POVÍDKA: Lukáš Kos, (Anti)virový démon

(Anti)virový démon
Lukáš Kos

Je obecně známo, že slyšet hlasy v hlavě nevěstí nic dobrého.
„Vyhoň si ho!“
Ale úplně jiná úroveň je, když vás ponoukají k masturbaci na veřejnosti.
Radim vylezl z VR kokpitu a podezřívavě se rozhlédl po herní kavárně. Hledal někoho, kdo se mu hacknul do mozku, ale nikoho pochybného nezaznamenal. Vlastně byl v ten moment jediný, kdo nebyl napojený do hry. Servírku v lolitkovském úboru a znuděně se tvářící bodyguardku u vchodu nepočítal. Chodíval si sem pravidelně odpočinout od reality a ponořit se do fantasy světa Dergholu, plného elfů, trpaslíků a příšer, kde se můžete stát mocným čarodějem, čestným rytířem či spanilou princeznou. Měl toho špinavého a přetechnizovaného světa tam venku dost. O to víc ho neutichající ženský hlas štval, poněvadž mu bral poslední místo klidu.
„Co seš zač?“ zamručel potichu, aby na sebe nepoutal přílišnou pozornost. Jestli se jedná o nějakého vyděračského hackera, určitě nebude chtít, aby o něm ostatní věděli.
„To je dost, že jsi začal reagovat. Myslela jsem, že seš hluchej!“
Radim svraštil obočí. „Co po mně chceš?“
„Aby sis ho vyhonil! Kolikrát to ještě musím opakovat?“
Tohle bude komplikovaná diskuze. „Odmítám provádět samohanu ve svým oblíbeným podniku.“ Radim kývl na číšnici, aby mu přinesla účet. Ta nelenila a naučenými pohyby, které odhalovaly dostatek, aby probudily fantazii, ale zároveň nebudily pohoršení, k němu doběhla.
„Dneska nějaká rychlovka. Nebaví tě to?“ prohodila laškovně, zatímco vyťukávala na holobletu sumu k zaplacení.
„Ty jsi s ní kopuloval? Nedivím se ti, vypadá rajcovně, ale jak to, že jsem nic nezaznamenala?“ ozval se hlas v hlavě.
Radim skousl nadávku. Musel se zatvářit hrozivě, protože sebou servírka trochu cukla a bodyguardka se na něj podezřívavě zahleděla.
„Pardon, nějak mi dneska není dobře,“ zalhal Radim a přiložil prst ke skeneru holobletu. Peníze změnily majitele, nastal čas odejít. „Měj se pěkně, brzy se zas stavím.“
„Rádi tě tu uvidíme!“ zamávala na něj teatrálně servírka oběma rukama.
Nebylo proč otálet. Radim věděl, že se musí dostat na nějaké místo, kde nebudou nevítaní posluchači.
„Zatím,“ kývl při odchodu na bodyguardku, která z něj nespouštěla oči.
„Zatím, bejku,“ kývla na oplátku.
„S tou jsi taky kopuloval?“ ptala se nadšeně neznámá v hlavě.
„Drž už, kurva, hubu,“ doporučil jí Radim, jakmile se za ním zavřely dveře kavárny. Přemítal, zda dělá blbou, aby ho vyprovokovala, nebo neví, jak vypadá. Klonil se k tomu druhému, protože málokdo příčetný by se ho pokoušel hacknout, kdyby ho viděl. Se svými dvěma metry a skoro dvěma sty kily živé a kybernetické váhy budil zaslouženou pozornost. Takovým, jako byl on, se přezdívalo cybertauři, hovorově bejci.
„Já ale nechci držet hubu. Nemůžeš mě k tomu ani přinutit. Na to nemáš dostatečnou magickou ochranu.“
Magickou ochranu? O čem to ta nána mluví? prolétlo Radimovi hlavou, než konečně zaplul mimo neony ozářené ulice. Přivítal ho vlhký zápach hniloby a plísně, utíkající potkani a plné plastové pytle odpadků válející se všude možně, jen ne v popelnicích. Ideální místo na konverzaci.
„Tak si zopakujeme naši předešlou diskuzi. Co chceš a co jsi zač?“
„Chci, aby ses cítil dobře,“ odpověděl mu vášnivě hlas, načež si Radim musel promnout oči. Rád by řekl, že to na něj nemělo efekt, ale musel si přiznat, že z toho hlasu čišela jistá živočišnost, která ho nenechávala chladným.
