POVÍDKA: Jan F. Rajm, Případ Vastrman

Případ Vastrman

Jan F. Rajm

V malé, ale okázalé místnosti bylo rušno. Otevřenými dveřmi dovnitř proudili lidé již od samého rána. Místní honorace obsadila místa v první řadě, jako by se jednalo o divadelní představení. Vedle starosty se usadil místní učitel, farář a dva největší statkáři z okolí. Všichni ve svátečních oblecích a hezky navonění. Jejich manželky, kromě farářovy, jim seděly po boku a z jejich účesů bylo patrné, že místní kadeřník si toho rána vydělal značný obnos.
Kadeřník sám ovšem seděl vzadu. Ve svém černém ošoupaném obleku, který měl prvně na svatbě a podruhé na pohřbu své ženy, vypadal velmi škrobeně. Všude ho tlačil a svíral, ale využít příležitosti vzít si oblek do společnosti prostě musel. Kolem něj pak seděli ostatní nevýznamní pracující občané. Úplně vzadu se pak již ve stoje tísnili ti nejchudší, kteří ale stejně jako ti bohatší, chtěli vědět, jak tohle představení dopadne.
Nebylo to však ale divadlo, na co se všichni přišli podívat, i když pro mnohé to jistě podívaná bude. Konal se totiž soud. Starosta kvůli tomu nechal vyklidit halu v budově radnice, kterou používal místní spolek zelinářů jako sklad dřevěných přepravek a sazenic. Sami zelináři se teď nervózně tísnili na jedné z lavic úplně vzadu, zatímco sazenice se tísnili ve stínu za budovou.
Hala byla pěkně zařízená a na oko příjemná, pokud si odmyslíme mírně nakyslý zápach zelí, který se za ty roky vsákl do dubového obložení. Vysoký kazetový strop dodával prostoru dostatečné vážnosti, aby se zde mohly konat soutěže krásy, farmářské výstavy, kroužkování drůbeže, očkování králíků a soudy. Elektrické osvětlení podmalovalo místnost tmavě žlutou barvou pálením wolframového vlákna a propůjčilo jí tak o století starší atmosféru.
V první třetině místnosti, která byla zatím neobsazená, stály tři stoly a šest židlí. Je nutné říci, že stoly i židle propůjčila místní škola, a proto pan učitel seděl v první řadě, aby dohlédl na to, že se nábytku nic nestane. Kvůli tomu tu ostatně byla i pořádková služba složená z náčelníka policie a jeho pomocníka. Náčelník si všeobecného shonu a tlačenice v místnosti užíval jako možnosti pro prezentaci svého úřadu. Chodil důležitě uličkou mezi lavicemi, kýval na všechny strany hlavou a přísně se díval po lidech, aby jim dal najevo, že na všechno dohlíží. Byl to však pro něj úkol nadmíru obtížný, protože důsledkem víceméně nulové kriminality okresu byla přílišná sedavost jeho zaměstnání, díky které měl velmi silnou nadváhu. Za chvíli se tedy chůzí unavil a už jen stál, těžce oddychoval, ale stále se přísně díval kolem sebe.
To jeho pomocník, starostův nemotorný zeť v učení na strážce zákona, těkal pohledem z člověka na člověka, a čím víc těkal, tím víc se klepal, jak v něm narůstala nervozita. Cítil až dole ve své patě, že dnes se něco stane. Něco velkého a těžkého. Něco velmi nepříjemného. Proto si každou chvíli pro uklidnění, že je na takovou věc připraven, sahal za opasek na služební zbraň. A vždy si dlouze oddychl, když zjistil, že zbraň je v pouzdře připravená, a neleží na okně jako minule, když honili pytláka.
Když se proud lidí zastavil, částečně tím, že se dovnitř již nikdo nevešel, a částečně tím, že se již do místnosti ani neměl kdo jiný vejít, ozval se z věžičky na náměstí zvon ohlašující deset hodin ráno. Ve stejný okamžik se na rohu zjevil automobil a za velkého rachotu zastavil přímo před radnicí. Ze dveří automobilu se pomalu a důstojně vyškrábal velmi starý pán v dlouhém černém taláru, s kufříkem v ruce a malými kulatými brýlemi na nose. Vystoupal pomalu po schodech k radnici a vstoupil do sálu. Sálem to zašumělo údivem a očekáváním. Ale také zklamáním a závistí.
