Valentýnská POVÍDKA: Štěpánka Horáková, Lovecká sezóna
Článek od: Redakce - 14.02.2024
Lovecká sezóna
Štěpánka Horáková
Buch, buch! Již potřetí zabušila drobná pěstička na pevné dveře, ale neozvalo se ani slůvko. Dívka nejistě přešlápla a ohlédla se ke vsi. Když v dálce zahlédla knížecí zámek s vyvěšenou vlajkou značící, že pán je zpět na svém sídle, se stisknutými rty vzala za kliku.
„Ehm… Je tu někdo?“ zvolala zkusmo, než vstoupila.
V hlavní místnosti nebylo po ženě, kterou hledala ani vidu. Jen její střapatá kočka požírala v rohu svůj úlovek. Nad tím se návštěvnice ušklíbla. Hlavou přitom zavadila o objemný svazek bylin. Když vzhlédla, zjistila, že takových tam visí tolik, že bylo sotva možné zahlédnout strop. Z jejich vůně se točila hlava.
Udělala dva odvážnější kroky dopředu. V drahém cínovém kotlíku, se tam vařila hustá nažloutlá hmota vhodná na mělké rány a modřiny. A že těch teď bylo požehnaně. Na konci října probíhalo nejvíce lovů na srnce a jinou vysokou v celé sezóně, jak oficiálních, tak těch, na které ruka zákona tak úplně nedosáhla. Koneckonců vesničané také museli něco jíst. Dokonce i panstvo ze širokého okolí se sem sjelo na zámek, kde milostpán pořádal slavnost, jejímž vrcholem se měl stát zítřejší ples. Každý komu fungovaly uši, o tom věděl.
„Kohopak to sem čerti nesou?“
Po prkenných schodech z horního patra sestoupila opatrně žena, kterou dívka hledala. Jako vždy na sobě měla Valerie komplikovanou róbu jakoby sešitou z různých látek. Dnes měly její rukávy šedou barvu s našitými třásněmi od půlky předloktí, zatímco zbytek šatů přecházel od nachové po temně modrou. I když její suknice nepatřila k nejtěsnějším, nic nemohlo zakrýt, že je v pokročilém očekávání.
„Tak ne čerti, ale skřítci,“ zaculila se, když zjistila, kdo ji přišel navštívit. „Co potřebuješ, Darino?“
Dívka strnula. Nikdo jiný ve vsi netušil o dědictví předávané po generace v její rodině. Zkrátka všem tvrdili, že jsou od přírody malí a nikdo se v tom nešťoural. Jenže tahle zatracená čarodějka věděla vždycky všechno.
„Potřebuju vaši pomoc,“ hlesla s pohledem na závěsy s vyšitými vzory květin a několika magickými symboly, které neznala. „Nevím, na koho jiného se obrátit.“
„Ochoření ani zranění to nebude, to už bys to ze sebe dávno vysypala. Tak mluv, jaký neduh tě trápí?“
Sebevědomí, které Darina ještě před hodinou měla, se při střetu s očima čarodějnice vytrácelo rychleji než teplo ze světnice za zimních nocí. Vždyť byly tak divně velké, s barvou, která měnila odstíny mezi zelenou a fialovou.
Zamrkala, aby našla svůj vnitřní klid. „Potřebuji něco, čím omámit mužské srdce.“
„No nene, malá Darinka se zamilovala?“ uchechtla se nepěkně čarodějka. Její až po ramena dlouhé náušnice zacinkaly.
Darina náhle zatoužila vypadat tak elegantně jako ona. Však taky všeho do času. Jestli její plán vyjde, žádná se jí nebude moci rovnat. „Nejsem malá, vždyť jste sotva o pár zim starší než já.“
„Kdybys jen věděla.“ Slova se ozvala tak tiše, že si Darina nebyla ani jistá, že je skutečně zaslechla.