„Nezkoušej na mě ňáký zasraný zabugovaný programy. Vyžvejkni se, ať už neplýtváme časem!“
„Jak si přeješ, člověče,“ zasmála se. „Jsem démonka Rasspuela, zvaná Ta, která lační po noci, a chci po tobě, abys našel a zabil mého zrádného muže.“
*
Postava stála na rohu rušné ulice a sledovala skupinku náctiletých cyberpunkerů, jak zevlují na ulici a kouří hašiš. Neměli žádnou extra drahou či zajímavou výbavu, jen nějaké levné šunty z Číny. Pro její potřeby ideální obětní beránci.
„Hej, vy tam,“ zavolala na ně, aby upoutala jejich pozornost.
Výrostci se na ni zaškaredili, čímž dávali najevo, že poslouchají.
„Hledáte práci?“ zeptala se postava.
„Záleží jakou,“ ozval se jeden z nich. „Rovnat plechovky v supermarketu nebudu.“
Skupinka se zasmála a dál čekala, s čím postava přijde.
„Čtyři tisíce každej, když dáte nakládačku jednomu vágusovi, co mi dělá problémy,“ odvětila postava.
„Šestnáct táců. Docela suma, máš ty love?“
Postava zvedla prst, z něhož se spustil hologram dokazující připravenou částku.
Cyberpunkeři se zdáli spokojení. „V tom případě nás veďte za tím padouchem.“
*
„Dnes ráno byli nalezeni čtyři brutálně zavraždění cyberpunkeři na šrotišti v Brně-Židenicích...“
Radim vypl obrazovku. Neměl chuť poslouchat o posranosti světa, znal ho sám moc dobře. Seděl na posteli v malém bytě v Bohunicích, zatímco jej ovíval levný plastový ventilátor. Moc nepomáhal, stále bylo hrozné vedro. Bylo sice léto, takže hicu nebylo jak uniknout, ale zároveň se mu přehřívala některá jeho vylepšení. Ideální kombinace.
„To je v tomto světě něco zvláštního? V mém by se nad tím nikdo nepozastavil.“
Radim si povzdechl. Věděl, že se na MMORPG hrách můžete stát závislými, ale doposud netušil, že si z nich můžete přinést démona.
„Ne, je to docela normálka, ale lidi to z nějakýho zvrácenýho důvodu zajímá.“
„Tomu rozumím. Ten letmý popis jejich smrti mě taky trochu rozhicoval,“ zavrněla démonka.
„Apage Satanas,“ odvětil Radim a vstal.
„Kam jdeš?“
„Pro pivo.“
„Máte tu i pivo?“
„Jasně. Máme chlast, co znáš z Dergholu… teda mimo trpasličí dryáky, ale těm se asi vyrovnají syntetický drogy,“ odpověděl Radim. Překvapilo ho, jak rychle se dokázal smířit s faktem, že mu v hlavě bydlí démon. Sebeuvědomělé umělé inteligence samozřejmě existovaly, ale mělo se za to, že nemůžou přijít z videoher. Herní vývojáři museli používat opravdu prvotřídní hardware, aby něco takového stvořili. Hardware na úrovni nejvyspělejších vlád světa.
Radim se napil vychlazené dvanáctky a konečně pocítil trochu klidu od chvíle, co zaslechl její hlas. Proklínal se za to, že nezaplatil tento měsíc za antivirovou licenci. Kdyby ji měl zapnutou, nejspíš by mu teď v hlavě nehnízdila ta pekelná běhna. Ale kdyby zaplatil za antivir, neměl by zas na nájem. Sofiina volba. Rád by zašel k nějakému odborníkovi, aby mu ji vytáhl z hlavy, nicméně takoví specialisté stáli dost peněz… a navíc nikomu nevěřil. Slyšel o případech z minulosti, kdy k něčemu obdobnému došlo. Umělé inteligence už párkrát hackly něčí mozky. Možná se jednalo o městskou legendu, ale prý takové „posednuté“ jedince odvezli na tajné místo, kde na nich dělali pokusy. A pokusy byly to poslední, co Radim potřeboval. Už jich zažil příliš.
„Jaký je?“ zajímalo Rasspuelu. Slyšel v jejím hlase očekávání?
„Pivoidní a studený. To, co teď zrovna potřebuju,“ spokojeně se zas posadil na postel. Neměl co dělat, tak jen sledoval vlhkou skvrnu na stropu.
„Koukám, že nemáš moc honosné sídlo.“
„To má být kritika mýho paláce? Na víc nemám.“
„Vždyť jsi byl v mém světě proslaveným paladinem. Musíš přeci být něco podobného i v tomto, ne?“ nechápala Rasspuela.
„Ne. V tomto světě jsem nýmand.“ Radim upil piva. Fakt bodlo. Od předvčerejška nic nejedl, tak se začal cítit trochu malátně.
