UKÁZKA: Neil Gaiman, Oceán na konci uličky

O autorovi: 

Neil Gaiman (* 10.11.1960)

Pracoval krátce jako novinář v londýnském listu Today. Také jeho dvě první knihy byly publicistické: sbírka těch nejpříšernějších citátů a výroků Ghastly Beyond Belief (s Kimem Newmanem, 1985) a průvodce Adamsovým Stopařovým průvodcem galaxií (Don't Panic: Douglas Adams & Hitchhiker's Guide to the Galaxy, 1988). Od roku 1987 začal psát komiksy; nejvíce se proslavil sérií o Sandmanovi, zasazené do zcela svébytného světa, temné městské fantasy, plné bizarních nápadů a atmosféry fantaskního poetického hororu, která mezi čtenáři získala statut kultovního komiksu.
V roce 1990 napsal spolu s Terrym Pratchettem knihu Dobrá znamení (Good Omen) a ve stejném roce začal psát i scénář pro televizní seriál BBC2 Nikdykde (Neverwhere), který se vysílal v roce 1996. O rok dříve vyšla kniha, která z něj udělala bestsellerového autora. Podobný úspěch měla i další jeho samostatná kniha Hvězdný prach (Stardust, 1999). Na oslavu své desetileté kariéry vydal sbírku svých povídek a básní Angels & Visitations, později rozšířenou do knihy Kouř a zrcadla (Smoke and Mirrors). Píše knihy pro děti (např. The Day I Swapped My Dad for Two Goldfish nebo The Wolves in The Walls, obě ilustrované Davem McKeanem), básně, texty k písním a také televizní a filmové scénáře. Mezi jeho další úspěšné romány patří Američtí bohové (American Gods), Koralina (Coraline) nebo Anansiho chlapci (Anansi Boys). Jeho zatím posledním románem je Oceán na konci uličky (The Ocean at the End of Lane ), který v těchto dnech vychází v českém jazyce. 
Více o Gaimanovi  a jeho tvorbě se můžete dozvědět buď na jeho oficiálních stránkách anebo facebooku. 

