Zdá se, že březen přeje hlavně fanouškům filmového hororu – podle počtu titulů z tohoto žánru v nabídce. Redaktoři ovšem velice dobře vědí, že ne každý tomuto žánru holduje, takže ani ostatní nepřijdou zkrátka. Především co se týká literárního koutku, kde si každý zaručeně najde to pravé, co ukojí jeho fantastické choutky.

Na hororové vlně

Březnové číslo otevírá Alexandra Petáková s filmovou adaptací románu Andyho Weira s názvem Spasitel. Tento spisovatel má na svědomí mimo jiné i oblíbeného Marťana, jemuž se též podařilo dostat na stříbrná plátna. Alexandra proto nabízí menší vhled do pozadí vzniku obou těchto filmových počinů, a protože se Spasitel chystá do kin, tak samozřejmě nechybí ani pozvánka.

Zdá se, že březen přeje hororovým příběhům vzhledem k tomu, že například Jiří Pavlovský přináší recenzi adaptace oblíbené herní série Silent Hill: Noční můry, který, jak se zdá, ocení primárně fanoušci her. Dále se tento redaktor podíval na zombie horor 28 let poté: Chrám z kostí a sci-fi thriller Důkaz viny. Na děsivé vlně jedou i Vendula Kreplová s Ozvěnou a Pavel Suchý s Primátem.

Vendula Kreplová se také společně s Karlem Ryškou podělila o fenomén jménem Stranger Things. Karel si vzal na starost nostalgické vzpomínání na tenhle jedinečný seriálový kousek a Vendula přináší rozhovor s Jamiem Campbellem, představitelem hlavního záporáka Vecny.

Rozděl a panuj

Hororové téma se přelilo i do literární sekce, kde se o něj postaral Jiří Popiolek v podobě románu Johnatana Edwarda Durhama s názvem Údolí Winterset. Krom děsivých příběhů je v nabídce i akční fantasy z renesanční Itálie Stvrzeno stříbrem, prvotina Jamese Logana, kterou představuje Jan Nohovec.

Jak se zdá, tak literární sekci opanoval Martin Bečvář, který se postaral hned o několik kousků. Jedním z nich je postapo román od osvědčeného dua František Kotleta/Kristýna Sněgoňová. Tahle dvojka totiž obohatila svou sérii Atomové šelmy o nový kousek s podtitulem Aréna. Vzhledem k tomu, že je Martin věrným čtenářem Honzy Slívky, tak akční nářez s všeříkajícím názvem Zombiekarnace nemohl připadnout do rukou nikomu jinému. Stejně tak si vzal na starost povedené LitRPG – Konec světa podle Carla od Marra Dinnimana.

Martin není ovšem jediný, kdo se v březnu činil, protože je tady taky Kateřina Hajžmanová, která v množství přečtených knih nezůstává pozadu. Připravila si třeba recenzi temné romantasy Střepy stříbrného stonku, druhý díl série Květ z křišťálu, v níž se autorka od Sarah A. Parkerové rozhodla převyprávět pohádku o Locice. Dále se postarala o novinku Penny Coleové s názvem Žár Věčného plamene, třetí díl tetralogie Prokletí Spřízněných. Krom romantasy si Katka ovšem dopřála i nějakou to cozy fantasy. Tu reprezentuje zkušený Travis Balldree s Bandity & břitmistry. A nakonec Katka přelouskala ještě Divokou lovkyni Emily Lloyd-Jonesové.

Ostatní členové pevnostní posádky, ale také přispěli svou troškou do mlýna. Monika Dvořáková si připravila recenzi Stínové Nevěsty od Shelby Mahurinové. Do vod české fantastiky vstoupila Lucie Procházková, která se soustředila na fantasy špionážní thriller Zdeňka Schreila s názvem Ostří temnoty. Redaktor Wojta Běhounek se zase soustředil na postapokalyptickou řežbu V propastech stínů od Engelberta Prima. Pevnostní vládce, Martin Fajkus, upozorňuje na romány U Hlavy mantichory od Jakuba Hozy a Rudý bohatýr od Markéty Klobasové. A k tomu si jako bonus můžete rovnou dopřát i ochutnávku ze světa bohatýra, protože se v březnovém nachází povídka Neztrácej hlavu, v níž hraje hlavní roli ruský vojevůdce Žukov z alternativní reality. O tom reálném se poté rozepsala Františka Vrbenská ve svém historickém okénku.

To ostatní

Komiksový koutek nabízí příběh nové generace želvích ninjů v kousku s názvem Želvy ninja: Poslední rónin – Revoluce, který si vzal na starost Martin Fajkus. V nabídce je ovšem i poněkud peprný kousek Druuna s pořadovým číslem čtyři. Tu doporučuje Martin Kužel. A nakonec ještě historicky laděný Žalozpěv Ztracených zemí 1, o němž se rozepsal Jakub Zahradník.

Videoherní sekce je tentokrát velice strohá, ale nabízí seznam TOP titulů z minulého roku, které by neměli ujít pozornosti všem pařmenům a pařmenkám. Samozřejmě se nezapomnělo ani na deskoherní nadšence, na které čeká Jakub Zahradník s karetkou Asterix a spol. a budovatelskou záležitostí s názvem Shrinkopolis. Jakuba doplňuje Filip Gotfrid, s nímž se hráči mohou pustit do stavby pražského orloje v deskovce Orloj: Srdce staré Prahy.

Tak jako obvykle je i březnové číslo nacpané řadou zajímavých titulů, které si určitě zaslouží pozornost a bezesporu si každý najde něco, co mu padne do noty. Ale pokud náhodou ještě váháte, tak vás třeba zlomí nabídka povedeného článek Roberta Waschky na téma realističnosti šermování v oblíbeném Zaklínači.

A nebo příloha, kterou je tentokrát první díl Komiksového Clashe, ve kterém se zaměříme na boj tajnými zbraněmi proti tajným zbraním, a přitom se projedeme na vepři…

V nové povídce ze Sci-fi dílny Ondřeje Neffa zavádí Tomáš Krafka čtenáře do alternativní historie ČSSR, kde se socialistická kosmonautika střetává s něčím, co lidé nikdy neměli probudit.

Fantasy Planet ve spolupráci s Digineff uvádí:

Hnízdo pro vlast

© TOMÁŠ KRAFKA

ČSSR military sci-fi, alternativní historie

Průvodní komentář Ondřeje Neffa:
Do naší SF dílny poslal Tomáš Krafka pěknou povídku.
Přečtěte si ji, zítra k tomu přidám svoje pozorování.
Jde o drsnou military, takže si čepici raději přetáhněte přes uši, je to jízda.
Aston

Hnízdo pro vlast

Vesmír je hluboce temný. Černý a purpurový.
Nekroticky zelený. A taky šedý.
Šedý jako popel po něčem, co dohořelo. Vesmír je za průzorem transportéru. Všepohlcující nekonečno, kde marno mi hledat naději. Hvězdy už dávno nejsou krásné. Jsou to díry. Studené oči příšer ve tmě.
Motor monotónně vibruje. Každá vibrace se mi zavrtává do zubů. Zařezává do kostí. Hryže do myšlenek.
Nad hlavou bzučí rudý nápis:

ZA VLAST – ZA SOCIALISMUS – ZA VÍTĚZSTVÍ VE VESMÍRU
Barva je stejná jako v celách před třemi lety. Jen mříže jsou teď jiné, pomyslné a dvě. Tu momentální představují kovové útroby bachratého transportéru. Tou trvalou je můj úděl trestance – zoufale statický a nepochybuji, že nakonec taky věčný.
Jmenuju se Heliodor Havránek a jsem teď jedním z osmi. Osm čísel v šedých skafandrech. Jména zůstala dole na Zemi, spolu s rozsudky. Na levém rameni máme malou vlajku a pod ní identifikační kód. Já jsem 48-335-1. Jednička na konci mojí identifikace neznamená, že jsem tady nejlepší. Označuje, že někdo musí jít první.
„Pionýr-3 vstupuje do vizuálního dosahu,“ ozve se z reproduktoru hlas bez pohlaví.
Nakloním se k průzoru.

Stanice Astrokomplex Gottwald. Visí nad kolonizovanou planetou jako zraněné zvíře. Jedno z ramen je utržené. Dokovací prstenec otevřený do vakua jako rozervaná tlama. Žádná navigační světla. Žádný pohyb.
Jen tma. Je rok 1994. Jsem na trpasličí planetě, které soudruzi přiřadili jméno KK-HL:JF-1. Kosmický Kombinát: Hrdina lidu Julius Fučík-1.
Hrozné.

Fučík-1 pod námi připomíná slepé oko. Zamlžené, oranžové, bez výrazu. Pod jeho mraky je metanový déšť a pod ním led a skála. Někde hluboko pod tím vším úl.
To nám samozřejmě nikdo oficiálně neřekl.

„Úderná jednotko, připravit se k výstupu. Vaše mise je čestná. Republika si vaší oběti váží.“
Oběti.

To slovo použili i u soudu, když mi četli obžalobu za odmítnutí rozkazu a ty další. Rozvraceč státu, nepřítel socialismu, oběť kontrarevoluce. Kategorie 3, obzvlášť nebezpečný živel. Šance na převýchovu minimální, přesto je režim natolik lidumilský, že můžu odčinit své zločiny proti republice tvrdou dřinou u armády. Trestanecký sbor Žižka.
Zdánlivá naděje na jedné straně. Na druhé straně vynaloženo značné úsilí, abych naplno pochopil, že oběť je totéž co odpad a že trest smrti by mi ušetřil mnoho trýzně.
Můj důvod je známý. Důvody ostatních jsou podobné, politické. Pak jsou tu ale i jiné oběti. Provinili se například homosexualitou nebo vírou. Jiní jsou Židé a Cikáni. Další jsou skuteční zločinci. Vrazi, násilníci, převaděči, pašeráci.
Dokovací tunel je temný. Reflektory transportéru po něm sklouznou a světlo pohltí cosi lesklého, nepravidelného. Ne kov. Ne kabeláž.
Něco jiného.

Magnetické zámky zaklapnou.
Přetlaková komora mechanicky zasyčí.
Vnitřní dveře se těžce otevřou.
Tma za nimi je hustší než vesmír.