„Přitom zde vypadáš ještě majestátněji.“ Radim chápal, že jakožto sukuba si Rasspuela nemůže pomoct a musí svádět smrtelníky. Byla to její povaha, ale i tak ho pochvala vzhledu potěšila. Poprvé ho zahlédla předešlého večera v zrcadle. Na chvíli ji to umlčelo. Mohutnost bylo to poslední, na co byl ve svém životě hrdý. Cybertaurů moc neexistovalo.
„Díky, Rass, to je od tebe moc milý, ale já po tvým chlapovi nepůjdu.“
„Rass?“ Démonka zněla naštvaně.
„Jo, nebudu ti říkat celým jménem. Je moc dlouhý.“
„Budeš mě oslovovat celým jménem nebo titulem, člověče!“ Najednou nezněla mile jako před pár okamžiky. „Jsem jedna z nejmocnějších bytostí, co spatřily světlo světa –“
„Digitálního světa,“ skočil jí do řeči Radim.
„I tohoto. Takže jsem mocná v obou, tudíž mě budeš oslovovat adekvátně a plnit mé rozkazy!“
„Jasně, Rass. Bla bla bla. Já ovládám tělo, takže budeme fungovat podle mých pravidel. A teď zmlkni, jsem ňákej unavenej. Jdu spát.“
Radim kopl zbytek moku a lehl si. Pomalu se propadal do Morfeovy říše, konkrétně byl ve fázi usínání, kdy se vnímání úplně neztratilo, ale zároveň je člověk neschopný zastavit přicházející spánek.
Měl dojem, že se mu ruka sama šine k rozkroku.
„První pečeť zlomena,“ stihl ještě zaslechnout, než definitivně přestal vnímat.
*
Postava si přidřepla ke spícímu bezdomovci. Nevybrala si ho náhodou, párkrát zaznamenala, jak bije soukmenovce a vyhání je ze „svého“ teritoria. Cyberpunker starší generace. Smrděl jak stádo tchořů, ale neměla čas hledat někoho jiného. Nestíhala.
„Hej, vstávej!“ řekla postava a šťouchla do něj prstem.
„Mchr, co je, do píči?“ odvětil mile.
„Potřebuju, abys mi pomohl zbavit se jednoho feťáka, co stalkuje kamarádku.“
„Proč bych měl něco takovýho dělat? Dej mi pokoj!“
„Protože vím, že seš veterán z Brněnsko-Ostravské války, co nevrátil svůj vojenskej hardware.“ Postava ťukla do hadry zabalené ruky. Ozvalo se kovové cinknutí. „A protože ti za tvou službu zaplatím.“
„Píčo vyděračská!“ blýskly bezdomovci oči nenávistí. „Proč bych tě neměl sejmout?“
„Protože nejsem někdo, koho by si mohl smraďoch v tvým postavení dovolit ohrozit. Prostě udělej, co ti říkám a oba se pak rozejdeme v dobrém. Já s klidným vědomím, že už nikdo neohrožuje moji kamarádku, ty s plnejma kapsama peněz. Vítaná změna oproti současnosti, kdy v nich máš nejspíš lejno.“
Bezdomovec dál metal zuřivé pohledy, ale bylo vidět, že nabídku zvažuje. „Fajn, ukaž mi toho zmrda, zaplať a pak táhni do prdele!“
„Tak se mi to líbí,“ usmála se postava.
*
Radim se probudil s ulepenou rukou v trenýrkách.
„Rass? Co jsi to, kurva, udělala?“ Žádná reakce. Sukuba dělala mrtvého brouka. „Rass, já vím, že mě slyšíš! Čert nikdy nespí.“
Odpovědí bylo nadále ticho. Radim si tedy frustrovaně vzdychl, zapnul obrazovku a odešel se osprchovat.
Nějak ho ovládla. Doteď neprojevovala známky toho, že by dokázala ovlivňovat jeho mysl či tělo, ale to se radikálně změnilo. Představovala teď mnohem větší nebezpečí. Buď ho dokáže ovládnout, když spí, nebo když je v podroušeném stavu. První možnost považoval za méně pravděpodobnou, více se klonil k možnosti, že se jeho těla zmocnila ve chvíli, kdy mysl oslabil alkoholem. Projevovala až moc velký zájem o pivo. To ovšem znamenalo vyhýbat se návykovým látkám. Pěkně mu komplikovala život.
„V brzkých ranních hodinách byl nalezen další brutálně zavražděný cyberpunker. Tělo bylo nalezeno v Brně-Blansku, na vlakovém nádraží,“ ozvalo se z obrazovky. Radim se zamračil, unavovalo ho poslouchat o vraždách.
To nemůžou mluvit jen o počasí či drbech? pomyslel si. „Televize, vyp –“
„Počkej, mě to zajímá,“ skočila mu Rass do řeči.