„Už jdou!“ strhl na sebe pozornost udýchaný zvoník, který teď teprve doběhl z věžičky odnaproti. Oči všech se ze soudce přesunuly znovu na dveře, do kterých teprve teď vešla strana v tomto sporu žalující. Byl to pár. Ona byla krásná mladá žena v rozpuku, což se dnes rozhodla podtrhnout volbou červených květovaných šatů bez ramének se sukní nad kolena. Přírodou obdařená žena se nesla i přes zjevnou tíhu poprsí velmi lehce. Sebevědomě se dívala před sebe přímo na pana soudce, jako by ho chtěla zhypnotizovat.
Vedle ní šel pomalu zasmušilý muž ještě vážnějšího výrazu. V podpaží koženou brašnu, na hlavě pleš a na obou rukách prsteny dokazující příslušnost k elitě právnických klubů po celých Čechách, na Moravě i ve Slezsku.
Tato dvojice, která svým jednáním dávala najevo, že má případ již dávno vyhraný a že dnes tu jsou jen proto, aby se o tento pocit podělili i ostatními dobrými lidmi celého okresu, se posadila ke druhému stolu. Právník však okamžitě vstal, přešel k soudci a důležitě mu podal ruku. Soudce ji přijal bez jakékoliv emoce, čistě mechanicky, jako by byl robot třesoucí končetinou jiného robota.
Když se všichni v sále uklidnili, soudce si vybalil své nástroje, právník si u přeleštil prsteny a slečna Samorádová upravila poprsí, otázal se soudce mile, ale důrazně mladého pomocníka: „Proč tu ještě není obžalovaný?“
„My jsme mysleli, že by to mohlo být nebezpečné!“ odvětil policejní pomocník.
„A pročpak?“
    „Vždyť je to násilník, pane?“ podivil se otázce pomocník.
    „On už je znám verdikt?“
„N-ne, pane soudce, není.“
„Nu tak, tak ho přiveďte. Bez něho začít nemůžeme.“
„Dobře, dobře,“ mumlal si pro sebe policejní pomocník při odemykání původně úklidové komory, která se na dopoledne stala vazební věznicí.
Zámek cvakl, klika se pohnula a dveře se pomalu otevřeli jako bezzubá ústa. Mezi napnutými diváky projela elektrizující vlna vzrušení i zklamání. V temnotě výklenku nespatřili nic. Neutekl jim ten násilník náhodou? To by bylo neslýchané, ale také očekávatelné! A šum rostl a rostl až se z něj stal ruch a z ruchu hukot.
„Buch! Buch!“ drtilo soudcovo dřevěné kladívko dřevěnou podložku a s ní i ušní bubínky většiny obecenstva. Jen mlynář ve třetí řadě, hluchý jako poleno od věčného hluku mlýnských kamenů, sebou ani jednou necukl při třeskutých ranách zjednávajících klid v soudní síni. Když si masa očí přivykla na temno výklenku, spatřili mnozí mezi násadami od košťat postavu muže. Velkou postavu velkého muže. A ten muž vykročil mezi ně.
Byl vysoký tak akorát, ramena široká, postava očividně sportovní. Dobře oblečen do padnoucího obleku netradičních barev. Kalhoty s puky červené jako zralá jablka a sako naopak zelené jako by byl myslivec. Vpředu těsný moderní střih měnil se vzadu na dva staromódní šosy, které plandaly a pleskaly mu o nohavice. Šel bosý a po každém kroku nechával na zemi malou loužičku. Pravděpodobně tam šlápl do kbelíku, říkalo si obecenstvo a údiv si nechávalo pro jiné jeho charakteristiky.
Jeho kůže byla tak bledá, až se vám zdálo, že je nezdravě zelená. Velký obličej rámovaly neupravené rezavé vlasy, do kterých se mu nějak zapletly provázky řas, jako by ten muž o sebe nijak nepečoval. Velkýma vypouklýma očima těkal po sále, jako by špatně viděl a musil mžourat do světla, aby nezakopl o svoje vlastní nohy. Uhrančivý pohled podtrhoval velký ostře sekaný nos, jakési kormidlo rozrážející vlny reality, za kterým se vlnil zbytek jeho těla. Vypadal skoro jako žába.
