Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 7 hodin 22 min

Pro pět ran do čepice šel bych světa kraj

21. Září 2021 - 11:13

Řeč je o knížce Pět ran do čepice hradeckého učitele Patricka Ungermanna. I přes německy znějící jméno se jedná o velkého patriota a milovníka všeho slovanského. Nepříliš rozsáhlá knížka obsahuje celkem třicet sedm autorských příběhů, které se trochu tváří jako pohádky. Ale jsou jiné. Sice v nich vystupují urození princové či prostí venkované, plnící pohádkový úkol, personifikovaná zvířata či nadpřirozené bytosti, jak býváme z pohádek zvyklí, ale většina příběhů se klasickým pohádkám moc nepodobá. V čem je problém, ptáte se? Inu, jsou to takové NEpohádky. Nemají klasickou pohádkovou strukturu (dějovou linku), někdy je to spíše iniciační putování s mírně absurdní zápletkou a stereotypním vyústěním (mládenec/princ si najde nevěstu, někdo je zachráněn/přijde k bohatství či rozumu, nějaký svět je uchráněn před zkázou/změny ve světě vedou k lepšímu). Hrdiny jsou obvykle mladí muži nebo chlapci, dívky spíš výjimečně (snad je to dáno záměrem autora, který psal tyto příběhy pro svého syna).

Svět tu má řád a tento řád je dobrý, protože ho určil Bůh (nebo báťuška car). Není tu vyloženě zlo ani jeho stoupenci jako černokněžníci, netvoři a strašidla (i baba Jaga tu má rozporuplnou roli a občas se propůjčí k vykonání spravedlnosti), ale negativní lidské vlastnosti jako lenost, lstivost, ziskuchtivost a chamtivost a ty jsou vždy po zásluze potrestány. Často se vrací téma pomoci druhému a také oběti pro druhé, vysoko je hodnocena pracovitost a pravdomluvnost. Jen občas autor překročí vytýčené hranice, to když do příběhu zamíchá i trochu erotiky a pro lásku – tu opravdovou – odpouští i bigamii.

Některé pohádky jsou zřetelně proruské (prostředím, vlastními jmény), jindy se jedná spíš o zvláštní bajky a občas i kosmogonické mýty. Pro zařazení do fantasy tu magie hraje příliš nevýznamnou úlohu. Nejvíce se podobají tradičnímu ruskému vyprávění – skazu (skazanije). Býval to žánr ústní lidové tradice a zahrnoval nejrůznější pověsti, legendy, poučné příběhy (neboli exempla). Vypravěč se v nich snažil jednak napodobit řeč obyčejných lidí, sedláků či služebných, jednak se do podání příběhů osobně vkládal a osobitě je interpretoval. Tu sklouzl k dialektu, tu až k archaickým či neobvyklých forem řeči – aby zase napodobil styl starých učených knih. Moderní autoři skazu pak zkoušeli stylizovat do jazyka městského obyvatelstva či do nějaké profesní mluvy. A přesně takové prvky nese i Ungermannovo vyprávění a bezděky odhaluje poklonu, kterou tak autor skládá starému slovanskému folkloru.

Co do námětů je však Ungermann originální a adaptuje si je po svém. Známé motivy i ty méně známé se nachází zvláštním mixu. Pohádkové bytosti se tu setkávají s postavami z náboženských či moderních světů, takže se na jednom místě vyskytují princezny, andělé, konšelé, lékaři, čerti, ministři, kikimora, pašerák i vodník. Autor nás zavede do vymyšlených míst, ale i do konkrétních lokalit jako jsou Piletice, Adršpach, Šumava či amazonský prales. Nejčastěji je to ale venkovské prostředí, odkud se hrdinové příběhů rekrutují, kam se i vrací a kde nacházejí tu pravou odměnu – bohatý život ve spojení s přírodou a s respektem k pravidlům, k vlastnímu osudu a všeobecnému blahu. Možná je v tom kousek nostalgie za starými časy, za pořádky, které už minuly. My teď žijeme v době boření starých tradic, ať už jde o roli žen či mužů, o poslušnost vůči autoritám (výše postaveným, rodičům, učitelům…), nebo o poctivost, se kterou nejdál dojdeš (a dosáhneš štěstí). Svět si děláme stále složitější a pohádky, které měly dříve dětské mysli napovědět, jak se v něm vyznat, jsou přežitkem.

