POVÍDKA: Marie Majka Benešová, Tvůrce vesmíru a klacík

Tvůrce vesmíru a klacík

Marie Majka Benešová

„Pavouk má mozek o velikosti semínka máku,“ šeptal Vašík poznatek z knížky o zvířátkách ve snaze se uklidnit. „Pavouk má mozek o velikosti semínka máku. Má malý mozek. Malý mozek a určitě NEMLUVÍ!“
Poslední slovo takřka křičel, přičemž učinil několik zbrklých kroků od dětského stolku, na němž trůnilo zmíněné zvíře, které se s ním ještě před chvílí zkoušelo bavit.
„Podívej se, je to velký šok, chápu,“ oslovil jej pavouk konejšivým tónem. „Dám ti chvilku na vstřebání, ju?“
„Tak vstřebání?“ zopakoval po něm Vašík s podivem a pohlédl ke dveřím pokojíku, snad v naději, že jimi brzy vstoupí maminka a učiní tomu bláznovství přítrž. Jenže klika s ozdobou gumového dinosaura se ne a ne pohnout!
„Takže, jak už jsem ti řekl,“ pokračoval pavouček s povzdechem a začal si to štrádovat po desce stolu. „Jmenuji se Xirtop, vlastně Xirtop-8, ale vzhledem k tomu, že jsme tu jen my dva, tak můžeme upustit od formalitek, co ty na to?“
„Jsi kouzelný pavouk,“ vydechl Vašík.
„Ne a ne,“ odsekl. „Žádná kouzla, žádný pavouk. Zkus použít ty dvě plácačky, co ti vedou zvukové vlny až do vnitřního ucha, kde se změní v elektrické impulzy, ano? Jak už jsem ti již NĚKOLIKRÁT sdělil, jsem tvůrce vesmíru. No, vlastně jeden z tvůrců, ale to není zase až tak podstatné. Toto tělo zkrátka představuje pouze mého avatara, prostředníka mezi světy. Díky tomu můžu zjistit, však víš,“ nadhodil a ležérně mávl nožkou. „Jde mi o to, co tady provádíte, jak se vám tu žije, jaké výzvy máte před sebou…“
„V tělocviku budeme šplhat na tyči,“ hlesl Vašík. „Počítá se to?“
„Jako výzva pro lidstvo? To asi těžko.“
Po těchto slovech pavouk přeběhl po stole, na kterém se kromě učebnic nacházely i různé výkresy. Vašík jich měl celou řadu a nejčastěji kreslil zvířátka, na která byl taktéž obzvlášť hrdý. V začátcích zvládal jen psy, kočky a myši, ovšem díky knížce od Ježíška, která obsahovala nejrůznější objevy týkající se života exotických zvířat, se mohl jeho repertoár rozrůst. Vašík tak nakreslil třeba klokáně, které je po narození veliké jako fazolka. Nebo ledního medvěda, jehož kůže je černá stejně jako jazyk. Mezi Vašíkovými obrázky nechyběl ani hroch, který si vytváří svůj vlastní opalovací krém v podobě červeného olejíčku. Dále se zde objevila mořská hvězdice, která nemá mozek, společně s pavoukem, který… No, ano, jak jen to bylo… Vašík se ze všech sil snažil vybavit všechny zajímavosti, které o tomto zvířátku znal.
Pavouci mají osm nohou, to si pamatoval zcela přesně a díky Xirtopovi je mohl i pro jistotu spočítat. Jejich mozek je veliký jako makové semínko. Nu, i to by mohl za pomoci Xirtopa zjistit, ale pochyboval, že by mu pavouček dovolil nahlédnout dovnitř. A copak tam bylo dál? Nepatří k hmyzu, ale mají svoji vlastní skupinku. Většinou žijí na pevnině, ale pár z nich umí chodit i po vodě. Spřádají sítě, aby do nich nachytali hmyz, ale někteří z nich to neumí a potravu si obstarávají jinak. Většina z nich není člověku nebezpečná.
Vašík se zhluboka nadechl a opatrně se sehnul ke stolu.
„Můžu,“ zamumlal a pomaličku k drobnému návštěvníkovi natáhl prstík. „Můžu ti nějak pomoct?“ špitl nakonec.
Xirtop po zaslechnutí jeho otázky pouze přimhouřil dvě ze svých osmi oček, avšak poté nadšeně zatleskal.
