Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 1 hodina 58 min

Aga: Protože lidi ještery žerou, zvlášť ty v Legii

24. Červen 2022 - 9:33

Na počátku předpokládejme, že čtenář této recenze je obeznámen s předchozím děním v sérii space oper Legie – bez toho samozřejmě nemá cenu se do pátého dílu vůbec pouštět. Tím pádem také určitě znáte jednotlivé členy galaktické revoluční buňky bojující za záchranu lidstva = osádku lodi Vzdorující neboli Kraksny. A také víte, že autorské duo Kotleta & Sněgoňová se rozhodlo představit v jednotlivých dílech hlavní aktéry trochu blíž. Nelehká role co se týká Agy zbyla na Františka Kotletu – vymyslet téhle přerostlé ještěřici nějakou čtenářsky atraktivní minulost a dát postavě hloubku už vyžaduje kumšt i slušnou porci přemýšlení. Tady se dalo mnohé zkazit a poztrácet pár fandů…

Záchrana aneb z průšvihu do průšvihu

Výchozí situace je jasná. Ztratily se Aga a Amanda. Rozdělení sil je také rychle jasné: profesorka s Gerasimem vyráží na diplomatikou misi, do záchrany Agy se vrhá kapitán Moravec a po stopách Amandy se pustí Vodička a Giuseppe (ale o tom zase příště, v Pánovi hor). Je jasné, že kde je Kapitán Bouchač, tam to zavání průšvihem. Takže netrvá dlouho a Moravec v tom zase lítá. A fakt, že najde Agu, ničemu příliš nepomůže.

Vezmeme to jen ve zkratce, aby nás všichni ti, co se na knihu těší, neukamenovali: množství bojových scén, lov na Moravce, několik výletů do minulosti Agy a bližší seznámení s její kulturou, jeden průšvih za druhým, neznámé technologie a… To je tak akorát.

Oproti předchozímu dílu, Rudému vrabčákovi, který byl kotletovkou v nejryzejším smyslu toho slova, je Aga o něco civilnějším textem. Kotleta ubral na machismu, mnohde i na nadsázce a humoru, což ovšem neznamená, že by tohle všechno chybělo. Ale přílišná „rozjuchanost“ by rázu knihy prostě neslušela.

Díky tomu představení Agy a celého jejího druhu působí věrohodně – sem tam sice vykoukne nějaký vtípek nebo absurdní situace, ale s tím se u Legie počítá. Historii chan, jejich chápání světa, každodenním zvykům a rituálům je věnován velký prostor, některá vysvětlení přinášejí emoce, některá překvapí. K&S odvedli opravdu dobrou práci – vytvořit lore pro zcela novou, doposud nikde nepoužitou rasu je výzva, zvlášť při rychlosti s jakou jednotlivé díly Legie vycházejí. Můžeme polemizovat, nakolik autorské duo nad těmihle věcmi přemýšlelo dopředu.

A než se zeptáte: ano, Kotleta bude řešit i sexuální život chan, Nemáte zač.

Tak, jak to chcete

Možná předchozí text zní dost vážně, ale žádný strach: v Aze je vše na svém místě. Vše, co čtenáři čekají a mají rádi, jen zkrátka v malinko jiném podání než doposud. Mimochodem, právě ona variabilita pojetí jednotlivých dílů a kvalitativní vyrovnanost (dobře, první díl byl trochu slabší, ale to bylo vším tím vysvětlováním) je něco, co čtenáři musí ocenit.

Akce je spousta, lehkého humoru také dost, jen si je možná kvůli kontextu, v jakém jsou podány nebudete tolik uvědomovat.

Otázkou je, nakolik Aga posouvá celou sérii. Dozvíte se spoustu nových informací, ale ty jdou spíš do hloubky než že by nějak zásadně přibližovaly k cíli hlavní problematiku (čili osvobození Země a vyhlazení mimozemských otrokářských šmejdů). Je možné, že někteří fandové budou cítit, že je to málo, ale zároveň dostanou několik příslibů a vodítek do budoucích dílů.

Musíme ještě zmínit, že celá série konečně začíná mnohem víc působit jako série. Kotleta v některých scénách „vzpomíná“ na minulé události nebo přivede na scénu polozapomenuté postavy, což čtenáři dává pocit návaznosti a celistvosti. Postavy už mají něco za sebou, ušly kus cesty a určitě je dobré to čtenářům připomenout.

Abychom to uzavřeli

A jsme na konci. Tedy – na konci knihy. A ten je dost kontroverzní, a dovedu si představit, že čtenáři budou nespokojeni. Nebo zhnuseni. Nebo fakt překvapeni. Možná uslyšíte i hlasy o uspěchanosti. Nebo se prostě budou lidi bavit a chválit. Sakra, když už jsme neprozradili nic z děje, tohle nemůžeme propálit tuplem. Tudíž si budete muset udělat názor sami. Snad jen tu uspěchanost podpoříme, pár stran navíc se určitě napsat dalo, a zaručeně by to nebyla jen vycpávková vata.

V rámci bilancování po dočtení hlásíme, že vysoká očekávání co se týká chan a Agy samotné se Františku Kotletovi podařilo naplnit. Dozvíte se spoustu věcí, dočkáte mnoha překvapení, zajímavých zvratů, a celá série se i díky flashbackům a návratům postav z dílů minulých začne pěkně propojovat. Aga není úplně tím, co fandové prohlásí za typickou kotletovku, i když má všechny potřebné ingredience. Ale do série zapadá, kvalitativně ani obsahově nemáme výhrad, děj je zábavný a svižný. A ten závěr…

PS: Ani tentokrát nechybí na konci profesorčin deník, to jen pro úplnost. A i tentokrát Lenka Tarwari Jandová coby autorka ilustrací válí.

František Kotleta: Aga (Legie V.)

Vydala: Epocha, 2022

Obálka: Jiří Arbe Miňovský

Počet stran: 328

Cena: 320 Kč

Hříbě ze zalta: Magie, láska a zlatý kůň na Velké Moravě

22. Červen 2022 - 15:07

Po Roku ztraceného hřebce tu máme další knihu od Věry Mertlíkové, která navazuje v započaté linii dobrodružné historické fantasy, v níž je značná pozornost věnována koním. Tentokrát se vydáme na Velkou Moravu do dob, kdy ještě působí stará slovanská magie a jen velmi neochotně ustupuje do stínu lesů před novým náboženstvím. Proto můžeme na každém rohu potkat nějaké magické stvoření: víly, skřítky, vodníka nebo bludičky. Ve vztazích přetrvává mnohoženství a v urozenějších kruzích má svůj význam i konkubinát. Právě takový úděl hrozí hlavní hrdince, patnáctileté Mileně, která se narodila do nižšího zemanského stavu. Její otec chová koně, ale v poslední době se mu moc nedaří, dokud se nestane malý zázrak a zrzavé klisně se nenarodí hříbě se zlatou hřívou.

A zatímco Bolek, pán dvora v Kobylím dole, se těší, jak výhodně hříbě prodá, stejně jako svou dceru, kterou i přes její nevzhlednou postavu blahosklonně přijme Svatoboj, nejstarší syn knížete Mojmíra, za svou pátou konkubínu, události naberou zcela jiný směr. Hříbě je prodáno jako obětina pro Peruna, aby popřál tažení proti nitranskému knížeti Svatoplukovi, a Milena má své představy o životě i o tom, jaký osud má vzácné zvíře potkat. Vzpurná povaha ji pak zavleče do nemnohých dobrodružství i do ložnice velitele maďarských nájezdníků. Kdo ale znáte romány Věry Mertlíkové, tak víte, že nakonec vše dopadne tak, jaká má.

A v tom je možná maličký kámen úrazu. Kniha se čte skvěle, děj plyne od zvratu k zvratu, dialogy odsýpají a jeden magický motiv střídá druhý. Jenže celkově vyznívá na můj vkus až příliš pohádkově. Nemám nic proti dobrým koncům, ale vadí mi přílišný historický optimismus. Už v Roku ztraceného hřebce jsem si všimla určitých romantizujících tendencí, které jsou v Hříběti ze zlata ještě patrnější. Možná za to může i nízký věk protagonistů – Mileně dělá protihráče šestnáctiletý novic Marko, čímž se příběh žánrově přibližuje k young adult fantastice, ale i celá řada jiných aspektů, které i mírné znalce historie zarazí. Netřeba si představovat, že období Velké Moravy bylo nějak pohodové a že i jen obyčejná cesta za humna byla procházka růžovým sadem. Raný středověk se vyznačuje neustálým bojem o obživu. Pole nevynášela jako v současnosti, a i tak to byla pořádná lopota. Lidé bydlí v malých osadách či dvorech, obklopení rozsáhlými hvozdy a pustinami. Drobné rozptýlení představují kupci přinášející do kraje nevídané zboží, jinak lidé žijí poměrně izolovaně, nikam moc necestují, a věci, co potřebují k životu, si vesměs vyrábějí sami (možná až na kováře a hrnčíře). Státní útvary teprve vznikají a jsou pod neustálými nájezdy barbarů i mocichtivých sousedů. Pořád tu panují kruté zimy, jež střídají horká léta, krajem se toulají loupeživé bandy a panovníci se na trůnech mění v rychlém sledu.

Příběh samotný něco z toho zrcadlí, ale na druhou stranu je zřejmé, že hrdinům doopravdy žádné nebezpečí nehrozí. I přes velké množství postav, historicky doložených i smyšlených, zemře pouze jedna a druhá se promění v sochu (což se dá pojímat jen jako přechod do jiné životní formy). Násilí se omezuje na ránu klackem do hlavy a nedobrovolný sex, ovšem na znásilnění nakonec nikdy nedojde, vždy to osud zařídí tak, že násilníka něco vyruší a Milena z toho vyjde bez ztráty kytičky. Autorka to prostě myslí se svými hrdiny dobře, ale ve skutečnosti by se zřejmě ani s jedním nikdo nemazlil. Nejhodnověrnější je v tomhle jedině Milenin otec, který vidí v dceři hlavně prodejní artikl a neváhá ji hubovat ani ponížit, když se dívka odváží vzepřít jeho příkazům. Přerod v hodného tatínka, který dává nezbedné dceři volnou ruku, když se k němu po své dobrodružné cestě do Čech a zase zpátky vrátí, je už jiná věc a opět se tu dostáváme do idealistických mezí příběhů pro mládež.