Vstoupím první. Útočná puška vz. 89 na mém rameni dodává méně jistot, než soudruzi garantují. Obohacené demoliční nálože a zápalně-tříštivé granáty poslední generace v sumkách u pasu mi poskytují trochu víc klidu.
Trochu…

Uvnitř to páchne. Ve vesmíru nemá být cítit nic. Jen recyklovaný vzduch a kov. Tady je ve vzduchu něco teplého.
Sladkého.
Těžkého.
Vlastní dech ve skafandru poslouchám rád, ale většina lidí ten zvuk nesnáší. Já měl vždy pro strach uděláno a naproti šel i tomu, před čím jiní utíkají.
Stěny jsou potažené tmavou vrstvou, která připomíná pryskyřici. Táhne se po podlaze i stropě, obtéká potrubí, prorůstá do spár. Jako kdyby stanice zarostla.
Světlo mé přilby dopadá na tělo.

Leží u přepážky. Skafandr je rozdrcený na hrudi jako promáčknutá plechovka. Helma je prázdná.
Ne rozbitá. Prázdná.
Za mnou někdo tiše zakleje.

Další tělo. Zorné sklo masky zastříkala krev. Zaschla a nevidíme tu lebeční omáčku uvnitř. Skafandr je v oblasti hrudníku rozervaný, žebra vyvrácená, tělní dutiny vyškrabané.
„Do rudý píči,“ slyším zaklít Šrámka. A tehdy to pocítím.
Těžké, pomalé zadunění někde hluboko v konstrukci stanice. Rytmus. Kov odpovídá kovu.
Nejsme tu sami.

Postupujeme pomalu. Každý krok je slyšet víc, než by měl. Zvuk se nese chodbami a vrací se k nám zkreslený.
Najdeme další těla. Roztrhaná. Rozmačkaná. Některá chybí úplně; zůstaly jen cáry skafandrů a krvavá stopa.
V centrálním modulu běží nouzové napájení. Obrazovky blikají. Vytáhnu datový modul z hlavního terminálu.
Záznamy jsou útržkovité.

Vrt do titanového podloží. Objev kaverny. Organické struktury. „Eusociální megafauna.“
Další záznam: „Reakce na vibrace a teplo.“ Další: „Projekt PERUN – fáze provokace.“ Provokace.
Stanice nestála jen nad nalezištěm nerostů. Stála nad hnízdem.
Někdo chtěl zjistit, jak rychle a jak silně bude kolonie reagovat na narušení.
„Bože chraň, vlezli jsme jim do hnízda,“ zašeptá někdo za mnou.
Neodpovím.
Protože to znovu zaduní. Tentokrát blíž.
Chodba před námi se mírně prohne. Kov kvílí, vrže, hnusně hvízdá.
A z temnoty servisního hangáru vystoupí tvor.

Je vyšší než já, tak o hlavu. Spíš o tři. Tělo segmentované, černý chitin lesklý jako mokrý kov. Čtyři končetiny zakončené hákovitými drápy, zadní pár silnější, přizpůsobený k odrazu. Hlava klínovitá, kusadla masivní.
Nepůsobí zmateně. Zastaví se.
Hodnotí nás. Pak vyrazí.
První muž padne bez výkřiku. Tvor ho sevře a prudkým trhnutím rozdrtí hrudník. Skafandr praskne jako skořápka. Krev se rozstříkne v rozpraš mikroskopických kapek.
Střílíme. Projektily odštěpují úlomky chitinu, ale nezastavují ho. Je rychlý. Příliš rychlý na svou velikost.
Utíkáme.

Tvora jsme zranili puškami. Ještě budeme žít.
Za námi duní kov.

Z osmi zůstáváme čtyři.
Zabarikádujeme se v řídicím modulu. Přes bezpečnostní kamery sledujeme pohyb v chodbách.
Ne jeden. Tři.
Tak pět.

Pak už to nepočítám. Různé velikosti.
A mezi nimi něco většího.

Masivní silueta, která se pohybuje pomalu. Ostatní se jí vyhýbají.
„To je královna?“ zeptá se profesor Čvandrlík. Býval rektorem na Leninově všetechnické univerzitě v Liberci.
„Nemyslím si,“ řeknu. Mám jistou zkušenost. „To bude velení. Důstojník.“
„Jaj, Boha Mário,“ zanaříká Absolon.

Martincin upouští pušku a chytá hlavu do dlaní. „Teraz skapem,“ slyším ho zoufat si, „muselo to byť, muselo, muselo, muselo! Ach Janka… čo budeš robiť s deťmi? Moja Janka… Kubo… Natka…“
Záznamy potvrzují to, co už tušíme. Vedení vědělo o inteligenci kolonie. Chtěli ji vyprovokovat k útoku, aby mohli modelovat její obranné reakce. Aby zjistili, jak ji vyhnat z podzemí.
Jak ji nasměrovat.
Jak ji použít.

Víme, že mimo indické těžební platformy jsou na opačném pólu Fučíka-1 i mikrokolonie Francouzů a Britů. Základny tam staví i vesmírní mariňáci Spojených států.
Bože.

Najdu ještě jeden soubor. Do hajzlu, to snad ne…
Transport sirotků z pracovních táborů. „Biologický personál – nízká ztrátová hodnota.“
Děti byly převezeny na stanici krátce před incidentem. Návnada.
To nám stačí.

Než odejdeme, profesor Čvandrlík ještě nachází to vůbec nejúžasnější. Tahá to z kapsy těla, které má velitelské frčky.
Velitelský tablet.

Naděje má najednou tak zřetelné obrysy jako už dlouhé roky ne.
Teď je čas zmizet.

Zůstaneme jen dva. Já a profesor Čvandrlík.

Absolona dostal mrštný hmyz. Povedlo se nám štíhlého lovce zabít, ale Absolonovi už pomoci nebylo. Martincin šel pak poslední a plakal.
Nikdo neviděl, když sám sebe střelil do hlavy.

V sumce u pasu mám už šest identifikačních známek.

Snažíme se dostat k reaktoru. Profesorův plán je jednoduchý. Přetížit jádro. Zničit stanici. Zničit úl pod námi. Prý to dokáže. Má teď tablet velitele Astrokomplexu Gottwald. Velitel zůstal přihlášen. Stačí se dostat do velínu reaktoru a udělat vše potřebné.
A pak to stihnout k transportéru…

Režimní rehabilitace našich osob a tituly hrdinů čekají.

Naděje v socialistickém kosmu ale chutná jaksi trpce a má pachuť falše.
Přesto…

Chodby jsou už skoro celé pokryté pryskyřicí. Vzduch je teplejší. Těžší.
Vstoupíme do centrální šachty.

K velínu zbývá poslední stovka metrů. Už jen jedna zatáčka.
Tam ho uvidím.
Toho velkého.

Je téměř tři metry vysoký. Tělo robustní, pancíř silnější než u ostatních. Hlava širší, oči hlubší, temnější a… znalejší.
Nestojí v útočné pozici.

Stojí mezi námi a něčím na podlaze. Světlo mé přilby dopadne na malé tělo.
Dětský skafandr. Roztržený.
Tělo je nehybné.

Tvor nad ním stojí a ostatní se drží v odstupu. Nežerou ho.
Neodnášejí ho. Kryjí ho.
Profesor zvedne zbraň. Třese se. „Zastřelím to.“ Jeho hlas prozrazuje ztrátu příčetnosti.
„Ne,“ řeknu. Protože to vidím.
Využívám situace, seberu profesorovi tablet.

Když se pohnu blíž, tvor zareaguje. Ne útokem. Posune se tak, aby byl mezi mnou a tělem.
Ochrana. Ochranný instinkt.
My jsme se provrtali do jejich líhně. My jsme přivedli naše mláďata do jejich hnízda. My jsme vyvolali reakci.
Vedení chtělo mapovat jejich agresi. A našlo jejich mateřství.
Profesor vystřelí.

Tvor se pohne rychleji než stihnu cokoliv říct. Jeden úder. Chitin versus člověk. Tělo narazí do stěny. Ticho.
Zůstanu sám.

Držím tablet. Svítí na něm detonátor. Svítí červeně, nemohu ho stisknout. Musel bych do velínu, jsou nastaveny lokační zámky.
Velín je blízko…

Vím, že mě tam nepustí.

Mám u sebe hodně výbušnin, jsem zbraní sám o sobě.

Mohu to ukončit. Zničit je. Splnit svou osobní misi. Být bezejmenným hrdinou republiky, jehož sebeobětování nebylo k ničemu. Prázdný mučedník.
Nebo udělám něco jiného. Přepnu kanál detonace.
Ne reaktor. Hlavní vrt.
Ten, kterým jsme se dostali do jejich světa.

Lokační zámek je vypnutý. Tlačítko detonace svítí žlutě! Rychlé prsty.
Prodlevu jsem nenastavil, evakuační čas nebude potřeba.

Gottwald je v tak dezolátním stavu, že odpálením vrtu zničím vše.
Poslední pohyb prstem a detonace zezelená. Jste si jistý, soudruhu?
Vím, že brouci mě nepustí.

Vím, že transportér je mi k ničemu, přestože kotví jen několik stovek metrů ode mě.
Dlužím Svazu cokoliv? A lidem… ?
Dívám se na tablet. Jste si jistý, soudruhu? Ano.
Stanice se zachvěje, když nálože odpálí nosnou konstrukci. Alarmy začnou ječet. Konstrukce se bortí.
Je to silné. Pravděpodobně reakce s podzemními plyny. Velký tvor zůstává nad tělem dítěte.
Vezmu s sebou do pekel všechny.

Když se podlaha pod námi láme, oranžová záře atmosféry zaplaví průzory Fučíka-1. Tvor se skloní a přitiskne pancíř nad malé tělo. Zvedne se a zaútočí proti němu. Zlostně ho zdrtí kusadly.
Chápu tu zprávu. Není jen pro mě. Je pro všechny lidi.
My jsme to viděli, my vás upozornili, my vás varovali a vy jste na nás měli zapomenout. Udělali jste chybu. Naše kolektivní vědomí vás označilo za nepřátele, potravu a hostitele. Naše roje na vás přinesou smrt, naše mláďata se vylíhnou z vašich těl, vaše existence vedle naší není možná.
Padám spolu s troskami Astrokomplexu Gottwald do atmosféry Fučíka-1. Kov kolem mě hoří, praská, rozpadá se.
V posledních vteřinách necítím strach.

Jen jasné vědomí, že první civilizace, která na KK-HL:JF-1 jednala jako lidé, nebyli lidé.