„No, hurá, savče!“ zajásal. „Konečně se někam dostáváme. Výborně, s tvou pomocí počítám. Mělo by to být snadné, začneme tím, že mi ukážeš, s čím jste jako pozemšťané přišli, ano?“ dodal a nožkou ukázal na výkres pavouka. „Ohrom mě. Ukaž, jaké vynálezy jste stvořili, co všechno jste překonali, co nového vymysleli, a já zase poběžím.“
„Pavouci běhají rychle jako vítr,“ doplnil ho Vašík s úsměvem o další ze zajímavostí, které si pamatoval.
„A já ti říkal, že tak úplně pavouk nejsem,“ zamručel Xirtop. „Tohle je totiž můj a-va-tar,“ rozkouskoval mu to.
„Aha, jako v tom filmu,“ přikývl Vašík. „Jen tamti byli velcí a taky modrý.“
„Film?“ podivil se Xirtop. „A hraje tam Sandra Bullock? O té jsem už něco slyšel.“
„Neznám, ale maminka ji má ráda,“ pokrčil rameny. „A jestli chceme jít ven, tak se jí nejdřív musím zeptat.“
„Koho? Sandry Bullock?“
„Ne, maminky přeci,“ zasmál se. „Počkej tady, hned jsem zpátky!“ dodal a vystřelil z pokoje ven.
Xirtop na to nic nenamítal, a zatímco prováděl několik zadumaných koleček po výkresech, Vašík doběhl do obýváku, kde našel maminku, jak sedí u počítače, do kterého něco zadumaně ťuká.
„Mami, mami, můžu jít na chvilku ven?“ zaprosil.
„Máš hotové úkoly?“ zamumlala, aniž by odtrhla oči od obrazovky.
„Ano!“
„A kam chceš jít? S kým budeš? Kdy se vrátíš?“
„Eee, jenom před dům?“ zaváhal. „Chci vzít mluvícího pavoučka na procházku a ukázat mu výzvy lidstva!“
„Aha. Tak to si nezapomeň bundu, venku je zima.“
„Dobře!“ zaradoval se a věnoval jí pusu na tvář. Poté doběhl pro Xirtopa, nazul si boty, strhl bundu z háčku a společně se mohli vydat na jedno menší dobrodružství.
***
„Takže telefony, jistěže,“ mumlal pavouk pro sebe, zatímco Vašíkovi seděl v dlani.
Již se blížil podzim a chladný vítr mezi paneláky proháněl spadané listí i čepice nepozorných kolemjdoucích. Vítr v sobě nesl řádnou sílu, avšak Vašík věděl, že pavouci mají na nožičkách háčky a že se mu tak Xirtop na kůži snadno udrží.
„Ano, telefony,“ přikývl. „Lidé se tak mohou spojit na hodně velkou vzdálenost. Maminka mi jeden taky koupí a… Taky máme auta, ty jsou tady,“ dodal a ukázal na silnici. „V nich jezdíme. Pak jsou ještě autobusy, ty jsou větší. A letadla, ta umí lítat. Ponorky, ty jsou taky super. Mám malou ponorku do vany a ona má motorek a plave pod bublinkama úplně sama.“
„Hmm, to je hezké, ale… nic extra,“ zamručel Xirtop a v jeho hlase se dalo zaslechnout jisté zklamání. „Dopravní prostředky. Komunikace. Školství. Zdravotnictví. To jsou všechno oblasti, se kterými jsem počítal.“
„Aha?“
„A nemáš tu ještě něco jiného?“ pokračoval Xirtop a přelezl mu na hřbet ruky. „Něco šokujícího, chápeš? Velkou věc, která Xirtopům jedna až sedm vytře zrak!“
„Eee…“
„Zníš oduševněle,“ povzdechl si. „Že já radši nešel na Mars.“
„Mars?“ podivil se Vašík.
„Ano, Mars, Marťani… Neříkej, že jste se s nimi ještě nesetkali.“
Vašík však jen zamítavě zavrtěl hlavou.
„U všech rozpuštěných a vypuštěných černých děr, vy jste se s nimi ještě vážně nesetkali?!“ vyhrkl Xirtop. „A co padající hvězdy, s nimi jste už kontakt navázali?“
„Eee…“
„Tak a dost, konec. Lidstvo nemá šanci. Až budu příště požádán, abych zahájil zkoumání, tak se na to…“
Xirtop byl uprostřed rozhněvaného monologu, když vtom se odmlčel. Na nedaleké travnaté ploše spatřil několik dětí, jak pobíhají mezi stromy, a přitom na sebe se smíchem míří klacíky.