A přesto, že se vše točí kolem ukradeného hříběte pojmenovaného vznešeně Xanthos (neboli „Zlatý“ z řečtiny), paradoxně už příběh není tolik o koních, jak bych asi čekala. Tedy samozřejmě je, ale moc se toho člověk nedozví, ačkoliv je známo, že autorka ví o jejich chovu první poslední. Díky svým rozsáhlým jezdeckým zkušenostem se nedopouští technických nesmyslů typu, že kůň běžel tři dny v kuse, spíš ukazuje, že udržet se na neosedlaném koni není zas taková sranda a pády jsou celkem běžnou záležitostí. To se ovšem netýká mýtické krásky Kotys, ta si snadno ochočí každé zvíře, a vlastně ani Mileny, která se jeví jako výborná jezdkyně, jež si poradí i bez postroje (a i bez oděvu, když na to přijde). Vtipné je, že její pro jízdu dobře stavěná postava se sice nelíbí Slovanům, ale maďarští nájezdníci ji mají za krasavici a div se o ni nepoperou.

A tak se v Hříběti ze zlata vrací starý známý motiv nahé jezdkyně na neosedlaném koni, krásné ženy a panny v nesnázích (nemusí se zákonitě jednat o tutéž osobu), jaké se už objevily v Roku ztraceného hřebce i předchozího románu Tři bábiny kobyly. Co musím vyzdvihnout a ocenit, je ústup určitých klišé o ženském údělu, které už tolik nezaznívají z vypravěčské perspektivy, a pokud, tak už ne tak mravoličně. Není mým úkolem hodnotit, zda za tím odstupem je skutečně změna autorčina postoje, nebo se to prostě hodilo k pubertální hrdince – Milena dostává prostor pro svou vzpouru, i když se stejně nedokáže odpoutat od přemýšlení kdo ji nakonec dostane pod čepec. Vypadá to na polyandrynní společenství, protože se kolem dívky pohybují hned tři nápadníci… Věra Mertlíková většinou své knihy a povídky okoření notnou dávkou humoru, v tomto vyprávění však jakoby veselé bejlí zrovna došlo. Kromě lehce sebeironizujícího náhledu, který v rozsáhlých vnitřních monolozích předvede hlavně Milena, tu na čistý vtip nenarazíte. Tím nechci říct, že vyprávění není odlehčené, ba právě naopak, ale když se na celou dějovou linii, plnou podivných zvratů a eskapád podívám z odstupu, dá se říci, že celé je to jedna velká taškařice.

Na druhou stranu je potřeba zmínit, jak umně si Věra Mertlíková poradila s historickými reáliemi, s jejichž pomocí svůj svět vykreslila jako barvitý a plný rozmanitých vlivů a událostí. V doslovu pak sama autorka uvádí, o jaké archeologické nálezy se opírá, že přítomnost Vikingů v české kotlině není žádnou fikcí a jak je možné, že se narodí hříbě s neobvyklou barvou srsti. Opět se do ústředí dostává vybraný slovanský mýtus – minule to byla zlatá brána a nyní je to zlatý květ kapradiny, s jehož pomocí může jeho držitel získat velký poklad. Není divu, že o vzácný květ, který lze utrhnout jen o letním slunovratu, je velký zájem, stejně jako o poklad, údajně ukrytý ve skále Zlatý kůň, což je skutečná lokalita v Českém krasu. Asi nikoho nezaskočí fakt, že se zde nachází nejdelší jeskynní systém v Čechách – známé Koněpruské jeskyně.

A na skok je to také ke kopci Kotýz, jež má údajně odkazovat k thrácké bohyni Kotys (Kobylé), o níž se některé historické prameny se domnívají, že ji k nám přinesli Keltové. Mě osobně na tom zaráží důvod, proč by to dělali, když měli svou vlastní bohyni – Eponu – jež svými charakteristikami odpovídá stejnému kultu. Možná bude etymologický původ jména prozaičtější – podle jiných pramenů vlastnil na ostrohu pozemky sedlák Kotyza, jenže to jsme u debaty, co bylo dříve – vejce nebo slepice? Pokud jste ale dávali pozor, tak vám jistě neušlo, že u žádné ze zmíněných lokalit nechybí vazba na nějaký „koňský“ motiv, a tak není divu, že zaujaly i autorčinu fantazii.

A když už jsme u těch bohů, kromě Velese, s nímž jsme měli tu čest v Roku ztraceného hřebce, se potkáme s Lesovcem, Žitholou, Chorsem, Moranou a dalšími bůžky či vládci přírodních živlů. Ti dobří nakonec spojí síly v boji s bestiemi ze Zásvětí, které se zlou vůlí dostali ven. Jejich dialogická „intermezza“ mi silně připomněla tradiční chór na řeckém divadle. A také se tu mihne celá řada fantastických bytostí – mluvící obr, vlkodlak měnící se v hezkého chlapce, oživlé houby, divocí tvorové s drápy a zuby, éterické duše stromu a jiné. Největším čarodějem je tu však samotné léto – roční období, které má vlastní kouzelnou noc. Je to také čas rituálů, ale i obětí. Tu nejcennější musí uskutečnit samotná Kotys – ale neplačte, letní smutky nikdy netrvají dlouho!

Tak snad jste si tenhle malý exkurz do bájné slovanské mytologie trochu užili a už nebudete pochybovat, až knížku uvidíte v knihkupectví. Její přebal opět připomíná středověký pergamen s nezaměnitelným vyobrazením zlatého koně, to si opravdu nespletete. Nakladatelství Gorgona si s románem náležitě vyhrálo, ať už jde o redakci textu, tak knižní výpravu – pevná vazba, chlupatý žlutý papír a dekorované předsádky – nejeden autor i čtenář v tuto chvíli zřejmě dojatě vydechl nad tou krásou. Je vidět, že se nemá jednat o knihu k jednorázové spotřebě, ale že má skončit v knihovně na čestné polici. Tak to udělejte, nebo se nebojte knihu darovat – rozhodně tím nic nezkazíte!

Procentuální hodnocení: 70%

Věra Mertlíková: Hříbě ze zlata

Vydala: Gorgona, 2021

Obálka: Roland Havran (ilustrace)

Počet stran: 304

Cena: 329 Kč

Rozhovor s Romanem Burešem, introvertem mezi nebem a peklem

17. Červen 2022 - 14:24

Možná je to nošení dříví do lesa, ale stejně neuniknete naší obligátní otevírací otázce: zkuste se čtenářům ve stručnosti představit, ať ví, s kým mají tu čest.

Jmenuji se Roman Bureš, sem tam něco napíšu a lidem se to kupodivu líbí.

Zkuste zavzpomínat jaké byly pocity při vydání vašich raných knih a jaké je to v současnosti, kdy už jste zavedeným a populárním autorem.

Na začátku bylo neuvěřitelné nadšení, umocněné navíc tím, že jsem psal sotva pár měsíců. Myslel jsem si, že když mi to hned ze startu jde tak dobře, mohl bych se psaním živit. Později jsem vystřízlivěl a pochopil, že psaní zůstane jen příjemným koníčkem. Možná proto mě tak rozčilují všichni ti konzumenti, kteří kradou knihy na internetu (nebo si nové tituly půjčují v knihovnách, což je v podstatě totéž) s pocitem, že autor si i tak vydělá ranec.

To zní jako když máte něco proti knihovnám. Nebo to špatně chápu?

Knihovna koupí jeden výtisk za tržní cenu, řekněme za 250.- Kč, a pak ho půjčuje celá desetiletí tisícům lidem, aniž by z toho autor nebo nakladatel něco měli. Je to jedna z věcí, které mě na celém knižním byznysu znechucují. Představte si, že by Avengers šli v den premiéry rovnou do veřejnoprávní televize v HD kvalitě za cenu jediné vstupenky do kina. Jasně, i tak by chodili lidé do kina kvůli velkému plátnu a zvuku, ale zdaleka by jich nebylo tolik…

Vidíte, v tomhle kontextu asi lidé o knihovnách příliš nepřemýšlí. Ale zpět k Vaší tvorbě: ta by se pomyslně dala rozdělit mezi historické romány a fantastiku, ve které je ovšem láska k historii také silně znát. Tudíž se nabízí otázka: jak jste se vlastně k historii dostal?

Historii miluju. Jsem vášnivý samouk, jednou jsem si dokonce z rozmaru udělal rok staré písemné přijímačky na klasickou archeologii – a bez přípravy bych prošel. Ale na to abych reálně studoval, jsem měl vždycky příliš jiných starostí.

Máte nějakou oblíbenou historickou epochu o které jste ještě nepsal (ať víme, na co se těšit)?

Žádná taková není. Jsem fanda antického Říma, který také cpu kam to jen jde.

Od historie ale rovnou skočíme k vaší novince. Návrat do Inferia podruhé – a tentokrát do Edenu mezi anděly. Druhý díl – druhý originální a komplexní svět. Zkuste nám trochu přiblížit jak tenhle nápad vznikl a kdy se vlastně objevil?

Druhý díl taky vznikl z povídky. Chtěl jsem si napsat jen tak pro radost pár povídek, jedna je o Rónanovi, která aktuálně vyšla v antologii Zákon genu, druhá měla být o Amálce, která uvízla v Pekle, ale ta se mi klasicky vymkla z rukou.

Podobně jako ostatní knihy je i v Invazi spousta historických postav. Kolik času jste věnoval studiu reálií pro tuhle knihu? Měl jste třeba i nějaké konzultanty?