„Dobré ráno, ty jedna démonská svině. Doufám, že máš vysvětlení pro to, že jsem se dnes probudil s vyhoněným ptákem v ruce.“ Radim zastavil přívod vody.
„Pšt!“
Hlasatel pokračoval: „Podle pitevní zprávy, ke které se dostali hackeři ze skupiny Mojmírovci a zveřejnili ji na Mega-Netu, se jeho tělo našlo s odtrženou čelistí a vydloubnutýma očima. Pachatel dále oběti usekl obě ruce i nohy. Policie se kloní k domněnce, že se jedná o dílo sériového vraha, přezdívaného Cyberdémon. Tento jedinec si vybírá jako své oběti cyberpunkery, neboť je jen málo politické vůle řešit vraždy této problémové menšiny.“
„To je on! Poznávám jeho rukopis!“ vykřikla Rasspuela.
„Kdo?“
„Můj muž! Ten zrádce, co mě nechal hnít samotnou v Dergholu!“
„A tvůj partner je?“ Radim se o lore hry nikdy moc nezajímal.
„Argh´mari, zvaný Zvěstovatel krve a bolesti. Rychle, smrtelníku! Musíme najít stopy, které nás k němu dovedou!“
„Tak to prr,“ zarazil Radim její nadšení. „Už jsem řekl, že po něm nepudu. A zvlášť ne po předešlé noci.“
„Ale no tak, neříkej, že se ti to nelíbilo.“ Rass opět mluvila tím svým erotickým hlasem.
„A to se mi jako mělo líbit? Že mi pošahaná umělá inteligence ovládne tělo a vyhoní mi?“
„Měl jsi mě respektovat a nemuselo k tomu dojít.“
„Vždyť první věc, co jsi mi řekla, bylo, ať si ho vyhoním. Tohle bys udělala tak jako tak!“
„Heh, jo, asi máš pravdu.“
„Teď mě dobře poslouchej, Rass. Jestli se bude včerejšek opakovat, tak tě vymažu.“
„Nemáš dostatečnou magickou sílu na to, abys mě ohrozil.“
„Najdu ty nejlepší hackery, šamany a čaroděje, co můj svět nabízí, a vyženu tě jak toho nejposlednějšího squattera!“
„Selžou, to ti garantuji. Ale přitom by stačilo, abys mi pomohl najít toho hajzla. Nic víc.“
Radim drtil kletby mezi zuby.
*
„Kam jdeme?“
„Za jedním známým. Bude něco vědět.“ Radim nechtěl sukubě pomáhat, ale zároveň neměl v úmyslu dopustit, aby v jeho hlavě zůstávala napořád. Se sebezapřením se tedy rozhodl, že jí pomůže.
„To okolí mi připomíná zločinecké uličky, kde vládne Šedé sesterstvo.“
„Jo, akorát tady vládne starej mrzout. A teď mlč. Nechcu vypadat jak idiot, co trpí samomluvou.“
Radim se zastavil před rezavými vraty. Doufal, že je ještě nějaký čas neuvidí, ale touha zbavit se Rass byla silná… navíc mu už docházely finance, takže bude muset přijmout nějakou misi. Naučeně zaklepal kód. Dveře se ihned otevřely.
„Domove, sladký domove,“ zamumlal Radim a vešel. Přivítala ho změť pachů – olej, zatuchlina, pot – a zamračená tvář Přemka Váleského, oficiálně opraváře staré techniky, neoficiálně kápa tajné zločinecké organizace.
„Čau, Přemku. Dlouho jsme se neviděli. Jak jde utahování šroubků?“ pozdravil Radim a posadil se k železnému stolu.
„Zdar, bejku. To už je zas rok? Šroubky jsou vesměs utažený, jen na jeden teď nemám dost sil.“
„Co to plácáte za blbosti?“ zajímalo Rass.
„Hm,“ odvětil Radim, aby ji umlčel. Pak pokračoval: „To vypadá, jako by se ti hodil pár silnejch rukou. Mé jsou teď volné, tak řekni, co potřebuješ a já to utáhnu.“
Přemek se zakřenil, vytáhl papírovou obálku a položil ji před Radima. „Veškerý info najdeš zde. Ještě něco?“
„Jo, nevíš něco o tom pošahanci, kterýmu přezdívají Cyberdémon?“
Radima nikdy nepřestalo udivovat, jak velký umí Přemek udělat křen, když se nad něčím baví.
„Tady,“ zaklepal Přemek na obálku, „najdeš všechno, co potřebuješ vědět.“
„Díky.“ Radim shrábl obálku a vstal. „Snaž se nepředřít.“
„Ty se zas snaž moc nezreznout. My veteráni z Brněnsko-Ostravské války bychom neměli zůstávat dlouho v klidu.“
Jakmile se za Radimem zavřely dveře, oddechl si.
