Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 2 hodiny 52 min

Rozetmění přináší velké finále

3 hodiny 27 min starý

Solidní čtení s menšími změnami

Miin hlavní cíl zůstává stejný jako v předchozích dílech po zjištění novinek – zabít Scaevu jednou pro vždy. Vedle toho se také snaží osvobodit Mercuria a najít cestu k bratrovi. Jonnena vidí Mia živého po několika dlouhých letech a miluje ho od prvního pohledu. Ale Jonnen? Jonnen je… spratek. Rozmazlený spratek, který vlastní sestru ještě k tomu z duše nenávidí. No, na druhou stranu se tomu nelze divit – právě ‚zavraždila‘ jeho otce, proto je nenávist u devítiletého privilegovaného dítěte docela na místě. A sourozenecké rozhovory jsou zde uvěřitelné a docela dobře napsané.

Hrdinka měla v rámci celé trilogie hodně prostoru pro rozvoj a vývoj osobnosti. V Nikdynoci se učila být vražedkyní, poznávala skrytý svět nájemných zabijáků a snažila se vylepšit vlastní schopnosti v honbě za pomstou. V Božím hrobu byla více odkázána sama na sebe a své schopnosti a kvůli dosažení cílů se nechala prodat i do otroctví, a v Rozetmění se snaží zůstat naživu tak dlouho, aby zvládla být sestrou, milenkou ale především vražedkyní Scaevy; i když bez svého pana Laskavého, který by pravidelně pil její strach, už ne tolik nebojácnou.

Boží hrob začal skvěle, ale tempo děje se postupně zpomalovalo. Ne, že by se nedělo dost věcí, zajímavých věcí (bůh ví, že poznámky pod čarou bourají čtvrtou stěnu už od prvního dílu, podávají zajímavé informace a občas jsou i vtipné!), ale na něco nestačí ani autorův čtivý styl psaní, nadávky a Zatmění s panem Laskavým, kteří se hašteří jako dlouholetý manželský pár.

Velkým zklamáním (pro mě osobně) byl Tric. Jay Kristoff přivedl oblíbence zpět k životu jenom pro to, aby v příběhu prostě byl. Jako postava, jako přispěvatel k Miině hněvu a aby se mohla Ashlinn vytahovat, že ona je naživu po hrdinčině boku a v její posteli, a Tricovi na hlavu házet pomyslný hnůj. Možná i pro ten milostný trojúhelník, ale do Mii po uši zamilovaní Ash i Tric byli někdy trochu až moc.

Rozporuplné pocity

Pocity – podstatné jméno perfektně vystihující Rozetmění. Pocity ze zodpovězených otázek, navracejících se starých přátel a smrtí. Hodně se zde umírá, hodně se plánuje a cestuje, ale především se prožívá. Mia byla nejdříve badass postavou, která se ničeho a nikoho nebála a dělala rozumná rozhodnutí, skončila ale jako uzlíček nervů naplněný pocity, s nimiž si neví rady. Tedy pravý opak toho, jak ji Jay Kristoff maloval dříve.

Nebudu lhát – Rozetmění má plno unikátních a skvělých momentů (historie Temných, různé pohledy postav, černý humor na jedničku, vztah Mercuria s Miou, zesílení schopností atd.), ale také přináší zklamání. První dva díly totiž nasadily příliš vysokou laťku a třetí nedosahuje takových kvalit, což je opravdu škoda. Přesto nám autor dává hodnotné finále a Rozetmění není špatným završením trilogie.

Jay Kristoff: Rozetmění

Vydalo: CooBoo, 2020

Přeložila: Adéla Michalíková

Počet stran: 616

Cena: 399 Kč

Jason Aaron a Jason Latour – Parchanti z Jihu

26. Leden 2022 - 7:02

Tady bych klidně mohl skončit a napsat, že pokud máte rádi bezútěšnost geniální Aaronovy série Skalpy nebo si užíváte drsné příběhy Cormaca Mc Carthyho či si libujete ve filmech jako Bahno z Missisipi či seriálech typu True Detective, koukejte se sebrat a mazejte si nejnovější Aaronův počin koupit. Ale to by nebylo fér, to byste si totiž mohli pořádně naběhnout a dostat bejzbolkou doprostřed čela a už se nikdy nezvednout. Takže hned z kraje upozornění. Parchanti z jihu jsou drsné a depresivní čtení, tedy nic pro slečinky. Kdo nemá rád krev a násilí, ať táhne do jiného kostela.

Příběh první knihy s podtitulem Takový to byl muž, je poměrně prostý. Šedesátiletý syn bývalého místního šerifa Earl Tubb se vrací do svého rodného města, aby vyklidil dům svého mrtvého otce a srovnal pozůstalost. Nic co by veterán z Vietnamu a druhdy nejlepší obránce místního týmu amerického fotbalu nezvládl. Jenže když šlápnete na kuří oko synovi místního bosse, je na problémy zaděláno. Ono je to tedy trochu složitější. Tubb je palice dubová, a ani ty nejzřetelnější náznaky, že by se do sporu místního trenéra s místním pobudou neměl míchat (jako třeba totálně neschopný šerif, či zcela zjevné výhrůžky od místních rednecks) nemůžou tohohle chlapa s pěstmi z ocele v jeho cestě za spravedlností zastavit. K tomu si přičtěte až nechutně živou vzpomínku na despotického otce, lásku k nenáviděnému městu, touhu po spravedlnosti a jedno možná boží znamení, a přimíchejte ten nejdrsnější americký vidlákov  plný tvrdých, prostoduchých buranů, kteří nejdou pro ránu daleko. Tady bude téct krev, lítat vyražené zuby a praskat kosti.

Příběh má trochu pomalejší rozjezd, což dává prostor (nejen) pro lepší seznámení se světem malého města, kde každý zná každého, všichni se potkávají v jednom bistru a nejvyšším bohem tu není ani tak Ježíš jako spíš trenér místního mužstva amerického fotbalu. Protože okolo něj se tenhle příběh také otáčí. Ale nečekejte nijak zvlášť prokreslenou psychologii postav. Snad jen náznaky Earlova komplikovaného vztahu s otcem dávají nahlédnout do duše hlavní postavy. Zas na druhou stranu – co chcete od prvního příběhu z jižanského vidlákova, že?

Drsný příběh, brutální kresba – promlouvá Jason Latour

„Takže tahle kniha je pro ně. Pro ty sráče, za jaké Jižany asi považujete, pro ty křupany, protože máme strach, že takoví vážně jsme. Účelem téhle knihy je konečně ty šmejdy pohřbít. Plivnout jim na hrob. Protože já ty parchanty fakt nenávidím do poslední buňky v těle.“ (úryvek z předmluvy Jasona Latoura)

Latourův výtvarný styl je stejně drsný, brutálně přímočarý a upřímný jako jeho výše citované vyznání. Temné stíny, tmavé barvy a brutalitou čišící strohé hranaté tváře místních dávají vzpomenout na Aaronovu sérii Skalpy (jeden její díl také kreslil) nebo na Briana Wooda a jeho DMZ. Ostatně, první velký panel, který komiks otvírá (panoramatický záběr na výpadovku s mnoha kazatelskými billboardy, kde zrovna bolestivě kálí pes) jasně ukazuje, jakým směrem se bude příběh i jeho výtvarná stránka ubírat.  A to jsem ještě nezmínil expresivní násilí, kterého je někdy skoro až moc. Ale to se dalo od téhle série čekat. Takže, komu to vadí, tak ať táhne o kostel dál.

„Tak si hlavně nechte trochu místa na koláč.“

Tohle Earlovi radí číšnice Shawna při jeho první návštěvě v bistru BOSS BBQ, ale já bych to neviděl tak žhavě. K bonusům tohoto komiksu totiž patří pouze několik alternativních obálek, tři stránky z náčrtníku a recept na smažené jablečné koláčky od Betty Aaronové, Jasonovy mámy. To je asi jediný opravdu přínosný bonus prvního svazku téhle drsné Jižanské série.

Dočetli jste až sem a neodradil jsem vás? Bezva. Tak se seberte a běžte do nejbližšího obchodu, kde prodávají komiksy nakladatelství CREW, a ptejte se po Parchantech z jihu. Jo a ty koláčky jsou vážně skvělé. Jen vám možná trochu zamávají s trávením stejně jako tenhle komiks.

Hodnocení: celkem nadšených 85%

Parchanti z Jihu: Takový to byl muž

Scénář: Jason Aaron

Kresba: Jason Latour

Překlad: Richard Podaný

Vydala: Crew, 2021

Počet stran: 132

Vazba: vázaná s přebalem

Cena: 449 Kč

Vymazlené vraždy: Chyť mě, když to dokážeš!