Konzultanty? To jste mě pobavil. Vždycky mě fascinuje, kolika lidem jsou zahraniční autoři schopni děkovat. využívají placené rešeršisty, beta čtenáře, tucty redaktorů, kteří do příběhu kecají… Český trh je malinký rybníček, s maličkými prodeji, tady si všechno musím dělat sám. Takže co se historických postav týká, buď používám ty, které znám, anebo zjistím, jaké je třeba na dané místo dosadit. Jsem dost pintlich v tom, aby všechno historicky sedělo. Na internetu se pak dá dohledat spousta detailů, například ve zveřejněných doktorandských pracích na určité téma, nebo na různých fórech, kde se nadšenci zabývají specifickým tématem.

Člověk by řekl, že vás psaní dost bavilo (i podle délky knihy).  Byla nějaká scéna, nápad, narážka, kterou jste si při psaní vyloženě užil?

Ta kniha není zase tak dlouhá, to jenom tak vypadá v tom malém formátu. Já si to užíval celé, ale některé scény mě pobavily více, Amálka, která je hubatá na Satana, souboj v hyperprostoru, nebo když v Nebi zazní Allahu Akbar.

Jak se zdá, svět Inferia není ještě zdaleka vyčerpán – tím narážím na povídku v antologii Zákon genu. Jaké s ním máte další plány?

Plány nemám absolutně žádné. Universum Inferia sice nabízí spoustu možností, jenže já bohužel nedisponuji nekonečnou zásobou času ani energie, takže nedokážu říct, zda se k tomu někdy vrátím.

A nyní jeden trochu osobnější dotaz: na autogramiádách vás čtenáři nevídají, z rozhovorů také příliš nadšený nejste…. Jaký je váš vztah k veřejné prezentaci vaší osoby? A jak s vámi mohou fanoušci nejlépe komunikovat?

Přiznávám, že v sebeprezentaci dost selhávám. Jsem však labilní introvert, čili melancholik (nejedná se o psychickou poruchu, nýbrž o jeden ze čtyř druhů temperamentu). Pokud to není vyloženě nutné, s neznámými lidmi se nestýkám, dokonce i pracuju z domova, abych nemusel být součástí nějakého dynamického rozjuchaného kolektivu. Proto po mě nikdo nemůže chtít, abych se dobrovolně stal středem pozornosti na nějaké autogramiádě nebo knižní besedě. Takže čtenářům se omlouvám, nikdy se face to face nesetkáme, nicméně mi můžou napsat, mám autorské stránky na FB a email na svých webovkách.

V Inferiu i Edenu jsou lidé pouhým „spotřebním zbožím“ a obecně ve vašich knihách dostává lidstvo docela sodu. Zaslouží si to?

Jsme jediný živočišný druh, který nedokáže žít v souladu s vlastním životním prostředím…

Ale abych nám jen nekřivdil, ušli jsme úctyhodnou cestu, s rostoucím blahobytem jsme objevili svědomí a dokonce špetku empatie, s každým stoletím ubývá válek a násilí obecně, oproti minulým generacím disponujeme vlastnostmi bohů… … Ale jsme ochotni se části toho blahobytu vzdát ve prospěch budoucnosti? Pokud ano, můžeme se skutečně nazývat inteligentním druhem, pokud však svoji planetu radši zničíme, nejsme víc než přeceňovaná zvířata.

To je můj pohled na lidstvo, se kterým nikdo nemusí souhlasit.

Vnímáte sám sebe jako „hotového“ autora, nebo se ještě stále učíte a vyvíjíte?

Určitě jsem hotovější, než například před pěti lety. Proto mám také tendenci svoje starší věci přepisovat. Už to postihlo Zuřícího lva a aktuálně jsem se pustil do Propasti času, která v nové verzi vyjde v Epoše. První kniha, za kterou se nestydím, a kterou považuji za hotovou, je třetí díl Propasti času, totéž se týká i všech knih, které po ní následovaly.

Psaní příběhů je ovšem jen jeden z vašich koníčků. Čím ještě vyplňujete svůj volný čas?

Hlavním koníčkem je pro mě práce. Pak sport, bez kterého bych umřel. A cestování.

Člověku to nedá: přesto, že jste rodákem z Kladna, ještě se ve vašich knihách neobjevil Jaromír Jágr. Nebo jsem možná jen špatně hledal…

Jediný kolektivní sport, který sleduji, je ragby. Tato krásná hra je u nás bohužel hrubě opomíjena. O hokej se nezajímám, a přesto – Planeta idiotů, strana 71: … miláček národa Jágr se oženil…

Dobře, dostal jste mě. Tak jeden dotaz na závěr: je nějaká otázka, na kterou jste vždy toužil odpovědět, ale ještě se na ni nikdo nezeptal?

Není

Dostal jste mě podruhé! Ale i tak děkuji, že jste si našel čas na rozhovor, vážíme si toho.

Foto: archiv Nakladatelství Epocha

Inferium II: invaze do pekla je skvělá i podruhé

16. Červen 2022 - 12:42

Pamatujete si na Inferium? Roman Bureš naservíroval čtenářům fantastiky velmi originální dílo, ve kterém skloubil koncentrační tábor a další mrazivé propriety nacistického Německa, peklo (neboli Inferium, jak jej nazývají sami jeho obyvatelé), silné osudy polodémona Rónana a židovské dívky Amálky a humor černý jako kýbl dehtu v tunelu. Byla to jízda plná akce, která se nadlouho zavrtala čtenářům do hlavy.

A co teď?

Nyní se vrací Inferium podruhé, tentokrát s podtitulem Invaze. Nabízí se zásadní otázka: dokáže Roman Bureš zopakovat úspěch prvního dílu? Nevystřílel všechny své nápady v prvním díle a nezmění se jen nepřítel, který se bude do Inferia dobývat tentokrát? A jak si autor poradí s tím, že na své straně již nebude mít moment překvapení, který měl velký podíl na úspěchu jedničky u čtenářů?

Otázek je mnoho, odpověď snadná: buďte v klidu, Bureš to zvládl i napodruhé naprosto skvěle a s přehledem. Druhý díl navazuje na ten první, setkáte se se známými postavami a vrátíte se do známého světa, jen o pár let později. Z Amálky-dítěte je již mladá slečna (ačkoliv v Inferiu se stárne úplně jinak), Rónan se potuluje světem s myšlenkami právě na Amálku a démoni z pekel se připravují na další invazi a s ní i příchod draků.

Začátek knihy nás zavede do hlubin pekelných. Zde už to mají čtenáři prošlápnuté a obhlídnuté, takže si Bureš jen trochu připraví půdu pro budoucí dění, povypráví o proroctví oznamujícím v brzké době druhou invazi, párkrát si „kopne“ do hříšníků, vysvětlí, že Amálka musí z Inferia fofrem pryč, protože je příliš dobrá a narušuje rovnováhu, což nedělá dobře samotnému Satanovi…  Tedy, ono je to vše trochu složitější a komplexnější, ale to hlavní teprve přijde.

Odvěký nepřítel

Důležitý je moment otevření portálu na Zemi, aby bylo možné vrátit Amálku. Na tento okamžik totiž čeká nejen Rónan, ale i další invazní armáda – tentokrát jsou to andělé, kteří si chtějí vzít to, co je stejně zčásti jejich…

A právě tady pro mnohé čtenáře doopravdy Invaze začne. Autor totiž rozvíjí zcela nový námět a nechává čtenáře nahlédnout po Inferiu i do Edenu, neboli republiky vedené a spravované anděly. A opět jsou nám servírovány skvělé a originální nápady, které jsou čtenářsky vděčné. Eden oproti peklu zná elektřinu a plasty, ale příliš tam nefrčí kovy. Zato tam kvete korupce, boj o moc a byrokracie.

Bureš se do nápadu ponořil a popisů je možná o trochu víc, než by bylo nutné, ale nějak všechny ty své nápady prodat musel, a nudit se rozhodně nebudete. Na akční část s invazí si sice budete muset chvíli počkat, ale to je vyváženo jak přemýšlivými pasážemi (protože různá vyznání mají různá pojetí nebe a tím pádem tolerují „různé“ věci), tak především humorem a všemožnými narážkami.

Tudíž i napodruhé se můžete těšit na zbrusu nový svět, u kterého je radost ho objevovat. Nemluvě o konfrontaci andělů s démony a několika vážně vypečených nápadech a scénkách. Svoji výraznou roli opět sehrají Rónan i Amálka sloužící jako průvodci a spojení mezi oběma říšemi.

Říci, zda je druhý díl lepší než jeho předchůdce je zatraceně těžké. Ale zkusme to: čtenář už ví, do čeho jde a co očekávat. A očekávání nejspíš budou dost vysoká. Invaze je nezklame. Oproti prvnímu dílu chybí snad jen hluboký a mrazivý lidský příběh – přece jen, válka s SS je mnohem hmatatelnější a mrazivější než válka imaginárních pekelníků s imaginárními anděly. Ale jinak je tu vše – originální, plnohodnotný a zcela nový svět, černý humor, akční scény… Zkrátka – Invaze je více než důstojným nástupcem Inferia a Roman Bureš opět překvapuje. Navíc je Invaze pořádně tlustý špalek, takže vám chvíli vydrží.

Roman Bureš: Invaze (Inferium II.)

Vydala: Epocha, 2022

Obálka: Žaneta Kortusová, Lukáš Tuma

Počet stran: 680

Cena: 450 Kč

Discovery of Witches, doslova kouzelná romance

14. Červen 2022 - 8:13

Po čtyřech letech je příběh o zakázané lásce, rasizmu a kouzlech konečně kompletní. Jak funguje jako celek?