Ukázka:
Toho večera seděla moje sestra na posteli a do omrzení si kartáčovala vlasy. Kartáčovala si je každý večer stokrát a pokaždé to počítala. Netušil jsem proč.
„Co to děláš?“ zeptala se mě.
„Dívám se na svou nohu,“ odpověděl jsem.
Zíral jsem na chodidlo své pravé nohy. Přes jeho střed vedla tenká růžová čára, přes celou jeho klenbu, skoro až k patě – památka na to, jak jsem jako batole šlápl na střep. Vzpomínám si, jak jsem se to ráno probudil ve své postýlce a díval se na černé stehy, které držely okraje rány u sebe. Je to moje nejstarší vzpomínka. Na tu růžovou jizvu jsem si už zvykl. Malá dírka vedle ní byla nová. Nacházela se v místech, kde jsem ucítil tu náhlou bolest, ale teď nebolela. Byla to jen dírka.
Dloubl jsem do ní ukazováčkem a připadalo mi, že se něco uvnitř díry stáhlo hlouběji.
Sestra si přestala kartáčovat vlasy a zvědavě mě pozorovala. Vstal jsem, vyšel z pokoje a zamířil jsem do koupelny na konci chodby.
Nevím, proč jsem se na to nezeptal dospělých. Tehdy jsem se ale dospělých nevyptával na nic, jedině když nebylo zbytí. Toho roku jsem si vydloubal z kolene bradavici zavíracím nožíkem a zjistil jsem, jak hluboko můžu říznout, než to začne bolet, a jak vypadají kořeny bradavice.
V koupelnové skříňce za zrcadlem byla pinzeta z nerezové oceli s ostrými špičkami, určená na vytahování třísek, a krabička náplastí. Posadil jsem se na kovový bok bílé vany a znovu prozkoumal díru ve své noze. Byl to jednoduchý kruhový otvor s hladkými okraji. Jak je hluboký, jsem neviděl, protože mi v tom něco bránilo. Něco v ní bylo. Něco, co se stahovalo pokaždé, když se toho dotklo světlo.
Připravil jsem si pinzetu a čekal jsem. Nic se nedělo. Nic se nezměnilo.
Přidržel jsem před otvorem ukazováček levé ruky a zastínil jsem ho tak před světlem. Pak jsem špičky pinzety přiložil těsně k otvoru a čekal jsem. Napočítal jsem do sta – možná inspirován sestřiným rozčesáváním vlasů. Potom jsem ukazováček odtáhl a bodl jsem pinzetou dovnitř.
Konečky pinzety jsem zachytil hlavičku červa, pokud to byl červ, stiskl jsem a začal jsem tahat.
Pokusili jste se někdy vytáhnout žížalu z díry? Víte, jak se uvnitř drží? Jak používají celou délku svého těla, aby se zapřely o stěny? Vytáhl jsem z díry ve své noze možná na palec délky toho červa – růžového a šedého, skvrnitého jako něco nakaženého – a dál to nešlo. Cítil jsem, jak se v mém mase vzpřičuje a zabraňuje mi, abych ho táhl dál. Neděsilo mě to. Zjevně to bylo něco, co se lidem stává, jako když měla sousedovic kočka Mlhulka škrkavky. Já jsem měl červa v noze a snažil jsem se ho vytáhnout.
Kroutil jsem pinzetou a přitom jsem přemýšlel. Vzpomněl jsem si na špagety na vidličce a začal jsem červa na pinzetu navíjet. Pokoušel se zalézt zpátky, ale já jsem pinzetou pomaloučku otáčel, až už to dál prostě nešlo.
Cítil jsem v sobě ten lepkavý, plastický způsob, kterým se to ve mně snažilo udržet. Bylo to, jako bych si vytahoval proužek vlastního svalu. Sklonil jsem se, jak nejvíce jsem dokázal, natáhl jsem levou ruku a otočil jsem kohoutkem s horkou vodou, tím, co má uprostřed červenou tečku, a nechal jsem ji téct. Voda vytékala z kohoutku a dolů do vany tři nebo čtyři minuty, než z ní začala stoupat pára.
Když byla voda vařící, natáhl jsem nohu a pravou ruku, pevně jsem sevřel pinzetu a část tvora, kterou se mi podařilo vytáhnout ven. Pak jsem tu část, kde ho pinzeta držela, strčil pod horkou vodu. Voda mi stříkala na nohu, ale byl jsem zvyklý běhat bos a měl jsem chodidla ztvrdlá, takže jsem to skoro nevnímal. Tam, kde se voda dotkla mých prstů, to bolelo, ale byl jsem na to připravený. Červ ne. Cítil jsem, jak se uvnitř mne napíná a snaží se uniknout horké vodě, a přitom ztrácí oporu. Vítězoslavně jsem otočil pinzetou a začal tu věc ze sebe vytahovat. Její odpor byl čím dál slabší.
Trpělivě jsem tahal, a jak se stále větší část červa ocitala v horké vodě, začal ochabovat. Už jsem ho měl venku skoro celého – ale pak jsem začal být příliš sebejistý, příliš spokojený sám se sebou a neopatrný. Zatahal jsem příliš silně a červ se přetrhl. Ten konec, který zůstal venku, byl potrhaný a mokvavý, jako kdybych ho usekl.
Nicméně i když kousek toho tvora zůstal v mé noze, musel být maličký.
Prohlédl jsem si červa. Byl tmavě šedý a světle šedý s růžovými skvrnami, článkovaný jako obyčejná žížala. Jakmile jsem ho vytáhl z horké vody, okamžitě se vzpamatoval. Kroutil se a ta část těla, která byla navinutá na pinzetu, teď volně visela dolů a svíjela se, i když jsem ho držel za hlavičku (Byla to hlavička? Jak jsem to měl poznat?) v pinzetě. Nechtěl jsem ho zabít – nezabíjím zvířata, když to není nutné – ale zbavit jsem se ho musel. Byl nebezpečný. O tom jsem nepochyboval ani na chvíli.
Podržel jsem červa nad odtokovým otvorem vany, kde se kroutil v horké vodě. Pak jsem ho pustil a díval jsem se, jak mizí v potrubí. Nějaký čas jsem ještě nechal vodu téct a umyl jsem pinzetu. Nakonec jsem si dírku na chodidle zalepil kouskem náplasti a ucpal jsem odtok zátkou, aby červ nemohl vylézt zpátky, až zastavím vodu. Otočil jsem kohoutkem.
Nevěděl jsem, jestli je ta věc mrtvá, ale nepřipadalo mi, že by byla schopná vylézt z potrubí.
Vrátil jsem pinzetu zpátky do skříňky, ze které jsem ji vzal, pak jsem ji zavřel a podíval jsem se na sebe do zrcadla.
Uvažoval jsem jako tolikrát, když jsem byl v tom věku, kdo jsem a na co přesně hledí tvář v zrcadle. Jestli ten obličej, na který jsem se díval, nebyl já, a já jsem věděl, že není, protože já zůstanu stále já, ať už se s mým obličejem stane cokoliv, kdo tedy? Co se na mě dívalo?
Vrátil jsem se do ložnice. Tohle byla moje noc a mohl jsem nechat dveře na chodbu otevřené, a tak jsem počkal, až sestra usne, aby na mne nežalovala, a pak jsem si v kalném světle z chodby četl další dobrodružství Tajné sedmy, dokud jsem neusnul.

Anotace: 

Svoje dětství si pamatuji živě... Věděl jsem strašlivé věci. Ale věděl jsem, že se rodiče nesmí dozvědět, že o nich vím. Vyděsilo by je to.
Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo až do chlapcovy rodiny, zjistil, že bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby vůbec zůstal naživu. Jeho jedinou nadějí byly tři ženy, které žily na farmě na konci jejich uličky. Nejmladší z nich, Lettie, tvrdila, že jejich rybníček je oceán, přes který sem připluly za staré země. Její maminka říkala, že si to Lettie nepamatuje správně, protože to bylo dávno, a stará země se stejně potopila. A Lettiina babička tvrdila, že se mýlí obě, protože si starou zemi nemohou pomatovat. Taky říkala, že skutečná stará země se nepotopila, ale vybuchla.

Oceán na konci uličky
/The Ocean at the End of Lane/
Gaiman, Neil
nakladatel: Polaris
překlad: Petr Caha
obálka: Lane Coder
184 stran; hardback; 135 x 205
Cena: 259 kč
plánováno na 28. 8. 2013 

Mohlo by vás zajímat: 
Neil Gaiman předčítá ukázku z Oceánu na konci uličky