Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 6 hodin 32 min

JFK Talk II.

7 hodin 5 min starý

Za dodané stripy opět děkujeme pánům ze stránky jfk-fans.cz, jmenovitě Liboru Machalovi!!

Jako první přijal do dnešní talkshow pozvání Drsný spasitel, hlavní postava z jedné z knih Miroslava Žambocha, která se dočkala i filmové zpracování. A ukázal, že je vážně drsňák. Po diváckém úspěchu se vrací i ve druhém díle Vincent Vega, tentokrát v roli nespokojeného remcala. Poslední host se dostavil bez klobouku a navíc byl na moderátora Johna Francise Kováře drzý! A to je pro dnešek vše, milí diváci.

Válka světů: s vidlemi na mimozemšťany

27. Únor 2020 - 11:22

Série Agent X-Hawk je pohledem na sérii Agent JFK „z druhé strany“, tedy z pohledu těch, kteří jsou v sérii Agent JFK prezentováni jako ti špatní. A přesto, že se tentokrát úhlavní nepřítel Agentury Kovářů rovnováhy neobjeví osobně, a vlastně se neobjeví ani nikdo z těch správných agenturních chlapců a děvčat, neznamená to, že Framon Dotchi nebude mít plné ruce práce.

Série Agent X-Hawk má doposud pouhé tři díly. Válka světů navazuje na ten první s názvem Hitman – má stejného autora, Miroslava Žambocha, i hlavního hrdinu, Framona Dotchiho. Ten se však ocitá ve zcela nové pozici: namísto toho, aby škodil Agentuře, užívá si agentského důchodu a vydává se na cestu bez konkrétního cíle. Jeho bezstarostná jízda však nemá dlouhého trvání, protože malebné pobřeží oceánu ukrývá hrozbu, která může učinit definitivní konec války X-Hawkových armád s Agenturou tím, že vymaže z povrchu zemského oba znepřátelené tábory naráz.

A teď si vás naporcujem!

Na Válku světů coby pokračování série se čekalo dlouhých sedm let, od vydání Hitmana uplynulo dokonce devět roků! Jak se Miroslav Žamboch vyjádřil v jednom z rozhovorů – píše už jen to, co ho baví, a tak občas přichystá svým čtenářům zajímavé překvapení. Válka světů byla jedním z nich, protože primárně se autor věnoval v poslední době především „mateřské“ sérii Agent JFK a Baklymu, Této knize rozhodně nelze upřít lehkost a zábavnost; zkrátka je naprosto zřejmé, že psaní si Žamboch opravdu užíval.

Mimochodem, pro plnohodnotný zážitek stačí mít obecné povědomí o světě agenta JFK; přijdete sice o některé narážky a odkazy, ale jinak je příběh víceméně nezávislý a dá se číst samostatně.  Provázanost s dalšími díly není na první pohled příliš zřejmá, na druhou stranu zase není pro danou sérii Válka světů vyloženě reprezentativním vzorkem.

Válka světů nemá vyšší ambice než být zábavnou knihou, dobře udělaným akčním brakem. Jenže i brak lze napsat opravdu dobře, básnicky řečeno nadbrakově. Žamboch nejde cestou české akční školy a nezanechává za sebou potoky krve a kupy černohumorných hlášek; sází spíše na serióznější polohu svého díla jak ostatně velí dosavadní směrování celé série.

Framon Dotchi, hlavní hrdina příběhu, se ocitá v táboře plném lidí zatažených nedobrovolně do boje o holé životy. Neznámí nepřátelé přichází z moře a Framon má k dispozici pouze nákladní automobil plný proviantu a zbraní a své bohaté vojenské zkušenosti z minulosti. Jenže udělat ze skupiny vystrašených vesničanů armádu lusknutím prstů zkrátka nejde, to je asi jasné; i přesto udělá Framon vše, co je v jeho silách. Bohužel, velmi rychle se ukáže, že ani veškerá snaha nebude na neznámé nepřátele s největší pravděpodobností stačit.

Hlavně čtivě

Vzhledem k tomu, že příběh má být především svižný a akční, je mnoho věcí zjednodušeno tak, aby nic nebrzdilo děj. Hlavní hrdina se naučí nový jazyk takříkajíc za pochodu, podobně jako si osvojí některé další dovednosti. Ano, muselo to tu zaznít, abychom si vyjasnili čtenářská očekávání, ale na druhou stranu je třeba říct, že o tom vůbec nebudete přemýšlet. Příběh má totiž velmi rychlý spád a čtenář se bude koncentrovat zejména na centrum dění, které představuje boj s nevyzpytatelnými nepřáteli z mořských hlubin, nebo spíše mělčin.

Právě s nepřáteli si autor doslova vyhrál. Několik forem agresivních útočníků vás možná v myšlenkách přenese o nějaký ten rok zpět k počítačovým hrám typu tower defender nebo do starých arkádových heren, kde jste rozbíjeli šipkami velké bubliny na menší. A s přibývajícími stránkami možná zjistíte, že na přirovnání k počítačové hře je víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Nad hladinou konzumního braku

Až doteď se mohlo zdát, že Válka světů je klasická schematická konzumní četba. Ano, schematická možná ano, žádné překvapení se nekoná a děj je předvídatelný a nikterak komplikovaný. Ale nebyl by to Žamboch aby neměl nějaké to eso v rukávu.

Kromě neotřelých nepřátel, kterým bude třeba se ubránit, je vypravěčovým trumfem práce s postavami. Framon Dotchi rozhodně není žádný superhrdina a nadčlověk, i on se dokáže bát a občas má prachsprosté štěstí. Člověk by sice čekal, že po letech ve službě „zlu“ nebude mít zájem zachraňovat nevinné civilisty, ale opak je pravdou, díky čemuž vyznívá Framon jako absolutní klaďas vzbuzující sympatie.

Autor se ovšem nesoustředil pouze na hlavního hrdinu. Zajímavá je i žena, která se k němu řízením osudu přidá a ke které Framon možná až nezdravě přilne. Právě city činí hlavního hrdinu uvěřitelného, lidštějšího a charakterově prokreslenějšího. Dobře, nakonec se stejně projeví jako „správnej magor“ a udělá správnou věc, ale to už je řeč o epickém finále, které si zkrátka trochu toho patosu zaslouží. Co je pro podobné knihy netypické je boj o moc uvnitř skupiny. I v ohrožení života se některá pochybná individua snaží dostat ke korytu a náš klaďas bude mít plné ruce (většinou v nich musí držet nějakou zbraň) práce, aby si udržel svoji pozici vůdce. Tedy přesněji řečeno živého vůdce.

Zaujme i autorův styl vyprávění vypilovaný léty na hranici dokonalosti – ačkoliv se můžeme bavit o určité rutině ve vypravěčských postupech, stále to funguje a má to své kouzlo. Dostanete skvělé popisy zakomponované do dynamických akčních scén, díky čemuž budete mít opravdu jasnou představu o dění i vizuální podobě jednotlivých postav i netypických protivníků.

Obecně řečeno: Žamboch se nebál i v tomto typu knihy jít trochu do hloubky a nabízí pestré a čtenářsky vděčné postavy, což budete zajisté kvitovat s povděkem.

Válka světů je zkrátka kniha, kterou autora evidentně bavilo psát, a v mnoha aspektech se na ní doslova vyřádil. Právě kvůli té doslova hmatatelné radosti vás bude bavit ji číst, i když těch důvodů by se našlo mnohem více. Je trochu škoda, že příběh stojí víceméně mimo dějovou linii boje Agentury a X-Hawkových poskoků, ale s tím bohužel nic neuděláme; na druhou stranu se ukazuje, že Žamboch patří k předním autorům české fantastiky a umí psát líbivě bez ohledu na to, co zrovna píše.

Miroslav Žamboch: Válka světů (Agent X-Hawk 3)

Vydal: Triton, 2019

Obálka: Petr Vyoral

Počet stran: 256

Cena: 199 Kč

JFK Talk

26. Únor 2020 - 9:12

A pro velký úspěch bude mít tento debatní pořad ještě minimálně jedno pokračování, tak se těšte.

!! Za materiály děkujeme Liboru Machalovi (LMSlayerovi) z JFK-fans.cz

Historicky prvním hostem nové talkshow byl Vincent Vega, bývalý Kovářův spolupracovník z Agentury a vyhlášený bohém

 

Druhý Kovářův host byl poněkud nerudný… … a třetí zase mírně posmutnělý.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhlášení Knihy roku Sardenu – již v sobotu 29. února

25. Únor 2020 - 11:00

Jasně, my víme, že Sarden je konkurence, ale dělají dobrou věc, a rádi vás tímto zveme na neformální posezení spojené s ohnivou debatou ohledně výsledků ankety i dalších témat týkajících se české fantastiky.

Ring (ten debatní) bude otevřen v sobotu 29. února 2020 od 17:30 v restauraci U Pecků (Bassova 6, Vysočany, Praha).

Jedná se o neformální akci, fraky, róby a kravaty nechte doma. Cosplay a geekovská trika vítána.

A pro ty, na které nezbyde místo nebo to mají trochu z ruky, přineseme výsledky i online.

Moderují: Jan Křeček a Jan Vaněk jr.

 

JFK – průvodce pro začátečníky

25. Únor 2020 - 1:18

Pro začátek si jako krátké představení série dovolíme nabídnout (pr)úvodní text Petra Čapka:

Jak to vlastně vzniklo?

Po sametové revoluci u nás nastal opravdový boom fantasy a sci-fi knih. Překládalo se ve velkém a i čeští autoři přikládali snaživě ruku k dílu. Právě v těchto letech byly u nás velmi populární sci-fi série Mark Stone, nebo Perry Rhodan. Kdo zapátrá jistě mezi jednotlivými díly těchto seriálů najde i dílka českých autorů.

A právě tady zakročili dva známí autoři Miroslav Žamboch a Jiří Walker Procházka, kteří si řekli, že zahraniční série jsou sice fajn, ale chtělo by to něco našeho. Talentovaných autorů máme přeci dost a natěšených čtenářů taky. A právě na motivy Marka Stona nebo Perryho Rhodana tak vznikla první česká původní sci-fi a fantasy série Agent JFK

Dva duchovní otce na jediné fotce

Kdo v tom vůbec hraje?

Jak asi název napovídá v této sérii půjde hlavně o Agenta JFK. JFK, celým jménem John Francis Kovář (ano je to Čech i když původ je trochu složitější)  je válečný veterán, bývalý člen speciálních jednotek rychlého nasazení a mezinárodní vojenské diplomatické jednotky podřízené nejvyššímu velení NATO. Svou vojenskou kariéru ukončil v hodnosti kapitána české armády a poté dostal nabídku stát se členem úderného týmu Agentury EF.

Aby v tom nebyl JFK sám obklopuje ho velké množství dalších agentů (Vincent Vega, Frank Boorman, Andrea Le Vilefort atd.) Tuhle bandu doplňuje také Johnova nadřízená Ljuba Bytewská a profesor von Wonder. A abychom nezapoměli bez pořádného záporáka by to nebylo přece ono. Tuhle roli tu zastává Xaverius Hawk (Bývalý člen Agentury, který se snaží ovládnout jednotlivé světy. Proč? To nikdo neví) zkráceně X-Hawk.

To asi tak ve zkratce s kým se budete setkávat

O co tady jde?

Ve chvíli kdy se JFK přidá k Equilibri Ferrarius, tj. Kováři rovnováhy vrhá se po hlavě do akcí nad kterými zůstává rozum stát, a které by mu s přehledem záviděl i agent jejího veličenstva James Bond (mimochodem s ním se taky setkáme).

Kováři rovnováhy mají za úkol udržet rovnováhu ve vesmíru a aby to nebylo tak jednoduché, přidejte si k tomu nekonečné množství paralelních světů, minulost i budoucnost. Z toho je jasné, že to nebude žádný med, obzvlášť když jim život znepříjemňuje X-Hawk.

Kam se všude podíváme?

Na místa známá i neznámá, do historických dějin, ale i do vzdálené budoucnosti. Jak jsem říkal představivost našich autorů nezná mezí a tak vysílají Johna na opravdu prapodivná místa. Představte si Šumavu trápenou kůrovcem, nic zvláštního řeknete si, jenže co když je ten kůrovec velký jako panelák, to je panečku jiná. To je jen jedna u umírněnějších ukázek co na čtenáře čeká.

Na opačný pól se řadí jeden z nejkontroverznějších dílů z pera Ondřeje Neffa, který vyšle JFK napříč minulostí až do doby kdy byl ukřižován Ježíš Kristus. Opět vcelku normální, ta pravá zábava ovšem začne když k Ježíšovi přidáte Jamese Bonda a motorovou pilu.

Míst a osobností se kterými se setkáme je opravdu hodně a tak dostáváme záruku, že si vybere opravdu každý. Vždyť ve které jiné sérii se setkáme s Ježíšem stejně snadno jako s elfy z Pána prstenů, nebo Čapkovi Mloky?

Jak si stojí u čtenářů?

V době svého vzniku byla série opravdu velmi oblíbená. Dnes, po více než třiceti dílech, se již takové pozornosti netěší. Ovšem i přesto má stále početnou fanouškovskou základnu, kterou najdeme například na jfk-fans.cz (tyto stránky bohužel zanikly a částečně je nahradila Facebooková skupina https://www.facebook.com/groups/31870214311/?fref=nf ) .

Přeci jen každá série, která má takový počet dílů má svá silná i slabá místa. A je pravda, že postupem času začala pomalu ztrácet dech. To ovšem nechtěl dopustit JWP, který se nebál radikálního řezu a v dvacátém sedmém dílu postavil vše vzhůru nohama a dal tak Kovářovi nový impuls, který zatím drží.

Rozhodně nečekejte od této série nějakou hlubokomyslnou literaturu. Je to brak, ovšem brak který se za to čím je vůbec nestydí a dokáže zpříjemnit cestu do práce pořádnou porcí akce, hlášek a osobitého humoru, který přináší každý z autorů.

SVŮJ SVĚT SI MUSÍME ZASLOUŽIT!

 

Momentka z besedy s autory na Světě knihy 2016

A my si dovolíme ještě malé doplnění:

Jak bylo psáno výše, nabízí série JFK svět otevřený různým autorům.

Na tvorbě série se mimo Miroslava Žambocha a Jiřího Walkera Procházky podíleli i další známí autoři české fantastické scény (byť někteří již možná trochu zapadali prachem):

Tomáš Němec, Petr Schink, Jan Hlávka, Ondřej Neff, Karolina Francová, Vlado Ríša, Vladimír Šlechta, Míla Linc, Tomáš Bartoš, Františka Vrbenská, Josef Pecinovský, Jaroslav A. Polák, Zbyněk Kučera Holub, Jan Kotouč, Julie Nováková, Václava Molcarová či “největší fandové série” Petr Totek a Libor Machala. (snad jsme na nikoho nezapomněli, pokud ano, omlouváme se, nebylo to úmyslné, jen je vás zkrátka moc).

V některých dílech byly navíc i povídky ze světa série.

Do série také patří dva povídkové sborníky: Svůj svět si musíme zasloužit a Soumrak světů. Kromě toho se sérii Agent JFK souvisí i série Agent X-Hawk, kde se podíváme do tábora nepřátel Kovářů rovnováhy.

V současnosti má série rovných 40 dílů.

 

Česká literární série o agentu Johnu Francisi Kovářovi slaví patnáct let!

24. Únor 2020 - 13:18

Nedávno jsme tu měli soutěž o knihu Válka světů Miroslava Žambocha.

Tím odstartovala spolupráce Fantasy Planet s milovníky knih Mirka Žambocha a především velkými fandy série JFK – stránkou jfk-fans.cz, jejímiž  tvářeni jsou Petr Totek a Libor Machala.

A právě tito dva dobří muži nás upozornili na významné jubileum původní české série z hlav hned dvou duchovních otců a bez přehánění i legend české fantastiky: Miroslava Žambocha a Jiřího Walkera Procházky. K tomu nám přidali pár textů a další materiál, abychom toto významné jubileum mohli důstojně oslavit.

Co vás tedy čeká?

Jako první nabídneme článek představující obecně celou sérii.

Dále se těšte na rozhovory ve formě komiksových stripů, rozhovor přímo s agentem Johnem Francisem Kovářem.

Také vás čeká recenze na Žambochovu Válku světů a pokud se vše zadaří, tak i rozhovor se samotným Miroslavem Žambochem (a třeba i  JWP, kdo ví?).

A samozřejmě nebude chybět soutěž, a to pořádně vymazlená!

 

My v redakci přejeme celé sérii vše nejlepší a ať se i další dlouhé roky těší přízni čtenářů i přispívajících autorů! 

 

Anihilace: Ponořeni v krajině smrti…

23. Únor 2020 - 10:42

Celá Anihilace je ve své podstatě deníkem. Skupina čtyř vybraných a vycvičených, nebo možná lépe řečeno vyškolených, žen se vydává do neznámé oblasti nazvané jednoduše Oblast X. Žádná z hrdinek netuší, co je tam přesně čeká – zápisky z předchozích expedic se různí, a tak mají jen hrubou představu a pár záchytných bodů. Celou výpravu můžeme sledovat prostřednictvím zápisků jedné ze členek výpravy – bioložky.

Zápisky z pokraje šílenství

Jak je zmíněno, je hlavní hrdinka žena. Proto logicky padla volba pro zpracování „do uší“ na ženskou narátorku. Hlas Pavly Beretové se ukázal hned od počátku dobrou volbou. Dokáže dát vyprávění zdání poklidného plynutí, líčí krajinu, biotop; zkrátka všechno to, co hlavní hrdinka vnímá a zapisuje. Zároveň však dodává onen mrazivý podtón, tušení, že pod poklidným povrchem se ukrývá něco, co vás při první příležitosti kousne do zadnice.

Beretová má v některých polohách sametový hlas, který hladí do uší, v některých pak lehce zastřený přednes – a přesně tohle střídání dokáže vytáhnout potřebné pasáže v ději přesně tak, aby vám vyprávění drásalo nervy a vynikla ona proklamovaná atmosféra. Na té totiž celá Anihilace stojí a padá.

VanderMeer stvořil opravdu zvláštní knihu. Posluchači nic nevysvětluje; prostě ho „hodí“ přímo do víru dění a starej se. Informace mu dávkuje postupně a dělá to velmi umně. Právě proto, že se jedná o deník (tedy ryze subjektivní náhledy na situaci), je líčení plné nepřesností, polopravd, nevyřečených věcí, tajemství a domněnek. Hlavní hrdinka se těm, kteří budou její zápisky číst, snaží vnutit dojem své serióznosti, kompetentnosti – jenže v mnoha momentech tušíte v podtónu hysterii, zoufalství či jen čirou hrůzu.

Na to konto je třeba politovat, že Beretová nepracuje mnohem víc s emocemi. Dobře, stylizuje se do role čitatelky deníku, nikoliv hlavní hrdinky samotné, což je sice uspokojivé vysvětlení, ale zároveň je to rozdíl mezi dobrou audioknihou a audioknihou, ze které byste si sedli na zadek.

V moci neznáma

Anihilace je přesně tím typem příběhu, který rozdělí posluchače na dva tábory: jedni ho budou milovat a vynášet do nebes, druzí ho zavrhnou. Viděli jste filmovou Záhadu Blair Witch? Pokud ano, máte alespoň částečnou představu, o co se v knize jedná.

Autor prezentuje v podstatě komorní drama, protože po většinu děje je na scéně maximálně dvojice postav nebo mnohem častěji jen osamocená bioložka. Možná se divíte, proč pro hlavní postavu používám pouze označení bioložka – inu, v rámci expedice jsou jména nežádoucí, takže se ho posluchač za celou knihu nedozví.

