Dovolte mi na začátek recenze citovat klasika, kterého nebude 90% čtenářů/ek Pupíků znát. Tenhle výrok Arnolda Rimmera mi přijde jako brilantní shrnutí osmého sešitu Pupíků.
RIMMER: Nakonec se staneš tím, co nejvíc nenávidíš. Jen se na sebe podívej. Urážlivý, bezohledný, cílevědomý, necitelný. Podobáš se mi víc než já sám.

V loňském roce prolétla éterem prázdná informační bublina o připravovaném pražském ultra super mega conu, která nakonec dle očekávání s hlasitým lupnutím splaskla. O to těžší startovní pozici měl v přípravné a lákací fázi Comic-con. Za tím prvně zmiňovaným byli jacísi lidé, o kterých mezi fantazáky nikdo nikdy neslyšel. Posměváčci a nevěřící měli se svými pochybnostmi pravdu a byli na koni. Jenže! Za Comic-conem, poprvé oficiálně avizovaným na loňském, posledním PragoFFestu, stojí lidé, kteří moc dobře věděli, co dělají. A co je důležitější, mají nedocenitelné zkušenosti s organizováním takových akcí v českých luzích a hájích. A to už něco znamená. Posměváčci a nevěřící si sice vedli dál svou, ale realita jim tentokrát za pravdu nedala a šla si svou cestou.

Nedávno jsem tu zmiňoval příběh naprosto zásadní pro moderní upírský mýtus. Draculu. A stejně jako je Dracula důležitý pro všechny moderní upíry, tak je Válka světů od Herberta George Wellse zase zakládajícím románem mimozemské invaze. A stejně jakou v případě Draculy, i zde nezůstalo jen u knihy – kráčející třínohá monstra opékající pěchotu i bojové vozy plamennými paprsky, to si prostě říká o adaptaci. 

Někdy je pro úspěch třeba porušit vlastní zásady a uzavřít dočasné příměří s těmi z druhé strany barikády. Své o tom ví Amanda Wallerová se Sebevražedným oddílem, u níž se tentokrát inspiroval i sám pán stínů, Batman.
Autoři se v Já jsem sebevražda rozhodli napsat příběh o závislosti, traumatu, sebeobětování, přátelství, lítosti a lásce. To již na první pohled vypadá jako přeslazený patetický doják. Jak se s ním tedy popasovali?

Jedného dňa stroje zistili, že ľudstvo je zbytočné a na problém našli najľahšie riešenie. Vyvraždiť nás. Ak sme chceli konkurovať strojom, prístrojom, UI a iným vlastným výmyslom, museli sme vytvoriť človeka schopného s nimi bojovať. Najúčinnejšou zbraňou hromadného ničenia všetkého, čo nemalo DNA, sa stal muž, ktorý bol viac strojom než človekom. Nevadí, účel svätí prostriedky. Kyborg sa volal Rust alebo R211920. A vďaka tomu, že trošičku zošalel, zvládol zlikvidovať nepriateľa takmer sám.

Slečna – či paní? – Eylonwai tady nedávno zveřejnila článek, kterým v sobotu po ránu leckomu zčeřila žluč. Mne nevyjímaje; ani ne tak tím, CO hlásala, jako spíš tím, JAK... (Že to celé mělo velmi útočný tón, mi přestalo připadat až při čtvrtém čtení; pocitu, že je mi tu vnucováno něco, o co ani v nejmenším nestojím, jsem se nezbavil dosud – ale o tom až nakonec.) Diskuse pod onou statí je velmi výživná, a leccos z toho, co tam padlo - hlavně reakci Leoše Kyši -, bych ochotně podepsal. Sám jsem ale měl pocit, že budu potřebovat trochu víc místa... Takže tady to máte. Jen mějte na paměti, že mluvím sám za sebe – aneb, jak to kdysi formuloval kterýsi z montmartreských klasiků, tuším, že Alphonse Allais: „To jest můj názor a já sám jej sdílím...“

Chcete znát výsledky ankety Kniha roku dříve než ostatní? Přijďte na vyhlášení v sobotu 29. února v Praze!