Publikem to znovu zašumělo. Muži zvedali ruce do vzduchu a kryli si jimi obličej, aby se nemuseli dívat do jeho očí. A ženy vzdychaly hrůzou kdykoliv jeho pohled dopadl přímo na ně. Náhle chápali strach, který zažívala Dorota Samorádová v den, kdy ji tento muž napadl. O jeho vině není žádný pochyb. Jen se koukněte na to, jak chodí. Jako by něco skrýval. A přitom tak pěkný chlap by to mohl být.
Policejní pomocník ho vedl jako psa na řetězu, což ještě umocňovalo jakýsi kulhavý styl jeho chůze. Dovedl ho na místo, tlakem na rameno ho posadil na židli a zůstal stát vedle něj. Soudce si obžalovaného prohlédl, mrknul na prázdnou židli veřejného obhájce a pak na Vastrmana a z něj na policejního pomocníka. „Budete se hájit sám?“
„Bať,“ odpověděl krátce Vastrman. Soudce přikývl a něco si napsal na prázdný papír před sebou. Posluchači se otáčeli jeden na druhého a údivně na sebe pokyvovali. Nebylo to ale nad odvahou obviněného muže, který se chce systému bránit sám. Bylo to jen proto, že někteří mu rozuměli „žbluňk“ a jiní „kuňk“.
„Vážené dámy, vážení pánové,“ spustil znovu soudce. „Pověřen vrchním soudem v Praze budu dnes posuzovat dokazování viny pana Vastrmana ve věci pokusu o vraždu paní Samorádové, číslo spisu 14072018. Mé jméno je JuDr. Juraj Drtikol.“ Významně si u pronášení svého jména posunul brýličky na kraj nosu a přeletěl dav v místnosti malinkýma očkama. „Žádám, aby během celého procesu byl v soudní síni klid, aby obecenstvo i obě strany sporu zachovávaly důstojnost a dobré mravy. Pokud tak neučiníte, mohu vás ze soudní síně vykázat.“ Píchnul očima do právníka žalující strany: „Je strana žalující připravena?“ Právník okázale kývl hlavou na souhlas, zatímco paní Dorota nehnula ani brvou. Pak se soudce se stejnou otázkou otočil na stranu obžalovanou, kde seděl shrbený Michal Vastrman. Ten jen poulil očima tak dlouho, až se soudce rozhodl jeden z pohybů jeho hlavy vyložit jako souhlas.
Na soudcův pokyn se právník zvedl a doprovodil paní Samorádovou na židličku vedle soudce. Ta se usadila, narovnala se, vyšpulila bradu a hrdě se dívala na svého zástupce. Ten se vrátil ke stolu, ze své aktovky vytáhl několik lejster, zběžně jimi zalistoval, a pak se již pustil do své dobře placené práce.
„Paní Samorádová,“ pronesl na svou postavu až překvapivě vysokým hlasem. „Povězte nám, jak se celá událost odehrála.“ Při tom na ni mrkl, čímž jí dal smluvený signál, aby vypovídala tak, jak si to cvičili již několik dní předem. Poškozená se na židli náhle zhroutila. Její důstojná póza byla ta tam. Na její vyžehlené tváři se objevily hluboké vrásky, shrbila se a z očí se jí vyřinuly slzy velké jako žabí vajíčka. S nimi se na svět vydral i srdceryvný vzlyk.
„Bylo to hrozné,“ rozjela Dorota Samorádová své vystoupení plačtivým, chvějícím se hlasem. „Stalo se to minulý týden. Byla jsem se koupat na Machovském rybníku, kousek od stavidla. Nikde nikdo nebyl, protože byl zrovna čas oběda…“
„Můžete to upřesnit?“ skočil jí do řeči právník.
„No, bylo zhruba dvanáct třicet,“ doplnila Dorota a pokračovala. „Nejdříve jsem se jen tak cákala ve vodě, řekněme tak deset minut. No a pak jsem si řekla, že zkusím přeplavat celý rybník. Když jsem byla zhruba v polovině, tam se to stalo!“ Dorota zavřela oči a zvrátila hlavu. Chytla se u toho za srdce, což se mužům v první řadě strašlivě líbilo. Když se znovu narovnala, měla oči plné ještě větších slz.
„Co se stalo, paní Samorádová, že vás to tak traumatizovalo?“ podpořil její herecký výkon právník.
„Bylo to hrozivé. Takovou hrůzu jsem v životě nezažila! Stalo se to rychle!“
„Jak?“ naléhal právník.
