Auren všichni znají jako královu favoritku, jako dívku, kterou Midas svým zlatým dotekem přeměnil. Ovšem i tady platí, co se říká – není všechno zlato, co se třpytí. Auren je uvězněná ve zlaté kleci ve zlatém zámku, kde je vše ze zlata. Moc vyžití tu opravdu nemá, nicméně je tak chráněná – nebo si to alespoň říká. Král Midas, který ji nabídne jinému vládci jako předmět dohody, už není stejný muž jako ten, kterému kdysi dala své srdce. Když se Auren obrátí svět vzhůru nohama, bude muset bojovat nejen s novými situacemi, ale hlavně sama se sebou a s tím, čemu a komu věří. Čtenář nedostane moc velkou šanci poznat postavy více do hloubky, paradoxně ani hlavní hrdinku Auren. Nicméně i tak sleduje její vývoj a dokáže se do ní vcítit, neboť se v jiném prostředí více projevuje a mění. Vzhledem k tomu, jak ji autorka představila, se nestane hned miláčkem čtenářů, snad to však povede v pěkný charakterový přerod v druhé knize. Vztah Auren a Midase je zvláštní – nerovnoprávný, nefunkční, neromantický, ale autorka zatím prozradila pouze střípky z jejich minulosti, a tak je těžké si udělat pořádný obrázek. Postavy nepůsobí povrchně či nerealisticky, spíše autorka buduje auru jejich

Je s podivem, že série o Kchratovi se dostala v knižní podobě ke čtenářům až v roce 2024. Již v době předcovidové totiž bylo vydání na spadnutí a Marie Domská byla nejzářivější hvězdou Ceny Karla Čapka a Ikcherat (neboli Kchrat) se vyhříval na výsluní popularity, i když spíše jen v určitém segmentu povídkymilovných čtenářů. I proto nelze než s povděkem kvitovat, že se téhle rozlehlé série ujal Host a dal prvnímu dílu s názvem Nejasné hranice šanci.

Dva proti světům (a předsudkům)

Nejasné hranice jsou čistokrevnou sci-fi nebo space operou, jak je libo. Ale nečekejte žádnou rozmáchlost – jedná se v podstatě o komorní drama pro dvě hlavní postavy, které se snaží ovlivnit svět kolem a okolí naopak tlačí na ně. Hodně se pracuje s pocity, celá kniha je zaměřena především „dovnitř“ – do emocí, přemýšlení. Není to lehké konzumní čtení, pokud nemáte chuť zamyslet se nad textem, pak budete zřejmě zklamáni utahaností děje.

Vše stojí na jednoduché premise: po havárii lidské kosmické lodi na okraji je řadová navigátorka Erin zachráněna vojákem šatchranské říše, Kchratem. Je nucena žít spolu s nově objeveným mimozemským druhem, se kterým doposud lidstvo nebylo v kontaktu – obě civilizace spolu dokáží hovořit, ale šatchrané jsou na mnohem vyšší technologické úrovni.

Název knihy, Nejasné hranice, je v tomto případě naprosto trefný. Postupně s tím, jak se příběh odvíjí, se dostáváte pod kůži Erin i Kchratovi, vnímáte, jak ony zmiňované hranice, předsudky a nedůvěra pomalu, pozvolna mizí, jak mezi nimi vzniká spíše pouto než vztah. Každý z nich nese svou vinu, své selhání, své břímě. Možná proto jsou schopni se pochopit a hledat společnou řeč.

Uvnitř a navenek

Jenže mimo vztah dvou hlavních postav narážíme na hranice diplomacie. Kchrat je geneticky vyšlechtěný voják, účelový, smrtící, zatímco Erin obyčejná navigátorka. Oba mají tušení, co je diplomacie, ale praktické zkušenosti žádné. Navíc Kchrat není kvůli svému vzhledu připomínajícímu monstrum z filmu (představte si, jak bychom asi koukali na tvora podobného Vetřelci kdyby přišel coby diplomat) přijat lidmi nikterak vřele a už jen předsudky jsou pro mnohé neřešitelným problémem. Erin se ho sice snaží – místy až hystericky – bránit, ale i ona má dost vlastních problémů.

Co říct a neříct? Jaké požadavky si s ohledem na cíle obou ras klást a co už je přes čáru? Je pobyt u druhé rasy dobrovolný, nebo už je to klec? Kniha klade mnoho otázek, ale výstup z nich je především tlak a protitlak, protože každý z diplomatů má své zadání co chce která strana z kontaktu získat, a toto zadání se nutně nemusí slučovat s jejich osobním přesvědčením. Faktor nedůvěry, strachu z neznámého, ale i omezená znalost konvencí jednotlivých stran…

Odlišné pohledy

Marie Domská tuhle mezidruhovou partii sehrála opravdu působivě. Pravda, Erin občas svým přístupem „já jsem oběť“ a fňukáním umí lézt na nervy, ale to jsou jen drobné vady na kráse, které vyznění příběhu nikterak nesnižují. Při čtení si několikrát řeknete, že takhle by to klidně mohlo být – žádné idealizování, ale opravdu nelítostné zacházení, kterého se hostům občas dostane a jasně vymezená očekávání, která na sebe s hlasitým třesknutím narazí, i když se snaží obě rasy hledat nějaký průnik.

V tomto ohledu je třeba pochválit i nelineární vyprávění, takže mnoho motivů a dílčích zápletek je odhalováno postupně, aby se nakonec celý obraz poskládal a vše do sebe zapadlo. Postupně se podíváte očima obou protagonistů na obě civilizace, a díky tomu dokážete lépe pochopit postavení obou hlavních protagonistů jak u „své“ rasy, tak i u „té druhé“, ale především pohled na sebe samé a sebe navzájem.

A přesně to je tím, o co v Nejasných hranicích jde především.

Marie Domská: Nejasné hranice (Kchrat I.)

Vydal: Host, 2024

Obálka: Kamila Severová

Počet stran: 456

Cena: 469 Kč

Vylepšujte svou loď, pořádejte nájezdy na ostrovy, získejte největší poklady a poražte všechny ostatní piráty z Macaraiba. Maracaibo. Už to samotné jméno na člověka dýchne vůní dálek, palmami olemovaných pláží či námořních dobrodružství. Dobře, možná to také trochu zní i jako jméno nějakého koktejlu, ale to už tak nějak jde ruku v ruce. Každopádně romantičnost […]

Nakladatelství Laser vydalo povídkovou sbírku Marka Skřipského Děsy první republiky. ANOTACE: Může cesta k jiným světům vést z bohnického „hřbitova bláznů“ přes malebnou historickou Třeboň a zároveň keňskou džungli? Kolik děsivých tajemství skrývá ospalá, bohem zapomenutá víska poblíž Nového Jičína? Jak se stane, že při tahu noční Prahou uvíznete hned v několika realitách najednou? A proč každý z nájemníků brzy opustí ten krásný dům, co po staletí stojí v Pustkovci na Ostravsku? V příbězích rámovaných lety 1934–1937 dávají čtyři staří muži nahlédnout do svých prazvláštních vzpomínek. Archeolog, četník, strojní inženýr a tovární jezdec tatrovky… ti všichni vydávají svá svědectví o dávných dnech, kdy bezpečný svět jejich domovů navštívilo – tolik vzdálené, a přitom tak blízké – znepokojivé neznámo.   INFO O KNIZE: Vydal: Laser, 9/2024 Vazba: brožovaná Počet stran: 240 Cena: 299 Kč   UKÁZKA Z KNIHY: STÍN Z ČERNÉHO KONTINENTU (únor 1934) Byl to věru krajně bizarní pohřeb. Několik příbuzných už jsem v minulosti pochoval, ovšem tady, na odlehlém a malebně uspořádaném hřbitově Zemského českého ústavu pro choromyslné v Praze-Bohnicích, jsem se ocitl prvně v životě. Co bych tady také kdy dělal? Naše středostavovská rodina měla svou hrobku na hřbitově U Matěje v Šárce a nikdo z mých známých

Byť je Vladimír Šlechta dlouhá léta autorem fantastiky, není pravdou, že do svých románů ze série Krvavé pohraničí nebo Oggerdův cyklus občas nepropašoval nějakou tu detektivní linku. Nyní mu ovšem v nakladatelství Mystery Press vychází Italský gambit, čistokrevná historická detektivka, a to je trošku jiný šálek kávy. Přinejmenším proto, že se řídí jinými pravidly než výše zmíněné žánry.

