pár chlapů sem, pár chlapů tam, stejně bys byl v boji jen maso na porážku,“ ušklíbnul se. Tím Morgana přesvědčil, že neví do koho se pustili. Kdyby se doneslo lordu protektorovi, že jeden z velitelů Královských žoldáků byl zabit kvůli nějaké mstě, padaly by hlavy. Že Gar a Morgan Reyne je jedna osoba zatím věděl málokdo.

Poslední chlap dojedl.

„Hele, nepobavíme se s tou holkou?“ zeptal se jeden. „Beztak nás zdržuje.“

Velitel se podíval na své muže a viděl na nich, že odmítnout jejich žádost by nebylo moudré. Pohrdal jimi, byli odpad, ale musel si dávat pozor, aby jej nepodřízli ve spánku. Byl sám ze sebe zhnusený, když řekl: „Dělejte si s ní co chcete, máte hodinu. A… Veren a Hrouda na hlídku. Pak se prostřídáte,“ zavelel ještě.

Oba jmenovaní zamračeně odešli. „Ale zavolejte nás,“ vymiňoval si Hrouda.

„Tak poď děvko,“ surově Wariju zvedl jeden z chlapů. Lady Reyne se postavila téměř bez jeho pomoci.

„Nebudu se bránit,“ řekla tiše.

„To by ti bylo beztak na hovno,“ ušklíbnul se zjizvený hubeňour.

„Nech ju ať se vyslíkne sama,“, zakdákal jeden. Řez nožem a Varijiny  ruce byly volné. Poodstoupila od svého muže a ten se vzepjal v zoufalém pokus se postavit.  Rána jej srazila na kolena.

„Nechte ji, svině!“ zařval. Ale nikdo si jej nevšímal, všichni zírali na jeho ženu, která si rozepínala šaty.

Morgan nahmátl dýku skrytou v botě a vytáhl ji. Opřel si čepel o botu a rukojeť o zadek. Ani sebou necuknul, když i s provazem si rozříznul kuži na zápěstí.

„Zmrdi!“ zařval a přepadl na bok.

„Hej, přivažte ho ke stromu, ať se kouká,“ navrhnul pořez s jedním uchem.

„Jo, ať se naposled pobaví,“ zašklebil se další z chlapů a sklonil se k Morganovi.

A Morgan zaútočil. Dýka se pořezovi zaryla pod bradou a čepel prošla do mozku. Jak chlap padal, kluzký jílec Reynovi vyklouznul z ruky. Současně pravačkou udeřil druhého do krku, ale rána byla nepřesná a slabá. Prudký pohyb a Morgan včas sevřel jílec meče potácejícího se smraďocha a tasil. V prudkém oblouku přeťal krk chlapa, který k němu byl ještě zády a pokračujícím pohybem probodnul dusícího se dárce meče.

Čas jako by se na okamžik zastavil a hlavy se otočily k Morganovi. Warija udělala krok zpět a sáhla si pod sukni. Její ruka nahmátla jílec úzké dýky připoutané ke stehnu. Vlasatý zjizvenec, co se otáčel k jejímu muži, byl snadný cíl. Levačkou jej uchopila za mastné vlasy, zvrátila mu hlavu a prořízla krk.

„Castamere!“ zazněl pokřik, který tyto kraje neslyšely už čtyřicet let. Zoufalý křik chlapa, kterému Morganova čepel uťala ruku.

Z křoví se vypotácel Hrouda, v zádech mu trčel jílec dýky. Padl na kolena a hned za ním vběhl na bojiště štíhlý černoch s mečem v ruce.

„Safo!“ vykřikla Warija, která se vyhnula výpadu. Černoch jí hodil meč, bývalá žoldnéřka jej chytila do pravé ruky a zablokovala výpad. V další chvíli chlapa zabil Morgan bodem do zad.

Doren přimhouřil oči. Byl sám překvapen, ale to mu nebránilo, aby si nevzal štít a tasil meč.

Zůstal sám, pochyboval, že by zbývající strážný ještě žil.

A tak stál sám, štít, meč a pevná zbroj.

Proti němu štíhlý černoch s dýkou, poraněná žena stále v šatech, takže se nemohla rychle pohybovat a Morgan Reyne, který se sotva držel na nohou.

Dobrá šance usmál se v duchu.

Warija zabodla meč do země a cípy šatů si zastrčila na opasek, aby se mohla lépe pohybovat.

„Tak hajzle, vzdej to,“ prsknul Morgan. „A já tě zabiju rychle.“

„Zabiju já tebe,“ řekl Doren. Ale než stihl zaútočit, Warija vykřikla a vrhla se proti němu. Ránu kryl štítem, bleskový sek, ustoupila. Černoch máchl dýkou proti jeho obličeji a vzápětí uskočil. Další útok lady Reyne, zachytil její čepel mečem, úder štítem. Žena se částečně stočila, ale rána ji poslala k zemi. Doren se instinktivně obrátil a nastavil štít. Brutální rána, Morgan měl své kladivo!

Ale místo svého štítu se znakem dvojocasé kočky měl v druhé ruce těžkou dýku. A útočil. Rány dopadaly s děsivou silou na štít a dýka se vymršťovala kupřed a zastavovala každý pokus o odvetu.

Náhle Dorenovou nohou projela děsivá bolest, to Warija jej sekla pod koleno. Další úder kladivem, bolestí špatně odhadnul ránu, kladivo zasáhlo horní část štítu a okovaná hrana jej udeřila do tváře. Další rána, štít praskl a Dorenova ruka též.

„Za Garvema, za Krva, za Rebela!“ s každým jménem dopadala hlavice kladiva na Dorenovo tělo.

„Chcípni!“ poslední rána nájemnému meči rozdrtila hlavu a Morgan se zhroutil vedle něj.

„Kurva,“ zachrčel. „A díky Safo,“ dodal.

Warija jej objala. „Musím se ti podívat na rány,“ řekla.

„Su v pohodě,“ zachrčel Morgan.

„Ale manželi, na jednu věc si zapoměl.“

„Na jakou?“

„Že kdyby jsi ho nezabil, mohli jsme se zeptat kdo jej najal.“

Morgan zahanbeně mlčel. To ho opravdu nenapadlo.

„No, alespoň ta svatební cesta není nudná,“ utrousil před tím než omdlel.

Novinka nakladatelství Golden Dog: Horor Petra Bočka Mízožravci

30. Září 2019 - 17:18

Nakladatelství Golden Dog vydává první román hororového autora Petra Bočka, který se doposud prezentoval především povídkovými sbírkami – Mrazivé příběhy (2012), Výprodej nočních můr (2014) a Nekrosarium (2018), které psal spolu s Miloslavem Zubíkem.

Dvojice Boček a Zubík za sebou má i humorně laděné povídky, které najdete sebrané ve sbírce Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti (2015). Již v roce 2016 ale Petr vydal svou novelu Hrobořadí.

Kniha Mízožravci vychází 14. října 2019. Román bude dostupný v široké distribuci.

Odkaz pro objednání knihy: https://www.goldendog.cz/produkt/mizozravci/

 

ANOTACE

Martin Novák se vrací do rodného města uložit urnu s babiččiným popelem. Opravdu přináší smrt svým blízkým? Anebo za tím vězí něco jiného? Má s tím snad něco společného tajemný spolek Ochránci Háje, který se vine historií města jako jedovatý had? Proč Martinovy vzpomínky na dětství díky tomu temnější, než by měly být? Vždyť už tenkrát umírali lidé…

Petr Boček

Mízožravci

Obálka: Michal Březina

Fotografie: Petr Karafiziev

Formát: brožovaná, 294 stran

Žánr: horor

Cena: 249 Kč

O AUTOROVI

Petr Boček (*1967 Chrudim), chrudimský archivář žijící v Lanškrouně, autor řady historických a vlastivědných článků a publikací (Letecká Chrudim 1871-1925, Letecká Chrudim 1926-1939, Chrudimské letopisy, Filmová Chrudim II, Chrudim-vlastivědná encyklopedie, Filmové a televizní Chrudimsko). Kromě tematiky filmu a letectví se zabývá problematikou démonických pověstí (Pověsti Lanškrounska, Panoptikum strašidel a tajemných míst Lanškrounska, Strašidla chrudimská). Spolu s Miloslavem Zubíkem se věnuje psaní humoristických textů (Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti, 2015) a hororových povídek (Mrazivé příběhy, 2012, Výprodej nočních můr, 2014, Nekrosarium, 2018). Několik z nich se dokonce dočkalo divadelního provedení. Horory tato dvojice publikovala též v časopisech Král Horror a Howard, ve všech osmi Antologiích českého hororu, dále v antologiích Poslední polibek (2016), Za tebou (Golden Dog, 2016) a Sto hororů ve sto slovech (2016). S Honzou Vojtíškem společně napsali povídku V pokoji do jeho Sešívanců (2018). Petr Boček je spoluautorem scénáře k mysteriózní parodii Chrudimátor (2011), v níž si i zahrál. Samostatně vydal hororové romaneto Hrobořadí (2016) a hororové povídky v antologiích Ve špatný čas na špatném místě (2017), Může se to stát i vám (2018) a Ani smrt nás nerozdělí (2019). Mízožravci jsou jeho prvním románem. V současné době připravuje novou sbírku hororových povídek a knížku humoristických textů.