24. Leden 2022 - 11:48

Milan Skála se rozhodl přesedlat z odborné literatury na beletrii. Jeho první kroky vedou do detektivního žánru – a Vymazlené vraždy jsou zajímavou prvotinou, která čtenáře zaujme. Není to totiž úplně klasická detektivka…

Tři vraždy stačí, drahoušci

To, že je autorova prvotina souborem tří kratších povídek, není ničím výjimečným ani překvapujícím. Netypický je však styl popisu případu: od počátku je jasné, kdo je vrahem. Ale Vymazlené vraždy dělají čest svému jménu: každý z trojice případů je totiž pachatelem do nejmenšího detailu promyšlený, a tak pro kriminalisty rychle přestává být tou nejžhavější otázkou kdo, a naopak se usilovně ptají JAK.

Tento postup má však co se vyprávění příběhu týká i své nevýhody. Pokud máte rádi detektivky kvůli postavám charismatických vyšetřovatelů, pak budete nejspíš zklamáni. Ve Vymazlených vraždách totiž samotné kriminalisty příliš vnímat nebudete. Příběh je postaven především na dialozích a testování různých hypotéz, a i když Skálovi snahu vyšetřovatele profilovat nelze upřít, budete při čtení vnímat především technickou a faktografickou stránku celého případu. Budete se soustředit zejména na sběr důkazů, konstrukci možného provedení vraždy a vůbec snahu poskládat celou mozaiku tak, aby v ní žádné dílky nechyběly či nepřebývaly.

Skála nezapře, že je spíše technicky zaměřeným autorem. Nepřidává do povídek příliš omáčky, z pozadí příběhu vysvětlí jen to nejnutnější, motivaci vrahů také jen naznačí, ale i tak to stačí, aby byla každá ze tří povídek funkční a čtivá. Detektivní práce nemá příliš spád, akce je také poskrovnu.

Třikrát a (zatím) dost

U Vymazlených vražd hodně záleží na tom, jaký jste typ čtenáře. Už malý rozsah i menší formát knihy napovídá, že tohle čtení má být především oddechovou zábavou. To se knize daří, je tu ovšem několik malých ale…

O stylu vyprávění a upozaděných postavách už řeč byla. Dalším faktorem jsou případy samy. Každý z nich je promyšlený, ale když o nich budete přemýšlet příliš, mohou se zdát možná až překombinované a krkolomné. Pokud knihu berete jako oddechové čtivo, je vše v pořádku, jste-li vášnivým analytikem a s prominutím šťourou, pak možná budete lamentovat.

Problém můžete mít i s prvkem náhody. I když je šťastná náhoda vítaným přítelem každého kriminalisty, zejména v první povídce zafunguje „štěstíčko“ jako pověstná deus ex machina díky které se podaří případ rozlousknout.

Potěšující je, že během čtení si těchhle pseudoproblémů nejspíš vůbec nevšimnete. Milan Skála totiž dokázal dát jednotlivým povídkám zajímavé zápletky a díky jeho stylu se do řešení případů doslova zažerete. S tím, jak budete dostávat jednotlivé dílky skládačky, budete zaručeně v pokušení vyzkoušet si, jestli jste chytřejší než vyšetřovatelé pražské kriminálky, díky čemuž se kniha stává hlavolamem testujícím čtenářovu schopnost.

Vymazlené vraždy bezesporu stojí za pozornost. Trojice kratších textů zaměřených na usvědčení pachatele je čtivá a vlastně i hravá, protože do snahy usvědčit pachatele je zapojen i čtenář. V podstatě jde jen o to, zda je tato kniha tím správným typem detektivního příběhu pro vás. Milan Skála ale ukazuje, že má potenciál, a jeho prvotině nechybí zajímavé nápady i řemeslná zručnost.

Milan Skála: Vymazlené vraždy

Vydal: Golden Dog, 2021

Obálka: Michal Sirotek

Počet stran: 160

Cena: 199 Kč

 

Ukázku z knihy najdete zde

Přemyslovci: Jak se má učit dějepis

22. Leden 2022 - 7:19

Ba ba, je dokonce na místě přiznat, že nezřídka proti tomu přímo bojovali, za oblíbeného válečného pokřiku „Dostaneš to na konci školního roku!“, kterýžto se mi vryl do mozkových závitů lépe než husitský chorál a naše hymna dohromady. Jistěže, můžete namítnout, že tenkrát hry jako Přemyslovci (a také Rudolf II. a  Karel IV.) neexistovaly, ovšem já na to odpovím, že si je mohli sami vymyslet – místo známkování nekonečných úkolů a pomlouvání nás ve sborovně; zase taková věda to není.

Škola penězmi

Věda to skutečně není. Základem je spirálovitá cestička od hory Říp ke dvouocasému lvu, kterou musíte urazit prostřednictvím figurky a hodů kostkou. Různobarevná políčka představují různé nástrahy, ale i způsoby zisku peněz, jimiž se z některých potíží můžete vyplatit.

Velká část hry spočívá v otázkách, s volitelnou možností tří nápověd. Správná odpověď vám přinese peníz, respektive platidlo, protože na šerém úsvitu šerých dějin ještě nebyly peníze v pravém slova smyslu, nýbrž „plátýnka“. Děcka to zjednodušeně učí nejen faktu, že pokud budou ve škole dávat pozor, budou se mít v životě lépe než „tupci a ignoranti“, nýbrž i finanční historii. Cesta je totiž barevně rozdělena na čtyři historická období, ve kterých se platilo různými platidly – kromě plátýnek ještě denáry obyčejnými a slavníkovskými, a pražskými groši. V daném období můžete získat jen konkrétní mince a pouze po daný časový úsek jimi můžete platit; když se přiblíží nový čas s novou měnou, můžete si hotovost vyměnit v poměru 2:1, ale je otázkou, zda to udělat, protože se můžete i „vrátit v čase“ a pak se trmácet starší dobou bez koruny. Totiž bez groše. Nebo bez plátýnka.

Škola skluzavkami

Herní štreka totiž obsahuje i „hady a žebříky“ čili šipky, které vás mohou posunout o jeden závit cesty dopředu, ale také zpět. Více v hodnocení, tady si jen připomeneme, že proto je dobré si rozvážit, zda se „starého“ platidla zbavíte na začátku nové doby. Penězi totiž lze uplatit i cestu – místo hodu kostkou si lze koupit postup o jedno či více polí v ceně dvou penízů za každé.

Nepojmenovaná (pročpak?) města vás přinutí zanechat v nich jeden peníz na jejich rozvoj, nebo sečkat jeden tah, pokud jste chudí jak klášterní myši; ovšem naopak vám umožní si ten peníz vzít, pokud ho tam před vámi nějaký nešťastník položil.

Na dalších polích vás může postihnout nemoc, nájezdníci, otázka na událost konkrétního data či pomoc některé z významných postav přemyslovského rodu…

…a nemnoho pozic je klidným místem, kde se na vás neřítí žádná pohroma ani otázka, kde nemusíte nic hádat ani rozhodovat, kde si prostě můžete vydechnout. Co chcete, středověk!

 

 

Škola náhodou

Co se věku týče, jsou Přemyslovci hrou pro ty, kteří je ve škole už měli. Klidně by mohli sloužit jako test na konci daného pololetí s tím, že kdo správně zodpoví určitý počet otázek, tak jej složil. Nikoliv kdo vyhrál, protože pro vítězství tu nejsou nejdůležitější vědomosti, ani strategie, ale štěstí.

Ona už kostka sama o sobě je pofiderní, ale pomáhající nebo vracející šipky míchají osudy figurek více, než by to dokázalo stěhování národů. Proto se může stát, že outsider bez znalostí i bez peněz nakonec vyhraje, a otitulovaného odborníka stejně jako deskoturnajového přeborníka nechá daleko za sebou.

 

Škola Fantasy Planet

Příliš nám nevyhovovalo pravidlo o tom, že výhodu z karty historické postavy můžete využít jen po dobu jednoho kola; dejte na nás a změňte si to na „až to pude, tak to bude“, čímž přikloníte váhy o trochu více na stranu strategie na úkor štěstí.

Nicméně i tak si dovolíme na tomto místě téměř kacířské doporučení: nehrajte Přemyslovce jako hru, ale jako dějepisný výlet, jako českou historií ozvláštněné Člověče nezlob se. Kochejte se návratem do (pra)starých časů, bavte se zákeřnou náhodou, otázkami, odpověďmi i nápovědami – některé jsou skutečně velmi vtipné – a doplňte si vědomosti. Totiž kdo po odehrání alespoň tří partií upřímně a pravdivě prohlásí, že se nedozvěděl vůbec nic nového, je buď profesorem dějepisu, nebo jej učil sám Amos Komenský.

PS: V době, kdy vznikají tyto řádky, má firma Dino na svých stránkách tuhle hru v akční slevě za pár grošů: přesně za 164. Tak to zkuste, třeba budete mít ještě štěstí…

Přemyslovci

Autor: Karolína Václavíková

Počet hráčů: 2 – 6

Doba hry: 40 min.

Doporučený věk: 8 let

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: Dino Toys s.r.o.