„Co to tam ti savci vyvádí?“ zeptal se nakonec.
„Hrají si,“ odpověděl Vašík. „Střílí na sebe z klacíků, dělá to pew, pew, pew!“
„Klacky přeci žádné pew pew pew nedělají,“ odsekl Xirtop, který od té scény nedokázal odtrhnout ani jedno ze svých osmi očí. „Jedná se o mrtvou, či odumřelou část stromů. Organickou látku obsahující celulózu, hemicelulózu a lignin. Něco takového rozhodně nemůže dělat pew pew pew!“
„Ale ano, může!“ stál si za svým Vašík. „Stačí, když to taaakhle namíříš a je z toho zbraň, ze které můžeš pifat. Ale musíš použít fantazii.“ Vašík tu poslední větu pronesl až s učitelským tónem. „Představíš si, že je to kouzelná zbraň a tradá! Už nedržíš klacek, ale třeba světelný meč, nebo kouzelnou hůlku, nebo pistoli, co střílí lasery!“
„Takže představivost?“ zamručel Xirtop. „O tom už jsem něco slyšel. To souvisí s kreativitou, kdy se v oblasti thalamu objevuje méně receptorů na dopamin. Hmm, teď bych ti vážně moc rád nahlédl do hlavy.“
„Možná někdy jindy,“ zasmál se Vašík, kterému se již v hlavě zrodil sáhodlouhý monolog pojednávající nejen o magickém potenciálu klacíků, které během chvilky plné fantazie představují vše, jen ne odumřelé kousky dřevin, ale také mluvil o různých příbězích a pohádkách.
„V jedné knížce holčička nakreslila kočičku,“ pokračoval Vašík. „A ta kočička pak ožila.“
„Nesmysl!“ vyhrkl Xirtop, kterému tato informace již přišla přes čáru. „Teď mě určitě taháš za nepárový smyslový orgán zajišťující čich! Grafitem nakreslená kočka na celulóze přeci nemůže získat život. Stvoření živých bytostí je složitá věda, jen mně to trvalo celá milénia! A nějaký drobný savec by to zvládl za pár vteřin?“
„Přesně tak, a ještě jí nakreslila i domeček,“ přikývl Vašík. „A já to pak taky zkusil. Nakreslil jsem kočku Modroočku, která měla dům s dvěma patry a taky půdu a zahradu. A pak jsem jí nakreslil misku s mlékem, aby neměla hlad a žízeň. Ale ta moje kočička trucovala. Vůbec se mnou nemluvila a nehýbala se, ale určitě se do toho domečku podívala, když jsem byl pryč.“
„Zajímavé, to si budu muset poznamenat,“ zamručel Xirtop a v tu chvíli jeho pavoučí avatar zamrzl uprostřed pohybu.
„Ehm, pane Pavouku?“ zaváhal Vašík a nahnul se k ruce. „Jste v pořádku?“
Xirtop neodpovídal, působil jako hračka, které se vybily baterie, a když do něj Vašík drcl prstem, tak padl na bok jako vyčerpaný králík během horkého letního dne.
„Ale ne!“ vyhrkl Vašík. „Já ho zabil!“
V tu chvíli bojoval se silným pudem vzít tělíčko pavoučího návštěvníka a odhodit ho někam daleko, předaleko. Tak se to děje v kriminálkách, které maminka s tatínkem po večerech sledovali, no, ne? Někdo umře, a tak se zahladí stopy. Jak jen to bylo… Vašík si pamatoval, že maminka zrovna nedávala pozor a on tak díky pootevřeným dveřím pokojíku mohl poslouchat, co ti lidé v televizi řeší. Takže co by mohl… Zakopat? Pavouček je maličký, tak zle nebude. Spálit? Vašík si pamatoval, že existuje superhrdina, který může odletět až ke hvězdám. Možná, že kdyby ho kontaktoval, tak by jeho kamaráda hodil do sluníčka!
Avšak ještě, než se dal do vyhledávání telefonu na Supermana, tak pavouček opět promluvil.