Discovery of Witches měl svůj seriálový debut v roce 2018, na druhou si museli fanoušci počkat až do roku 2021, třetí – závěrečná pak přišla v začátkem roku 2022. Často nazývaný „Twilight pro dospělé“ má skutečně něco do sebe z nechvalně známé knižní řady pro dospívající. Především v oblasti romance je stejně intenzivní a víc než lehce nadnesený oproti realitě. V některých ohledech se tudíž jistě cílové publikum obou kryje. Obavy, že jde o prosté převyprávění jsou však mylné, neboť tento kousek má svůj vlastní hlas.
Děj se odehrává v dnešní době a soustřeďuje se na vztah mezi čarodějkou a upírem, především na to, zda je jejich pouto dostatečně silné, aby vydrželo i navzdory přísnému zákazu mezidruhového míšení. Ze stručných anotací a i v některých fázích sledování a čtení je jasné, kde se přirovnání k fenoménu Stmívání vzalo. Od prvního pohledu se může zdát, že jde jen o další lásku zkoušenou nepřízní osudu, kterou najdeme v každé červené knihovně. Mimo to však příběh disponuje také silnou a velmi lidskou linkou zaměřenou na rasovou segregaci a je z velké části zaměřený na kouzla a historizující prvky jako je alchymie a cestování v čase. I hlavní postava Diana Bishop vychází v tomto pomyslném souboji jako nepopiratelně silnější charakter a prominentní ženská ikona s vlastní hlavou i agendou.

Discovery of Witches, nebo také Čas čarodějnic, je první knihou v trilogii All souls spisovatelky Deborah Harkness a zároveň společným názvem seriálové adaptace této trilogie. Z první série i knihy, ze které je interpretovaná, na vás okamžitě dýchne jistá atmosféra. Je znát, že Harkness si jen tak zbůhdarma nehrála na písečku, ale odvedla kus práce. Je uznávanou historičkou v oblasti vědy a medicíny, alchymie, magie a okultismu. Autorčina specializace se promítla i do seriálu, nad kterým dohlížela jako jedna z producentů. Její vědomosti i zápal pro věc byly maximálně využity. Daly základy solidnímu uvěřitelnému světu, kterému už stačilo jen málo, aby naplnil diváky hmatatelným pocitem magie a mystična, které by se dalo krájet.
Velmi viditelný je na obou formátech, knihách i seriálu, vliv obyčejného moderního pojetí čarodějnictví. Bylinky, vykuřování, léčivé kameny…
Dalším logickým krokem k zvýraznění tónu kousku byly zajímavé lokace. Ty, přesto, že se většina z nich točila v Anglii či Itálii, fungují mimo Oxford a Benátky přesvědčivě i jako Francie, Polsko, či dokonce USA.
Když jsme u produkční činnosti, nezanedbatelná byla práce odvedená na kostýmech. Vůbec bravurně zvládnutý přesun z čistě moderního prostředí první série do Alžbětinské/Rudolfínské doby druhé série.
A konečně hvězdné obsazení hned několika dobře známými a zapamatovatelnými herci jako je Teresa Palmer, Matthew Goode, Owen Teale, Alex Kingston nebo Tom Hughes, na jejichž herecké výkony vždy radost pohledět. S obsazením jde ruku v ruce otázka různorodého castingu. Přesto, že není ani zdaleka tak pestrý jako například v Wheel of Time, je vidět, že jde seriál s dobou a zahrnuje i pár POC (person of colour) postav.
Třešničkou na pomyslném dortu je pak soundtrack. Fungující jakožto i samostatný playlist, dobrý na první poslech stejně jako na ten stopadesátý.

Čas čarodějnic je speciální a velmi vzácný případ, kdy se televizní zpracování dá považovat za objektivně lepší než je jeho knižní předloha. Neodchyluje se natolik, aby z původního materiálu moc vynechal, ale mění dost detailů na to, aby přidal vzniklému produktu na hodnotě. Největší zásah souvisí se změnou úhlu pohledu. V knihách je příběh vyprávěn výhradně skrze Dianu jako jedinou hlavní hrdinku. Tím se však seriál nenechává brzdit a rozšiřuje repertoár postav, jejichž počínání sledujeme. Dává více prostoru vedlejším postavám a tvoří děj zajímavějším. Postavy, které byly v knize víceméně pouze okrajové tak dostávají nový rozměr.
Navzdory těmto úpravám, nebo právě pro ně, má místy seriál problém s tempem. Někdy se děj odehrává na pozadí dvou až tří týdnů, jindy skáče o celé měsíce a je tudíž nekonsistentní. K tomu je filmový čas minimálně druhé a třetí sezóny až zbytečně natažený do více epizod než by bylo nezbytně nutné. Logicky tak vnikají hluchá místa, kdy si klidně můžete odskočit pro něco dobrého na zub a přitom nepřijít o nic moc podstatného.
Patrně kvůli rozšířením, je v první sérii románek Diany a jejího mužského protějšku Matthewa de Clermont v mnoha ohledech uspěchaný. O to více tato skutečnost bije do očí, když na seriál nahlížíme primárně z pohledu romance žánru. Mohl si dovolit více se věnovat tomu, co Dianu a Matthewa spojuje a neodepsat jejich vztah jako zcela osudový. Možná kdybychom dostali více scén, kde by se navzájem poznávali, mohla jejich párová dynamika být o něco energičtější. V tomto světle by potom možná jejich extrémně rychlé vzplanutí nebylo ani tolik problematické. Uznejte sami, že láska na život a na smrt těžko vznikne během pár dnů. Ani hraničně toxický, byť upírům vlastní, stalking by pak nevyzněl tak rušivě.

Discovery of Witches je se všechny plusy i mínusy po sečtení a podtržení ucelený příběh, s jasným začátkem, středem a koncem. Nesnaží se být něčím, čím není a nevybočuje ze své předem určené žánrové lajny. Může být malým guilty pleasure, příjemným a uspokojivým pokoukáním.

Monstrum – Frankensteinovi dědicové: Trocha chirurgie tu a tam zabije

12. Červen 2022 - 6:52

Tak vidíte. Temná stránka v nás dostala (nezdravě až hnilobně) zelenou a rozjela se jako bryčka se splašenými koňmi. Pokud v této chvíli už sami zelenáte, raději nečtěte dál, ale pokud vám na pobledlých tvářích vysvitla růž zájmu, směle do textu, do hry a vůbec do temnoty lidských těl i duší…

Frankenstein na začátek

Pokud jste to dosud neudělali a máte čas a možnost, přečtěte si před hraním původní román Mary Shelleyové. I přes některé dobové nešvary je to pořád zatraceně silný příběh a představí vám Monstrum (protože Frankenstein je ten vynálezce, sakra) jinak a lépe, než to dokážou všechny filmové adaptace – Boris Karloff promine, ale i ta s Borisem Karloffem – dohromady. Kromě toho samotná pravidla s tím tak nějak počítají a moc nerozebírají, co se událo předtím, než jste zasedli ke hře s pověřením od tajemné osoby sestavit a oživit nové monstrum.

Prostě a jednoduše: tahle hra je pro znalce a vyznavače Frankensteina, a ti si ji užijí mnohem více než náhodný Jack Rozparovač.

Účelem hry je získat dostatek částí lidských, nebo přinejhorším zvířecích mrtvol, poskládat z nich tělo, a to oživit bleskem. Jenže těžko lze u nějakého úkolu očekávat více jenže…

Třikrát jenže

Mrtvol je dost, jenže pozůstalí i úřady se vzpěčují dopřávat je vědě, natož je – byť po kouskách – vracet zpátky do života. Hráčům tedy nezbývá než umisťováním figurek kupovat těla popravených zločinců na náměstí či počestnějších zemřelých v márnici, krást je z nemocnice nebo ze hřbitova, případně si na to někoho najmout, nebo holt spáchat vraždu. To je nejlevnější a také nejúčinnější, jenže hráčova postava tím vzbudí zájem policie, a jak praví staré úsloví: mnoho uniformovaných psů, špatných skutků smrt.

Těla samozřejmě porcujete na potřebné materiály: orgány, svaly, krev a kosti, jenže jestliže kompletní živé lidské tělo stále a neodbytně stárne, pak části, ze kterých se skládá, stárnou ještě stokrát rychleji. Musíte proto pracovat svižně a brát v potaz to, že výsledek bude obodován podle shnilosti nejstaršího použitého dílu, a také podle toho, jestli si ne/vypomůžete kusy zvířat. Druhou možností je shánět kromě masa ještě led na jeho ochlazování…

Budoucí monstrum skládáte po částech: trup, jednotlivé končetiny, hlava, jenže po těchto částech je musíte také oživit. K tomu poslouží elektřina, jejíž výzkum je ovšem v začátcích, o čemž svědčí i fakt, že se namísto v bateriích skladuje v láhvích, tzv. Leidenských. Práce s ní tudíž rozhodně není exaktní jako dnes, kdy strčíte hřebík do zásuvky a ona vás spolehlivě nakopne – tady vám sice může některé části těla nakopnout k životu, ale další připálit či dokonce sesmahnout na škvarek. Je to holt o náhodě a štěstí, ale dá se jim napomoci.

Ještě jenže

Což je základ hry, jenže zdaleka ne vše. Vaše postava je například definována lidskostí, odborností a pověstí, jenže dá rozum, že skutky, kterých se během partie dopouštíte, vám zvyšují jednu vlastnost na úkor druhé a/nebo třetí. Přitom když jdou rafičky na „budících“ nahoru, přináší vám to výhody, jenže když klesají, tytéž výhody ztrácíte.

Na akademii či v kostele lze získat karty pomocné karty lidskosti a bádání, jenže od jednoho každého druhu můžete mít maximálně tři, a jejich použití má často za následek jejich odhození.

A jako poslední jenže pro samotné jenže: …jenže na začátku každého kola se otáčí karta nové události, která různé věci různě mění, jenže jen někdy pro vás k lepšímu.

Oči, blesky, puklá srdce

Nepopsali jsme zde všechny aspekty hry, ale to ani nebylo naším úmyslem – nemíníme nahrazovat sešit pravidel, mimochodem na takto komplexní hru nebývale přehledně a střízlivě sepsaných. Nemalá část kouzla navíc spočívá v objevování příběhu a některých částí herního materiálu a bylo by škoda vás o to ochudit, neboť jestliže jste dočetli až sem a nepozvraceli si obrazovku, jste ti správní hráči pro Monstrum a Monstrum je správnou hrou pro vás.

Na co se tady totiž podíváte, to se povedlo. Úžasný vizuál naprosto všeho, tematicky adaptované mechanismy, ze kterých se atmosféra řine jako hnis z hodně staré mrtvoly, přiléhavý příběh a dokonce i ty proklínané kostky plné blesků, očí a prasklých srdcí. Navíc přes svou šíři to není příliš dlouhá hra – vymezený počet kol a variantní konce pouze zahušťují atmosféru.