• Informace o Sci-fi dílně
• Komentář Onřeje Neffa k této povídce

S většinou říší se pojí nemalé vykořisťování, a pokud jde o přímý vliv na zdraví člověka, představíme si nejčastěji, že jej nenávidění tyrani nechají upracovat ke smrti. Nicméně ve světě nadpřirozených sil by dobyvatelé a vykořisťovatelé velice rádi člověka připravili i o část jeho vlastní duševní energie a na množství odebírané síly by klidně založili stupnici mocenského postavení. Chmurná společnost, postavená na podobném principu, se nám postupně odhaluje v románu Vůle většiny, první části série Hierarchie.

K patnáctiletému Visovi není Catenská republika zrovna vlídná. Sirotčinec, v němž žije, se nevyznačuje zvláštními ohledy vůči komukoliv, ovšem Vis si vysloužil ještě sadističtější zacházení. Odmítá totiž odevzdat část své životní energie do hierarchického systému Cateňanů. Dle počtu přijatých jednotek energie se rozvrstvuje jejich společnost od v podstatě bezmocných oktávů po princepta, stojícího v čele systému. Zpracovávaná energie vůle také slouží jako pohon zdejších exotických technologií a její permanentního čerpání se využívá i jako těžkého trestu. Životní úděl mladého Vise se každopádně zlepší ve chvíli, kdy jej adoptuje Ulciscor Telimus, senátor v hodnosti kvinta. Jenže to se nestalo jenom z dobroty srdce. Telimus potřebuje nového syna, aby jej přihlásil na prestižní catenskou Akademii, kde pro něj má vyzvědět odpovědi na tajemství stará i poměrně nedávná… Vis dostává jasně najevo, že pokud selže, nečeká jej nic hezkého. Zároveň může počítat s katastrofou, pokud někdo přijde na jeho skutečnou identitu. Vis je totiž vlastně princem národa, kterého si Cateňané podmanili před několika lety. Jako by toho bylo málo, musí si dávat pozor na zájem nejen impéria, nýbrž i radikálních povstalců proti jeho vládě.

James Islington, autor populární trilogie Licianus, nám přináší další fantasy dobrodružství s názvem Vůle většiny, v němž si na své přijdou fanoušci starého i nového v tomto žánru. Především na postavě hlavního hrdiny jsou znát některé typické žánrové konvence. Na druhou stranu, autor jich využívá ku prospěchu knihy jako celku. Protagonista je kvůli své životní historii v neustálém ohrožení, což zvyšuje přirozené napětí. Islington na tom dokáže navíc vystavět košatou linii odkazů na Visovu pohnutou minulost.

Čtenář se v díle od začátku snadno orientuje díky přehlednému světu i příběhu. Prostředí Catenské republiky je silně založeno na římské říši, tedy na něčem, co je nám známé a zároveň to budí přirozený úžas. Jak se můžete dočíst výše, existuje tu svého druhu magie, ale jedná se o poměrně logický systém, podobný technikám Brandona Sandersona. Dokonce i v počátečních skromných podmínkách ubíhá děj rychle, a ještě předtím, než se Vis dostane na Akademii, dojde hned ke dvěma významným akčním vyvrcholením. Kromě toho si nás zápletka brzy získá avizovanými záhadami.

O to víc zamrzí menší, avšak nepopiratelné nedostatky, vycházející najevo, jakmile se s Visem na Akademii skutečně dostaneme. Islington nikdy neztrácí schopnost, aby skrze protagonistovu perspektivu přinášel zajímavý pohled na cokoliv, co se kolem něj děje, a vyvážil tak délku svého literárního díla. Jenže postavy jsou na začátku málo profilované a nějakou dobu nám trvá, než si začneme uvědomovat, co od koho čekat. Akademie má potenciál mysteriózního dějiště, ale v praxi si zapamatujeme hlavně hrdinovo fyzické cvičení, které se později spojí s dramatickým závěrem. Obecně se tempo děje v říši školních lavic a cvičeben o něco zpomalí, což autor vyvažuje svým efektním slohem. Jak se dá od profesionála očekávat, závěr opět vše završuje výrazným klimaxem a také prozatím uspokojivými odpověďmi na zásadní otázky. Jak už jsme u fantasy tlustospisů zvyklí, tyto odpovědi nás navnadí na pokračování v dalších dílech ságy…

Islingtonova novinka Vůle většiny přichází s potřebnou originalitou, stejně jako s vybroušeným řemeslem vypravěče. Sice jí v některých oblastech schází hloubka, ale duch knihy naznačuje, že vyprávění se v tomto ohledu bude nadále zlepšovat.

James Islington: Vůle většiny (Hierarchie 1)

Vydal: Fobos, 2025

Překlad: Lenka Faltejsková

Počet stran: 632

Cena: 599 Kč

Sotva byla sestřelena poslední kosmická loď v sérii space oper Legie, vrhlo se úspěšné tvůrčí duo Fratišek Kotleta a Kristýna Sněgoňová do víru postapokalypsy. V prvním dílu série Atomové šelmy s podtitulem Základna postavili kulisy, načrtli nový svět a ukázali jeho potenciál. A s minimálním časovým odstupem je tu díl druhý, Aréna. Tak uvidíme, kam nás cesta zavede tentokrát a co se naše hrdiny pokusí zabít.

O tom, že Kotleta i Sněgoňová mají k žánru postapo blízko, svědčí jejich sólová bibliografie. Kotletův Spad i Sněgoňové Města byly čtenáři přijaty s nadšením – a když vás něco baví, dřív nebo později se tomu začnete (opět) věnovat. A přesně tak zatím působí první dva díly série Atomové šelmy. Zdá se, že autoři s chutí a nadšením vypráví příběh, ve kterém je i kousek z nich. Nebo tomu alespoň jména hlavních hrdinů, Kris a Leon, napovídají.

Něco mezi…

První díl série byl možná trochu nečekaný. Hlavním hrdinům teklo namísto krve po bradě mléko, a i když svět kolem Základny i v ní byl drsný, do obvyklé Kotletovy rubačky mu dost chybělo (zejména více krve a explicitní scény). A do pro Sněgoňovou typické rozborky hlavních hrdinů na atomy také. Ten příběh se potkal tak nějak napůl, což ovšem rozhodně není špatné, jen trochu jiné, nezvyklé.

Druhý díl už působí o něco dospěleji. Poměrně brzo si uvědomíte, že v něm bylo dost věcí vysvětleno a naznačeno, byť nikterak okatě, a to trochu brzdilo spád děje. Aréna nabere rychlost mnohem dříve, vlastně téměř okamžitě. Duo hlavních hrdinů, mladistvý pistolník Leon (s přitroublou přezdívkou Keksík, to jen pro připomenutí) a novicka Církve Jaderné bohyně Kris musí vyrazit na cestu, protože ve hře je opravdu mnoho, A to mnoho se ukrývá v obyčejné plechovce ukradené z vyplundrované Základny.

Jenže – než tihle dva mlaďasové zvednou kotvy, čeká je ještě jedna konfrontace, která jim jejich budoucí cestu příliš neusnadní. A pak hurá do Arény, města, které se snaží udržovat zdání starého světa a žije obchodem.

V temných uličkách

Jak se dá očekávat, najít ve velkém městě párek šejdířů (a jejich doprovod) a ukrást jim to, co odnesli ze Základny, nebude vůbec snadné. Už jen proto, že městský život je úplně jiný, že během chvilky můžete přijít o veškerý majetek nebo i o život. Ale problémů číhá v Aréně víc, než si mohl Leon s Kris představit.

Děj rychle ubíhá, a čeká vás dobrodružství, honičky, pátrání… A zápasy. Tedy, ono se o nich spíš mluví, protože v Aréně je tahle kratochvíle k mání v každém lepším (i mnoha horších) podniku. A s tím souvisí i legendární zápasníci a speciální „show“, ve kterých lze čekat nečekané. A také stará přátelství i nevyřízené účty.

Duo K+S ukazuje, že umí městské kulisy využít a rozehrát v uličkách kolotoč, ve kterém jde o životy. Čtenář dostane několik výrazných scén, které mu utkví v paměti, a také několik nových zajímavých postav. Kniha sice místy stále trochu přetéká k literatuře pro mládež, ale ten pocit je oproti prvnímu dílu mnohem slabší. Navíc je stále co objevovat i díky posunu do nového prostředí, i když prvotní ohromení už je z větší části fuč.

A tak jediným problémem pro pravověrné fans obou autorů budou nejspíš postavy. Pokud pokračujete i druhým dílem, pak jste zřejmě věk a občasné pubertální chování hlavních hrdinů přenesli přes srdce. Nyní se oba profilují a sbírají další body za sympatie, ale do archetypu správňáka a vostrý holky, potažmo životního ztroskotance a vostrý holky  jim zkrátka pocitově ještě kousek chybí.

Aréna je zkrátka příjemná a svižná oddechovka, o moc vyšší ambice nemá. Slupnete ji jako malinu a budete pokukovat po dalším dílu. Možná o to urputněji, že na konci knihy na čtenáře čeká cliffhanger, za který by měli autory pověsit za uši do průvanu (dáma promine).

František Kotleta a Kristýna Sněgoňová: Aréna (Atomové šelmy II.)

Vydal: Dobrovský, s. r. o. v edici FOBOS, 2026

Obálka: Lenka Tarwari Jandová

Počet stran: 296

Cena: 499 Kč

JFK běží zamrzlou Prahou budoucnosti, krev z kloubů kreslí do sněhu rubínové tečky a někde opodál duní mastodont, který vám připomene, že tady se nehraje na jistoty.

Chladná hra od Tomáše Němce je krátká, sevřená mise s noirovým nádechem, kde se přežívá utajením, nevypadnutím z role a uplatněním zákona silnějšího.

Postapo kulisy drží mráz, detektivní linka drží směr a JFK postupuje jako operativní pracovník, který raději nejdřív zjistí, kdo tahá za nitky, než začne tahat za spoušť.

A pokud se vám stýskalo po vážnější, poctivě akční energii z Pašeráka, tady vám ten led zatlačí nostalgickou slzu zpátky do oka.

V prvním dílu této audio série jsem si nad výkonem Luboše Ondráčka jako narátora trochu posteskl. Teď mám naopak pocit, že mu kromě díků, gratulací a uznání pošlu i panáka na dálku.

Charismaticky bručivý, ale pořád dobře srozumitelný chraplák dělá přesně to, co potřebujete, aby vynikly humor, sarkasmus, obava i rozkazy.

Pracuje s drobnými pauzami a důrazem tak, že pointy doznějí a atmosféra má čas se usadit.