 

A v případě zájmu se podívejte i na další kusy z Golden Dogu:

Web: http://www.goldendog.cz/

Facebook: https://www.facebook.com/goldendog.stefko

Instagram: @goldendogbooks (https://www.instagram.com/goldendogbooks/)

 

A pro váhavé nabízíme ukázku:

ukázka-fp

Rick a Morty podruhé aneb Jaký to svět bez Ricka Sancheze?

30. Září 2019 - 9:45

Máme zde novelizace významných (i méně významných) filmů, videohry odehrávající se ve světě toho či onoho fiktivního světa, a v neposlední řadě miliony stránek knih a komiksů, k jejichž vzniku dalo podnět filmové či seriálové dílo. Tato čtení převelice často rozšiřují již zavedený kánon, a poskytují tak fanouškům více možností vychutnat si příběhy o svých oblíbených hrdinech. Dokonalým příkladem nám zde zcela přirozeně bude Star Wars, kde vybrané romány a komiksy tvoří kánon stejně důležitý jako filmy samotné (i když i ten se může měnit na základě toho, kdo zrovna vlastní práva na onu „franchise“). Českému čtenáři se přednedávnem dostal do rukou již druhý svazek komiksu Rick a Morty, jenž byl stvořen jako rozšíření populárního animovaného seriálu pro dospělé, vysílaného na americkém televizním kanálu Adult Swim.

Výše zmíněný animák se původně zrodil v mysli tvůrce Justina Roilanda jako parodie na snímek Návrat do budoucnosti, a když se zamyslíme nad jeho premisou, je onen fakt více než zřejmý. Rick a Morty pojednává o postarším excentrickém vědci a jeho nesebevědomém vnukovi, přičemž se toto duo každou epizodu vydává za jiným dobrodružstvím do alternativních dimenzí či do vzdáleného vesmíru. Jistě, ve filmu z osmdesátých let se sice nejedná o příbuzné, ale kromě toho jsou si v tomto ohledu ona dvě díla extrémně podobná. Nicméně zde však jakákoli podobnost končí. Rick Sanchez je starý alkoholik a nihilista, dělající si legraci téměř ze všeho, a dávající všem okolo na vědomí, že mu nesahají ani po kotníky. Svůj intelekt nejraději využívá ke svým vlastním sobeckým účelům a pro ukojení veškerých možných choutek, jež mu přijdou na mysl. Morty je naproti tomu obětavý mladík, avšak (podobně jako jeho otec Jerry) pozbývá sebevědomí a vyšší míry inteligence. Seriál samotný (čítající v čase stvoření této recenze tři řady, se čtvrtou na cestě) je poté plný vysoce inteligentního humoru a hlubokých filozofických myšlenek, které však mohou býti méně všímavým a bystrým publikem přehlédnuty v záplavě vulgarismů a otevřeně obscénních výjevů. Opravdu a vskutku se zde tedy jedná o animovaný seriál, určený pro dospělé publikum (jeden si však také musí uvědomit, že myšlenka, že by měly animované filmy patřit jen dětem, je absurdní). Justin Roiland a jeho kolega Dan Harmon tedy pokračují ve stopách takových kapacit v branži dospělých animáků, jako je kupříkladu Ralph Bakshi anebo John Kricfalusi.

Přítomná komiksová série (a v našem případě konkrétněji druhý svazek) je poté jedním z těch adaptací/rozšíření, která dělají své předloze čest. A nejen to. Komiks Rick a Morty byl spisovatelem Zacem Gormanem napsán podle seriálu věrně do takové míry, že má čtenář nejednou pocit, jako kdyby se na něj právě díval. Ve spojení s kreslíři (ve svazku se jich vystřídalo několik) byl schopen zachytit přesně tu atmosféru, která je specifická pro již nejednou zmíněný animák. Úmyslně jednoduchá animace je přenesena do úmyslně jednoduché kresby, a co se scénářů týče, ty jsou stejně šílené a obskurní, jako jsou ty, jež byly napsány televizními scénáristy. Hlavní příběhová linie druhého dílu se poté rovněž odehrává napříč dimenzemi. V (téměř) každé alternativní realitě totiž existuje nějaká verze Ricka a Mortyho, a právě všechny verze prvního zmíněného se někdo snaží zlikvidovat. Naši protagonisté z dimenze C-137 (čili něco jako „naše realita“) jsou tedy nuceni uprchnout na jediné místo, kde jim dle Ricka nehrozí žádné nebezpečí, a sice do jedné jediné alternativní reality, kde žádný Rick neexistuje. Nu, a jaké by to bylo dobrodružné čtení, kdyby se jeho odhady na sto procent vyplnily, a oběma hlavním postavám by bylo umožněno v klidu si oddechnout? Samozřejmě že ne moc zajímavé. Kromě hlavního příběhu si na konci celého svazku může čtenář užít kratší humorné epizody ze života nejen Ricka a Mortyho, ale i vedlejších (ale o nic méně oblíbených) postav.

Jak už bylo řečeno výše, Rick a Morty: Druhý svazek je komiks, který více než dobře rozšiřuje už tak obrovské univerzum původního seriálu, a dělá své předloze čest. Fanouškovo oko, zvyklé na vizuální styl seriálu, zde nezapláče, a stejnou věc budeme nuceni uznat, co se scénáře týče. Komiks však funguje dokonale i sám o sobě, a to jako kniha nezávislá ani na seriálu, ani na prvním svazku. I přesto je však potřeba říci, že si jej nejvíce užijí fanoušci, kteří jsou s oběma zmíněnými již dobře obeznámeni.

Název: Rick a Morty 02

Vydala: Crew, 2019

Autor: Zac Gorman

Překlad: Darek Šmíd

Vazba: brožovaná

Počet stran: 128

Cena: 299 Kč

Démoni jsou věční. A to je problém.

29. Září 2019 - 5:15

Petr Heteša chrlí knihy nelidským tempem. Pokud jste fanoušky tohoto grafomana (v nejlepším smyslu toho slova, samozřejmě), pak rozhodně nebudete zklamáni. Astrální bytosti, umělé inteligence, androidi, magie, krásné ženy i drsní muži, tuny akce a kilogramy humoru, hlášky… Prostě klasický Heteša. A vy ostatní čtěte dále; šance, že se rychle dostanete do skupiny fanoušků, je totiž opravdu vysoká.

Variace na známé téma

Knihy Petra Heteši by se daly v nadsázce nazvat tisíc a jedním příběhem z Baltimore. Do tohoto města se autor vrací rád – a nutno říci, že v mnoha různých obměnách a variacích, takže na nudu nebo stereotyp klidně rovnou zapomeňte.

V knize Skrytá rizika kvantové démonologie „vystřihl“ autor opět zcela novou variaci na známé téma. Do světa lidí se nešťastnou náhodou dostanou tři astrální bytosti (a ze všech možných míst zrovna do Baltimore, to je náhodička!). Na jejich likvidaci spolupracuje umělá inteligence a astrálem – ono je to totiž s tou likvidací dost komplikované. Astrální bytosti nemohou ublížit jiným astrálům, umělá inteligence ze své nehmotné podstaty nemůže ublížit fyzicky vůbec nikomu; a tak nezbývá než spojit síly a vyslat do Baltimore astrálního agenta v lidském těle nadopovaného umělou inteligencí. Reálně se to projevuje tak, že v Baltiomre se objeví zmatený chlapík, kterému svět běžných lidí vytrvale hází klacky pod nohy pouhou svojí existencí. Naštěstí umělá inteligence v těle zanechala i část vědomí jeho bývalého majitele, agenta britské tajné služby specializovaného na okultní vědy, takže si Yaran, jak se onen nešťastník jmenuje, na autopilota dokáže poradit s mnoha problémy, které jsou pro běžného člověka triviální.

Děj obsahuje většinu znaků typických pro autorovu tvorbu: Baltimore, paranormální síly / androidy (tentokrát dokonce obě složky naráz), konzumaci Jacka Danielse, policajty…. Snad jen ty zelenooké zrzky jsou tentokrát nedostatkovým zbožím.

Dneska to roztočíme!

Heteša se s hlavním hrdinou nikterak nemaže od samého počátku knihy – hned v jedné z prvních scén, po přistání na letišti Yaran začne vymetat bary… Totiž, aby nedošlo k nedorozumění: jedná se o jediný bar, a ten s ním vymete jedna z trojice lovených démonů – a taky s ním vymete podlahu, omlátí zdi a vůbec Yaranovi pořádně pocuchá fasádu.

Od prvních stran se rozjíždí zběsilá akce a nebohý hlavní hrdina létá ode zdi ke zdi. Má být totiž poradní silou ve vyšetřování smrti dvou dívek usmrcených během vyvolávání démonů (tedy řešit řádění způsobené s nejvyšší pravděpodobností uniklou astrální trojicí). To mu dává dobré krytí a také možnost využívat policejních pravomocí, zbrojního arzenálu i lidských či androidských spolupracovníků.