„Nejdříve se o mě pod vodou cosi otřelo…“
„Co se stalo pak?“ vložil se do toho soudce, který se již namotal na Dorotino vypravování.
„Pak mě někdo uchopil za nohu a stáhl pod hladinu!“ Dorota odvrátila pohled a dala se do usedavého pláče. Sál znovu zahučel, jak si všichni představili tu strašlivou událost. Jakási žena v prostřední řadě omdlela. Dorota si otřela oči a pokračovala. „Ale já jsem silná žena, víte pane soudce. Nevzdala jsem to. Kopala jsem nohama, dokud mě nepustil. Pak jsem vyplavala na hladinu a ze všech sil jsem plavala ke břehu.“
Kdo si v zadní části místnosti zvolal: „Bravo!“ Soudce švihl tím směrem očima i kladívkem.
„Dokázala jste se dostat na břeh?“ položil právník záludně zbytečnou otázku.
„Ach ne! Plavala jsem rychle, ale u břehu mě útočník dostihl znovu a znovu mě stáhl pod hladinu!“ Dav opět zahučel, silněji. Paní, která prve omdlela a byla mezitím vzkříšena, omdlela znovu. „Je to tak!“ pokračovala Dorota Samorádová. „Tentokrát mě chytil za vlasy a strhl pod vodu. Ale já se vysmekla! Odstrčila jsem ho a když jsem se vynořila nad hladinu, uviděla jsem ten strašný obličej!“
„Můžete nám zde v sále ukázat, koho jste spatřila, když jste vyplavala nad hladinu?“ naklonil se k ní právník a očima šlehl po obviněném. Dorota Samorádová pouze natáhla ruku. Špička jejího ukazováčku neomylně mířila na shrbeného Vastrmana.
„Byl to… On!“
„Já myslím, že je to jasné, pane soudce. Nemám, co bych k tomu dodal,“ řekl úlisně právník a šel se posadit na své místo.
Soudce si napsal pár poznámek. Divoce u toho kroutil hlavou a něco si mumlal. Pak zvedl svá drobná očka a namířil je na shrbeného chudáka Vastrmana. „Chcete se paní Samorádové na něco zeptat?“
Michal přejel očima krásnou ženu, pak soudce, pak se vrátil zase k té ženě a pak oči sklopil na své spoutané ruce. Soudce si to vyložil jako odmítnutí, opět zavrtěl hlavou a opět se jeho pero rozeběhlo po papíře.
„Děkuji paní Samorádová, posaďte se,“ usmál se na traumatizovanou ženu a očima jí doprovázel, dokud se neposadila. Stejně jako celý sál včetně obviněného Michala. Když se posadila, vyzval soudce obviněného Michala Vastrmana, aby se přesunul na židličku vedle něj.
Michal vstal a svou šouravě kulhavou chůzí pomalu vyrazil kolem lavice žalující. Celou dobu z ní nespouštěl oči, ale ona na něj ani nepohlédla. Nakrucovala svou hezkou tvářičku tak, aby se jejich pohledy nemohly střetnout ani omylem. Když dosedl na místo, vyzval ho soudce, aby jim řekl svou verzi celého příběhu. Protože by si měl být vědom, že se v tuto chvíli jedná o slovo proti slovu a na jeho výpovědi může hodně záležet.
„Nu,“ začal Michal po chvíli ticha velmi pozvolna. „Já ani nevím, co k tomu mám říct.“ Mluvil tiše, pomalu. Trochu huhňal, a tak mu obecenstvo vůbec nerozumělo. Kdosi vzadu se odvážil zakřičet: „Nahlas!“ Ti v prvních řadách si z dlaní vytvořili trychtýře a jako nasouchadly se pokoušeli zachytit každé slovo té vraždící bestie.
„Ano, byl jsem tam. Ale za nohu jsem jí nechytil. To je lež!“
Sál se při jeho posledních slovech vzbouřil. Mnozí muži vstali, ukazovali na něj prstem a křičeli. Soudce mlátil kladívkem, ale jeho ostrý třaskavý zvuk skoro až zanikal v hučení davu. Až při třetím úderu se dav zklidnil a dalo se pokračovat. Soudce zopakoval svou výzvu o klidu a pak se obrátil ke sklíčenému Michalovi, který vypadal, jako by se pod tlakem veřejného mínění zmenšoval.