A ano, nechybí ani to letmé pozastavení se, které vytvoří malé vakuum pro uznalý pohled na poutavou ženskou křivku, ze které by se nejednomu agentovi na chvíli zatajil dech a srdce vynechalo dva údery. Nečekejte proměnlivé herecké kreace ve stylu „pět postav, pět hlasů“, ale v kategorii jeden hlas s jemnými nuancemi to funguje výborně.

Bravo!

Audio jako celek působí jistě, je dobře nahrané i zpracované.

Kapitoly mají zřetelná ukončení přes hlasové dropy nebo znělky, takže přechody fungují a poslech drží rytmus.
Chladná hra je páty díl série Agent JFK a první ze dvou dílů Tomáše Němce, jehož díla jsou v rámci série jedny z nejlépe hodnocených. Výstavba této novely je zdařilá: napětí je budováno a dávkováno postupně, akce je pochopitelná byť s lehkým nádechem takového toho “a on to zase přežije”, ale vše je podané tak, že to nakonec akceptujete.
Kniha Vám dá post-apo atmosféru, drsnou realitu, násilí i brutalitu, ale hlavně dobře popsaný spinážně detektivní sci-fi příběh. Protože jde o kratší formát, někteří posluchači můžou hůře udržet jména vedlejších postav v hlavě. Děj ale plyne přehledně, takže i když si na konci nevzpomenete, kdo přesně byl Walter Souček, celkový dojem to zásadně neohrozí.
Němec navíc nenápadně mrkne směrem ke kamarádovi JWP a jeho Jablkům z Beltamoru ze série Mark Stone, a přihodí i další popkulturní ozvěny, například Dr. Oetkera a bubeníka Rammsteinu Christopha Schneidera.

Celkově Chladnou hru chválím a doporučuji.

A pokud vám sedne, je tady dobrá zpráva. Tomáš Němec se k JFK ještě jednou vrátí v dílu Ve stínu legendy.

Pro koho audiokniha je:
Pro posluchače, kteří chtějí akční, špionážní a detektivně laděný lineární příběh, obohacený o spoustu drobných nápadů a zasazený do ledových kulis.
Doporučil bych ji i těm, kdo si raději dají rychle kratší dílo a pak, jako z bomboniéry, ochutnají další díl v podání někoho jiného.

Pro koho audiokniha není:
Pro ty, kdo hledají širokou románovou výstavbu, mnoho linek, pomalejší rozvíjení psychologie postav a příběh, který má všechno perfektně nalajnované a vždy jednoduše vysvětlitelné.
Není ani pro ušní čtenáře, kteří novely automaticky shazují jako „vlakové čtivo“ a raději zůstávají u civilnějších, vícestránkových knih.

Kompaktní, chladně vystavěná literární mise, která vrací JFK do formy, mrazí atmosférou a baví řemeslem. Krátké, úderné, funkční.

Tome, že by u JFK nebo u X-Hawka došlo na přísloví „Do třetice všeho dobrého“?
Troufám si říct, že by spousta čtenářů zažívala malé Vánoce.

Kniha 9/10, audioverze 9/10.

Název: Agent JFK 5: chladná hra

Autor: Tomáš Němec

Interpret: Luboš Ondráček

Vydavatel: Walker & Volf

Délka: 4 h 51 min
Cena: 199 korun

Rabi Löw coby jeden z nejmocnějších mágů všech dob, rudolfínská Praha – a agent JFK. To je pořádně třaskavé a proklatě zábavné spojení, které nám do uší servíruje čtvrtý díl série Agent JFK.

Jízda paralelními světy pokračuje čtvrtou zastávkou. Autorem knižní předlohy nazvané Armády nesmrtelných je Jiří Walker Procházka, což už samo o sobě čtenáři znalému série něco napoví. A hlasem, který bude vaším průvodcem, je (opět) Luboš Ondráček.

Změny a jistota

Začněme tentokrát u narátora. Projev Luboše Ondráčka vypilovaný „na míru“ Kovářovým dobrodružstvím během prvních tří dílů je jistotou, že příběh bude posluchači podán tak, aby mu přinesl ještě o stupeň lepší zážitek než kniha. A to se podařilo – částečně i díky živějšímu a akčnějšímu pojetí, které Ondráčkovi sedí o trochu víc než okukování krajiny v dílu předešlém. Tolik tedy k té jistotě.

Ale změna je život, a v tomto případě by se chtělo říci, že změna je Jiří Procházka. Oproti Žambochovi, který se snaží jít spíše do hloubky a pracovat na charakteru postav, jsou díly spáchané JWP akční a nacpané hláškami a humorem. Těžko říci, zda to byl záměr, nebo tohle rozdělení pojetí „prostě tak vyšlo“.

Odlišné je i pojetí obou autorů: Procházka vsází spíš na týmovky, ve kterých figuruje kromě JFK i několik dalších členů Agentury, kdežto Žamboch bere JFK spíše jako sólistu, který je sice součástí většího celku, ale spolehne se vždy nejraději sám na sebe.

Každopádně – v Armádách nesmrtelných se JFK seznámí s rabi Löwem, společně se podívají do centrály Kovářů rovnováhy, aby následně v paralelním světě museli čelit záplavě hliněných bojovníků (a tady už je jasné to spojení s Löwem coby tvůrcem golema). Procházka se do zpracování vrhnul živelně, s bodrým humorem sobě vlastním a snahou servírovat akční scény, které posluchači přinesou díky velkoleposti, nápaditosti a místy i přepálenosti hodné hollywoodského spektáklu intenzivní zážitek.

Všeho moc škodí

A nyní už záleží na vkusu posluchače. Pokud jste spíše milovníkem Žambochova přístupu, pak na vás nejspíš bude humoru až moc, budete brblat, že některé scény postrádají logiku a že příběh je trochu plytký. A pokud naopak máte rádi bodrost a nadsázku, pak pro vás bude tenhle díl nejspíš jedním z nejlepších v celé sérii. Ostatně, ona by celá série měla být akční béčkovou zábavou, a k tomu má pojetí JWP přece jen o něco blíž.

Chce se až říct, že je škoda, že oba autoři mezi svými přístupy nenašli balanc a nevznikl nějaký společný díl, který by byl někde mezi.

Několik zajímavých a vskutku originálních nápadů ovšem nelze než ocenit, ať už máte názor jakýkoliv. Vše vynikne ještě o něco víc i díky Ondráčkově interpretaci, stejně jako některé vtipy, které zasáhnou přímo do černého.  Kromě toho nahlédnete i do zákulisí Agentury a dozvíte se pár nových střípků z jejího fungování, což je také přidanou hodnotou.

V konečném zúčtování Armády nesmrtelných přidávají do světa Agenta JFK dalších pár mantinelů a osvětlují některé z principů fungování celé agentury, ale především jsou zběsilou a nespoutanou akční zábavou, kterou posluchač sice slupne s chutí, ale neutkví v něm na delší dobu.

Název: Agent JFK 4: Armády nesmrtelných

Autor: Jiří Walker Procházka

Interpret: Luboš Ondráček

Vydavatel: Walker & Volf

Délka: 5 h 30 min
Cena: 199 korun

Naše cesta paralelními světy s agentem Johnem Francisem Kovářem pokračuje třetí zastávkou. Miroslav Žamboch nás ve třetím dílu, jak už název Meč a tomahawk napovídá, zavede mezi členy vikingské výpravy, která má objevit Ameriku a její domorodé indiánské kmeny…

První kontakt mezi Vikingy a Indiány. Zdánlivě nevýznamná událost, která však může ovlivnit běh dějin. A právě proto je jedním ze členů výpravy i John Francis Kovář – agent JFK, aby zajistil, že vše proběhne podle očekávání, tedy v přátelském duchu.

Vzhůru na palubu!

Průvodcem na téhle průkopnické cestě vám bude hlas Luboše Ondráčka, hlas spojený se sérií Agent JFK v audioknižní podobě. Sluší se říct, že Walker & Volf měli při výběru narátora šťastnou ruku, protože zabarvení hlasu, intonace i práce s textem a jeho tempem k příběhu sedí. Vondráček se staví do role interpreta, bez větší potřeby a ambic příliš hrát, ale to vůbec není na škodu, protože umí i tak příběhu dát potřebnou „šťávu“ – a o posluchačův dobrý dojem jde přece až v první řadě.

I když v případě Meče a tomahawku Ondráčkovi Žamboch narátorskou roli trochu usnadnil díky netypickému pojetí celého příběhu. Člověk by očekával (i na základě předchozích dílů), že dostane svižné akční dobrodružství, jenže tady je to pravda tak napůl. Ano, příběh má i akční pasáže – a o tom, že je autor umí napsat a Vondráček náležitě efektně interpretovat, rozhodně nikdo nepochybuje. Ale děj má také spoustu míst, kde se doslova kocháte krajinou nebo se seznamujete se zvyky posádky vikingského plavidla a následně i domorodců.

Dalo by se říct, že poměrně dlouhou dobu se nic zásadního neděje. JFK hledá v posádce krysu, nebo přesněji agenta, který má naopak za úkol, aby věci nedopadly podle představ a tok dějin se se stočil nežádoucím směrem. Pryč je odlehčený tón, třetí díl vyznívá mnohem vážněji, i když i sem si autorova ironie našla cestu.

Trochu jiný JFK

A ještě jednu věc, která jde proti posluchačským očekáváním, musíme zmínit. I přes zdánlivě jasné zadání a směrování celé mise je vše nakonec složitější. Žamboch si vyhrál s pointou, dokázal do ní dostat slušnou dávku emocí i napětí (a tady opět úřaduje interpretace Luboše Ondráčka, díky které to do posluchače příběh „napálí“ v plné síle), ale především tenhle díl o kus povýšil nad úroveň zábavné oddechovky.

Částí kouzla příběhu je i sžívání se s Vikingy, kdy JFK cítí touhu zůstat ve světě, který mu svým naturelem sedí.

Žamboch zkrátka nabízí na JFK hlubší pohled než jen jako na vcelku bezstarostného agenta, který nemá pro vtípek nikdy daleko – v Meči a tomahawku jde mnohem víc do hloubky a odhaluje kus agenta JFK coby člověka. Muže se silným morálním kodexem, smyslem pro povinnost, ale muže majícího strach, obavy, starosti, muže toužícího někam patřit.

A i když to nejspíš není přesně to, co posluchači očekávají a chtějí, zapadne tenhle dílek do skládačky jménem Agent JFK hladce a pomůže dotvořit obraz, který je třeba na počátku celé série o jejím hlavním hrdinovi vytvořit.