Jenže do případu se vloží sestra jedné ze zesnulých, shodou okolností také čarodějka, která je Yaranovu lidskému tělu zatraceně sympatická, a tak se koná možná historicky první zblbnutí astrála pozemskou kráskou.

Autor umně mísí akční scény s detektivním vyšetřováním, nabízí spoustu honiček a situací, kdy život hlavního hrdiny visí na vlásku; zároveň však do celého příběhu přidává svůj osobitý humor. Démon v lidském těle objevující svět a vybavený dvěma mobily (kontrolu nad situací chce mít astrál i umělá inteligence) napasovaný do světa přecpaného moderní technikou – už to je dostatečně šílená představa. A tím to rozhodně nekončí – je zábavné sledovat, jak postupně AI i astrální sféra začne spřádat vlastní plány a postrkovat Yarana jako figurku. Své kouzlo má i náhoda – občas na sebe Yaran a někdo z uprchlé trojice narazí čistě shodou okolností. Zpočátku je to většinou náhoda, ale obě strany spekulují jak se o nich mohl ten druhý dozvědět, kde všude má špehy a co dokáže.

Specifiscký Hetešův smysl pro humor tentokrát zachází ještě mnohem dál. Yaran je totiž prazvláštní agent – coby astrální bytost vnímá náš svět trošku jinak než běžný smrtelník, takže se například přiučíte mnohé o odstínech barev, dozvíte se něco o koupeli v horké vodě nebo třeba konzumaci Jacka Danielse. A znalci autorova díla se budou uculovat u astrálního pozdrvau: „Démoni jsou věční!“.

Ono se to… zvrhlo

Dobře, nakonec vás stejně budou ze všeho nejvíc bavit ony zmiňované akční scény. Heteša má nápady i praxi, takže se neustále něco děje a akce má švih a rychlý spád. Člověk by řekl, že nahánět na pěti stovkách stran démony musí být dřív nebo později nuda či stereotyp, ale chyba lávky – každá konfrontace posunuje děj o kousek dále, je hybným momentem příběhu. Pokaždé se odhalí něco ze schopností druhé strany… A když jsme u té druhé strany – i do jejich tábora nakoukneme, byť sporadicky.

Že se celá situace zvrhne je asi víc než jasné. Na čtenáře čeká několik zajímavých zvratů, a opravdu významnou roli sehraje zmíněná čarodějka-amatérka, kolem které se začne točit nečekaně mnoho událostí. Ale své řekne i uprchlá trojice, která má v lidském světě zajímavý plán a po krůčcích na jeho realizaci pracuje.

Heteša hrne děj vpřed a stránky ubývají překvapivě rychle. Jak již bylo řečeno – účelem Skrytých rizik kvantové démonologie je především bavit čtenáře – a to se daří v hojné míře. Příběh však nehraje druhé housle, což je u podobného druhu literatury vítaný bonus. Děj má hlavu a patu, a především, oproti některým předchozím autorovým knihám, jasnou, smysluplnou a podařenou pointu!

A před závěrem ještě malá „odbočka“: za zmínku stojí i líbivé ilustrace vytvořené samotným Petrem Hetešou!

Skrytá rizika kvantové démonologie mají chytře postavený příběh složený z akčních scén a kratších oddechových pasáží. Navíc obsahují velké množství humoru, byť tentokrát ne toho prvoplánového. Petr Heteša se drží toho, co umí, ale nesníží se k tomu, aby vykrádal sám sebe. Nejedná se sice o jeho nejlepší knihu, ale přesto jsou Skrytá rizika kvantové démonologie podařeným a především zábavným kusem!

Petr Heteša: Skrytá rizika kvantové démonologie

Vydal: Brokilon, 2019

Obálka: Lukáš Tuma

Počet stran: 528

Cena: 358 Kč

Čtenářská povídka: „Duši vložte do košíku, prosím.“

27. Září 2019 - 5:36

A máme tu první čtenářskou povídku.

Jejím autorem je Jonáš Jenšovský, autor knihy Procitnutí do spiknutí – a jak sám přiznává, zkusil s ní štěstí v Žoldnéřích fantazie v roce 2016. Do sborníku vítězných prací se na 14. místě povídka nevešla, ale snad vám udělá radost.

A dejte nám (i Jonášovi) rozhodně vědět do komentářů nebo na email redakce@fantasyplanet.cz vědět,jak se vám povídka líbila! Máte totiž v redakčním šuplíku i další díla tohoto autora a připravujeme recenzi na jeho knihu. Tomu říkáme chopit se šance!

 

„Duši vložte do košíku, prosím.“

„Leave your soul at the gates…“

Helloween, The Dark Ride

 

Když se dveře bez klepání otevřely, Diriel věděl, že je něco špatně. Neslyšel kroky ani necítil ničí přítomnost, takže kdokoli sem takhle vpadl, se stínil a chtěl zaskočit. To se mu podařilo a anděl jen sledoval, jak mu kolem zápěstí cvakají černá pouta vykládaná drahokamy. Ty kameny tam nebyly na ozdobu, ale každý z nich omezoval nějakou sféru nebo druh magie. Nebylo to úplně stoprocentní, ale minimálně by měl velké problémy s koncentrací a dobou vyvolání i základního útoku. Navíc by jeho snaha šla velmi snadno odhalit.

Vyvlekli ho z jeho kanceláře a vedli někam nahoru kolem centrálního proudu světla, který procházel celým kuželem nebeských sfér. Kruhové chodba pořád lehce stoupala, schody tu nebyly. Míjeli mnoho dveří, ale u žádných se nezastavili.

„Kam to jdeme? Z čeho jsem obviněn? Kdo tohle přikázal? Nemůžete mě přece jen tak zatknout.“ Dirielovy otázky přecházely v hněvivé výkřiky. Vyšší sféry sice měly dost pravomocí, ale svoje jednání taky musely vysvětlit.

Jeho pátrání po tom, co se děje, za chvíli přerušil úder do hlavy. A uvést takhle přímo do bezvědomí anděla, to už chtělo nějaké schopnosti.

Když přišel k sobě, seděl na židli v prázdné kamenné místnosti. Proti němu stál někdo v bílém rouchu a s lesklým hrudním plátem obklopený bělostnou aurou. Ta Dirielova zhasla v momentě, kdy mu nasadili ta černá želízka.

Nemusel zkoušet svou jemnou detekci na aury, podle které obvykle poznal její detaily, aby identifikoval svého společníka. Byl to Adeniel, jeden ze šéfů Sekce magického zásobování, které byl Diriel součástí.

„Já, vím, žes to myslel dobře, ale bohužel ty operace, které jsi chtěl zkompletovat a předat vyšším místům, musí pokračovat. A já přirozeně obětuju tebe, než abych zastavil to, z čeho mám dlouhodobě prospěch.“

„Takže tys za tim celou dobu stál,“ konstatoval Diriel. Dávalo to smysl. Začal v utajení odkrývat komplot, který stál za drobnými, ale trvajícími chybami ve skladovém hospodářství. Nebesa měla dostatečnou zbrojírnu i sklady všeho možného magického vybavení. A na různých místech se před dlouhou dobou začaly ztrácet zajímavé kousky. Tady magický meč, tamhle prsten, který bránil poznání anděla jinými anděly, a podobné tretky. Všechno bylo tak rozházené v různých sekcích, že to vypadalo jako náhodné a neplánované činy, které spolu nijak nesouvisely. Šlo ale o věci, které byly potřeba jen velmi málo. To upoutalo Dirielovu pozornost.

Klíč a systém tam ovšem byl, jen se průběžně měnil a přizpůsoboval několika okolnostem. Diriel identifikoval s největší pravděpodobností ty, kteří měli zmizelé věci fyzicky na svědomí, ale bylo jasné, že někdo tyhle drobnosti zametá pod koberec a posílá příkazy, co konkrétně je ze skladů potřeba. A hleďme, jeden z jeho vlastních šéfů. Anděl si povzdechl.

„Co se mnou máš v úmyslu?“ zeptal se postavy obklopené světlem.

Adeniel pokrčil rameny. „To je docela jednoduchý. V auře se ti objeví pár nových pramenů korupce a nějakou dobu si pobudeš v Karceoře. S tvojí minulostí pohybu v Pekle by se to skoro dalo označit za přirozený vývoj situace. Jsi v nádherné pozici anděla, který vyšetřoval skladové úniky magické výstroje, ale přitom je sám z velké části organizoval a spojil se s kdoví kým. A když tě spolupachatelé chtěli odhalit, zpanikařil si, ale tím ses prozradil. Takže jako bonus nebude nikoho moc zajímat, co se skutečně dělo. Nebesa si musí držet čistit štít, nemám pravdu?“

 

Pak to šlo až příliš hladce. Natolik hladce, že to překvapilo i samotného Diriela, který už pár vykonstruovaných věcí zažil. Sice z povzdáli a jako svědek, ale byl celkem blízko zdroji. A tomuhle hladkému průběhu napomohl svojí blbostí a pomalostí. Nějaké zásoby informací sice měl, ale dlouho tam nic nepřidával, takže klíčové byly hlavně jeho vlastní myšlenky a vzpomínky.

