Obrázek uživatele Tereza Zelinová

Historie

Členem již
2 roky 9 měsíců

Moje příspěvky

Léto je v plném proudu a tam, kde jiní vidí okurkovou sezónu, já větřím nekonečné možnosti zábavy a kulturního obohacování. Mám za sebou 4 extrémně dlouhé a nabité dny na Colours of Ostrava. Po třech letech se konečně Dolní oblast Vítkovice rozezněla pestrou škálou hudebních stylů, přednášek, divadelních představení a v mém případě také nemožnosti si vybrat, co vlastně budu jíst. Asi si říkáte, jak tohle souvisí s fantastikou? Velice jednoduše. Nemusím připomínat, že fantastika jako taková je inspiračním zdrojem pro všechny oblasti našeho života a objevuje se i tam, kde byste ji čekali nejméně. A to i třeba na hudebním festivalu jako jsou Colours. Následující řádky budou věnovány nejen hudbě, která rozezněla moji archetypální strunu, ale i minirecenzi celých čtyř dní. Tak pojďme na to!

Když v roce 2005 proběhla anketa o největšího Čecha, Johann Gregor Mendel se umístil na 54. místě. Nechybělo ale málo a otec genetiky málem upadl v zapomnění. Naštěstí se tomu nestalo a právě v roce 2022 si připomínáme 200 let od jeho narození. Nevím, jak ve zbytku republiky, ale v Brně na vás na každém rohu číhá hrášek, všichni chodí v zelené a hráškový krém se stal pro letošek specialitou, kvůli které se sem sjíždějí lidé z celého světa.

Dámy a pánové, přistupte blíže! Uvidíte nevídané, uslyšíte neslýchané! A dost možná zažijete jedno z největších dobrodružství svého života. Díky Nezemě: Zde jsou příšery se ocitnete na neznámém ostrově, po kterém se prohánějí dinosauři, rostliny mají řádný apetit a na každém rohu se třese starobylá civilizace, aby vás mohla sníst a obětovat, ne nutně v tomto pořadí. A když se k tomu přidá ne moc optimistické proroctví, pak je téměř jisté, že tato kniha bude jízda.

Tak jako má Měsíc své fáze, stejně funguje má touha po čtení. Jsou okamžiky novu, kdy nejsem schopna přečíst cokoliv (nov jednou trval dva roky, k čemuž už doufám nikdy nedojde), a na druhou stranu existují dny, kdy bych jen četla a četla.

Je fantastika „worthy"? Aneb o fantazii akademické obce spíše nevážně

Tak jsem se rozhodla, že si takhle při neděli trochu zastřílím do vlastních řad. Nebojte se. Nebude to žádný extra krvák, spíš srdceryvné pokrčení rameny zoufalého studenta PhD, který musí před akademickou obcí neustále obhajovat, že psát o fantastice je „worthy", dokonce i o té české.

Přemysl Krejčík také není typickým autorem fantastiky. Dostaveníčko se sci-fi si dal v díle Kybersex, kde si v patnácti povídkách osahal nástroje alternativních realit, dystopie a pseudohistorie. Na svém kontě má i dvě básnické sbírky (které doporučuji, hlavně tedy Asfaltového plameňáka) a mimo jiné knihu Malej NY.

Není tomu tak dávno, kdy článek Zkostnatělá česká fantastika způsobil na Sardenu ostré reakce tvrzením, že česká fantastika rozhodně nevzkvétá, ba co víc – zavání zatuchlinou. Eylonwai předložila hypotézu, že naše tvorba je plná klišé, opakujících se modelů a v porovnání se světovými trendy je zastaralá. Vzápětí se rozvinula diskuze, ve které byly vzneseny relevantní námitky. Avšak ani jedna z připomínek nebyla schopna vysvětlit závěry výzkumu Jana Pavliše v jeho bakalářské práci z roku 2016 zabývající se nákupními preferencemi čtenářů fantastiky.

Jak s oblibou říkávám, fantastika je jako volské oko. Má žloutek, kam řadíme texty jako Pán prstenů, Expanze, Zeměplocha a další. A pak tu máme bílek. Na první pohled nezajímavá bílá hmota, která nemá co nabídnout. Opak je ale pravdou. Do věčné honby za tím, co je a co není fantastika, jestli se jedná o sci-fi s prvky hororu, nebo detektivní fantasy, vstupuje Lukáš Vavrečka se svým románem Tesla Noir.