Čarodějka k ní teď stála zády, otočená k nástěnné polici, na kterých měla vystaveny kouzelné talismany a amulety, stejně jako krabičky s čarodějnickými nástroji. Vedle nich se povalovaly nejrůznější kameny, od výrazně žlutých, až po bahnitě nazelenalé. Nejvíce ze všeho však zářila křišťálová koule, ze které o svátku všech mrtvých a v den vítání jara věštila budoucnost.
„Proč by někdo, kdo vypadá jako ty, potřeboval nápoj lásky? S tvými světlými vlasy a postavou jak luk ti jistě jen stačí na každého zamrkat a padne ti k nohám.“ Tázavě se na ni zadívala přes rameno. „Dám ti jednu cennou radu - muži rádi dobývají. Nemusíš pro žádného používat kouzla.“
„Pro tohohle ano.“
„Takže budeš radši dobývat ty. Nu dobrá, prozraď mi, o koho jde, ať mohu vybrat tu nejvhodnější směs.“
„J-je to nutné?“ Nemínila komukoliv prozradit své úmysly, ještě by se jí mohl někdo pokusit plán překazit.
„Bez výjimek. Jinak můžeš jít o dům dál. Schválně, jestli tě tam někdo vyslyší, švec Harmel prý začíná být poněkud nahluchlý.“
Darina se zašklebila jejímu sarkasmu. Každý věděl, že široko daleko nebyl nikdo schopnější než Valerie. Chvíli si nerozhodně kousala ret, ale když už se čarodějnice nadechla, aby ji vyhnala, vyhrkla: „Je to náš kníže.“
Valerii bylo ke cti, že na to nic neřekla, jen přemýšlivě mlaskla, než sjela Darinu hodnotícím pohledem a otočila se ke svým ampulkám. I když se dívka natahovala, dávala si čarodějka záležet, aby neviděla, co přidává do svého lektvaru. Po pár okamžicích přelila připravenou směs do nafialovělé vialky, kterou zazátkovala.
„Tak na novou kněžnu. A nezapomeň, že po vypití musíš být první, kterou uvidí,“ pravila, když si od Dariny přebírala deset zlatých mincí. Té však pramálo záleželo na vynaložených úsporách. Její plán začal!
…………
Ať si každý myslí co chce, tohle nebyl žádný bláznivý spontánní nápad z mladické nerozvážnosti. Ne, ne! Tohle byla promyšlená záležitost. Nejenže si Darina musela obstarat místo v hradní kuchyni, ale taky obhlédla celý zámek, aby věděla, kde přesně se nachází knížecí ložnice a jak se k ní dostat. Taky jí to stálo několik nepříjemných oplétaček se střážnými.
Před odchodem na odpolední službu na zámek si zandala lektvar do mošničky u pasu, aby se mu náhodou něco nestalo. V odrazu malého zrcátka, které bylo jedním z jejích pokladů, si doupravila plavé kadeře a štípla se do tváří, aby svým bledým lícím dodala alespoň trochu barvy. Jindy by nadávala na hloupé sinalé předky, ale jiná jejich dědictví jí dnes měla pomoci k úspěchu. Skřítci byli možná mrňaví a bledí, ale zároveň bystří a neslyšní.
„Kam se tak fintíš?“ ozval se od vchodu Marvin.
Bohové, proč jste jen stvořili mladší bratry?
„Do toho ti nic není.“ Chtěla se kolem něj nonšalantně protáhnout mezi futry, ale ten malý rošťák ji chytil za její čerstvě vypranou sukni.
„Aha, tak proč máš na sobě ty zelený šaty, co nosíš jenom na sváteční trh?“
„Dej ze mě ty pracky pryč, ty jeden mrňavej-“
„Mámóó!“
Přiskočila k němu a přitiskla svou dlaň na jeho nevymáchanou pusu. „Pšššt! Tak dobře, když mě teď necháš jít a nikomu nic neprozradíš, budeš mít všechny moje křížaly, co jsem nasušila.“ Marvin vykulil oči a zatřepal hlavou na souhlas. Ve tváři nedala znát nic jiného než vyjednávací masku, ale v duchu se smála. Co jí bylo po křížalách? Za pár hodin bude jíst jako dáma ty nejvybranější lahůdky z exotických dálek.