„Italové se vydávají z vlašské země do Prahy, kde se navzájem vraždí.“ „Bah,“ mávl rukou pan Želinský. „Italové se mezi sebou vraždí neustále. V Praze i ve svých domovských městech. Je to součást jejich temperamentu.“ (str. 204)

Tak předně: historická detektivka musí být zasazená do konkrétního období a autor by neměl vařit z vody, ale měl by mít nastudovány dobové reálie. Vladimír Šlechta se rozhodl svůj příběh zasadit do Prahy roku 1597. Zápletka sama se točí okolo početné italské /vlašské komunity žijící v té době v naší stověžaté. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem (protože stejně jako v drsné škole prezentované Chandlerem či Hammetem by jím měl být soukromý detektiv, jenž se nevyhýbá násilí vůči zločincům a jeho hlavním cílem je za každou cenu dopadnout vraha) je vysloužilý voják a šlechtic Jakub Jelínek z Hiršbergu. Proto je příběh vyprávěn jeho ústy.

Angelo přikývl. „Chápu. Také by mě pobouřilo, kdyby v ulicích vraždili prokurátory nějací Boemové.“ (str. 75)

Když jste zchudlým šlechticem, který si na živobytí musí přivydělávat lekcemi šermu, nemůžete si dovolit odmítnout úkol, jehož splnění by vám mohlo přinést nejenom pár grošů navíc, ale i zlepšení sociálního postavení – a místokancléř českého království Kryštof Zelinský má pro Jakuba přesně takovou práci. Doprovodit italského šlechtice Domenica z Říčan do hlavního města neznělo Jakubovi a jeho příteli, měšťanovi Matěji Sádlovi, jako těžký úkol. Jenže po cestě je malá skupina jezdců přepadena bandou italsky mluvících rabiátů, Jakub rychle pochopí, že tady něco nehraje. A když je pak za bílého dne zastřelen prokutátor David Rydl, má mladý šlechtic, jež sloužil pěkných pár let v italském pluku, o práci postaráno. Podle svědeckých výpovědí byla totiž velitelem loupežníků a tím kdo zastřelil nebohého prokurátora pravděpodobně ta samá osoba.

Šlechta má historické souvislosti i dobové reálie perfektně nastudované a navíc si zvolil téma, kterému se skoro nikdo nevěnuje. Tím samozřejmě myslím Vlachy nebo Italy žijící v období vlády Rudolfa II. v Praze. Díky autorově precizní přípravě se o této stránce naší historie dozvíte opravdu hodně. Občas však při líčení historických souvislostí sklouzne jeho hrdina ke školometskému výkladu, který spád děje dost narušuje a místy až nudí. Když například Jakub spěchá přes Staroměstské náměstí, neopomene čtenáři povědět pár vět o Staroměstském orloji a Mistru Hanušovi. Jindy zase neváhá autor zastavit průběh šermířského souboje, aby rozebral všechny bojové postoje a finty, které oba soupeři použili, načež celý výklad ukončí větou: „Teď se můžete vrátit o pár odstavců zpátky a přehrát si celou situaci.“ (str. 270) Na jednu stranu je fascinující, kolik věcí o šermu a dalších dobových reáliích autor ví, na druhou stranu by jich více než malou část mohl směle přesunout do oddílu vysvětlivek, který stejně najdete v závěru knihy. Pak by detektivní pátrání mělo mnohem větší spád.

„Těmi ošumělými ulicemi musí kráčet muž, sám morálně neošumělý, muž nepošpiněný a bez bázně. Takovým mužem musí být detektiv v tomto druhu příběhu. Je hrdinou, je vším. Musí být celý muž, normální a přitom neobyčejný muž. Je osamělý a je hrdý tím, že s ním budete jednat jako s hrdým člověkem, nebo budete velmi litovat, že jste ho kdy spatřili… Myslím, že kdyby takových jako on existovalo víc, dalo by se ve světě žít mnohem bezpečněji, a přitom ne tak nudně, aby nestálo za to v něm žít.“ (Raymond Chandler)

Jakub Jelínek by mohl být přesně takovým prototypem soukromého detektiva. Válečný veterán, urputný ve svém pátrání, muž, který se nebojí vzít do ruky zbraň, ale zároveň se nestydí dodržovat morální kodex. A vlastně on svým způsobem i takový je, dokonce občas přihodí nějaký ten ironický komentář. Problém ovšem je, že je v něm toho cynismu a ironie méně než školometského poučování. Je to vážně škoda, protože takhle je Šlechtův vlašský salát sice stravitelnější než vývary páně Vondruškovy, ale méně výživný než Steinovský biftek Červenákův. A vážně tu nemluvím o potocích krve v ulicích. Podtitulem Italského gambitu je slogan Nebezpečná Praha Rudolfa II., a pokud autor přidá v chystaném druhém dílu na nebezpečí a tísnivé atmosféře a ubere na zajímavých, ale spád děje zdržujících popisech, nemusí přidávat hektolitry krve a čtenáři tu přesto budou mít hodně kvalitní historickou detektivku, kterých je v našich vodách stále strašně málo.

Vladimír Šlechta: Italský gambit

Vydal: Mystery Press, 2024

Obálka: Martin Stehlík

Počet stran: 328

Cena: 399,- Kč

FOTO: Jan Procházka

Warhammer 40 000: Space Marine 2 vás postaví do vůdčí role ultramariňáka bojujícího za věčnou slávu císaře proti hordám chaosu. “Píše se 41. milénium- Po Více než sto staletí sedí Císař nehybně na svém zlatém trůnu země. Je pánem lidstva z vůle bohů a pánem milionu světů díky svým nevyčerpatelným  armádám. Je hnijící mršinou, která […]

Třináct chodů s Jokerem jako hlavní surovinou a Michalem Suchánkem a Štěpánem Kopřivou jako hvězdami večera. Joker je tu s námi krásných 84 let. Poprvé jej scenárista Bill Finger a kreslíři Bob Kane a Jerry Robinson představili v úvodním čísle komiksu Batman v dubnu 1940. Ačkoli měl být Joker na konci tohoto dobrodružství zabit, nestalo se tak a díky tomuto editorskému zásahu nejen přežil, ale z padoucha na jedno použití se za ta léta vypracoval v zločineckého prince klaunů. Tenhle hráč na gothamské šachovnici zločinu je natolik silnou figurou, že se dočkal několika vlastních grafických románů. Bylo tedy jen logickým krokem, že mu nakladatelství DC Comics věnuje antologii. Ta vyšla přesně tři roky po úspěšném sborníku Batman: Svět a byla zcela nepřekvapivě pojmenována stejně. Počet států, jejichž výtvarníci a scenáristé se do její tvorby zapojili, je stejný jako u její starší sestřičky. Pouze ruské tvůrce vystřídali kamerunští. Grafická stránka je stejná a také přebal, na němž je v české mutaci Joker od Michala Suchánka, zatímco na deskách je kresba Jasona Faboka, se nese ve stejném duchu jako u batmanovské antologie. Přesto měl být Joker: Svět obsahově trochu pestřejší než ten předchozí. Zatímco Batman pouze jezdil po světě a v každé povídce vyřešil případ v jiném městě, zadání pro