Trocha papírovaní, trocha astrálního cestování mezi rovinami existence a už tu byla cela. Sundali mu pouta, a zatímco se převlékal do šedého vězeňského stejnokroje, všiml si, že svit vycházející z jeho vlastního těla zase trochu potemněl. Hrubým odhadem byl někde mezi andělem a démonem. Skoropadlý anděl, napadlo ho. Už jenom přítomnost pout způsobovala narušení jinak čistého světla vycházejícího z těla nebeských bytostí, a on je na rukách neměl poprvé.

Cestou do cely přišel přístroj, který Karceoru jako vězení pro nadpřirozené bytosti tolik proslavil. Na jeho patentu stála její spolehlivost. Jmenoval se aurám.

Byl to mohutný oblouk z kamene a kovu, v jehož průchodu se vlnila mříž z třpytivých vláken. Tímhle rámem museli projít všichni, kteří mířili do vnitřních prostor Karceory. Jakmile jste prošli těmi vlákny, zůstala za vámi silueta vaší osoby, která se pak zformovala do malé svítící koule a tu nasála křišťálová koule v těle rámu. Ta mříž zbavovala kohokoli jakýchkoli nadpřirozených schopností. Nechávala mu jeho znalosti, myšlenky i plné vědomí, ale žádná osoba uvnitř vězení nemohla kouzlit, kontaktovat nijak vnější sféry nebo jakkoli jinak ovládat realitu. Vězni i personál tak nebyli úplnými smrtelníky, ale byli tomu velmi, velmi blízko. Dozorci měli na druhé straně díky samotné podstatě Karceory zesílené tělesné vlastnosti, takže byli silnější, houževnatější a celkově odolnější, aby měli nad vězni převahu, ne ale takovou, která by sváděla ke zneužívání. Proto byla tato věznice tak spolehlivá a obávána. Podmínky blízké smrtelníkům vytvořily v hlubinách existence velmi bezpečné místo.

 

Diriel se usadil v cele a přemítal, co dál. Jeho situace byla ve srovnání s předchozím stavem dosti zoufalá, ale udála se tak rychle, že mu ještě nedošel její plný rozsah. Zatím to vypadala, že si tu nějakou dobu pobude.

Rozebíral stav věcí ze všech stran, ale nenapadlo ho nic, co by se mohlo stát, a bylo zároveň v jeho prospěch. Celá ta fraška byla nádherně sehraná a jeho osobní historie byla silný faktor. Už kdysi se setkal s několika padlými anděly, a i když to původně bylo z příkazů vyšších míst, svoje stopy to stejně nechalo. Maximálně by se mohlo ozvat Peklo.

 

Kolem skály, na které plula Karceora rovinami existence, se rozprostírala barevná oblaka, proudy energie a občas probleskla podivná elektřina. Tohle prostředí hostilo sféry existující mimo klasické pojetí prostoru a času. Ale protože obyvatelé těchto míst měli chtě nechtě některé lidské vlastnosti, fungovalo tu stále několik principů použitelných v jakémkoli život zahrnujícím systému.

Jedním z nich byla i šeptanda. Proto netrvalo zase tak dlouho, než se o uvěznění neznámého zvláštního anděla dověděla i strana zcela opačná, vybavená ovšem dostatkem vlastních analytiků a nejrůznějších dalších jednotek. A tak se k démonovi, který měl poměrně silnou pozici v pekelném Útvaru pro vnější záležitosti, dostala nepotvrzená informace o tom, že se v Karceoře ocitl někdo zajímavý.

 

Thamus uvažoval, jak s tou informací naložit. Nechtěl ji propásnout, ale zase se nemohl vrhnout do jakékoli akce bez minimálního potvrzení. Potřeboval tam někoho vyslat. Někoho schopného a nenápadného, kdo umí dobře komunikovat a toho anděla nevyplaší.

Veltis mu tím pádem přišel přímo do rány, protože se zrovna vrátil z pozemské mise a ještě na sobě měl kožený kabát. Vypadal jako fanoušek metalu, kdyby pod ním neměl klasickou košili. Takhle vypadal jako manažer fandící metalu.

Bez okolků si sedl a nalil panáka. Pak ho do sebe otočil na ex a nalil si druhého. Tentokrát už sklenkou v prstech láskyplně otáčel a pozoroval svého šéfa.

Thamus to přešel bez mrknutí oka, protože svého agenta znal.

„Něco jsem propásl?“ zeptal se Veltis a rozvalil se v křesílku tak ležérně, jak to jenom jeho pracovní postavení dovolovalo.

„Měl bych pro tebe prácičku,“ začal Thamus.

„No tak to většinou dopadá, když sem přijdu. O co kráčí?“

„Mám tu informaci, že se v Karceoře objevila osoba, která by nás mohla zajímat. Je to podle všeho anděl, částečně padlý, který chtěl odhalit nějaký komplot, ale jak na potvoru v něm byli účastni i jeho nadřízení a využili ho jako obětního beránka.“

„Mám lehkou pochybnost o jeho duchapřítomnosti, protože zatím to vypadá, že se nechal sejmout hrozně jednoduše,“ podotkl Veltis  a upil.

„Hele to je možný, nebo byl zaměstnanej něčim jinym a tohle mu uteklo. Ale myslim, že není tak podstatný to, jestli se nechal nachytat, ale teďka hlavně zjistit, jestli nám samotným může k něčemu bejt.“

Veltis odevzdaně přikývl. „Takže co konkrétně s ním mám provýst?“

Thamus si sedl za stůl a zamyslel se. „Zatím nic moc. Zjisti jeho pozadí, a jestli to není bouda, nastrčená osoba nebo něco podobnýho. Prostě klasický prověření autenticity a důvěryhodnosti. Pokud tímhle filtrem projde, zjisti, co nám může nabídnout za informace, jaká je jeho ochota spolupracovat a za jakých podmínek. Samozřejmě čím víc půjde na ruku a bude mít přínos, tím víc jsme vstřícní my.“

Veltis si odfrkl. „Thamusi, neděláme to prvně, ne?“

„Já vim, kamaráde, ale opakování je matka modrosti a nepochybuji, že se o našich záměrech dozví zase Nebe a nenechá to bez reakce. Takže bych nerad promrhal šance od začátku.“

 

Cesta byla otázkou slabé půlhodiny. Veltis využil několika nepříliš známých stezek skrze realitu a měl tak aspoň dost času přizpůsobit svůj zevnějšek.

A už se před ním tyčila Karceora, vězení pro bytosti nebe, pekla, vnějších sfér a dalších rovin, které potřebovaly instituci schopnou izolovat cokoli od destruktivní víly po dvacetimetrového ledového draka. Budova rostla z hladké skály plující realitou jako hrad, který se přestavbami a rozšiřováním časem ustálil na tvaru polokoule, ke které bylo možné se dostat jen po vlastních a jedním tenkým spojovacím paprskem. Ten byl skrytou pastí a v nepravidelných intervalech zhasínal, takže pokud se kdokoli spoléhal jen na něj, propadl se v nějaké jeho části do volného prostoru.

Veltis se vybavil několika rekvizitami jako narudlou kůží a pláštěm, který připomínal netopýří křídla. Nemusel, poznali by ho i tak, ale bylo to něco jako jeho oficiální uniforma a tady to bylo na místě.

Zapsal se ve vrátnici, prošel několika okruhy, kde bylo prověřování jeho identity čím dál zdlouhavější a pohledy bytostí zvědavější. Nebylo na něm sice moc co zkoumat, ale personál musel dávat najevo, že jim nic neunikne, i když ne vždycky se dařilo. Nakonec každé vězení někdy někdo překonal a Karceora nebyla určitě výjimkou.

Pak přišel aurám, který Veltis nenáviděl, ale zároveň ho fascinoval.

„Duši vložte do košíku, prosím,“ pronesl uniformovaný dozorce s holou lebkou místo hlavy a zeleným ohněm v důlcích. Tahle věta byla málokdy oceněna a u démonů jako Veltis byla otřepaným sarkasmem. Duši v pravém slova smyslu dávno neměli. Podíval se ještě jednou do těch zelených plamenů a prošel sítem čar.

Bylo to jako chladivá želatina. Trochu se bránila, ale pak Veltise pustila dál. Jeho přízračná silueta zůstala za ním a vteřinu si držela přesné obrysy do nejmenších podrobností. Pak se slila do pouhé humanoidní figury, pak jen do velké koule visící ve vzduchu a nakonec byla vcucnuta koulí na rámu. Ta se lehce rozzářila a s kovovým zvukem sjela do zásobníku obaleného drátěným pletivem zapuštěného do podlahy. Tam bylo místo pro koule dočasných návštěvníků, vězni zajížděli hlouběji.

Veltis cítil, jak jeho tělo opouští síla, schopnosti a padla na něj lehká mdloba. Věděl, že tenhle stav za chvíli pomine, ale to nijak nemírnilo nepříjemné pocity, které průchod aurámem způsoboval. Asi už tomu odvykl, normálně ho průchod tak nezasáhl.

Otřepal se a pokračoval chodbou do místnosti pro výslechy vězňů.

