Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 7 hodin 59 min

(D)Obyvatelé Bizarropolis: Jiří Sivok

8. Únor 2023 - 6:26

Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodl přispět do první české antologie?

Poprvé jsem se s termínem Bizarro setkal u knihy Carltona Melicka III. Strašidelná vagína vydaného u Carcosy. Nevěděl jsem, co od publikace čekat a tak jsem byl i příjemně překvapen. Připouštím tedy, že více mě bavily přidané povídky, než titulní příběh, ale i ty působily odvážně a neotřele.

Přispět do Bizarropolis… to je příležitost, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Navíc jsem očekával, že po delší době, co nesoutěžím, vyzkouším konkurenceschopnost svých povídek.

Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?

O chlápkovi, kterému zubařka ze staré školy neposkytne ten pravý komfort, který by si přál a tak jí dost nevybíravým způsobem urazí v samoobsluze. No, jenže ona dentistka tak trochu ovládá magii a tak na borce sešle kletbu. Jakou? Řekněme, že mu přibyde pár zoubků na víc…

Čtenáři vás mají zaškatulkovaného spíš jako autora hororů. Jak těžké bylo „přepnout“ mezi žánry?

Popravdě jsem se nějak nepřepínal. Má povídka je stále horor a snažil jsem se spíš o nějaké bizarní prvky. Z mého pohledu je bizarro stále hororem.

Hlavním tématem vaší povídky jsou zuby a problémy s nimi. Jak moc se bojíte zubaře?

Vůbec. Já měl se zubaři vždy dobré vztahy. Teď mám navíc nového, schopného, které mi překvapivě i návštěvu dokáže udělat komfortní. Takže ode mě to byl spíš kalkul rovnice – ZUBAŘ + LIDI = STRACH Víme, že kromě psaní také máš vlastní podcast Černá neděle. Bude i nějaký speciální díl věnovaný bizzaru a tvým spoluautorům?

To je vlastně skvělý nápad. Určitě mám v plánu rozhovor s Petrem Bočkem nejen o Bizarru a na tebe Kristíno se taky chystám, ale nějaký speciál taky nezní špatně…

Na jakou další knižní lahůdku se vaši čtenáři mohou tešit?

Teď připravuji sborník povídek na počest Golden Dog s více autory. Mám také rozepsané tři rukopisy, ale ty ještě zdaleka nejsou před dokončením. Takže časem určitě něco bude.

(D)Obyvatelé Bizarropolis: Ivan Adamovič

7. Únor 2023 - 6:59

Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodl(a) přispět do první české antologie?

K bizarru jako žánru jsem žádný vztah neměl. Znal jsem od vidění Mellickovy knihy, ale nečetl jsem je. Mám ovšem vřelý vztah k věcem na okraji. Myslím okraj všeho druhu. Zajímaly mne vždy okrajové společenské skupiny i okrajové až bizarní praktiky, i když často jen teoreticky. Také mě mimořádně ovlivnil surrealismus v citlivém období dospívání. No a z toho už tak nějak vyplyne, proč jsem se ocitl zrovna v téhle antologii. Moc v antologiích nepublikuji, já vlastně obecně beletrii moc nepublikuji ani nepíšu. Ale třeba v antologii Hvězdný prach z roku 1996 mám povídku, do které jsem chtěl dostat co nejvíce neobvyklých sexuálních praktik. A přitom je to povídka hluboce humanistická. Což se vlastně nevylučuje. Při některých činnostech se dostanete do živého humánna docela hluboko.

Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?

Dlouho mě zajímá motiv upírů, ani nevím proč. Film na to vliv neměl, protože moc dobrých upířin jsem neviděl, i když sledovat Polanského Ples upírů v kině ještě za kulturně pusté normalizace byl docela zážitek. Spojení upírského motivu s menstruační krví také není můj nápad, občas se tenhle motiv už porůznu objevil. Propojil jsem to ale s reálným příběhem, který jsem vyslechl někdy před 30 lety od jedné dívky, shodou okolností překladatelky hororů. Mám rád, když se i fantastický příběh nějak opírá o realitu.

Vaše povídka se tematicky dotýká populárního seriálu Sex ve městě. Jak se ve vaší hlavě zrodil právě tenhle námět?

Přemáznout vymyšlený hororový příběh jazykovým stylem Sexu ve městě přišlo správně bizarro. Znal jsem jen televizní seriál, na který jsem se kdysi dávno díval se svou tehdejší přítelkyní. Tak jsem možná měl touhu to dílo nějak převrátit. Podkopat ty hezké vzpomínky a umazat je krví. Šel jsem si proto do knihovny vypůjčit knižní předlohu, abych autorku předlohy Candance Bushnellovou náležitě nasál. Literární pastiše mě navíc baví psát, pár jich už na kontě mám.

V medailonku v závěru knihy máte uvedeno, že se badatelsky zabýváte literárním brakem. Jak máte zmapované bizarro po teoretické stránce?

Jak vyplývá z již řečeného vůbec. Ono obecně to slovo brak je ošemetné, protože vždy neslo negativní konotace a vlastně sloužilo vždy k boji proti určité literatuře, která přes práh té slušné literatury nesměla ani páchnout. Dnes se už na to všechno díváme jinak a můžeme se bizarrem bavit stejně, jako je možné bavit se prvorepublikovým „králem braku“ Václavem Slávou Jelínkem. Což byl svým způsobem geniální spisovatel, když na něj nekladete stejná měřítka jako třeba na Karla Čapka.

Jste spisovatel, překladatel, novinář, ale také účastník celé řady conů, je některá z těchto aktivit, která vás naplňuje nejvíce?

Jsem z generace prvního československého sci-fi fandomu, kdy byla účast na conu za odměnu. Doslova. Takže Parcony v 80. letech byly pro mě víc než Vánoce. Nejraději mám ale vlastní psaní, což je v případě beletrie i non-fiction jakési objevování a vstup na nepopsané území. V prvním případě jsem limitovaný jen vlastní představivostí, v druhém se snažím něco objevit pro čtenáře, ideálně něco, co se obecně neví. Přináší mi to anti-entropickou rozkoš vtisknout chaosu tvůrčích myšlenek nebo rozptýlených informací nějaký řád.

Prozradíte nám něco o Vašich spisovatelských či publicistických plánech do budoucna, případně na jakém conu vás budeme moci v nejbližší době potkat?