Postupně se dostáváte pod slupku toho, co se děje; jedna věc totiž je, co hlavní hrdinka říká, a druhá to, co na základě toho zůstává NEVYŘČENO. Dozvídáte se více o tajemné Oblasti X, neprobáda(tel)né geografické anomálii, a také o tom, že celá expedice skrývá zhruba stejně otázek a tajemství jako sama Oblast X. Anihilace je dost upovídaná, neurovnaně skáče z jedné věci na druhou, takže je třeba se hodně soustředit a vstřebávat informace. Jenže: tahle kniha dává strašně moc otázek, ale jen málo odpovědí, což může být pro mnoho posluchačů zásadní problém.

Dozvíte se mnohé o minulosti a motivaci hlavní hrdinky, o tom, jak vypadá krajina okolo a jaká překvapení ukrývá… Zkrátka, dostanete strašně moc podnětů a informací, ale především vás autor dokonale oplétá strachem z neznámého a neviděného. Vše je obrovsky znepokojující, téměř od počátku visí ve vzduchu něco… něco nehmatatelného, nebezpečí; jen vůbec nebudete tušit jakou má formu a odkud by vlastně mělo přijít. Atmosféra je totiž naprosto nejsilnější zbraní; budete se neklidně ošívat, lámat si hlavu, prožívat vše s hlavní hrdinkou doslova na vlastní kůži.

A opět se musíme vrátit k tomu, že se jedná o deník, takže občas dostanete informace, které si protiřečí s předešlými, občas jen domněnky bez jakékoliv záruky, občas zkratkovité útržky „něčeho“ nebo útěky od dění v podobě zcela nesouvisejících témat. Na posluchači leží úkol odfiltrovat důležité a nedůležité věci a zkusit si nějak události poskládat.

V tomto úkolu se mu příliš pomoci nedostane, ale na druhou stranu právě tím je dán onen neopakovatelný pocit při poslechu. Pokud se po poslechu zamyslíte, nejspíš dojdete k několika možným intepretacím celého dění.

Nevýhodou audia oproti papírové knize je to, že se hůře vrací k některým replikám, což patrně část posluchačů bude muset v průběhu děje učinit (a možná hned několikrát).

Ve své hlavě

Možná je z předchozích odstavců zřejmé, že mnohem výraznější než samotná sci-fi složka prezentovaná nezmapovanou Oblastí X a jejími obyvateli je v Anihilaci psychologie. Vztahy mezi postavami jsou vyhrocené a naráží na zcela nečekané překážky. Vypjatá situace vše ještě umocňuje až k fyzickému násilí. A hlavní hrdinka sama o sobě je materiál, nad kterým by nejeden psychiatr slintlal blahem.

VanderMeer je slovní ekvilibrista – a když se přidá skvělá práce překladatele Petra Kotrleho, je „dílo dokonáno“. Právě proto je škoda, že narátorka Pavla Beretová nepřidala do interpretace víc emocí, některé vypjaté momenty by si to zasloužily.

Anihilace v audioformě rozhodně není špatná. O chybějících emocích jsme se zmiňovali, zbytku není co vytknout. Jde spíš o to, jak se posluchač popasuje s příběhem jako takovým, protože tady bude zřejmě největší kámen úrazu. Pokud přistoupíte na VanderMeerovu hru, pak dostanete fascinující příběh o zkáze jedné expedice, která se vám zavrtá hluboko do lebky a usídlí se tam na hodně dlouhou dobu. Pokud se smíříte s tím, že tahle kniha je o čiré fascinaci bez odpovědí (ty nabízí částečně až další dva díly trilogie), budete bez dechu sedět a hltat každé slovo.

Jeff VanderMeer: Anihilace (audiokniha)

Vydalo: Tympanum, 2018

Interpret: Pavla Beretová

Délka: 7 hodín a 27 minut

Formát: MP3 ke stažení / fyzický CD nosič s MP3

Cena: 289 Kč / 339 Kč

Na kraj světa: Mnoho povyku pro skoro nic

22. Únor 2020 - 12:06

Theo Addair je pseudonym českého spisovatele, kterého mnoho čtenářů zná díky knize Muffin a čaj – a pějí na ni ódy za poetický stal psaní, ale především za přiblížení myšlenek a potíží, jimiž mohou procházet zejména mladí lidé snažící se vyhranit svoji sexuální orientaci. Následoval druhý díl Koláčky a spiklenci a kniha i s autorem opět sbírali jeden superlativ za druhým, hlavně pro oduševnělý námět. Pomyslná knihovna s LGBT tématikou v hlavní roli není zase tak obsáhlá, jak si většina pokrokových čtenářů v dnešní době myslí, proto tyto dva nováčky přivítala nadšená vlna fanoušků. A nyní se chystá Theo Addair probourat do srdcí čtenářů prvním dílem cyklu Ve stínu oskeruše s podtitulem Na kraj světa.

Kiro žije ve světě, kde vládnou předsudky a pověst člověka je stejně důležitá jako v našem reálném světě. Kvůli pověsti syna čarodějnice (navíc se snědou pletí), je Kiro považován za vyvrhele společnosti, ale nástrahy života zvládá překonávat, a zároveň si udržuje práci zahradníka u Anastázie v Březovém vrchu. Lidé navíc uznávají a věří v průmyslový pokrok, tudíž se nějaké uctívání země vytrácí rychlostí světla; takže pokud byl celkový postoj vůči jedincům, kteří umí využít sil přírody, ne zrovna kladný, s rozvojem průmyslu se to ještě zhoršuje. Kiro má ovšem u Anastázie klid a je tam spokojený. Relativní idylka však končí s příchodem záhadné dívky Terezy a úkolem o záchraně světa.

Na kraj světa, první díl série Ve stínu oskeruše, se na rozdíl od Muffinu a Koláčků řadí do dobrodružné fantasy pro mladší čtenáře, kteří se nezaobírají vtíravými otázkami příliš do detailu. Ačkoli Theovi Addairovi musím přiznat jeho literární um v podobě lehce čtivých vět, je na knize znát, že ji psal začínající autor – zřejmé je to zejména co se týče vyrovnanosti celého děje.

Svět, do kterého autor zasadil hlavní postavy, připomíná ten náš o pár století dříve. Navíc oplývá několika dobrými nápady a je svým způsobem magický (jinak by to nebylo fantasy, že jo), ale působí poněkud nedotaženě a spousta věcí, které jsem osobně považovala za relativně důležité v rámci děje a pochopení postav, zůstávají nevysvětlené. První polovina knihy Na kraj světa je seznamovací a často se přeskakuje z přítomnosti do minulosti „před devíti lety“. To by mohlo některým čtenářům přijít otravné a zdlouhavé, protože krom tohoto skákání (které může ztěžovat orientaci) se nic moc neděje. Problém pak nastává ve chvíli, kdy se konečně objeví nějaké zpestření v podobě problému, ale postavy jej rychle vyřeší během dvou či tří odstavců a najednou je zase klídeček, pohodička a putuje se dál. Střídají se tak krátké akčnější části s těmi dlouhými, jež se sice hezky čtou, ale to je asi tak všechno. A autorovi dávám velké plus za různorodost jazyka při návštěvě postav různých krajů!

Osobně mi dělalo veliký problém si oblíbit postavy nebo se s nimi nějak ztotožnit, protože mi všechny tři přišly otravné. Ono když se dvě postavy (Darius a Anastázie) mezi sebou neustále dohadují a třetí (Kiro) je neustále usmiřuje, tak celá situace velmi rychle omrzí a nezachrání ji ani občasné konverzační vtipy. Navíc někdy bylo obtížné pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají (vyskytlo se několik situací, kdy mi reakce přišly přehnané) a pár pasáží, které mě donutily protočit oči nad jejich „chytrostí“, k tomu.

Co se týká magie, není to žádný průlomový nápad, jelikož je založena na propojení se zemí (umět vysadit všechny možné rostliny a popohnat je v růstu). Co mě ale na druhou stranu překvapilo bylo magické propojení duší postav, ze kterých se tím pádem stala Rodina, Bratr a Sestra. Už jen pro to, že zde figuruje magie, se nejedná o klasickou pokrevní rodinu (zvlášť, když zde vzniká milostný trojúhelník), ale nijak blíže to vysvětleno není; tak třeba v dalších dílech?

Ono upřímně prohlásit, že by se mi kniha četla dobře, tady nejde. Nevím, jestli je to tím, že Na kraj světa je autorův debut ve fantasy žánru, třeba se ještě rozepisuje a snaží, aby nic nepůsobilo přeplácaně. Vážně netuším, ale je mi jasná jedna jediná věc – nejsem cílová skupina. Nechci drbat knihu jen proto, že mně osobně nesedla, četla jsem ji na etapy a měla chuť přeskakovat nebo ji nějakým způsobem urychlit a přiblížit se ke konci, protože byla zdlouhavá, přestože to žádná bichle není. Být tak o deset, dvanáct let mladší, asi bych si ji užila víc. Holt každý jsme nějaký. Kdybych knihu měla někomu doporučit, určitě by to bylo někomu, kdo z fantasy nemá moc načteno nebo zrovna začíná, protože bude jednodušší přehlédnout nedostatky, které by sečtělejší čtenáře mohly rozčilovat či zklamat.

Theo Addair: Na kraj světa (Ve stínu oskeruše I.)

Vydal: Laser, 2019

Obálka: Michal Březina

Počet stran: 344

Cena: 299 Kč

Zahrada 4 – Velmistr

20. Únor 2020 - 8:16

Zahrada sa stala pojmom. Je to jedna z kvalitne napísaných kníh našej (českej) scény. Opantala nás koreňmi prerastajúcimi až do hĺbky našich čitateľských myslí a sŕdc. Ľahnite si, zavrite oči, a nechajte sa unášať snami do tajných zákutí Lesa, v ktorom sa neodpúšťa najmenšia chybička. Navzdory všetkému sa tam môžete cítiť voľní, ako nikde inde.

Nechajme všetkému voľný priechod

Po nešťastnej svadobnej noci Mara nájde útočisko u speváčky Karin. Dohodne nezamestnanej priateľke voľné miesto asistentky u Toma a Nikolaja. Odvtedy sa Marina existencia začne otáčať okolo svojej osi a naberie smer, ktorý nepredpokladala ona, ani nikto iný. Vpustiť si Karin do bezprostrednej blízkosti  nebolo dobré rozhodnutie. Mara ho bude musieť čoskoro prehodnotiť.

Karin a Kolja sa nikdy nemali stretnúť. Nikolaj nečakane opustí svoju vieru napriek tomu, že pre neho bola vždy dôležitou opornou barličkou. Zrazu sa vrhá do života sťa šialenec a robí jeden bláznivý krok za druhým. Sú to Nikolove rozhodnutia, či im napomohla mágia? Kým na všetko Mara príde a rozlúskne to, ubehne veľa času, pretečú litre sĺz a všetci prebdejú nejednu noc.

Nový Karolínin lovec pritiahol k mestu a Lesu pohľad najvyššieho predstaviteľa Komendy. Veľmajster je už nejaký čas v meste a sonduje, zoznamuje sa, zisťuje, overuje… Jediný, kto Veľmajstrovu prítomnosť cíti, je Michal. No zmysly a schopnosti má už veľmi oslabené dlhým pobytom na zemi. Totožnosť Veľmajstra nedokáže odhaliť dlhú dobu, čo jemu nahráva do karát. Získal si dôveru a náklonnosť Michalovej skupinky, dozvedel sa aj to, čo mu malo zostať utajené. Zaujíma sa hlavne o Annu a skrývané prekvapenie. Neváha ju dokonca ohroziť, čo neskôr sám ľutuje, no čo sa stalo, neodstane sa. Annino tajomstvo je veľkolepé a ešte riadne zamieša karty. Prejde veľa času, kým naši hrdinovia zistia Veľmajstrovu identitu. Je spojený s históriou Johanovho rodu. Spôsobili mu mnoho utrpenia, no je to dostatočným dôvodom, aby tak urputne prenasledoval rod Hajdukových?

Annino spolužitie s Johanom sa ustálilo v zabehnutých koľajách a obaja sú šťastní a spokojní. No ani Johan netuší o tom, čo sa s Annou deje a čo ho čoskoro čaká. Sú spolu už dlhší čas, takže by nebolo od veci porozmýšľať aj nad sobášom. No to, čo sa deje v manželstve Mary a Koľju, nemožno nazvať inšpirujúcim. Johan sa začína vinou Veľmajstrovej prítomnosti meniť. Silná nenávisť a pocit nadradenosti sa v ňom postupne prebúdzajú.

Tomáš to už s nežným pohlavím vzdáva. No Julie mu vtrhne do života so silou uragánu. Nepýta sa, nepočúva. V tom je s Tomášom rovnaká. Obaja dúfajú v city niekoho, kto o nich nestojí. Julie časom príde na to, čo má robiť. Je to silná a životaschopná dievčina a naučí sa vysporiadať so životom a trpkými sklamaniami. Aj Juliin osud je spojený s Veľmajstrovým, no celkom inak, než zvyšku rodiny. Prinesie to Julke šťastie, či len nové trápenia?

Novým spojencom je Nina. Vyštudovaná psychiatrička dlho odmieta uveriť v niečo iné, ako v strohú vedu. Osamelá, zatrpknutá, realistická žena, no napriek odlišnému mysleniu dokáže snívať.  Dostať sa do tajomného Lesa nemá najmenší problém. Zasiahne do udalostí, a akú zohrá úlohu? Aké sú Ninine schopnosti?

Hoci sa zdá, že sa Karolína stiahla, opak je pravdou. Pomaly si pripravuje pôdu a preniká do myslí ľudí okolo seba, a čo je oveľa horšie, aj do Lesa. Karolíniným nástrojom sa stáva malá Klárka, ktorá svojim zmrzačením mnohých desí. Podoba dieťaťa je nič oproti tomu, čo si z nej spravila Karolína…

Aká je v skutočnosti situácia vážna zistia po záhadnou zmiznutí Mary. Nedokážu ju nájsť, keď sa objaví, nevedia jej pomôcť. Michal povolá sily, ktoré budú stáť viac, akoby chcel. Následky sú nedozierne. Čo to spôsobí v manželstve Mary a Nikolaja? Rozseknú konečne nepriazeň osudu, ktorá ich neustále stíha? Jediná možnosť eliminovať hroziace nebezpečenstvo od Karolíny a jej adoptívnej dcéry, je spojiť sily s Komendou. No všetci sa s tým vyrovnať nedokážu…

Mysteriózny boj o záchranu

Štvrtá časť sa nesie v znamení blížiaceho sa krachu jedného vzťahu a ohrozenia všetkého, čo Michal stáročia chránil. Stále nič nejde ľahko. No život už je taký, preplnený nedorozumeniami a chybami. Mnohé dôležité detaily zostávajú nepovšimnuté, čo neskôr spôsobí ťažkosti. Niektoré veci vyzerajú iné, aké v skutočnosti sú a niektoré postavy sa po hlave vrhajú do nebezpečných dobrodružstiev. Zahrada nie je rozprávka, tu zlo nebýva zakaždým potrestané.

…Takhle to prostě chodí, marnotraní synové, hýřilové a lenoši jsou zahrnováni láskou svéta, přízní nebes i požehnáním všeho druhu, zatímco ti, kteří tvrdě pracují, jsou za svou námahu odměneni maximálně vědomím dobře vykonané práce. Ale když podobný darmošlap řekne

„lutuji“ člověku, kterému jeho předkové totálně rozvrátili život, to abychom málem uspořádali karneval. Odpušténí je přece v takovém případě naprostou samozřejmostí a pak už následuje jen neutuchající jásot nad tím skvělým napraveným hochem…  Str. 274

Zaujme najmä postava Veľmajstra. Je spätý s rodinou Hajdukových tragickým spôsobom. Dá sa však aj v zápornom hrdinovi objaviť niečo krásne a ľudské? Človek sa zlým nerodí, ale stáva pod vplyvom okolností. A presne táto vnútorná rozmanitosť postáv, škála rysov, citov aj osobných tragédií, robí zo Zahrady čítanie, ktoré je nie len zábavné. Núti vás premýšľať o okolnostiach svojich vlastných, aj ľudí naokolo. Práve okolnosti ovplyvnia  Nikolajovo konanie a myslenie natoľko, že všetko, čo mu bolo sväté, ustúpi bokom. Je otázne, či sa spamätá a zachráni to, čo mu bolo najdrahšie. Zdá sa, že Veľmajster je záporák, lenže keď spoznáte jeho minulosť, zaváhate. Každá akcia vyvoláva reakciu… hovorí tretí Newtonov zákon. A evidentne aj život je iba fyzika. Čo však urobí s hrdinami románu Zahrada? Dokážu si odpustiť? Už dlho sa niektorým z nich sníva o tajomnej hostine, z ktorej im behá mráz po chrbtoch. Možno práve pri hodovnom stole sa vyriešia posledné konflikty a odhalia najskrytejšie tajomstvá. To sa dozvieme až v poslednej, piatej časti, nazvanej Hostina.

 

Dítě tmy: Novinka z nakladatelství Golden Dog

19. Únor 2020 - 9:58

Že by ten chlápek na rohu ulice byl něco víc než jen obyčejný čumil? Že by se za zdmi bytů dělo víc než jen rodinné klábosení? Anebo ta stará továrna, co od Sametové revoluce chátrá? Je opravdu tak prázdná, jak vypadá? Kam ale mizí děti i dospělí? A co se s nimi děje?

Dítě tmy vychází 28. února 2020

Odkaz pro objednání knihy: https://www.goldendog.cz/produkt/dite-tmy/

Ukázku naleznete zde: Dítě tmy ukázka

ANOTACE

Měla to být jen opuštěná továrna, která bude chátrat tak dlouho, až se rozpadne. A ten mladík, co se potuloval kolem, se nezdál nebezpečný. Jako kdyby na něm nebylo nic zvláštního, jen člověk beze jména. Ale právě kvůli němu ulicemi města poteče krev. Právě kvůli němu parta dětí brzy pozná peklo na zemi.

Miroslav Pech

Dítě tmy

Ilustrace obálky: Dawid Boldys

Formát: brožovaná, 216 stran

Žánr: horor

Cena: 199 Kč

 

O AUTOROVI

Miroslav Pech (* 1986) na sebe upozornil jako autor ironických a znepokojivých příběhů, v nichž načrtává pestrou paletu různých společenských outsiderů a sociopatů. Tuto fázi asi nejlépe dokumentují knihy Napíšu Pavle, Ohromně vtipná videa a Američané jedí kaktusy. Široký zájem čtenářů i médií zaznamenal tragikomický román o dospívání na maloměstě nazvaný Cobainovi žáci. Dále mu vyšla novela Otec u porodu.

V hororovém žánru debutoval knihou Mainstream, který řada recenzentů označila za extrémní a neváhali jej přirovnat k dílům autorů jako Jack Ketchum či Edward Lee.

Kratší práce publikuje Miroslav Pech i časopisecky: Respekt, Nový Prostor, Pevnost, Reportér magazín, Howard, Tvar, Host, H_aluze, Protimluv, Salón Práva ad. Dvě z jeho povídek ve spolupráci s Jihočeským divadlem adaptoval Český rozhlas. S jeho prózami se měli možnost seznámit čtenáři z Polska, Slovinska, Španělska, Běloruska a Rakouska.

Podpoříte knihu začínajícího autora?

19. Únor 2020 - 9:38

Knihu Romana Trakala Full kontakt okoukněte tady:

http://bit.ly/KupKontakt

 

A přidáváme ještě trochu té omáčky:

O čem v knize píšu
Můj hrdina zjišťuje, že má poslání od samotného Boha. Musí sjednotit lid a potrestat zlo. Získá Boží amulet a s ním velkou moc. Zároveň, aby to bylo vyrovnané, mu dá něco do vínku i Ďábel. Jenže nic nejde tak, jak by mělo, a ztráta rovnováhy má za následek smrt mnoha nepřátel.