Název: Agent JFK 3: Meč a tomahawk

Autor: Miroslav Žamboch

Interpret: Luboš Ondráček

Vydavatel: Walker & Volf

Délka: 5 h 6 min
Cena: 199 korun

V agentuře se historie nečte, historie se hlídá, a když se někomu zachce přepsat bitva tří císařů u Slavkova, JFK dostane misi. Misi, kterou nikdo nechce, ale všichni ji potřebují.

Krev teče proudem, prachárna čeká na svoji sabotáž, Komtesa de Villefort má jazyk ostřejší než kord a z principů časové kontinuity se všem točí hlava. Bitevní vřavou se nese zadušený výkřik: “Není krve bez ohně”. A když se na vás následně v napoleonské bitvě najednou natočí věž tanku Tiger II, znalosti načerpané z hodin dějepisu se můžou jít rovnou zahrabat do ohněm sežehlých a krví nasáklých polí jižní Moravy.

Jestli vás na Agentu JFK baví cesty časem, paralelní světy a hlídání reality, Není krve bez ohně je přesně ten díl, který vám ukáže, jak to celé funguje. Miroslav Žamboch v Pašerákovi položil základy, ale Jiří Walker Procházka ve druhém díle vezme klíčové sci-fi reálie světa JFK a srozumitelně je nastaví tak, že jim prostě začnete věřit, i když je neumíte hned rozebrat na součástky.

Jde ale pořád hlavně o prvotřídní akci. JFK vyráží do terénu s Komtesou de Villefort a Vincentem Vegou a tentokrát to není jen moderní akční jízda, ale mix hard sci-fi a válečné historie. Mise je pošle do Slavkova 2. prosince 1805, kde má pohlídat průběh bitvy, kterou má historie zapsanou jasně. Jenže někdo ji chce přepsat a zvrátit její průběh – a s tím jde do hry i riziko pro celý vesmír.

Procházka jede ve svém stylu. Na úvod nasadí důkladně popsaný šerm, pak přidá krev, kartáčové střely na „čištění“ vojenských linií a nakonec i JWPho oblíbenou prachárnu, která čeká na svoji jiskru jenž jí vyhodí do luftu. Do toho přihodí velké set piece scény slavkovského bojiště, tedy výrazné akční pasáže postavené jako vrcholy děje, kde se všechno láme a eskaluje.

A samozřejmě nechybí „Jé Wé Pé“ humor, který odlehčí děj i ve chvíli, kdy se to se vším řítí z kopce, nebo se to rovnou řítí do řiti. Tempo má tah na branku a rutinní hlídání se u Slavkova změní v kolotoč rozhodnutí, kde je záhodno pevně se držet sedla.

Suma sumárum: velmi dobrý díl, který drží laťku jedničky, baví trochu jinými motivy a hlavně dělá přesně to, co měl, tedy definuje pravidla světa JFK tak, aby z nich další autoři mohli těžit.
Za mě platí jednoduché doporučení: jděte do toho, je to poctivá žánrová zábava a ten kratší formát tomu sedí.
Brňáci tuto historicko sci-fi akční pecku ocení ještě o trochu víc, protože se v ní dozví pravdu o tom, jak se do města dostal slavný brněnský drak!

Narátorem Není krve bez ohně, stejně jako dalších zatím vydaných nebo rozpracovaných dílů, je Luboš Ondráček. Oproti první JFK audioknize – Pašerákovi – je jeho výkon znatelně vyhlazený. Pracuje jistěji s rytmem i důrazem a dobře přibarví situace, kde se to hodí.

Výtky, které jsem měl k prvnímu dílu, tady už neplatí. V přednesu najde humor, ironii i sarkasmus, a tempo vyprávění je oproti prvnímu dílu trochu rychlejší a více dynamické.
Pokud jste si na narátorův projev zvykli už v Pašerákovi, čeká vás dobrý poslech, který se minimálně do mnou poslechnutého pátého dílu drží a dokonce kvalitativně roste.

I režie funguje skvěle a po technické stránce není moc co vytknout.
8/10.

Bitva u Slavkova váš čeká s otevřenou náručí!
Sedlo, munici, a svačinu s sebou!

Název: Agent JFK 2: Není krve bez ohně

Autor: Jiří W. Procházka.

Interpret: Luboš Ondráček

Vydavatel: Walker & Volf

Stopáž: 5 h 18 min

Cena: 199 korun

JFK nasazuje sluchátka a vyráží do světa, kde se honičky, hlášky a M-pivo potkávají s první velkou misí agenta, kterého si prostě musíte zasloužit. Pašerák zpracovaný do audiopodoby vydavatelstvím Walker & Volf připomíná, že když se svět převrátí naruby, stačí přidat hlasitost a držet kurz.

Walker & Volf (WaV) dávají první ryze české, víceautorské akční sci-fi sérii Agent JFK nový audioknižní kabát. Z celkového počtu 42 svazků mají namluveno prvních pět, šestý se dokončuje a má vyjít v únoru 2026. Všem zatím propůjčil svůj hlas Luboš Ondráček.
Série JFK už něco pamatuje a je dobře, že se české audioknižní nakladatelství Walker a Volf, jehož principál Jiří Walker Procházka je také spoluzakladatelem samotné knižní série, ujalo i této mise. Jiří Walker Procházka (JWP) dnes věnuje hodně času vzdělávání mladých komiksových autorů, a tak potěší, že si s Radkem Volfem našli prostor i na JWPho literární dítko Agent JFK, které kdysi přivedl na svět spolu s druhým tahounem a zakladatelem série, Mirkem Žambochem.
Jakožto úvodní rozjížděcí díl celé série JFK měl Pašerák především za úkol představit hlavního hrdinu, vymezit jeho minulost, motivace a morální rámec, a tím postavu jasně ukotvit.
Styl knihy tematicky i tónem navazuje na román Seržant a jeho trilogii, přičemž děj je zasazen do naší současné reality. Vyprávění je přímočaré a orientované na akci, zároveň však navzdory střídmému rozsahu otevírá několik vedlejších linek, které vedou k promyšlenému a nápaditému závěru.
Čeká vás náhled do života charismatického vojáka speciálních jednotek ve výslužbě, který zrovna nemá svůj nejlepší den. Společnost o něj neprojevuje zájem, možná proto, že ho nedokáže dostatečně ocenit. JFK dostane zprávu na telefon, jehož číslo nikdo nezná, připlete se do honičky mezi časovými pašeráky a organizací pro potírání časoprostorového zločinu a jeho svět už nikdy nebude stejný. Jeho světy budou budoucí i minulé, futuristicky technologické i prehistoricky archaické.
Jedno je spojuje.
Všechny si je musíte zasloužit.
Pokud byste chtěli o příběhu vědět ještě víc, přečtěte si mou recenzi literární verze.
Role interpreta se v převodu z knižní do audiopodoby prvního JFK zhostil dabér, herec, zpěvák a režisér Luboš Ondráček. Ten to s Walker a Volf (WaV) táhne od začátku nakladatelství, a kromě šesti dílů Agenta JFK má na kontě i další audioknihy z katalogu WaV, například téměř všechny Heinleinovky (krom Hvězdné pěchoty – Ludvík Král) a Amberovky. Jeho bilance u tohoto nakladatelství čítá přibližně patnáct titulů.

Z pohledu prvních čtyř dílů série Agent JFK je slyšet vývoj i u tak zkušeného narátora, jakým Luboš Ondráček bezesporu je. Jako fanoušek, který knihy četl minimálně dvakrát, jsem u Pašeráka čekal svižnější nástup a víc energie v prvních kapitolách. U elitního vojáka v takhle akčně podané novele jsem si v úvodu dokázal představit živější projev, ale tohle jde spíš za mým očekáváním než za interpretací samotnou.
S tím, jak se děj rozbíhá, se narátor do role opře jistěji, a v dalších dílech je posun slyšet ještě výrazněji. Ondráček navíc sérii dodává eleganci, grácii a důstojnost, takže celkově hodnotím výkon jako dobrý, jen s několika drobnými „ale“.

V poslechu občas zanikne část suchého, „anglického“ humoru, takže některé hlášky snadno proklouznou bez povšimnutí. Místy také splývají situace, kdy postava v jedné větě představuje dvě další postavy, protože mezi jmény chybí výraznější pauza a intonační odlišení.Podobně  někdy působí méně jasně i přechody mezi kapitolami, hlavně když je zrovna neodděluje zvuková vsuvka, což jde částečně i za režií. Celkově ale platí, že jakmile si na interpretaci zvyknete, poslech funguje a s dalšími díly výkon i dojem stabilně rostou.

Beru své připomínky jako startovní nastavení první nahrávky.
Od dalšího dílu je slyšet lepší dynamika, jistější práce s pointou i čitelnější členění.
Audioknize dávám 7/10; její předloze 8/10.
Jsem rád, že WaV sází na jednu tvář hlasu, která se vyvíjí spolu se sérií. S hlubší předpřípravou textu a přesnější rytmizací dialogů může jít o podání, které se stane referenční.
Solidní start s malými šmouhami, ale se slibnou a rostoucí trajektorií – to je Pašerák.

Název: Agent JFK 1: Pašerák

Autor: Miroslav Žamboch

Interpret: Luboš Ondráček

Vydavatel: Walker & Volf

Délka: 4 h 54 min
Cena: 199 korun

Comic-Con Prague 2026 proběhne od 13. do 15. března v pražském O2 universu. Součástí programu bude tradičně i Book Line, literární linie zaměřená na fantastiku. Od pátku do neděle budou mít fanoušci možnost potkat své oblíbené spisovatele, a to nejenom ty české, ale letos i řadu zahraničních. O tom, jak se Book Line skládá a co může letos nejvíc zaujmout čtenáře fantastiky, jsme mluvili s Mílou Lincem, který je jednou čtvrtinou týmu, který program letos skládá.

Mílo, když se řekne Book Line na Comic-Conu, co si pod tím představit?

Je jasné, že nejvíc jsou vidět zahraniční hosté nebo skvělé cosplaye. To jsou obrázky, které se dají prodat do nežánrových médií a zaujmou i ty, kteří k fantastice mají spíš vlažný vztah. Ale fantastika je s literaturou velmi úzce propojená a čtenářství u nás není rozhodně na vedlejší koleji. Program Book Line se pak snaží pokrývat co nejširší spektrum čtenářských preferencí, aby si každý z tisíců návštěvníků našel to svoje: ať už má rád klasickou sci-fi, fantasy, litRPG, akční střílečky nebo cozy fantasy. Anebo prostě třeba jen geekovské memy z Nerdopolis.