 

Diriel měl na sobě šedý stejnokroj, na rukou dva černé náramky, které slabě pulsovaly, a i v tomto sterilním a necitelném prostředí si zachovával jak jiskru v oku, tak i pečlivě zastřižené vousy. Veltis by na první pohled řekl, že se mu tady dokonce líbí.

„S kým mám to potěšení?“ dotázal se anděl místo pozdravu.

„Veltis, momentálně externí spolupracovník pátého kruhu Pekla, konkrétně Útvaru vnějších záležitostí.“

„Co má znamenat ten externí spolupracovník?“ nakrčil Diriel obočí.

Veltis s formulací chvilku váhal. „Většinu času se nepohybuju ve vnitřních sférách. Proto i vlastní podobu přijímám jen občas a normálně vypadám mnohem…civilněji a lidštěji.“

„A co mi chcete?“ pokračoval otázkou trestanec a ačkoli zněl nenuceně, v jeho očích zahořel zájem. Tohle mohla být dobrá šance.

Veltis se posadil a pár vteřin si skoro padlého anděla měřil pohledem. „Rád bych zjistil, jak jste se sem vlastně dostal, co předcházelo vašemu zatčení a taky, jestli vám může moje strana být nějak nápomocna.“

Diriel zvedl koutek a bylo na něm znát, že zápasí s úsměvem a falešná formálnost celého setkání ho stále ještě baví, ale celkem rychle ho může unavit a všechny snahy budou marné. Aspoň tak to Veltisovi zatím přišlo.

„Dobře, tak abych to zkrátil,“ navázal démon, kterému byl tenhle myšlenkový pochod celkem jasný. „Z nějakýho důvodu jste se sem dostal skrze asi vykonstruovanej proces, ale přesto jste se absolutně nijak nebránil a nechal se naprosto bez odporu zašít. Takže se já a můj šéf domníváme, že máte nějakou postranní agendu, buď od začátku, nebo něco, co vás napadlo až tady. Mám pravdu?“

Diriel uznale kývl. „Rámcově jste to trefil. A konečně se můžeme bavit trochu normálně bez těch kliček a sračiček.“

„Tak do toho,“ usmál se pro změnu démon a pohodlně se opřel na židli proti vězni.

Diriel zavřel na chvíli oči, jako by se rozmýšlel, odkud a jak začít. Přesně to taky dělal.

„Víte, služba v nebeských kruzích, ať jde o jakoukoli úroveň, se vyznačuje vždycky nějakou formou a mírou pokrytectví, oportunismu a dalších povahovejch rysů, který kdekoli stojí dost za pendrek. Já jsem se roky staral o drobný případy v rámci interního vyšetřování, kdy se řešily možný kontakty andělů s Peklem nebo jinými rovinami existence, který jsou k nebi spíš v opozici, než na stejné vlně. Peklo rozhodně není jedinou oblastí, kam se někteří nebešťané snaží vzít roha. Díky tomu jsem byl vždycky trochu na hraně. Moje kontakty s démony byly sice se souhlasem vedení, ale ať děláte cokoli, načichne vám aura. A potom není problém pro kohokoli označit vás za nespolehlivou osobu, protože všichni si raději řeknou, že ten a ten je vlastně určitě stejnej jako ta sebranka, se kterou se stýká, a určitě to není jen tak, že tu práci na pomezí sfér dělá už dlouho a nevadí mu to. Málokdo vás poslouchá, když se mu to snažíte vysvětlit, jak to opravdu chodí. A právě díky tomuhle nevyhnutelnýmu škraloupu jsem byl ideální obětní beránek, a bohužel jsem se do neoficiálního vyšetřování zažral natolik, že jsem začal moc pozdě myslet na zadní kolečka a nenechal jsem si nijak výraznou informační zálohu. Ona teda existuje, a je na bezpečným místě, ale nejsou tam poslední a nejdůležitější informace. Čehož skuteční pachatelé samozřejmě využili, a když jsem piloval finální zprávu včetně důkazního materiálu, tak to celý hodili na mě a na ně nikdo nešel.“

„To byl ten proces, který vás sem dostal?“ ujistil se Veltis.

Diriel se uchechtl. „Za prvý se tomu nedá ani říkat proces, za druhý to bylo tak rychlý, že se nedá říct ani dostal. Byl to přesně ten moment, kdy jste v jednu chvíli u sebe v kanclu, a probíráte se papírama, a za hodinu sedíte tady v cele. Ale abych vám to osvětlil celý.“

Veltis pokýval hlavou a čekal na pokračování.

„Nebeské sféry mají velké množství skladových zásob zbroje, zbraní, magických šperků, artefaktů a nejrůznějšího dalšího vybavení. Hodně toho vytváří samy, hodně se toho do nebe dostává odjinud, ale všechno slouží k vnitřnímu vybavování. Problémem toho obrovského skladového hospodářství je nevyhnutelný fakt, že se prakticky nedá důsledně kontrolovat. Navíc nebe bojuje nebo střeží sféry na tolika frontách a vybavení se pohybuje tolika cestami, že položky často nefungují v přesných číslech, ale v odhadech.“

„A jak jste potom přišel na nějaké vykrádání skladů? Takhle to na mě působí, že se nedá uhlídat ani přesně stanovit v podstatě nic,“ nadhodil Veltis a Diriel chápavě přikývl.

„To máte pravdu, ale tahle situace se týká jen určité části vší výzbroje a výstroje. Existujou druhy, který se nehnou celý roky i staletí. Je už jedno, jestli je to výrobou věcí, který jsou potřeba jednou za rok a k ničemu jinýmu nejsou, nebo jestli nebesa odněkud přitáhla věci, který nakonec nikdo nechce nebo neumí použít. Pravdou je, že se začaly ztrácet právě tyhle kousky, který nikde nebyly potřeba. Nebylo sice nic zvláštního, když si někdo z kruhů občas něco půjčil na výzkum nebo se stavila výrobní sekce, že potřebuje něco rozebrat kvůli surovinám. Ale opět, byly to jednotky. A právě tam ty věci mizely.“

„A to si toho nikdo nevšiml?“

Skoro padlý anděl se ponuře zachechtal. „Vám snad nemusím vysvětlovat nebeskou byrokratickou mentalitu. Jedním z jejích hesel a nepsaných pravidel je, že když se to netýká přímo dotyčného, tak není důvod s tím něco provádět. Navíc většina kapacity administrativy je obvykle vyčerpána běžnými pohyby toho, co je opravdu potřeba. A koho by napadlo vyšetřovat něco ve skladech, když je venku mnohem víc mnohem atraktivnějších témat, na kterých se dá nahnat kariéra a body u nadřízených?“

Veltis pokýval hlavou. Tohle dávalo smysl a nebeská morálka mu rozhodně nebyla cizí.

„A vy jste se do tohohle uvrtal dobrovolně, nebo jste ten případ dostal za trest?“

„No, já se postupem času právě díky vyšetřování různých kontaktů s Peklem a dalšíma sférama dostal do zvláštní pozice. Na jednu stranu nevýhodný, ale zároveň nenápadný. Díky mýmu pozadí se mě mnoho kolegů začalo stranit a nechtěli mě při větších akcích. Na druhou stranu jsem tím pádem měl krom běžný práce poměrně slušný množství času, nikdo si mě nevšímal, a můj status zároveň otvíral mnoho dveří. Za prvé proto, že to bylo v mé pravomoci, za druhé proto, že mě každý chtěl mít rychle pryč, abych mu nekazil dekorum. Takže ideální prostor i pozice na to hrabat se v dlouhodobých operacích a prakticky nebýt viděn.“

„To jsme na tom dost podobně,“ zašklebil se Veltis a když mu Diriel jeho grimasu oplatil, atmosféra v místnosti se zase trochu uvolnila.

„Nedáte si kafe?“

 

Veltis dorazil zpátky do kanceláře a automaticky sebou plácl do křesla. Zalitoval toho, že už sedí, protože na stole se pořád leskla láhev té dobré whisky. Thamus sledoval chvíli jeho dilema, pak nalil panáka a pomocí jednoduché levitace mu ho poslal vzduchem.

„Tak jak to dopadlo?“

Jeho kolega vypadal docela normálně, aspoň na pekelné poměry. Nechal si košili, kalhoty i kabát, ale taky svou klasicky rudou kůži a krátké ostny na hlavě. Připomínal trochu postavu z komiksů, ale to by v Pekle museli nějaké znát.

„Hele bylo to nakonec docela legrační. Každopádně hodně zajímavý. Ten Diriel je vlastně bývalý agent v utajení. Dostal se k vykrádání nebeských skladů, odhalil jeho mechanismus krásně skrytý pod běžným provozem. Chtěl to konečně celý sepsat, ale moc se do toho zažral a nechal se chytnout těma, co to organizovali.“

„Důkazy?“ nadhodil Thamus automaticky a zapálil si doutník.

Veltis ho pohybem ruky zarazil. „Klid, k tomu se dostanu. Jeho pozice, kdy mu nikdo úplně nevěřil a nikdo s ním nechtěl nic mít, mu dovolovala se po těch skladech celkem nerušeně potloukat a zkoumat, co potřeboval. No a jak už to tak bývá, zjistil napojení na vyšší kruhy, který z těch machinací samozřejmě měly peníze a užitečný styky mimo nebe. První moc nepotřebovaly, druhý se hodilo. Kdoví, třeba chystaly v nebi ještě něco většího, ale to už se asi nedopátráme.“

Veltis si lehce odfrkl a loknul si.