Nechala bratra bratrem a uháněla přes ves do zámecké kuchyně, kudy se dostala zadním vchodem pro služebnictvo. Tam panoval jako vždy velký zmatek. Dobré tři hodiny pomáhala, s čím se jen dalo, než konečně dostala příležitost.
„Zaneste někdo víno do přípravny! Po obědě budou mít žízeň!“ houkla vrchní kuchařka.
„Já tam dojdu!“ přihlásila se dřív, než se ostatní byť stačili nadechnout. Poté plaše sklopila zrak. Musela se ovládat, aby na sobě nedala znát nic neobvyklého, už takhle jí kuchařka pozorovala s ostražitostí. Nakonec si Daryna nonšalantně otřela ruce do zástěry, tu pověsila na hřebík u dveří a zvedla z tácu úzkou karafu s tepanými reliéfy. Dlaně se jí potily z toho, že se plán dal do pohybu, přesto ani na okamžik nezapochybovala. Lektvar měla připravený a dědictví po skřítčích předcích jí umožňovalo našlapovat tišeji než kočka.
Vyšla z kuchyně ven, ale místo toho, aby se vydala vlevo k přípravně vedle jídelny, vyšla nahoru po schodech, kudy chodili lokajové a komorné. Vyzbrojena karafou jakožto dokonalou výmluvou, vycupitala svými neslyšnými kroky vzhůru. Dostala se však jen do další chodby, než téměř vrazila do vysokého strážného, jehož obličej byl zahalen helmou.
„Darino," promluvil strážný s hrdelním hlasem, jakmile ji poznal.
Zdvihla pohled a zahlédla tvář muže, který byl dříve jedním z těch, co se snažili získat její srdce. Roderick zvaný Šutrák. Stále si pamatovala jeho vytrvalé námluvy a zdvořilosti. Dříve se jí možná i líbil, než jí matka vysvětlila principy toho, jak děti doopravdy přichází na svět, a že se svou drobnou postavou někoho jako on za manžela opravdu nechce. Zničit si tělo kvůli takovému dlouhánovi, to tak!
„Rodericku," řekla nervózně a snažila se pokračovat v cestě. „Promiňte, musím jít."
Roderick jí zatarasil cestu. „Dlouho jsme se neviděli. Jak se daří?"
Vyloudila ten nejupřímnější úsměv, jaký dívka může otravovi věnovat. „Dobře, děkuji. Ale nemohu tu dlouho zůstávat, mám povinnosti."
V tom okamžiku se druhý výrazně nižší strážný objevil za Roderickovými zády. „No, no, co to tady máme?" řekl s úšklebkem na tváři. „Rodíku, kdo by to byl řek, že si takový svůdník? Ale zas vkus máš vynikající, to se ti musí nechat.“
Roderick se na druhého strážného zamračil. „Nech si to, Jarku.“
„Kde by pak byla ňáká zábava?“ zaklonil hlavu, aby se podíval na Rodericka. „Jaký tam máš nahoře počasí, dlouháne?“
Roderick zkroutil rty a flusnul Jarkovi do obličeje. „Tady prší. A co u tebe?“
První pěst vystřelila tak rychle, že Darina sotva stačila s vykviknutím uskočit. Ti dva se začali řezat hlava nehlava, až Roderickovi spadla z hlavy helma. Víc už z jejich rvačky neviděla, protože se chytila příležitosti a rozutekla se pryč. Za sebou slyšela, jak se k těm dvěma sbíhají další strážní. Neměla moc času, jeden z nich se určitě podřekne, že potyčka vznikla vlastně kvůli ní.
Jako vítr se hnala dál a dál, karafu pevně přitisknutou k hrudi. Jen jedinkrát musela uskočit za závěs, když kolem procházela jakási služka s čepečkem na hlavě. Zřejmě komorná některé z dam, které si sem kníže pozval. Už brzy a se všemi těmi váženými šlechtičnami seznámí osobně jakožto nová kněžna.