„Tvrdíte, že jste paní Samorádovou u rybníka nenapadl?“
Michal opět mlčel dlouho, než krátce odpověděl. „Ano.“ Na to se dav v sále radnice chystal znovu rozhněvat, ale soudce to zatrhl hned v zárodku.
„To k tomu nechcete nic víc říct?“
„Já nevím, pane soudce,“ huhňal Michal. „Když vona se prostě měla utopit zamotaná do těch chaluh, co se chytila prvně. Aspoň tak to mělo být. A já teď sám vlastně nevím, co se tenkrát stalo.“
V sále zavládlo hrobové ticho. Nikdo si nebyl jistý, co vlastně slyšeli. Mělo to být přiznání? Nebo… nebo co to vlastně mělo být?
„Pane žalobce, máte… máte na tady… obžalovaného otázky?“ skoro koktal soudce.
„Ale jistě, pane soudce,“ zvedl se právník a rázným krokem si to namířil k Michalovi, který se tísnil na malé židličce v čele místnosti.
„Takže vy tvrdíte, že se má klientka měla utopit zamotaná do chaluh? Že to nebyla vaše ruka, která ji stáhla pod hladinu?“
„Tak,“ pokrčil Michal rameny. „Já…“
„Není možná, pane Vastrmane!“ skočil mu do řeči právník přísně. „A jak byste to mohl vědět, pokud byste tam nebyl?“
Soudce si sundal brýličky, založil ruce a pozorně sledoval krčícího se Michala. Právník ho griloval pohledem, publikum nedýchalo, aby jim neunikla odpověď. Dokonce i Dorota se zájmem sledovala, co teď Michal řekne.
    „Ale…“ začal Michal opatrně. „Ale já… já to viděl.“
    „Aha!“ zabořil právník ukazováček do Michala. „Byl jste tam!?“ A lidé v zadních lavicích opakovali jeho otázku jako ozvěna.
„Ale pane kolego,“ snažil se situaci uklidnit soudce. „Jen ho to nechte vysvětlit.“ Pak pokynul obviněnému, aby pokračoval.
„Ach,“ vzdychl si Michal. Nechtělo se mu mluvit, v puse měl již sucho a ze stresu se hrozně potil. Kabátek ho tížil tak, že si přišel přikovaný k zemi. Dubová židle z něj pomalu vysával sílu a teplotu v sále zvyšoval počet lidí s prudce bušícími srdci. To vše na něj dopadalo jako nemoc. Sesunul se na své židli ještě trochu níž, aby se dostal z dosahu právníka a pohledu ostatních. „Já, trávím pod vodou dost svého času. Já… je to má práce. No a ten den jsem měl vše připravit na tragickou událost. Měla se utopit, jenže dodnes nechápu, co se stalo za chybu, že se tak vlastně nestalo.“ Michal se rozpovídal. Jenže čím déle mluvil, tím to pro něho bylo horší.
„Cože?“ vypadlo z úst soudci. „Měla? Chyba? O čem to, mladý muži, mluvíte?“ Právník se už už chystal vyslat plamennou otázku, ale soudce ho pohybem ruky zarazil. „To, co tu říkáte, pane Vastrmane, vám vůbec nepomáhá!“
Publiku již začal ze samého vzdychání a šokovaných nádechů docházet vzduch v plicích. Michal Vastrman se na své židli znovu trochu poposunul, olízl si divně fialovým jazykem suché rty a pokračoval. „Já to prostě poznám. Máme to v rodině. Děda to vždycky poznal, táta to poznal a dnes to prostě tak nějak poznám já. Poznám, kdy se kdo utopí. To já vidím jako v knížce.“
„To je absurdní!“ vykřikla konečně Dorota vypadlá ze své role. Její vlastní právník se na ní přísně podíval a pohybem obočí se jí potají snažil vzkázat – ticho, vždyť vypovídá v náš prospěch.
„Vezmeme to z jiného konce, pane Vastrmane,“ narovnal se právník a začal pomalu obcházet malé kolečko mezi soudcem a diváky. „Kde pracujete?“
„Eh… já jsem porybný,“ zakuňkal Michal.
„Kdo je vaším nadřízeným?“
„No, teď je to krajský úřad.“
„Informace o smrti paní Samorádové se k vám dostala z krajského úřadu?“ pokusil se právník o rošádu.
„Ale to ne,“ usmál se pobaveně Michal, kterého otázka nezaskočila. „Krajský úřad po mně chce jen statistiky a zprávy o chovu.“
„Tak jak jste se o smrti paní Samorádové dozvěděl?!“ rozkročil se právník přímo před Michalem.