„A ty důkazy?“ zopakoval Thamus.

„Podle svých slov je Diriel ukryl na bezpečném místě, ale nejsou tam poslední informace.  U sebe je samozřejmě nemá a to, s čím pracoval, nepochybně zlikvidovali. Naštěstí ví dost na to, aby se zbytek dal získat celkem rychle, když budeme šikovný.“

„To už zní líp, i když to může bejt bouda.“

„Nemyslím si,“ zakroutil Veltis hlavou.

„Proč? Třeba to podělal úplně jinak a teďka se z toho snaží jen vybruslit a z nás vymlátit spolupráci, aniž by měl reálně něco v ruce.“

„Kamaráde to ne, protože na to mu už nebesa lezou příliš na nervy. On může jen získat, tak proč by na nás něco hrál? Vůbec se nebrání tomu dodat nám všechny informace a pravděpodobně navázal i na nějaký naše vlastní vyšetřování.“

„Ale?“ Thamus jen čekal ty podmínky.

„„Chce vlastně jen jednu drobnost. Trochu zvláštní a možná blbě organizovatelnou, ale pořád drobnost. Aby v momentě, kdy bude odcházet z Karceory, byl uvnitř budovy jeho bývalý šéf, anděl jménem Adeniel.“

„Mm, napadá mě několik možností, proč by tohle chtěl.“

„Mě taky,“ podotkl Veltis.

„Ale protože jsou všechny z mýho pohledu naprosto neškodný,“ pokračoval Thamus „tak s nima naprosto nemám problém.“

Chvilku jen potahoval z doutníku a pozoroval obláčky kouře, které se mu rozplývaly nad stolem. „Teď jen přijít na to, jak tam toho nebeskýho hajzlíka dostat v pravou chvíli. Pochybuju, že by se sám o něco nepokusil a informace o tom, že jsme se za Dirielem stavili, se mu už určitě donesla nebo donese.“

 

Thamus měl pravdu v mnoha věcech včetně své poslední úvahy.

Šeptanda pracovala samozřejmě v obou směrech, o to více v momentě, kdy jste osoba, která má v Karceoře několik svých lidí. Nemají natolik zvláštní postavení, aby byli svými činy nápadní, ale mají základní přehled o dění uvnitř, a když si chtějí zjistit něco dalšího, obvykle to pro ně není výrazný problém.

Jen pár hodin po rozhovoru obou démonů seděl Adeniel ve své pracovně, pozoroval barevná mračna povalující se v líném osvětlení několika umírajících hvězd a přemýšlel, co dál.

Jeho úvahy nebyly nijak temné nebo zoufalé z prostého přesvědčení, že všechny silné karty této situace má v ruce on a nikdo jiný.

Přes tyto svoje závěry o neotřesitelné pozici se stejně musel zabývat úvahami nad tím, co se během setkání Diriela s démony stalo, jaké informace byly předány, a co vlastně Diriel věděl. Adeniel nebyl v těchto situacích nováčkem. Dobře se postaral o to, aby Dirielova práce zmizela a veškeré stopy po jeho pátráních a závěrech byly zlikvidovány. Většinu z toho obstaral osobně a jen drobnosti nechal na několika svých specialistech, ke kterým měl důvěru.

Přes veškerou snahu v něm ale hlodal osten pochybnosti o tom, kam se vlastně Diriel dostal, co si dal dohromady, jestli to, co bylo nalezeno, je všechno a hlavně, co svěřil papíru a záznamovým krystalům a co nikoli. Začínal si dokonce vyčítat, že ho uklidil tak rychle.

Lehce si povzdechl, nalil si sklenku něčeho čirého a ostrého a upil několik doušků. Docházel k závěru, že by se zase tak moc nestalo, kdyby se Dirielovi v Karceoře přihodilo pár zajímavých nehod. Nakonec, každé vězení má své nástrahy a vnitřní zákonitosti, kde přežijí jen ti mazanější a schopnější. Karceora byla sice věznice naprosto unikátní, ale pořád to byla věznice a platila tu některá pravidla, která nevyžadovala oficiální pečeť.

Jen to provést nenápadně.  Marná sláva, nejdříve musí Diriela zkontrolovat osobně. Jeho informace sice byly podrobné, ale nic se nevyrovná konfrontaci tváří v tvář.

 

Veltis si vzal u Thamuse v kanceláři několik spisů a vypravil se opět do věznice. Jasným důvodem jeho návštěvy byla skutečnost, že několik vězňů chtělo doplnit nebo pozměnit svoje výpovědi, protože je čekal proces. Skutečným důvodem bylo to, že se démon potřeboval rozhlédnout a zjistit, co by mohlo případně ohrozit jejich záměr stáhnout Diriela na pekelnou stranu. Adeniel se o jejich návštěvě nepochybně dověděl a rozhodně nepotřeboval, aby začínající spolupráce Pekla a skoro padlého anděla proběhla hladce.

Už když Veltis vcházel do prostor Karceory, bylo tu nějak moc živo.

Zřízenci odváděli několik osob v poutech a s obušky pod krkem, opodál se válely zbytky nábytku zlámaného akorát do špice.

„Co se tu stalo?“ zeptal se Veltis přízračné osoby neurčitého pohlaví, která kolem něj proplula vzduchem.

„Neeepoookojjjjhhheeee mezzzi věěěězzzzznhiiiiii….“ zašustil duch, jako když se vítr prohání ve větvích. Pak bytost prošla zdí a ztratila se démonovi z dohledu.

Vypadalo by to jako normální situace ve věznici, ale na to byl Veltis moc zkušený agent. Mezi více nehodami se jedna konkrétní ztratí.

Nechal spisy spisy a vrátil se do centrály Karceory, kde našel kancelář hlavního dozorce.

„Kde je vězeň Diriel?“ zeptal se osoby ve stejnokroji. „Je tu krátce,“ upřesnil ještě.

„Diriel…Diriel…,“ mumlal si pro sebe postarší humanoid se zcela bílou kůží a černýma očima bez zorniček a projížděl prstem jakousi tabulku, „jo, ten je ode dneška na samotce. Ráno se připletl do nějaké bitky v jídelně, takže nakonec skončili všichni čtyři v oddělených celách. Ještě něco?“

„Ne, to je všechno, díky moc,“ křikl Veltis mezi dveřmi a opustil prostor věznice skoro poklusem.

Samotka znamenala jen jediné – izolované místo, kde můžete zlikvidovat prakticky kohokoli.

Jakmile byl mimo Karceoru, spojil se Veltis po troše námahy telepaticky se svým šéfem.

-No, co je?

-Máme problém. Diriel byl v bitce a je na samotce. Adeniel si podle všeho pospíšil a chce ho co nejdřív odstranit, ale samozřejmě tak, aby to nebylo nápadný.

-Do fiendovy prdele, to si musíme pospíšit. Popoženu papíry o ochranném dozoru a spolupráci, už je to někde na cestě. Počkej tam a sleduj prostor.

-Dobře, čím dřív tu budeš, tím líp.

 

Když Dirielovi ohlásili návštěvu, trochu se podivil. Nečekal, že by se Veltis ukázal tak brzo. Vstup Adeniela byl sice očekávaný, ale nijak vítaný. Skoro padlý anděl věděl, co bude asi následovat, a celkem se trefil.

„Tak se na to, kamaráde, podíváme, ano?“ řekl Adeniel, a usadil svou šlachovitou postavu v bílém hábitu na sedačku naproti muži v šedém vězeňském stejnokroji, který si občas podrbal kůži pod blikajícími náramky.

Diriel nereagoval. Za prvé neměl chuť ke kontaktu nijak přispívat, za druhé věděl, že Adeniel si obvykle vystačí s vlastními monology.

„Takže skoro hnedka potom, co ses se sem dostal, jsi navázal kontakt s pekelným Útvarem pro vnější záležitosti a myslíš si, že se budu jen tak koukat na to, jak se s nima snažíš dohodnout a nabídnout jim bůhvíco, aby tě vzali na svou stranu, pletu se?“

„Ano,“ řekl Diriel nezúčastněně a svého bývalého šéfa nepoctil ani pohledem. Podlaha byla v tu chvíli mnohem zajímavější.

Adeniel se nafoukl a chtěl něco vyprsknout, ale Diriel v klidu pokračoval. „Za prvé už jsem tady nějakou dobu, za druhý ke mně přišli sami. Takže to nebyla ani tak moje iniciativa, jako jeden rozhovor a zjištění, že si asi máme vzájemně co nabídnout.“

„A co by jim asi taková krysa jako ty mohla nabídnout?“

Adeniel očekával, že Diriel zpanikaří. Problém byl ve dvou věcech. Skoro padlému andělovi bylo chování jeho bývalého šéfa už srdečně ukradené, za druhé byl Adeniel bez své aury velice nepůsobivý a ve snaze zastrašit a pohrozit působil spíš jako naštvaný školák, kterého nečekaně vyvolali. Hrozí, ale nic od něj nehrozí.