Koutky úst se jí začaly samovolně zvedat, čím víc se blížila ke svému cíli. Stačilo už jen zahnout za rok a tam – no to snad ne!
Stál před ní majestátní wargan, knížecí domácí mazlíček, který podle všeho hlídal vchod do pánovy ložnice. Ta potvora připomínající hada s kožovitým límcem kolem krku stála v klidu, světlý pás šupin na hrudi, její oči byly jako dvě planoucí hvězdy v temnotě.
Na okamžik bylo ticho, jakoby wargan i dívka hodnotili situaci. Jeho hadovité tělo se opatrně vzepjalo, vějířovitý krk roztáhl do plného rozpětí. Zasyčel. Nastal okamžik pravdy. Existoval důvod, proč si boháči wargany pořizovali, měli totiž schopnost rozpoznat přátele od nepřátel. Pokud by se mu znelíbila, prokousl by jí svými ostrými zuby hrdlo, ani by nemrkla.
Darina se silou vůle snažila potlačit svůj strach a pomalu klesla na jedno koleno, pokoušejíc se o vyjádření, jak moc je malá a neškodná. "Omlouvám se, kamaráde, nechtěla jsem tě vyděsit. Jen jsem chtěla projít dovnitř, abych pánovi připravila pohoštění," řekla co možná nejmileji. Prsty jemně zaťukala o karafu.
Wargan, jehož jméno si v budoucnu musela zjistit, jí zkoumal pohledem, ale záhy začal stáčet svůj ocas pod sebe, vějíř okolo krku se uzavřel. Zdálo se, že pochopil, že Daryna nebyla hrozbou. Chvíli stál, jako kdyby jí posuzoval, a pak se s povzdechem odplazil stranou, uvolňujíc cestu.
Darina vydechla úlevou. Ještěže si skřítci a další magičtí tvorové odjakživa notovali.
…………
Nic krásnějšího než knížecí ložnici Darina nikdy v životě neviděla. Místnost měla vysoké stropy zdobené štukem a freskami zobrazují scény z mytologie. Polonahé nebo dokonce plně obnažené postavy se k sobě měly tak intimním způsobem, že útlocitnější duše než byla ta Darinina, by se hanbou propadla. Okna se zlatými okenními rámy zdobenými rytinami byla velká a ložnici krásně prosvětlovala.
Třesoucíma rukama postavila víno na kulatý stolek vedle vázy s čerstvými květy a rozhlédla se, aby si lépe vychutnala tu nádheru.
Středu místnosti dominovala obří postel s baldachýnem z brokátu. Z vršku postele spadaly závěsy z hedvábí s výšivkami přírodních motivů. Na dotek byly tak jemné, že se je ani neodvažovala stisknout mezi prsty, aby se nezkrabatěly.
Celý dojem luxusu Darině kazily pouze obrazy na stěnách. Zobrazovaly krásné ženy ve smyslných pozicích, což sice odráželo vyhlášenou zálibu knížete v něžném pohlaví, ale do manželské ložnice se ani za špetku prachu nehodily. Ty půjdou ze zámku jako první.
Na krbové římse ležela zajímavá sbírka šperků a různých cetek. Udělala krok k ní, aby si předměty lépe prohlédla, když tu cvakla klika.
„Co tu chcete?!“ ostrý, rozkazovačný hlas nemohl patřit nikomu jinému než objektu jejích intrik. Thaddeus Nightwale stál rozkročený mezi dveřmi, atraktivní tvář mu brázdilo zamračení. Vlasy měl vyfoukané, s jedním fialově obarveným pramenem na sčesané ofině, jak to bylo v poslední době u šlechty v módě. Nebyl ani zdaleka tak vysoký jako Šutrák, jen ty odstáté uši kazily celkový dojem. Ale co na tom záleželo? Vždyť to byl kníže!