Ne že by to jinak byl milovník králíčků. Protivníci padají po desítkách a dá se říct, že po něm jde celý svět. Jeho cesta je plná zvratů a překážek, ale můžu vám prozradit, že svého cíle nakonec dojde. I když asi jinak, než by si leckdo pomyslel… To vše s trochou humoru a s pološíleným úsměvem na tváři.

Pro koho je kniha určena
Pro všechny cynické jedince, kteří se na svět dívají trošku jinak. Určitě není nutně jen pro chlapy. Myslím, že spousta žen se u ní pobaví stejně jako řidič náklaďáku nebo řezník.

Pár slov o mně
Mám za sebou několik málo povídek a dvě dopsané knihy, kterým bych chtěl dát formu. Nic jsem zatím nepublikoval, ale znáš to, kamarádům se to líbí. Pracuju jako reklamační technik v jedné nadnárodní společnosti. Kromě čtení a psaní mě zajímá stavba 3D tiskáren a tisk samotný, jsem vášnivý motorkář a trošku fušuju i do elektrotechniky.

Proč jsem knihu napsal
Chci se podělit o svůj svět a zjistit, jestli se bude líbit i ostatním. Snažím se jít ve stopách svých oblíbených autorů Jiřího Kulhánka a Františka Kotlety. Myslím, že dnes není moc knih s černým humorem a nadsázkou, u kterých se dá relaxovat a dají se číst stále dokola. Full kontakt jsem napsal právě jako knihu pro pobavení a odpoutání od všední reality. Je ti to blízké? Budu rád za podporu.

Stíny země: Na konec světa v boji proti konci světa

18. Únor 2020 - 10:29

 

Stíny země jsou postapo trilogií říznutou pořádnou dávkou steampunku. Ivo Hury se rozhodl vylíčit neradostnou budoucnost naší planety hned ve třech na sebe navazujících knihách: Minsk Express, Under York a Kairos Tempus. A jízda je to opravdu za všechny prachy.

Ten pravý paperback

Jako první musíme určitě zmínit vizuální stránku všech tří knih. Jedná se o příjemné knihy menšího formátu s měkkými deskami, které skvěle padnou do ruky. Ostatně, mnohé už napoví sám název vydavatelství. True Paperback je v tomto případě opravdu nomen omen.

Zaujmou také parádní barevné ilustrace na obálkách, které dávají knihám komiksově rozverný nádech. Jen je trochu škoda, že design všech obálek není ve stejném duchu; ale jedním dechem musíme dodat, že Josef Svoboda odvedl coby ilustrátor (nejen obálek, ale i vnitřních kreseb) opravdu dobrou práci.

I obsah ukrývá to, co knihy směrem ke čtenáři prostřednictvím pestrobarevných obálek vysílají: lehké svižné a dobrodružné vyprávění říznuté trochou té erotiky.

Když už se v tom vrtáme…

Úvodní kniha Minsk Express je ve své podstatě představovačkou, která rozehrává celou situaci. Dozvíte se o nelítostné situaci Země, o tom, jak se lidé brání katastrofě, kterou si sami způsobili, o tom, kterak je lidský život bezcenný a nesmírně náročný. A také se seznámíte s hlavním hrdinou – Ervinem zvaným Vrták. Inu, Vrták, jak jinak chcete přezdívat chlapovi, jehož pracovním nástrojem je vrták, že? Trochu neinvenční, ale jméno stejně dobré jako každé jiné.

Huryho vize neradostné budoucnosti působí kompaktně a promyšleně. Líčení planety devastované klimatickými katastrofami i lidskými zločinci je naléhavé a úvod knihy podivně znepokojující. Pak už nastává doba Ervinocentrismu, protože hlavní hrdina na sebe strhává většinu pozornosti. To principiálně není špatně, tenhle drsný macho bez problému svoji roli zvládá. Jde spíš o to, že nápady již nedostávají takový prostor, prostě se do textu neprotlačí přes Vrtákova široká záda. Trochu problém je i v načasování některých informací – čtenář má občas pocit, že autor některé drobnosti vymýšlel za pochodu a připsal zkrátka proto, že se mu to hodilo.

Trochu na škodu je i fakt, že vyprávění je primárně autorovým cílem, nikoliv cestou, aby příběh nějak dál rozvíjel. Situace je dána a dál už se jen klouže po povrchu, což je škoda zejména ve vztahu k postavám, které jsou pojaty spíše charakterově ploše a nepříliš výrazně.

Kromě Ervina se ještě seznámíte s ruskou agentkou Annou – to je ta sexy dáma, co se na vás lascivně culí z obálky. Ta sbalí (doslova a do písmene) nebohého Vrtáka a společně vyrazí do tajemného dolu kdesi u Minsku, který má dle pověstí a legend skrývat nečekaná překvapení. V této části si čtenář všimne několika věcí.

Za prvé: Hury je velmi dobrý vypravěč. V jeho podání má děj lehkost, sem tam se objeví trefná hláška či vtípek, děj má dynamiku a kniha nenudí. Minsk Express je zábavná záležitost. Ženy možná budou mít jiný názor, protože hlavní hrdina je drsňák se silnými sexuálními pudy a příběh má chlapácký nádech přičemž nechybí ani erotické scény, ale tahle stylizace k příběhu prostě sedne.

Za druhé: autor má ještě na čem pracovat. Zejména stylisticky to místy není ono. Pokud jsme mluvili o Ervinocentrusmu, pak jsme udeřili hřebík na hlavičku. Hlavní hrdina je totiž jmenovitě zmiňován vícekrát, než by bylo zdrávo, což v textu mnohdy působí jako pěst na oko. Ale popravdě – tento problém budete vnímat spíše v pomalejších pasážích, dynamičtější úseky pravděpodobně prolétnete bez toho, aniž byste cokoliv řešili.

A za třetí: tahle knížka má zvláštní závěr. Je to takový tříčtvteční cliffhanger. Efekt nalákat čtenáře k dalšímu dílu rozhodně má, ale opět ukazuje na určitou nevypsanost. Vše se dalo udělat elegantněji, ladněji a hlavně svižněji; jenže učený z nebe nespadl a dnes, o pár knih později, už by nesjpíš spousta věcí v autorově podání vypadala úplně jinak.

Minsk Express rozehrává zajímavou zápletku, pracuje s legendami, mytologií a zároveň představuje poměrně komplexí svět; svoji úlohu prvního dílu plní na výbornou. Rozehrává situace a do dalších dílů dává naději na zajímavou zápletku.

Všechno je jinak

Do druhého dílu cyklu s názvem Under York skočí autor rovnýma nohama. Většina toho, co rozehrál v prvním dílu, je totiž najednou zapomenuta, a Ervin (už bez Anny) se přesouvá do podzemního velkoměsta k legendárním Verneovcům, lidem známým z legend a přežívajícím v nehostinném světě díky technickému náskoku (to totiž bylo to překvapení ukryté dole v dole). Konečně pořádná dávka steampunku – vzducholodě, ponorky… Verneovci zkrátka dělají čest svému jménu. Navíc má být verneovská  technika klíček k přežití na zdevastované planetě, což dává lidstvu jiskřičku naděje.

Díky vyššímu počtu osob se příběh příjemně rozvine, dostane konečně šířku a není zaměřen jen na duo hlavních postav. Ano, částečně je to tím, že Anna do Under Yorku nikdy nedorazí, ale Vrták nemá problém si rychle najít jinou Vendulku utěšitelku, nehledě na to, že hormonálně rozkolísaných obdivovatelek má na každém prstu pět. Paradoxně však vyznívá hlavní postava jako chlapák spíše na počátku knihy, později je v oblasti nevěry mnohem zdrženlivější a místy působí až uťápnutě.

Za tím zřejmě stojí Ervinův nový objev – Brusinka Dolores. Zde si dovolím malou spekulaci: ona dívka i vzhledem dle parádních kreseb Josefa Svobody vypadá jako zcela jiná Brusinka – frontmanka kapely Cranberries (v překladu Brusinky) Dolores o´Riordan.

Přesun děje z podzemních chodeb do města knize vyloženě svědčí. Prostředí je barevnější, roste počet postav, autor může uplatnit mnohem víc svoji invenci co se různých prostředků a technických „hraček“ týká. Dozvíme se, že existují pekelné stroje z jiné dimenze, kterým je třeba šlápnout do úsměvu, čehož se Ervin s gustem zhostí.

Opět se musíme vrátit k tomu, co již bylo jednou řečeno. Kniha je dynamická, vyprávění má spád a díky tomu nebudete vnímat autorovou neobratnost při práci s textem. Občas vás klepne do oka slovo, které do textu příliš nepasuje využité ve snaze udělat popis barvitý či přehnaně bombastický, ale to spíše jen výjimečně. Problémy mohou mít čtenáři i při popisech bojů nebo některých technologií; oproti předchozímu dílu je stylistika o něco lepší, ale stále ještě zbývá prostor k vylepšení.

A na závěr ke druhému dílu důležitá poznámka: už v Under Yorku se objevují první drobné logické trhlinky…

A nakonec – to nejlepší?

A jsme ve finále. Konečná stanice Kairos Tempus, vystupovat!

Závěrečný díl trilogie je hořkosladký. Jako již „tradičně“ i tentokrát přijde Vrták o svoji dívku. Jenže honba za její záchranou je plná logických kopanců, zmateného přeskakování ze scény na scénu a nekonzistentního chování postav. Zkrátka: to, co mělo být velkolepým finále, se nepodařilo příliš ukočírovat a příběh se rozsypal. Na samém konci si čtenář nebude zřejmě vůbec jistý kam se to dostal ani tím, jak se tam vlastně dostal.

Na tu „lepší stranu“ musíme říct, že Hury si vyzkoušel trochu jinou autorskou polohu. Namísto zábavné oddechovky dodal textu mnoho podnětů k přemýšlení, odkazů na aktuální (zejména environmentální) problémy a dokázal dát textu myšlenkový přesah.

Díky válce se stroji má kniha „terminátorský“ nádech, i když podobnost je pouze čistě náhodná. Vrták i všichni Verneovci jsou postaveni před dilema, které bude mít vliv na budoucnost celé planety, objeví se cestování mezi dimenzemi… Tady se už hodně přepadává do sci-fi, i když steampunk je stále znatelný.

Celkově je Kairos Tempus opět úplně jiný. Bohužel však působí uspěchaně, nedotaženě, nebo možná ze všeho nejvýstižněji řečeno nedomyšleně. Zdá se, jako by autor měl přibližnou představu kam příběh směrovat a na konci se pokoušel různými fintami děj ohnout tak, aby se mu v úplném finále vešel do jeho představ. Je to dost škoda, rozehrané to měl Hury skvěle a dobrý závěr si tahle série doslova zasloužila – leč nestalo se.

Inu, nedá se svítit. Stíny země nejsou špatnou trilogií, ale dobrý dojem kazí závěrečný díl. Pokud si však rádi přečtete lehký příběh s nádechem chlapáctví, neostýchejte se Stíny země vyzkoušet. Jsou napsané úderně a zábavně, a dokáží vás chytnout, dávají při čtení ten správný „pocit“. Pravda, pár mušek v podobě snahy o příliš expresivní popisy nebo stylistické neobratnosti se najde, ale to dojem nekazí. A kdo ví – tamtamy hlásají, že Ivo Hury se chystá v budoucnosti (nejen) závěrečný díl přepracovat…

Trilogie Stíny země

Autor: Ivo Hury

Obálky: Josef Svoboda

 

Minsk Express (I.)

Vydal: Agadah, 2018

Počet stran: 206

Autor – Ivo Hury

 

Cena: 198 Kč

 

Under York (II.)

Vydal: True Paperback, 2018

Počet stran: 220

Cena: 198 Kč

 

Kairos Tempus (III.)

Vydal: True Paperback, 2019

Počet stran: 196

Cena: 188 Kč

Čtenářská povídka: Úděl učedníka

16. Únor 2020 - 14:28

Dnešní povídku má na svědomí “nová tvář” – děkujeme Janu Horskému!

Dejte nám vědět, jak se vám povídka líbila či nelíbila.

Nebo pokud se vám v šuplíku válí nějaký text, kterým byste rádi obohatili náš web, pošlete nám jej na redakce@fantasyplanet.cz

 

Úděl učedníka

Schody zavrzaly v nacvičeném souzvuku, když na ně dopadly spěšné kroky. Masivní, na dva palce silné dveře se rozlétly a zvuk jejich nárazu do stěny se ztratil ve zlověstném zadunění nesoucím se ztemnělou oblohou. Vyzáblý muž, který z nich vyběhl jen v krátkých šortkách se rozhlédl po černých mračnech, ženoucích se ze všech stran směrem k němu. Ve velikých vykulených očích se vítězoslavně zalesklo.

Hubený muž se jmenoval Astrapi. Jeho další kroky byly plánovány dlouho a velice pečlivě. Vyběhl po schodech do věže a minul dveře mířící do svého pokoje. Tentokrát musel výš. Až úplně nahoru. Tam, v Mistrově laboratoriu, čekalo veškeré potřebné vybavení. Se zatajeným dechem vklouzl dovnitř. Nebyl si jistý, kdy zde pracoval naposledy, ale podle vrstvy prachu na podlaze a zatuchlého zápachu nevětrané místnosti usoudil, že je to o něco déle, než si myslel. Nebylo to potřeba. Vybavení bylo v perfektním stavu od doby, kdy ve věži byl pánem jeho starý Mistr. Astrapi sám provedl několik zajímavých vylepšení, ale posledních několik let se věnoval pouze výpočtům. Ty byly mnohem důležitější, jak mu bylo od dětství horlivě vštěpováno. Jakákoliv sebelepší aparatura by byla k ničemu, pokud by se mu nepodařilo správně odhadnout místo a čas, kde k tomu mělo dojít. Rozžehl svícen a v prosklených dveřích skříně se objevil odraz jeho bledé postavy. Byl by se vyzáblého obličeje lekl, ale i když se skoro nepoznával, nikdo jiný než on to být nemohl. Ve věži nikdo jiný nebyl už skoro šestnáct let. Pohlédl do očí v odraze a odhodlaně kývnul. Byla to ta chvíle. Chvíle, na kterou tak dlouho čekal. A před ním jeho Mistr. Vytáhl ze skříně prapodivný úbor tmavě hnědé barvy a dal se do oblékání. Nejprve těžkou kombinézu, byla mu trochu velká, a pak pevné vysoké holínky. V tomto oděvu popadl do jedné ruky pár rukavic do druhé koženou kápi a seběhl po schodech zase dolů před vchod do věže. Tam náklad opatrně odložil, zkontroloval oblohu a kvapně se rozběhl zpět nahoru. Tuto cestu absolvoval ještě několikrát, pokaždé s jiným, o něco zvláštnějším předmětem.

Zdáli se ozvalo zadunění hromu a Astrapi se při tom zvuku zachvěl vzrušením. Stál široce rozkročený, vysoká kamenná věž se hrozivě tyčila nad ním se svojí špičatou střechou, na jejímž hrotu se leskla několikametrová kovová spirála. Skrz hranaté průzory v široké kápi sledoval mračna, která se pomalu sbíhala do jednoho bodu ze všech stran. Do místa, kde k nebi čněla starobylá věž.

Naslouchal hromům a očima hledal vzdálené záblesky, zatímco si v mysli probíral vše, co bylo třeba udělat.

„Bouře. To je něco, co neuvidíš každý den chlapče.“ Opakoval mu jeho Mistr, když byl Astrapi ještě malý kluk. Snad to byla dokonce jeho nejstarší vzpomínka. „Nemluvím jen tak o nějaké bouřce, co se semele v létě každý druhý týden, kdy pár minut hřmí, sem tam se zablýskne a je po všem. Mluvím o Bouři. A k té dochází zřídka. Obvykle tak jednou za dvacet nebo třicet let, někdy více, jindy méně. Tehdy hromy duní a svět se chvěje, jako by byl z laciného papíru. Blesky šlehají tak rychle, a tak často, že je jasněji než za denního světla. V tu chvíli, v jeden konkrétní okamžik, přijde Meallán, největší z blesků. Se svojí bájnou magickou mocí. Nikdo ji nikdy pořádně neprozkoumal, ale mně se ji už jednou podařilo polapit. Naneštěstí jsem nebyl připravený na to, co objevím, a dokázala mi uniknout. Ale příště, chlapče, nenechám nic náhodě. Dostanu ji a zkrotím ji. Její síla bude navěky sloužit jenom mně.“

Astrapi vzpomínal na výraz ve tváři svého Mistra. Když mluvil o Bouři, oči se mu leskly a tvář zářila, jako by se díval někam jinam, do jiného světa a jiného času, a když domluvil, slzy svlažily jeho suchá ústa svou slanou útěchou. Bohužel, Mistr už se Bouře nedočkal, ale on, Astrapi, byl připravený dokončit sen člověka, který mu byl vším. Nikoho jiného ostatně neměl, ba dokonce ani neznal.

Vylovil z kapsy kombinézy přesýpací hodiny. Zrnka se sypala jedno po druhém do vypouklé spodní části s neochvějnou pravidelností. Správné načasování bylo smrtelně důležité. Měl však pár minut čas, než se bude muset pustit do dalších naplánovaných příprav, a tak svižně vyrazil od věže k místu, kde opodál smutně postával pahýl vysokého stromu. Jeho kmen byl zčernalý a štěpil se na dvě roztříštěné části. Astrapi v plandavém obleku prošel kolem něj a došel až na okraj můstku vedoucího několik metrů přes sráz. Konstrukce zaskřípala pod nezvyklou zátěží, ale držela pevně. Astrapi se přidržoval jednou rukou zábradlí, věděl že větry jsou v této výšce nevyzpytatelné, a nejspíš by jim udělalo škodolibou radost, kdyby ho mohly nenadálým poryvem shodit dolů. Pohlédl do hlubiny pod sebou, kde se široko daleko rozpínaly hory. Ze svého ostrůvku viděl daleko přes hory, kde se krajina začínala svažovat a ztrácela se v mracích a mlžném oparu. Malý kousek půdy, který se bez zjevné příčiny vznášel asi kilometr nad horským masivem byl celým Astrapiho světem. Nic jiného za svůj život nepoznal. Žil tu se svým Mistrem a nikdy se nepodíval dolů na zem. O světě pod sebou věděl jen to, co se dočetl v knihách, kterým bylo ve věži vyčleněno celé jedno patro. Tam trávil Astrapi dlouhé dny a každou stránku z každého svazku viděl přinejmenším několikrát. Snil o tom, že jednou navštíví neznámé kraje, které vídal pouze z ptačí perspektivy. Snažil se přesvědčit svého Mistra, aby ho nechal sestoupit na zem. Aspoň jednou, na pár chvil. Jenže v tom byl Mistr neoblomný, o něčem takovém nechtěl nic slyšet. Ani potom, co Mistr zemřel se Astrapimu nepodařilo s ostrovem přistát. Všechnu svou energii soustředil na to, aby splnil slib daný Mistrovi, aby dokončil jeho úkol.