Samozřejmě, pro slabší povahy (a žaludky) tahle deskovka není a nikdy nebude, ale pokud máte naturel přistoupit na její poněkud neapetitlich povahu, odmění se vám hlubokým a působivým zážitkem, který budete chtít nejednou zopakovat. Ano, Monstrum je návykové, podobně jako vědecké bádání nebo třeba vraždění!

 Monstrum – Frankensteinovi dědicové

Autor: Dan Blanchett

Počet hráčů: 2 – 4

Doba hry: 120 min.

Doporučený věk: 13 let

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: ADC Blackfire Entertainment, s.r.o.

Cena: 1599 Kč

Oko čarodějnice: Překvapivě čtivá hororově mysteriózní jednohubka z domácích luk a strání

10. Červen 2022 - 9:50

O autorce samotné se mi na síti ani v kuloárech nepodařilo zjistit mnoho. A tak úspěšná studentka Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, která nikdy neučila a žije kdesi v malinkaté vesničce obklopena synem, manželem a mnoha zvířaty, pro nás zůstane stejnou záhadou, jakou jí bylo pro Sofii (hrdinku Oka čarodějnice) to velké starožitné zrcadlo v předsíni jejich rodinného domku.

„Mirror Mirror on the wall
True hope lies beyond the coast
You’re a damned kind can’t you see
That the winds will change
Mirror Mirror on the wall
True hope lies beyond the coast
You’re a damned kind can’t you see
That tomorrows bears insanity“

Asi se bude zdát zvláštní, že recenze hororové knihy o čarodějnicích uvádí text metalové kapely Blind Guardian o jakémsi zrcadle na zdi. Ale svět osmnáctileté Sofie, který se doposud točil mezi starostmi jak nejjednodušeji zvládnout otravnou školu, ustát komplikovaný vztah se svým (o dost starším) učitelem klavíru a zbytečně nenaštvat dominantní matku, se dramaticky změnil ve chvíli, kdy poslední jmenovaná přinesla domů podivné starožitné zrcadlo. Takových krámů matka natahala domů spoustu, ale od té doby, co se doma objevilo tohle zrcadlo, se vše obrátilo podělaným na vrch. Nejdřív divné sny o satanských rituálech, vtíravý pocit, že Sofii někdo neustále pozoruje, a pak… Pak se ztratila Drahuška Kejřová, kamarádka Sofiiny mladší sestry. Policie je bezradná, a Sofie, která začíná tušit, že její sny o satanském rituálu i zmizení Drahušky nějak souvisí s tím starožitným zrcadlem, vezme pátrání do svých rukou. A potom se ale začnou ztrácet i další děvčata, a naší milé hrdince začne docházet čas.

„How shall we leave the lost road
Time’s getting short so follow me
A leader’s task so clearly
To find a path out of the dark.“

Bože můj, takových historek o prokletém zrcadlu, prstenu, deníku či knize jsme četli a slyšeli. Čím je tedy zrovna tenhle příběh výjimečný? Na rovinu si řekněme, že zápletka to tedy není. Vtip, nebo děs tkví v tom, jak ji autorka uchopila.

„Hey You!
Out there in the cold
getting lonely, getting old
Can you feel me“

Tak za prvé. Celý příběh je vyprávěn v ich-formě a je zasazen do současnosti. Sofie, která je nejen hlavní aktérkou, ale také vypravěčkou, je prostě obyčejná osmnáctiletá holka kterou byste mohli potkat v každé druhé knihovně nejen v Opavě, kde se její příběh odehrává. I to, že je občas na pěst, zmatená a její duševní pochody můžou někdy připadat dospělému čtenáři praštěné, z ní dělá zcela uvěřitelnou postavu. Navíc je její vyprávění také o pošramocených vztazích a i to je mnohým z nás až nepříjemně blízké. Autentičnost celému vyprávění také dodávají články v místních novinách (a to i s fotografiemi pohřešovaných dívek), které o případu podávají průběžné informace. Zkrátka a dobře, tohle by se mohlo stát i ve vašem městě.

Za druhé. Autorka knihu pojala spíše jako detektivní thriller s hororovými prvky, než jako splatter horor. Což nutí čtenáře obracet stránku za stránkou v očekávání ne toho, kdo a jakou hnusnou smrtí zařve, ale jak se všechny střípky Sofiina příběhu propojí. Přitom dávkování pocitů strachu, vhledů do minulosti i černého ironického pohledu hlavní hrdinky na svět je dávkováno s přesností na miligramy. A přesto je v knize zůstalo dost prostoru věnovanému plíživému děsu, stínům ve tmě, krvavým obětem a všem těm věcem, které u čtenářů vzbuzují příjemné mrazení v zátylku.

„Hey you!
Would you help me to carry the stone
Open your heart
I’m coming home.

//But it was only a fantasy
The wall was too high, as you can see
No matter how he tried he could not break free
And the worms ate into his brain//“

Oko čarodějnice není veselé čtení. Je o bolesti, ztrátě blízkých lidí a rozbitých vztazích, ale je to zatraceně vyzrálý počin. Pokud budou v edici Zrnka temnoty vycházet takovéhle texty, nemusí se Martin Štefko bát, že by český horor zahynul bídnou smrtí a v zapomenutí.

„Hey you!
Don’t tell me there’s no hope at all
Together we stand, divided we fall.“

Ačkoli autorka v knize uvádí celkem obsáhlý playlist (ostatně hudba je nepostradatelnou součástí Sofiinina života), v recenzi byly použity pouze texty písně Mirror, mirror německé metalové kapely Blind Guardian a především text písně Hey You anglické rockové skupiny Pink Floyd.

Hodnocení: 85%

Nelly Černohorská Oko čarodějnice
Vydal: GoldenDog, 2021
Počet stran: 122
Cena: 159,- Kč

Dcera hlubin: Velké podvodní dobrodružství s nádechem verneovek

8. Červen 2022 - 14:08

O tom, že Rick Riordan je fenoménem fantastiky pro mládež, nás přesvědčily kupříkladu série Percy Jakson nebo Magnus Chase. Oblibu mezi čtenáři si získal zejména pohráváním si s náměty okolo bohů, polobohů a mytických nestvůr – ono tohle téma je pro čtenáře vděčné, a zejména ti mladší, kteří se s těmito mýty ještě nesetkali, byly okouzleni.

Ve Dceři hlubin se však dostáváme do úplně jiných vod, a to doslova a do písmene. Jak sám autor v předmluvě uvádí, je tahle kniha poctou Verneovce Dvacet tisíc mil pod mořem, ze které si vypůjčil kapitána Nema coby důležitou postavu (byť není přítomen osobně). V ústřední roli se objeví i věda a technika, protože Nemo byl známý vynálezce – podobně jako Verne ve své době vizionář…

A protože sem se nezdráhal knihu „testovat“ na své dceři, zkusím vám nabídnout zprostředkovaně pohled z očí dospělého i dětského čtenáře.

Jak to vidí dospělý

Nebudu lhát: nečekal jsem zázraky. A ve své podstatě jsem nebyl zklamán. Dcera hlubin je příjemná dobrodružná kniha, která má příjemné tempo, obsahuje spoustu nápadů a technologických vychytávek a postavy, se kterými se jakž takž dá ztotožnit. Hlavní hrdinka je čtrnáctileté děvče a zbytek dobrodruhů zhruba podobného věku, proto jakž takž.

Riordan se nebojí využívat věci, které fungují jinde a lidé je mají rádi.  Hlavní hrdinka Ana (to není překlep, opravdu s jedním N) navštěvuje školu – jak jinak než rozdělenou na několik specializovaných tříd. Jenže jak se ukáže, je tento vzdělávací institut v ohrožení, a nezbývá než utíkat před zlými studenty od konkurence, kteří se snaží Anu zajmout. Díky tomu se dívka ocitá ve vedoucí roli skupiny uprchlíků, která (očekávaně) jejím pronásledovatelům pořádně zatopí. Navíc se ukáže, že Ana je OPRAVDU důležitá…

Pokud Riordanovi něco nelze upřít, pak to, že umí skvěle pracovat s příběhem. Nabízí zajímavé zápletky, dílčí pointy i záhady, které zamotají hlavu i dospělému. Celou dobu děj běží v tempu. Potěší odkazy na kapitána Nema a verneovky. Ale snaha o přiblížení příběhu mladším čtenářům je místy až moc okatá. I když – člověk by si v klidu dokázal představit hrdiny o pár let starší a úměrně tomu upravený celý příběh.

Dalším plusem je, že ačkoliv na čtenáře místy romantika pomrkává, není příběh žádnou červenou knihovnou, spíš naopak. Na druhou stranu: o tom, kterak si hlavní hrdinka „užívá“ menzes… No dobře, děje se to, ale pro děj to zásadní význam nemá (i když třeba v budoucích dílech…) a nejsem si jistý, že zrovna tohle v ději být muselo.

Pokud si tedy shrneme celkový dojem: pár logických kopanců, humorné scénky, akční pasáže – prostě kniha, kterou přečtete a během pár dnů jí pustíte z hlavy. Příjemná konzumní oddechovka, která má své drobné mouchy.

A co děti?

Je jasné, že dětský čtenář se dívá na knihu jinýma očima než sečtělý dospělý. Kniha vyvolá u čtenářat mnohem víc emocí (a že těch silných momentů je hned několik), hrdinové jsou jim věkově mnohem bližší a téma ponorek a potápění u většiny neprobádané. Akční scény jsou zjemněné, žádná krev a brutalita, do toho všechny ty vynálezy a technika, která může oslovit i nejednoho dospělého…

A samozřejmě nemůže chybět humor a roztomilé prvky v podobě delfína či opičího kuchaře nebo psíka jedné z Aniných přítelkyň.

Mladší čtenář bud vtažen do děje a bude se bavit. Logické chyby typu „nikdy sem nebyla kapitánka ale sednu si do křesla a dám to“ nebo scény, kdy díky nadšení přeperou zelenáči trénované starší útočníky, ho tížit nebudou, občasné chování hlavní hrdinky na hranici nabubřelosti také nebude vnímat nijak intenzivně.