„Omlouvám se, vážený kníže,“ hlesla Darina k podlaze, jak hluboce se pokoušela uklonit, „pouze jsem vám nesla víno pro vaše občerstvení. Nechtěla jsem vás urazit či způsobit nepříjemnosti.“
Švihl pohledem ke karafě na stolku a udělal krok do místnosti. Dveře ale stále nezavřel. „A jak jste se dostala přes Yalu?“
„Yalu, vaše Jasnosti?“ Zvedla nechápavě hlavu a dělala, co mohla, aby její oči vypadaly co největší.
„Můj wargan, přece!“
„Oh, té jsem řekla, že jsem dostala za úkol vám víno donést a ona poznala, že nepřicházím se zlým úmyslem.“
„Vskutku?“ optal se, aniž by chtěl odpověď a konečně ty hloupé dveře zabouchnul. Darina to považovala za další drobné vítězství.
„Přesně tak. Je mi převelice líto, že jste mě tu našel. Měla jsem být dávno pryč, než dorazíte,“ lhala, až ji jazyk pálil.
Kníže si ji prohlédl pátravým pohledem od umně stočených vlasů až po špičky vyleštěných bot. V jeho očích plál žár, na který byla od chasníků z vesnice uvyklá. Elegantním gestem ukázal na stolek. „Pak dělejte, co vám bylo poručeno. Nalejte mi.“
Byla už skoro u stolku, když dodal: „A sobě taky.“
„D-děkuji vaše Jasnosti.“ Co nejnenápadněji vytáhla z mošničky lahvičku, jemně zatlačila na korek, aby nevydal žádný zvuk a při nalévání rudého vína, nalila její obsah do toho samého poháru. Srdce jí bušilo tak mohutně, že slyšela jeho dunění v uších. Druhý pohár nechala nedotčený.
„Tak si pospěšte!“
Uslyšela jeho přibližující se kroky. Celá roztržitá a strachem zcepenělá, že kníže vialku uvidí, ji rychle vhodila do vázy. Prsty jakoby nic hladila plátky barevných květin, když došel za její záda.
„Pojďme si připít,“ zachraptěl hlasem, který nejspíš měl působit svádivě. Natáhl se a – vzal si správný pohár.
Bohové při ní přeci jen stáli!
Otočila se k němu a s větší silou, než snad by bylo nutné, si s ním přiťukla. Uchechtl se nad její nešikovností. „Na vaši krásu!“ zvolal a upil dva mohutné loky.
Bylo velmi těžké na něj přitom nezírat, zmohla se tedy jen na ucucnutí nabídnutého pití. Silné, příliš trpké, avšak omamné.
„Vaše Jasnosti," šeptla dívka v náhlém tichu, „nemohu odolat vašemu šarmu a vlídnosti."
Všechny aristokratky mluvily přeci takhle škrobeně, ne? Bylo to vyčerpávající. Snad si zvykne.
Kníže se usmál a pokýval hlavou. „Jsem poctěn vaším zájmem, slečno..."
"Darina," dokončila jeho větu s lehkým smíchem. „Darina, vaše Jasnosti."
„Úchvatné jméno. A teď mi povězte – předtím vás zaujala má sbírka pokladů, nemýlím se? Jen pojďte blíž, nestyďte se.“
Chytil ji za loket a jemně dovedl ke krbu. Šperky, amulety, roztodivná udělátka, cizokrajné vzory. Na římse se mu válela vskutku nesourodá sbírka.
„Jsou opravdu krásné.“
„Prozradím vám tajemství. Ve skutečnosti jsou to všechno dárky,“ naklonil se k ní a šeptl jí do ucha, „od mých milenek.“
S pobavením sledoval, jak zčervenala. Tentokrát se nemusela štípat do tváří. Darina věděla, že je kníže proslulý svůdník. Přesně proto potřebovala nápoj lásky. Pokud by s ním chtěla jen ulehnout, nebylo nic snazšího, svou krásou ho zaujala. Jeho ruka obtočená kolem jejího pasu toho byla jasným důkazem. Jenže aby se mohla stát zámeckou paní, potřebovala silnější zbraň. Ta musela začít účinkovat během několika chvil.