Na první pohled byste do Thea neřekli, že je biotechnologicky vylepšený nadčlověk a tajně pracuje pro monstrózní korporaci SVS. ANOTACE: Když zrovna neřeší banální kriminální kauzy, zabíjí čas hraním počítačových her, sledováním zvrhlých televizních show a požíráním hořkosladkých orchidejí. Bydlí pod Kovovým nebem, ostatně jako všichni v technologicky vyspělém a morálně pokleslém městském státě Tyfu. Zatímco si však Theo užívá radovánky s nekomplikovanou přítelkyní a prokládá je marným sněním o sofistikované kolegyni, dělá si jeho šéfka, ředitelka SVS, stále větší vrásky. Kdo za to může? Přece pan Zázračný. Zjevuje se zcela nečekaně a prochází zdmi, ale na obyčejný přízrak je až příliš hmatatelný. Bere si, co potřebuje, občas někomu vycucne mozek a zase stejně nevysvětlitelně zmizí. A především: správně by vůbec neměl existovat. Odkud se vzal, jaké informace sbírá a na čí příkaz pracuje? Ředitelka SVS. vkládá naděje právě do Thea a jeho malé geniální kamarádky, kovové stonožky. Otázkou je, zda má vůbec někdo šanci uspět proti panu Zázračnému, přeludu ve skautské uniformě, od kterého se kulky odrážejí jako gumové míčky. Vkročte s námi do ponurého světa Tyfu, kde ovzduším poletují hymenoptéry, po ulicích se prohánějí živoucí bio-auta, mobilní telefony mají vlastní vědomí a ekonomika leží na bedrech geneticky upravených

Povídková sbírka Slzy zítřka z pera debutujícího autora Jiřího Honse nás zavede do temných zákoutí městské periferie, do kriminálního podsvětí, do světa pracháčů, kteří si mohou dovolit všechno, do soukolí vojenských zájmů, na cizí planety či do klonovací laboratoře. Lidé kolonizovali Měsíc a Mars včetně některých jeho měsíců a pouští se i dál do neznámých koutů vesmírů, kam se dosud nikdo nevydal. Nicméně lidem samotným se nedaří o nic lépe než dnes, možná ještě hůř. Realita je mnohem bezohlednější, protože moderní mechanismy, které nás měly chránit před hladem nebo nám zajišťovat bezpečí, úplně selhávají. Autor si vytvořil vlastní univerzum, do kterého pak zasazuje jednotlivé příběhy. A také si volí pro tento svět typické hrdiny pohybující se na okraji společnosti, nebo jedince, kteří na krutost světa doplatili, případně se stali nechtěně nástrojem dalšího útlaku.

Musím však přiznat, že futuristické kulisy mi přišly poněkud kašírované, jelikož autor klade mnohem větší důraz na bojové scény, střílečky a honičky v autech (případně kosmických plavidlech). Ano, sem tam se objeví nějaká vědecká vychytávka opřená zejména o nanotechnologii, nebo superbrýle či klonovací kit pro domácí použití. Jenže jejich popisem se autor příliš nezdržuje, rozhodně ne tolik jako u zbraní. Scény, kdy hrdina vykonává nějakou činnost vytěžující mozkovnu, zaberou tak dva odstavce, akční scény se pak rozpínají na několika stranách. Už z toho je vidět, nač se zaměřuje autorova pozornost. Ale proč ne, když nemá čtenář chuť se mazat s nějakými vědeckými postupy, ale těší se na pořádnou porci akční zábavy, je určitě u sbírky Slzy zítřka správně.

Uspokojení mu pak může přinést podrobný popis zbraní, jejich mechanismů a podobných věcí – to se bude líbit hlavně milovníkům military, ale zapřisáhlý scifista se bude nejspíš nudit. Kdyby se totiž odmyslely všechny futuristické kulisy, příběh by se odehrál naprosto stejně. Hrdinové v tomto světě žijí i přemýšlejí stejně jako kdyby patřili spíše do 20. století. Místo Mariner City by klidně mohlo být Chicago nebo jiné průmyslové město plné prázdných brownfieldů a místo pouště na vyprahlé planetě Tenkoff třeba Atacama, jen místo ve skafandru by tam vojáci běhali v plné polní. Přesto je znát, že kromě zbraní autor miluje také vesmír a lákají ho představy možného uspořádání lidské civilizace, pokud bychom se pokusili obydlet i jiná kosmická tělesa a snažili se o soužití s mimozemskými rasami. Bohužel ani tady lidstvo nezíská žádné plusové body – chování kolonizátorů je podobné chování otrokářů z doby dobývání Ameriky.

Ale nechci zase autorovi tolik křivdit. Sci-fi má zřejmě rád a čte ho, jak se dá vysledovat na inspiračních zdrojích. Povídka s hrdinou Baxem silně připomíná Enderovu hru a má i dost podobnou pointu. Povídka Omyl o hledání tajemné brány do jiné dimenze je dokonce povedenou literární anekdotou na známé téma. Autor čerpá inspiraci i u českých klasiků, nejspíš obdivuje i Ondřeje Neffa, protože jsem někde zahlédla narážku na Arkádii (čtvrť na obydleném Měsíci), a „pouštní“ povídka Démantový kříž mi náladou připomínala Faberovu Knihu nových zvláštních věcí. Ale to je nakonec v pořádku, scifista se tak i v novém univerzu může cítit jako doma.

Povídky mají obvyklou stavbu, dějová linka rychle plyne (bez anticipací, občas drobný flashback do hrdinova života, do minulých zážitků). Zápletka má většinou velmi shodný průběh. Hrdina se dostane do nevýhodné situace a je přinucen udělat něco, co se mu zpočátku příčí (naklonovat mrtvou dceru, upravit smrtonosný virus, ukrást cenný artefakt…), ale nakonec se podřídí a úkol splní. Právě v té chvíli se však něco zvrtne, hrdina se dostane do úzkých, má namále, už už přijde o život, když ho náhle někdo zachrání (přítel, kolega, budoucí zaměstnavatel). Prostě idylická záchrana ve stylu deus ex machina. Povídky také mají bez výjimky optimistický konec, i když tomu předchozí děj nenasvědčuje (viz třeba šťastné přistání při ztroskotání na Proximě Centauri b).

Co může čtenář uvítat, jsou nekomplikované postavy – vlastně bych měla být upřímná a napsat emočně ploché postavy. No, opravdu je občas složité, aby hrdinové vůbec něco prožívali, a to i ve chvíli, kdy jim jde o život nebo jsou svědky něčeho děsivého. Prostě nic, ani ťuk. Zejména u povídek v er-formě působí postavy jako typické „oko kamery“, bezvadně zachytí, co se kolem nich děje, klidně do sebemenších detailů (zaostření kamery), ale na ně to nepůsobí nijak. Vstanou, jdou dál, prchají, střílejí – jako roboti. Ovšem u akční zábavy čtenář asi víc nečeká a sáhodlouhé psychologické rozbory by ho otrávily.