Na cony už skoro vůbec nejezdím, tak tam asi ne. Budete muset udělat nějakou další antologii, abych zavítal aspoň na HorrorCon na křest. (smích) Pro sborník chystaný Ústavem pro českou literaturu AV jsem napsal rozbor jednoho románu Václava Slávy Jelínka. Jsem moc rád, že i o literatuře na pomezí pornografie lze vědecky bádat a publikovat o tom v akademickém prostředí. A sám chystám jednu antologii, o které je ještě předčasné hovořit. Také si sbírám texty pro knihu o socialistické sci-fi imaginaci, to ale bude ještě asi pár let trvat. Běžím paralelně na několika dlouhých tratích, protože se kromě toho musím i nějak živit.

(D)Obyvatelé Bizarropolis: Petr Boček

6. Únor 2023 - 6:46

Jaký je váš vztah k bizarru? A proč jste se rozhodl přispět do první české antologie?

Musím se přiznat, že knih s čistým bizarrem jsem zatím moc nečetl, ale představu o žánru jsem si udělal především díky časopisu Howard. A protože si uvědomuji, že v mých hororových povídkách (i románech) se leccos bizarního už léta objevuje, prostě jsem to zkusil. Baví mě do důsledků domýšlet různé šílené nápady.

Můžete krátce přiblížit, o čem je vaše povídka v Bizarropolis?

Hlavním hrdinou povídky je takový nýmand, docent Růžička, který dostane na univerzitě grant, který nikdo nechce, a to na sestavení mluvnice rybí řeči. A protože se jedná o úkol z politických i z praktických důvodů velmi potřebný, čeká ho odměna v podobě nesmrtelnosti. Ta je ovšem jistým způsobem podmíněná. A poté dojde k nešťastné události, po níž se ukáže, že ona nesmrtelnost může být ještě větší tragédií než smrt.

Vy v podstatě jako jediný máte z českých autorů s bizarrem větší zkušenosti (a Hřbitov trpaslíků byl vážně zábava). Myslíte si, že to pro vás byla při tvorbě povídky nebo i výběru editorů nějaká výhoda?

Pro mě to mělo výhodu v tom, že jsem vlastně mohl víceméně psát, jak jsem zvyklý. U editorů jsem kvůli tomu určitě žádnou protekci neměl, už vzhledem k účasti takového množství excelentních spisovatelských osobností.

Ve své povídce jste spojil hned dva „šílené“ náměty – rybolidi a podmíněnou nesmrtelnost. Není to tak trochu plýtvání nápady?

Náměty stále přicházejí, s tím nemám problém. Navíc si je zaznamenávám, protože má paměť je už dost děravá. Takže nacpat dva do jednoho textu, zvlášť delšího, není u mě nic neobvyklého. Ano, mám chvíle, především po vydání nějaké své povídkové knihy, kdy na mě dolehne splín, že už nic originálního nevymyslím. Ale naštěstí to vždycky brzy přejde. A myslím si, že tohle spojení dvou námětů v oné bizarro povídce docela fungovalo. Jinak občas vymyslím něco zdánlivě hodně originálního a pak zjistím, že s podobným nápadem už dávno vyrukoval někdo jiný. Ale jestliže autoři za něco stojí, pak i když zpracovávají skoro stejné téma, vyjde z toho od každého z nich něco jiného a svébytného.

Jako archivář se dostáváte k mnohým zajímavým informacím, jak moc je využíváte při psaní?

Poměrně málo, alespoň zatím. Něco jsem použil v Mízožravcích, kde má řada popsaných událostí reálný předobraz, byť literárně přetavený. Něco možná využiji u některých plánovaných textů, ale jinak se v beletrii dost nerad vážu fakty, už proto, že jsem jimi vázán jako historik. O to víc se mi povolání archiváře hodí k přípravě článků o hororových autorech 19. století.

Zaslechli jsme, že máte velké autorské i editorské plány, můžete nám některé přiblížit?

V současné době už jde do tisku výbor dvou novel a deseti temných a bizarních povídek Jaroslava Havlíčka s názvem Zánik městečka Olšiny, vydávaný nakladatelstvím Carcosa, na jehož koncipování jsem se podílel. Připraveny jsou též tři další sbírky strašidelných textů z české literatury předminulého století, román Temné stránky napsaný společně s Romanem Bílkem a sbírka hororových povídek. Dvě další povídky by se měly objevit v antologiích, z nichž jedna by měla vyjít na Slovensku. Napsán je další krátký román a několik povídek různé délky. Uvidíme, co se z toho a jak rychle dostane ke čtenářům.

Královny hrůzy stále mají co nabídnout

4. Únor 2023 - 11:04

Antologie Královny hrůzy obsahuje povídky takových autorek jako Mary Shellyová, jež do našeho kulturního dědictví přivedla Frankensteina, nebo Luisa May Alcottová, autorka Malých žen a všestranná spisovatelka (válečné povídky, detektivky, autobiografický román). Zmínit musím i Harriet Beecher Stowovou, jejíž Chaloupka strýčka Toma se stala po Bibli druhou nejprodávanější knihou na světě a význačně přispěla v boji proti otroctví. Není bez zajímavosti, že se autorka věnovala i jiným tématům jako čarodějnictví, spiritismus nebo bouřlivému manželství skandálního básníka G. G. Byrona. K význačným jménům patří také Edith Whartonová, nositelka Pulitzerovy ceny za román Věk nevinnosti a také Řádu čestné legie francouzské vlády za válečné reportáže v časopise Scribner’s Magazine. Jsou to skutečné „královny“, o tom není pochyb, v této recenzi se však nechci věnovat věcem notoricky známým a stokrát omletým, ale představit i další autorky a jejich mnohdy mistrovské kousky.

Horor, nebo duchařina?

Na obálce se sice píše, že se jedná o sbírku duchařských a hororových povídek, ale ty duchařské rozhodně převažují. Za hororovou bych podle dnešních měřítek vlastně neoznačila žádnou. Chybí mi tam přímé zaměření na vyvolání pocitů hrůzy, strachu a napětí, onen zjevný útok na emoce, šokující scény, detaily násilí, smrti, rozkladu, prudké dějové zvraty a monstrózní finále za účelem demonstrace zla, bez čeho si dnes hororovou tvorbu pomalu neumíme představit. Horor záměrně počítá s naším ontologickým strachem z neznáma, který je vyvolán vpádem iracionálna do naší každodennosti, díky čemuž vykolejíme z „normálna“. Typickými postavami hororu jsou děsivé bytosti (upír, démon, vlkodlak, neznámé monstrum z vesmíru) nebo vyšinutí jedinci (šílený lékař, psychopat, ukřivděný vědec, sériový vrah apod.), ale ani jednoho se tu moc nedočkáme, nebo jen výjimečně a okrajově.