Cena: 265 Kč

Ani se vám nesní, jak moc Kojot běsní aneb Další přírůstek do knihovničky zahraničních hororových autorů tentokrát z nakladatelství Golden Dog

19. Leden 2022 - 7:05

Nakladatelství Golden Dog už nějaký ten pátek vydává hororovou literaturu z pera našich domácích autorů. Martin Štefko se však rozhodl obohatit ediční plán svého nakladatelství i o zahraniční tituly. Ale jak už je u něj dobrým zvykem, nejde v žádném případě o mainstreamové pisálky. Prvním z nich byl Mort Castle a jeho Cizinci. Druhým je potomek Čoktů a Čerokiů Owl Goingback.  Goingback píše profesionálně více než třicet let a je autorem mnoha románů, knih pro děti, scénářů, článků v časopisech, komiksů a povídek. Je držitelem ceny HWA za celoživotní dílo, dvojnásobným vítězem ceny Brama Stokera (román a první román), získal nominací na cenu Nebula a je držitelem čestné ceny Storytelling World Awards. Mezi jeho knihy patří Crota, Darker Than Night, Evil Whispers, Breed, Shaman Moon, Coyote Rage, Eagle Feathers a The Gift. Coffee Shop of Horrors vytvořil kávu s příchutí praženého kaštanu Owl Goingback’s Tribal Screams.

Kromě psaní pod svým vlastním jménem Owl napsal několik knih pro hollywoodské celebrity coby ghostwriter. Po celé zemi také přednášel o zvycích a folklóru amerických Indiánů, sloužil v armádě a vlastnil restauraci. Je členem Authors Guild, Horror Writers Association a Science Fiction and Fantasy Writers of America.

Martin Štefko pro seznámení českých čtenářů s tímto u nás dosud neznámým, ale originalitou sršícím autorem, přeložil cenou Brama Stokera oceněnou knihu Běsnění kojota (Coyote Rage(. V té autor zúročil nejen své znalosti legend amerických indiánů, ale také své zkušenosti z období kdy byl správcem hřbitova.

Když ožívají indiánské legendy

Celá kniha je vlastně postavena na legendě kmene Cherokee o prapůvodním světě Galun’lati a takzvaném Novém světe ovládaném lidmi. Ten vznikl v podstatě proto, že v tom prvním už bylo příliš těsno. A tady nastupuje Goingbackova imaginace. Díky ní totiž tuhle starou legendu o dvou světech obohatil o takzvanou Velkou radu, v níž jsou zastoupeny nejen všechny zvířecí kmeny, a dokonce zde mají své zástupce i lidé. Zápletka pak samozřejmě těží z konfliktu postaveného na tom, že někteří z členů Velké rady nejsou z vlády lidí nad Novým světem nadšeni a chtějí lidstvo vyhubit. Konkrétně Kojot by se viděl rád jako pán a vládce Nového světa. Ostatně spousta zvířat jeho záměr rádo podpoří, ovšem pouze tehdy, pokud odstraní posledního lidského zástupce v Radě. Tedy – nejen jeho, ale také jeho dceru, na kterou by po jeho smrti přešlo nástupnictví. A tak se tedy Kojot vydává do pečovatelského domu Willows aby se zbavil starého a nemohoucího šamana Luthera.

Je jasné, že Kojot neběhá v Novém světě ve své zvířecí podobě, ale jakožto kožoměnec se může díky schopnosti obrácení kůže změnit v člověka. Stejnou schopností ovšem oplývají i jiní členové Velké rady. Například takový Krkavec. Právě tento spojenec lidí se rozhodne Kojotovy plány překazit.

A jak do toho všeho zapadá informace o tom, že Goingback v knize využil své zkušenosti z dob, kdy byl správcem hřbitova? Inu to je prosté milý Watsone. Lutherova dcera, která vede pohřební ústav, je zároveň manželkou správce největšího floridského hřbitova Greenwood.

Když Kojot běsní

Příběh je poměrně jednoduchý. Kojot a jeho spojenci se snaží zabít Luthera i jeho dceru (která o celém konfliktu neví zhola nic) a Krkavec se tomu snaží zabránit. Aby toho nebylo málo, Kojot se jako správný záporák neštítí ničeho, a tak za sebou zanechává spoustu mrtvol. Tolik k titulnímu běsnění. Hororovou část příběhu obstarává dějová linka Lutherovy dcery, která je konfrontována s neznámým monstrem nejdříve díky podivným vzkazům, mezi něž patří třeba i mluvící mrtvola, a poté je vystavena i brutálnímu Kojotovu útoku. Ačkoli příběh plyne celkem pomalým tempem a díky zběsilému závěru působí lehce nevyváženě, střídání jednotlivých dějových linií nedává čtenáři vydechnout. Místy je tahle jízda hodně krvavá, zároveň však díky oživlým indiánským legendám i velice hravá. Například Lutherova cesta za dcerou zkratkou skrz zemi Galun’lati či Krkavcovo putování hodně připomínají některé části Amerických bohů Neila Gaimana. Právě ctitelům téhle knihy by se Běsnění kojota mohlo líbit nejvíce.

Ztraceno v překladu

Martin Štefko se ujal nejen překladu, ale také redakce knihy. A ačkoli musím smeknout před jeho odvahou, je místy trochu kostrbatý.  Věty jako „Mějte hezký den.“ prostě kazí výsledný dojem. Stejně tak i několik překlepů. Oko naopak potěší opravdu povedená grafická úprava a krásná obálka, jejímž autorem je Jiří Dvorský. Ta je dokonce hezčí, než u amerického vydání.

Hodnocení: 90%

Owl Goingback: Běsnění kojota

Vydal: Golden Dog, 2021

Překlad: Martin Štefko

Obálka: Jiří Dvorský

Počet stran: 256

Cena: 299 Kč

UKÁZKA Z KNIHY

Packy, packy, pacičky: I v textové podobě je Deadpool fakt zábavný chlapík!

15. Leden 2022 - 6:58

Hned na začátku si to zopakujeme ještě jednou – Packy, packy, pacičky NEJSOU komiks! Je to ryze textová záležitost! A ano, je v tom Deadpool, téměř na každé z těch tří stovek stran. To jste nečekali, co?

Okamžitě se určitě začnete ptát: jaké to teda je? Funguje to? Stojí to vůbec za to číst? Odpovědi jsou: skvělé, ano a ano! Ale abychom to neodbyli jen třemi slovy… Co dělá Deadpoola Deadpoolem? Inu, především jeho schopnost přežít téměř cokoliv díky jeho superschopnosti (a superprokletí zároveň). Dále pak užvaněnost, absolutní absence pudu sebezáchovy, ujeté situace vyšperkované skvělými hláškami a opět absolutní absence, tentokrát ale respektu ke komukoliv a čemukoliv. Stefan Petrucha se ujal nevděčného úkolu převést „užvaněného žoldáka“ do textové podoby – a všechna čest, provedl to naprosto skvěle.

Petrucha si je vědom, do čeho se to pustil, i jaké jsou silné stránky komiksu i textu; má totiž zkušenosti s tvorbou obou formátů. Ostatně, mnohdy to dává najevo a setkáte se s větami typu: „Kdybychom byli v komiksu, byla by tu teď velká bublina s nápisem BOOOM.“. Díky textu zase můžete nahlédnout do Deadpoolovy hlavy – a zjistíte, že tam má pěkně přeplněno. Minimálně další dvě osobnosti si mezi sebou mnohdy popovídají, občas promlouvají (stejně jako hlavní hrdina sám) i ke čtenáři a královsky vás pobaví, protože Deadpool glosuje snad všechno, a jeho břitký humor má grády. O tom, že hlavní hrdina nemá žádný respekt už jsme mluvili, takže se budeme trefovat do Deadpoola samého, dalších hrdinů Marvelu (přičemž si na stránkách knihy zahostují Spider-Man s tetičkou a Hulk), autora knihy, jeho agenta a zhruba půlky světa ztvárněného v knize i toho reálného. Dozvíte se i několik zajímavostí ze zákulisí tvorby komiksu. Dojde také na kupu ujetých situací – prostě vše to, proč tohohle chlapíka s katanami milujete, dostanete v pořádném množství a plně funkční a srovnatelné s komiksovým ztvárněním.

V souvislosti se zábavností musí padnout i jméno překladatele Filipa Drlíka, který dokázal většinu vtipů, které by byly pro českého čtenáře mnohdy těžko pochopitelné v důsledku neznalosti amerických populárních osobností a reálií, dokonale počeštit. Klobouček, díky tomu vyznění celé knihy a její zábavnost vystoupaly ještě o několik levelů výše!

Pokud se ptáte o čem Paci, paci, pacičky vlastně jsou, pak vás zaručeně potěšíme. Deadpool se totiž vrhne na chov štěňátek, malých, roztomilých kuliček, které… se každou chvíli mohou změnit na obrovská vražedná monstra. Prostě chvilku ňuňu hafík a najednou kurvadrát, co je to za hnusnou vobludu? O tom, že při likvidaci bude život likvidátora v žoldu S.H.I.E.L.D.u mnohokrát viset na vlásku není pochyb, že bude rozmláceno všechno v okolí nejspíš také ne, a že nebude ublíženo nevinným a štěňátkům naštěstí také ne. Deadpool má totiž své zásady, a ať je jaký chce, má naprosto jasno v tom, komu chce ublížit. Jinými slovy: čekejte obrovskou dávku potrhlostí, šaškování a opiček (ano, i to se dá zpracovat v textové podobě), lovestory nejen se štěňátky, svižné akční scény i prázdné tlachání o ničem a o všem.