Neodpustím si ještě jednu poznámku k postavám – Honsův fikční svět zahrnuje totiž pouze mužské hrdiny. Trochu to vypadá jako svět bez žen, ale sporadicky se sem tam nějaká mihne, ovšem pouze v nějaké stereotypní roli typu „matka“ či „sekretářka“, bez sebemenšího vlivu na děj či zápletku. No, přiznejme si, takto pojatá budoucnost je dost nereálná, vidíme přece kolem sebe, že se na veřejném životě (a koneckonců i na páchání zločinů) podílí obě pohlaví téměř stejným dílem. Leda, že by si zařádil nějaký tajemný virus a ženy téměř vymřely. Na nic takového si ale z povídek nevzpomínám. Autor tíhne ke stereotypům i v případě vedlejších mužských postav (tlustý zloun, hloupý bodyguard), takže to bude spíš záměr.

K nejpůsobivějším povídkám patří první dvě s hrdinou Sidem. Mají spád a dobře vypracovanou pointu. Díky zvolené ich-formě můžeme nahlédnout do Sidova nitra, ne že by šlo o nějaký přebujelý sebezpyt, to ani náhodou, ale přeci jen působí jako živý člověk a ne papírová figura. Ale ruku na srdce – Sid, gangster s laskavým srdcem, který vydělává na prodeji zbraní, je už sám o sobě paradox. Dítě ulice, které muselo obstát v krutém světě nepříliš přátelské společnosti a rvát se denně o jídlo, trochu připomíná klišé. Všichni těmto hrdinům přejeme, aby se vypracovali a měli se dobře, ale snad si nikdo naivně nemyslí, že člověk pohybující se v kriminálním prostředí jím zůstane nedotčen. Zásadoví zločinci pomáhající nezištně lidem ve svém okolí, moc uvěřitelní nejsou. A pokud pomáhají za prachy, pak je to prostě obchod jako jakýkoliv jiný.

Jistě, je tu touha po moci a bohatství, ale mnohem víc tu působí jiný nepřítel – chamtivost velkých anonymních korporací, proti kterým stojí obyčejný člověk a nemá šanci. Patrné je to zejména na povídce Pařba s mesiášem, v níž se hrdina Tomas ocitne v komunitě utvořené kolem charizmatického vůdce Mose Izabraniho. Ta je sice pojata dost idealizovaně, jelikož ani takováto společenství nejsou uchráněna před negativními aspekty. Přesto je tu princip důvěry, vázaný na osobní kontakt, postavený v kontrastu k opresivnímu systému, který člověka hlavně ždímá a tlačí do kouta, až z něj zmizí poslední zbytky lidství. To pak jednoho chuť na poctivé snažení přejde.

Když to shrnu, jedná se převážně o časopisecké povídky s nekomplikovanými postavami i dějem, v nichž je pokaždé nějaká porce akčních scén. Však také některé už časopisecky vyšly (Bastyho přelud a Hvězdy nad Mariner City otiskl slovenský sci-fi časopis Fantázia). Prověřeny byly také soutěží Cena Karla Čapka, tudíž nevadí, že je napsal autor, který se prosadil na literárním poli teprve nedávno. Jiří Hons dosud publikoval zejména ve sbírkách z literárních soutěží (Mlok, Drakobijci, Stíny věcí, Trapsavec a další). V roce 2022 mu vyšel sborníček Doutnákovy divné povídky, zasazený do trampského prostředí.

Slzy zítřka jsou tudíž jeho debutem na poli fantastiky. Věřím, že pro svou nenáročnost se bude kniha dobře číst a čtenářům líbit. Autorovi nejde o sdělení ničeho hlubokomyslného, a pokud zaznívá nějaká kritika, je přímočará a bez zbytečných tanečků. Ke snazší percepci textu přispívají také krátké věty. Jediné, co mě trochu mrzelo, je občasná absence otazníků v případě, že se očividně jedná o otázku; totéž se týká vykřičníků ve větách u nichž  je patrné, že postava něco zvolala v emočně vypjaté situaci. Možná je to geniální autorův tah, kdy v podstatě vše, co v literárním textu lze, zjednodušil na základní rovinu, a tak se povídky dobře a snadno čtou, nevyžadují po čtenářích žádné složité znalosti ani potřebu si sáhnout do svědomí, končí dobře, tudíž vytváří dojem, jak jsou fajn, čtenáře nezahanbují, že něčemu neporozuměl nebo že se v nějakém nešvaru či negativním chování poznal.

Na otázku, zda nedokážeme vést naši civilizaci lepším směrem, si však musí každý odpovědět sám. Možná už to zašlo tak daleko, že nedokážeme. Takhle jsme se ptali už na konci 80. let minulého století, a to se zdálo, že už je za pět minut dvanáct. Ale kdoví, třeba ty pomyslné hodiny poskočily jenom o vteřinku a ještě je čas.

Procentuální hodnocení: 60%

Jiří Hons: Slzy zítřka (e-book)

Vydala: Nová vlna, 2024

Počet stran: 225

Cena: 148 Kč

Podzimní dny jsou pro fantastiku jako stvořené. Na čtenáře čekají festivaly Horrorcon, Humbookfest a taky spousta nových knih, ze kterých si určitě každý něco vybere. Roman Bureš: Propast času Jedné noci se celý svět změnil. Lidské dějiny se roztříštily a střípky civilizací od pravěku až po vzdálenou budoucnost se znovu složily do chaotické koláže. Do přímého kontaktu se tak dostaly kultury, které předtím oddělovala propast stovek, nebo i tisíců let. Studentka archeologie Toňa se následující ráno probouzí na chatě v jižních Čechách a zjistí, že zbytek vesnice zmizel. Silnici i domy nahradil hluboký les. A to ještě netuší, že nedaleká středověká zřícenina se proměnila ve tvrz z doby své největší slávy. Ani to, že v jižních Čechách táboří římské legie a po nedalekých pláních se procházejí mamuti, tlupy pralidí a jeden bitevní robot zatoulaný z 23. století… Nemluvě o vzdálené německé tankové rotě z druhé světové války, jejíž velitel se rozhodl přebudovat nový svět k obrazu svému. Dokáže Toňa zjistit, co zhroucení časoprostoru způsobilo? A dokáže v takovém světě vůbec přežít? Vydá: Epocha Kristina M. Waagnerová: Zlatá grai První díl epické fantasy série z pera nové naděje české fantastiky Královnu divoženek Ymiru považuje většina válečníků za nepředvídatelného šílence, stejně jako

Je tady už druhý webtoon v českém překladu. Přichází úžasná série Leviatan, příběh ze zatopeného světa ovládaného vodními monstry!   Už je to pár měsíců, co komiksem Solo Leveling představilo Nakladatelství CREW českým čtenářům fenomén webtoonů. Populární komiksovou odnož, která se stala korejskou odpovědí na mangu. Tyhle komiksy zabodovaly poprvé na internetu, ze kterého ty nejúspěšnější série rychle přešly i do knižní podoby. Webtoony zaujaly dynamickou kresbou, rychlým tempem vyprávění, tvůrčí volností, možností reagovat na aktuální témata a fenomény, a také originálním a dravějším přístupem ke komiksové tvorbě. A samozřejmě, i barevností – na rozdíl od mangy vychází webtoony plně v barvě. Tenhle jihokorejský fenomén se chytl i u nás, Solo Leveling patří k ohromně populárním sériím, a tak nebyl důvod zůstat jen u něj. A jako druhý webtoon byl pro české vydání vybraný Leviatan. „Leviatan nás na první pohled ohromil,“ říká Jiří Pavlovský, šéfredaktor Nakladatelství CREW. „Především úžasnou a detailní kresbou, která není u webtoonů tak obvyklá. A pak fascinujícím světem plným mořských příšer a jiných oblud. Postkatastrofických příběhů navíc není zase tolik, takže se okamžitě zařadil na samý vrchol titulů, které bychom rádi vydali.“ Leviatan se odehrává sto let po katastrofě, kdy se radikálně zvedla hladina moře. Téměř