„Adenieli, já si s Peklem probral, co jsem potřeboval, celkem jsme si porozuměli a to je všechno, co se ode mě dozvíš.“

Anděl se opět nafoukl, protože jeho pozice slábla a na to nebyl zvyklý. Pak mu ale došlo, že tady je jen za sebe a že zbavení síly se týká všech zúčastněných.

Buď vybuchne vzteky, nebo vyklidí nasupeně pole, pomyslel si Diriel. Nastalo to druhé.

Adeniel beze slova vstal, upravil si hábit a podíval se na skoro padlého anděla s totálním pohrdáním.

„Jen si nemysli, že to půjde tak lehce. Tohle je sice neutrální území, ale to neznamená, že tady nic nezmůžu. A ani ten tvůj silnej cit na aury ti nepomůže. Nevidíme se naposled.“

Diriel se díval, jak Adeniel odchází chodbou, než se sám v doprovodu dozorce vrátil do cely. Ani se nevztekal, ani neměl chuť se mu vysmívat. Přistihl se při myšlence, že jakákoli duševní námaha věnovaná této figurce v bílém je vynaložena zbytečně. Ale že se ještě setkají, v to tak nějak doufal.

 

Thamus už z dálky mával červenými deskami a při pohledu na ně si Veltis těžce oddechl. Od jejich rozhovoru neuplynula ani hodina a Adeniel byl zřejmě pořád někde uvnitř Karceory. Veltis si ho aspoň nevšiml a to měl vchod přímo na očích.

„Tak to máme se vším všudy. Ochranný dozor, spolupráce a takový ty serepetičky. Stačilo je trochu popohnat, jinak by se jim to válelo na stole ještě týden.“

„Paráda, teďka ještě bez zbytečnýho rozruchu vytáhnout Diriela a vyhnout se tomu zmetkovi.“

Oba démoni vešli zpět do areálu, na centrále předložili dokumenty, dostali několik pečetí a byli vpuštěni dále.

Když procházeli aurámem, rozhlíželi se na všechny strany, ale Adeniel nikde. Připadali si jako studenti, kteří utíkají ze školy, a rozhlíží se, jestli při pokoutném opouštění budovy nenarazí na potulnou učitelku nebo příliš aktivního školníka.

Zatím to ale vypadalo dobře. Procházeli chodbami, blížili se k sekci se samostatnými celami a kývnutím pravidelně zdravili dozorce, kteří je míjeli.

„Ale paní ředitelko, dobrý den,“ ozval se najednou za rohem žoviální hlas. Thamus s Veltisem nadskočili leknutím. Pak se na sebe podívali.

„Vyhlašuju totální informační embargo na některé okolnosti této akce,“ prohlásil rezolutně Thamus, protože nebyl důvod kdekoli rozhlašovat, jak začátečnická byla jejich reakce.

Když nakoukli za roh, spatřili bílou postavu, která byla zrovna v čilém rozhovoru se sukkubou v černé uniformě Karceory. Ta na sobě měla velmi slušný počet zlatých a stříbrných sponek hodností.

„Adenieli, jak je to dlouho?“ V jejím hlase byla znatelná stopa nevole, ovšem profesionálně maskovaná hlasem a vystupováním někoho, pro koho je komunikace s kýmkoli od vězně po bohy běžnou součástí pracovního dne.

„Myslím, že jsme se naposled viděli na té přednášce o bezpečnostních strategiích. Tehdy jste tam byla s tím vampýrem, že?“

Ředitelka přikývla. „Ano, známe se ze studií. Když jsem nastupovala, byl už na doktorátu z mezisférového práva.“

Adeniel si povzdechl. „A já se tehdy ani nedostal k tomu dát si s vámi aspoň šálek čaje nebo něco podobného.“

Sukkuba pohnula křídly. „No chystám se sice na jednu záležitost mimo věznici, ale jestli chcete, můžeme si na chvíli sednout u mě v kanceláři.“

„Pokud vás nějak neobtěžuji, bude mi rozhodně potěšením.“

„Vy nikdy.“

Jestli ten odpor přeslechl i teď, tak je to větší narcis, než jsem si myslel. blesklo hlavou Thamusovi a lehce strčil do svého kolegy. Oba počkali, až natřásající se Adeniel a klidná ředitelka věznice zmizeli, a pokračovali dál chodbou k celám.

Kdyby narazili jen na šéfku věznice, bylo by to celkem v pohodě. Ale takhle by museli cíl své návštěvy říkat i před nepřítelem.

Když otevřeli celu, Diriel byl lehce potlučen, ale až na těch pár modřin vypadal ještě docela k světu.

„Co nového, pánové?“ zeptal se s lehce nuceným úsměvem a i ten ho trochu bolel. „To nic, jen jsem dostal několikrát židlí, než nás od sebe odtrhli,“ dodal, když sledoval jejich zkoumavé pohledy.

Veltis poklepal na desky. „Můžeme jít. Máme nad vámi od teď ochranný dozor výměnou za spolupráci a informace. Zbytek vyřešíme u nás.“

„A co Adeniel?“

„Teď jsme ho potkali a šel si dát šálek čaje s ředitelkou,“ uklidnil anděla Thamus.

Skoro padlý se usmál. „Nááádhera. Takže můžem.“

Démoni zavolali dozorce, který Dirielovi nasadil pouta, a trojice se vydala chodbami Karceory zpět do centrály.

Diriel si vyzvedl svoje věci, tedy dlouhou kutnu a stříbrný amulet ve tvaru deseticípé hvězdy s ornamentem uvnitř. Když mu sundali pouta, navlékl si amulet kolem krku, ale kutnu si přehodil jen přes ruce založené před tělem. Na sobě měl stále šedý stejnokroj, protože dokud si Peklo nevyřeší plně jeho status, bude stále ještě vězněm Karceory.

Když prošel po obou démonech aurámem a do těla mu opět přecházely jeho schopnosti, po kůži se mu přehnalo několik výbojů žluté elektřiny. Jeden z nich práskl i do sponky řetězu na krku, který se zacinkáním spadl na zem. Jak sebou padlý anděl díky výbojům lehce škubal, vykopl trochu kolenem a řetěz odjel po hladké podlaze několik metrů daleko.

„Omlouvám se, ta sponka už není nic moc, asi jsem to blbě zacvakl,“ řekl, a zatímco mu aktivní dozorkyně sbírala talisman ze země, dřepl si s kutnou v rukách ke koši aurámu.

Součástí celku schopností, které se mu opět vrátily, byla i velmi citlivá detekce na osobní aury. Díky tomu byl schopen poznat totožnost bytostí i tehdy, pokud se maskovaly, případně identifikovat, komu patřily věci, které měl někdo dlouho u sebe.

A protože koule z aurámu si přes všechnu stejnost nějaký odraz aury uvnitř nechávaly, chtěl mezi nimi Diriel najít tu Adenielovu.

Měl jen několik vteřin, zatímco obsluha šla pro jeho řetěz a většina pozornosti se soustředila na ni. Jeho silné prsty trochu roztáhly propletené mřížoví a ponořily se mezi světélkující koule. Musela to být jedna z posledních. Několik jich pohladil a ucítil Adenielovu auru i spektrum jeho sil, kouzel a schopností. Obětoval pár kousků kůže a přijal několik škrábanců, které získal, když vytrhával kutnou krytou ruku zpět z ostrého pletiva.

Dozorkyně mu podala jeho řetěz a Diriel se s úsměvem lehce předklonil. Mladá démonka několik vteřin váhala, ale ten úsměv byl neodolatelný, takže se natáhla a připjala Dirielovi amulet kolem krku.

„Děkuji vám,“ odvětil, téměř neznatelně se uklonil, pak se přidal k dvojici agentů a vyšel s nimi do prakticky neměnného světla astrálních rovin.

 

Když se všichni tři ocitli na čerstvém vzduchu, otočil se k němu Veltis se zvídavým pohledem.

„Tak co, povedlo se? Máte ji?“

„Koho?“ zeptal se Diriel.

„No tu kouli s aurou vašeho šéfa,“ upřesnil Thamus.

Diriel ocenil kývnutím jeho dedukci a usmál se. „Takže vám to došlo. Výborně. Kdy?“

„Když jste si vzal tu kutnu přes ruku a ne na sebe,“ začal Veltis. „Tehdy mě to napadlo jako možnost. Víte, kdysi jsem učil jednoho mladíka několik kouzelnických triků. A velmi rychle díky tomu zjistil, že trocha odvedení pozornosti a zakrytá končetina jsou asi nejdůležitější pomůcky. Takže když vám spadl ten řetěz z krku, bylo mi to jasné. Navíc jste pak tu ruku nepoužíval, přitom cestou k aurámu jste si s tou kutnou normálně pohrával i si kontroloval ten amulet.“

Diriel neodpověděl, ale hodil svůj hábit na zem a v lehce krvácející ruce držel malou průhlednou kouli plnou modrého světla.

„Co s ní budeš dělat?“ zeptal se Thamus.