Chtělo by se zvolat „Pro Kristovy rány!“, ale místo toho eufemisticky říkáme „Pět ran do čepice“. Tak to totiž občas děláme, že když nechceme brát boží jméno nadarmo, tak různě původní klení upravujeme a přidáváme i žertovné prvky. V tomto případě je to ona „čepice“, protože upřímně, jak si ty rány do pokrývky hlavy vlastně vyložit? Na nonsensový obsah dříve tolik oblíbeného rčení, jehož význam je už téměř zapomenut, upozorňuje např. přebal stejnojmenného CD-romu hudební skupiny Už Jsme Doma, která je známá mj. i svým osobitým smyslem pro humor. Vidíme zde partu pěti veselých kumpánů, kteří se pořádnými kladivy snaží zasáhnout obří žlutou kšiltovku nad hlavami řemeslníků v montérkách. Ungermann se taktéž pokouší o svou interpretaci hned v úvodní povídce, ale zůstane jen u obyčejného zvolání, kdy králi konečně něco dojde o jeho synovi. To bývá nejčastější kontext, v jakém ono „pět ran do čepice“ zaznívalo. Jako by tím autor předjímal, oč se bude pokoušet v celé knize – vytahovat zpět do aktivního slovníku výrazy, které jsme už možná zapomněli, a vytvářet slovní spojení, jež nás zaskočí svou neobvyklou poetičností. Ungermann zachází s českým jazykem obratně, nicméně právě tahle snaha, upomínající národní buditele z 19. století, může být také velkým kamenem úrazu, když vezmu v úvahu, komu je knížka pohádek primárně určena. Cílovými příjemci mají být jednoznačně nejmladší ročníky, odrostlé na SMSkách, grafikonech a lajcích. Ještě pomýšlím na jejich rodiče, kteří budou Ungermannovy pohádky předčítat svým potomkům a čelit nechápavým obličejům a otázkám typu „A mami, co je to sypanina?“ „Tati, jak vypadá meruzalka?“

To však není jediná překážka, narážející na vytrácející se čtenářskou gramotnost. Autor také hojně užívá přímou řeč, ovšem pro její zápis volí velmi úspornou variantu – paradoxně k rozšafnému a dobře čitelnému fontu – takže promluvy různých postav následují často za sebou, nejsou vysázeny na samostatném řádku, a tak může méně zdatný čtenář ztrácet přehled, kdo zrovna mluví. Sbírka je rozdělena do 4 „truhliček“, jakýchsi oddílů, jejichž koncepce mi nebyla zcela zřetelná a nepomohla jsem si ani počítáním stránek (nejrozsáhlejší první truhlička zabírá více než 60% knihy), ale možná to chce jen víc času a člověk by na ten klíč přišel.

Co však dělá tuto knihu naprosto úžasnou, jsou ilustrace autorova přítele, hradeckého výtvarníka Jaroslava Svobody. Každá z pohádek má svůj barevný obrázek, naprosto krásný a pasující na nějaký výjev z příběhu. Něco takového se už opravdu nevidí! Obálka má nádhernou smaradgově zelenou barvu, listy šustí kvalitním bílým papírem a hřbet drží pevná vazba. Vzorně upravená kniha netrpí nešvary jiných samonákladů. Patrick Ungermann také není žádný začátečník, jako pohádkář se uvedl už v roce 2013 Petískovými pohádkami, jako básník už v roce 1996 sbírkou Nehledejte pláč a pak ještě v roce 2001 sbírkou Jemnocit a jako znalec české historie dějepisnou příručkou Naše vlast, naše dědictví. Byl také zakladatelem a šéfredaktorem Českých listů (2000-2011?) a dvě z jeho studentských prací vyšly ve vysokoškolských sbornících Prolínání kultur, konec kulturní identity? a Muž a žena v dnešním světě. Své široké znalosti i morální postoje pak neváhá uplatňovat také ve vlastní tvorbě, ovšem na pohádky až příliš úporně, možná by prostě o trochu méně poučování a moralizování neuškodilo.