Jde jen o to, zda tuhle dávku bezmyšlenkovitosti, ujetosti a s prominutím „keců“ vydržíte. Pro puberťáky dokonalá zábava, pro starší čtenáře ideální relaxační čtení na pročištění hlavy. Pro některé čtenáře ovšem možná až moc pubertální kniha. Děj je složen dlouhou dobu ze slepených scén bez jasnějšího směrování, konec je možná až moc překombinovaný a našly by se i nějaké další mušky. Ale pokud je Deadpool vaše krevní skupina, pak vám Packy, packy, pacičky budou sedět jak zadnice na hrnec a drobnosti hodíte za hlavu.

Stefan Petrucha: Deadpool: Packy, packy, pacičky

Vydal: CREW, 2021

Překlad: Filip Drlík

Počet stran: 312

Cena: 349 Kč

Pevnost 01/2022: S fantastikou do nového roku

12. Leden 2022 - 14:39

Filmové novinky

Co nového ve filmovém světě? Inu, můžete se těšit třeba na nějaký ten animák. Kateřina Stupková například vyrazila na Encanto a Vendula Kreplová očíhla Kouzelného draka. Od Venduly se navíc i dozvíte, jak se to má i se sci-fi postapokalyptickým Finchem. A kdybyste měli zájem o něco napínavého, tak mrkněte na mysteriózní thriller Poslední noc v Soho, který si vzal na starost Jakub Merc. A pokud byste raději něco komiksového, pak se koukněte na článek Jiřího Pavlovského, který zhodnotil Eternals.

Do kin se chystají noví Krotitelé duchu, takže je nemyslitelné, aby se tahle záležitost neobjevila i v lednové Pevnosti. Společně s Karlem Ryškou si připomenete původní filmovou verzi, abyste byli v obraze, protože novinka s podtitulem Odkaz tak trochu navazuje na tuhle oblíbenou klasiku. Karel si vzal na starost i další velký fenomén jménem Spiderman. V článku tohoto redaktora se dozvíte něco o tom, jak komplikovaná byla cesta pavoučího muže na filmová plátna, a projdete si jednotlivé filmové verze s Tobim Maguierem, Andrew Garfieldem a samozřejmě Tomem Hollandem. A samozřejmě nechybí několik slov o novém filmovém dobrodružství pavoučího muže s názvem Bez domova.

A nakonec je tady ještě dlouhý článek Daniela Storcha a Borise Hokra ke Kolu času. Tenhle tandem vás provede jak knižní sérií, tak aktuálním seriálovým zpracováním.

Česká akční fantastika jede

V lednovém čísle se na své si určitě přijdou čtenáři české fantastiky. Monika Dvořáková se rozepsala o Kronově odkazu, závěrečném díle trilogie Projekt Kronos. Navíc se můžete těšit i na rozhovor se samotným autorem Pavlem Barešem. Pokud máte v oblibě alternativní historii, pak by vaší pozornosti určitě neměla ujít novinka Tomáše Bandžucha a Marka Skřipského Úsvit černého slunce. Dvojici autorů pro vás vyzpovídal Martin Fajkus. A protože rozhovorů není nikdy dost, tak je tady ještě Františka Antalová se svými otázkami pro Petru Kubaškovou spisovatelkou čarodějnické trilogie Čarodějky malostranské, Tajemství stříbrné čarodějky a Čarodějky a zlatý elixír. Mezi novinkami z českých luhů a hájů nechybí ani František Kotleta a jeho přírůstek do série Legie, kterou páchá společně s Kristýnou Sněgoňovou. A tentokrát se můžete těšit na čtvrtý díl s názvem Rudý vrabčák, kterého si nemohl vzít na starost nikdo jiný než přeborník na českou akční fantastiku Martin Bečvář.

Martin ovšem čte i zahraniční tvorbu. Třeba si můžete přečíst jeho recenzi hororu Běsnění Kojota (Owl Goingback) nebo novinky Joea Abercrombieho Potíže s mírem. Kateřina Stupková zase přináší debut Finbara Hawkinse s názvem Čarodějnice. Pokud jste fanda Warcraftu, pak si určitě nenechte ujít článek Jakuba Merce o literárním průvodci tímto světem s názvem World of WarCraft: Putování Azerothem 1 – Východní království. Tenhle kousek si užijí jak kovaní veteráni a znalci tohoto světa, tak i ti co s ní teprve seznamují. V lednovém čísle si můžete také dopřát recenzi Borise Hokra na Černou píseň, druhý díl série Čepel krkavce od Anthonyho Ryana. A pokud máte slabost pro artušovské legendy, tak se vrhněte na Mýtonoše Tracy Deonnové, kterého si přečetla a zhodnotila Adéla Košařová.

S Michalem Tesáčkem zase zjistíte, jak seto má s japonskou detektivkou Sódžina Šimady Případ astrologických vražd. Sci-fi nadšenci se mohou těšit na nový román ze světa Star Treku s názvem Picard – Temný závoj (James Swallow), který si samozřejmě vzala na starost pevností znalkyně Alexandra Petáková. Na scifisty čeká i recenze Jana Nohovce na román Do temnoty, první díl military sci-fi série Odyssey one od Evana Currieho.

Případně si můžete dopřát sci-fi povídku Adély Věchetové Kalouskové s názvem Lekce aplikované diplomacie nebo fantasy příběh V hlubinách starších než život od Karla Doležala.

Komiksy a herní zábava

V komiksové rubrice se dočkáte třeba Klece (Dave McKean), Šninklovi veliké moci (Jaen van Hamme) a příběhu o Jacku Rozparovači v komiksu Z pekla (Alan Moore a Eddie Campbell). Všechny tyhle kousky si prostudoval Boris Hokr. Vládce Pevnosti Martin Fajkus zavítal do Krajiny půlnočních stínů Michaela Straczynskiho a David P. Stefanovič se věnuje prvnímu dílu Parchantů z Jihu s podtitulem Takový to byl muž. A jako bonus je k Pevnosti přibalen první díl Berserka (Kantaró Miura).

Komiksová tématika pronikla i do videoherního světa v podobě Guardians of the Galaxy. Dále se v lednové Pevnosti dočkáte vojenské střílečky Call of Duty: Vanguard či se můžete seznámit s novým kouskem ze světa pokémonů Pokemon Shining Pearl. A na konec je tady ještě hororová záležitost The Dark Pictures Anthology: House of Ashes.

Hráči dekových her si mohou v článku Jakuba Zahradníka přečíst o tom, jak vypadá deskoherní verze knižní série Rudý úsvit. A Filip Gotfrid vám zase představí Century – Nový svět a Baladu.

Ani v lednovém čísle nesmí samozřejmě chybět nějaká ta historie. Františka Vrbenská vám řekne něco o životě Grigorije Jefimoviče Rasputina a Tomáš Bandžuch se věnuje kolaborantům Bronislava Kaminskiho.

První číslo Pevnosti roku 2022 přináší spousty a spousty tipů, kterými si můžete zkrátit stále ještě dlouhé zimní večery, takže určitě neváhejte a skákněte si pro ni do nejbližší trafiky.

Rozhovor s Pavlem Skořepou, autorem, za kterého hovoří jeho dílo – část druhá

9. Leden 2022 - 7:00

Jak vlastně vnímáš český horor jako subžánr a komunitu kolem něj?

Já náš český horor vnímám velice pozitivně, což tedy jako odpověď zní docela hrozně. Český horor má svou bohatou historii a tradici, ať už v lidových pověstech nebo pohádkách, které v jisté míře známe všichni, anebo od klasiků české literatury, na které jsme již od školních let povětšinou docela nezaslouženě pozapomněli a začínáme je opět objevovat a plně doceňovat ve zralejším věku. Určitě nemluvím jen za sebe. Jako jeden příklad za všechny by se dala zmínit antologie hororových balad 19. století Umrlčí věnec vydaná letos začátkem roku u Golden Dog. Vzpomínám ji, neb jsem ji recenzoval.

Přece jen není potřeba se uměle hned chytat cizokrajných reálií. Výjimkou je pochopitelně případ, kdy autor tu cizí zemi, o které píše, skutečně zná. Má jí v krvi a takříkajíc prochozenou. Vždyť příběh přece není světový, protože jej autor zasadil do světa, nýbrž protože jej světově napsal. Alespoň tak to vidím já.

Přímo pro mne temný žánr znamená možnost jeho prostřednictvím poukázat na to, co se mi v dnešní době nelíbí. Horor to holt umí nádherně zvýraznit.