Za to si užijeme duchů, a to ve všech možných podobách. Nejčastěji se ocitáme ve starých anglických sídlech, kde se děje cosi tajemného. Strašidelnou historku obvykle někdo vypráví, když už celá proběhla, takže se od konce vracíme na začátek a rozplétáme postupně celou záhadu. Nikdy ale není odkrytá celá, nebo do všech detailů, něco dál zůstává opředené tajemstvím. Ono totiž není důležité prozradit všechno, něco je také potřeba nechat na čtenářově fantazii. A toho napětí naservírovat jenom tak akorát, žádné nervy drásající scény. V tom je právě ono mistrovství – napsat to tak, aby měl čtenář nejen chuť číst až do konce, ale aby také namáhal vlastní mozek a domýšlel si, co se asi stalo. Příběhy nejsou vyloženě akční, spíš naopak, vypravěč si obvykle dává na čas, tempo, jakým se v ději posouváme, je převážně pomalé. Je to prostě kouzlo gotických románů, z jejichž základu původní horor vyrůstal a který dokonale pracuje s atmosférou, náladou, náznaky a (převážně) neviděným zlem. Všudypřítomná hrozba, že se stane něco zlého, že se ukáže Temnota a nabídne pohled do svého chřtánu, kam se člověk bezděky spadne, se plíživě souká z každé stránky.

Špetka exotiky nikoho neurazí

Občas nás autorka vezme do nějakého (pro tu dobu) exotického prostředí, jakým je třeba Egypt, nebo i do Evropy, protože takové Švýcarsko či Itálie byly v 19. století oblíbenými dějišti literárních příběhů. Například nadpřirozené příběhy Violet Pagetové se odehrávají právě v Itálii, kde se ve velkých městech jako Florencie nebo Benátky vytvořily velké mnohojazyčné komunity cizinců. Autorka byla pacifistkou a feministkou, nosila mužské šaty a udržovala milostné vztahy se ženami. Její nejznámější povídkou je Legenda o madam Krasinské, ale tu si v antologii nepřečteme. Místo toho sem editor zařadil méně známé Skryté dveře. Její hrdina, nepříliš talentový pan Little, náhodou objeví v sídle Hotspurů, svých příbuzných, tajnou komnatu, a od té doby nemůže najít klid. Nakonec zruší zásnuby, aby nezatáhl do manželského soužití onu „nepopsatelnou hrůzu“, jež na něj otevřením tajných dveří padla. Příběh se odehrává v Anglii, i když ke konci se hlavní hrdina odebere do Turecka, je to pořád prostředí dostatečně inspirativní.

I Alice Rea se pohybuje v domácích vodách a v povídce Přízrak z Beckside nás zavede do Jezerní oblasti v severozápadní části Anglie, do míst opředených celou řadou pověr. Tato oblast se nachází blízko skotských hranic, kde se po vřesovištích potulují poražení jakobité a sytí se vraždami a násilím. Co víc si na námět pro duchařskou či hororovou povídku přát?

Jednou z „královen hrůzy“ je i Helena Blavatská, jež se zasloužila o vznik Theosofické společnosti, pro kterou vytvořila na základech západní ezoteriky, hinduismu a budhismu nové náboženství. Pro příznivce duchovní vůdkyně, pro odpůrce šarlatánka, ale jinak také úspěšná autorka povídek s nadpřirozenými prvky, nás v povídce Jeskyně ozvěn vezme do Ruska, které sama v dětství navštívila. Vydáme se až do městečka v zapadlé gubernii někde na hranici se Sibiří. Šlechtic Izvěrcov se na stará kolena zamiluje a rozhodne se mít svatbu v nedaleké rozlehlé jeskyni, která místním lidem slouží jako taneční sál. Od bláznivého nápadu není daleko k rodinné tragédii. Záhadné ženichovo zmizení se pokouší rozplést maďarský cestovatel s pomocí tibetského šamana…

Hrůza i štěstí rodinných pout

Povídky většinou zachycují pohnuté rodinné historie, kdy je odhaleno nějaké děsivé tajemství, hřích, který musí další generace odčinit. Nechybí motiv ztraceného dědictví, pokusy o vraždu rodinného příslušníka, prorocké sny o smrti někoho blízkého. Některé autorky se odvážně dopouštějí kritiky tehdejší viktoriánské společnosti, zejména tradičního rozdělení genderových rolí. Svá díla tyto „královny“ musely vydávat pod pseudonymem, nebo se schovávaly za genderově neutrálními jmény. M. E. Braddon tak mohl být muž, ale stejně tak i žena – Mary Elisa Braddonová. Mimochodem, právě tato plodná autorka (napsala asi 80 románů) se provdala za rozvedeného muže s pěti dětmi a sama s ním měla ještě dalších šest potomků. Mateřství bylo vnímáno jako to nejdůležitější v životě ženy.

Ale svým způsobem to byla šťastná doba, kdy mohly vedle svých povinností dosáhnout určité seberealizace a psát. Jako třeba „paní Oliphantová“ neboli Margaret Oliphant, která se jako vdova potřebovala nějak uživit. Napsala proto řadu románů, historických pojednání, cestopisů, literárních kritik a publicistických článků, vycházejících v předním časopise Blackwood’s Magazin. Její povídka Okno v knihovně se dodnes objevuje v hororových antologiích. Mnohdy se jednalo o autorky velmi vzdělané, třeba americká spisovatelka Annie Trumbull Slossonová proslula jako entymoložka a její jméno nesou tři druhy hmyzu. V její povídce Nespokojená duše vystupuje nešťastná dívka, která se vrátí z říše mrtvých a dál se snaží žít jako dřív. Ale nedaří se jí to, v bytě je smutná, přichází jakoby odnikud, stěžuje si na samotu. Zvědavým sousedům to vrtá hlavou. Jak by taky ne! Nakonec jim nezbyde než se do toho vložit… Na podobné téma se zaměřila i Mary Austinová. Byla jednou z nejvýznamnějších amerických feministek, bojovala za práva Indiánů i Hispánců. Vedle duchařských povídek psala poezii, romány i divadelní hry.