Nakladatelství Mystery Press vydalo román Hon na krále démonů. Madeleine Eliot představuje vášnivý retelling klasické pohádky v podobně uhrančivé romantasy. Celý život vyrůstala v přesvědčení, že démoni jsou pro lidi smrtelným zlem. V okamžiku, kdy byla nucena opustit klan čarodějek, pochopila, že jí celou dobu lhaly…  Slíbil, že ji bude chránit. Jaká tajemství před ní ale skrývá? Elara sice vyrůstala na okraji společnosti čarodějek, přesto ve světě s jasně danými pravidly: je třeba se chránit před démony bažícími po lidské krvi. V den pětadvacátých narozenin se u ní ale projevil dar ojedinělé magie a ona se stala lovnou zvěří pro své vlastní lidi. Jediným bezpečným místem se tak pro ni stává Temnozem, jíž vládne děsivý král démonů. Průvodce jí dělá neznámý Lovec, který před ní skrývá nejedno tajemství. Strastiplná cesta má však zcela neočekávatelný důsledek: dva rozdílní lidé se do sebe bezhlavě zamilují… Britská spisovatelka Madeleine Eliot se prakticky přes noc stala vycházející hvězdou romantické new adult fantasy, když si podmanila tisíce čtenářů po celém světě svými příběhy na motivy známých pohádek, okořeněnými notnou dávnou jemné erotiky a rozpustilého humoru. Hon na krále démonů je první knihou trilogie Čarodějka a král.   ANOTACE: Mladičká Elara po ničem netouží víc, než aby se mohla

Fediverse a jiné decentralizované sítě s protokolem ActivityPub usnadňují analýzu příspěvků za účelem vytvoření psychologických profilů uživatelů a cílení politických témat. Umožňují to veřejné příspěvky, které mohou být sbírány a analyzovány pomocí robotů.

Po skandálu s Cambridge Analytica zpřísnil Facebook svá pravidla a API. Omezil přístup aplikací k datům přátel uživatelů, ukazuje uživatelům, kdo přistupuje k jejich datům, hromadnou analýzu příspěvků umožnil jen některým vědeckým pracovníkům (nakonec ji zrušil úplně, protože se bojí toho, co se bude dít před prezidentskými volby USA 2024) a zavedl automatizované nástroje pro detekci a blokování podezřelých aktivit.

Ne, že bych zde chtěl Facebook nějak chválit. A ne, že bych věřil, že to všechno funguje ve prospěch uživatelů. Spíš bych chtěl poukázat na to, že pokud Threads, připojené do Fediverse, nasbírá dostatečně velkou uživatelskou základnu, bude vytváření psychologických profilů opět snadnější a Meta bude mít na celé téma snadnou odpověď: „Způsob fungování protokolu ActivityPub nám neumožňuje zamezit hromadnému sběru dat. Uživatelé a administrátoři jednotlivých instancí by měli být informováni o rizicích a aktivně chránit své soukromí pomocí dostupných nástrojů a nastavení.“ Nebo něco na tento způsob.

O co šlo v kauze Cambridge Analytica?

Cambridge Analytica byla Britská politická poradenská firma, která se specializovala na analýzu dat a strategickou komunikaci pro volební kampaně.

Cambridge Analytica nelegálně získala osobní údaje až 87 milionů uživatelů Facebooku prostřednictvím aplikace s názvem „This Is Your Digital Life“. Aplikace shromažďovala údaje nejen od uživatelů, kteří ji používali, ale také od jejich přátel na Facebooku, což vedlo k masivnímu sběru dat.

Shromážděná data byla použita k vytvoření psychologických profilů voličů. Tyto profily pak byly využity k cílené politické reklamě a k ovlivňování veřejného mínění během různých volebních kampaní, včetně prezidentských voleb v USA v roce 2016 a referenda o brexitu ve Velké Británii.

Skandál byl odhalen bývalým zaměstnancem Cambridge Analytica Christopherem Wylie, který promluvil o praktikách firmy. Toto odhalení vedlo k obrovskému pobouření veřejnosti, právním vyšetřováním a zásahům regulátorů. Facebook čelil značné kritice za to, že neochránil data svých uživatelů a musel zaplatit pokuty a čelit přísnějším regulacím.

Skandál měl dalekosáhlé důsledky pro ochranu osobních údajů a soukromí na internetu. Zvýšil povědomí o rizicích spojených se sdílením osobních údajů na sociálních sítích a vedl k přijetí přísnějších zákonů na ochranu osobních údajů, jako je například GDPR (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů) v Evropské unii.

Jak fungovala aplikace „This Is Your Digital Life“?

Aplikace se prezentovala jako psychologický test a uživatelé, kteří ji používali, museli udělit souhlas s přístupem k jejich osobním údajům na Facebooku.

Tato aplikace nejenže sbírala data o uživatelích, kteří ji používali, ale také měla přístup k datům jejich přátel na Facebooku. To znamená, že pokud jeden uživatel povolil aplikaci přístup, Cambridge Analytica mohla získat informace i o všech jeho přátelích, aniž by s tím tito přátelé souhlasili nebo o tom věděli.

V té době měl Facebook API, které umožňovalo vývojářům aplikací přístup k velkému množství osobních údajů uživatelů. API poskytovalo přístup nejen k veřejným informacím, ale i k soukromým datům, jako jsou lajky, přátelé, příspěvky a další interakce na Facebooku.

Před rokem 2014, kdy Facebook zpřísnil svá pravidla, měli vývojáři aplikací možnost přistupovat k datům přátel uživatele, což výrazně zvyšovalo množství získaných informací. To znamená, že i když aplikaci použilo jen několik stovek tisíc uživatelů, mohlo to vést k získání údajů o desítkách milionů dalších lidí.

Opatření, která Facebook zavedl

Facebook čelil kritice za to, že jeho tehdejší API umožňovalo široký přístup k osobním údajům bez dostatečné kontroly a ochrany soukromí. Proto omezil přístup k datům prostřednictvím svého API. V současné době je mnohem obtížnější získat osobní údaje uživatelů Facebooku ve stejném rozsahu a způsobem, jakým to udělala Cambridge Analytica.

Meta (Facebook) nyní výrazně omezuje přístup aplikací k osobním údajům uživatelů. Aplikace mohou získat pouze data, ke kterým jim uživatelé explicitně udělí souhlas, a to pouze data toho uživatele, nikoliv jejich přátel. Jak to funguje prakticky ale nevím, protože jsem z Facebooku odešel už před lety a nechci se tam vracet jen kvůli tomu, abych zkoumal jeho aktuální prostředí a možnosti. Předpokládám, že pokud uživatelé aplikaci chtějí použít, stejně nakonec podlehnou a přístup k datům aplikaci umožní.

Nicméně to vypadá, že Facebook podnikl kroky k zamezení hromadného sběru dat jeho uživatelů. Ale jak je vůči tomuto problému imunní Fediverse? Tedy aplikace jako například Mastodon, kde uživatel jakékoliv instance může vidět příspěvky jakéhokoliv uživatele, z jakékoliv jiné instance (pokud není blokovaný).

Jaká opatření nabízí Fediverse?

Uživatelé Fediverse mohou nastavit, zda jejich příspěvky budou veřejné, dostupné pouze pro jejich sledující, nebo pro vybranou skupinu uživatelů. Veřejné příspěvky jsou dostupné pro každého, kdo má přístup na Fediverse, což zahrnuje i různé instance.

Pokud jsou příspěvky veřejné, může je číst kdokoli, kdo má přístup k Fediverse. To znamená, že je možná analýza trendů a chování uživatelů na základě jejich veřejných příspěvků.