„Tohle,“ pokračoval kníže dál v předvádění, „jsem například získal od své poslední milenky od dvora.“ Ukázal na krabičku, ve které byla položená zlatem vykládaná brož s rytinou dvou překřížených dýk a dračího křídla – jeho knížecí znak. Darina se musela držet, aby nad tou přeplácanou cetkou neohrnula nos. Takový nevkus.
„A tento citrín mi zase věnovala má poslední venkovská přítelkyně.“ Tentokrát ukazováčkem přejel po velkém žlutém kameni postaveném na kovovém držátku na čestném místě přímo uprostřed toho všeho.
Otočil se k ní s pozvednutým obočím. „Jakýpak dárek mi věnujete vy, slečno?“
Byli si blízko, jejich pohledy se střetly přesně tak, jak o tom Darina snila. Kníže ji vzal za ruku a přitáhl si ji k sobě.
Avšak najednou vzplanul v knížecím břiše náhlý a prudký bolestivý záchvat. Ostře se nadechl nosem a pokusil se zadržet nevyhnutelné, ale bylo pozdě. V mžiku sebou trhnul a klesl na kolena, stále se přidržujíc Darininy ruky. Prsty jí v agónii drtil v ocelovém sevření, až se bála, že jí zláme všechny kosti.
„Vaše Jasnosti! Co je vám?“
Její zoufalý křik a bolestivé úpění knížete přilákalo strážné. Rozrazily dvoukřídlé dveře, přičemž jim stačil jediný pohled, aby zhodnotily situaci. Stráže okamžitě vstoupily do akce, šly po Darině a její ruce zahalily do železných pout, které byly chladné na dotek. „Zrádkyně!" zasyčel jeden ze strážců. „Otrávila knížete!"
Vyděšená dívka se bránila zuby nehty. Kopala kolem sebe, vzpouzela se. „Ne, to nebyla moje vina! Nic jsem neudělala! Je mi to líto, kníže!"
Dva strážní ji vyvlekli z ložnice, třetí poklekl vedle svého pána. „Běžím pro doktora, vaše Jasnosti. Vydržte!“
Kníže trhaně přikývl. Trpěl, a jeho tvář byla zkřivená bolestí. Zůstal ležet na zemi v agonii. Ještě nikdy mu nebylo tak příšerně zle. Zalykal se bolestí, z očí mu vytryskly první slzy. Jeho tvář byla bledá a pot mu zperletěl čelo. Po několika dlouhých okamžicích zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat. Ne, že by bolest byla mírnější, ale s veškerou silou, která v něm zůstala, se odplazil k na první pohled neviditelným dveřím, za kterými se skrývala místnost pro očistu těla. Tam dosedl jen s minimální úlevou na nočník.
Přesně v ten okamžik se ozvalo: „Cha, konečně! Už jsem myslela, že tu zkamením.“
Jakoby ze zdi vystoupila postava zahalená do dlouhého pláště. Pomalu se její tělo zformovalo do původní podoby, oděv získával barvu, stejně jako její kůže a vlasy. Dlouhé náušnice se zaleskly.
„Teď, když jsme sami, si můžeme promluvit.“
„Valinko. Co tu děláš?! Ugh! P-pomoz mi!“
Pousmála se, a i když za ní milostpán volal, aby se vrátila a neopouštěla ho, odkráčela k intarzované truhle u nohou postele, na kterou se usadila tak plavně, jak jí jen vypouklé břicho dovolovalo. Místo elegantního složení nohou v kotníčcích, jak by se snad slušelo na dámu, je naopak dala trochu více od sebe. Pohybem zápěstí si přivolala největší polštář s prachovým peřím, který si nacpala za záda. Teprve pak spokojeně vydechla.
„Těhotenství mě zmáhá,“ řekla ke knížeti, který se plazil směrem k ní. Jednou rukou se podpíral, druhou s sebou táhl nočník.