Dá se říci, že autorky to byly většinou dobře situované, a tak se nám tu předvádějí hlavně příběhy urozených a bohatých, jež řeší otázky morálky a tradice, mají za povinnost pečovat o chátrající majetky a často musí čelit dilematu mezi finančním ziskem a svědomím. Ovšem nejčastějším motivem povídek jsou manželské vztahy, nevydařené sňatky, ztráta jednoho z partnerů. S hrdiny příběhů to ne vždy dobře dopadne, ale tak už to holt u duchárny a hororu chodí, přesto je nakonec nastolena jakási rovnováha a spravedlnost, dá se říci, že až náprava. Jako se to stane mrzutému knížeti v povídce Temná dáma, jež napsala Anna Maria Hallová, zakladatelka první školy pro zdravotní sestry a autorka četných „črt o irské povaze“, což byl v její době oblíbený časopisecký žánr. Setkání s duchem obměkčí zatvrzelé srdce, takže kníže nakonec dovolí své schovance Amélii sňatek z lásky.

S humorem se straší lépe

Příkladem hojně vydávané autorky je i Edith Nesbitová, která vydala několik příběhů pro děti (známá je například kniha Děti železnice, dnes považovaná za klasiku a několikrát zfilmována) a také čtyři sbírky hororových povídek. Psala i romány pro dospělé, literaturu faktu, poezii a s manželem editovala časopis Todey. V povídce Zádušní mše slyší novomanželé podivnou hudbu, která se později hraje v kostele za zesnulého cizince, z něhož se vyklube sobecký a penězchtivý, ale odmítnutý manželčin nápadník. A jak že si máme vysvětlit tu hudbu? „Můj milý kritiku,“ říká na to vypravěč, „můj úkol je vyprávět příběh, a ne ho vysvětlovat.“

Jak vidno, autorkám nechybí nadhled a vedle vážně míněných rodinných tragédií občas přimíchají trochu humoru, jako v parodické povídce Prázdný pozemek od Mary E. Wilkins-Freemanové nebo v Nevědeckém příběhu Louise J. Strongové. Freemanová psala nejprve příběhy pro děti, později tematicky přesedlala na salemské čarodějnické procesy a mnoho svých povídek zasadila do náboženských komunit. Její nejpopulárnější povídka pojednává o upírce, která předstírá ženskou bezbrannost, aby mohla z druhých vysát život. V řadě jejích povídek se ženské postavy vzpírají dobovému pojetí role ženy ve společnosti. V Prázdném pozemku jde však o zcela nevinnou věc – manželům Towsendovým se podařilo koupit velmi levný dům na venkově hned vedle prázdné parcely – jenže ouha, to se právě stane kamenem úrazu. Začne to vůní vařené kapusty, linoucí se z liduprázdného sousedství, pak dojde na vyprané prádlo, které věší na šňůry duch neznámé ženy, a končí – čím jiným než nějakou tragédií? Inu, pokud je to jen urychlený a nevýhodný prodej domu a úprk zpátky do města, tak je ještě dobře…

Nevědecký příběh je považován dokonce za alegorii, nebo se v něm stejně jako ve Frankensteinovi setkáváme s vědcem, který zkoumá podstatu života, ale jeho výtvory se začnou nekontrolovaně množit a klást mu velmi nepříjemné otázky. Autorka se tu tak trochu posmívá mužům, kteří před rolí řádného manžela dávají přednost práci a objevům, a připomíná, že stvoření života je přece především doménou žen.

Samé ženy, samé ženy

Příběhy jsou plné ženských postav, v drtivém počtu případů se jedná o charakterem silnou hrdinku, která si s duchem či jiným útočníkem poradí třeba pánvičkou plnou horkého oleje od oběda, nebo prostě popadne nůž, kterým předtím krájela zeleninu. Logicky i povídky odrážejí čistě „ženská témata“, například povídka Žlutá tapeta z pera Charlotte Perkins Gilmanové vznikla po záchvatu poporodní deprese. Bezejmenná hrdinka tu v ich-formě přibližuje své počínající šílenství z domácího vězení, v nějž se zvrhla přehnaná manželova péče pod záminkou „léčby odpočinkem“. Jediné, co zaměstnává její mysl, je nehezký vzor na tapetě v dětském pokoji. Samotná autorka dělala přednášky o ženských otázkách, etice a lidských právech. Sama však měla potíže vydržet v nějaké škole, její studijní výsledky byly nevalné, protože většinu času trávila v knihovně, kde si mohla číst podle vlastního výběru. Nakonec pracovala jako učitelka a zabývala se užitým uměním. Svoboda se pro ni stala životním tématem…

Toto zdaleka není kompletní výčet, jen malá ochutnávka, ale není možné věnovat se všem autorkám. Obrovský špalek (558 stran formátu ekoB5), který sestavil Graeme Davis, je bezesporu výborem z toho nejlepšího, co viktoriánská doba na poli duchařské a hororové tvorby z per britských a amerických autorek vyprodukovala. Do antologie zařadil příklady toho, co tehdy vycházelo v prestižních časopisech, antologiích a nakladatelstvích, a reprezentativním způsobem představil celkem 26 autorek. Editor jako velký fanoušek RPG her předtím vydal řadu příruček Warhammer Fantasy Roleplay a sám psal povídky a historické romány. Přesto, že se jedná o Davisův debut coby editora, sestavil antologii přímo ukázkovou, a to nejen svým obsahem, ale i formou. Poučné jsou zejména precizně vypracované medailonky autorek, které přibližují nejen jejich spisovatelskou kariéru, ale i často velmi pohnuté životní osudy. Antologie má také úžasnou obálku v červené barvě (zvláštní aluze, že?) a zvolený větší formát i pevná vazba dodávají knize na důstojnosti. Takže se připravte na smršť kvalitního „ženského“ psaní, u kterého sice nestojí vlasy hrůzou na hlavně a člověk se netřese vzrušením z hromady mrtvol a potoků krve, ale i tak ho dostanou. Klasika totiž neselhává, je prověřená časem a slzami početné čtenářské obce. Návrat ke kořenům nakonec nikdy neuškodí. A uvědomit si, kolik žen mohlo stejně jako Jules Verne nebo Edgar Allan Poe za zrození budoucí fantastiky, už vůbec ne.

Procentuální hodnocení: 90%

Graeme Davis (editor): Královny hrůzy

Vydalo: Dobrovský s. r. o. (edice Fobos), 2022

Obálka: faceout Studio

Počet stran: 558 stran

Cena: 449 Kč

TZ – Antologie Jiný kraj: Síla lidské představivosti v proměnlivém světě

3. Únor 2023 - 14:55

Antologie Jiný kraj si bere za cíl propracovat témata, která hýbou světem (např. ekologie, rasismus, LGBT…) a ukázat, jak se promítají do fantastické literatury. Nejde o lacinou snahu upoutat pozornost, spíše o možnost prozkoumat to, jakým způsobem můžou být tato témata v žánrové literatuře zpracována a uchopena. Nabízí paletu různých přístupů od civilních příběhů, kde je prvek nadpřirozena jen podružný a řeší se hlavně mezilidské vztahy, po experimentální příběhy plné podivných míst a zvláštních tvorů.