Pokud uživatel nastaví své příspěvky jako soukromé, teoreticky se tím může připravit o sledující. Pro ostatní je obtížnější zjistit, že vytváří zajímavý a užitečný obsah. Navíc to je ochrana proti hromadnému sběru dat pouze dočasná. Je jen otázkou času, kdy uživatel umožní sledování nějakému dobře maskovanému robotu.

V principu je možné vytvářet nástroje pro sledování a analýzu veřejných dat na Fediverse. Ukázal nám to Martin Malý, známý též pod přezdívkou Adent, který během několika hodiny vytvořil seznam nejaktivnějších uživatelů českého Fediverse (nyní již pod správou někoho jiného) a dále doplnil témata, kterým se daný uživatel věnuje (témata pocházejí z hashtagů, které o sobě uživatel sám na Mastodonu vyplnil).

Shrnutí

Veřejné příspěvky na platformách jako Mastodon jsou přístupné komukoliv, včetně automatizovaných nástrojů (robotů), které tato data mohou sbírat a analyzovat.

Obsah veřejných příspěvků může být analyzován za účelem zjištění názorů, postojů a nálad uživatelů vůči různým tématům, včetně politických.

Pokud robot získá přístup k vašim soukromým příspěvkům tím, že se stane vaším sledujícím, může to představovat riziko pro vaše soukromí.

Sběr obsahu: Roboti mohou procházet veřejné příspěvky a ukládat data pro další analýzu. To zahrnuje textové příspěvky, komentáře, lajky a další interakce. Současné AI modely navíc začaly umožňovat automatickou analýzu obrázkového obsahu.

Sentimentová analýza: Automatizované nástroje mohou analyzovat text příspěvků za účelem určení sentimentu (pozitivní, negativní, neutrální) a identifikace klíčových témat.

Profilování: Na základě historie příspěvků a interakcí lze vytvářet psychologické profily (Big Five) uživatelů, doplněné o jejich politické názory, preference a postoje.

Detekce trendů: Analýza velkého množství příspěvků může odhalit širší trendy a nálady ve společnosti.

Proč si myslím, že je to problém?

Ve Fediverse existuje reálné riziko sběru a analýzy veřejných příspěvků za účelem vytvoření psychologických profilů a cílení politických témat, podobně jako tomu bylo u Cambridge Analytica. Čím více uživatelů ve Fediverse bude, tím větší toto riziko bude. Díky tomu, že si kdokoliv může vytvořit vlastní instanci, může vzniknout rozsáhlá síť nenápadných robotů, pracujících pro jednoho zadavatele. Díky decentralizaci nebude možné dohledat, že tito roboti spolupracují.

Už moje data někdo sbírá?

Hromadně nejspíš ještě ne. Mastodon má v tuto chvíli asi 15 milionů uživatelů (robot@mastodonusercount@mastodon.social), u kterých by šlo analyzovat jejich příspěvky. Nemyslím si, že se v tuto chvíli vyplatí analyzovat tak malou a specifickou skupinu „podivínů“ ve Fediverse. Stačí jeden pohled a hned má člověk představu, jaká skupina lidí se ve Fediverse vyskytuje.

Ve srovnání s Threads, které se chce připojit do Fediverse, je to zanedbatelné množství. V srpnu 2024 mělo Threads 200 milionů aktivních uživatelů. To už bude dostatečně různorodá skupina. S množstvím uživatelů bude růst i množství jejich příspěvků a interakcí, bude to dostatečně reprezentativní vzorek společnosti, díky kterému půjde odhadnout nálada ve společnosti. Takže je jen otázkou času, kdy sběr a analýza dat začne.

Jak se bráním sběru dat já?

Abych pravdu řekl, nijak zvlášť se nebráním. Jako uživatelé budeme vždycky tahat za kratší konec. A jako tvůrce obsahu to mám ještě složitější. Buď se do relevantních aktuálních témat zapojím a budu vidět nebo budu takticky mlčet, nic nenapíšu a nikdo mě nebude znát.

Ostatně taktika nic nezveřejňovat, nic nekomentovat ani nelajkovat je asi jediný způsob, jak sběru dat zamezit. Proto jsou tak časté příspěvky (a nadpisy článků) plné negativních emocí. Negativní emoce vás donutí reagovat a zapojit se. Některé příspěvky jsou tedy záměrně provokující a polarizující, aby se lidé hádali a šla snadněji analyzovat nálada a názory uživatelů.

Na sociálních sítích by se ale nemělo mlčet, lepší je reagovat na správné věci, být užitečný a přemýšlet.

Moje desatero pro chování na sociálních sítích Nechlub se, inspiruj Nemachruj, pomáhej Nepodporuj šíření virálního obsahu Než nasdílíš, přemýšlej proč a za jakým účelem to někdo vytvořil Pozor na co reaguješ, každá tvoje akce zvyšuje dosah Nekrm trolly. Poznáš flame téma? Nezapojuj se do něj Sleduj ty, co nešíří polarizační obsah Sleduj ty, co sdílejí „novinářsky kvalitní“ média Odkazuj a zvyšuj dosah užitečným Digitální stopa = uhlíková stopa. Každý bajt žere energii, ať je tvůj bajt užitečný Zdroje a doplňující informace k tomuto tématu

„Novinářsky kvalitní“ média lze definovat například takto https://www.nfnz.cz/rating-medii/

Datový vědec jménem Aleksandr Kogan, pracující pro britskou vojenskou konzultační firmu Cambridge Analytica, shromáždil přes 87 milionů přímých zpráv uživatelů Facebooku, novinek a příspěvků, tato data byla poté použita pro cílenou politickou reklamu během Brexitu a politické kampaně Spojených států v roce 2016.

O kousek jiný pohled nabízí článek „Proč jen blokování Meta’s Threads nebude stačit k ochraně vašeho soukromí, jakmile se připojí k fediverse„. Upozorňuje na kyberšikanu některých menšin, které následně odešli pryč z Facebooku. Tito lidé už nechtějí, aby se jejich jméno, natož pak příspěvky, dostaly znovu k lidem, před kterými z Facebooku odešli.

Seznam instancí (adminů instancí), kteří so rozhodli, že budou Threads blokovat naleznete na https://fedipact.online/

Meta ve své výroční zprávě (10-K) z roku 2022 i 2023 píše: „Pokud se nám nepodaří udržet stávající uživatele nebo přidat nové uživatele nebo pokud naši uživatelé sníží míru interakce s našimi produkty, naše příjmy, finanční výsledky a podnikání mohou být významně poškozeny.“ To znamená, že META hledá nové cesty, jak získat další uživatele.

Odtud jsem čerpal hlavně odkazy na další zdroje a pravděpodobně jsem přebral i nějakou nosnou myšlenku článku. https://www.linkedin.com/pulse/threading-argument-fediverse-patrick-delaney/

The post Zopakuje Fediverse úspěch Cambridge Analytica? appeared first on TátaGeek.blog.

Clay McLeod Chapman nám v Požíračích duchů přináší v podstatě příběh starý jako lidstvo samo. Erin pozná na vysoké tajemného umělce, Silase, a společně s dalšími dvěma kamarády, Amarou a Tobiasem, se sjíždí pomocí LSD a jiných různorodých mňamin dokud nenastane čas, aby se z nich stali zodpovědní dospělí. A ačkoliv u Erin by tahle ambice byla, Silas je neustále na cestě mezi léčebnou, relapsem a jejím gaučem.

Tentokrát je to s ním ale mnohem horší. Silas, celý život posedlý touhou spatřit ještě jednou svoji matku, která zemřela při autonehodě, pravděpodobně jede na něčem mnohem horším než doposud.