Otočil se a vydal se zpátky k hromádce věcí u paty věže. Do každé ruky vzal něco, co vypadalo jako kovový lampión a jal se je rozmisťovat v pravidelných rozestupech kolem starého stromu. Mimo takto vzniklý kruh pak postavil rozvrzaný dřevěný kolovrat s pozlaceným kolem. Když rozšlapal mechanismus kolovratu, začalo se kolo točit a už nepřestalo. Od uhánějícího zlatého kruhu se odráželo bílé světlo blesků, které občas nečekaně prořízly oblohu. Astrapi se dlouho vrtal v hromadě věcí, které donesl, než našel čtyři staré škrpály. Jeden pantofel, jednu teplou zimní botu a dvě oprýskané polobotky. Každou z nich umístil tak, aby ukazovala na jednu ze čtyř světových stran. Když bylo hotovo, ztratil se věži a ven vyběhl s drátem smotaným do klubka, hozeným přes rameno. Konec nechal ležet u dveří a pomalu odmotával jeden záhyb za druhým, až došel k lampiónům. Postupně každý z nich omotal drátem, jedinou odbočkou z kruhu byla cesta ke kolovratu, který se neustále točil. Stejnou cestou se Astrapi s koncem drátu vrátil zpět k věži. Pohlédl na přesýpací hodiny. Vítr mezitím sílil a s radostí vrážel do vlajících záhybů hnědé kombinézy. Záblesky na obloze byly čím dal častější a hromobití naléhavější.

Vběhl dovnitř a tentokrát mířily jeho kroky po schodech dolů. Rozlehlá místnost byla zalitá bílým mihotavým světlem. V policích podél stěn zářily skleněné kulaté ampule, ve kterých se proháněly záblesky čiré záře. Astrapi si moc dobře pamatoval na den, kdy se mu podařilo polapit první blesk. Popálil si celou ruku, ale pyšný pohled, kterým ho tenkrát mistr obdařil, vyvážil bolest ze spálené kůže. Baňka tam pořád stála. Cedulka s vyrytým datem už se sotva dala přečíst, ale blesk zářil stále se stejnou silou. Astrapi si sundal rukavici, něžně přiložil dlaň ke sklu a ucítil příjemné mravenčení, které mu stoupalo paží vzhůru. Otočil se ke středu místnosti, tam se nacházela věc, kvůli které byl tady. Pod klenutým stropem stála skleněná vitrína, asi dva metry vysoká a široká metr a půl, z ní vedl drát ke stolku s nářadím. Následovala zběžná kontrola vitríny a potom se lovec blesků vydal s drátem zase nahoru. Pomocí speciálních klapek, které sám vymyslel, propojil dráty vedoucí ze sklepa s těmi, které obíhaly pahýl stromu a vracely se zpět.

Další nervózní pohled na hodiny a oblohu. Zbývaly jenom poslední detaily. Na kápi si Astrapi nasadil brýle s tmavými skly, ve kterých vypadal jako přerostlý čmelák, do podpaží vzal tlustou knihu a vydal se ke stromu. Bouře už byla blízko, hromy burácely jeden za druhým, až se jejich rány začaly pomalu slévat v jeden nepřetržitý děsivý řev. Blesky se míhaly ze všech stran a byly tak blízko, že kdyby Astrapi stál na okraji svého vzdušného ostrůvku, mohl by na ně sáhnout.

„Až k tomu dojde, bude to vypadat, jako by nastal konec světa, budeš mít pocit, jako by se všechno rozpadalo na milion kousků. A Meallán tě bude napínat, bude čekat, a ty si budeš myslet, že ze všeho nejdříve přijde smrt, v tu chvíli, až ti bude nejhůř, pokud to vydržíš, udeří mocně a nečekaně a ostatní blesky a hromy utichnou v úctě k Meallán, která roztrhne svět vejpůl.“

„Meallán je ona?“ napadlo jednou Astrapiho něco, co mu do té doby nedošlo, když mu Mistr opět po roce vyprávěl celý příběh znovu, aby ho nezapomněl.

„Cože? Ano, ano.“ pokýval Mistr hlavou a zamrkal, jako by ho Astrapiho dotaz vyrušil z blaženého snu. „O tom jsem se ti nikdy nezmínil?“

Astrapi stál uprostřed kruhu z drátu a pravidelně rozmístěných lampiónů a v rukou svíral otevřenou knihu. Pod neproniknutelnou vrstvou oblečení se třásl nervozitou, pokud by tuto šanci propásl, pokazil nějakou maličkost, popletl Mistrovy instrukce, pak by se mu další možnost nemusela v životě naskytnout, a veškeré jeho snažení, stejně jako snažení jeho Mistra by vešly vniveč. Otáčel stránky a doufal, že nátěr, kterým je všechny pečlivě potáhl, aby voda nerozmočila starobylý inkoust, bude proti dešti skutečně fungovat. Konečně našel, co hledal. Dvoustrana byla pokryta hustým zdobným písmem a ještě hustšími poznámkami po stranách, které překrývaly jedna druhou, a na první pohled by nezasvěcenému člověku nemohly dávat žádný smysl.

Dolní komora přesýpacích hodin byla skoro plná, jenom malá hromádka čekala na to, až se bude moci nasoukat úzkým propadem dolů. Zaduněl hrom a Astrapi cítil, jak se mu celý jeho ostrůvek pod nohama zatřásl. Modlil se, aby kouzlo, jehož přičiněním se kdysi tento kus země vznesl k nebesům, bylo dostatečně silné a vydrželo všechno, co ho v nejbližších chvílích čeká. Blesky se klikatily vzduchem, syčely a praskaly. Jeden uhodil do studny vedle věže a dřevěný naviják zaplál jasným plamenem. Další praštil do země jen kousek od místa, kde Astrapi stál, jenom se zakouřilo. Další a další zářící praskliny protínaly tmavá, teď skoro černá mračna kolem. Astrapimu se opravdu zdálo, že noc ustoupila, protože tma už nebi nevládla. Bledé světlo bez přerušení osvětlovalo celou planinu, která se otřásala v základech, a věž tyčící se na jejím konci úpěla a kývala se.

Hurikány a obrovské bouře proletěl Astrapi se svým Mistrem pokaždé bez větší úhony. Nesčetněkrát pobíhali společně po pláni ve svých ochranných oblecích a snažili se lapit neposedné blesky do svých aparátů. Astrapi nikdy neměl strach, byl od malička zvyklý na rachot hromů, a blesky považoval za své dobré přátele. Chodil tajně do místnosti ve sklepě a se zalíbením si prohlížel jednotlivé ampule s jejich zářícími obyvateli. Ale tentokrát strach měl. Cítil, že půda pod nohama již není tak pevná, jak byl zvyklý, a blesky které sem tam udeřily někam do trávy byly zlomyslné a plné nenávisti. Byl si jist, že kdyby nebyl chráněný oblekem, knihou a kruhem z lampiónů, byl by prvním cílem, který by dychtivé blesky braly útokem.

Postoupil kupředu o několik kroků a očima přejel po černém kmeni bleskového stromu, který schytal za ta léta tolik zásahů, že se Astrapi divil, že stále stojí a připomíná alespoň částečně původní tvar. Pak obrátil pozornost ke knize.

„Sah laeton imposis keterio.“ Začal předčítat nejhlasitěji a nejzřetelněji jak dovedl, pečlivě vykřikl každé slovo a doufal, že neudělal chybu. Jak postupoval řádky nesrozumitelných vět, cítil, jak vítr sílí, blesky šlehají divočeji a bez ustání jeden za druhým, hromobití se slilo v jeden jediný neutichající rachot drásající ušní bubínky. Astrapi se nenechal vyrušit a pokračoval dál v předříkávání starobylé formule. „I tre ugioso caravit ga emtedre sioris…“ slovo za slovem vycházelo z úst, kterým se sotva dostávalo dechu, protože vichr proudil takovou rychlostí, že Astrapi byl tak tak schopen zachytit alespoň trochu vzduchu do plic.

Když dočetl poslední slova, zdvihl rozechvěle zrak vzhůru od stránek, které modře světélkovaly, jak byly nabité energií. Čelist mu poklesla a bez dechu zíral na scénu před sebou. Ostrůvek zmizel. Věž, studna, tráva, zubatý okraj i samotná nebesa, to všechno bylo pryč. Jenom strom před ním stál na svém místě, ale spolu s Astrapim se nacházel uvnitř koule žhoucí bílým světlem. To už nebyly jednotlivé blesky, ale chvějící se, zářící a praskající zeď, která vyrostla na hranici tvořené napjatým drátem.

„Rozzáří vše bílým světlem, které ti pronikne do hlavy i přes zavřené oči. Uslyšíš překrásnou píseň, kterou dokáže zazpívat jen ona, a potom všechno ztichne a tma opět zahalí svět. Tehdy uslyšíš ticho a uvidíš tmu a budeš se rozplývat nad jejich nenápadnou krásou. Ale ani ta nemůže být větší než krása Meallán.“ zněl mu v hlavě Mistrův hlas.

Svět se proměnil v jasné světlo a nebýt ochranného obleku a brýlí, Astrapi by se dávno seškvařil na malou hromádku popela, nebo by přinejmenším nadobro oslepl. A nebyl si jistý, zda doopravdy už dávno neoslepl, nakonec totiž zmizel i strom a jeho vlastní tělo. Napadlo ho, jestli skutečně neumřel. Necítil nic jiného než žár a napětí které rozechvívalo každý přítomný atom.

Najednou se světlo shluklo do jednoho jediného, nejžhavějšího a nejzářivějšího záblesku, který kdy Astrapi v životě viděl. Blesk se několikrát zalomil a se zapraštěním tak hlasitým, jako by se sama zeměkoule rozštípla v půli, udeřil do pahýlu stromu. Ten se však nerozletěl na tisíc kusů, ani nevzplál plamenem, jak Astrapi v první chvíli očekával. Strom se rozzářil bledým světlem barvy blesku nad ním, a stejně tak se záře začala šířit po zemi k okraji kruhu. Astrapi jen s úžasem sledoval co se děje, neschopen pohybu, neschopen myšlenky. V uších mu znělo praskání, ale teď se zdálo melodické a připomínalo zvláštní nápěv, přicházející ze strašné dálky. Tato píseň rozechvěla Astrapiho více než cokoliv, co toho dne viděl. Pronikala mu do hlavy a do celého těla ve své děsivé nádheře. Když se záře dotkla lampiónů, změnil se příjemný zvuk v strašlivé, trýznivé zavřeštění. Astrapi se zhroutil k zemi, křičel bolestí a beznadějně se snažil zakrýt si před zvukem uši. Drát se rozsvítil modrým světlem, které postupovalo směrem ke vchodu do věže. Blesk se začal ztrácet, během vteřiny byl pohlcen do stromu a do země, a uši drásající zvuk pomalu utichal.

Když se nakonec setmělo a vlahý déšť začal zkrápět doutnající trávu, probudil se Astrapi z bezvědomí a byl schopen se zvednout na nohy. Stál uprostřed černého vypáleného kruhu, z pahýlu stromu zbyl na zemi jenom pozůstatek něčeho, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat pařezem, a hromada kouřícího popela. Pokusil se přehrát si celou událost znovu, ale zatočila se mu hlava a upadl. Strhnul si kápi a obroučky brýlí, jejichž sklo se vysypalo ven, zahodil obě rukavice a provedl druhý pokus o vzpřímený postoj. Přemýšlel, co se to vlastně odehrálo. Rozhodně to byla ta Bouře. A ten blesk… bylo možné, že by se mu to skutečně podařilo? Bylo možné, že polapil Meallán? Tryskem se rozběhl k věži.

Vchod nechal za sebou a schody do sklepení bral po dvou, až stanul na prahu skladiště blesků. Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř. Mihotavé světlo stovek blesků poskakovalo po stěnách a stropě, ale největší záře vycházela z veliké prosklené vitríny uprostřed toho všeho. Astrapi si musel zakrýt oči a chvíli mu trvalo, než přivykl na jas linoucí se zevnitř. Konečně se odvážil pohlédnout na původce svitu. Zalapal po dechu a s otevřenou pusou hleděl na postavu krčící se v rohu skleněného hranolu. Byla to žena. Astrapi si tím byl jistý, ačkoliv vše co o nich věděl, se dozvídal pouze z knížek nebo z toho co občas zachytil z mistrových narážek při nesčetných hovorech a lekcích. I přesto, že neměl s čím srovnávat, zdálo se mu, že to není žena jen tak obyčejná. I když se krčila v koutě, bylo vidět, že je vysoké postavy.  Bez jakéhokoliv oděvu se snažila zakrývat svoji nahotu. Její bělostná kůže matně zářila, jako by pod povrchem hořel bílý plamen. Rozježené plavé vlasy spadaly přes ramena a připomínaly klubko blesků, a stejně tak i svítily a chvěly se. A tvář, kterou vlasy lemovaly. Ta tvář. Astrapi užasle hleděl do těch velkých modrých očí a měl pocit, že okolní svět znovu přestal existovat. Bledé, ale plné rty byly pevně sevřeny pod úzkým symetrickým nosem. Vyděšený chlapík postoupil kupředu. Žena se ještě více vecpala do rohu.

„Meallán? Ty jsi Meallán?“ vysoukal ze sebe.

Modré oči se rozšířily, ale odpovědi se Astrapi nedočkal.

Nevěděl, co si má počít. Mistr mu dal tolik instrukcí, jak vypočítat kdy a kde Bouře udeří, jaké přípravy je nutné předem provést a jak postupovat při lapení blesku, ale vlastně mu nikdy pořádně neřekl, co by měl udělat, pokud se mu podaří úkol zdárně splnit.

„Ano, je překrásná, ale prchlivá. Byl jsem tehdy nerozvážný mladík a ona byla nejkrásnější žena, kterou jsem v životě viděl. Zaslepila mě, omámila. V její přítomnosti jsem nebyl sám sebou. Kdybych ji mohl ještě jednou spatřit, tolik bych jí toho chtěl říct. Choval bych se k ní jinak než tenkrát.“

Na nic víc si Astrapi nevzpomínal. Utkvěly mu hlavně smutek a bázeň, které četl v Mistrově hlase.  Takže si nejspíš měl dát pozor, ale na co vlastně? Když se díval na choulící se vystrašenou ženu, nezdálo se mu, že by byl důvod, být vystrašený. Obavy ho opouštěly, a tak si přisedl až těsně ke skleněné stěně. Pokud by žena mohla, nejspíš by se protlačila sklem na druhou stranu, ale takhle se k němu jen bezútěšně tiskla.

„Nemusíš se bát. Nemám v úmyslu ti ublížit.“ Konejšil jí.

Hleděla na něj podezřívavě a Astrapi měl pocit, že se rozzářila o něco víc. Její nahé tělo v něm probouzelo pocity a chvění, které do té doby nepoznal. Sklouznul pohledem k jejím bokům a pevným ňadrům, které poměrně neúspěšně zakrývala hubenýma rukama. Něco ho však donutilo odvrátit zrak. Postavil se a o krok ustoupil. Pak se podrbal v rozježených vlasech a vyběhl po schodech do svého pokoje. Netrvalo dlouho a vrátil se s vlněnou dekou v jedné ruce a židličkou v druhé. Židli postavil vedle vitríny a deku strčil do speciální komory připevněné na skle. Zaklapl dvířka na své straně, a v tu chvíli se otevřela dvířka vnitřní. Deka spadla dovnitř k nohám světélkující ženy. To byl další Astrapiho zlepšovák. Nevěděl sice co by měl chytit, ale chtěl být připravený na všechno, a tak mnoho mistrových vynálezů prošlo jeho rukama a vyšly z nich o něco důmyslnější než předtím. To vše provedl Astrapi až po mistrově smrti. Jednak proto, že za života mu mistr nedovolil na své cenné vybavení sáhnout, ze strachu, že by ho rozbil, a jednak proto, že žít sám na létajícím ostrově je řekněme docela nuda. Takže se povrtal ve všem, co bylo po ruce a sám vytvářel nové a bláznivější přístroje, které neustále předělával a vylepšoval. V koutku duše doufal, že se mu podaří vymyslet zařízení, kterým by dostal ostrov plně pod kontrolu a mohl by řídit každý jeho pohyb. Bohužel toho nebyl schopen dosáhnout. Jeho mistr totiž, na rozdíl od Astrapiho, ovládal kromě matematiky a techniky také magii. Ostrov se nevznášel kvůli nějakému převratnému vynálezu, ale díky kouzlu, kterým ho kdysi Mistr vytrhl ze země. Příběh o tom dni slyšel Astrapi mnohokrát. Ostrov se dal částečně ovládat na stole v pracovně, a to podle složitých kreseb a rytin v jeho desce, kde bylo možné určit směr k některé přicházející bouři. Ale nic jiného s ním Astrapi nenadělal a jeho snahy ho ovládnout končily pravidelně fiaskem. Nakonec se se svým údělem smířil a nechal se vést dávným kouzlem ke svému osudu.

S uklidňujícím úsměvem pokynul k dece na zemi. „Prosím.“

Žena pohlédla nejdřív na ni, pak na něho a chvíli to vypadalo, že se nic nestane. Nakonec ale útlou paží sáhla po dece, přisunula se blíž do středu své klece a přehodila si ji přes ramena.

Astrapi si oddechnul a posadil se na židli naproti ní. Hleděli si do očí, jeden hodnotil druhého. První prolomila ticho žena.

„Kdo jsi?“ zeptala se téměř šeptem. Její hlas připomněl Astrapimu zpěv, který zaslechl uprostřed bouře, byl melodický a jemně se nesl chladným sklepením.

„Jmenuji se Astrapi.“ Odpověděl, potěšený tím, že s ním začala komunikovat.

Sklouzla po něm pohledem, jako by si ho do té doby pořádně neprohlédla.

„Kdo jsi Astrapi?“ zeptala se znovu.

To byla podivná otázka a muž na židli se musel nejdříve rozmyslet, než dokázal odpovědět. „Jsem lapač blesků. A ty jsi Meallán, největší z nich?“

„To jsem. Nedělá to tedy z tebe největšího lapače blesků, Astrapi?“ znělo to skoro jako výsměch, ale Astrapi dlouhá léta konverzoval jedině sám se sebou, takže mu některé aspekty rozhovoru mezi lidmi unikaly.

„Řekl bych, že spíš jediného než největšího.“ Prohlásil posmutněle. „A ostatně, nejsem jediný, kdo tě kdy dokázal polapit. Můj starý mistr to dokázal už přede mnou.“

„Jaký mistr?“

„Můj Mistr.“ Odpověděl Astrapi nechápavě. Mistr byl přeci jen jeden. „Vychoval mě. Žili jsme tu spolu dlouhá léta. To on mě naučil všemu co umím, a zasvětil mě do svého snu, polapit tebe.“

Oči se jí nepatrně rozšířily. „Mistr.“ Zašeptala. „Je to mnoho let, co jsem naposledy udeřila. Kde je tvůj mistr, jak to, že nepřihlíží svému velikému vítězství?“

„Zemřel.“ Pronesl Astrapi věcně.

„Tak. Jak je to dlouho?“

„Bude to šestnáct let.“

„A ty tu žiješ sám? Bez společnosti?“

„Přesně tak.“

Tvář se jí zkroutila soustředěním. Oběma rukama se chytila za hlavu, jako by ji přemohla nenadálá bolest, ústa měla rozevřená v němém výkřiku. Astrapi na ni vyděšeně hleděl, rád by jí pomohl, ale nevěděl jak. Záchvat naštěstí netrval dlouho. Srovnala si deku, která jí sjela z ramen a do obličeje se jí vrátil klid.

„Promiň. Nejsem zvyklá na hmotné tělo. A je pro mě těžké zpracovat vše co se mi snaží povědět.“

„To já bych se měl omluvit. Nechtěl jsem vám způsobit bolest.“ Pronesl sklíčený Astrapi.

„Není to tvoje chyba. Vím, že to nebyl tvůj nápad. Jen tak někoho nenapadne lovit blesky a uvězňovat je. Nevypadáš, že bys měl takovou povahu. Nejsi jako on. To vidím moc dobře.“

„Jako on?“

„Jako ten, kterému říkáš Mistr.“

„Vzpomínáte si na něj? Na to jak vás polapil?“ dychtil Astrapi po detailech, které mu Mistr zamlčel.