Komu tedy knihu Pět ran do čepice doporučit? Určitě všem, kdo ještě trochu ctí tradici, a chtějí, aby mohly do nich nahlédnout i jejich děti. Lidem, kterým nevadí, že se nejedná o žádné klasické pohádky, ale o příběhy s určitým žánrovým přesahem, kteří uvítají i jiné vyjadřovací formy, nevylekají je literární experimenty a poradí si i s poněkud archaickým jazykem. V tom případě pro ně bude Pět ran do čepice tím pravým čtenářským zážitkem.

Procentuální hodnocení: 60%

Patrick Ungermann: Pět ran do čepice

Vydal: Powerpoint, 2021

Obálka: Jaroslav Svoboda

Počet stran: 218

Cena: 375 Kč

Čtenářská povídka: Petr Kubát – Prázdnota

18. Září 2021 - 16:11

Prázdnota

„A kde je?“ zeptala se Rebecca poté, co uložila kytaru do futrálu.

„Nevím. Měla tu být,“ odpověděl Taku, prohlížející si Rebeccu smutným pohledem. Unaveně si povzdechla. Kdy se její život přeměnil v neustále hledání Pat? Připadalo jí, že nedělá nic jiného, než že tráví prázdné dny čekáním na Takeshitu a ještě prázdnější noci pátráním po ní.

Podívala se na Taka, patnáctiletého prostituta s barevnými vlasy načesanými nahoru s koženým obojkem kolem krku a károvanými kalhotami, nezdravě vyhublého a s kruhy pod očima. „Máš dneska kde spát? Víš, že můj gauč je ti k dispozici.“

Mladík se šibalsky usmál: „Díky, Becco, ale to že jsme ve stejný kapele neznamená, že mi musíš dělat mámu.“

„Jasně…připomeň mi, kde že si to strávil poslední měsíc?“

„Hele, za to já nemůžu! Prostě jsem měl málo kšeftů.“

„Myslíš málo paniček, který si tě vydržují?“

Taku si pohrdavě odfrkl a přehodil baskytaru přes drobné kostnaté rameno.

„Jdeme teda za tou Pat nebo ne?“ zeptal se uraženě.

„No jo furt, vždyť už valím.“

„První zastávka: Hell.“

 

„Hele, ještě ti nebylo osmnáct!“ vyhrkla Rebecca, když si Taku objednal na baru saké. Odpovědí jí byl pobavený smích.

„Jasně, jako by to někdy vadilo.“ Baskytarista zakroutil hlavou a kopl do sebe panáka, načež si objednal dalšího. Plešatá barmanka to celé sledovala se zjevným pobavením.

„Čau, Denise. Je tady Pat?“

„Bohužel. Dneska jsem ji ještě neviděla.“

„A Charlie?“

„Taky ne.“ Rebecca si unaveně objednala pivo. „Zkus Haven.“ Denise před ní položila orosenou sklenici a odběhla věnovat se dalším zákazníkům.

„Proč to takhle vždycky skončí?“ obrátila se Becca k mladíkovi a sundala si koženou bundu.

„Protože má strach ze závazku. A je to děsnej magor.“ Smutně se zasmála.

„Nejsi nějak moc chytrý na svůj věk?“

Taku pokrčil rameny.

Doufala, že jí uvidí v publiku, protože to několikrát slíbila. Pokaždé říkala, jak moc se na její koncert těší a pokaždé nedorazila. Následovala probděná noc stopování a vymetání jednoho večírku za druhým, aby ji nakonec našla na mol u někoho v bytě či připojenou do kyberprostoru, dehydratovanou, sjetou a na pokraji bezvědomí nebo spánku. I když u Pat to bylo téměř to samé. Vždyť je to jenom maso. V hlavě jí zněl drzý, lehce chraplavý hlas.

„Čemu se usmíváš?“

Překvapeně zamrkala a zatřásla hlavou, aby se vrátila do reality.

„Ale ničemu…čas navštívit Haven.“

„Okay.“

Když procházeli špinavou, odpadky zaházenou ulicí a uhýbali úklidovému stroji, jehož nepříjemný klakson trhal uši, modlila se Rebecca za konec téhle prázdné, ploché noci. Taku kouřil jednu ze svých odporných borůvkových cigaret a vydechoval obláčky smradlavého modrého kouře, chtělo se jí z toho pachu zvracet.