Mladší čtenář, a zejména čtenářka, si Dceru hlubin užije a s nadšením bude s rodičem o knize diskutovat. Najde v ní mnoho nového, zajímavého, dějové zvraty bez problémů pochopí, podobně jako jasné vymezení dobrých a zlých. Takže trpělivý rodič jen případně dovysvětlí ten malý nepochopený zbytek, společně se podivíte některým vynálezům a podebatujete o některých scénách. Účel splněn: dítě čte, baví se a knihu neodloží, dokud se nedostane na konec.

Z předchozích řádků jste tedy pochopili, že Dcera hlubin je fajn čtení pro mládež, ale s největší pravděpodobností tentokrát na dospělé čtenáře neudělá takový dojem jako předchozí díla Ricka Riordana. I přesto však není špatná, celý problém bude nejspíš v tom, že po předchozích zkušenostech budete čekat něco trochu jiného.

Rick Riordan: Dcera Hlubin

Vydal: Fragment, 2022

Přeložila: Dana Chodilová

Počet stran: 392

Cena: 399 Kč

Les – Nezvládnutý pokus o retro horor s kýčovitou nálepkou slasher

6. Červen 2022 - 10:31

Upozornění: Recenze obsahuje spoilery a ukázky z knihy!

V první polovině devadesátých let se rozhodně děly věci! Rozpad republiky, touha po připojení se k Západu, což nakonec skončilo rozčarováním z probuzení se v otrocké výrobní kolonii pod názvem Česká republika. V rámci přijetí do EU se náš stát navíc zavázal být vděčným trhem pro zboží druhé a třetí jakosti. To je však ještě nejasná hudba budoucnosti a zatím lidé hltají vše západní a americké, obzvláště horory, které již nejsou nedostatkovou komoditou. A do tohoto emočně bouřlivého období plného nadějí a opravdu jen snů o bohatství vstupuje Jan Hlubek se svým příběhem. Naivně a absolutně nepřipraven.

Píše se rok 1994 a skupinka pěti vysokoškolských studentů po završených zkouškách prvního ročníku pajdáku jede na zasloužené prázdniny z Ostravy na Šumavu. Ještě zde by to asi bylo v pořádku, pokud by jeli normálně vlakem a měli v batožinách nabaleno ovocné čúčo spolu s lahvemi rumu nebo vodky, paštikovými konzervami, chlebem, trvanlivým salámem a špekáčky, ale to ne. Autor je pro efekt nechal jet VW Golfem, navíc kabrioletem. K podivu, že nebyl červený a k tomu celý v kůži, aby bylo kýčovité iluzi učiněno zadost.

Jan Hlubek se nechal slyšet, minimálně v rozhovoru na žánrovém webu Děti noci, že jeho inspiracemi pro tento příběh byly romány od Marka E. Pochy ONI a Řbitov zvířátek od klasika žánru Stephena Kinga. V míře více než větší je navíc cítit Sam Raimi se svou filmovou sérií Evil Dead. Potenciální čtenář by si mohl zcela pochopitelně říct, že se musí prostě jednat o boží béčkovou jízdu, ještě navíc v českém prostředí! V tomto případu to bohužel neplatí.

Předvídatelně průhledný děj plný kýčovitých linek s absolutně neuvěřitelnými stereotypně nahozenými postavami, které by možná byly v rámci vytyčeného subžánru trochu uvěřitelnější, kdyby se své stereotypní linky alespoň držely. Jenže to ne! Dříve nesmyslně a navíc opakovaně agresivní mladík se najednou stává  homosexuálně laděným samaritánem, ochotným obětovat svůj život pro přežití ostatních. Vysokoškolák i nevzdělanec, horník nebo doktor, všichni věděli. A to všechno! O pumpaři ani nemluvě, ten vše věděl absolutně a o všem. Když se postavy dostaly do bezezbytku očekávaných krizových situací, ani jedna nepropadla svíravé panice, všechny jednaly naprosto racionálně, obětavě, pokud bylo koho zachraňovat, a navíc měli i čas filozofovat nad pojetím prostoru, času a reality, která je obklopovala.

Skupinka studentů přijela k poslední čerpací stanici na Šumavě. Řidič Vojta vystoupil, aby doplnil pohonné hmoty, dokoupil sirky k celé jedné krabičce cigaret Marlboro, kterou již měli na začátku cesty s sebou, a využil doplňkový prodej (na pumpě, kde lišky dávají dobrou noc) měli krom hot dogů i prezervativy. V nezávazné konverzaci okamžitě přesně věděl o pumpařem nadhozeném tématu, že kraj je zvláštní a cosi usiluje lidem i o život.

„Svýho času tu došlo hned k několika úmrtím. Je to zvláštní, chápete?“ soukal ze sebe. „Celý rok nic, a pak, bum! Lidi začnou chcípat, rozumíte… Je to vždycky divný, když se něco takovýho děje, ne? Si vemte Djatlovova výprava…“

Vojta si ho pochybovačně změřil.

„Jo, to asi jo… ale… nevím. Hele, srovnávat Šumavu a Horu smrti padesátých let, to je taky divný.“

Pumpař se zarazil. (str. 24)

Rozhodně by se v té době v podobně odvíjejícím se scénáři nenašli dva lidé, kteří by si o tomto tématu notovali, to opravdu ne. Navíc je nadmíru nepravděpodobné, že by tato pumpa disponovala nějakým doprovodným prodejem rychlého občerstvení v podobě párku v rohlíku, natož pak již předtím zmíněnými hot dogy. O zklamání z nepřítomnosti prodeje kuskusu ani nemluvě. Korunou absurdnosti je, že si tato skupina dvou mužů a tří žen na prázdniny vezla mimo jiné několik kartonů plechovkového piva. Ano! Plechovkové pivo, kdy nejsme v americkém hororu a v Česku se píše rok 1994. A dějí se ještě podivnější věci.

Nikdo nic v popsaném ději probíhající cesty nepopíjí, přesto se machistický zástupce této skupinky opije a na zadních sedadlech začne osahávat slečny, mezi kterými sedí. Jedna se dobrovolně nechá, druhá už zdaleka ne. V tu chvíli zasáhne řidič a vlastně i velitel vozu Vojta, aby svého „kamaráda“ umravnil, a použije hmat nějakého prastarého mystického bojového umění, neb jinak se to ani vysvětlit nedá.

„Po pár vteřinách, během nichž se stihlo udát mračno surových okamžiků, se Vojta rozhodl zakročit vážně prudce (vždyť, ježišmarjá, jsou kamarádi, a místo toho to vypadá na rvačku gangů). Ve chvíli, kdy se Petr přetočil a natočil na opěradlo sedadla (aby se na Lucii sápat tváří v tvář), Vojta švihl za sebe a brutálně trefil svalnatého kumpána do rozkroku.“ (str. 33-34)

Scéna těžce nepředstavitelná stejně jako následné přejetí zombie s lahváčem v ruce, jenž se zničeho nic zjevila na vozovce a po nárazu odlétla do krajnice. Přivolaný lékařský profesionál při ohledávání těla zvrací. A policejní náčelník připravující se na automedikaci Valia (zde by to byl spíš starý dobrý Rohypnol), aby přežil nastávající těžkou noční směnu, je velmi úsměvná představa.

Stejný jako po „zvládnutých“ obtížích cesty je i příjezd studentů na v lesích zapadlou hájenku, která má dle představ autora pevnou telefonní linku, o elektřině a nejspíš i plynu a neomezeném množství teplé vody nemluvě. Protože se všech pět účastníků zájezdu po sobě šlo osprchovat a po popsání následujících radovánek jedné dvojice to z důvodů osobní hygieny dívka zvládla ještě jednou.

Jan Hlubek s Lesem

Líbala jemně a neuvěřitelně chtivě. Stejně citlivý pak měla i dotek, kterým chytla Vojtu za ruku a vedla ji mezi stehna, aby jeho prsty prozkoumaly její vlhké pohoří. I přes kalhotky bylo cítit, že se blíží období dešťů. (str. 73)

Vlhké pohoří?! To jako vážně? Jedná se o tak nestandardní výraz, který počátek lechtivé scény úplně dokonale zabil. A co teprve její pokračování o několik scén později:

Lucie se zvedla a v měsíčním světle si prohlédla svoje tělo.

„Ty vole!“ zašeptala a s tichým smíchem si roztírala sperma na prsa a na břicho. „Jseš borec,“ vysekla Vojtovi poklonu a on si pomyslel, že z jejích úst si něco podobného dozajista zapamatuje.

Lucie již měla namířeno do koupelny, kde hodlala ze sebe složitě dostávat ten lepkavý balzám. Při tom zvažovala, zda se pak má ještě vrátit. Přesněji řečeno, jestli to Vojta ocení. Přemítala, kolik spermatu mohlo zůstat v zásobě, popřípadě za jak dlouho se dotvoří nová dávka, aby si tuhle nádheru mohli zopakovat (protože takového opojného dobrodružství se jí zachtělo víc a víc), když se otevřely dveře a Lucie slabě vykřikla. Vojta sebou trhl. (str. 132-133)

Další radovánky stejně jako následné projevy hygienických návyků, již nesmiřitelně zatrhl rychlý dějová spád, který by se asi dal i přirovnat ke scénám z nějakého nízkorozpočtového psychedelického slasheru. Ale opravdu to nefunguje. Příběh na 170 stran malého formátu s větší velikostí písma je cokoliv jiného než horor, natož ještě slasher s démonem beroucím si těla svých obětí. Je to spíš trapná náhražka za něco, co jiní klasikové žánru napsali již v dobách dřívějších a prezentovali pochopitelně daleko lépe. Jako když kočička s pejskem vařili svůj pověstný dort.