Do antologie přispěla řada významných žánrových i začínajících autorů, najdeme zde povídku například od Vilmy Kadlečkové (populární série Mycelium, Argo), Jana Hlávky (populární série Algor, Brokilon), Lukáše Vavrečky (Tesla Noir, Host), Přemysla Krejčíka (Srab, Host) nebo Terezy Janišové (populární série Erilian, Cooboo). Knihu společnými silami připravily editorky a spisovatelky Tereza Kadečková a Tereza Matoušková a vydává ji nakladatelství Golden Dog.

 

ANOTACE:

Jiný kraj může znamenat exotickou přírodu, ale také odlišné mravy, neobvyklé zvyky a zákonitosti, jiné lidi, myšlenky, osudy. Antologie Jiný kraj je výběrem povídek žánru fantasy, sci-fi a hororu, ale přesto se věnuje tématům, které hýbají současným světem. Problémy osobní identity, ochrana životního prostředí, potíže v rodině nebo intenzivní chov drůbeže. Mořské panny plavou mezi igelitovými sáčky, mágové experimentují na dětech s mentálním postižením, kmen žijící na obří kře prchá ze své domoviny, protože přichází doba tání…  Obsah povídek je často kritický a varující, ale nejednou se na konci mihne jiskřička naděje. Nebo aspoň rozkošné koťátko.

 

Do antologie přispěli: Vilma Kadlečková, Jan Hlávka, Lukáš Vavrečka, Přemysl Krejčík, Tereza Janišová, Petra Machová, Tereza Kadečková, Tereza Matoušková, Jela Abasová, Barbora Vrobelová a Veronika Salášková

Kyselé bonbony: Vyhýbejte se bonbónům neznámých značek a vřeštícím dětem

1. Únor 2023 - 12:54

Přitom jde o autora nanejvýš plodného. Mezi jeho díla patří například romány The Hides (nominace na Bram Stoker Award), novely The Turtle Boy (vítěz Bram Stoker Award, 2004) a Vessels či sbírky Ravenous Ghosts, The Number 121 to Pennsylvania & Others, Theater Macabre a The Novellas. Jeho jméno se objevilo v řadě publikací, například Postscripts, Cemetery Dance, Grave Tales. Burke také vydal antologie: Taverns of the Dead (oceněnou hvězdičkou v Publishers Weekly), Brimstone Turnpike, Quietly Now: Granta (nominace na International Horror Guild Award, 2004), charitativní antologii Tales from the Gorezone a Night Visions 12. Nakladatelství Golden Dog nám však v překladu Martina Štefka přináší jeho kratší novelu Sour Candy tedy Kyselé bonbony.

Phil Pendleton by si dítě nikdy nepořídil. Děti přinášejí jen komplikace. Ostatně kvůli tomuto svému životnímu postoji Phil pozbyl už nejednu ze svých životních partnerek. Teď žije pohodlný život s milující a pohodovou Lori, která má k dětem stejný vztah jako on. A přesto se náhle, vlastně během jednoho dopoledne, stane z Phila otec samoživitel. Stačila k tomu jedna návštěva nákupního centra, při níž mu do života vstoupil chlapec Adam. A že Adam není obyčejné dítě, to Phil zjistí velice záhy. Jenže jak se kukaččího mláděte co nejrychleji a nejefektivněji zbavit?

Burke ve svém kratičkém příběhu variuje poměrně ohrané téma démonského dítěte sužujícího nebohé dospělé, přitom na to jde vlastně docela inovátorsky. V rychlém sledu čtenář seznamuje s hlavním hrdinou, aby mu záhy za poměrně dost obskurních a originálně vymyšlených okolností autor přivedl do života malého Adama, který není ani zdaleka tím, čím by se mohl na první pohled zdát. Pendlton je sice bankovní úředník, ale není to žádné ořezávátko, takže se přes kratičké stádium popírání přenese rychle k tomu jak se efektivně s potvorou ve svém domě vypořádat. Na ploše 94 stran tak rozjíždí Burke mysteriózně hororový příběh s několika překvapivými zvraty, který zaujme svým zajímavým přístupem k prastarým božstvům a irským strašidlům.

Příjemnou jednohubku zdobí znepokojivá obálka grafického mága Michala Březiny.

Za mě rozhodně uspokojivý příspěvek do edice Zrnka temnoty. Neboli Burke zaujal, přihoďte ještě něco delšího, v portfoliu má knih dost a dost.

Kealan Patrick Burke: Kyselé bonbony

Edice: Zrnka temnoty (7.)

Vydáno: 2022, Golden Dog

Překlad: Martin Štefko
Počet stran: 96
Cena: 179 korun

Dotek viatáru: Návnada, která se nevzdává

29. Leden 2023 - 6:59

S Kristinou Waagnerovou jsme se na Fantasy Planet již setkali. To říkáme zejména proto, že Dotek viatáru je přímým pokračováním knihy Zlatá Grai, a začínat čtení druhým dílem nemá v tomto případě cenu. Karty byly rozdány, postavy představeny, základní principy fungování autorčina světa a především rozdělení na jednotlivé frakce vysvětleny a přiblíženy.

Napodruhé to jde lépe

Od prvních stran je vidět, že Dotek viatáru těží z toho, že je až druhý. Odpadl úvod s nutným vysvětlováním, což je knize jen ku prospěchu. Od samého počátku autorka nešetří akčními scénami a dynamikou. Zmizely také scény popisující úmorný trénink, které nepatřily k těm nejzábavnějším (ačkoliv jejich účel nezpochybňujeme). Obecně lze říci, že druhý díl je o kus lepší než ten první, ale k tomu se ještě dostaneme.

Isarell, která je i nadále ústřední hrdinkou, si stihla nadělat několik mocných nepřátel, a pokračuje v tom i nadále. Je upřímná a především smrtelně nebezpečná, může se měřit s nejlepšími jorreiskými bojovníky, kteří dokáží na pomoc využít bojové znaky propůjčující jim nadlidské schopnosti.