„No, jako obvykle. Zdálo se mi o tom.“ Sál znovu zašuměl. Atmosféra houstla společně s Michalovou výpovědí. Pokud na začátku výslechu existoval někdo, kdo ještě pochyboval, byl nyní skálopevně přesvědčen o jeho vině. Přesto způsob, jakým Michal odpovídal, vlastně neříkal vůbec nic.
„Promiňte pane soudce,“ obrátil se právník na nejvyšší autoritu. „Neměl byste ho napomenout, aby bral soud vážně?“
„A vy myslíte, že soudem pohrdá?“ pousmál se soudce za svými brýličkami, aniž by svůj pohled odtrhl od Michala. Ten seděl shrbeně, téměř až bázlivě na své židli a loužička se pod ním povážlivě zvětšovala. „Mně se zdá, že to vše bere velmi vážně.“
„Ehm, tak tedy dobrá, budeme tedy pokračovat,“ promasíroval si právník spánky. „Pomiňme tuto poslední nesrovnalost. A vraťme se k případu. Na svou obranu tvrdíte, že jste viděl, jak se má klientka zamotala do chaluh. Jak to chcete dokázat?“
Michal jen krčil rameny. Sám nevěděl, jak může dokázat svůj pobyt na dně rybníka v tu dobu. A tak jen poulil oči a divně se kroutil na židličce.
„Aha, nedokážete. To jsem si myslel,“ kroutil hlavou právník a házel očkem po soudci. Ten však dával pohybem svého zápěstí najevo, že potřebuje víc. „Takže, ano. Eh. Říkal jste, že jste tedy ze svého snu věděl, že potřebujete připravit vše pro smrt mé klienty. To jste tedy nějak ty řasy nastrčil? Připravil jste je tak, aby v nich uvízla?“
„Hrníčky,“ odpověděl Michal. „S řasami ani chaluhami já nepracuji. To já jen s hrníčky. Víte, aby pak nestrašila plůdek.“
„Ale no tak!“ svěsil právník zoufale ruce. „Vždyť jsou to nesmysly!“
„To se obávám, že budete muset prokázat, pane žalobce,“ odvětil klidně soudce Drtikol a udělal si pár poznámek k sobě na papír. Právníkovi se protočily panenky jako citrony na automatu.
„Popíráte, že jste Dorotu Samorádovou napadl u břehu?“ vzdal právník veškeré kličky.
„No,“ mrskl svýma chameleoníma očima Michal od Doroty k právníkovi. „Lze zabít mrtvolu?“
Sál explodoval. Někteří se vzrušením postavili a chtělo cokoliv zakřičet, ale pak s překvapením zjistili, že vlastně ani neví, co by to mělo být. Jiní jen lapali po vzduchu, další bledli. Co je to za otázku?
„Promiňte?“ I právník se zdál být otázkou zaskočen.
„Jestli lze usmrtit někoho, kdo už je mrtvý?“ zopakoval svůj dotaz bezostyšně Michal.
„To je nesmysl, přeci…“
„A vidíte, to jsem si také říkal. Není to lehké rozhodnout, že?“ máchl rukama Michal tak okázale, že voda či pot z jeho rukávů dostříkl až na Dorotu. „A tak já vidím tady paní Samorádovou, ať je jí země lehká.“
„No dovolte,“ postavila se Dorota a její prsy se naštvaně tyčily k obžalovanému.
„Paní Samorádová, posaďte se,“ napomenul ji soudce. Dorota se posadila a Michal pokračoval.
„Ještě nikdy se nestalo, že by někdo utekl svému osudu. Ale ten den byla středa,“ Michal se zamyslel. „A ve středu se prý dějí divné věci. Nu a já se musel rozhodnout. Musel jsem rychle jednat. Buď mi bude tady bloudit dušička po rybníce a děsit mi ryby a já nevím co ještě. Nebo zakročím a napravím to.“
„Takže jste ji zabil?“
„Ne, to neříkám,“ ani nemrknul Michal. „Vždyť je paní Samorádová tady. Ale musel jsem se přesvědčit, zda byly mé informace správné.“
„Takže jste jí tedy stáhl pod vodu za účelem vraždy?“ pokoušel se právník napravit své podřeknutí.
„Jej, tak tvrdě bych to nenazval.“
„Tak ano, nebo ne?“ naléhal právník.