Kdybys měl vypíchnout, co by letos fanoušek české fantastiky neměl minout, kam bys ho poslal jako první?

Na každý jeden bod programu. Vybírali jsme pořady tak, aby každá beseda, každá přednáška, měla v Book Line svoje místo. Takže strašně těžko se něco vypíchává. Pokud bych měl zmínit tři věci, tak je v první řadě spolupráce s Magnesií Literou. V pátek večer budou vyhlášeni tři finalisté, kteří o měsíc později budou bojovat o Literu za Fantastiku. Pak to jsou besedy a přednášky o psaní – ať už je to třeba beseda na téma „jak prodat knihu“ nebo přednáška od Petra Hanela, který stojí za Klubem Psáčů. A jako třetí stojí za to zmínit, že se nám podařilo oslovit řadu skvělých spisovatelů.

Kterých?

Miroslav Žamboch bude představovat svou novou knihu Afganistan navždy. Juraj Červenák a Vladimír Šlechta budou mluvit o svých fantasy sériích a o tom, proč přesedlali na historickou detektivku. O své tvorbě bude mluvit Petr Heteša. František Kotleta představí novou česko-polskou antologii a její hosty, z nichž řada přijde z Polska – například Jakub Ćwiek. O Exarii a vybraných milionech bude mluvit Radek Starý. Do zákulisí své kuchyně nás pozve Trevis Baldree, autor knihy Legendy a Latéčka… A samozřejmě spousta dalších skvělých jmen – jen ten seznam je asi na pět řádků.

Samí chlapi? Nebo tam budou i spisovatelky?

Jasně že budou a nebude jich málo. Míša Merglová bude s Markétou Mar Marillee rozebírat, jak v literatuře experimentovat. Jarmila Kašparová, Lucka Lukačovičová a Katka Šardická se zamyslí, jak moc jsou kočky fajn zvířátka. O psaní do česko-polské antologie Poslední výstřel budou mluvit Kristýna Sněgoňová, Kristina M. Waagnerová nebo Lucie Ortega… A zase, kdybych pokračoval, byl by z toho jen telefonní seznam. Máme dohromady přes 40 hostů v jednadvaceti pořadech a přehled toho, co stojí za doporučení, je v kompletním programu linie.

A budou jen besedy a přednášky?

Budou samozřejmě i autogramiády. V téhle chvíli připravujeme „jízdní řád“, takže po skončení besedy přesuneme autory do stánku Komárova knihkupectví a Pevnosti, kteří budou letos spolu, a tam bude dost prostoru nechat si podepsat knížku a popovídat si s autory a autorkami v komornějším prostředí. Eliminujeme tak popohánění hostů, aby uvolnili sál pro další program a nedůstojné podepisování ve stoje na chodbě před sálem. A ještě nějaká další překvapení vás čekají, jen na nich pracujeme, jako vždy, na poslední chvíli…

Takže kde se na Comic-Conu potkáme?

V sále F1 v prvním patře, jen kousek od restaurace. A nebojte se, sál je dostatečně velký, abyste se vešli všichni!

Grafika: stránky Comic Con Prague 2026

Sonda do toxických vztahů jedné rodiny, ve které chování matky poznamenalo všechny zúčastněné.

Jsou knihy, které stojí za to číst pomalu, i když vás něco nutí číst rychle. Roztříštění je jedna z těchto knih.

Sledujeme členy rodiny Málkových. Dcery Radanu a Jindřišku, syna Leoše a otce Miroslava. Všechny je spojuje jedna žena – Zita. Zita má však do milující matky a manželky velmi daleko. Její chování se stupňuje a zanechává hluboké jizvy na dětství a psychice svých tří dětí. Situace dojde až tak daleko, že se pokusí spáchat sebevraždu. Plán se ji však nepodaří uskutečnit a je umístěna do léčebny, kde by ji měli pomoc ti nejpovolanější.

„Mlč. Mě taky naši vždycky trestali za mladší ségru. To je normální. Tak to v životě chodí.“

Tři sourozenci a manžel zatím dál žijí své životy. Děti dospívají, léta ubíhají a oni stále bojují s následky matčiny výchovy. Každého z nich poznamenala jinak a každý se s ní vyrovnává po svém. Po relativně klidných letech, kdy se i nejstarší dcera statečně vypořádává se svými démony, však přijde zlom – matku z léčebny propouštějí domů. Noční můra může znovu začít.

Roztříštění je hluboký psychologický vhled do problémových rodinných vztahů. Ukazuje, jak důležitá je role matky, jak důležité je bezpečné a milující prostředí pro růst a vývoj dítěte
a pro jeho psychiku. Jak i drobné poznámky a pomalé podrývání sebehodnoty a sebedůvěry mohou člověka ovlivnit na desítky let a s jejich nápravou může mnohdy bojovat po zbytek života.

„Celé své dětství strávila na ulici a s kamarády, aby nemusela být se ženou, jež tloukla její starší sestru.“

Tajemná autorka píšící pod pseudonymem Magdalena napsala velmi silný a zdrcující příběh, který vám bude po celou dobu čtení lámat srdce. Název Roztříštění se k příběhu skvěle hodí. Roztříštěné po dočtení nezůstanou jen životy postav, ale i čtenářovo srdce.

Text je psaný v několika linkách. Nejen že máme možnost nahlédnout do současného života všech členů rodiny – kromě matky – ale autorka nám pomocí textu v kurzívě dovolí nahlédnout i do minulosti. Do doby, kdy byly dnes už dospělé ženy teprve malé děti, puberťačky, později mladé slečny, které v tom nejcitlivějším věku zažívají tolik špatného.
A stejně tak syn a otec, kteří matčině a manželčině vlivu také neutečou.

„Při vzpomínce na ni mu přeběhl mráz po zádech. Žil s ní tolik let, a přece se jí snad od samého začátku tak trochu bál.“

Nejspíš napadne nejednoho čtenáře otázka, zda autentické vyprávění souvisí s přáním autorky zůstat v anonymitě. To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, můžeme si však všichni přát, aby takové osudy jako byly ty Radany, Jindřišky a Leoše v dnešní době potkaly co nejmenší množství dětí – ideálně samozřejmě žádné. Ale buďme realisté.

V době, kdy se stále častěji ozývají přání a požadavky na označení tzv. trigger warnings, nebo-li varování před citlivý obsahem, bych možná touto cestou chtěla upozornit, že tomuto románu by se měli vyhnout ti, kteří v dětství zažili špatné chování, manipulaci a podrývání vlastní sebehodnoty ze strany rodičů a lidí, kteří jim měli být oporou. Čtení této knihy by jim mohlo spíše uškodit.

V opačném případě ji však doporučuji všem, protože perfektně ukazuje, jak velký vliv má psychika na šťastný budoucí život ne jen dětí, ale i dospělých.

Magdalena: Roztříštění

Vydal: Golden Dog, 2026

Počet stran: 192

Cena: 249 korun

Humor je v lidském životě nenahraditelným kořením života. Je potřeba jen o trochu méně nežli základní potřeby jako vzduch, voda a potrava. O to větším požitkem pro člověka je, pokud se jedná o humor kvalitní, inteligentní, absurdní, v němž případný přesah je pouze příjemným bonusem.

Sbírka humoristických povídek Petra Bočka s velmi výstižným názvem Hodně štěstí, nebo ránu pěstí vydaná v nakladatelství Nová Forma (2022) je jasným zástupcem tohoto druhu humoru. A rozhodně stojí za připomenutí, neboť paměť literárního trhu je až příliš krátkodobá. Při množství vydávaných titulů se na ty předchozí bohužel až příliš rychle zapomíná – a to je věru škoda!

V knize je obsaženo množství kratších povídek v různých hladinách humoristického spektra, z nichž vlastně jen jedna by se dala označit i za hororově laděnou, a to ta s nepřekvapivým názvem Vlkodlak. Navíc se zde na závěr nacházejí dvě jednoaktové hry, které autor napsal pro chrudimský ochotnický soubor, s názvy Druhá míza aneb komedie o velmi nejistých vztazích a Reklamní zájezd. Autor Petr Boček se ve svých vtipných textech vyrovnává s každodenními nástrahami života, ať už se jedná o mezilidské vztahy, profesní zážitky bývalého učitele či úvahy ad absurdum zabarvené do černého humoru dotažené pointami jinak fádních, i když bolestivých situací.

„Chceš-li hrůzou kvílet, jeď na školní výlet!“

Jedná se o knihu, která naprosto plní to, co si v jejím sepsání a sestavení autor předsevzal. Dokáže čtenáři zpříjemnit chvíle s ní strávené. Umí inteligentní formou nastavit zrcadlo jinak pochmurným situacím a ukázat osudovými ranami zkoušenému čtenáři, že v podobných situacích nikdy nebyl a není jen on sám, že se to děje prostě a jednoduše všem, a dopřát mu jistou formu osvobozujícího nadhledu, což je v dnešní době k nezaplacení. Rozhodně to vyjde levněji než nějaká psychoterapie, že?

O tomto titulu Petra Bočka i jeho bohaté tvorbě obecně by se toho dalo povědět daleko více, i když by to bylo nejspíš zbytečné nošení dříví do lesa, ne-li přímo kontraproduktivní, neboť jak je pravdou odvěkou, za autora nejlépe vypovídá jeho dílo, a to i s podporou vložených autorských ilustrací. Proto by čtenářstvo nemělo váhat a tento klenot moderního českého humoru si pořídit na stránce www.kniznieshop.cz kde jej sežene za velmi lidovou cenu.

Inu, jen houšť a vzhůru dolů do víru hororu, tedy v tomto případě humoru života.

Petr Boček: Hodně štěstí, nebo ránu pěstí

Vydala: Nová Forma, 2022

Obálka a grafická úprava: Michal Březina

Ilustrace: Petr Boček

Počet stran: 164

Cena: 140 Kč

Čtenáři krátkých hororových příběhů, zbystřete. Vladimir Zábrodský si ve své sbírce nazvané Výškáč připravil třináct temně laděných povídek, jejichž hlavním pojítkem je město Blansko a jeho jedinečná, místy až tísnivá atmosféra. Zajímá vás, co hrůzného může přebývat v nejvyšší stavbě města, která je už dlouhá léta opuštěná? Chcete vědět, proč by vás měly k smrti děsit dveře krytu civilní obrany? Odpovědi na tyto i mnohé další otázky najdete v této útlé knížce, kterou vydalo nakladatelství Golden Dog.