„Co to bylo? Mluvili jste dost divně,“ vyptávala se Rass.
„Přemek je něco jako Snovačka z Šedého sesterstva.“
„Takže organizuje nájemný vraždy? Proto jste mluvili jak idioti, hovořili jste v kódech.“
„Jo,“ pokýval Radim hlavou. „Šroubky jsou cíle a utažení je, hm, však víš.“
Rasspuela se zasmála. „Velký paladin z Dergholu je v tomto světě jen obyčejný zabiják. To je dokonalý.“
„Řekl bych, že su spíš neobyčejný, ale budiž.“
„A co je v té obálce?“
Radim vytáhl papíry z obálky. „Šroubek. Tvůj milovaný muž.“
*
Servírka v herní kavárně umývala podlahu, když vešel Radim.
„Máme ještě zavřeno. Přijď až za půl hoďky,“ zavolala na něj. Ignoroval ji a posadil se k baru.
„Bejku, já vím, že seš stálej zákazník, ale tohle je soukromej podnik. Dostanu od majitele vyhubováno, když mi sem polezou lidi mimo pracovní dobu!“ obořila se na něj s teatrálně nafouklými tvářemi.
„Klid, už je to jen chvíla. To určitě majiteli vadit nebude, navíc tu není a já mu to neřeknu,“ mrknul na ni Radim.
Servírka se zaškaredila a vyplázla jazyk. „Dobrá, co tu vlastně chceš tak brzo?“
„Jdu za bodyguardkou,“ odpověděl. Chtěl si objednat rum, ať nečeká na suchu, ale vzpomněl si, jak to dopadlo posledně, když pil alkohol a rozmyslel si to. „Kdy má dorazit?“
„Eva dojde každým okamžikem. Copak? Máš na ni zálusk?“
„Tak nějak,“ přikývl Radim.
„Páni! Nemůžu se dočkat, až budu svědkem počátku lásky mezi dvěma bojovými specialisty. Už se moc těším na vaše malá rambátka,“ zasnila se servírka. Radim její domněnky nerozporoval.
„Ta je docela blbá, ne? Ale sexy je, to zas jo,“ ozvala se démonka.
„Hm,“ přitakal Radim. „Jak dobře vlastně znáš Evu?“
„Jsme nej kámošky,“ zářil servírce úsměv od ucha k uchu.
„Takže víš, co má třeba za zájmy?“
„Ráda chodí na střelnici, což je pochopitelný. Jinak, co vím, tak pomáhá cyberpunkerům dostat se z ulice. Myslím, že je to v rámci nějakého náboženství.“
„Páni. Eva je anděl,“ usmál se Radim.
„Vole!“ napomenula ho Rass.
Cinkl zvonek vchodových dveří. Radim se otočil a důkladně si prohlédl bodyguardku. Měla azurově obarvené číro a po stranách vyholené strany, na sobě černou koženou bundu, pod kterou skrývala vyrýsovanou postavu a hardware, který však nedosahoval kvalit toho, jaký měl on.
„Není pohledná jako ta krčmářka, ale dokázala bych si s ní představit sex,“ zrecenzovala Evu sukuba.
„Hm,“ odvětil neurčitě Radim.
Eva si ho hned všimla a zamračila se. „Máme ještě zavříno, bejku,“ houkla na něj. „Nelo, obtěžuje tě?“
„Mě? Vůbec! On přišel obtěžova-, teda, chtěla jsem říct, že on přišel za tebou, Evi.“
Eva povytáhla tázavě obočí.
Radim vstal od baru. „Slyšel jsem, že pomáháš cyberpunkerům z ulice, Evi. To je dost záslužná činnost.“
„Dělám jen práci, kterou mě pověřil Bůh,“ odvětila Eva chladně a rozepla bundu. Radim zaznamenal pistoli.
„To zní dost vznešeně,“ procedil Radim a rozkročil se.
„Je to činnost, kterou zlepšuju tohle podělaný město.“
Atmosféra se v kavárně tak ochladila, že už to neuniklo ani Nele. Poplašeně těkala pohledem mezi Evou a Radimem.
„Víš, Evi, já jsem zažil hrůzy Brněnsko-Ostravské války, takže možná mám dost depresivní pohled na věc, ale podle mě Bůh neexistuje. Existují jenom démoni.“
Eva se ještě víc zamračila.
Radim stál nehnutě.
Nela nervózně polkla.
Rass se hihňala.