„Ano i ne,“ odpověděl Michal.
„Ano?“ opakoval svou otázku důrazněji právník. „Nebo ne?“
„Když to tak chcete, tak tedy ano,“ ustoupil Michal.
„Takže přiznáváte svou vinu?“
„Ne,“ stál si tvrdohlavě Vastrman za svým. Právník nad ním znovu stál rozkročen, ale s Vastrmanovou výpovědí nehnul. Byla to podle něj hromada výmyslů a povídaček. Po pár vteřinách se otočil k soudci a pokrčil rameny.
„Soud bude mít hodinu přestávku na oběd,“ odklepl trapné ticho soudce kladívkem. Dav se pomalu zvedl ze zpocených židlí a zmateně se vypotácel z místnosti. Málokdo měl ještě dostatek rozumu, aby k věci zaujal rozumné stanovisko. Většina jen krčila rameny a uhýbala pohledem, kdykoliv se někdo zeptal na názor. Proto se spíše každý tázal na plány k obědu než na postoje k případu.
Když se sál vyprázdnil, pozval si pohybem prstu Drtikol zmoženého právníka ke svému stolečku. Dlouze se radili o dalším postupu. Ale nakonec se právník odpotácel ještě zmoženější než po výslechu.
„Jak to vypadá?“ zeptala se Dorota, když si právníka prohlédla.
„Je to fraška,“ vypotil ten ze sebe. „Máme jedinou možnost. Musíme ho opravdu zmáčknout!“ A s těmi slovy vylovil ze svého prvotřídního obleku malý přístroj, přiložil si ho k uchu a po neviditelné síti se rozeběhlo nouzové volání.
Hodina uplynula a sál se znovu naplnil lidmi. Počet lidí se nezměnil, ale jejich kombinovaná hmotnost se zvýšila přesně o hmotnost jednoho oběda na osobu mínus Vastrmana. Tomu totiž nikdo najíst nedal. I když mu byl oběd z hospody dodán společně s obědem právníka i soudce, najíst mu nedali. Masa bylo málo, knedlíky nezbyly a přišlo jim trapné dávat mu jen zelí.
Přesto by tento výpočet nebyl správně. V místnosti a konkrétněji na svědecké židli seděl podivný mužíček. Oblečen měl bílý plášť, byl rozcuchaný a v klopě pláště měl seřazené propisovací tužky podle barvy.
„Prosím, představte se nám,“ vyzval nového svědka právník poté, co soudce kladívkem odstartoval druhou půlku závodu.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si opláštěný host. „Jmenuji se RnDr. René Derviš. pracuji v Akademii věd na pozici terénního pracovníka v oboru ekologie mokřadních ekosystémů.“
„Mohl byste o sobě říct, že jste odborníkem na problematiku rybníků?“ ptal se právník.
„Rybníků, slatinišť, bažin a mnoha dalších,“ rozvinul svou odpověď doktůrek.
„Vážený soude,“ obrátil se právník na Drtikola. „Dovolte mi rozporovat výpověď pana Vastrmana optikou nejpovolanější, tedy očima znalce.“ Soudce přikývl a dal pokyn k začátku. Dav se jako jedno tělo naklonil kupředu v očekávání velkého průlomu v tomto zapeklitém případu.
„Pane Derviši, dnes dopoledne jsme slyšeli zmatenou řeč obžalovaného, který se pokouší uniknout trestu podivnou směsí matoucích prohlášení, která naznačují určité implikace. Doufám, že váš odborný pohled nám umožní si na věc udělat trochu jasnější náhled.“
„Bude mi potěšením,“ tetelil se René Derviš na výsluní slávy. Zato Michal Vastrman se choulil čím dál tím víc na své židličce. Ze zadních řad vypadal spíš jako suchá švestka.
„Má klientka plavala v rybníce déle než dvacet minut, než byla ze zálohy napadena zde obžalovaným. Je možné, aby ten pozoroval její pohyb pod vodou celou tu dobu?“
„Měl u sebe šnorchl či kyslíkovou bombu? To by pak bylo…“
„Podle mých zjištění, neměl v tu dobu u sebe nic,“ nenechal ho domluvit právník.
„V takovém případě je zcela vyloučeno, aby člověk zůstal pod vodou takto dlouho bez náležitého vybavení či tréninku.“ Vědec se zazubil, když spatřil úlevu v právníkových očích.