A komunita spojená s českým hororem, ta tvůrčí i ta fanouškovská, je prostě skvělá. O tom se přesvědčí každý, kdo navštíví takový HorrorCon, aby se sám přesvědčil jak úžasní lidé horor milují.

Pavel Skořepa si HorrorCon v roce 2021 náramně užil včetně svého vystoupení

Zkus nám nějak přiblížit obsah svých básní. Nakolik je to fikce a nakolik ventiluješ nějaké reálné situace a stavy mysli?

Primárně se jedná vždy o stav mysli a duše. To prostě k poezii patří. Pokud ve svých básních použiji nějaký příběh, je povětšinou pouhým nosným prostředkem ke sdělení určitých pro mne důležitých emocí. Hranice mezi subjektivní realitou a fikcí se zde překrývají nebo rovnou vzájemně mažou. Velmi často mě k napsání básně inspiruje emoce nebo myšlenka, kterou vyvolal poslech nějaká píseň či viděný film. Je to dokonce i poznat, neboť název a obsah takové básně na její inspiraci přímo odkazují.

Občas chci i po druhým lidech, aby mi řekli nějaké své osobní téma, něco prvního co je bez přemýšlení napadne. A to jsou krásné příklady, kdy vznikají skrze mne intuitivní verše pro tu danou osobu, která mi téma, co se stává většinou i názvem básně, zadala. Osobu pak uvádím v závorce za názvem básně.

Jak dlouho trvalo dát celé Zlověsti dohromady? A vybíral si z většího množství povídek a básní, nebo jen řadil a přehazoval?

Samotný rukopis se mi podařilo dokončit se zpožděním oproti původnímu deadlinu asi jen o měsíc a půl. Vlastně o žádné zdržení ani nešlo, neb už na podzim bylo celkem jasné s příchodem druhého lockdownu, že kniha v původně zamýšleném termínu s největší pravděpodobností nevyjde.

Mně samotného to zasáhlo dost citelně. V době, která jiným dala dostatek prostoru pro psaní, mně tuto schopnost i chuť na několik měsíců dokonce prakticky sebrala. Ale abych odpověděl konkrétně. Nejsem z autorů, kteří by rádi psali do šuplíku. Proto z předem určeného množství třinácti povídek, jich bylo hotovo jen pět, vlastně čtyři když započítám, že u jedné jsem napsal úplně nový konec. Ještě dvě byly původně psané do literárních soutěží, kde se naštěstí nijak výrazně neumístily, takže po drobných úpravách jsem je mohl také zařadit do Zlověstí. Ty zbylé, pokud dobře počítám, bylo jich šest, jsem už psal přímo pro knihu.

Básně jsem vybíral tématicky, takže jsem prošel prakticky všechny samostatné básně co jsem napsal od jara 2018 až do začátku letošního roku. Základním kritériem výběru bylo, aby byly temného ladění. Nakonec seznam vybraných seškrtal na číslo 37 s tím, že tu osmatřicátou ještě napíšu. Nakonec z první verze rukopisu došlo k výměně pouze jedné básně za jednu z těch nejnovějších. Prostě byla o dost lepší, než byla ta vyhozená. Takže žádné zásadní zásahy do rukopisu se nekonaly.

Básníci většinou bývají zamlklí, uzavření lidé. Jak je to u tebe?

Ve společnosti, kde je hlavním motivem povídání samotné žvanění, bez zjevného smyslu něco opravdu sdělit, tam většinou zamlklý sem. Tak nějak nemám potřebu se přidávat k okolnímu bezvýznamnému tlachání. Naopak v dobré společnosti jsem naproti tomu v podnětné konverzaci aktivní, někdy až naopak k nezastavení.

Psal si někdy básně dívkám?

Samozřejmě! To, že se povětšinou zmíněné básně minuly účinkem je už věc druhá. Básně se oněm dívkám kupodivu líbily. S básníkem už to bylo horší. Ten se líbil o dost méně. Alespoň takové bývaly zpětné vazby. A i toto bylo jedním z faktorů, co způsoboval různě dlouhé pauzy v mém básnění, přesněji nebásnění.

Pavel Skořepa s Gudrun ze skupiny Ľahká múza

A když už jsem naťukl ty dívky: na počátku knihy je zmíněno, že je věnována tvým múzám. Jak moc tě ony zmíněné múzy inspirovaly (a čím)?

Teď sis to u mé Múzy pořádně pohnojil! Přesněji budeš mít nemalý problém, až si to má Múza přečte… .To jen tak pro pořádek, abys věděl a já se mohl s klidným svědomím, že jsem tě informoval, vrátit k otázce.

Jak jsem psal již v děkovačce na konci knihy, jako básník mám múz pochopitelně povícero, některé se v mém životě jen mihnou, jiné chvilku pobudou, i když ta hlavní je opravdu jen ta jedna jediná, dobře to ví a právě jí je věnována moje prvotina.

A vztah sebe jako básníka/spisovatele a Múzy beru docela vážně. Dá se říct, že až na archetypální úrovni. Je to úplně jiný druh vztahu a vzájemné intimity ve sdílení myšlenek, názorů, nápadů a obzvláště z její strany podpora a víra v mou tvorbu, pozbývající očekávání jakékoliv pro ni zasloužené protihodnoty, tedy krom toho co napíši. Pro mne a mojí tvorbu je toto spojení rozhodně důležité. Ne protože by mi má Múza doslovně předávala inspiraci, nýbrž je pro mne inspirativní psát primárně pro ni.

A to už radši vůbec nemluvím o vílách, neb i mezi nimi je ta jedna jediná Víla s velkým V. Té třeba věnuji nějakou ze svých příštích knih.

Jsi začínající autor – co je podle tebe důležité, aby ses dostal do povědomí čtenářů?

Zcela pochopitelně je to možnost sebe propagace. Jde přece primárně o to být vydávaný, aby se má tvorba dostala co k největšímu množství čtenářů a ti mohli sami rozhodnout, jestli to co píšu je pro ně nějak zajímavé a přínosné. To je ovšem docela problém na začátku této cesty každého začínajícího autora. Vydavatelé, editoři nebo redaktoři o neznámé jméno prostě nejeví zájem a vždy raději sáhnou po jistotě již zavedeného autora. Čest výjimkám, samozřejmě. Ale jak se má do háje borového začínající autor prosadit, když ho nevydávají?

S tím vlastně souvisí i druhá možnost jak se dostat do povědomí potenciálních čtenářů a to je se propagovat naživo na různých akcích, autorských čteních a besedách, conech, anebo čert ví kde ještě. Kupříkladu jak se mi poštěstilo číst na zahájení letošního HorrorConu.

První kniha je „venku“ – co dál?

Jo, tak to bych taky rád věděl! Vydání Zlověstí byl můj největší úspěch čerstvě uplynulého loňského roku a pochopitelně nejen mou zásluhou. I když jsem se v děkovačce v závěru knihy omezil primárně jen na lidi, kteří měli přímou zásluhu na mé knize, nebylo to zrovna málo jmen, to opravdu ne.

Po velkém úspěchu musí zákonitě přijít série neúspěchů v podobě odmítnutí několika dalších mých prací. Jedna byla odmítnuta dokonce dvakrát, pokaždé z jiného důvodu. Takže se radši omezím na to, co je vlastně už více než jisté, neb úplně jisté není přece jen nikdy nic.

Vydavatelství Hydra plánovala na závěr roku antologii fantastiky se sjednocujícím tématem vánoc. Snad nic neprozradím, když řeknu, že se má jmenovat Vianoce, zasa vianoce. Nakonec se jí čtenáři dočkají až na podzim tohoto. No a v ní má vyjít i má hororová povídka s názvem Nešťastné a neveselé.

Potom mi bylo nabídnuto přispět do nově vznikajícího elektronického časopisu specializujícího se jak jinak než na horor. Jeho první číslo má spatřit světlo světa tuším někdy z jara. Deadline mám stanoven na konec února, takže zatím je ještě čas a námět na povídku mi zatím v hlavě dozrává.

A v hlavě mám pochopitelně i nějaké další nápady a náměty, které by se rády zhmotnily na papír. Jelikož nejsem živ svou tvorbou a nijak zvlášť pánem svého času, chodím na směny abych měl kde spát a co jíst, tak jsem se se závěrem roku rozloučil nějakým básněmi a ten nový přivítal zrovna tak. Čtenáři si je případně mohou, stejně jako všechny ostatní, přečíst na mé FB stránce Pavel Skořepa Poetry.

A co v tomhle roce očekávám? Sám nevím. Je na svém počátku, nevyzpytatelný a ve své neprůhlednosti nejistý! Co se v něm stane, to se mi teprve v ten pravý čas samo představí a v některých případech i nakope do mé nemalé autorské sedací části těla….

Děkujeme za rozhovor – a hodně zdaru na tvé dalš autorské cestě. Snad se nepotkáváme naposled!

Foto: Jiří Šeda (z HorrorConu ´21)

           Archiv autora

Rozhovor s Pavlem Skořepou, autorem, za kterého hovoří jeho dílo – část první

8. Leden 2022 - 6:54

Ze všeho nejdřív: Pavle, můžeš se našim čtenářům představit?