„Ano. Spousta věcí se mi začíná pomalu vybavovat. Některé už jsem dávno zapomněla, ale teď se vše vrací zpět.“ Pohlédla mu zpříma do očí. Astrapi se zachvěl. Cítil, jak mu hledí přímo do duše a zkoumá ho. Prodírá se jeho nitrem a vidí všechno, čím je a čím byl. Prohlédla si ho od hlavy k patě a v koutku úst jí na vteřinku zahrál úsměv.

„Polapil mě. A neměl to dělat.“ Zamračila se. „Nic dobrého to nepřineslo. I když v tuhle chvíli už si tím tak jistá nejsem.“ Hleděla na něj zamyšleně.

„Jak ses ocitl tady? Na ostrově.“

„Žiju tady s Mistrem, co si pamatuju. Přijal mě jako malého chlapce.“ Odpověděl pravdivě Astrapi, i když nechápal, kam tím Meallán míří.

„Tak je to tedy. Astrapi. Astrapi. Astrapi.“ Převalovala na jazyku jeho jméno, a nakonec ho oslovila snad něžně. „Jaký smutný život jsi musel snášet.“

„Co vy o tom víte?“ odpověděl podrážděně a v očích mu zazářilo.

„Vím. Něco o tom vím, to mi věř.“ Postavila se těsně ke sklu a hleděla na něj seshora, vysoká, ladná a překrásná. „Tvůj mistr, staral se o tebe dobře?“

Pohlédl do jejích hlubokých očí a něco se v něm pohnulo. „Myslím, že ne špatně. Ale proč vás to zajímá?“

Vřele se usmála, ale za úsměvem se skrývala lítost. „Víš, kdo jsou tvoji rodiče, Astrapi?“

„Mistr tvrdil, že zahynuli, když jsem byl malé děcko, a on se mě ujal, protože jsem nikoho jiného neměl. Já si je nepamatuju. Prý se mu to hodilo, mohl si ve mně vychovat důstojného nástupce, protože tušil, že druhou možnost tě polapit už možná nedostane.“

„Ach, tak to ti řekl?“ zamračila se. „Mistr kamenného srdce, to by měl být jeho titul. Copak může otec zapřít vlastní dítě?“

„O čem to mluvíte?“ nechápal Astrapi.

„Mluvím o něm, o tom zbabělci a o tom, co ti provedl.“ Vykřikla se zlostí v hlase a záře vycházející z jejího těla sílila. Astrapi si všiml, že blesky v ampulích začaly vířit a v celé místnosti začalo být horko. „Nestačí, že ublížil mně, dokázal zničit život i tobě.“

„Asi jsem zabedněný, ale nechápu…“

„Řekl ti někdy, co se stalo, když mě poprvé chytil do své pasti?“

„Nikdy nic konkrétního.“

„Tak dobře poslouchej, ať víš, co je zač ten člověk, kterého nábožně nazýváš Mistrem. Není to až tak dávno, jak bývá obvyklé, myslím že to bylo před jednatřiceti lety, když naposledy přišla Bouře a já jsem mohla opět udeřit celou svojí silou a vyčerpat energii, která se ve mně za ty roky nashromáždila. Tenhle ostrůvek byl, stejně jako dnes, středem všeho dění a vzrostlý zelenající se javor se mi zdál jako ideální terč. Bouře byla snad ještě silnější než dnešní, a když jsem udeřila, strom se rozštípl ve dví a vzápětí se vzňal. Měla jsem pocit, že bych dokázala celý ostrov sestřelit z oblohy, jenže v tu chvíli se objevil muž v divném obleku a začal předčítat neznámá slova z velké knihy. Ukázalo se, že nebyla až tak neznámá, jak jsem si myslela. Ta věta dokáže spoutat jakékoliv magické stvoření, pokud jsou provedeny ty správné přípravy. Nevím, kdo ta slova napsal, a jak se ten muž dostal ke knize, ale než jsem se nadála, něco mě začalo vysávat z nebes na zem, drtil mě nevýslovný tlak, až jsem se ocitla v této podobě právě tady. Ve sklepení věže, v podobné kleci jako je tahle. Byla jsem vyděšená a poraněná, nikdy předtím jsem na sebe nevzala podobu člověka a nebylo to nic příjemného, celé tělo se mi chtělo rozskočit, pořád ve mně zůstala spousta nahromaděné energie, kterou taková křehká schránka zvládala jen s velikými obtížemi. Zanedlouho se objevil v místnosti on. Z šatů se mu kouřilo a jednu ruku měl ošklivě popálenou. Sundal si z hlavy helmu a dlouhou dobu jen chodil kolem a prohlížel si mě. Mluvil ke mně, ale já jsem byla příliš vyděšená a nedokázala jsem své tělo ovládat tak dokonale, abych byla schopna odpovědi. Uběhlo několik dní, navštěvoval mě často, sledoval mě svýma hnědýma očima a brzy vzdal snahu o konverzaci. Jednoho dne přišel a v očích se mu lesklo něco nepěkného, z čeho jsem měla strach. Přišel bez oblečení, úplně nahý, říkal, že tak je to správné, že když já nejsem oblečena, ani on by na sobě neměl mít zhola nic. Tak si budeme rovni. Několikrát obešel moji klec, a nakonec přistoupil k západce dvířek. Celý se chvěl, když je otvíral a nespouštěl ze mě oči plné blesků. Tehdy jsem měla poprvé a naposledy z blesků strach. Vstoupil a vrhnul se na mě. Kdyby to proběhlo jinak, myslím, že by mi to mohlo být snad příjemné, ale takhle… trpěla jsem jako nikdy předtím. Křičela jsem, ale ten muž, který se proměnil ve zvíře neměl slitování. Cítila jsem, jak se energie ve mně nahromaděná začíná znovu probouzet k životu. Naštěstí nechal za sebou ve svém poblouznění dvířka otevřená, v jednu chvíli už mé tělo nedokázalo vzrůstající sílu uvnitř snést a udeřil blesk. Stala jsem se znovu světlem a čirou energií. Cestou ven jsem ničila co mi přišlo do cesty a div se celá věž nezřítila k zemi, když jsem svou zbývající silou udeřila do její střechy. A potom jsem se rozplynula jako pokaždé, tak jak jsem byla zvyklá.“

Astrapi seděl na své židli, hleděl vzhůru na krásnou ženu, která při svém vyprávění odhodila deku a divoce gestikulovala. Snažil se srovnat si všechno v hlavě a při tom sledoval její hruď, vzdouvající se rozčilením. Pochopil co se mu snažila říci a obracel tu myšlenku sem a zase tam. Mistr se vážně dopustil něčeho takového?

„A co Mistr? Toho jsi tam prostě nechala?“

„Nechala. V tu chvíli jsem k němu nechovala zášť, cítila jsem jen strach a toužila jsem po svobodě.“

Astrapi odvrátil zrak od její bledé pokožky a přejel pohledem po záblescích v lahvích na stěnách. „Dobře. Ale jak to celé souvisí s mými rodiči?“

„Jak?“ zvonivý smích se odrážel od stěn sklepení.

Hleděl na ni a snažil se přijít na to, co mu mohlo uniknout.

„To, co jsem ti vyprávěla, Astrapi, souvisí s tebou a tvými rodiči úplně ve všem.“ Sledovala, jak jí mladý muž visí na rtech a jeho modré oči zračily beznadějné zmatení. Seděl tam schoulený na židli a při pohledu na něj ztrácela jistotu, kdo je vlastně vězněm. „Necelý rok po té události našel tvůj mistr ráno u stromu plačící nahaté miminko. Nevím. Opravdu nedokážu vysvětlit, jak je něco takového možné. Ale stalo se. Přišel jsi na svět v bouři a při záři blesků a dunění hromů. Myslím, že není možné slovy popsat, jak k tomu došlo. Už chápeš můj milý Astrapi?“

Bez výrazu ve tváři vstal a přistoupil ke stěně, kde stála ampule s jeho prvním bleskem. Přiložil ruku ke sklu. Ucítil mravenčení a zavřel oči. Chvíli tak zůstal stát, nechával se konejšit příjemnými vibracemi svého nejmilejšího přítele. Žena ve skleněném vězení ho s obavami sledovala. Otočil se zpátky k ní. Hlavu měl skleslou.

„Takže moji rodiče nejsou dávno mrtví?“

„Ne tak, jak sis myslel. Tví rodiče ti rodiči vůbec nebyli. Mistr k tobě snad nebyl příliš krutý a vychoval tě tak, jak jen mohl, ale přesto ti otcem nebyl a být nechtěl. A tvá matka…“ odmlčela se. „Ta by ti matkou být chtěla, jenže jí nikdy být nemohla. A proto ti, Astrapi, bylo souzeno smutné dětství bez lásky. Je mi to líto.“

Astrapi se ztěžka posadil na židli a hleděl upřeně kamsi do prázdna. Vzpomínal na svého Mistra a léta, která s ním na ostrůvku strávil. Měl vždycky tolik otázek, bombardoval ho jimi bez ustání a dostávalo se mu jen krátkých a úsečných odpovědí, pokud vůbec nějakých. Vzpomínal, kolikrát ho Mistr tvrdě potrestal, když neuposlechl jeho pokynů a na obzvlášť bolestivý výprask po tom, co se pokusil sám s ostrovem přistát na vrcholu nedaleké hory. Marně prosil Mistra, aby ho vzal někdy na zem, toužil vidět kraje, divy a lidi, o kterých toho tolik přečetl v knížkách, ale obměkčit se mu ho nepodařilo. Tento muž, který se ho prý ujal z dobré vůle, naučil ho všemu, co sám dovedl. Vzpomněl si také na okamžik, kdy se skleněnou ampulí poprvé prohnal blesk, který sám ulovil. Jak ho Mistr laskavě poplácal po rameni a dovolil mu si ampuli nechat přes noc v pokoji, než ji uloží k ostatním do archívu. Tyto a další vzpomínky proudily Astrapimu hlavou, když se mu jeho dosavadní svět obracel vzhůru nohama.

„Myslím,“ pronesl pomalu. „že jsem neměl smutné dětství.“ Pohlédl jí do očí a spatřil zářící slzy, které stékaly podél uzounkého nosu. „Vždycky jsem litoval, že moji rodiče zemřeli a já jsem se s nimi nemohl seznámit, a zjistit, jací asi byli. A teď vím, že jsem poznal oba. Otec mě vychoval a matka mě má ráda. Nemyslím, že by to nakonec bylo tak hrozné.“ Smutně se usmál.

„Alespoň ti dal dobré jméno.“ Dva páry modrých, stejných očí se střetly. „Astrapi. Znamená to blesk.“

Usmál se, tentokrát o něco veseleji. „Mně tvrdil, že to znamená zatracený budižkničemu.“

Oba se rozesmáli a blesky zatančily ve svých malých příbytcích.

„Matko?“ zeptal se, a zachvěl se, když ji tak oslovil.

„Ano?“

„To, co ti Mistr provedl, bylo hrozné.“

Výraz ve tváři jí ztvrdnul.

„Ale mohla bys mu zkusit odpustit?“ chystala se něco říci, ale přerušil ji. „Nemusíš hned. Máš na to času kolik budeš chtít. Klidně za sto let, klidně za tisíc, ale prosím tě, mohla bys o tom alespoň přemýšlet. Vždy když o tobě mluvil, viděl jsem, jak je utrápený, nikdy mi to nepřiznal, ale myslím, že celý život něčeho litoval, a už vím čeho.“

„Nebudu ti slibovat nic, Astrapi. Uvidíme.“ Řekla bezbarvým hlasem.

„Děkuji ,Meallán.“ postavil se a přiložil ruku na madlo, kterým se otevírala stěna vitríny. „Řekl bych, že je čas, abych tě pustil z tvého vězení, matko. Otcův úkol jsem splnil, a měl bych udělat něco i pro tebe.“

Přiložila svoji ruku na místo, kde se dotýkal průhledného skla. „Až otevřeš, uvolní se má energie a já zmizím. Jako blesk.“ Zasmála se, ale pak znovu zvážněla. „Vážně to chceš udělat, Astrapi?“

„Musím to udělat.“ Pronesl rozhodně. „Můj otec měl až příliš velkou zálibu v uvězňování kde čeho do malých vězení. Je na čase tenhle jeho zvyk jednou pro vždy ukončit.“

„Máš pravdu. Tvůj otec byl skutečným lapačem blesků. Nepochytal a neuvěznil jenom stovky těchto malých rarášků.“ Rozhlédla se po policích na stěnách. „Ale především polapil Meallán, a uvěznil Astrapiho, dva z největších blesků, které na světě jsou. Jenže mu nedošlo, že blesky nelze uvěznit věčně, tak pojď, můj synu. Pojďme si navzájem pomoci ze svých vězení.“

Pohlédli si zpříma do očí, matka se synem. Letmý úsměv na rozloučenou se mihl na tváři překrásné ženy, když Astrapi trhnul madlem a místnost ozářil záblesk jasného bílého světla. Bylo slyšet jen divoké praskání a tříštění skla, když se Astrapi odvážil pootevřít oči, uviděl stovky malých blýskajících se čar, jak zběsile poletují vzduchem a míří ke dveřím a vzhůru z věže ven k volnému nebi. Přeběhl přes hromadu střepů válejících se po celé podlaze a vyběhl za nimi. Kolem létaly blesky a bušily do všeho co jim přišlo do cesty. Rány se nesly ze všech stran a kouř stoupal k nebi. Do toho se z mraku nad ostrovem snášel jemný déšť a skrápěl doutnající trávu chladivými kapkami. Astrapi doběhl právě včas ke studni, aby stačil zahlédnout, jak obrovitý blesk zasáhl přímo do špice kamenné věže, která byla jeho domovem, a několik dlouhých vteřin se ozývalo hučení elektřiny proudící budovou. Meallán zablikala, odtrhla se od budovy a její nekonečný jas protnul modravou oblohu ve dví. Astrapi se za ní ohlédl a s úsměvem naslouchal radostnému zpěvu.

Upadl na kolena, když se země pod ním zatřásla. Zděšeně se otočil a viděl, jak se věž celá zachvěla a pomalu, s rozvahou se začala naklánět, až se s ohlušujícím rachotem zřítila k zemi. Astrapi klečel a zíral na spoušť před sebou. Pak se hlasitě rozesmál. Smál se a smál. A smál by se ještě dlouho, kdyby se ostrov opět nezachvěl a Astrapi neucítil, jak se celá masa dala do pomalého líného pohybu. Klesal! Ostrov klesal! Rozběhl se na můstek na špici ostrova, odkud ráno kontroloval přicházející bouři. Nyní však nehleděl vzhůru k nebesům, ale dolů k pomalu se přibližující zemi. Astrapiho vězení padlo a padalo stále. Tam dole na něj čekal celý svět.

Praga Caput Regni: Mnoho tváří jediné Prahy

14. Únor 2020 - 9:17

Ze všeho nejdříve: oprostěte se, prosím, od jakýchkoliv předsudků. Účelem této sbírky není opěvovat dokonalost Prahy nebo ukázat mimopražákům kdo je tady centrem republiky. Žádná z obsažených povídek se do podobných bojů nepouští a autoři rozhodně neměli tyhle ambice ani zadání. Nechtějte sami sebe díky vlastní malichernosti okrást o několik skvělých ukázek autorské invence a ryze české fantastiky!!

Praha – mé město

Povídkové antologie, i ty s přívlastkem mamutí, mají v nakladatelství Straky na vrbě dlouhou tradici. Praga Caput Regni se řadí do cyklu Legendy a je důstojným nástupcem Draků, Prokletých knihoven nebo třeba steampunkového Excelsior, gentleman!i. Ostatně, tohle a také něco málo o myšlence vzniku knihy, kterou editor Michael Bronec nosil v hlavě již dlouhou dobu, se dočtete v předmluvě. Dozvíte se také, že téma Prahy táhne autory natolik, že původní antologii bylo díky přetlaku povídek třeba rozdělit na dvě knihy, takže nás v blízké budoucnosti čeká ještě Praga Mater Urbium.

Na první pohled zaujme nádherná obálka – tohle zkrátka Straky umí a Tomáš Kučerovský opět zaslouží pochvalu.

Ale dost už plkání a vaty okolo. Praga Caput Regni obsahuje celkem čtrnáct textů. V každém z nich je nějaká vazba k Praze, tu zřetelnější, tu spíše okrajová. Ale tentokrát kniha lehce trpí rozkolísanou zábavností jednotlivých textů. Ne, nehovořím o kvalitě, v kvalitě „řemesla“ problém opravdu nevidím; jde spíš o pocitovou chytlavost jednotlivých kousků.

Potěšující je fakt, že autoři obsažení v antologii povětšinou patří do stáje Strak na vrbě, a tak jsou některé povídky fragmenty ze známých světů doplňující již vydaná díla; zejména shledání s Frantou Frantou ze série Dobrodruh je zdařilou záležitostí, ale potěší i návrat k pátrání Detektivní kanceláře Sirius (byť je tato kniha již časem dost zažloutlá) nebo pohled do světa Tří kapitánů. Zde přiznávám bez mučení: není v mých silách přečíst vše, co v rámci Strak vyšlo, a tak pokud mi unikne vazba některé z povídek na již vydanou sérii, prosím za prominutí.

Pokud budeme hovořit o konkrétních jménech autorů, nabízí antologie například samotného editora Michaela Bronce, Františku Vrbenskou, Vladimíra Zajíce, Mílu Lince, Vláda Ríšu či Leonarda Medka, z „novějších“ objevů literární scény pak třeba Daniela Tučku, Věru Mertlíkovou či Jarmilu Kašparovou.

Vidím město veliké

A aby se ti opomenutí necítili dotčeně, podíváme se alespoň po očku na všechny obsažené povídky.

Otvírací povídka Libušin hněv Jana Dobiáše je naprosto ideálním začátkem. Krátká, svižná a s humornou pointou, zkrátka přesně to, co nastartuje vaši chuť do dalšího čtení. Vrací se, jak název napovídá, až k samotnému vzniku Prahy – a  kdo ví jak to vlastně s tou Libušinou věštbou tenkrát bylo?

To Jan Pohunek odkazuje ke trochu jinému pražskému fenoménu. Jeho text je poctou knihám Jaroslava Foglara, a zároveň ukazuje, že některá zákoutí a průchody mohou stále ještě vést do neprobádaných míst, které jsou a nejsou Prahou. Kombinace tajemna a lehké nadsázky funguje na výbornou, Druhá strana je zábavná a čtivá povídka nesoucí se v dobrodružném duchu.

Lucie Lukačovičová nám nabídne fragment ze světa její knihy Detektivní kancelář Sirius. Plačící golem je komorní detektivkou prodchnutou duchem starých pražských pověstí. V kontrastu s předchozím Pohunkovým textem působí dost usedle a možná až zbytečně utahaně, ačkoliv se nijak zásadně nesoustředí na budování atmosféry (což by mohlo být pro pomalejší vývoj děje dobrým důvodem). Nápad není špatný, zejména hrátky s duchem mrtvého literáta jsou vcelku úsměvným motivem, ale z provedení se dalo vytěžit ještě o trochu víc.

Tak co s tebou, kluku?, ptá se v názvu své povídky Leonard Medek. Dlužno říct, že Medkův text patří k vrcholům celé antologie a zároveň má velmi silného staropražského ducha. Seznámíte se v něm s mladým Františkem Frantou coby študákem, tedy chvíli před tím, než se stal indianajonesovským Dobrodruhem. Text je živý a působí dobově díky použitému jazyku i Medkově skvělé znalosti Prahy – protáhne vás všemožnými hospodami plnými podivných existencí a na konci nechybí poklad a trocha toho tajemna.

Jarmila Kašparová nám představí Aluzionistu, literárního hrdinu, který se rozhodl (v kulisách Prahy) dohnat svého autora až k souboji „na život a na smrt“. Opět oceníte zejména zajímavý nápad – a padne zde i ona známá překladatelská legrácka: Praga Caput Regni – Praha deštěm zničená.