Vše se zlomí ve chvíli, kdy Erin konečně rupnou nervy a rozhodne se po další neúspěšné odvykačce svého manipulativního ex vyhodit z bytu. Den nato je mrtvý, ale ještě předtím stihne Erin poslat vzkaz, aby ho našla a spojila se s ním.

A tady to máme! V podstatě klasický antický mýtus o Orfeovi a Eurydice. Jen s tím rozdílem, že Orfeus (Erin) v tomto případě nemusí putovat podsvětím, ale stačí, aby se nechal(a) posednout prostřednictvím nové drogy, jíž se říká Duch. A taky… no… Orfeus nemusel vyzvracet Eurydiku v podobě ektoplasmy, aby se s ní mohl jen na chvíli setkat.

Jenomže pak jsou tu ještě další přízraky. Revenanti bez domovů bloudící ulicemi, které uživatelé Ducha přitahují a kteří udělají cokoliv, aby z nich slízali všechno, co byť jen esenciálně, připomíná život, o nějž dávno přišli.

Duchové v knize, stejně tak jako obecně v současnosti, už nejsou jen kdysi živí lidé trýznění na věčnost, ale nosné symboly. V tomto případě jde o závislost, žal ze ztráty a útěk před toxickým vztahem nebo strachem ze změny. V kombinaci s chováním těch, kdo se je snaží vyvolat, dostáváme kontrast vytvářející strach z něčeho, co po dočtení knihy neodezní jako dopaminová odměna z toho, že jsme zvládli nadpřirozeno, které v reálném životě nepotkáme. Naopak, nějakou dobu přetrvá a donutí vás přemýšlet nad tím, jestli ten divný pan smažka onehdy v noci na Karláku procházel jen špatným tripem, nebo se ho dotýkalo něco, co my nemůžeme vidět.

Z nepochopitelného důvodu mají Požírači duchů na českých knižních portálech nízké hodnocení kvůli nesympatickým postavám a nechutným scénám, jako by čtenáři zapomněli, že strach nemá být příjemná emoce. Stejně tak závislost na drogách. Vykreslení postupného propadu Erin pod vliv Ducha jen proto, aby se znovu shledala s těmi, které ztratila, působí důvěryhodně a znepokojivě, takže pokud jde čtenáři o jednorázový bubuefekt, bude zklamaný. Jen chci říct, že probohasvatýho, pokud máte dojem, že jste byli znechuceni u knihy o drogách a posmrtném životě, kde se po aktérech sápou zpola rozložené mrtvoly, autor dosáhl toho, co chtěl a měl by za to dostat body navíc.

Tolik k obhajobě knihy, u které můžu říct, že jsem se nikde dlouho nezasekl, tempo bylo rychlé, čtivé. Ale právě ta přímočarost je něco, co jí trochu ubírá na kráse, ačkoliv vzhledem k mentálnímu stavu protagonistky je pochopitelná. Ono přece jenom, když se dostanete do sekty, co si vypěstuje závislost na houbě, která vám dovolí vidět vaše zesnulé milované, přepínáte jen mezi módy utéct před realitou/přežít.

Dále bych pak možná vytknul závěrečný villain speech, k němuž dojde při odhalení, kdo vlastně stojí za celým komplotem distribuce Ducha a co je jeho cílem. Je to téměř bondovsky archetypální a trochu to kazí dojem plynulého přechodu k uspokojivému klimaxu. Stejně tak po chvíli začnete tušit, jak se asi Duch pěstuje a co je jeho hlavní esencí.

Požírači duchů nejsou pro každého. Anotace sice slibuje devadesátkový nihilismus s nádechem Klubu rváčů a Donnieho Darka, ale na tato dvě díla můžete zapomenout. Je to spíš Šestý smysl na houbičkách. Jednorázový tripík, co sice není ztráta času, ale po chvíli postupně odezní. Ale přesto ve vás zanechá občas se vynořivši mikroobavu z toho, kolik přízraků si v sobě vlastně neseme.

Clay McLeod Chapman: Požírači duchů

Vydal: Laser, 2024

Překlad: Roman Lipčík

Počet stran: 344

Cena: 295,- Kč

Už v novele V pekle jsme všichni Hébert se mohl čtenář přesvědčit, že Madla Pospíšilová Karasová to se slovy umí a své postavy nešetří. Němý křik, ukrývající v sobě třináct povídek, už obálkou napovídá, že ani tentokrát to nebude čtení pro citlivky. Není to poprvé, kdy u nakladatelství Golden Dog vychází sbírka povídek, která má čtenářům představit horor ve všech podobách. Ať už to byl záměr i tentokrát, nebo ne, Němý křik by mohl nést podtitul ‚Třináct podob hororu‘. Každá povídka se kloní k jinému subžánru – některá jde více do sci-fi, jiná pracuje se zažitými hororovými náměty. Najdete tu bizarro jako ulité i těžký životní příběh, který si s hororem může podat ruku. Štěstí je optimistický název povídky, která na čtenáře vykoukne jako první v pořadí. S nádechem sci-fi a trochu rozevlátým dějem spoléhá na čtenářovu představivost a domýšlení nevyřčeného. Nemusí všem sednout svým stylem, ale ti hloubavější si v ní mohou mezi řádky najít to své. Dalším kouskem více tíhnoucím ke sci-fi je Polibek Venuše. Ti, kteří věří, že nejsme ve vesmíru sami, se v této povídce dozvědí, že návštěva ze sousední planety nemusí být tak očividná. A malí zelení mužíčci nemusí být ani zelení, ani podobní mužíčkům.

Chtělo by se říct, že Válečníci Azerothu jsou tu čistě k potěše fandů populárního „Wowka“. Ale to není tak úplně pravda – fandové si sice užijí příběhy o něco víc, protože znají souvislosti, ale v každém příběhu je výchozí situace jemně nastíněna, takže i neznalci se budou alespoň v hrubých obrysech chytat. A píšu to především proto, že i „nehráči“ v téhle sbírce kratších komiksových příběhů mohou najít mnoho zajímavého, takže by byla škoda, aby ji minuli.

Troufnu si říct, že většina povídek v knize má to, co ocení všichni milovníci epické fantasy. Rozehrává se situace kdy povstává pekelná horda a hrozí zaplavit svět. Povstávají hrdinní obránci, fanatičtí nebo naopak zbabělí sympatizanti… Jinými slovy: dostanete silné, charismatické hrdiny ocitající se většinou v situaci, kdy musejí udělat obtížné rozhodnutí a jsou tlačeni na hranici svých možností. Příběhy tak díky nutnosti vybrat si vyznívají naléhavě, a čtenář dostává to, s čím má podvědomě Warcraft spojený – „velké události“ (i když jde většinou spíše o jejich předzvěsti či náznaky), kvalitní příběh a situace, na kterých mnohé závisí.

Postupně se spolu s různými a různorodými hrdiny proplétáte událostmi tří herních datadisků (Warlords of Draenor, Legion a Battle for Azeroth) v celkem jedenácti povídkách. Jak již bylo řečeno: scénáře jsou vydařené a mají jiskru. Pro znalce je na počátku příběhu vždy uvedeno kdo – ať již frakce, nebo přímo postava – je hlavním hrdinou daného příběhu. Nahlédneme mezi orky, budeme svědky bojů a utváření aliancí i politických her před a během invaze a ponoříme se do minulosti některých známých postav, které ovlivní budoucnost. Záměrně nejdeme příliš do detailu, fanoušci Warcraftu si zalistují na stránku s obsahem a budou mít jasno, ale tenhle podařený komiksový sborník má obrovský potenciál nalákat i nováčky bez znalosti herního universa!!

K dobrému příběhu patří i kvalitní kresba.  A ta opravdu nechybí. Vše začíná od obálky… A když k tomu přidáme pevné desky, křídový papír a kresbu, která svým stylem ke světu Warcraftu dokonale pasuje, je radost už jen knihou listovat.