Jenže i Isarell má vládkyni – královnu Ymiru. A ta je milovnicí intrik a hráčkou s vysokými sázkami. Ačkoliv se snaží divoženku dlouho chránit, nakonec jí dostane do situace, kdy nemá na vybranou a musí přijmout účast na téměř sebevražedné misi. Zdá se totiž, že temné síly se snaží polapit jorreiské rytíře a… Právě důvod, proč své odvěké nepřátele krvesajové rovnou nezabíjí, je tím, co má výprava odhalit. Jako bonus dostane Isarell také návnadu v podobě rytíře, o kterého by mohli mít Sarei zájem, a pár dalších bojovníků čítajících svého přísežného bratra Bastiena.

Kličky a intriky

Pojďme se podívat, čím kniha zaujme.

Jako první vám padne do oka autorčin styl – ač poměrně košatý a popisný, drží tempo a zároveň dokáže velmi dobře přiblížit prostředí i dění. I zde došlo oproti předchozímu dílu k mírnému zlepšení. Ani popisy akčních scén nejsou špatné a dokáží být tak detailní, že vás budou rány bolet za ústřední hrdinku.

Co však nabírá grády jsou dvorní intriky. Z prvního dílu už víte kdo proti komu a proč. Jenže i tváří v tvář hrozbě se královna Ymira nebojí velkých her – a Isarell je vítaným trumfem, který v plánech hraje významnou roli. Waagnerová dokázala celou situaci mistrně zamotat a budete se bavit a užívat si každou scénu.

Ruku v ruce s tím jde i velké množství emocí, které se táhnou celou knihou. Stále s povděkem kvitujeme, že nedošlo k žádné lovestory, ale v závěrečných scénách je možná víc patosu, než by bylo třeba a než by postavám vzhledem k budování jejich drsné image slušelo.

Když už je řeč o postavách: oba hlavní hrdinové procházejí vývojem, ale formují je i další okolnosti. Z naivních skorodětí se stávají tvrdí bojovníci s vlastními názory. Isarell je tak trochu rebel, ale jakmile získá odpovědnost, ukazuje, že ji umí přijmout. Sebastien je zase cílevědomý mladík, který má pro strach uděláno…. Dobré je, že obě postavy se chovají konzistentně a v mnoha aspektech mohou být čtenářům (a zejména čtenářkám) blízcí.

A krátkou zmínku musíme věnovat i samotnému závěru. Waagnerová sama sebe zahnala směrováním příběhu do kouta, aby z něj s grácií překvapivým (ale logickým, naštěstí) zvratem vyklouzla. Dobrá práce.

V celkovém dojmu je druhý díl ještě o chlup podařenější. Dotek viatáru staví na základech svého předchůdce a přidává na tempu i zajímavosti hlavní zápletky. Obě ústřední postavy, ale i mnohé vedlejší, získávají konkrétnější obrysy. Zkrátka: Waagnerová ukazuje, že dokáže napsat dynamickou fantasy a prodat i mnohé originální prvky (zejména co se propracování světa týče).

Kristina Waagnerová: Dotek viatáru

Vydala: Martin Koláček – E-knihy jedou, 2021

Počet stran: 492 (tištěná verze)

Cena: 359 korun

Líp už bylo, aneb bude hůř!

27. Leden 2023 - 6:49

Jedním z nich byl právě Adalbert Kaprál zvaný Cappy, který pracoval jako ‚Mozek‘ při obnově chodu jaderné elektrárny Temelín. Ta samozřejmě byla i strategickým cílem nepřátelských vojsk. Zde i příběh novely Jiřího Sivoka s názvem Líp už bylo začíná. Po částečně úspěšném útoku ruské armády na elektrárnu byl Cappy zajat a helikoptérou transportován dále na východ. Vojenský stroj byl ovšem   sestřelen spojeneckými vojsky. Havárii přežil pouze Cappy, který pobral z vojenské výstroje a zásob jen to nejnutnější, včetně teplé armádní bundy, kterou už stejně mrtvý voják nepotřeboval. Rozhodl se, že nejrozumnější bude dostat se do Českých Budějovic, kde sídlilo velení spojenců.

Krátce poté v mrtvé krajině nikoho narazil na skupinku tří lidí – postaršího muže, jehož okamžitě ověnčí přezdívkou Mušketýr a jeho dvou dospívajících dětí Vládi a Lindy. I přes prvotní nedůvěru pokračuje čtveřice v další cestě spolu. Vlivem nešťastné události je Cappy nucen za oba mladé lidi převzít zodpovědnost. Cesta ovšem skýtá největší nebezpečí v místě kolem Hluboké nad Vltavou, kterou si zvolila za své útočiště samozvaná domobrana pod vedením bývalého narkobarona Hartla. Jak to asi dopadne napovídá už samotný titul knihy.

Jiří Sivok ve své novele Líp už bylo vydané u Golden Dog v edici Zrnka temnoty (svazek 6) v rámci možností zachytil pochmurně realistickou podobu světa nějakých dvanáct let po ‚Velké chybě‘, jak sám pojmenoval jaderný konflikt. Autorem vykreslený svět postrádá většinu jakýchkoliv sytých barev. Svět se topí ve všeobjímající šedi smrti a jedinou výraznou barvou zde je rudá barva krve. Násilí a všudypřítomný boj o život jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Ani zdaleka se nikde neleskne alespoň malá nadějná vyhlídka na lepší zítřky.

Autor všeobecně rád používá k dokreslování detailů všech svých děl popkulturních odkazů. Proto se ani tento text nijak zvlášť nevymyká ze Sivokova charakteristického psaného projevu. Pozorného čtenáře opět potěší narážky na kultovní díla, ovšem zde šel autor ještě dál a nechal se unést o dost více než by bylo příběhu prospěšné užíváním terminologie ze série Duna. I když hlavní důvod by se nejspíš dal hledat pod vlivem nového filmového zpracování. Toto hluboké prolnutí působí na text spíše rušivě než aby jej oživovalo. Autor si mohl dát trochu víc práce a přijít s originálnější terminologií, aby nepůsobila tolik tendenčně. Každopádně se jedná o velmi silný a kvalitní příběh, který bude čtenáře náležitě drtit svou beznadějnou bezútěšností od samotného začátku až po velmi hořký konec.

Jiří Sivok: Líp už bylo

Vydal: Golden Dog, 2022

Edice: Zrnka temnoty (svazek 6)

Obálka a sazba: Michal Březina

Počet stran: 132

Cena: 179 Kč

„Jsem autor, který rád píše co se odehrává v jeho hlavě“, říká Kristýna Sněgoňová

20. Leden 2023 - 6:25

Když jsi začala psát první knihu, věděla si už v té době, že budou nějaká další pokračování?