Autor se dle mého skromného mínění má čtenáři představovat hlavně svou tvorbou. V ní nese svou pomyslnou obnaženou kůži na trh s každým svým textem, ať již prozaickým či veršovaným. Vše ostatní je většinou jen takové divadýlko, které může být vkusně nápadité, vtipné, anebo spadávat až k podbízivé trapnosti. Pokud mám nějaké živé čtení, preferuji postup, kdy místo abych se nějak zvlášť představoval radši trochu zavtipkuji o své tvorbě a hned se vrhnu na čtení. Nijak zvlášť sebe sama nerozmazávám. Rád si počkám na to, až mne budou představovat jiní a povolanější. A kdybych se měl nějak jednoduše charakterizovat, jakým jsem člověkem, asi by mě nejvíc vystihovalo slovní spojení naivní snílek.

Vzpomeneš si ještě na své první literární pokusy – kdy a proč jsi začal psát?

Na své úplně první pokusy se již pochopitelně konkrétně nepamatuji. Nejspíš přišly úplně samovolně s okamžikem, kdy jsem se naučil psát. Jelikož jsem vyrůstal v prostředí k tvořivosti když ne po většinu času přímo nepřátelském, tak jednoznačně nechápajícím, neoceňujícím tuto schopnosti. Pokud je to jak ve škole, tak i v rodině, je to velký problém. I to dítěti stačí, aby v sobě dusilo to, co mu dopřává největší potěšení. Od druhého stupně základní školy se to trochu zlepšilo, alespoň v té škole. Přesto se moje tvůrčí projevy vlastně většinou v literatuře omezovaly na účelné slohové úlohy. Docela jsem si to kompenzoval výtvarnými činnostmi. I tak ve mně toto pnutí zůstávalo a občas své růžky vystrčilo, snad abych na něj nezapomněl, úplně je nezadusil a dal mu možnost plně se rozvinout až přijde jeho pravý čas.

Pokud zapátrám v paměti, o časech dávno minulých, mohla to být kupříkladu sloka do dětské televizní soutěže, kterou jsem poslal ještě na koresponďáku, následně naivně čekal každé ráno před cestou do školy, jestli se v televizi objeví a moderátoři ji zazpívají. Samozřejmě se neobjevila.

Anebo jsem tuším posílal dvě „pohádky“ do časopisu Trnky brnky či se pokoušel napsat nějakou povídku ve stylu dvojice Šimka s Grossmannem, jejichž humor jsem miloval už od mala. Na druhém stupni se má báseň dokonce objevila v chodbě na školní nástěnce. Šlo o výzvu napsat něco do přírodopisu s ekologickým poselstvím. Pamatuji si to jako dnes, když učitelka na přírodopis s vážnou tváří pronesla, že ze mne bude další Neruda. A nějaký dětsky naivní hororový příběh by se tam určitě také našel, kdybych zapátral ještě víc.

Pavel Skořepa a Katarína Soyka – a také kniha, ve které vyšla Pavlova první povídka!

Zlověsti jsou tvojí první knihou. Máš nějaké předchozí literární zkušenosti?

Pokud přeskočím od vzpomínek týkajících se předchozí otázky a těch střídajících se období kdy jsem si něco psal a nepsal, povětšinou to byly básně, za svůj historický milník pro už zodpovědnou literární tvorbu mohu udat rozhodně přesnější data.

Básně s vizí možného zveřejnění jsem začal psát na jaře roku 2018, vlastně to odstartovalo několik hecnutí od přátel z FB. To jsem měl profil založený asi snad jen půl roku. Do té doby jsem byl zarytým odpůrcem sociálních sítí obecně a FB až na smrt. To se však najednou změnilo a já se virtuálně poznal s lidmi, kterým nečinilo žádný problém mě svým upřímným zájmem k mému tvůrčímu projevu podpořit. Došlo to až tak daleko, že jedna nejmenovaná herečka měla mou vánoční báseň, kterou si přímo pro tu příležitost u mne objednala, recitovat na vánočním koncertu. Nakonec z toho sešlo, neboť se dramaturgii prý nezdála dostatečně reprezentativní ve spojení s barokní hudbou. I když každý začínající autor nebude mít jistě problém si domyslet, v čem tkvěla pravá podstata jejího vyškrtnutí z programu, že?

První skutečnou povídku jsem napsal a odevzdal v lednu 2019. Jednalo se o sci-fi povídku pro slovenské vydavatelství Hydra do antologie Zajtra bude včera. A světe div se, moje práce byla přijata, i když trvalo skoro další dva roky, než v listopadu 2020 kniha vyšla. Je o tom vlastně i zmínka v předmluvě ke Zlověstem z pera Kataríny Soyky.

Potom mi ještě vyšel příběh v hororové příloze Trash vol.4 českobudějovického časopisu Milk&Honey a pěti básněmi jsem přispěl do hororové básnické antologie z edice HorrorConu s názvem Co číhá v temnotách. Jinak jsem od seznámení s Denisou Kancírovou na BBconu v létě 2019 pravidelně přispíval do jejího elektronického časopisu Abdon. Ještě recentuji knihy pro Děti noci a občas napíšu nějalý ten článek, kupříkladu teď naposled reportáž z letošního ročníku HorrorConu, která mi vyšla na Sanctuary.cz.

Snad jsem na nic nezapomněl. A i kdyby, to hlavní řečeno bylo.

Na knize se dá najít mnoho zajímavého. Jako první bych se rád zeptal, proč vlastně kniha vyšla ve slovenském vydavatelství Art Floyd?

Je to proto, že jsem dostal nabídku, která se prostě neodmítá. A nebyla to naštěstí nabídka jako z Coppolova Kmotra. K upřesnění: majitelkou Art Floydu je již výše zmíněná Denisa Kancírová. A ta chtěla ve svém vydavatelství zkusit vydat první česky psanou knihu. Její volba padla na mne, věděla jak píši a asi ve mně věřila. A tak mi nabídla tuto možnost a já nabídku pochopitelně přijal. Byl bych taky blázen, kdyby ne! A jsem jí za tuto příležitost upřímně vděčný a jak doufám nepůjde o naši poslední vzájemnou spolupráci.

A teď asi otázka, na kterou se zeptá téměř každý čtenář: proč ses rozhodl v knize spojit povídkové texty a své básně?

S tím souvisí čistý časový kalkul a zhodnocení svých možností. Nabídka přišla v srpnu loňského roku a původně zamýšlený deadline připadal na polovinu ledna toho letošního. To jsme ještě věřili, že žádný druhý lockdown nebude a kniha v pohodě vyjde někdy začátkem března a její představení spolu se křtem proběhne na nějakém nejbližším bratislavském conu. Proto jsem navrhl sbírku povídek a nějakých básní na doplnění, aby byla zastoupena moje tvorba tak nějak komplexně. Na román jsem se v tu dobu prostě ještě necítil, navíc jsem nevěděl, jestli bych ho stihl za necelý půlrok vůbec napsat.

Pavel Skořepa s básnířkou Jankou Kuricovou

Jak vlastně ty sám vnímáš rozdíl mezi tvorbou povídky a básně? Preferuješ některou z těchhle forem?

Básně jsou především o emocích, které se dají vylíčit za poměrně krátkou dobu krátkým textem čítajícím několik slok. Taky pro zajímavost básně píšu zásadně do k tomu vyčleněného zápisníku a při jejich přepisování do elektronické podoby před zveřejněním a zálohováním, provádím rovnou i korekturu. Zatímco povídka už musí obsahovat nějaké jasně formulované a čtenářsky stravitelné sdělení ve vyprávěném konzistentním příběhu, proto i její napsání si vyžaduje daleko víc mého času a soustředění. Záleží pochopitelně i na délce sdělovaného příběhu. Takže jak obsah mé knihy Zlověsti napovídá, preferuji obě tyto formy, záleží jen na příznivých podmínkách k psaní jednoho či druhého. Navíc většina mých básní se liší svým sdělením od těch obsažených v knize. Přece jen tam to chtělo ty svým laděním temnější, aby korespondovaly s povídkami.

Povídky ve Zlověstech mají jeden společný znak: stopy tajemna. Považuješ sám sebe za „hororistu“?

Ano i ne. Opět záleží na tom, co chci sdělit. Přeci jen jak jsem již zmínil v jedné z otázek výše, má první povídka byla sci-fi. Takže se považuji vlastně spíš za fantastu, který má jistou primárně patologickou zálibu v hororově nebo mysticky temně laděném nosném tématu klidně doplněném nějakým z dalších subžánrů fantastiky, podle toho co si vyprávěný příběh sám žádá.

Kromě ostatních indicií je navíc děj dvou tvých povídek zasazen do slovenského prostředí. Mohl bys prozradit povahu svého vztahu ke Slovensku?