Na první pohled je jasné, že množství použitých postav, v této recenzi dosud ještě chybějících rodičů studentů a nevtipné dvojice Tondy a Josého, holdující metalu, drogám (podle představ Hlubka marihuaně a houbičkám, i když v jejich případě a možnostech by šlo spíš o pití necezené Okeny, čichání toluenu a při velké fantazii i o nitrožilní aplikaci pervitinu, ale museli by si ho vařit sami) a černé magii, která přijede na Šumavu o měsíc dřív s touhou vyvolat již dávno vyvolané a krajem obcházející Zlo, je zde jen pro autorovo „grande finale“, které ovšem taky nefunguje. Těl je sice dost, ovšem nelogičnosti a rychlé vršení mrtvol to zařízly rychleji než by bylo milo. On je asi nejzákladnější problém v tom, že autor, bůhví proč, považuje hororová klišé za žánrová dogmata, proto jich tak hojně a nesmyslně ve svých dílech užívá. Bez hlubšího smyslu, bez fantazie.

Jak vidno, o době, kterou si zvolil za děj své novely Les, tedy krom toho, že se v roce 1994 narodil, neví prakticky nic. Z textu je to cítit od samého začátku až do konce a jmenování několika dobových vozidel jako Škoda 105, Škoda 120 a GAZ 69 to opravdu nezachrání. Jako to nezachrání ani citování dvojic Old Shatterhand a Vinnetou nebo Butch Cassidy a Sundance Kid, o kterých mluvil ve své předmluvě jakožto o archetypech přátelství, mimo jiného kdy se prázdně honosnými frázemi v „úvaze“ nad rolemi a spojení hororových subžánrů dá samotný žánr hororu originálně rozvíjet a povznést na vyšší úroveň. V tomto případě opravdu nedá a nepomůže tomu ani to, že předmluvu si Jan Hlubek napsal taky sám, jen ji podepsal pod pseudonymem Johnny Death. Tím pádem už nemůže být sebemenších pochyb, jak velmi věřil v originalitu vymyšleného pseudonymu zrovna jako celého svého díla, jež stvořil. A mimoděk citovaní C.G. Jung i kvantoví fyzikové by jen nechápavě kroutili hlavou, neb…

„V nepříliš prostorné kuchyni s hranatým stolem, nad nímž visela typická socialistická lampa, již bylo prostřeno a podávala se tlačenka s chlebem a hořčicí.“ (str. 131)

Ona pověstná tlačenka s hořčicí pod socialistickou lampou, charakterizuje celý toto grafomanský pamflet, jakožto klasicky náhražkovou instantní nudlovou polévku za 6,20 v akci. A to není řeč o eurech, ale o „tvrdých“ korunách. Takže jediné dvě přidané hodnoty, jež tato kniha skutečně má je za prvé skvělá obálka z dílny Kataríny Soyky, ta okamžitě zaujme, i když font mohl být zvolený jiný, vhodnější. Druhou je nádherná úvodní emotivní ilustrace talentované výtvarnice Danky Pružincové. A to je vše.

Lichý pokus o autorův interní vtípek, v němž se pokoušel udělat si v závěru rádoby legraci z Marka E. Pochy, je už jen posledním pověstným hřebíčkem do rakvičky páně Jana Hlubka.

Jan Hlubek: Les

Vydala: Hydra, 2021

Obálka: Katarína Soyka

Ilustrace: Danica Pružincová

Počet stran: 176

Vazba: Brožovaná bez přebalu

Cena: 6,2€ / 187 Kč

Pevnost 06/2022: Červnová knižní nabídka

3. Červen 2022 - 10:49

Na výlet za dinosaury

Titulní strana s Chrisem Prattem na motorce nenechá nikoho na pochybách, co je hlavním tématem červnového čísla. Pevnostní redaktorka Kateřina Vimmerová s vámi projede celou historii Jurského parku od Spilbergovy klasiky až po nové filmové zpracování téhle oblíbené franšízy, abyste byli připraveni na nejnovější kousek s názvem Jurský park: Nadvláda.

Vzhledem k tomu, že minulý měsíc do kin vtrhnul Doctor Strange: Mnohovesmír šílenství, tak samozřejmě nechybí plnohodnotná recenze, o níž se postarala Alexandra Petáková. Dále si můžete dopřát třeba animovanou záležitost Zlouni, jíž by si podle Kateřiny Stupkové mohli užít hlavně fanoušci Dannyho parťáků. Hororoví nadšenci si zase mohou přečíst minirecenzi Jakuba Merce na slasher s prostým názvem X, případně juknout na The Cellar, o kterém se rozepsala Vendula Kreplová. A nakonec je tady ještě akční kousek Michaela Baye Ambulance, který si vzal na starost Karel Ryška.

Český rybníček a zahraniční exotika

Pevnostní odborník na českou akční fantastiku Martin Bečvář přináší recenzi ne na jeden, ale rovnou dva kousky ze série LegieAga a Pán hor, které má na svědomí duo Kotleta-Sněgoňová. Martin si dále připravil recenzi reedice Sektoru Hirano (primárně romány Příliš blízké setkání a Pokračování diplomacie) od Jana Kotouče, která přijde k chuti hlavně milovníkům české science fiction. V českém rybníčku lovil i Jan Nohovec, jenž se podíval na román Marka Dvořáka s názvem Bastard bohů. Jiří Popiolek zase nabízí recenzi povídkové sbírky Ondřeje Neffa nezvanou Hu! Povídky Dědka Čucháka. A nakonec je tady ještě samotný vládce Pevnosti, Martin Fajkus, se svým hodnocením románu Mágové a šarlatáni od Jiřího J. Linharta.

Česká fantastika na vás čeká i v povídkovém koutku. Tentokrát svou troškou přispěl Oskar Fuchs s povídkou Divnoočko a Tereza Kadlečková s příběhem Předurčení.

V rámci zahraniční tvorby si můžete vychutnat například recenzi Borise Hokra na epickou fantasy s indickou příchutí Syn černého meče (Larry Correia). Pokud hledáte něco exotického, tak soustřeďte pozornost i na článek Kateřiny Stupkové věnující se fantastice mimo angloamerickou tvorbu. Můžete se těšit hned na několik zajímavých tipů s africkou tématikou – Pozlacené (Namina Forna), Hněv draků (Evan Winter), Děti krve a kostí (Tomi Adeyemi), Kdo se bojí smrti (Nnedi Okoraforová), Černý Leopard a Rudý vlk (Marlon James).

Katka má ovšem v zásobě ještě dva knižní tipy – Domu v blankytně modrém moři (TJ Klune) a Dračí dceru (Liz Flanaganové). Chcete-li vědět, jak by to vypadalo, kdyby byli jednorožci krvelačná zvířata, pak koukněte na román Skandar a zloděj jednorožců (A. F. Steadmanová), jemuž se věnovala Monika Dvořáková.

V červnové Pevnosti na vás čeká také akční cyberpunková záležitost Hardware (Walter Jon Williams), kterou zhodnotil Jiří Popiolek. Fanoušky děsivých příběhů by zase mohlo zaujmout Městečko od polského spisovatelského tandemu Robert Cichowlas a Lukazs Radecki, které doporučuje Pavel Suchý.

Komiksová a herní zábava

V komiksové rubrice na vás čeká Boris Hokr se sci-fi sérií Aldebaran. S Jakubem Zahradníkem se vydáte navštívit Lady Baltimore Královnách čarodějek případně můžete ještě zaskočit za samozvaným ochránce pořádku Dylanem z komiksu Zabij, nebo budeš zabit. Michal Tesáček se zase podíval na Kovboje ze Šaolinu: Sakra trek. Pokud byste raději něco vážnějšího, vsaďte na To byla zákopová válka z první světové války.

Ve videoherní sekci si můžete s Jakubem Zahradníkem zahrát akční adventurku ze světa Star Wars s názvem Lego Star Wars: The Skywlaker Saga nebo fantasy střílečku Tiny Tina’s Wonderlands. Nadšenci do desovek by měli zaskočit za Fillipem Gotfridem, protože ten nabízí zhodnocení karetní záležitosti Svět divů¸ kde budete hamižně rozšiřovat své impérium, případně můžete sáhnout po jeho variaci z fantasy středověku Království divů.

A jaké jsou červnové lekce z historie? Františka Vrbenská vypráví o životě japonského bojovníka Saitó Musašibó a Tomáš Bandžuch se zase zaměřil na kolektivizaci po druhé světové válce.

Červnové písmo Pevnosti je jako obvykle narvané kupou zajímavých tipů, mezi nimiž si každý přijde na to své, takže neváhejte a skočte si pro ni do nejbližší trafiky. A co je v Pevnosti Plus? Tentokrát je tady knižní příloha v podobě Prohnaného od Kevina Hearneho.

Světlo věcí konečných: Epičnost téměř na každé stránce

1. Červen 2022 - 11:03

Ne nadarmo se říká…

… že to nejlepší přichází nakonec (alespoň osobně pro mne). Ať už se vám jakkoli líbily předchozí díly, nebo jste se obávali, že v autorově příběhu zůstává mnoho nezodpovězeného a nezvládne všechny odpovědi dostat do finální knihy, nezoufejte. Nezůstane kámen na kameni, vše má svůj význam a je navzájem propojeno napříč celou trilogií, ať už si to čtenář uvědomuje nebo ne – možná proto bych doporučila číst díly za sebou nebo alespoň s co nejmenším časovým odstupem, protože shrnutí na začátcích románů neobsahuje veškeré důležité momenty. Tahle trilogie jednoduše není zamýšlená jen pro pouhé prolétnutí okem. Je v ní tolik historie, různých magických systémů a několik dějových linií, že by ani nebylo možné takovou epičnost pohltit jinak než řádným ponořením se do každé stránky.

„A co vidíš, Alcheshi?“ naléhal. Bál se nejhoršího.

Alchesh oddechoval ztěžka. Vyděšeně.

„Vidím všechno,“ zašeptal. (str. 147)

 

Hlavní hrdinové trilogie mají své vlastní úlohy k plnění při cestě za poražení Shammaelotha. Například Davian je uvězněn v Talan Gol, kde udělali všechno, co mohli, aby se k nim připojil, včetně odhalení vlastní smrti rukou přítele. Vědí, že ho nemohou zabít, ale to neznamená, že ho nevystavují nebezpečným situacím jenom proto, aby viděli, jak daleko ho mohou pošťouchnout. Davian ale zůstává loajální ke svým přátelům. 