Jan Dobiáš rozjíždí pátrání, jehož cílem je Lev z nádraží Vyšehrad. Pokud vám jen tak odkráčí těžká kamenná socha, rozhodně je třeba tomu věnovat pozornost. Dobiáš v povídce baví sebe i čtenáře, rošťácky pomrkává při humorných narážkách a dialozích; a přesto, že by hlavní hrdina asi jako detektiv v reálu neobstál, má tenhle text své nepopiratelné kouzlo.

Pavel Fritz vás vezme na záhrobní výlet. Poslední štace je příběhem o tom, kterak se i po smrti můžete pokusit napravit některé věci, které jste za svého života nestihli. Zadumaný text s nádechem beznaděje, jehož tempo je velmi pomalé, přesně jak se na podobné téma sluší.

Vůně sněhu je v současné Praze poměrně vzácným jevem. Vladimír Zajíc si s chutí trochu zavzpomínal na doby, kdy o sníh nebyla nouze a zasadil svoji povídku do nedávné minulosti – nebo možná do mnohem hlubší, než by se mohlo na první pohled zdát? Povídka je přemýšlivá, tajemná a na jejím konci vás čeká zajímavé rozuzlení.

Ryšavý kocour, černý pes – povídka Františky Vrbenské. Tento text je vrcholem antologie co se týká kvality řemeslného zpracování. Děj připomíná historický román z období Pražského povstání, je suchý, faktografický, líčí obecně a uvěřitelně poměry v daných neradostných časech a fantastika je do něj přidána jen jaksi mimochodem. Vrbenská má nádhernou češtinu, se kterou umí pracovat na výbornou, ale troufnu si říct, že tento text rozhodně není pro každého a nejspíš nedojde u běžného čtenáře patřičného ocenění.

Pruflasis a já Vlada Ríši je oproti několika předchozím pomaleji plynoucím textům vítaným oživením. Autor nabízí akční příběh plný démonů a intrik, jehož ambicí je čtenáře především pobavit.

Čtenář versus kritik

Nyní je místo vhodné na drobnou vsuvku. Právě po dočtení Ríšova textu totiž čtenář nejspíš začne přemýšlet. Jak již bylo řečeno, kvalita textů je bez výjimky dobrá, ale povídku dělá především nápad a její čtivost. A právě to je kamenem úrazu této antologie – část povídek je komorní, přemýšlivá; to v praxi znamená jistou utahanost, unylost. Oproti tomu obsahuje Praga Caput Regni i povídky dobrodružné, mající spád, humorné, zemité. A tyto dva druhy textů se (ne)pravidelně střídají…

V roli čtenáře jsou tyto kontrasty místy poměrně zřetelné, a je jen na každém z milovníků knih kterak se se střídám těchto dvou typů textů popere. Na druhou stranu – tuto vsuvku můžete vnímat i jako konstatování, že v téhle antologii si zaručeně každý najde to svoje, že to není jen povrchní akční juchání plné legrácek.

A nyní v naší povídkové miniexkurzi jedeme dál.

Vnitřní smutek, nebo spíš melancholii, má ve své povídce Do poslední kapky Míla Linc. Hlavní hrdina dostane za úkol zachránit život mladého muže, který se přes všemožné larpy zapletl s vidinou lákavé odměny do šermířských soubojů na život na smrt. Odhodlá se i přes alkoholový opar a břímě minulosti udělat správnou věc? Ano, Linc je zkušený autor, a tak nejde do vyloženě depresivních poloh, spíše zasadil smutného hrdinu do zábavného příběhu, čímž vzniká poměrně zajímavý kontrast.

A do třetice jeden z vrcholů Pragy Caput Regni. Že má Daniel Tučka skvělé nápady ukázal ve své trilogii Pelyněk, a v povídce PRG END IF rozhodně nezůstává pozadu. Nakouknete do „Prahy matrixové“, ve které je možné úplně všechno. Žijí tu vedle sebe hackeři a golem, jen ztracenou ženu je velmi těžké najít. Tato povídka nabízí asi nejvíc tváří Prahy, byť často ve futuristickém duchu; pracuje s pověstmi, vizemi budoucnosti, známými postavami pražské historie…

Michael Bronec sehraje se čtenáři Gamořin gambit. Popravdě, tento text může být pro mnohé problematický. Je totiž poměrně úzce navázán na autorovy Tři kapitány a bez jejich znalosti můžete být zmateni. Kromě toho je, jak je autorovým zlozvykem, poměrně rozsáhlý a upovídaný. Na druhou stranu nabízí svým laděním v rámci antologie opět něco nového. Počátek připomíná klasickou military sci-fi, zbytek k ní má blízko.

A na samý závěr ještě společně s Věrou Mertlíkovou uděláme Každý něco pro vlast. Příběh je barvitý a úsměvný, zasazený do minulosti. Významnou roli v něm sehraje bezhlavý rytíř, divadelní soubor v nesnázích a také autorčina láska ke koním; ro vše dohromady tvoří příjemnou a laskavě napsanou povídku.

Pár slov závěrem

Na samý závěr knihy ještě následují medailonky autorů okořeněné o jejich vyznání ohledně vztahu k Praze. I tady se důvody různí; doporučuji nechat čtení až na samý závěr, kdyby se náhodou někdo cítil být pohoršen, napaden, uražen či psychicky ujmut.

A ještě jednu věc tu musím zmínit, ač to není obvyklé. Je to reklama ve znění: Kupte si Tři kapitány, uděláte mi tím radost. Viděl jsem ji ž mnohokrát a vždy mě pobaví. Ne, to není vyžádaná reklama, jen mě zkrátka dostal ten nápad.

Praga Caput Regni je různorodá antologie povídek. Možná až příliš moc různorodá, což může působit nesurodě,i když pojítko v podobě Prahy tam neoddiskutovatelně je. V knize vedle sebe skvěle funguje autorská první liga i pár relativně nových jmen – je zřejmé, že Michael Bronec je zkušený editor dokázal skloubit kvalitu a kvantitu. Potěšující je i fakt, že u námětů v podstatě vůbec nedošlo na klasiky typu Karlův most, císař Rudolf a podobná oberklišé, naopak – autoři vyrukovali na čtenáře se svěžími a mnohdy neočekávanými nápady, které nabízí Prahu neobvyklou optikou.

Takže pokud si budete chtít přečíst o městě velikém, jehož sláva hvězd se dotýká, Praga Caput Regni vám otevírá své brány dokořán.

Michael Bronec (editor): Praga Caput Regni

Vydaly: Straky na vrbě, 2019

Obálka: Tomáš Kučerovský

Počet stran: 656

Cena: 450 Kč

Výherce soutěže o knihu Kristiny Haidingerové Děti Raumy

13. Únor 2020 - 9:01

Děkujeme všem, kteří se zúčastnili soutěže o knihu Děti Raumy.

Celkem nám přišlo 32 emailů, a všechny odpovědi byly správné.

Štastnou výherkyní se stává:

Ema Jandová

 

 

 

Dokud nás smrt nerozdělí

13. Únor 2020 - 8:57

Napriek tomu, že horory stále stoja na akomsi pomyselnom okraji, začínajú vzbudzovať zaslúžený záujem čitateľov. Veď kto by sa raz za čas rád nebál? Hlavne, ak sa niečo také netýka nás, ale nejakej postavy. Príbehy nám občas pripomenú naše nočné mory. No na dlhé, stále zimné večery, niet nič lepšie, ako sa zababúšiť do deky, začítať sa do dobrých hororových príbehov a nechať si po tele behať zimomriavky.

Odporné, osudné, tragické

Zažili ste radosť z vlastného bytu? Občas je súčasťou  starého rozpadávajúceho sa domu a má vlastnú históriu. Z niektorých miest máme neurčitý, zlý pocit. Snáď je to zhluk negatívnej energie, azda voľačo iné, obyčajným zrakom neviditeľné. Je dobré vedieť, do čoho idete skôr, než do bytu vstúpite. Petr BočekSchody.

Vynikajúco napísané. Postavy, ich osudy a beznádej, ktorá vládne okolo nich, priam cítite.

O beznádeji vedia svoje aj hrdinky poviedky Šváby v břiše Romana Bíleka. Celý život sú ponižované, nenávidené ľuďmi pre to, aké sú. Človek nemôže za to, aký sa narodí. No mnohí pri prvej príležitosti ubližujú každej bytosti, ktorá sa odlišuje telesne, názorovo, či spôsobom života. Pretože s patentom na rozum sa niektorí zrejme rodia. Nuž, a napokon príde pomsta.

Napínavý text. Snáď pocítite s hrdinkami súcit, možno nimi budete opovrhovať.

Aj nábytok má svoju vlastnú históriu. Niekedy dokáže vzbudiť hrôzu a inokedy závislosť. František miluje Minervu. No Minerva má vlastné plány. Ak nebude František, bude jej slúžiť niekto iný, lebo je mocná a nezničiteľná… Balada o Minervě a Františkovi od Jiřího Wolkera Procházku vás nadchne. Nie tým, že Franta je smradľavý, tlstý a nechutný chlap a robí ešte odpornejšie veci.

Ten zápach aj strach prežijete, akoby ste tam boli. Overená klasika nestarne.

Ľudia zvyčajne túžia po živote. Veď komu by sa chcelo starnúť, chradnúť a nakoniec zomrieť? Máte pravdu, každý by to nechcel. Sú aj takí, ktorí si umrieť želajú. Nuž, proti gustu žiaden dišputát. Čo sa stane s túžbami a snami Davida Pongráca? A kto to vlastne je? Aj o tom je Život věčný Kataríny Soyky.

Krátky textík, pekné opisy a kopa zúfalstva.

Radi čítate? Zbytočná otázka. Berte ju ako nešikovný úvod, vďaka ktorému sa prepracujem k poviedke V zajetí knih od Jiřího Šedého. Mládenec, ktorý nesmie prestať čítať, inak neuveriteľne trpí. Dôvod, kvôli ktorému vznikla celá zápletka, autorovi neuveríte. Nič hrozné sa nestalo, no on sa z toho silou mocou snaží spraviť tragédiu. Neúspešne. Nezachráni to ani záver.

Mrtvola, ktorú napísal Ondřej Kocáb je divná. Tvrdí, že je mŕtvolou, no napriek tomu žije. Trpí amnéziou a lekári sa ho rozhodnú prepustiť do domáceho ošetrenia. Práve sídlo rodiny Bleakovcov je miesto, kam sa mŕtvola potrebuje dostať. Prečo? A čo to spôsobí ostatným obyvateľom domu?

Tajomný príbeh plný zimomriavok.

Posledná cigareta Ivana Kučeru vychádza z príbehov s policajným kapitánom Enzechštejnom, hoci hlavným protagonistom nebude. Chceli by ste sa ocitnúť na mieste vraždy, prípadne tam zostať aj po odchode polície? Nebáli by ste sa, že sa že sa páchateľ vráti na miesto činu? Možno by ste sa mali báť, a nielen páchateľa.

Dobrý začiatok, atmosféra a … koniec. Príde bez vysvetlenia mnohých prečo, zostanú iba nezodpovedané otázky .

Obsesie naše každodenné… Ak je to iba neustále umývanie rúk či kontrola dverí, či sú zamknuté, je to v pohode. Horšie by bolo, ak by vás posadla nezvládateľná túžba vidieť niečiu smrť. Niečo také prežijete vďaka Jakubovi Kaderovi a story  Obsese. Je hlavný hrdina šialenec alebo postihnutý chudák?

Začiatok je vynikajúci, no potom to autor poserie a výsledný dojem nezachráni už ani skvelé zakončenie. Škoda.

Škoda však nebude, ak preskočíte Pronásledovatelku od Iva Fencla. Čo o nej napísať? Cyklistu prenasleduje cyklistka. Okolo nájdete kopu (občas) zmätených viet, že nebudete tušiť, o čom je reč a nedočkavo začnete vyhliadať koniec. Prípadne to úplne zabalíte.

Cesta domov v hustej hmle a lejaku sa zmení na nervák. Klišé, sťa z hororu. O čo ide, kto je čím a čo sa komu stalo pochopíte takmer okamžite.  No hrdinka má dlhé vedenie… Preto nečakajte postupne odkrývané tajomstvá a záhady. Teda, aby som bola spravodlivá, jedno tajomstvo sa na konci dozviete. Na to, aká je zápletka väčšinu času neskutočne detinská a priehľadná, je to aspoň napísané spôsobom, že si príbeh bez problémov prečítate. Něco mi dlužíšAnna Šochová.

Osudová láska, a nielen tá od Tomáša Martona, čaká na každého. Ak má ale všetko dobre dopadnúť, nesmiete si tú svoju osudovú nechať vyveštiť od kartárky. Pretože nikdy neviete, čo za osobu to je. Nemuselo by sa všetko skončiť tak, ako si želáte.

Napínavé, zaujímavé a poučné.

Na záver natrafíte na dva vynikajúce príbehy. Poviedka Vládcové věží Lenony Štiblaríkovej je zrejme najlepším textom v antológii. Je skvele spracovaný a nápaditý. Na konci si poviete, že by vám nevadilo prečítať si o svete, kde má každý človek svoj mrakodrap s množstvom inteligentných strojov, ktoré sa luxusne starajú o jeho blaho, aj nejaký dlhší útvar. Hrdinov by v podstate nemalo nič trápiť. No samota, tá je nesmierne ubíjajúca.

Odcestujte do vzdialenej minulosti, kedy sa rodili nástenné maľby. Spoznajte Umelkyňu a Stína. Kto má právo vládnuť a rozhodovať? Žijú tiene dlho a čo sa s nimi stane za bezmesačnej noci? Zaujímavý pohľad na dve bytosti ktoré sa priťahujú a azda aj potrebujú, napísala Jana Dvořáčková. Má názov Dokud nezhasne poslední slunce.

Ďalšia dobrá vec, ktorú zhltnete s chuťou a radosťou.

Keď zazvoní ten pomyselný zvoniec…

Zostavovatelia, Kristina HaidingerováVratislav Trefil, nám priniesli rôznorodú zmes hororových príbehov, nenápadne spojených smrťou, od českých aj slovenských autorov. Je to množstvo variácií, možností a každý ich uchopil a stvárnil po svojom. Niekedy skutočne pútavo, inokedy horšie.

Antológia sa vyznačuje aj množstvom ilustrácii. Ak patríte k milovníkom výtvarného umenia, budete spokojní. Vynikajúce sú najmä od Anny Korbelovej, Jiřího Dvorského, Terezy Rzacze Alešovej, či Kristiny Haidingerovej.

Takže hor sa na to! Ak sa nebojíte smrti, nevadia vám mŕtvoly, či rôzne pochybné existencie, určite túto antológiu nevynechajte.

 

Názov:                          Dokud nás smrt nerozdělí

Zostavili:                      Kristina Haidingerová & Vratislav Trefil

Autori poviedok:      Petr Boček, Roman Bílek, Jiří W.Procházka, Katarína Soyka, Jiří Šedý, Ondřej Kocáb, Ivan Kučera, Jakub Kadera, Ivo Fencl, Anna Šochová, Lenona Štiblaríková, Tomáš                                                  Marton, Jana Dvořáčková

Vydalo:                        Nakladatelství Netopejr v roku 2019

Ilustrácie:                  Eliška Císařová, Tereza Némethová, Danica Pružincová, Nelly Pařízková, Eva Mária Ondová, Jakub Kadera, Jitka Vondrová,  Zdenek Svoboda, Anna Korbelová, Jiří Dvorský,                                          Tereza Rzacze Alešová, Kristina Haidingerová

Počet strán:             288

Cena:                           229 Kč

Pevnost 02/2020: V zajetí science fiction

12. Únor 2020 - 10:56

Trochu toho bilancování

Vytváření žebříčků toho nejlepšího z uplynulého roku je taková menší tradice. A Pevnost v tomto bodě nemůže samozřejmě zůstat pozadu! Navíc – kdo jiný by měl mít větší přehled než právě posádka tohoto časopisu, že? Redaktoři v únorovém čísle připravili rovnou několik TOP 10 – Jiří Pavlovský sestavil svůj žebříček těch nejlepších filmů roku 2019, Boris Hokr s dalšími členy pevnostní posádky představuje deset nejlepších knih a Karel Kališ se pro změnu soustředil na ty nejlepší počítačové hry.

Seznamy toho nejlepšího jsou sice fajn, ale celý časopis na tom postavený být nemůže. Dál se proto můžete těšit na několik rozhovorů. Michaela Merglová vyrazila na pokec s Predragem Bjelacem, jehož ve fantastických vodách proslavil především čaroděj Igor Karkarov z Harryho Pottera. Fanoušci téhle série by si rozhovor určitě neměli nechat ujít! Druhým vyvoleným se stal kreslíř Dan Černý, jehož vyzpovídal Boris Hokr ohledně jeho práce na Stopařově průvodci po galaxii, pevnostním stripu a k tomu si poklábosili i o dalších zajímavých věcech. A do třetice všeho dobrého je tady Martin Bečvář se sedmi otázkami pro Jakuba Maříka.

Harley Quinn a její parťačky

V únoru se do kin chystá vrhnout šílená antihrdinka Harely Quinnová se svými kámoškami, aby společně nakopaly záporáka zvaného Black Mask do zadku. A tak přichází vhodná doba na to podívat se téhle psychopatce na zoubek. Vendula Kreplová vám řekne všechno, co potřebujete o Harley Quinn vědět. Však to znáte, ne? Něco k originu, kde se tahle postava poprvé objevila, s kým vším měla milostné pletky a kde se vzaly Birds of Prey. A samozřejmě nesmí chybět ani článek k novému filmu Birds of Prey, abyste věděli, co od něj čekat.

A u filmů ještě chvilku zůstaneme – Jiří Pavlovský vám prozradí, jak dopadl Králiček Jojo, Jakub Merc oslavil Černé vánoce, Filip Gotfrid zase zjistil jaké je to Pod vodou a Kateřina Stupková se pro změnu přidala ke Špionům v převleku.

Únor – měsíc science fiction

Zdá se, že únor přeje science fiction, protože tohle číslo Pevnosti přetéká právě tímto žánrem. Alexandra Petáková se například zaměřila na nový knižní počin ze světa Star Treku – Picarda s podtitulem Nejposlednější z nadějí (Lina McCormack). Redaktor Jan Nohovec se vydal do vod klasické sci-fi z poloviny 20. století, která má dle jeho slov současným čtenářům stále co nabídnout. Řeč je o Henrym Kuttnerovi a jeho románu Zuřivec. Military science fiction si vzal na starost Tomáš Dostál, který se ve svém dvoustránkovém článku věnuje sérii První linie Marka Klosse a jejímu poslednímu pokračování – Dezerce, a také Martin Bečvář, který se podíval na military sci-fi říznutou detektivkou (!) Ve stínu slunce Jakuba Maříka.

Sci-fi vévodí i povídkové sekci. Tentokrát si můžete přečíst postapokalyptickou povídku Muž odnikud (Tomáš Dostál) nebo se vrhnout na příběh s názvem Navždy od Petry Slovákové. A u Pevnosti Plus se nachází román Veniss Underground (Jeff Vandermeer), či Pátrání po Jackovi (China Miéville).