U prvního dílu ne. Příběh německého města měl být samostatný, ale rozrostl se tak, že jsem se do něj chtěla vrátit. A čím dál jsem se v tom světě vydávala, tím víc míst k prozkoumání jsem nacházela. Spousta z nich byla překvapením i pro mě.

Nyní je na světě třetí (a podle všeho závěrečná) kniha, Svět v bouři. Bylo obtížné vše poskládat tak, aby se tenhle příběh uzavřel?

On se ve skutečnosti neuzavřel, ale asi málokterý příběh se uzavře tak, že v něm nezůstane ani skulina, kterou se dá protáhnout. Když se mě na to někdo ptá, říkám, že skončila ústřední trilogie. Dost otázek jsem nezodpověděla a skutečná výzva bude teprve kniha, ve které se o to pokusím.

Tohle byla první Města…

Děj se tentokrát odehrává na Islandu a v Itálii. Byla to náhodná volba, nebo máš k těmto zemím nějaký hlubší vztah?

Na Island jsem se chtěla podívat, ale před napsáním Světa v bouři jsem to už nestihla. Itálie, to je moje druhé doma. Sice jsem ještě nebyla schopná naučit se italsky (i když mám hru Italsky hravě!, díky které znám všechny přezdívky pro pohlavní orgány), ale jezdím do ní několikrát ročně. Nevím, čím to je, ale nikde jinde než v Římě nemám pocit, že doslova ze všeho kolem sálá energie. Zrovna dneska mi tedy poštou dorazila pokuta za vjezd do pěší zóny v Palermu, načež moje láska lehce ochladla. Sicílie je ale dost jiná než centrální Itálie, takže to mé city ranilo mnohem méně než peněženku.

Byl tentokrát proces tvorby složitější? Přece jen: počet postav se rozrostl, stejně jako počet dílčích témat, a navíc bylo třeba uzavřít některé dílčí zápletky…

Poslední díl trilogie se asi nikomu nepíše lehce. Nechci mluvit za ostatní autory, ale ti, se kterými jsem se bavila, při jeho psaní obvykle proklínali sebe i nápad pustit se do série. Asi každý měl v určitých momentech hrůzu, že na něco zapomene nebo se splete a čtenář bude mít pocit, že se v příběhu vyzná líp než jeho vlastní autor. Nehledě na to, že hodnocení typu „druhým dílem nastavila laťku tak vysoko, že bude mít problém ji překonat“ (které se ke mně dostávalo ze všech stran, i když jsem se tomu snažila vyhnout) je lichotivé po vydání druhého dílu, ale dost paralyzující při psaní toho třetího. Mou výhodou aspoň bylo, že jsem nikdy neměla o moc víc postav, než kolik mi průběžně umíralo.

Jsi občas při psaní záměrně škodolibá? Narážím tím třeba na to, že čtenáři dlouho čekali, až se ve třetím dílu podívají do Archy, a po pár stránkách střih a hurá na Island.

Když ses tak zeptal a já si představila, jak si říkali „paráda, jsme v Arše, to jsem zvědavý, jak… cože? jaký Island, kristepane?“, rozesmála jsem se na celé kolo. Takže možná trochu.

Napadne tě třeba někdy při psaní věc typu: „To jsem zvědavá, co tomu čtenáři řeknou.“?

Ne. Když jsem v příběhu, jsem v příběhu. Vyprávím ho, protože chce být slyšen, a na čtenáře přitom nemyslím. Možná nejsem autor konstruktér, ale jen autor, který rád píše, co se odehrává v jeho hlavě. Kdybych začala aktivně uvažovat nad tím, co řeknou lidé na tuhle postavu nebo zvrat, mám strach, že bych sama sebe znejistila, tím spíš, že neexistuje nic jako univerzální čtenář, a co jednoho nadchne, to druhého otráví. Ale mám ráda, když mi pak napíšou, že z toho a toho měli přesně ten pocit, jaký jsem měla já, když jsem tu část psala.

Když o tom přemýšlím: vždyť my jsme se vlastně příliš ani do města v oblacích nedostali. Nehodláš to ještě v budoucnu napravit?

Ráda bych na tu trilogii navázala jednou knihou, která byla obsahovala jak prequel, tak sequel k ústřednímu příběhu. Až v průběhu psaní mě napadlo, že bych se chtěla podívat do toho okamžiku, kdy už města v oblacích stála, lidé zvažovali, jestli si v nich koupí místo, a zemí se najednou začaly valit zrůdy. Živě vidím jak ty, kterým už se povedlo dostat nahoru, tak ty, co zůstali dole. A už od začátku Země v troskách vím, kdo se zúčastní posledního střetu se zrůdami, tentokrát na jejich domovské planetě, a toužím mu ten příběh napsat.

Jak tě vlastně napadlo do příběhu zakomponovat mimozemské cizáky? Inspirovala ses při jejich tvorbě něčím?

Nemám ráda, když se autor plácá po rameni a říká, jak překračuje hranice, nebo je multižánrový, takže napsal trochu detektivku, trochu horor a trochu dystopii. Nebyl to vědomý záměr, spíš zase jen propojení něčeho, co musí ven z hlavy. Přišlo mi vlastně zábavné, že se do jednoho příběhu dostala zaostalá společnost a moderní budoucnost, postapo povrch i brutální mimozemšťané. Kteří jsou samozřejmě pavouci. Protože takhle je asi vidíme my, co z nich máme hrůzu.

Na kresbě na obálce je „potvora“ z velké části ukrytá ve stínu. Dokážeš nám říct, zda to byl záměr?

Jasně, protože já sama nevím přesně, jak vypadá. Je odporná, černá, se spoustou očí a nohou, to je všechno, co o ní vím. Mívám to tak u postav, ať už jsou to lidé, nebo ne. Někdy mají výrazný rys, většinou barvu vlasů, ale mně osobně jde spíš o pocit, jaký vyvolávají, než o jejich vzhled.

Podobně jako u měst jsme se nevypravili ani do světa cizáků. Zeptám se tedy obecněji: je třetí díl Měst v oblacích opravdu konečný?

Prokoukl jsi mě. Chci se vrátit na Zemi i podívat se do světa na hranici světla a temnoty tam nahoře. Jak říkal jeden moudrý muž, z toho světa se dá napsat spousta spin-offů, ale já ho nechci ždímat, jen se do něj vrátit odvyprávět to, co ještě musím.