Eva bleskově vytáhla pistoli ze záňadří a vystřelila na Radima. Ten však její reakci očekával, přeskočil bar a kryl se. Byly to momenty jako tento, kdy byl vděčný za všechny ty drastické úpravy těla. Vylepšené nohy mu dodávaly až překvapivou rychlost.
„Kurva, kurva, kurva!“ nadávala Eva a pokračovala ve střelbě. Radimovi trhalo srdce vidět tolik zastřeleného alkoholu.
Nela ječela.
„Na co čekáš? Zabij toho zrádnýho parchanta!“ vybízela démonka k akci.
„Klid, brzo jí dojdou náboje, pak si ji podám,“ vysvětlil Radim a dál smutně sledoval masakr lihovin.
„Hej, bejku! Myslíš si, že se tam budeš schovávat věčně?! Jednou budeš muset vylézt!“ Eva začala přebíjet. „Dřív nebo –“ Větu nedokončila, do obličeje ji trefila láhev Tullamore Dew. Láhev se rozbila na dvě velké poloviny a řadu malých střepů, které povětšinou zůstaly v jejím obličeji.
„Taková škoda,“ zamumlal Radim, když přiklusal k Evě a praštil ji do břicha. Těžko soudit, zda mluvil o ní nebo o whisky. Servomotory v umělé ruce zahučely, jak drtivě zapracovaly na Eviných vnitřnostech.
„Bléargh,“ vyzvracela krev.
„Ano! Doraž ho!“ výskala Rass radostí. „Vyřiď mu, že ho zpátky do pekla k mamince posílá Rasspuela, Ta, která lační po noci!“
„Mám ti vyřídit pozdravy od tý tvý démonický čubky,“ řekl Radim a chystal se k poslednímu úderu.
„Rass?“ vyhrkla Nela.
„Do hajzlu!“ trhl Radim hlavou k servírce, ale chvíle nepozornosti využila Eva a zabodla mu něco do krku. Ukázalo se, že to nebyl jen obyčejný nůž, ale nějaká hackerská mašinka. Vidění se mu rozdvojilo, typické příznaky nabouraného vědomí. S hrůzou si uvědomil, že Evu podcenil, měla i hackerský výcvik, proti kterému neměl, kvůli absenci antiviru, obranu. „Do hajzlu na druhou!“
Zatmívačka.
*
Eva se smála i přes zkrvavenou tvář a vnitřnosti na kaši. Věděla, že nepřežije, ale aspoň vezme toho bastarda s sebou. Ochrání tím Nelu. Napojit se na mozkový obvody byla brnkačka, ten mamlas neměl ani základní antivir. Už se těšila, jak mu spálí vzpomínky a roztrhá vědomí na cimpr campr. Vysmátá se objevila v jeho mozku.
„Ale, ale. Kohopak to tu máme?“ ozval se pro ni neznámý hlas.
Dívala se kolem sebe, nikoho však neviděla.
„Tak to je zklamání. Ty nejsi můj muž.“
„Ukaž se! Kde jsi?!“ křičela Eva, zatímco se rozhlížela kolem dokola.
„Dobrá, jak si přeješ, ale bude to tvá smrt, děvče. Avšak smyslná smrt, neboj. Bude se ti líbit, to ti slibuji, jako že se Rasspuela jmenuji.“
Nad Evou se objevila gigantická tvář sukuby.
„Co to?“ nechápala Eva. Měla pocit, že vidí tu nejkrásnější tvář na světě. Zhmotnění jejích nejerotičtějších snů. Chvíli jí ta tvář připomínala Nelu, potom zase někoho jiného, koho kdysi milovala. Vždycky však cítila nepopsatelnou touhu.
Démonka jí poslala vzdušný polibek.
*
Radim viděl rozmazaně, ale alespoň už zase vnímal. Poslední, co si vybavoval, byla kudla v krku a pak tma. Bodyguardka mu nabourala systémy v mozku. Poděšeně se ji snažil zaměřit, aby se mohl bránit dalším útokům, ale překvapeně zaznamenal, že si Eva vykasala tričko a jednou rukou hnětla prso a druhou prstila.
„Co se to, kurva, děje?“
„Á, už jsi vzhůru,“ řekla Nela a kopla do sebe panáka slivovice. „Dle zmatenosti soudím, že teď mluvím s bejkem, což mě mrzí, protože potřebuju mluvit se svou milovanou ženou.“
„Tak to máš blbý, protože ju slyším jen já. Ale rád budu dělat prostředníka,“ vysoukal ze sebe Radim a s hrůzou sledoval, jak se Eva natáhla pro rozbitou flašku whisky, stáhla si kalhoty a pokračovala vrážením ostré části do intimních míst, zatímco slastně vzdychala: „Och, ano, Nelo. Víc! Tam je to místo!“
„No do prdele!“ Radim odvrátil zrak. Viděl toho už za život dost, nepotřeboval další noční můry.