Narodil jsem se v ČSSR nebo to aspoň tvrdí můj rodný list. Samozřejmě když opomenu období rozpadu republiky, které jsem jako dítě vnímal zprostředkovaně pokrouceným viděním dospělých, kdy se vášnivě mluvilo o zradě, nenávisti a bůhví čem dalším, nahrazené dobou v které jsem si o tom nemyslel vůbec nic, neb jsem měl úplně jiné starosti, nebylo s přibývajícími léty až tak těžké si uvědomit, že jsem vnitřně zůstal stále Čechoslovákem. A to jsem byl prosím pěkně poprvé na Slovensku až roku 2019.

Takže můj vztah ke Slovensku je nadmíru pozitivní, mám tam skvělé přátele a dokonce i Múzu, která mi stále opakuje, že pokud jsem se nenarodil ve špatné zemi, tak rozhodně žiji na špatné straně hranice. Když se nad touto myšlenkou střízlivě zamyslím, vůbec mi nepřijde přitažené za vlasy. Obzvláště střední Slovensko, jako by ke mně promlouvalo, když tam jsem. Detva, Zvolen, Lučenec a Banská Bystrica, ale i Prešov na východě a Bratislava na západě v mém životě jistě ještě sehrají nejednu úlohu.

A kdybych měl jmenovat jednoho jediného člověka, který za to vše nese „vinu“, bez zaváhání ho prásknu, pač to není nikdo jiný než Mark E. Pocha. Odesláním žádosti o jeho přátelství tento kolotoč započal.

Titulní foto: Jiří Šeda

Fotky ve článku: archiv Pavla Skořepy

Zlověsti: Zdařilý autorský debut Pavla Skořepy balancující na hraně temnoty

7. Leden 2022 - 6:59

Ačkoliv vydává Pavel Skořepa svoji debutovou knihu, jeho jméno není úplně neznámé a problesklo již v několika sbornících a jedné sbírce poezie. A Zlověsti ukazují, že tenhle autor se nebojí čtenářům prodat, a nechybí mu k tomu ani um, ani schopnost zaujmout.

Co je psáno…

Na obálce nalezne čtenář mysteriózně působící knihu. To znamená dvě věci: za prvé velmi zdařilou ilustraci na obálce, za kterou Peter „Cwoky“ Murín zaslouží pochvalu! A za druhé: tahle kniha je, jak se dozvíte v prologu Zlověstí, tmelícím prvkem všech povídek. Dobře, uvodit povídky jako nešťastné příhody obsažené v temné knize není úplně originální, ale má to své kouzlo a dává to zajímavý jednotící rámec. Hned na úvod příjemné překvapení ukazující, že o pojetí své prvotiny Skořepa přemýšlel!

Dáma promine – v té rychlosti jsme přeskočili předmluvu Kataríny Soyky, která líčí autora ve velmi zajímavém světle, vzbudí zájem… a vlastně i vcelku vysoká očekávání.

Povídek je symbolicky třináct (včetně již zmíněného prologu). Příjemné zjištění je, že jsou poměrně různorodé – jak náměty, tak svým vyzněním. Všechny pojí střípky tajemna, temnota různých odstínů a strach různé hustoty. Zlo a neštěstí mají různé podoby, které se projevují jak navenek, tak třeba i jen uvnitř hrdinů jednotlivých textů. Najdete zde hutný pravověrný horor, zasněné mystické mámení, klasickou krvavou vyvražďovačku, ale i příběh o tom, že nevinná dětská přání mohou mít hrůzné důsledky, lehký a humorný příběh o nevhodném místě k táboření nebo úchylnou povídku o pomstě za zpackaný život. Náměty jsou opravdu různorodé a každý jeden v sobě nese pocit neklidu, byť mnohdy ze zcela odlišných důvodů. Nezapře se ani autorův smysl pro černý humor a ironii.

V povídkové sekci Zlověstí vás rozhodně zaujme několik věcí. Především to budou názvy jednotlivých povídek: Utrpění dospělosti na Náplavce, Pískoviště nejsou na hraní či Strastiplná cesta básníka za prosazením jeho tvorby rozhodně nejsou tím, co si přečtete běžně v jiných knihách. Tím nejzajímavějším je ovšem styl Pavla Skořepy. Bez přehánění: ten muž je básník každým coulem, a nezapře to ani ve svých prozaických textech. Bohatá a vzletná čeština použita jest, ale nikterak výrazně při čtení neruší a spíše dává textům punc výjimečnosti, osobitosti. Vlastně si ani díky konzistentnímu užívání tohoto bohatého jazyka neuvědomíte, že čtete věci napsané poměrně netradičně. Zároveň však tahle forma skvěle předává sdělení, takže nezbývá než konstatovat, že účel světí prostředky.

A ještě jednu zajímavost musíme zmínit. Někteří povídkáři staví na silné pointě a nápadu, jiní zase spíše na prokreslení postav a solidním dějovém oblouku. Skořepa umí obojí – dá se říci, že v kratších textech umí překvapit pointou, v delších naopak vsází na klasické vypravěčské postupy – precizně rozehraje situaci a vede ji pevně k cíli. I díky tomu působí povídky různorodě a autor nevykrádá sám sebe.

A povídkách následují…

Již jsme řekli, že Zlověsti jsou tvořeny dvěma částmi. Tou druhou částí je autorova básnická tvorba. Ano, Skořepa je v hloubi duši poetou a nebojí se to čtenáři ukázat.

Posuzovat básně je těžké, zvlášť v tak hojném počtu (blížícím se čtyřicítce!). Liší se text od textu, někde příliš nelícují rýmy, někde zase příliš nesedí rytmika… Ale čert to vem. Budu trochu spekulovat a budu trochu subjektivní, ale myslím si, že hlavním poselstvím Skořepových básní má být vyjádření kouzla okamžiku, zachycení silných emocí a pocitů nebo nálady. A v tomto ohledu jeho poezie funguje na výbornou.

Každá z básní je malou osobní výpovědí. U některých pochopíte rychle o čem je řeč, u některých nezbude než spekulovat. Ale Skořepova poezie ve vás zanechá emoce, je temná a působivá a především funguje i pro lidi, kteří nemají s poezií příliš zkušeností. Autor totiž píše „pro lidi“ – nesnaží se skrývat a maskovat o čem píše, a tahle upřímnost je daní za místy kostrbatější formu.

Bohužel, neumím Skořepovu poezii a její kvality zhodnotit fundovaně ani příliš objektivně, vezměte tedy prosím zavděk názorem laika a nebojím se říci i běžného čtenáře.

Pokud se podíváme na Zlověsti jakožto celek, je to hodně temná a atmosférická kniha. Povídky a básně se navzájem prolnou a v povídkové tvorbě básníka Pavla Skořepu objevíte dřív, než se k poezii samotné dostanete. Určitě se najde pár textů, které vám utkví a zůstanou vám bloumat v hlavě. Tenhle debut je příjemné překvapení, tak nebuďte konzervativní a dejte mu šanci.

Pavel Skořepa: Zlověsti

Vydal: Art Floyd (Slovensko), 2021

Obálka: Peter „Cwoky“ Murín

Počet stran: 250

Cena: 8 EUR / v české distribuci cca 300 Kč

PF 2022

5. Leden 2022 - 11:46

Ať zvítězíte ve všech svých bojích, najdete vždy místo a čas pro klidný odpočinek, a hlavně ať se vás drží zdraví a užijete si spoustu nezpomenutelných momentů se svými blízkými.

Vaše redakce

Z krve a popela: Vyvolená Panna a neupíří upíři

5. Leden 2022 - 7:37

V následujícím textu bude samozřejmě řeč o letos přeložené horké novince a loňském vítězi čtenářské ankety na Goodreads Z krve a popela, v níž rozhodně nic není, jak vypadá!

Ne všechno, co vypadá jako Maasová, je Massová…

Penellaphe „Poppy“ není typickou dámou v nesnázích. Je vyvolenou Pannou, které se nikdo nesmí dotknout nebo na ni jen pohlédnout, a která nesmí ve svém životě zažít cokoliv, co by bylo považováno za urážku bohům. Vesměs by nejlépe udělala, kdyby seděla u sebe v pokoji s rukama založenýma v klíně a nedělala absolutně nic, aby někoho neurazila, protože i když je pro mnohé vyvolenou, její život není skutečně jejím, a pravidla, podle nichž má žít, určují jiní.

Poppy by ale nebyla správná hrdinka kdyby se ze stereotypních škatulek nevymanila alespoň tím, že se po nocích tajně toulá po městě, aby pomohla obyvatelům svými schopnostmi nebo se vkradla do hostince hrát karty.

Další hlavní postavou je Hawk Flynn, Poppyin nový osobní strážce, který má za úkol ji chránit a zaručit, že se dožije Povznesení. Je pohledný, velmi rád flirtuje snad se vším, co se hýbe, všichni o něm slyšeli a většina ho má i ráda, pokud ho zrovna nepovažují za konkurenta ve své cestě za dívčím srdcem. Na druhou stranu je skvělým profesionálem a schopným vojákem, jinak by nezískal své momentální místo, ale jinak o něm nikdo nic pořádně neví.