Neuvažovala si někdy o napsání ryzího hororu? Práci s atmosférou máš opravdu dobrou.

Bože, kdysi dávno jsem horor napsala! Nebyl moc dobrý a nikdy jsem ho nikomu neukázala. Odehrával se na dovolené, kde bratranec a sestřenice začali mít zlé sny, načež zjistili, že z toho domu kdysi zmizela dívka. Matně si vzpomínám, že předtím svou sestru ze žárlivosti utopila v jezeře. To rozzlobilo úchylné rednecky, kteří chtěli, aby jim sestru přivedla do lesa, že se o ni jako postarají sami. Místo toho si pak nechali ji a drželi ji u sebe ve sklepě, kde její kostru po letech našly hlavní postavy. Že ji tam nikdy předtím nehledala policie, to jsem se tehdy nenamáhala vysvětlit, což, myslím si, o kvalitě díla leccos vypovídá.

Tvé knihy jsou povětšinou ponuré a naděje se dávkuje po lžičkách. Jsi v reálném životě spíš pesimistka, nebo si naopak psaním svoji negativní náladu vybíjíš?

B je správně. Jsem ve skutečnosti dost veselý člověk.

A na závěr: patříš do „stáje“ vydavatelství Epocha. Čteš i knihy ostatních autorů? A je případně nějaká, kterou bys doporučila?

Těch je dost, protože Epocha si své autory vybírá dobře.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hlavu plnou příběhů!

Foto: Archiv Nakladatelství Epocha

… a pak svět zmizel v plamenech

18. Leden 2023 - 6:20

Potřetí, a na chvíli zřejmě i naposledy, nás Kristýna Sněgoňová zve do světa, který ovládly mimozemské příšery. Do světa, jehož poznávacím znamením jsou města na vysokých pilířích. Po návštěvě Německého císařství a slovanského Vyšegrádu se tentokrát podíváme ve Světě v bouři na Island, ale…

Tak jsme se dočkali!

Člověk by se nemohl divit, kdyby Kristýna Sněgoňová za brutální cliffhanger na konci předchozího dílu, Země v troskách, dostala od čtenářů pár výhružných dopisů a fotek protažených obličejů. No, dočkali jsme se. A člověk se opět musí zamyslet, zda to autorka se škodolibým úsměvem dělá čtenářům naschvál, protože když už se konečně dostaneme do Archy (před jejímiž branami předchozí díl skončil), jediného místa na světě nabízejícím možnost záchrany, seběhneme pár schodů, absolvujeme s hrdiny dekontaminační sprchu a nazdar! Střih, klapka – Island! Grrr, jsi mnohem zlejší než mlékař Dan, Kristýno Sněgoňová!

Zatímco svět, který není dostatečně vysoko, sužují mimozemští „brouci“, což asi nejlépe odpovídá popisu podivných kreatur, na Islandu mají klídek a pohodičku. Islanďané už emzáky na svém území vybili a další se přes masu vody na ostrov nedostanou. Ale to nebrání snaze o zapojení se do mocenských her – právě proto, že mají pokoj od potvor, mohou spřádat plány jak se stát světovou velmocí. K tomu přidejme i spolupráci s Archou… Takže ústředním tématem je záchranná výprava s výraznou islandskou stopou.

Trilogie vrcholí

Předchozí dva díly trilogie byly ve své podstatě tragédií hrstky lidí hledajících spásu sebe samých v nehostinném světě. Nešťastníci, kteří si dali cíl větší než mohla jejich malá skupinka zvládnout. A Archa, místo, kde by mohl být dostatek vědomostí i technologií pro obnovu světa jak ho známe, jim poslouží jako cíl. Podobný příběh se začíná rozehrávat i ve Světě v bouři. Nešťastný hrdina zmítaný vnitřními dilematy však musí rychle ustoupit zájmu celku i autorky.

Ta totiž chce dát čtenářům završení trilogie ve velkém stylu. Takže se konečně poodhrne opona ukrývající tajemství a dozvíte se víc o mimozemské havěti i o způsobu, který by snad mohl vrátit vládu nad světem lidem. Odpovědí dostaneme dost, ale opět se nejspíš dočkáme reakcí ve stylu „uspěchaný konec“ nebo „příliš otevřené“, se kterými by se s lehkým sebezapřením dalo souhlasit. Záleží spíše na nátuře čtenáře, zda se přikloní k variantě vidící uzavřenou smyčku rozehranou předchozími díly nebo spílajícího, že jsme dostali jen kus z pořádně rozlehlého světa.

Druhá část Světa v bouři je navíc svým charakterem odlišná od předchozího dění. Hrdinové všech tří dílů se totiž musí spojit, takže najednou je pro každého z nich mnohem méně prostoru a do popředí vystupují jiné atributy příběhu. Prvotní šok již čtenář absorboval, nových nápadů není příliš a wow efekt je pryč, ale příběh si drží svoji kvalitu.

Ano, přesně tak. Setkávají se hrdinové předchozích dílů a národnostní směska musí fungovat jako jeden tým. Teď už je úplně jedno, kdo se obětuje, protože v sázce je vše. Jednotlivci jsou nevýznamní a příběh se překlápí v dobrodružnou cestu v obrněných transportérech. Je otázkou, nakolik se potká dění v knize se čtenářskými očekáváními, které se rozhodně nebudou držet při zemi.

Sněgoňová ukazuje, že jí není cizí horor a skvělá práce s atmosférou. Člověk se až při čtení podiví, jak jednoduše se dá vyčarovat husí kůže pouhým Cvak!. A i scéna, kdy se záchranná výprava dostane na své cestě do vesnice, ve které hledá pomoc, je syrová a silná. Tyhle momenty se vám zavrtají do hlavy.

Takže se obloukem vracíme k tvrzení o završení trilogie ve velkém stylu. Ano, svým způsobem lze říci, že k tomu došlo, protože finále je epické a uzavřelo jednu kapitolu. Na druhou stranu zbývá spousta volných konců a nezodpovězených otázek. I ony námitky o uspěchaném ukončení lze odsouhlasit, čistě proto, že víte, že bychom dva – tři další díly snesli. Ale i přesto dostane čtenář další skvělou knihu – a upřímně si nedovedu představit, že by bylo možné (po)uzavřít celý příběh jiným způsobem než to Sněgoňová ve Světě v bouři udělala. A literární kvalita rozhodně nechybí!

Kristýna Sněgoňová: Svět v bouři

Vydala: Epocha, 2022

Obálka: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová

 Počet stran: 448

Cena: 399 korun