„Dobře,“ vydechl Xirtop a podrbal se na hlavě. „Kde jsme to byli?“
„Ty žiješ?“ vyhrkl Vašík.
„Ano?“ zaváhal a prohlédl se. „Proč bych neměl?“
„Myslel jsem, že jsem tě zabil!“
„A plánoval jsi mi pohřeb? To je od tebe milé. Nicméně, myslím že jsem získal všechno potřebné a nastal čas se rozloučit.“
„Vážně?“ povzdychl si. „To už?“
Xirtop přikývl.
„Ano, myslím, že by se naše cesty měly rozejít ještě předtím, než se mě rozhodneš někde zakopat.“
„Spíš jsem tě chtěl spálit,“ zamumlal.
„Co?“
„Co? Teda… eee, a ty už odcházíš?“ dodal se smutnýma očima. „Jako domů? A to už tě neuvidím? Nikdy? Ani na návštěvu nepřijdeš?“
„Potřebuji předat poznatky dál, nicméně… Nemyslím si, že bychom se viděli naposledy, savče,“ řekl do jisté míry s lišáckým úsměvem, alespoň co mu to tedy pavoučí mimika povolovala. „Ta kreativita se zdá být vskutku zajímavým objevem, prakticky pro ni nemáme žádné pořádné vysvětlení. Přeměna klacíku na moderní zbraň, oživování zvířat z grafitu… Jak bizarní, jednoduché a neuvěřitelné. Ale však my na to nakonec přijdeme. Neexistuje nic, co by se nakonec nedalo podložit vědeckým základem a teď mě omluv, musím se vrátit zpět a s tím avatarem to ještě tak úplně neumím, takže bych rád soukromí.“
Jakmile to Xirtop dořekl, seskočil na zem a s neuvěřitelnou pavoučí rychlostí zmizel v blízkém křoví. Vašík se tak domů vrátil s prázdným rukama.
„Jaké to bylo?“ přivítala ho mezi dveřmi maminka. „Užil sis to s tím kouzelným pavoukem?“
„Už musel domů,“ povzdechl si Vašík.
„Ach, tak to je škoda,“ nadhodila konejšivým tónem a pomohla mu pověsit bundu na háček. „Co kdybychom si zlepšili náladu horkou čokoládou?“
„Ano, prosím!“ rozzářil se Vašík a když si poctivě umyl ruce, usedl k dětskému stolu a vytáhl pastelky.
Otočil jeden ze starších výkresů a na volnou stranu začal kreslit. Inspirace jej udeřila silněji než slon, který se řadí k nejsilnějším pozemním zvířatům. A od toho dne se Vašíkův umělecký repertoár opět o něco více rozrostl. Jednou vytvořil raketu, která ho měla dopravit až na Mars za Marťany, podruhé zase speciální vysílačku, která mu umožní komunikovat s padajícími hvězdami. A kdykoli šel ven, třeba jen na krátkou procházku na hřiště, nebo na nákup, rozhlížel se kolem a hledal mluvící pavoučky.
Když o tom dobrodružství povídal u večeře mamince a tatínkovi, věřili mu to, ale ostatní ho měli za blázna. Vašík se však nevzdával. Bude tvořit, bude vynalézat. Protože s kouzlem představivosti je možné úplně vše.

Název: Tvůrce vesmíru a klacík
Autor: Marie Majka Benešová
Ilustrace: Adriana Lipárová | adís okami
Korektura: Tereza Kadečková
Zodpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Marie Majka Benešová (*1998) vystupuje na internetové scéně pod přezdívkou @majkaBeni a věnuje se žánrům fantasy, sci-fi a hlavně humoru. Většinu děl vkládá na platformu Wattpad, kde jsou zdarma k přečtení. Příběhy doplňuje o ilustrace a animace, kterými si krátí čas strávený mimo prostor katedry. Pět slov, kterými by se popsala: autor, učitel, čmáral, optimista, „firehazard“.

Účastní se literárně zaměřených charitativních projektů, jakými jsou Pohádky výjimečných hrdinů: Štěně Lukášek a ospalé nožičky (2022) a Jak Mia a míč Gumkálek pomohly ve světě za zrcadlem (2024), nebo Vánoční kalendář: Brusinkové dobrodružství Rudolfa Valentýna (2023). Její povídka Krystalek Sylvia (2023) byla jako jeden z výherních textů otištěna ve sborníku Noc splněných přání.