Na kresbě je znát, že se v příbězích vystřídalo několik různých kreslířů. Rozdíly ve stylu jsou viditelné, ale vždy se jedná o sytě barevné a především dokonale detailní obrazy, které umělci nacpali do malých rámečků a doplnili bublinami. Bojové scény mají dynamiku, přemýšlivé zase skvěle vyznívají. Tady zkrátka platí, že forma dokonale „prodává“ obsah, dodává mu na důrazu a pomáhá vyvolávat emoce. A i to je věc, která se s Warcraftem neodmyslitelně pojí.

Mnohé napoví i skicář na konci knihy a je škoda, že chybí pár slov o jednotlivých scénáristech a kreslířích.

Válečníci Azerothu jsou přesně tou knihou, na které si v souvislosti s epickou fantasy pochutnáte bez ohledu na to, zda jste jejím milovníkem nebo navíc také fandou Warcraftu. Kniha má jen jedinou chybu: některé příběhy končí možná až příliš brzo a čtenář by chtěl víc. Ale to nic nemění na tom, že Válečníci Azerothu patří k tomu nejlepšímu a nejpůsobivějšímu co zatím z Warcraftího univerza v češtině vyšlo.

World of Warcraft: Válečníci Azerothu

Scénář: Andrew Robinson, Robert Brooks, Matt Burns, Micky Neilson, Raphael Ahad, Cynthia Hallová, Steve Danuser, Christie Goldenová

Kresba: Ludo Lullabi, Nesskain, Alex Horley, David Kegg, Linda Cavalliniová, Emanuele Tenderini, Suqling, Antonio Bifulco, Miki Montlló

Překlad: Zuzana Komprdová

Vydal: CREW, 2024

Počet stran: 164

Vazba: vázaná

Cena: 489 Kč

Ukázkou si můžete zalistovat ZDE

Jak jste si možná všimli, mám rád záhady a tajemno. Nejenže o nich rád čtu a občas tu i referuji, ale jsou nedílnou součástí prakticky všech mých knih. A tak jsem se rozhodl napsat i o svých přímých setkáních se záhadnými úkazy. Poštěstilo se mi to prozatím ve dvou případech.   Poprvé se to stalo ještě v dobách mého dětství. Tehdy, bylo mi asi devět let, jsme se s matkou dostali do tíživé situaci a museli jsme nějaký čas žít na faře v jihočeském městečku Husinec (rodiště mistra Jana Husa). Nejprve jsme v této staré rozlehlé dvoupatrové budově bydleli sami a musím přiznat, že to bylo tajuplné, moje dětská fantazie tam pracovala na plné obrátky. A také si pamatuju na zimu – stěhovali jsme se tam totiž v lednu 1996 a tehdy byla stará kamenná budova nevytopená, takže chvíli trvalo, než kamna roztopila dvě místnosti, co jsme s matkou obývali. Ale na to teplo starých kachlových kamen jsem nezapomněl dodnes. Kam se hrabě ústřední topení! Také nás občas v noci probudilo dupání na půdě – a ta půda byla skutečně rozlehlá, když jsem se tam občas vkradl, měl jsem malou dušičku –, ale to jsme přisuzovali krysám anebo kuně. Také

Hlavně neztrácet hlavu. Vždyť jako bezhlavý jste pořádně omezený. Tělo je bezmocné a samotná hlava se jen těžko bude pohybovat. Možná si říkáte, co to blábolím, bez hlavy jste přece mrtvý. V komiksu jsem ovšem viděl a četl, jak samotná hlava žije a mluví. Fakt! Lednička plná hlav je přímým pokračováním komiksu Košík plný hlav od Joea Hilla (první díl ilustroval Leomacs). Ten překvapivě není autorem druhého dílu, nýbrž pouze konzultantem. O scénář pokračování se postaral Rio Youers. Na konci prvního dílu krvavého příběhu zůstala magická vikingská sekyra na dně moře. Pokud jste někoho touto sekerou dekapitovali, dotyčného hlava žila dál. Lednička plná hlav na to plynule navazuje. Začíná tím, jak banda maskovaných zločinců přepadne rodinu, která vlastní další zbraň (tentokrát meč) vikingského původu. Ta dokáže absolutně paralyzovat toho, kdo jí je zasažen. Přitom však dotyčný vše cítí. Následně v příběhu sledujeme pár mladých lidí, kteří přijeli na Brody Island na dovolenou. Záhy se dostanou do křížku s partou motorkářů. Ti po nich jdou a situace eskaluje na člunu, když na oba zaútočí žralok. Objeví však červenou záři, která vychází z hloubky. Na dně naleznou sekeru a tou se jim podaří utnout hlavu žraloka. Světe, div se… Hlava stále kouše

Co dává právo člověku, aby si myslel, že může mít absolutní moc nad jinými? Je to jeho postavení, síla, pocit celkové nadřazenosti, anebo jen vnitřní porucha způsobující a živící tuto zhoubnou domněnku, kterou jsou někteří navíc schopni i zrealizovat? Co mají společného Stacia, Alex a Kammie? Jedná se o tři dívky z různých věkových skupin. Stacia by za normálních okolností právě maturovala, Kammie je ještě dítě a Alex je svým věkem někde mezi nimi. Společně nedobrovolně obývají podkrovní pokoj. Jsou majetkem pasáka Doca a sexuálními hračkami bohatých zvrhlíků, kteří se ve společnosti prezentují jako spořádaní a bohabojní otcové rodin. Všeho je však do času a dívkám se podaří využít situace k útěku. Povede se jim však skutečně utéct od veškerých bolestných ran, co jim jiní způsobili na duši? Americký spisovatel Chad Lutzke se v novele Bledá trojka věnuje strastiplné cestě tří dívek za znovunabytím svobody. Tu fyzickou se jim podaří vybojovat již na samém začátku příběhu. Problém nastává s něčím jiným. Dokážou vůbec překročit práh domu, který je pro ně stejně neznámý a nový jako pocit z toho, že musely zabít svého věznitele, aby se osvobodily? Vždyť po léta znaly skutečně dobře jen ten podkrovní byt,ve kterém trávily volný čas,

Město Práh přežilo apokalypsu, zároveň je metropolí, která se nám může zdát povědomá. Ale především je Práh hrdinou románu básníka a spisovatele Petra Urbana. V knižním světě nejsi nováčkem, na kontě máš sbírku básní a povídkami Prkna, co znamenají sněť a Beze jména jsi přispěl do sborníku Úsvit nových bohů. Ovšem poezie nebo povídka jsou úplně jiný sport než asi čtyřsetstránkový román. Jaká byla tvoje cesta k Práhu? Dlouhá a trnitá, plná probrečených večerů, že je to k ničemu, a nadějných rán (smích). Začalo to všechno moji láskou k psaní, prvními povídkami a básněmi… Úplně na počátku vlastně byla Martina Dari Antonín a její pobídka, ať zkusím něco napsat do soutěže O lahvičku miruvoru – a tak jsem s minimální znalostí Silmarillionu sepsal Věčnost a dotáhl to na druhé místo. A medaile motivují, no (smích). Pak přišel kurz tvůrčího psaní s Luckou Lukačovičovou, který mi moc pomohl, další soutěže, povídky úspěšné i odmítnuté (a kolik!), pak asterionské sborníky povídek z Dračího doupěte… A až po tomhle všem jsem vytáhl ze šuplíku starý projekt, který jsem z Akonu přejmenoval na Práh, změnil ho skoro celý a vytvořil z něj knihu o hrdinech, kteří mě sice někdy štvali, ale většinu času mě hrozně