„Sukubin polibek. Takže naše magické schopnosti jsou aplikovatelné i v tomto světě, jen je musíme použít jako hackerský útok. To rád vidím.“
„Zastav ji!“
„Eva už posloužila svému účelu. Jsem jí vděčný za všechny ty cyberpunkery, který mi dovedla, abych na nich ukojil své potřeby, ale všechno dobré jednou skončí. Budu muset kvapně opustit zdejší jeviště. Navíc… podívej se, jak je šťastná. Konečně si to se mnou rozdává - i když jen imaginárně - cožpak bych ji mohl o tu radost připravit?“
„Ty zkurvenej zvrácenej zmrde!“
„Ale to zas moment. Jsem sice zvrácenej, ale tohle jí způsobila má žena. Ta krasotinka, co se ti uhnízdila tady,“ zaťukal Argh´mari na Radimovo čelo. „Máš tam pořádnou ďáblici, to ti povídám.“
„Kurva!“ Servomotory zakvílely, jak se Radim vymrštil a kybernetickou pravačkou rozdrtil Evě hlavu na padrť. Od války se zařekl, že nenechá nikoho zbytečně trpět.
„Mohl jsi ji to nechat dodělat. Nedokážeš si představit, jak bombastický orgasmus by zažila, kdyby takto zemřela. Velká malá smrt. Ale pozdě bycha honit. Dej prostor mé ženě.“
„Budu se opakovat, sráči, ale nevím jak.“ Radim pomalu vstal.
„Nevěřím ti,“ usmála se na něj Nelina sladká tvářička. „Máš v krku nezacelenou díru. A pochybuju, že nemáš zabudovaný záchranný systémy. Podle mě jsi je pozastavil, protože víš, že by ti do těla spolu s regenerační pěnou vpustily i opioidní analgetika, který by tě oblbly, což, jak oba víme, by dalo Rass prostor k tvému ovládnutí.“
Radim mlčel a propaloval Nelu pohledem.
„Baf!“ výskla Nela, přičemž jí z ruky vyjel kovový dráp, který Radimovi rozsekl břicho.
To byla pro jeho těžce zkoušené tělo poslední kapka. Záchranné systémy se rozezvučely a bleskově zacelily rány pěnou. Zároveň však, dle předpovědi, do těla napumpovaly obří dávku drogy tišící bolest.
„Druhá pečeť zlomena,“ zaslechl v hlavě démončin hlas. Nedokázal ji zastavit. Cítil se jako divák, který nemá jak zasáhnout do probíhajícího děje.
„Nazdar, zlato,“ usmál se Argh´mari v těle drobné Nely.
„Ahoj, miláčku. Pojď na mou hruď,“ usmála se na oplátku Rasspuela v těle obřího Radima.
„Tvá hruď už není, co bývala. I když připouštím, že bys mě asi samou láskou nejradši zadusila.“
„Ano, nejradši bych tě zadusila,“ souhlasila Rass.
„Ale no tak, nedělej, že jsem ti udělal něco strašného! Na mém místě bys udělala to samé.“
„Vykašlala bych se na svou životní lásku a zdrhla z naší reality? Měli jsme dohodu, Arghu! Počkat si na dva slabě chráněné smrtelníky a zmizet z té díry ruku v ruce. Místo toho jsi mě tam nechal celá staletí…“
„Není to dýl jak pár měsíců,“ namítl Argh.
„Možná tady, ale tam uběhlo moře času. Nenávidím tě. Nepřeji si nic víc, než tvou smrt.“
Argh vypadal zkroušeně. Nejistě si urovnal sukni a podrbal na týle. „To mě fakt mrzí, protože já tě stále miluju. Dokonce i všechny ty cyberpunkery jsem trhal na kusy a myslel při tom na to, jak by to s tebou bylo lepší.“
„Ó. Jsi sladkej, Arghu,“ natočila Rass hlavu na stranu, kam až jí to obří trapézy dovolily. „Ale tohle mezi náma už nemá budoucnost. Je na čase to ukončit.“
„Jak jsem říkal tomu bejkovi, Rass. Všechno dobré jednou skončí.“
Rass se rozeběhla. Neměla plnou synchronizaci s Radimovým tělem, ale už dokázala odhadnout jeho možnosti. Pečlivě ho analyzovala, když byla jen pozorovatelkou, takže věděla, co je její nejlepší strategií – využít svých dvě stě kilo váhy a přišpendlit toho parchanta k zemi.