Jak už jsem zmínil v úvodu, sbírka Výškáč nabízí třináct poměrně krátkých, temně laděných příběhů, při nichž vám občas přeběhne mráz po zádech. Kvalitativně jsou povídky na velmi slušné úrovni a u žádné z nich jsem se vyloženě nenudil. Pokud bych měl některé z nich vyzdvihnout, hned mě napadne povídka Pole proměny, která potěší především fanoušky šachu a chytré pointy. Titulní Výškáč zase sází na drsnější notu a nabízí intenzivnější, syrovější zážitek. Zapomenout nemohu ani na povídky Kryt, Smrtipás nebo Mrtvý, za mnou pojď, které ve mně ještě nějakou dobu po dočtení doznívaly.

Nezapomenutelná atmosféra

Při hodnocení sbírky jako celku musím vyzdvihnout především silnou a nezapomenutelnou atmosféru, která se line napříč všemi příběhy. Autor dokáže velmi dobře pracovat s prostředím a postupně budovaným napětím. Občas vám bude tuhnout krev v žilách, jindy vám budou vstávat vlasy hrůzou, ale většinu času se budete především dobře bavit. Pokud bych měl knize něco vytknout, pak snad jen místy lehce zmatené vyprávění, kdy mi chvíli trvalo, než jsem se v ději plně zorientoval. U některých povídek mi také přišlo, že by si zasloužily o něco větší rozsah a hlubší rozpracování. Právě Výškáč si o pár stran navíc přímo říkal – delší stopáž by tomuto povedenému příběhu dodala ještě větší sílu. Totéž platí i pro povídku Školník, která měla velmi dobrý základ, jenž by si zasloužil ještě více prostoru.

Výrazná obálka, silný dojem

Nedá mi to, abych nepochválil i nádhernou obálku. Vím, že se říká „Nesuď knihu podle obalu“, ale právě obálka byla tím, co mě na knihu nalákalo jako první. Její autor, Michal Březina, opět odvedl skvělou práci, a vizuální stránka tak výborně doplňuje ponurý obsah knihy.

Shrnu-li to, mohu s klidným svědomím říct, že Výškáč nabízí velmi solidní zábavu v podobě třinácti strašidelných povídek, které těží především z atmosféry a lokálního zasazení. Pokud máte rádi kratší hororové příběhy s mrazivým nádechem a českým prostředím, tato sbírka by vám rozhodně neměla uniknout.

Vladimír Zábrodský: Výškáč

Vydal: Golden Dog, 2025

Obálka: Michal Březina

Počet stran: 220

Cena: 299 korun

 

Žravá hlubina vychází z populárních deskových her Arkham Horror a Call of Cthulhu. Přestože v knize autor těží z Lovecraftovského mýtu a estetiky hry, ba dokonce do role hrdinů postavil dvě ze tří hratelných postav, je nutno předeslat, že si knihu užijete, i když jste (jako já) Arkham Horror, nebo nedej Shoggoth Call of  Cthulhu nikdy nehráli. Stačí jen propadnout temným vášním a touhám po Lovecraftovsky laděných příbězích.

Autor nás v prvních a na první pohled spolu nesouvisejících kapitolách seznámí s hlavními hrdiny, kterými jsou Ruby Standish, Diana Travelers a Abel Davenport.

V první kapitole najde Abel Davenport (který je pravděpodobně pojmenován po Matthewu Davenportovi, což je americký autor, redaktor a bývalý archeolog, který se podílel na několika publikacích a příbězích souvisejících s mýty Cthulhu, z nichž většina byla vydána nakladatelstvím Crossroad Press.) najde magický amulet, který z něj na krátkou dobu udělá proroka nového Velkého starého jménem Asterias („Hvězdice“). Abel je záhy svržen, protože není dostatečně zlý na to, aby vedl řádný kult, a je nahrazen svým nelidským klonem Cainem. Nečekanou spojenkyni se však Abelovi stane Diana Travelersová, která je nejen odbornicí na okultismus, ale je především natolik ambiciózní, že dokáže vystoupat v hierarchii nového kultu tak vysoko, aby se mohla pokusit zastavit síly temnoty.

Třetí do party je zlodějka Ruby. Ta se svým charakterem hodně podobá hraběnce Zorzi z karetní hry. Ruby však neoplývá takovým šarmem jako hraběnka. Navíc na začátku příběhu pracuje pro klony hvězdic, které se v tomto vesmíru nazývají komety. Sice si brzy uvědomí, že to nejsou bytosti, kterým se dá věřit, ale zpočátku moc sympatií vzbuzovat nebude.

Tyto tři nepravděpodobné spojence svede dohromady několik náhod. A chvíli trvá, než se konečně Asteriasovi postaví. Ale sledovat jejich cesty je stejně zábavné jako číst o jejich společném tažení proti kultu.

Co může působit z autorovy strany jako drobná vzpoura proti kánonu hry, z níž vychází, je to, že hlavní záporák hry, Carl Sanford, zde vystupuje v roli trochu nepravděpodobného spojence hrdinů. V původní hře je Carl někým, kdo chce probudit Cthulhu, aby zničil svět, tady se tomu naopak snaží zabránit. Na jednu stranu je fajn, že hrdinům pomáhá v podstatě záporák, na druhou by to případné hráče z řad čtenářů mohlo trošku překvapit.

Žravá hlubina je uzavřený příběh, protože Asteriasův plán na ovládnutí světa je stále v rané fázi. Více ho zajímají jeho kriminální aktivity v Arkhamu v Massachusetts než dobrodružství po celém světě. Také se dostaneme do vnitřních prostor organizace Silver Twilight Lodge, což bude pro znalce hry fajn.

Pratt si zaslouží potlesk za vytvoření nového Velkého starého a jeho kultu monster namísto pouhého použití těch již existujících.  I jinak je Žravá hlubina čtivá a zábavná. Nečekejte však hlubiny temnoty a šílenství. Jde spíš o odlehčený příběh vyprávěný současným jazykem. V podstatě jde o hravé dobrodružné béčkové čtení, pokud od něj nebudete očekávat nic jiného, budete spokojeni.

Tim Pratt: Žravá hlubina

Vydala: Carcosa, 2025

Překlad: Milan Žáček

Obálka: John Coulthart

Počet stran: 288

Cena: 399 Kč

Dílna slouží pro získávání feedbacku na vaše krátké sci-fi texty a mikropovídky od zkušeného spisovatele.

Ondřej Neff vybrané texty zveřejňuje na Digineff.cz a doplňuje je komentářem.

Aktuální změna: délka povídek se rozšiřuje až na 4 normostrany.
Původní rozsah odpovídal přibližně jedné normostraně.

Jak se zapojit.
Pošlete povídku e-mailem na ondrejneff@gmail.com.
Do předmětu uveďte: Sci-fi dílna.
Do zprávy přidejte krátkou anotaci a jméno nebo pseudonym.

Fantasy Planet může průběžně sdílet výběr nejzajímavějších textů v samostatných článcích.
Těšíme se na vaše příběhy.

Který z Kapitánů je ti nejbližší a proč?

Hodně osobní otázka. Neodpovím, protože nevím. V každé z těch tří postav je dost ze mě, ale nejsem to já. Každý z nich má silné stránky i slabiny. Bylo by asi nejpříjemnější být Arnošt Kodex, protože ten nepochybuje, jakmile se jednou rozhodne.

Mám je rád všechny tři.

V mnoha situacích ukazuješ svůj specifický smysl pro humor. Je něco nebo někdo, co tě ve tvém smyslu pro humor formoval(o), ovlivnil(o)? Holduješ například nějakým sitkomům?

Je třeba brát v potaz, že první tři díly jsem psal v letech 2006-2011. Takže inspirace budou docela dávné. A já jsem vlastně jednoduchý člověk. Dlouho mi to nedošlo, ale v mé DVD sbírce filmů je hodně humoru i nadsázky. Třeba hongkongské akční filmy. Nemám rád dramata; nenávidím bezvýchodné situace. Samozřejmě není vše hehe, koukám rád i na historické a válečné filmy. Ale fakticky nepotřebuju takový, kde na konci téměř všichni padnou (kromě Sedmi samurajů). V 90. letech jsem začal kupovat japonské mangy překládané do angličtiny. Nosil jsem je tehdy kamarádům na matfyzácké koleje a na základě toho pak vznikla www.manga.cz. Měl jsem koupenou spoustu klasiky; třeba Shirowa (Appleseed, Dominion Tank Police) i další. Bohužel jsem je půjčoval tak vášnivě, že mi část zmizela. Vliv mangy/anime v Kapitánech určitě bude. Je rychlá, šílená, bývá velmi nadsazená. A dost často je tam i jistý humorný nadhled nad příběhem. Tehdy mne to určitě formovalo. Myslím, že čtvrtý díl, který vyšel před měsícem, už je daleko vážnější a ne tak rozjuchaný, i když jsem děj často nějak odlehčil. Ostatně Filip Fix, astrobiolog a hlavní hrdina, je takový maličko suchopárný. Pokud na to má tedy čas.

Turistika, cyklistika, M. Bronce se mocně týká!

Na základě jedné ze scén dokonce vznikla i reálná „živá“ akce, která se snaží držet si svoji každoroční tradici. Pochlub se čtenářům, prosím.

Zas to vezmu obloukem. Pokud jste dočetli až sem, už to vydržíte. Fandím turistickým známkám a sbírám je. Teď mám ve sbírce něco přes 1 600 ks a 1 400 mi chybí. Chtěl bych to do konce života zmáknout. No a samozřejmě jsem taky chtěl mít vlastní turistickou známku. K čemuž ale minimálně potřebujete nějakou akci; pokud je to známka výroční. A jelikož jsou Kapitáni kalendářně podchyceni (příběh začíná 17. července, neptejte se proč), rozhodl jsem se udělat si radost a v daném termínu večerní akci: Memoriál běhu Arnošta Kodexe. Dva hlavní hrdinové během rozhovoru v jedné kapitole oběhnou kus Krčského lesa. My (co se sejdeme na metru Roztyly) tedy neběžíme, jen jdeme; pokecáme, co je s Kapitány nového, zajdeme na pivko (což Kodex s Fixem neudělají) a skončíme v altánku, kde přečtu kousek z nově napsaných textů. Měli jsme už sedm ročníků, většinou přijde 6-7 fanoušků, nikdy to myslím nepřekročilo desítku. Je to fajné, akorát se mi doma hromadí ty známky a potřeboval bych je vyprodat; původní idea merchu je, že má vydělat tvůrci další peníze, ne že se má ještě neustále dotovat…

A když jsme u té novinky, V říši Opeřeného hada se jmenuje, jaký to byl pocit po dlouhých letech držet v ruce další díl svého opus magna?