„Víš, co mě ještě zmáhá? Čekat, až se konečně vyjádříš. Mně s Fazolkou,“ láskyplně si pohladila bříško, „dochází trpělivost. A když dneska přišla ta prostořeká holka, byla to poslední kapka.“
„Tak ses mě rozhodla za trest otrávit?! Zbláznila ses? Nemůžu za to, že se mě nějaká coura pokusí svést. To jí bys měla trestat, ne mě!“
Mávla rukou. „O tu už se tvůj žalářník postará. Ty by ses měl radši starat o sebe, máš jistě svých starostí víc než dost.“
„Ágrr! Bohové smilujte se!“ zanaříkal při dalším návalu křečí. „Však on mi doktor pomůže. Stráže už pro něj šly.“
Začala se smát tak od srdce, až se z toho zakuckala. Kroutila hlavou, jako kdyby snad řekl ten nejzábavnější vtip na celičkém světě. „Ty můj blázínku. Vážně si myslíš, že jsem té potvoře dala něco, s čím si obyčejný lidský felčař poradí?“
Kníže zlostí praštil dlaní o měkký koberec z perského hedvábí. „Nařizuji ti, abys mě okamžitě vyléčila!“
Všššuch! Okna se rozletěla dokořán a studený vítr se prohnal místností. Vmžiku se místnost ponořila skoro do úplné tmy, jen díky ohni v krbu bylo vidět na krok. O to děsivěji vypadala rozzuřená čarodějka, jejíž vlasy vlály okolo její hlavy jako bouře.
„Nepochopils situaci, můj nejdražší,“ pravila hlasem, který jí nebyl ani trochu podobný. Zněl vzdáleně, téměř, jako kdyby nehovořila ona. Rozléhal se dál a ozvěnou zase vracel zpět. Thaddeus cítil další nával bolesti. „Dala jsem ti šest předlouhých měsíců na to, abys přede mnou poklekl s žádostí. A ty nic. Místo toho sis odjel. Ještěže ses stihl vrátit včas, než se náš potomek narodí. Osud tě za mnou zavál. Tak to má být.“
Thaddeus byl příliš vyděšený na to, aby zmiňoval, že ho sem přilákala lovecká sezóna. Sám se teď cítil jako liška chycená do pasti.
Valerie vytáhla z živůtku maličkou lahvičku, kterou měla kolem krku přivázanou na provázku. „Tak co to bude, můj milý? Svatba? Nebo pokračování tvého trápení?“
…………
Nazítří se slavila ta nejskandálnější událost společenské sezóny. Hosté si navzájem vykládali, jak pochopitelně celou dobu věděli o tom, že je sem kníže ve skutečnosti sezval na svatbu, neboť právě oni jsou jeho nejbližšími přáteli. Dokonce mu prý dávno říkali, aby si to ještě rozmyslel. Vzít si v dnešní době neurozenou čarodějku? Navíc v očekávání? Jak šokující!
„Neprojevily se náhodou na jaře magické schopnosti u královy nejmladší sestry?“ ozval se hlasitým šeptem kdosi v davu.
Zbytek svatby už jen všichni hosté gratulovali politicky tolik prozřelému muži. Co na tom, že ženich často kamsi odbíhal, neposeděl a ani nic z té náramné hostiny nepozřel? To ho jistě jen přepadla náhlá nervozita ze svatby. A nevěsta? Ta se usmívala jako pravá vítězka. Vždyť taky ulovila samotného knížete.
Autorka: Štěpánka Horáková
Název: Lovecká sezóna
Korektura: Tereza Kadečková
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková
Štěpánka Horáková se věnuje především psaní romantických příběhů s kapkou magie. Z toho důvodu již před lety propadla kráse žánru magického realismu. Usiluje o využívání klasických klišé zajímavým způsobem a s oblibou nahlíží na tradiční prvky lásky a vztahů z nečekaných úhlů. Jejím prvním autorským počinem je vydaná povídka Největší talent v antalogii Na neVěčné časy v nakladatelství Canc. Ve volném čase se věnuje podpoře spisovatelské komunity skrze Facebookovou skupinu Kreativní inkoust. Tím alespoň na chvíli přestane myslet na svou práci, jejíž náplní je podpora budoucích čtenářů ve třetí třídě.
- 937x přečteno
Přidat komentář