Ale ani fantasáci nepřijdou zkrátka. Tak například Boris Hokr se věnuje Christopherovi Tolkienovi, který dal do kupy otcovy poznámky a přivedl tak na svět další příběhy z oblíbeného světa Pána prstenů. Pokud máte rádi příběhy z 19. století odehrávající se v kulisách pošmourné viktoriánské Anglie, pak byste neměli minout článek Moniky Dvořákové, která se ponořila od tajů Případu alchymistovy dcery od Theodory Gossové, v němž se potkává Sherlock Holmes a jeho věrný Watson s dcerou pana Hyda (ano, toho Hyda, co se kamarádil s jistým Jekyllem). A u detektivky ještě chvilku zůstaneme, protože Michaela Merglová vás seznámí s novým noirovým románem Jakuba Ćwieka – Vlk! Fanoušci urban fantasy sérií si přijdou na své u článečku Žanety Pásztorové o závěrečném dílu série o Kate Danielsové – Magie vítězí (Ilona Andrews). Zástupcem Young Adult je Krvavý lístek Crystal Smithové, který dostala na starost Kateřina Stupková. A potom je tu třeba ještě Bakly: Armáda (Miroslav Žamboch) nebo Hemživý chaos (H. P. Lovercraft). A jestli fandíte různorodým fantasy subžánrům a chtěli byste nějakou inspiraci, pak určitě jukněte na článeček Kateřiny Stupkové o edici Pendragon z nakladatelství Fragment.

Komiksy, deskovky a hodina dějepisu

Komiksová sekce je sice poněkud slabší, ale kvantita není vše, že. Redaktoři se tento měsíc zaměřili na Bouncera, Birds od Prey kniha I.: Kdo je Oracle, Počítání mrtvých, třetí díl Žoldnéře a Punishera MAX: Vánoce na odstřel.     

Nikdo nemůže popírat, že ty dlouhé zimní večery většinou není moc co dělat, takže se hodí nějaké to rozptýlení. A co může být lepšího, než vytáhnout nějakou tu deskovou hru k ukrácení dlouhé chvíle. Filip Gotfrid si vzal na paškál deskovku s krátkým a lehce zapamatovatelným názvem Mezi dvěma zámky šíleného krále Ludvíka, jíž ocení každý, kdo kdy snil o tom, že by postavil nějaký ten hrad nebo zámek. A Jakub Zahradník se podíval na Gizmos a Únikovku s podtitulem Záhada Eldoráda.

A nakonec trocha té historie. S Martinem Ďáskem se můžete vydat do Vatikánu, abyste se dozvěděli něco o hlavě katolické církve, papeži. A pokud fandíte spíš moderním dějinám, tak je tady Tomáš Bandžuch s článkem o Lazarovi Mojsevičovi Kaganovičovi, který patřil mezi jedny z nejoddanějších lidí Josifa Vissarionoviče Stalina.

Jo, ještě bych neměla zapomenout na takovou menší pozvánku na PevnostCon 2020, který se bude konat 2. května v areálu TJ Zlíchov. Míla Linc nastíní, na co se můžeme v druhém ročníku těšit! Za sebe říkám, že to vypadá vskutku epesně!

Takže pokud ještě únorovou Pevnost nemáte, tak neváhejte a sežeňte ji v nejbližším stánku s novinami!

Vyhráli jste ve velké vánoční anketě?

11. Únor 2020 - 8:20

Nebudeme vás dlouho napínat – losovali jsme a losovali, a přitom se snažili, aby každý dostal jednu z trojice knih, po kterých toužil.

Vylosované výherce budeme (pokud nám aktivně adresu a telefon neposlali) kontaktovat na email, ze kterého byla odeslána odpověď! Případně se nám ozvěte sami na email redakce@fantasyplanet.cz.

A jak to dopadlo?

Ve stínu magie – Jirka Veselý

Inferium – Roman Málek

Píseň oceli – Pavla Vaňková

Oneiros  – Libuše Pechová

Nacimars – Adam Seidler

Grafické umění Blizzardu – Petr Šichta

Emisar – Mirka Holcová

 

Jen pro úplnost: nejvíc zájemců bylo o knihu Ve stínu magie,; bohužel, máme jen jeden kousek. Zájem byl i o Píseň oceli a překvapivě i o Emisara – ostatně ona si ta “exotická” fantastika nevedla špatně ani v rámci naší ankety.

 

A ještě vám dlužíme odpověď na otázku: Jaký vánoční dárek jste si loni nejvíc přáli pod stromek?

Inu, byli jsme trochu zklamáni, protože na tuhle otázku se vám příliš odpovídat nechtělo, ale dali jsme dohromady těch pár odpovědí… A překvapivě vyhrála… tadáá – antologie Ve stínu magie, která se objevila hned pětkrát.

Opět jsme to vzali metodou kopírování, snad nám to prominete.

Vzhůru k obloze – Brandon Sanderson

Spousta – Brandon Sanderson

Nimbus – Neal Shusterman

Trhlina – Josef Karika (ale stejně zase dostanu ponožky!)

Ve stínu apokalypsy – editoři Boris Hokr a Leoš Kyša

To bylo tvé jméno (manga) – Makoto Šinkai

Hladový národ – Vendula Brunhoferová

Kulový blesk – Liou Cch’-sin   Všechno od Liou Cch’-sina hned ke mně!

5x Ve stínu magie – editoři Boris Hokr a Leoš Kyša  Přála bych si knihu Ve stínu magie. Miluji české antologie, protože máme opravdu skvělé autory povídek a já se vždy těším, jaké další jména a přiběhy objevím.

Moje přání pro letošní rok k Vánocům je cokoliv ze Strak na vrbě, ale abych byl konkrétní, tak nejvíc by mě zajímala Hvězda od Roberta Fabiana

Ježíšek mi doufám přenese Les přízraků Pád Gondolinu

Endymion – Dan Simmons

Na Vánoce bych chtěla od Pratchetta nové ilustrované vydání Dobrá znamení

Pod stromečkem bych si přál rozbalit dárek s knihou Elénium  Davida Eddingse (souhrnné vydání trilogie)

Stavitelé – Daniel Polansky

Pod stromečkem bych nejradši našla Jméno větru od Patricka Rothfusse

Letos asi Kronovy děti od Pavla Bareše.

Chtěl bych Hráče od Bankse.

Prý by měl být nový Žamboch, ale to pod stromeček určitě nevyjde.

Letos chci rozhodně Lebky od Staveleyho!!!

Kotouč – Císař v exilu

Moc moc moc chci Batmana v černé a bílé.

Star Wars knížky, komiksy nebo Lego

Tajemství Nágů od Tripathiho

Frosta od Fuchse, slyšela sem o něm od kámošů co mají rádi Kotletu a má to bejt vážně skvělý

 

Ještě jednou děkujeme všem, kteří si našli chvíli času a chuti se s námi podělit o  své knižní radosti. Ať vás čtení baví i v roce 2020.

Rok 2019 – tentokrát očima našich čtenářů

10. Únor 2020 - 14:07

Ze všeho nejdřív děkujeme téměř padesátce čtenářů, kteří se s námi podělili o své nejlepší přečtené knihy za uplynulý rok. Motivací vám samozřejmě byly pěkné ceny, které byly s anketou spojené – ale ještě vás budeme chvíli napínat a jména výherců zveřejníme až zítra.

Rovnou přiznáváme, že jsme to trošku přepískli. Vzhledem k tomu, že jsme nezadali jednotný mustr jak by měly odpovědi vypadat, trvalo dohledávání roků vydání, vydavatelství a sem tam i jména autora drahnou dobu. Omlouváme se za zpoždění a příště budeme chytřejší (radši vymyslíme něco úplně jiného!).

Někteří čtenáři jen stroze napsali seznam jednoho až tří knižních titulů. Někdo připsal i pár slov navíc, což nás vždy potěšilo, protože z některých vašich komentářů bylo opravdu citelně znát, že si knížku užil. Proto jsme pár takových komentářů vybrali a uvedeme je jako samostatnou kategorii.

Pár slov k výsledkům

Ze všeho nejdřív je třeba říct, že z ankety pro 48 čtenářů nechceme dělat nějaké dalekosáhlé závěry a předvádět tu nějakou statistickou ekvilibristiku.

Cílem „průzkumu“ bylo to, jestli máme s vámi, čtenáři, podobný vkus, nebo zda na nás nevyplave nějaká pecka, kterou všichni četli a my o ní nevíme. Uff, no… vyplavala, a my se pokusíme dohnat resty (jen co se v redakci vzpamatujeme z počítání).

Mezi vydavateli měla nejvíc příznivců Epocha

Co se titulů týká, sešel se pěkný mix české i zahraniční literatury. Četly se kusy starší i zbrusu nové, žánrové i pár mimožánrových; jen u komiksů a young adult jsme čekali možná přece jen větší počty fandů. Na druhou stranu – když už téhle kategorii fandíte, jste opravdu srdcaři.

Co se týká nakladatelství, největší podporu měla mezi čtenáři Epocha, dokonce byla i třikrát výslovně zmíněna jako nej nakladatelství. Potěšilo nás ovšem i zastoupení „malých“ nakladatelů, které, jak se zdá, úspěšně bojují s vydavatelskými giganty. Body u vás, čtenářů, posbíral také Talpress.

Co se četlo?

Ve výsledcích si lze všimnout poměrně očekávatelných věcí. Čtenost hodně ovlivňuje seriálová/filmová tvorba, a tak se v popředí objevují fenomény poslední doby: Zaklínač či Hry o trůny. Mimochodem, pokud několik čtenářů uvedlo různý díl jedné série, schovali jsme tuto skutečnost pod označení série, což trochu výsledky zkresluje.

Druhá očekávaná věc je, že milujete dobré příběhy a silné hrdiny. Mezi autory se o prvenství popraly opravdu těžké váhy: v červeném rohu nastupuje Miroslav Žamboch a František Kotleta, v modrém pak Terry Pratchett a Brandon Sanderson. Bezesporu mistři fantastiky, do jednoho.

A co potěšilo nás? Že lidé ztrácejí ostych se sborníků. Už jen to, že o antologii Ve stínu magie byl největší zájem v rámci cen, považujeme za určitý signál, nehledě k tomu, že tato kniha se objevila nejčastěji i jako dárek pod stromečkem (většinou u lidí, u kterých byla antologie Ve stínu apokalypsy v TOP knihách). Ale ani Praga Caput Regni ze Strak na vrbě si nevedla zle.

Každopádně: Mirek Žamboch a jeho Bakly: V objetí smrti zválcoval všechny! Gratulujeme!

V těsném závěsu se usídlili Králové Wyldu, Pád Gondolinu a trochu překvapivě i teoretické texty Ursuly K. Le Guinové Proč číst fantasy jak to že zvířata v knížkách mluví a odkdy se američané bojí draků. I zde je na místě velká gratulace.

Celý žebříček vypadá takhle:

PS: Pod žebříčkem ještě najdete vaše komentáře k jednotlivým titulům.

Bakly: V objetí smrti – vítěz naší ankety!

Bakly :V objetí smrti – Miroslav Žamboch, vydal Triton, 2019 – 7 hlasů

série Zaklínač – Andrej Sapkowski, vydalo Leonardo  -6 hlasů

série Problém tří těles – Liou Cch’-sin, vydal Host, 2018 – 6 hlasů

Série Malazká kniha padlých – Steven Erikson, vydává Talpress – 5 hlasů

Králové Wyldu – Nicholas Eames, vydal Host, 2019  4 hlasy

Pád Gondolinu – J. R. R. Tolkien, vydalo Argo, 2019 – 4 hlasy

Proč číst fanrtasy…. – Ursula K. Le Guinová – vydal Gnóm!, 2019 – 4 hlasy

Zbouchnul jsem Satanovu dceru – Carlton Mellick III, vydala Carcosa, 2019 – 3 hlasy

Ve stínu apokalypsy – Boris Hokr a Leoš Kyša, vydala Epocha, 2018 – 3 hlasy

série Hra o trůny (my víme) – G. R. R. Martin, vydal Talpress, 2011 – 3 hlasy

Hráč – Iain Banks, vydala Planeta9, 2019 – 3 hlasy

Stavitelé – Daniel Polansky, vydal Fragment, 2019 – 3 hlasy

Zřídla – Kristýna Sněgoňová, vydala Epocha, 2018 – 3 hlasy

Ready Palyer One – Ernest Cline, vydala Jota, 2012 – 2 hlasy

Smrtka – Neal Shusterman, vydalo Yoli, 2018 – 2 hlasy

Poutník z Mohameda – František Kotleta, vydala Epocha, 2019 – 2 hlasy

Drsný spasitel -Miroslav Žamboch, vydal Triton, 2007 – 2 hlasy

Praga Caput Regni – Michael Bronec, vydaly Straky na vrbě, 2019 – 2 hlasy

Terminus – Tom Sweterlitsch – vydala Planeta 9, 2019 – 2 hlasy

Stalingrad – František Kotleta, vydala Epocha, 2019 – 2 hlasy

Inferium – Roman Bureš, vydala Epocha, 2019 – 2 hlasy

Ani Králové Wyldu si nevedli u čtenářů vůbec špatně.

série Kronika Netesaného trůnu, vydal Fantom Print, 2016 – 2 hlasy

Poslední bůh – Lucie Lukačovičová, vydal Klub Julese Vernea, 2019 – 2 hlasy

Krev je můj chleba – Laird Barron, vydal Gńóm, 2019 – 2 hlasy

Cyklus Algor – Jan Hlávka, Jana Vybíralová, vydává Brokilon – 2 hlasy

Série Hunger Games – Suzanne Collins, vydal Fragment – 2 hlasy

Ritmatik – Brandon Sanderson, vydal Talpress, 2014

Pavoučí válka – Daniel Abraham, vydal Laser, 2019

Svědkyně zítřka – Mike Ashley, vydal Plus, 2015

Světy science fiction – Jaroslav Olša jr., vydal AFSF, 1993

Čaroprávnost – Terry Pratchett, vydal Talpress, 1994

Píseň oceli – Michaela Merglová, vydala Epocha 2019

Povznesení – Stephen King, vydala Beta-Dobrovský, 2019

Zatím dobrý – Jan Novák a Jaromír 99, vydalo Argo a Paseka, 2018

Stranger Things: Tajný experiment – Gwenda Bond, vydal Fobos, 2019

Tereza Raquinová – Émile Zola, vydal Odeon, 2014

Oheň probuzení – Anthony Ryan, vydal Host 2018

Písečný muž – Lars Keppler, vydal Host, 2013

Šílený les – Vladimír Šlechta, vydaly Straky na vrbě, 2008

Pobočník – D.M. Cornish, vydal Fragment,2 015

Krajina háďat – Jan Kravčík, Hana Fruhwirtová, vydala Gorgona, 2019

Juraj Červenák – Hradba západu, vydal Brokilon 218

Noční labuť – Zuzana Hartmanová, vydala Gorgona, 2017

Zaujal vás i nový Tolkien

Živí mrtví 28: Neodvratný osud – Robert Kirkman, vydala CREW, 2019

Mýty 15: Růženka – Bill Wilingham, Marc Buckingham, vydala CREW a Netopejr, 2019

Murena: Cyklus matky – Jean Dufaux, vydal Josef Vybíral, 2019

komiksová série Myší hlídka – David Petersen, vydalo Comics Centrum 2016-17

Příběh služebnice – Margaret Atwood, vydal BB Art, 2008

Sedm smrtí Evelyn Hardcastle – Stuart Turton, vydala Vendeta, 2019

Dobrá znamení – Terry Pratchett & Neil Gaiman, vydal Talpress, 2007, ilustrovaná reedice 2019

Abarat – Cilve Barker, vydal BB ART, 2004

Abarat: Magické dni krvavé noci – Clive Barker, vydal BB ART 2005

Hvězda po hvězdě – Troy Denning, vydal Egmont, 2010

Ježibabin vysavač a jiné příběhy – Terry Pratchett – vydal Talpress, 2019

Strašidelná vagina – Carlton Mellick III – vydala Carcosa, 2018

Cesta šamana: Hrad fantomů – Vasil Mahaněnko, vydal fantom Print, 2019

Skrytá rizika kvantové démonologie – Petr Heteša, vydal Brokilon, 2019

Mág: Učedník – R. E. Feist – vydal Poutník, 1996

Kolejmoří – China Miéville, vydal Laser Books, 2013

Krocení sopek – Goh Jaymee, Joyce Chng, vydala Gorgona, 2016

Brána z obelisků – N. K. Jemisin – vydal Host, 2019

Město mrtvých – Jiří Pavlovský, vydala Epocha, 2012

Řetězová reakce – František Kotleta, vydala Epocha, 2018

Trochu nečekaný titul, ale máte ho rádi.

Anihilace – Jeff VanderMeer – vydalo Argo, 2015

Projekt Kronos – Pavel Bareš, vydal Host, 2017

Světci – Larry Correia a John Ringo, vydal Fantom Print, 2019

Valkýry – Robert Fabian, vydaly Straky na vrbě, 2018

Jiskry války – Gareth Powel, vydal Triton, 2018

Lars láme kosti – Daniel Gris, vydal Mystery Press, 2019

Křížová palba – Štěpán Kopřiva, vydala CREW, 2019

Hranice impéria – jan Kotouč, vydal Fantom Print, 2019

Organická oprátka – Vilém Koubek, vydal Host, 2019

Deadpool: OSA – B. E. Posehn, vydala CREW, 2019

Harley Quinn: Červené maso – Jimmy Palmioti, vydala CREW, 2019

Město a město -China Miéville, vydal Laser, 2019

Svět s čokoládou – Jana Rečková a Jiří Dluhoš, vydala Fortna, 2019

Nesmrtlení z Meluhy – Amish Tripathi, vydala Omega, 2018

Nikdynoc – Jay Kristoff – vydalo CooBoo, 2019

Den Trifidů – John Wyndham, vydal BB ART, 2017

Naslouchač – Petra Stehlíková, vydal Host, 2016

 

A jak jsme slíbili, přidáváme ještě pár komentářů, z nichž je cítit vaše vášeň pro knihy.

Pozn: některé komentáře mohou být drobně redakčně upraveny či zkráceny.

Svědkyně zítřka (2015). Je to antologie viktoriánských autorek. A určitě zajímavý výběr povídek. Třeba taková Manželka na zakázku je vlastně předchůdkyní Stepfordských paniček.

Světy science fiction (1993) – také příjemné překvapení – povídky od autorů z celého světa (americké, britské, čínské, egyptské, indické, italské, kanadské, kostarické, lužicko -srbské, německé, polské)

Ready Player One (2012) – Tuto jsem vybrala proto, že má velmi napínavý děj. Navíc pro někoho jako já, kdo zažil hry 80. a 90. let, je tohle něco neskutečně poutavého, co přikove na místě a nepustí, dokud nedojde k poslednímu písmenku poslední stránky.

Vyybrala bych Oheň probuzení (vydáno 2018). Naprosto skvělá fantasy a autor používá hodně krásný jazyk, to jak si dokáže pohrát se slovy a popisováním prostředí je skvělé. A přesto, že přece jenom série Stín krkavce byla pro mě lepší, tak tohle byla prostě skvělá high fantasy.

Šílený les – Vladimír Šlechta –  pro mě osobně první setkání s Vladimírem Šlechtou a rovnou neskutečně čtivá fantasy s velice dobrým příběhem, zároveň se pro mě stala i vstupenkou do světa osobitého vydavatelství Straky na vrbě, u kterého jsem v průběhu roku nezažil špatnou knihu v rámci sci-fi nebo fantasy…

Problém tří těles – Liou Cch´-sin – těžké sci-fi, které se ze začátku nedá uchopit, abych v závěru byl v šoku z geniálního námětu, který si tvůrce přichystal. Svěží vítr do sci-fi a celá řada neotřelých nápadů, které stojí za zamyšlení

Vybírám Juraje Červenáka – Hradbu západu, vyšlo 2018. Bathoryho musím číst nahlas pro svého manžela a samozřejmě si ho moc užíváme. Prostě mozkýýý, prach na pánvičkách a velké finále příběhu, který máme rádi už léta.