Samozřejmě neuvěřitelný. Tolik let jsem to odkládal, až jsem si chvílemi sám nevěřil, že dokážu příběhem pohnout dál. Takže vteřina závratného štěstí! No a pak přijde realita, poklepe ti na rameno a řekne: „Fajn, kamaráde, máš tady přes sto objednávek, tak teď musíš všem těm lidem napsat, dohodnout způsob předání, nabídnout ke knize něco v akci; pak to všechno řádně zabalit, odeslat, vyúčtovat; no a jelikož je prosinec, musíš do toho ještě zvládnout finální vyúčtování, zaplatit za půlrok autorům i další práce…“

Takže nemám na štěstí čas. Navíc jsem po zhroucení z přepracování před deseti lety, a když to s prací přeháním (obvykle před Vánoci), začne se mi projevovat chorobná únava.

Člověk většinou touží po tom, co nedostane, takže by se mi líbilo, kdyby se tu náhle zjevila múza a dala mi za tu knihu velkou pusu, anebo jsem ji mohl donést Honzovi Kantůrkovi, ten by si ji potěžkal, prolistoval a řekl by uznale: „Dobrá práce, kamaráde.“ Nic z toho se ale zřejmě nestane, takže se v lednu odměním tím, že si udělím víc volna (objednávky rozeslány) a vyrazím na výlety do svých milovaných míst (Sázava, Berounka, Vltava), případně pro další turistické známky.

Ilustrace Jana Pekárka ke čtvrtému dílu V říši Opeřeného hada

Na obálce knihy se skví v celé své kráse ochemule – jak tě vlastně tahle bizarní bytost a její mytologie napadly?

To je unikátní „plod“ mých devíti až deseti let. A asi i verneovky 20 000 mil pod mořem, kde skrze velké podmořské okno Nautila neustále sledují a klasifikují kolemplující podmořské tvory. A když jsem se rozhodl, že jedním z témat mé knihy budou „ochemule“, začala se mytologie kolem nich přirozeně rozrůstat. Občas mi při tvorbě dost vadí, že nejsem biolog, naštěstí mám odborné poradce; mezi nimi biology minimálně dva.

Všechny knihy jsou prošpikované narážkami na literární a popkulturní fenomény. Kolik času ti zbývá při vydávání na čtení a další kulturu?

Když jsem se před deseti lety zhroutil, bylo to především ze čtení. Už jsem nemohl, oči mi přestávaly sloužit; na pár let jsem musel vysadit veškerou kulturu. Dneska si občas něco přečtu nebo pustím pro zábavu, ale čtení, které mám již asi navždy limitované, věnuji převážně profesi nakladatele (a spisovatele). Nicméně je mi, kolik mi je, a desítky let jsem nasával kulturu kolem fantastiky; zvláště v 90. letech. Takže se mi kulturní odkazy obvykle vybavují samy, prakticky nikdy nejsou na moderní dobu, ale ta mne stejně štve. Ostatně, jakožto překladatel vím, že anglosaští autoři fantasy nejraději odkazují na Alenku v říši divů, prazáklad fantaskního žánru.

Aktuálně je tedy na světě čtvrtý díl. Máš už představu, jak to bude s dobrodružstvími Kapitánů dál?

Otázka na tělo. Během zimy bych si chtěl od tvorby odpočinout a dělat na cizích projektech. Jakmile přijde jaro, chci otevřít pátý díl Kapitánů. Napsáno je asi 60 stránek, tak si je znovu pročtu a začnu „hledat“, jak příběh pokračuje. Čtvrtý díl je příběhem astrobiologa Filipa Fixe, Třetího kapitána; na jeho konci Fix potkává „Druhého“, vyjednavače Petra Askortu. Pátý díl by měl být tedy příběhem Askortovým, příběhem hledání pravého pokladu v korzárské lodi Srdce. Znovu potkáme Ramiréze, Šilhavého Lee i další aktéry. Pátý díl by měl končit ve stejném uzlovém bodě, případně oba spojené příběhy protáhnout dále, uvidíme. Čtvrtý díl jsem psal 11 let, ale bylo mezi tím i ono zmiňované zhroucení. Je mi jasné, že čtenáři tak dlouho čekat nebudou. Na pátý si dám tedy tři roky a uvidíme. Váhám nad názvem; citací z textu by se pětka mohla jmenovat „Tihleti zkurvení kapitáni!“, ale nevím, zda takový vulgarismus v nadpisu není příliš ultimátní a nedám tam „zatracení“ nebo něco úplně jiného.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně spokojených čtenářů nejen Kapitánům, ale vůbec celým Strakám na vrbě. Ať se daří! 

Literární historie nás učí, že tři jsou ideální počet na pořádné literární dobrodružství. Tři mušketýři, Tři sestry, Tři bratři… No a Michael Bronec pozvedl pomyslný literární trojzubec a vypustil do světa Tři kapitány, space operu napsanou pro potěchu ctěného čtenářstva i svoji vlastní.

Na počátku série Tři kapitáni stála poměrně zajímavá myšlenka – vytvořit podobné univerzum jako třeba JFK. Protože když to zvládli Žamboch s Procházkou, pak to bude umět Michael Bronec třikrát lépe. Ale prvotní záměr se autorovi trochu kroutil pod rukama a žil si vlastním životem, a tak nakonec vše dopadlo úplně jinak.

Začátek od konce

Trochu předběhneme dobu. V současnosti je na světě už čtvrtý díl téhle ságy, ale čtenáři na něj museli čekat dlouhých sedm let. Při téhle příležitosti se Michael Bronec rozhodl dát novým čtenářům šanci začít pěkně od počátku, a tak je tady reedice prvního dílu – mírně upravená a doplněná o galerii ilustrací. A sluší se dodat, že i za velice příznivou cenu. Kde dnes seženete vázanou knihu s papírovým přebalem za 270 korun?

Ale tahle kniha nabízí úplně jiná lákadla než cenu. Už jen jméno autora je velkým příslibem. Vždyť Michael Bronec coby v podstatě jednomužné nakladatelství Straky na vrbě je na literárním poli protřelým mazákem, a těžko by mohl knihy vydávat bez toho, aniž by měl znalosti o stavbě příběhu, tušil, co čtenáře upoutá a naláká a neměl v malíku slovní ekvilibristiku. Všechny trumfy jsou v rukách autorových (a zároveň vydavatelových)!

Jedna, dva, tři! Na scénu, chlapci.

Jak již bylo řečeno, patří Tři kapitáni do žánru space opery. Můžete tedy čekat kosmické lodě, neznámé tvory a vlastně všechny propriety, které k vesmírným výpravám a bitvám neodmyslitelně patří.

Ale Bronec začíná v prvním dílu ságy s podtitulem Mračna nad Arénou poctivě od planety Země, kde se seznámíme s Arnoštem Kodexem, Koordinátorem. Což je přibližně něco jako vládce, který má na hrbu mnohé z toho, díky čemu chod planety funguje a obyvatelstvo prosperuje. A co by to bylo za vládce, kdyby neměl svoji pravou ruku, komorníka. A taky kdyby neměl rád (samozřejmě v zájmu planety) peníze. Takže když se po dlouhé době objeví mince z pravého zlata, působí na Arnošta jako červený hadr na býka.

Následně do hry vstoupí druhý kapitán, Petr Askorta, elitní vyjednavač, a zanedlouho po něm coby jediné řešení delikátního problému zahrnujícího mimozemské tvory jménem ochemule (zvědavci nechť obhlédnou obálku čtvrtého dílu) i zkušený astrobiolog Filip Fix. Stará parta je opět pohromadě, ačkoliv v minulosti pošramocené vztahy stále dost skřípou. A zase se rychle rozejdou.

Všechny finty, které znáš

O ději mnoho prozrazovat nebudeme. Mračna nad arénou jsou totiž klasickým otevíracím dílem série, který představuje charaktery a rozehrává prvozápletky.

S přibývajícími stránkami zjistíte, že Bronec si i příběh vystavil po svém. Je to vlastně sled scén postavených především na dialozích, i když autor ukazuje, že ani akce mu není cizí a zvládne ji napsat dynamicky.

Ale zpět k tezi o scénách plných dialogů. Tohle pojetí odráží osobu samotného autora, který také rád a se zaujetím vypráví. A v Mračnech ukazuje i humor, mnohdy správně anglicky suchý nebo situační, ale také hravost a péči, s jakou mu příběh rostl pod rukama. Jednotlivé scény jsou vymazlené, dotažené, dohrané občas až do absurdna, aby se čtenář bavil. Na druhou stranu taková stavba příběhu nenabízí příliš děje, je to spíš do široka vystavěná „omáčka“, která nikterak svižně neodsýpá a po dočtení budete mít nejspíš pocit, že se v Mračnech zas až tak moc nestalo. Popřemýšlejte tedy, zda vám podobný typ příběhu bude vyhovovat.

A zmínit musíme i postavy, u čehož nesmíme vynechat slovo svérázné. Bronec píše své hrdiny s lehkostí a dává jim do vínku zajímavé vlohy i povolání. A kromě toho také břitký jazyk, protože špičkování a slovní přestřelky jsou na denním pořádku a dodávají příběhu šmrnc.

Možná, že mnohý čtenář má o space opeře odlišnou představu, než je mu v Mračnech nad arénou servírováno. Jeho smůla! Kapitánům nelze upřít čtivost, nápaditost a velkou porci energie, kterou do nich Michael Bronec vložil a která z nich vyzařuje. A přesně to jsou ty trumfy, které mohou čtenáře přitáhnout. Tak tedy vzhůru, lepit stará přátelství a čelit novým výzvám. Vesmírné dálavy čekají, kapitáni.

Michael Bronec: Tři kapitáni I.: Mračna nad arénou (2. vydání)

Vydaly: Straky na vrbě, 2025

Obálka: Tomáš Kučerovský, Jana Maffet Šouflová

Počet stran: 258

Vazba: vázaná s přebalem

Cena: 270,- korun