Krvavé bolístky, traumátka a tajemství

Mezi hlavní témata příběhu, která jsou přítomna téměř u každé z hlavních postav a prezentují se u nich různými způsoby, se řadí zneužívání moci, smutek a trauma z minulosti. Různé zastrašovací taktiky pro udržení lidu pod kontrolou jsou neustále ve hře jak v Poppyině životě, tak v celém království, a není jednoduššího způsobu, kterým zastřít zlo, než prohlásit, že se děje vůle bohů.

Tajemství jsou na každém rohu, ať už se jedná o Poppy, jejíž vlastní schopnosti se zdají být každým dnem silnější a silnější, nebo o to, co se děje za zavřenými dveřmi vévodova domu, kde hrdinka momentálně žije. A těch tajemství je mnohem víc: co je doopravdy Povznesení nebo co a proč se stalo Poppyině rodině před lety – událost, která ji zjizvila psychicky i fyzicky.

Osobní traumata dodávají postavám hloubku a je jednodušší pro čtenáře jejich chování pochopit a soucítit s nimi, ačkoliv některá rozhodnutí jsou doopravdy padlá na hlavu (naštěstí jich není mnoho). Autorka však nevytasila všechny karty na stůl hned v prvním dílu, a jsem si jistá, že něco si nechala do budoucích pokračování, protože v plánu je dalších pět knih (v angličtině vyšly už celkem tři).

Už jen fakt, že se jedná o šestidílnou sérii, naznačuje, že rozjezd Z krve a popela je pomalý, doopravdy pomalý. Autorka nijak detailně nepopisovala vymyšlený svět a nezahrnula prvních několik stránek pravidly, spíše se jedná o náčrt a náznak toho, jak věci fungují. Více se zaměřila na vztahy mezi postavami, aby si k nim čtenář vytvořil pouto.

Zároveň dobře (a i velmi realisticky, řekla bych) popisuje, co to znamená být mladým člověkem objevujícím vlastní potřeby, který se mění a roste do osoby, jíž chce doopravdy být – bez jakýchkoliv předsudků a nároků, jež jsou na dotyčného kladeny jak okolím, tak “nadřízenými“.

Dokážu stoprocentně pochopit, proč je na zadní straně knihy napsáno, že je doporučena pro fanoušky Maasové – hlavní hrdinka není křehotinka a nebojí se ušpinit si ruce, zároveň příběh v druhé polovině obsahuje detailně popsané sexuální scény – nicméně to není jenom o nich – a budování napětí s pomalu vyplývajícími tajemstvími na povrch a ukončování cliffhangery, to je přesně to, co mají obě autorky společné.

Nikdo jim to ale nemůže mít za zlé, protože je to zároveň přesně to, co je dělá tak dobrými spisovatelkami a donutí čtenáře, aby si pořídili další knihu.

Z krve a popela má možná pomalý rozjezd, pár hloupých rozhodnutí a prozatím zdající se nedokončený svět (s velkým potenciálem, nebudu lhát), rozhodně se ale řadí mezi nová guilty pleasure. A máme se určitě na co těšit – vždyť nás čeká dalších pět knih!

Jennifer L. Armentroutová: Z krve a popela
Vydal:
Fragment, 2021
Překlad: Pavla Kubešová
Počet stran: 543
Cena: 449 Kč

Rudý vrabčák: specialisti na průšvihy z Kraksny opět v akci!

3. Leden 2022 - 11:11

František Kotleta měl v sérii Legie nevděčnou úlohu. První díl s názvem Operace Thümmel byl totiž úvodem do děje, což obnášelo spoustu vysvětlování, představování, popisů a dalších nezbytností. Tentokrát má už ale Kotleta volné ruce – a nebál se to pořádně rozbalit!

A zase se to zvrhlo, sakra!

Dovolte, abychom i my přeskočili úvodní vysvětlování a sekci V minulých dílech jste četli… . Budeme předpokládat, že sérii Legie, její postavy i dosavadní průběh znáte. Pokud ne a baví vás akční brakovky, jejichž ústředním tématem je téměř prohraný boj lidí s mimozemšťany, odkážeme vás na první díl série, již zmíněnou Operaci Thümmel.

Zápletka Rudého vrabčáka je ve své podstatě úplně jednoduchá. Posádka lodi Vzdorující, ke které ovšem sedí mnohem více název Kraksna, dostane další kšeft od přerostlého slepičáka/mafiána, který jejich služeb nestydatě využívá… Protože co jiného můžou vyvrhelové bojující proti vesmírným okupantům dělat než potupně makat pro jiné vyvrhely, že? A tak nezbývá než se vydat na Planetu tisíce světel, a to v době, kdy se zde chystá velká slavnost zasvěcená bytostem ženského pohlaví. Stačí jen sbalit pár věcí a v tichosti zmizet.

Jenže znáte to – jednoduché věci bývají vždy ty nejzrádnější, a tak když profesorka Krasiński a její „bezcenný mužský doprovod“ ve složení kapitán Moravec, jeho věrný spolubojovník Gerasim a sólista vesmírné kuchyně Giuseppe vstoupí do dění, velmi rychle zjistí, že je všechno v háji a je třeba připravit si improvizovaný Plán B. Což se sice lehce řekne, ale když zjistíte, že na slavnosti se kromě oslavovaných žen všech ras a forem sjela špionská elita z celé galaxie zahrnující i toho malého modrofialového zmetka, který po vás pase, i s jeho lidským doprovodem, začne to smrdět pořádným průšvihem. O proklatě sexy ruských agentkách nemluvě.

Kotleta pout zbavený

Nemá cenu vám vyprávět jaké šílenosti se na Planetě tisíce světel odehrají. Mnohem důležitější je fakt, že František Kotleta se vrátil ve formě připomínající jeho počáteční tvorbu – tedy alespoň co se týká akce, krve, bláznivých nápadů a samozřejmě sexu. Opřel se do toho jako dlouho ne, s opravdovou chutí.

Dočkáte se prvního gruppensexu v dějinách Legie, ale celá situace je vylíčena tak, že vám polechtá spíše bránice než libido. Dojde na přestřelky i boj zblízka, útěky o vlásek, bitvu s konstrukčními roboty, únosy – a nakonec i pořádnou vesmírnou bitvu. Kotleta při psaní evidentně žvýkal nějaké testosteronové tyčinky okořeněné lehkými halucinogeny, díky čemuž má Rudý vrabčák neskutečný švih a je zábavný.

Oproti kolegyni Kristýně přidal do děje pár macho prvků v momentech, kdy je u kormidla sehrané duo Moravec & Gerasim (zejména řezáním mužských rozmnožovacích orgánů se vyhrožuje poměrně často), ale s tím jste museli počítat už někdy na počátku celé série.

Svoji šanci se vyprofilovat tentokrát dostanou profesorka Krasiński a Giuseppe. U obou nahlédneme do minulosti a odhalíme několik neočekávaných skutečností. Je třeba říct, že i když je Legie především zábava, není napsaná hloupě ani plytce a má pozvolnější, ale přesto vývoj.

Něco navíc

Kotleta ovšem ukazuje, že už umí mnohem více než poskládat akční scény do zábavného slepence. Vede příběh s jistotou, dokáže pracovat s tempem, a především umí do děje zakomponovat spoustu na první pohled možná ne viditelných prvků, které dávají příběhu zajímavou tvář.

Pomalu, ale jistě, si autorské duo buduje pozici pro návrat hrdinů na Zemi, přičemž se indicie nesnaží nijak ukrývat. Překvapí uzavření (pointa) celého příběhu, které většina čtenářů vůbec nebude čekat, a i přes otevřený konec naznačující, že v příštím dílu bude v centru pozornosti zejména ještěřice Aga), je to poměrně silný a působivý moment.

Pokud však máme vypíchnout jeden prvek, který dodává Rudému vrabčákovi osobitý punc, je jím petragun. Jedná se o ilegální tanec provozovaný domovskou rasou Planety tisíce světel a tiše tolerovaný utlačiteli. Jenže tenhle tanec je pojat jako jednotící prvek, klíč otevírající mnohdy zavřené dveře, symbol solidarity a skryté revoluce. On Kotleta ve svých dílech má k revolucím všeho druhu poměrně vřelý vztah, ale petragun se opravdu vydařil!

Kotleta ukázal, že pořád umí to, proč byl od počátku své tvorby veleben – zábavné brakovky, ve kterých si nebere servítky a nešetří krví ani sexem. Z tohoto pohledu je Rudý vrabčák zatím nelepším dílem série. A zároveň i to, že umí nabídnout promyšlený příběh, který i přes jeho ladění dokáže čtenáři utkvět a je mnohem hlubší, než by se na první pohled mohlo zdát.

PS: A opět nechybí na závěr povedené ilustrace Lenky Tarwari Jandové několika vybraných hrdinů různých ras!

František Kotleta: Rudý vrabčák (Legie IV.)

Vydala: Epocha, 2021

Obálka: Jiří Arbe Miňovský

Počet stran: 312

Cena: 299 Kč