Caeden stál zpočátku za špatným týmem, ještě když měl jiné jméno, ale nakonec byl schopný začít nový život bez vzpomínek na předchozí události a s pomocí Wirra a Daviana se z něj stal nový muž. Pokud jím i nadále zůstane, nějaká naděje pro svět ještě zůstává. Nebudu lhát, ze začátku jsem neměla Caedena moc ráda, ale stal se jednou z těch nejkomplexnějších postav, se kterou jsem se v knižním světě kdy setkala. Jeho vnitřní konflikty, problémy s důvěrou v druhé a v sebe a vůbec celý jeho vývoj a proměna jsou výborně napsány. 

Asha se stala neuvěřitelně silným charakterem. Její přizpůsobení se roli, kterou musí zastat, je napsáno s vyspělostí, nehledě na to, jak nezáviděníhodná její pozice je – vždy se z ní snaží vytěžit co nejvíce a nejlépe, jak jen to snad dokáže.

Wirr působí v Andaře jako Strážce severu. Po událostech v předchozí knize se mu alespoň podařilo Radu přesvědčit, že je potřebný. Na druhou stranu vědí o Přísežném kameni, takže je pod bedlivým dozorem, zatímco se snaží zabránit předpovězenému zničení jeho lidí a zároveň pomoci svým přátelům.

 

„Zlí lidé málokdy získávají druhé na svou stranu tak, že po nich žádají, aby bezdůvodně páchali zlo. Pokaždé začínají nejsvětlejšími odstíny šedi. Často využívají to, co vypadá jako dobrý důvod.“ (str. 388)

 

Trilogie Licanius je skvělým příkladem klasické epické fantasy vyprávěné moderně. Autor velmi dobře zvládl přechody z pohledu jedné postavy na další a vyhnul se tak často nezamýšlené informační skládce jen tak vhozené na řádky stránek. Děj má spád, nikde nejsou hluchá místa a zásadní momenty pro hlavní hrdiny jsou důmyslně zasazeny tak, aby měly na čtenáře co největší dopad, stejně jako dominantní témata celé trilogie (přesvědčení, konfliktní náboženské pohledy na osud a svobodu volby).

Postavy samotné mají neuvěřitelnou hloubku a lidskost, autor jim zároveň ale dodal chyby, udělal je idealistickými, loajálními a pochybujícími o vlastních činech a rozhodnutích v příběhu, ve kterém nikdo není doopravdy záporák a existující temnota sílí díky činům lidí.

James Islington: Světlo věcí konečných
Vydal:
Host, 2021
Překlad: Milan Pohl
Počet stran: 829
Cena: 499 Kč

 

Ondřej Neff – HU! Povídky Dědka Čucháka

31. Květen 2022 - 12:31

Recenzi knihy HU!, začnu trochu netradičně. Posaďte se do houpacího křesla, kokpitu svého oblíbeného vesmírného korábu, na písečnou dunu planety Arrakis, nebo jakékoli své oblíbené místo ve svých oblíbených literárních vesmírech a poslouchejte.

A long time ago in a galaxy far, far away…. spisovatel Ondřej Neff nemarnil svůj čas úpravami románů Julese Vernea, ale psal skvělé sci-fi povídky a knihy. Tedy především ty povídky stály za přečtení. Vystupovala v nich nesourodá, ale vtipná dvojice starožitníků žijících v lunárním habitatu Arkádie. Šlo o bývalého pozemšťana, havíře a celkem drsného chlapíčka jménem Kuba Nedomý a jeho přítele kyborga Kazimira Pruse, kterého všichni znali pod přezdívkou Dědek Čuchák. Představte si takového Adama Jensena kříženého s Terminátorem. Tihle dva borci ve svých příbězích na povrchu družice Země zvavé Měsíc prožili celkem slušnou řádku příhod, které vyšly celkem ve čtyřech románech a sedmi povídkách, (byť se mihli i v románu Reparátor z roku 1997).  Ten sice (jako několik dalších povídek) patří k Arkádskému cyklu, nicméně FIRMA NEDOMÝ & PRUS: MAGNET NA ZÁHADY v nich nefiguruje.

The lunatic is in the hall
The lunatics are in my hall
The paper holds their folded faces to the floor
And every day the paper boy brings more

Jak se píše v ediční poznámce, povídky o Kubovi Nedomém a Dědkovi Čuchákovi jsou roztroušený napříč literárním vesmírem jako bludné meteority. Hlídka 2 vyšla například již v roce 1994 v časopise Ikarie, Nejnovější povídku Stopy v prachu napsal Ondřej Neff speciálně pro sborník HU!, a doposud nikde nevyšla. Přestože nejstarší a nejnovější povídku Arkádského cyklu dělí bezmála třicet let, nezestárla z nich ani čárka. Vždyť většina přináší pěkné akční detektivní příběhy plné ironie a navrch se sympatickými hrdiny. Pravda, autor si v nich často nebere servítky a rány rozdává zprava zleva padni komu padni. Je jedno, jestli jde o zastánce přemrštěné politické korektnosti, aktivisty všeho druhu či politiky. Ostatně ve světě, v němž se z Evropy stal Islámský stát a i na druhdy svobodné a nezávislé Luně vládnou právníci a byrokrati (tedy v jistých habitatech), se s tou trochou anarchie musí počítat – to by potvrdil i policejní důstojník Mantella, který nad oběma hrdiny často drží ochrannou ruku.

And if the dam breaks open many years too soon
And if there is no room upon the hill
And if your head explodes with dark forebodings too
I’ll see you on the dark side of the moon

 

Povídky jsou řazeny chronologicky, tedy ne podle data vzniku, nýbrž podle toho, v kterém období kolonizace Luny se odehrávají.

Knihu otevírá detektivní případ Stopy v prachu. Kuba s Dědkem mají najít a vyzvednout ostatky jednoho z bratří Blanquardů. Tedy jednoho z majitelů známé firmy B&B jejíž akcie dosahují astronomických výšin. Že si naše přátele najala potenciální dědička téhle firmy? To je jen drobný zádrhel. Neff zde těží z faktu, že je civilizace na Luně uzavřena v izolovaných bublinách, takže i hodně staré stopy v lunárním prachu jen tak nezmizí.

Povídka Barrymorův ponor vyšla v antologii Orbitální Šerloci. Detektivní příběh je volně inspirován Clarkovým Měsíčním prachem. Naši amatérští pátrači v ní hledají údajně zmizelého a možná dokonce mrtvého lunárního potápěče. Příběh odehrávající se ve dvou rovinách nepostrádá spoustu akce a bláznivých honiček.

Novela Prázdniny v mezivětě zavede Kubu do zločineckého podsvětí Arkádie a zároveň poprvé přivádí na světlo denní Enigmu. Sám autor ji popisuje jako tajnou službu zkříženou s ilegální vývojovou laboratoří. Tohle je především dobrodružství Kuby Nedomého. Ovšem kdyby mu Dědek Čuchák nekryl záda, kdo ví jestli by tuhle cestu podsvětím zvídavý starožitník přežil.

The lunatic is in my head
The lunatic is in my head
You raise the blade, you make the change
You re-arrange me ’til I’m sane

You lock the door
And throw away the key
There’s someone in my head but it’s not me.

Asi nejlepším příběhem je povídka Laický pozorovatel. Ta se po hříchu ani neodehrává v Arkádii, ale v sousedním habitatu Alhambra, kam je Kuba pozván, aby identifikoval mrtvolu slavné iluzínové hvězdy Moniky Fabiánové. Detektivní případ, který nepostrádá akci, ironii, pár pěkných dějových zvratů a špetku té anarchie, patří k tomu nejlepšímu z autorova povídkového šuplíku.

Posledním samostatným textem je humoristická, trošku ztřeštěná variace na Otesánka. Kukaččí vejce vypráví o nezkrotném vesmírném jedlíkovi, který vzešel ze záchodové mísy.

Povídka Hlídka 2 je poctou Arthurovi C. Clarkovi a jeho ideji automatické hlásky umístěné vesmírnou supercivilizací na Měsíci. Zároveň je to takové smutné requiem za slavným obdobím prvních prospektorů na Luně.

Závěrečná povídka pojmenovaná lakonicky Hlídka 3 rozvíjí předchozí příběh a je asi nejtemnějším textem celé knihy. Na scéně se objevuje politické uskupení Nová hranice, se kterým se Kuba a Dědek Čuchák nevyhnutelně střetnou. Pochmurné podtóny tohoto příběhu jasně ukazují, že se období Luny jakožto ostrova svobody chýlí ke konci.

And if the clouds bursts, thunder in your ear
You shout and no one seems to hear
And if the band you’re in starts playing different tunes
I’ll see you on the dark side of the moon

Neff ve svých povídkách přinesl kus poctivého dobrodružného akčního vyprávění z budoucnosti, šmrncnutého zábavnou špetkou brakovosti. To vše ve světě plném skvěle promyšlených technologií budoucnosti a se sympatickými hrdiny v hlavních rolí. Přitom se nebál ironie a sžíravé kritiky, což z jeho textů dělá hodně výživné čtení.

Díky nakladatelství Mystery Press nyní máme kromě posledního Neffova románu Ultimus i souborné vydání povídek s Kubou a Dědkem Čuchákem pěkně v jednom svazku, a to nejen s doslovem autora a Stručným přehledem kolonizace Luny, ale také se skvělými komiksově laděnými ilustracemi, jejichž autorem je (stejně jako v románu Ultimus) Karel Jerie – a já jsem tomu věru rád.

“I can’t think of anything to say except…
I think it’s marvellous!
HaHaHa!”

V recenzi byl použit text písně Brain Damage z alba skupiny Pink Floyd  Dark Side Of The Moon

Onřej Neff: Hu! Povídky Dědka Čucháka

Vydal: Mystery Press, 2022

Obálka: Lukáš Tuma, Karel Jerie

Počet stran: 472

Cena: 399,- Kč