Série komiksů Myší hlídka (2016 – 2017) – uchvátilo mne především nádherné grafické zpracování a návrat ke klasickému žánru fantasy

Bakly, V Objetí smrti – M. Žamboch (2019)  – Baklyho příběhy nikdy nezklamou, ani tento nebyl výjimkou

Stuart Turton – Sedm smrtí Evelyn Hardcastle (2019) – Záhada “zamčeného pokoje” a 8 různých pohledů v 8 dnech, ve kterých se stále opakuje to samé – velmi neobvyklá detektivka s nečekaným koncem (nadpřirozeno/scifi? na konci included)

Troy Denning – Hvězda po hvězdě (česky 2010). Klíčová kniha série Nový řád Jedi. Celý konflikt s Vongy se dostane do kritické situace a dokonce tam zemře významná osoba světa Star Wars. Pro mě jsou tyto knihy lepší než nové SW filmy. Škoda, že tvůrci nových filmů raději některé knihy z univerza nevyužili na scénář

J.R. R. Tolkien – Pád Gondolinu (2019) – Další kniha z pozůstalosti mistra. Opět skvělá. Děkuji jeho synovi, že pomohl dokončit.

Krocení sopek – Goh Jaymee, Joyce Chng; 2016 – Krocení sopek obsahuje najlepšie poviedky, ktoré kedy vznikli v juhovýchodnej Ázii. Pre našinca sú námety originálne, s ničím podobným sa v “bežnej” literatúre nestretávame.

Anihilace (2015) – Knížka si pohrávala s mojí psychikou  od začátku mi pěkně brnkala na nervy

Projekt Kronos, 2017 – první knížka od Bareše a je to strašná bomba osuper(ne)hrdinech, perfektní postavy a má to atmosféru

Císařovy čepele a další díly cyklusu z Fantom Printu – skvělá fantasy, díl od dílu lepší, je to něco, co člověk nečte zas tak často a hrozně si to užívám

Poutník z Mohameda – F. Kotleta (2019) – zajímalo mě, jak to autor po čase přepracoval pod svým alias. A spokojenost

Živí mrtví 28 – moje nejoblíbenější komiksová série, tenhle díl mě letos dostal nejvíce – když s těma potavama “žijete” už několik let, tak pak to co se stalo v tomto díle má emoční dopad

Nesmrtelní z Meluhy – indická fantasy je prostě úžasná, takový starý indický báje a pověsti

Čtenářská povídka: Další dlouhej den

7. Únor 2020 - 9:56

Ano, opět je tu náš oblíbený Murdoc Jednoruký, a opět se podíváme do Brna. V Brně je totiž dost živo – nebo mrtvo, jak se to vezme.

Upozorňujeme, že text může obsahovat drastické scény a vulgární výrazy, dětem před spaním ho rozhodně nepředčítejte!

A pokud i vy chcete obohatit naši stránku svoji povídkou nebo nám jen budete chtít sdělit jak se vám povídka líbila, je tu pro vás náš redakční email: redakce@fantasyplanet.cz.

Další dlouhej den

Nad Brnem se snášela všudypřítomná mlha

 smíchaná s pořádnou porcí smogu. Bylo teprve brzké poledne, ale zdálo se, že se stmívá.

Dupárna v okrajové části Brna, v Šimicích, byla téměř prázdná. Rozlehlá hospoda, jedna z největších mimo Centrum. Halogenové zářivky poblikávaly a starý jubox hrál asi sto let starou píseň Bad Day. Pár hostů u kulečníku, dva z Lebkounů na baru, několik kšeftařů v boxu.

A tři pochybní týpci u svého oblíbeného stolu v rohu.

„Tak to je dneska poslední“ řekla Marta, mladá, nyní růžovovlasá servírka, která tady pracovala. Všichni tři ji znali, byla to technomágyně, co se vyznala ve starých technologiích. Občas se s nimi zapletla do nějaké akce, ze které se dalo dostat jen pomocí kvérů. Štíhlá, v těsném, krátkém oblečku byla často cílem pohledů místního osazenstva, ale nikdo si k ní nikdy nic nedovolil. Cizinci sem nechodili a starousedlíci ji znali jako drsnou a nebezpečnou ženu, která nemá k vytažení nože daleko.

„Kurva už?“ zamžoural podsaditý zjev, kterému hnědý, přelámaný klobouk stínil zelenou tvář s přerostlými spodními špičáky. Říkal si Pes a byl mutant. Nepříliš vysoký s dlouhýma rukama, věčně nahrbený.

„Zdá se,“ prohodil obrovitý černoch s holou hlavou. Nevzrušeně si četl jakési, hodně ošmatlané noviny. „Budeme muset jít o hospodu dál.“

„Ale mě se nikam nechce,“ namítl Pes a podrbal křížence rotvajlera a něčeho, ještě většího. Jmenoval se Bertík.

„Znáš pravidla,“ usmála se Marta. „Přijde Berta a ta vyhodí tebe, tvý kámoše a Bertíka…“ jako vždy se zasmála, když se podívala na obrovské zvíře a vzpomněla si na kolegyni.

„Jen si dočtu článek…“ zabručel obrovský Bob a očima kmital po stránce novin. Marta mu nakoukla přes rameno. „Brno porazilo Spartu,“ četla polohlasně. „Často trestaný Zelenka dal svůj první gól… Co to je za nesmysl?“

„Reportáž o fotbale,“ řekl Bob a stočil noviny do ruličky kterou strčil do jedné z vnitřních kapes.

„A jak je to staré?“

„Devadesát let.“

Pes jen zavrtěl hlavou a otočil do sebe zbytek pálenky. „Hele, Berta,“ upozornil Drápek a zvedl se. Do své téměř tří metrové výšky. Měl dlouhé ruce zakončené drápy, když šel, opíral se klouby rukou o zem a nebyl vyšší než dva metry. Zpod kabátu vzadu my vyčuhoval ocas podobný klokanímu.

„Tak čest chlapi,“ rozloučila se Marta a místní štamgasti se zvedli. Pokynuli na odchodu Lebkounům a vyšli ven.

Pršelo.

Rozbitá silnice, oprýskané domy. Všudypřítomný smog, který nerozptýlil ani déšť. Zaburácení motoru, jeden z Lebkounů projel okolo na motorce, drsný, arogantní pohled, kožená bunda, samopal v hostru u sedla. Lebkouni byli jakási zdejší domobrana, která udržovala jakési zdání pořádku. Nebo se o to aspoň snažila. Bob pozvedl ruku na pozdrav a motorkář pokynul hlavou.

 Zdálky zaznělo cinkání pancéřovaného vlaku, který jezdil mezi několika městy se zbožím.

Stáli před Dupárnou. Mohutný, černý Bob který měl velké znalosti světa před Tím, mutant Pes kterému se příroda za mutace odvděčila psyonickými schopnostmi a Drápek, geneticky upravené stvoření ze Zóny. „Dítě“ geniálního, lehce šíleného vědce kterého tady ve Vnějším městě všichni uznávali.

Kolem Psa se seběhla smečka psů a on vytáhl z kapsy několik kusů utopenců z hospody, které jim začal dávat. Psy radostně vrtěli ocasy, kníkali, poštěkávali a slintali.

„Hele,“ šťouchl Drápek do Boba a ten se podíval naznačeným směrem. Po ulici jelo pestře pomalované auto a z megafonu na střeše zněla melodie, která byla náhle přerušená hlasem. „Slyšte slyšte! Do vašeho města přijel cirkus! Navštivte nás po setmění ve Slanině! Uvidíte co jste ještě nikdy neviděli! Uslyšíte neslýchané…“ hlas zaniknul jak auto zajelo za roh.

„Půjdeme?“

„Půjdeme?“ zeptal se i Pes který se k nim zase přidal. Kolem něj se motali dva podvraťáci, Bertík a cosi vzdáleně podobného pudlovi. Kdyby měl běžný pudl téměř osmdesát čísel v kohoutku.

„Ale, Klubíčko, ty půjdeš s náma?“ zeptal se téměř něžně Pes.

„Můžu s ním jít na procházku?“ zeptal se Drápek a mlsně se olízl.

„Ty? Nikdy!“ ušklíbl se Pes který dobře znal kamarádův apetit.

„Pojďte“ pobídl je Bob. Do Slaniny je to celkem štreka.“

Tři tak rozdílní „lidé“ vyrazili ze svého území za kulturou.

 

Cirkus jim vzal dech. V deštivém počasí a pomalu postupujícím šeru se před třemi osobami z Šimic se vynořila hradba z dlouhých, pestře pomalovaných aut, před kterými se houfovali davy lidí. Ale i mutantů, ghůlů a dalších stvořeních žijících v tomto městě.

„Hele, Trojočko,“ prohodil Bob. „A támhle je Spálenec.“

Drápek se narovnal do plné výšky. „Jak říkáš,“ přitakal. „A támhle vidím bratry Řezníky.“

„Nezdá se vám že je tady dost Lebkounů?“ prohodil Pes. Klubíčko se už někam zatoulal, ale Bertík se mu věrně držel u nohy.

„Aby ne, toto je jejich území,“ zašklebil se Bob a pod kabátem si upravil dvouhlavňovou brokovnici. „Budou tady na ty typany dávat pozor.“

Zatím se došourali pomalu a v poklidu k pokladně, kde seděli tři mohutní chlapi a jedna moc pěkná dívenka v růžovém tričku. Dívka si je změřila pohledem. „Jdete spolu?“

„Jo.“

„Máte vstup zdarma“ usmála se na ně nádherně.

„Kdyby byla černá tak se mě líbí,“ zabručel Bob poté, co prošli na plac.

„Vole…“ ucedil Pes.

„Tady kdysi bylo letiště.“

„Co to je letiště černej?“

Odpověděl Drápek. „Místo odkud startovala letadla. Letadla jsou stroje pro pohyb ve vzduchu,“ dodal hned, jak viděl že se jeho negramotný přítel chce zeptat co to byla letadla.

„Ve vzduchu? To je pitomost…“

„Hele, začíná to.“ řekl Bob a opravdu.

„Pánové a dámy, vážené publikum!“ začal se rozkřikovat obtloustlý chlapík v cylindru a s hůlkou v ruce. Stál na vyvýšeném pódiu a v počínajícím šeru na něj byli zaměřeny mohutné reflektory.

„Zde uvidíte stvoření, která nikdo jiný než naší návštěvníci neviděli! Zde je první ukázka, čtyřruký muž se Zóny!“

Šest chlapů, pořízků, vyvlekli na pódium obrovské stvoření. Jediné oko, paže silné jak obyčejný muž stehna. Neforemná hlava a křivé nohy. Všechny paže měl spoutány silnými řetězy. Čtyřruký se pokusil vyrvat věznitelům, ale jeden z chlapů, vysoký silák v černé kožené bundě jej udeřil elektrickým obuškem. Obr se zapotácel a s řevem padl na kolena.

„Tuto stvůru jsme chytili v horách za Ovou, tam kde bývaly kdysi doly, místa, kde země slabě září!“ Obecenstvo zabouřilo a zabouřilo ještě víc, když se na pódiu objevila klec s čtyřnohou potvorou které ze hřbetu a tlamy kapal nazelenalý sliz.

Stvoření následovalo stvoření. Zmutovaní lidé, zvířata. Orel se zuby, srostlé děti i had, kterému z těla vyrůstaly přísavky.

„Některý už sem viděl,“ zašeptal Pes a pohladil nervózního Bertíka. „Přicházejí ze Zóny a zabíjí.“

„Ano,“ přitakal Drápek. Taky některé druhy znal. Pár jich osobně zabil. Bob jen kývl a fascinovaně hleděl na pódium. Zalitoval, že si neudělal rituál SAVE než sem šel. Začínal mít divný pocit.

A pak byl konec a lidi se začaly rozcházet.

„Pane,“ řekl ten mohutný chlap v kožené bundě s nášivkou blesku na rameni. Oslovil Drápka, ale jeho pozornost se vztahovala na všechny tři. „Máme tady pro jisté hosty pohoštění a vy jste zváni. Dost jsme o vás slyšeli.“ Chlap mluvil s jakýmsi přízvukem, který nikdo z nich nepoznával.

„Bezvadný. A máte chlast?“ zeptal se Pes, ale to už se Drápek hnal ke stolu na kterém se objevily kusy masa.

„Samozřejmě.“

„A vy jste kdo?“ zeptal se chlapa Bob, když jeho druhové zamířili za jídlem. Byla už tma, mrholilo a tábor osvětlovali jen reflektory a zvolna se rodící ohně.

„Heinrich pane. Najíte se také?“

„Později“ řekl Bob a díval se, že mimo jich tří tady zůstal taky Trojočko, Spálenej a pár dalších…. Všechno mutanti a ghůlové.

Několik chlapů se zbraněmi patrolovalo okolo… a Bob věděl, že ten špatný pocit bude oprávněný…

„To je paráda!“ mumlal Drápek s plnou tlamou. Pes přikývl, zaměstnaný žvýkáním sousta pečeného masa. Další kus nabídl Bertíkovi, ale obří rotvajler zavrčel a couvl.

„Ty si nedáš…“

A KURVA! Zaznělo šamanovy hlavou, když pochopil co znamená Bertíkovo odmítnutí.

A v tu chvíli se složil Spálenej.

„PAST!“ zařval Pes ve chvíli kdy vyplivl maso. Jeho ruka zajela pod plášť pro pistoli, ale zamotala se mu hlava.

„Pse!“ Drápkův výkřik zazněl nějak z dálky. Tři strážní na ně namířili zbraně. Jako v mlze viděl Pes Boba a jak na něj další strážný míří samopalem. Bob byl daleko a měl by šanci…

„Zabij,“ vyslal Bertíkovy myšlenku a promítl mu do hlavy pach chlapa který mířil na černocha.

A pak přišla tma.

Drápek rozpáral chlapa který mu byl nejblíž a do chladného vzduchu vystříkla horká krev. Zápach rozervaných střev. Mohutný skok, kolem netvora zahvízdaly kulky, ale strašlivý skok měl cíl, chlap se sice trefil, ale velká váha Drápka jej srazila na zem a drápy na nohách muže rozpáraly.

Štěkot zbraní, křik strážných.

Bob se podíval doslova smrti do očí, když se vzduchem mihlo tělo rotvajlera a jeho strašné zuby se zaryly strážci cirkusu do krku. Bob konečně vydoloval brokovnici zpod pláště. Zpoza kamionu se vyřítil chlap a dostal plnou nálož broků do ksichtu. Hlava mu ve vteřině zmizela z ramen a kouřící krev nahodila pestrý bok. Bob vypálil druhou ránu a skočil po automatické brokovnici kterou chlap měl. Sebral ji v kotoulu a řítil se k autu kam viděl zalézt šéfa.

Výstřel do dveří, chlap za nimi odlétl v záplavě krve.

„Kurva!!!“ zavyl černoch a proběhl rozstřílenými dveřmi. Klopýtl o mrtvého. Padnul na zem, nad hlavou mu zasyčela dávka, bez míření ustřelil nohu chlapa který po něm střílel.

Řev a pach krve. Bob se vymrštil a narval hlaveň kvéru chlapovi s cylindrem pod bradu. Ten sebou cuknul, když jej zahřátá hlaveň spálila.

„Ty zkurvenče zapičenej!“ ječel černoch až mu od huby létali sliny. „Zabiju tě čuráku vyjebanej!“

„Shaize!“ Heinrich uskočil téměř pěti metrovým skokem z dosahu Drápka a současně vytáhnul pistoli. Chlap na kamionu se trefil do obří postavy . Ze srsti Drápka vyrazila krev, kabát už dávno rozerval. Vyskočil na kamion a koupil další ránu z pistole do hrudi. Zapotácel se, ale jeho paže se mihla strašnou rychlostí a otevřela muži žebra. Jeho zvláštní mozek vyslal impuls a jeho tělo se začalo regenerovat. Jako vždy pocítil nával únavy.

Zatím dole, Klubíčko odtáhl Psa pod jedno z aut a olizoval mu obličej. Do zmátořeného podvědomí šamana se dostávalo psí vytí a to jej probíralo. Otevřel oči a první co viděl bylo tělo Bertíka. Dotkl se ho myslí a zistil že stále žije.

Zmocnil se ho strašný vztek a vydoloval zpoza opasku bouchačku.

Nohy chlapa co šel okolo auta.

Prásk, prásk, zaštěkala pistole. Kulky prostřelili chlapovy kotník, jak padal tak žebra a hlavu. Pes se vyvalil a po „cestě“ sebral starý samopal AK 47. Zaklekl a hledal cíl. Reflektory začali zhášet a střelba na chvilku utichla.

„Vy zmrdi zajebaný!“ řval Bob. „Mám vašeho zkurvenýho šéfa! Ustřelím mu palici kurva!“

„Shaize“ zazněl opět Heinrichův hlas. „Přestaňte střílet chlapy!“

Ticho po střelbě bylo .. divné.

„Bob stál nad klečícím šéfíkem a mířil mu brokárnou na hlavu. „Pustíte nás všechny, jinak bude mít z hlavy sračky rozsetý do široka!“

Heinrich váhal.

„Hele vole, ty seš taky na mušce“ zachraptěl Pes.

„Dobře, vy tři, běžte třeba do prdele.“

„Abys tam neskončil ty“ ozval se zesláblí hlas krví zbroceného Drápka.

„Kámo, vemeš mě Bertíka?“ zeptal se Pes.

„Jasně.“ Drápek seskočil do promoklé hlíny a vrhnul se k Bertikovy.

Ustupovali pomalu, Pes se samopalem a Bob stále držel na mušce tlouštíka.

„Mě neutečete“ zaskřehotal cirkusácký náčelník.

„My taky neutíkáme“ zavrčel Pes. „Esi Bertík umře, ste šici mrtví!“

„Nedržkuj zelenáči“ ozval se kdosi z chlápků.

„Klid Pse“ štěkl Bob když viděl jak se mutant nahrbil k útoku.  Ustoupili do tmy, poté černoch srazil principála na zem pažbou brokovnice a všichni tři se rozběhli pomalým poklusem do ulic Slaniny.

„Todlenc musime říct Lebkounům“ zavrčel Pes. „To těm zmrdům nesmí projít.“

Za nimi zazněla další střelba.

„Myslím že ti to už ví“ řekl klidně Bob a zastavil se. „Měl by ses postarat o Bertíka.“

„Už na tom dělám“ odvětil Pes a sklonil se nad obrovským zvířetem. Rotvajlera trefili dvě kulky, jedna jej jen lízla po hlavě a druhá proletěla zadní tlapou.

Vrčení motorů. Tmu prořízla světla dvou džípů.

Bob vytáhl brokovnici. „Klid vole. Taky Lukyn“ ohlásil se Lebkoun

„Jej, zdar Lukyne“ zašklebil se Bob.

„Co se tam kurva děje?“

„Ty zmrdi z cirkusu, zajali nějaký naše kámoše a my se s tama sotva dostali.“

„Hej, šéfe, že by ty zmrdi porušili dohodu?“ ozval se druhý plešatec v starých maskáčích a zelenočerně pomalovaným ksichtě.

„Už to tak vypadá. A ten bordel?“

„Viděli sme nějaký kluky vod vás“ řekl Pes který obvazoval Bertíkovy rány.

„Tak to jedeme taky!“ Z džípů se ozval radostný řev a Lebkouni zamávali zbraněmi. Burácení motorů a střelci vyrazili s bojovým pokřikem na bývalé letiště.

„Tak mizíme ne?“ nadhodil Drápek. „Sice se regeneruji dost dobře, ale stejně…“

„Tak padáme“ řekl Bob.

Bertík se vrávoravě postavil a se zakňučením udělal pár kroků.

„Nelíbí se mu to“ řekl Pes, ale chápe to.“

„Tak jdem“ ukončil to Drápek

Tři drsňáci z Šimic vyrazili tmou do svých ulic.

Přežili další den.

Stránky