„Obžalovaný se nás snažil přesvědčit, že toho schopen je a že je schopen vycítit, kdy někdo pod vodou zemře. Jaký je váš názor?“
„To je trochu složitější. Ale jako biolog musím odpovědět, že nejsou prokazatelné informace o takových dovednostech u jakéhokoliv člověka. I když pole předtuchy není vědecky náležitě prozkoumáno.“
„A věštecké sny?“ doplnil právník svůj povodní dotaz.
„Promiňte, pohybujeme se ještě na poli smysluplné diskuze?“ zakroutil nechápavě hlavou doktor přírodních věd.
„To řekněte vy mně.“ Právník významně zvedl obočí.
„Ne, pak musím říct, že ne.“
„Promiňte,“ vstoupil do hovoru Michal velmi tichým, až stydlivým hlasem. „Mohl by mi někdo přinést trochu v…“
„Nenarušujte výslech, pane Vastrmane,“ napomenul ho soudce a stočil svůj pohled k doktoru Dervišovi. Michal jen zavzdychal a svěsil ramena. Kaluž pod ním během oběda vyschla a on se teď jako kus uschlého listu z posledních sil odevzdaně opíral o opěradlo.
„Je možné,“ pokračoval právník, „aby mohla něčí duše po smrti bloudit po dně rybníka a slovy obžalovaného děsit plody?“
„Myslíte plůdek,“ opravil ho vědec.
„Jak je libo,“ pokrčil právník rameny.
„Duše je sice vzdálená mému oboru, ale děsit rybí potěr? To jsem ještě v životě neslyšel!“
„Tak tady to máte vážení!“ rozpřáhl právník vítězoslavně ruce. „Odborník nám právě veškerou výpověď pana Vastrmana popřel!“
Sál propukl v jásot. Lidé vstávali, vyhazovali klobouky. Někdo dokonce pískal, jiní tleskali. Jen Michal tiše zavzdychal.
„Je vinen!“ křičel freneticky právník.
„Kolego?“ ukázal soudce na prázdné místo po obžalovaném. „Kde máte obžalovaného?“
Diváci vykřikli zděšením. Strhla se opravdová strkanice. Každý chtěl být tím, kdo najde zmizelého zločince, jehož chatrná a zmatená alibi právě rozbil studovaný odborník. Všichni se ale také cítili trapně, protože se nechali uchvátit právníkovým triumfem, že si nikdo nevšiml, když se z Michala Vastrmana pod neúprosnou vědeckou logikou odpařila poslední kapka vody a on prostě zmizel.
Policejní náčelník okamžitě nařídil prohledat celý sál. Dorota Samorádová se dala do pláče. Lidé kroutili hlavami, a zatímco policejní náčelník se svým pomocníkem nahlíželi pod každou lavici, všichni nechápavě krčili rameny. Ale Michala se najít nepodařilo.
„Co budeme dělat?“ zeptal se nakonec právník soudce a škrábal se u toho na zpocené hlavě.
„Nic,“ odpověděl s úsměvem soudce a balil si své popsané papíry do kufříku. „Některé spory se prostě vyhrát nedají. Kde není obžalovaný, není ani případ.“
Nakonec to všichni vzdali. Právník a soudce odjeli zpět do Prahy, pan Derviš se vrátil k terénnímu výzkumu. Zklamaní lidé odešli do svých domovů a zapomněli. Jen policejní pomocník se usmíval. Ten den se totiž naštěstí vážně nic nestalo.

 

Název: Případ Vastrman
Autor: Jan F. Rajm
Ilustrace: Petra Feňďová
Korektura: Tereza Kadečková
Zodpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Jan F. Rajm (vlastním jménem Jan Efraim Hladík) je středoškolským pedagogem biologie, otcem dvou malých dětí a vášnivým milovníkem filmů a počítačových i deskových her. Jako kluk objevil v knihovně mezi westerny špatně založenou knihu žánru SF. Od té doby již nic jiného nepřečetl.
Svou prvotinu Rezavé desky sestavil ještě během vysokoškolských studií, kdy jeho styl nebyl ještě příliš vybroušený. Od té doby se jen zlepšuje, a i když ještě nedosáhl na stupně vítězů, do finále například Daidalosu se již dostal několikrát.
Pokud se vám jeho tvorba líbí a rádi byste ho podpořili, můžete tak učinit na www.jendapise.cz, nebo na sociálních sítích @jendapise