Diriel si dřepl a velmi kontrolovaně, ovšem s dostatečnou silou udeřil koulí několikrát o skálu, na které stáli. Pak se na ni podíval proti světlu a zase vstal.

„Víte, pánové, Adeniel je jeden z mála andělů, co znám, který je vybaven dostatečně kvalitními detekčními schopnosti, aby mě našel i mimo oficiální cesty a sféry. Nebo byl vybaven. Je mi jasný, že na mě teďka bude mít pořádně spadeno, ale ať si ty svoje intriky jednou vyzkouší i bez magické asistence.“

Z koule se začalo uvolňovat něco, co vypadalo jako namodralý kouř a lehce to světélkovalo. Stačil by jeden slušný úder o něco tvrdého a rozpadne se na tisíc střípků.

Diriel se otočil zády k agentům Pekla, Karceoru měl za zády a kousek před ním končila skála. Dál byl jen prostor plný barevné mlhy, mračen a někde v dáli možná další plující ostrůvky rovin existence.

Rozmáchl se jako při nadhozu a mrštil koulí někam do duhových mračen. Pak se podíval na oba démony a spokojeně se usmál.

„Považujte tímto naši spolupráci za zahájenou.“

Podíval se na svoji ruku a pak na Thamuse. „Nemáš tu náhodou lékárničku?“

„U sebe ne, ale v kanclu něco bude,“ prohlásil démon a nabídl mu doutník.

O chlapcovi, ktorý stál nie len na moste…

26. Září 2019 - 5:13

Už je to desať rokov, čo si cordyceps zotročil ľudstvo. Nežijú, nezomierajú, sú z nich zombie. Nádej všetkých sa upiera k Majáku, poslednému miestu, v ktorom žijú nenakazení. Snaha vyvinúť očkovanie proti záhadnej infekcii je márna. Prieskumné a výskumné vozidlo Charles Darwin sa dávno neozvalo. Preto dostalo šancu ešte jedno, Rosalinda Franklinová. Obor, s najlepším laboratórnym vybavením, aké si v tomto zničenom svete mohli ľudia dovoliť. Zbrane, hrubý pancier, vojenská obsluha a tím vynikajúcich vedcov. Bude cesta na Škótsku vysočinu v znamení úspechu? Objavia konečne niečo, čo im pomôže vyrobiť účinnú vakcínu?

Rovno za nosom, aj okľukou

Cesta posádky Rosalindy Franklinovej sa začína na juhu Británie, v Majáku, a vedie do Škótska. Plánujú vlastný výskum a zber vzoriek. Tie na určených stanoviskách zanechali kolegovia z Darwina. Celé dni a noci spolu, v tesnom priestore, to časom prinesie následky. Tak sa stalo, že epidemiologička Samrina / Rina Chanová otehotnela. No najväčší problém znamená divný chlapec, Stephen Greaves alias Robot. Neznáša pohľad do očí, dotyky, či blízkosť iného človeka. Na výpravu sa dostal, pretože je vraj génius a hlavne je chránencom doktorky Chanovej. Stephen napríklad vynašiel maskovací gél. Robot má vlastný výskum. Pokým sú ostatní v teréne, stojí celé hodiny medzi hladovcami, strnulo, sotva dýcha a pozoruje reakcie zombie na rôzne podnety. Rina má o neho strach. No u Stephena je to druh obsesie, nutkavej potreby. Aj nevyhnutnosť, lebo nikto iný hladovcov pozorovať nedokáže. No je to ustavične rovnako nudné. Až raz…

…sa zjaví evidentne nenakazené dievča. Navzdory tomu sa medzi zombíkmi pohybuje bez toho, aby na ňu zaútočili, nevzbudzuje žiadnu pozornosť. Stephen je zmätený. Čo to znamená? Prečo ich citlivé zmysly nereagujú? Človek je potrava, musia ho zjesť. Je to ich základný inštinkt a doteraz neexistovala výnimka. Až toto dievčisko. Stephena objav zaskočí a už spriada plány, že si v neďalekom mestečku overí narýchlo vyvodené fakty a závery.

Len blbec nevyužije šťastnú náhodu

Lenže v meste je plánovaná oficiálna zastávka výskumného tímu, čo značí komplikáciu. Napriek výslovnému zákazu, sa od ostatných oddelí. Za každú cenu musí zistiť, kto je to dievča a či existujú aj iné deti, ako ona, ani ľudia, ani hladovci. Evidentne majú z každého druhu to najužitočnejšie. Mohli by mať v krvi, ukrytý kľúč k získaniu séra proti cordycepsu?  Bezpečnostné opatrenia, ktoré sa snažia vojaci pod velením plukovníka Carlislea dodržiavať, postupy, rozdelenie úloh a nutnosť okamžite vykonať rozkaz, majú opodstatnenie. Zem už nepatrí ľuďom. Teraz sú na území nepriateľa, vo vojne s cordycepsom. Ten si robí nárok na krajinu aj obyvateľov.

Stephenovo porušenie rozkazov a hľadanie dievčaťa, spustí lavínu udalostí, ktorej by sa každý radšej vyhol. Netušiac, čo do Rosalindy mládenec priniesol a ukryl v mraziacom boxe, pokúšajú sa vojaci dostať vedcov z mestečka, kde sa situácia príliš vyostrila. Únik nebude zadarmo… No Stephen, žijúci vo vlastnom svete, myslí už výlučne na jediné. Musí sa zavrieť v laboratóriu a skúmať.

Rosalindu prenasledujú. Tých tvorov však nezachytí ani infrakamera. Držia tempo s uháňajúcim vozidlom. Čo chcú?

Doktorka Rina objaví dôvod a pokúsi sa dať veci do poriadku. Lenže vojenský rozum najskôr velí strieľať, až potom premýšľa, či to bolo nevyhnutné. Katastrofe sa nedá zabrániť. Neželaný darček dostane aj Rina, ktorá už je vo vysokom štádiu tehotenstva.

Dokáže Stephen zvrátiť nevyhnutné? Rina je pre neho všetkým. Ale on nie je všemocný.

Udalosti zmenia aspoň niečo. Myslenie niektorých z posádky. Plukovník Carlisle dokáže že je osobou, schopnou priniesť veľké obete. Potlačí vojenské myslenie a prijme neštandardné Stephenove závery?

Chvíľu sa zdá, že sú v pasci. Carlisleova nadriadená ho rozkazmi tlačí stále viac do kúta. A tak obkľúčení vojakmi, vetešákmi a partiou zvláštnych bytostí hľadajú únik z neriešiteľnej situácie. Ponorková choroba prepukla, trpezlivosť aj munícia sú nedostatkovým tovarom.

Dá sa prežiť takáto patová situácia? Netušia, čo prinesie nasledujúca hodina. Do tohto zmätku sa pýta na svet nový život. Že by predzvesť nádeje, ktorá sa rozhodla nezomrieť?

Celkom reálna budúcnosť…

Všemi dary obdarovaná vyšla ešte v roku 2016. Jej pokračovanie, Chlapec na mostě, je prequelom udalostí, ktoré sa v nej odohrávajú. Je rovnaký, a predsa odlišný, čo trošku prekvapí. Postupne vás však pohltí. Ponorení v beznádeji, bez východiska, budete spolu s hrdinami hľadať bezpečný ostrovček, kde by ste zložili unavené kosti.

Román je o vzťahoch. O tom, ako málo stačí, aby iskrička zapálila vášne a túžba po moci zatemnila myseľ.

Hrdinovia, zatvorení v malom priestore, musia znášať svoje zvyky aj zlozvyky, naučiť sa akceptovať odlišnosti. Odložiť kus sebeckého JA. Inak sa tento boj vyhrať nedá. Zbabelci a zlosyni vždy potrestaní nebývajú. Dobrí nedôjdu do cieľa a odmenu nedostanú tí, ktorí si ju zaslúžia. Život stráca cenu, no napriek tomu je neustále tým najcennejším, čo každý má. Možno preto, že väčšina ľudí už má iba to.

Človek je veľmi krehký. Telo, myseľ, city… prestanú jestvovať v jedinej sekunde. Navzdory rozvratu sveta a strate starých hodnôt, zostáva ľudskosť, nesebeckosť, schopnosť pomáhať si a obetovať sa, tým najdôležitejším k prežitiu.

Zvlášť autenticky je vykreslený Stephen. Ľuďmi nepochopený autista, ktorý svojským spôsobom obetuje všetko pre blaho ostatných. Zostáva dieťaťom, láskavým, zvedavým, neposlušným a geniálnym.

Postupne si uvedomíte, že svet, aký ho poznáme, môže zaniknúť behom chvíle. Čo spravíme potom? Prežitie nebude ležať iba na pleciach bádateľov, vlád a vojsk. Bude závisieť od každého z nás. Pretože to, čo sa stane so Zemou, ľudstvom , závisí už teraz od toho, či sa vzdáme pohodlia a začneme sa učiť žiť s prírodou a celou planétou, v symbióze.

Mike Carey: Chlapec na mostě

Vydal: Host, 2018

Překlad:: Vojtěch Ettler

Obálka: Duncan Spilling

Počet stran: 456

Cena: 369 korun

Stránky