Argh měl naopak mnoho zkušeností s Neliným drobným tělem. Dokázal využít jeho předností a pohybovat se neuvěřitelně hbitě. Na tváři mu hrál samolibý úsměv. Nechal Rass ukolébat falešnou nadějí, že se jí povedlo využít příležitosti a dostat ho do úzkých, aby jí následovně zmizel rychlým úhybem vlevo. Dostal se za její záda a drápem prosekl achilovky.
Jako když padá výšková budova. Tak by se dalo popsat démončino střetnutí s podlahou.
„Pro dnešek stačí. Promluvíme si zas někdy příště, až trochu vychladneš.“
„Ty hajzle, já tě tak strašně nenávidím!“ řvala za vzdalujícím se démonem.
Argh se na odchodu zastavil. Zdálo se, že něco zvažuje, načež se k Rass ještě jednou otočil. „Mám tu vzkaz pro Radima od Nely. Nikdy nezlom třetí pečeť. Tvé tělo by se ti už nikdy nevrátilo.“ Démon zamával na rozloučenou a odběhl pryč.
„Co tím myslel?“ ozval se Radim v hlavě.
„To tě nemusí zajímat!“ zavrčela Rass. Zatnula zuby a pokusila se zvednout, ale nedokázala to. Zaklela.
„Co tím myslel, Rasspuelo?“ zopakoval Radim otázku.
Sukuba si povzdechla. „Myslel tím, že třetí pečeť je, na rozdíl od první a druhé, nevratná… a na rozdíl od nich ji musíš zlomit ty sám, o své svobodné vůli.“
„To se nestane, Rass. Mý tělo nikdy nezískáš.“
„Teď ho mám,“ upozornila ho sukuba.
„Zatraceně! Na jak dlouho?“
„Přibližně na hodinu, nebo dokud mě to nepřestane bavit. Což je zrovna teď,“ odpověděla Rass.
Radim zamrkal. Byl zas pánem vlastního těla.
„Mohla jsi mě varovat,“ podotkl Radim.
„Zbytečná otrava. Jsi zas kormidelníkem tohoto vraku. Démon tě chvíli nehlídá a ty ze své fyzické skořápky uděláš ruinu. Ts ts ts.“
„Rasspuelo?“
„Ano?“
„Mrzí mě, že tvůj muž uprchl. A díky, že jsi mě ochránila před tím hackerským útokem. Nebýt tebe, byla by ze mě zelenina.“
„Rádo se stalo. Můj dům, tvůj dům.“
„Ale mohla by ses krotit. Takovou smrt si ani ta čubka nezasloužila.“
„Ha! Jsem démon, Radime. Je mým údělem přinášet smrtelníkům zmar a potupnou smrt.“
Radim se usmál. Poprvé ho oslovila jménem. „Toho tvýho šamstra najdeme. Daleko neuteče.“
Rass chvíli mlčela. „Díky.“
*
Jenže utekl. Poslední stopa, kterou sehnali, byla jízdenka do Ostravy, což byla pro Radima No-Go zóna.
Alespoň dostali peníze za Evu. Přemek ji označil za šroubek, poněvadž ji považoval za Cyberdémona, a Radim neměl potřebu mu tuto domněnku vyvracet. Mise splněna.
Konečně se Radim s Rass nemuseli obávat, že přijdou o střechu nad hlavou.
„Co teď chceš dělat?“ zeptal se Radim, zatímco sledoval vlhkou skvrnu na stropě.
„Teď chci, aby sis ho vyhonil,“ odpověděla Rass.
„Nemám chuť. Ale víš co? Prý teď prodávají holovizuální oko, který promítá mozkové obrazy. Třeba by to šlo aplikovat i na tebe. Potěšilo by tě to?“
„Takže bych byla vidět? To by bylo báječné.“ Rasspuela zněla nadšeně. A mnohem smyslněji ještě dodala: „Užijeme si s tím spoustu legrace!“

Název: (Anti)virový démon
Autor: Lukáš Kos
Ilustrace: AI
Korektura: Tereza Kadečková
Zodpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Lukáš Kos (* 1989)

Pochází z Brna. Vystudoval filmovou vědu na FF MU a pracuje jako herní scenárista. Když má čas, zvedá těžké železné věci. V roce 2020 získal čestné uznání v soutěži Můj svět, načež se opojen úspěchem vrhl do intenzivní tvorby. Píše hlavně fantasy s důrazem na humor, ale nevyhýbá se ani hororu či sci-fi. Vyšly mu povídky v časopisech Pevnost (10/2022 & 02/2024), XB-1 (02/2023) a v řadě antologií. Je finalistou Tovaryšů kalamáře (2021), Daidala (2022), umístil se na 3. místě v soutěži Vidoucí (2022) a vyhrál Poviedku Istroconu (2023) a Sardenské legendy (2022). Nyní píše fantasy román.