V noční záři neonů a ve svém vytahaném děravém triku působil jako smrtka. Smrtka s černě nalíčenýma očima a piercingy v ústech a v uších.

Jakmile vešli do Haven, udeřilo na ně tvrdé depresivní techno, které v člověku zanechávalo tu správnou sebevražednou náladu.

„Myslím, že jsme tu správně,“ zamumlala Becca.

Už z dálky zahlédla skupinku hackerů, vychrtlých sjetých pankáčů, kteří si mysleli že sežrali všechnu moudrost světa, protože se dokázali pohybovat v kyberprostoru. Je pravda, že někteří z nich v tom vynikali a popravdě v dnešním světě to byla velká výhoda. Na druhou stranu spoustu z nich tvořili hloupá pologramotná děcka, která se vzhlížela v podobných ztroskotancích jako byla Pat. Drogy, sex a rock´n´roll bylo to jediné co znali a člověk je za to vlastně nemohl vinit vzhledem k prostředí ve kterém vyrůstali. Na druhou stranu k čertu s tím. K čemu je takový život, když ve třiceti zařvu na infarkt nebo mi někdo usmaží mozek na Síti. Sama se raději věnovala jen hudbě a blbnutí v kyberprostoru nechávala jiným. Nemohla však popřít, že takový život měl své nezpochybnitelné kouzlo. Ostatně jinak by tu teď nebyla a nepokoušela se najít jednu ze nejtalentovanějších síťařek (s velkými sklony k sebepoškozování).

„Přes ty zasraný lasery vidím hovno, Becco.“

„Zkusíme bar.“ Protlačili se skrz dav a kývli na barmana. „Pat Takeshita,“ křikla Rebecca, aby přehlušila dunivou hudbu.

„Sorry, neviděl jsem ji.“

Do hajzlu s tím, pomyslela si. Už mám právo na to být naštvaná. Rozhlédla se po parketu plném ztroskotanců, myslících si že jsou někdo. Její pohled spočinul na mladé dívce, kterou odnášeli dva chlápci se zvrhlými pohledy, jeden z nich už se jí pokoušel rozepnout poklopec. Dívka byla totálně na šrot.

Rozhlížela se ze strany na stranu, po Pat však ani památky, jen další a další páry smutných očí, dočasně rozjařenými drogami. V záplavě rozšířených zorniček, přičemž žádné z nich nepatřily Takeshitě, nalezla pouze rozčarování a úzkost.

„Mizíme odtud,“ obrátila se k mladíkovi.

„Souhlasím. Mám z toho koule až v žaludku.“ Rebecca se lehce zasmála.

 

„Já ti nevím, Taku.“

„Prosím tě, jako kdyby někdy vynechala jednu z jeho kaleb,“ opáčil baskytarista sebejistě.

Mířili do jedné z vyšších bytovek, ve kterých už byl nájem mimo jejich možnosti. Pat však znala všemožná individua, včetně kápů Yakuzy.

Přešli párou přikrytou ulici a vběhli do cílové budovy. Otevřeli se před nimi prosklené dveře, načež po černé lesklé podlaze zamířili k výtahům.

„Pamatuješ si jaký je to patro?“ obrátil se k Rebecce Taku. Ta se jen pobaveně ušklíbla.

„To nejde zapomenout.“

Zmáčkla skoro nejvyšší číslo, takže trvalo celkem dlouho, než dorazili do cíle. Nepříjemné cinknutí oznamovalo příjezd. Dveře se otevřeli a jim se naskytl pohled na prostorný byt zařízený v moderním neo stylu.

Ještě, než stačili udělat krok, zastoupil jim cestu svalovec s blonďatými vlasy ulízanými dozadu, v černém obleku a s očními implantáty, kterými je ihned oskenoval.

„Co tady chcete?“ utrhl se na ně. Oči mu přestaly červeně svítit, takže sken skončil.

„Hledáme Pat Takeshitu.“ Rebecca neměla náladu se s nikým handrkovat.

„Becco?“ Odněkud zpoza nepříjemného dveřníka se ozval známý hlas. „Co děláš, pusť je. Copak neznáš tuhle nechvalně proslulou rockergirl?“

„Promiňte šéfe, myslel jsem…“

„Tak nemysli.“

„Díky, Yamato.“

Dveřník uhnul a je přivítal kápo Yakuzy v perfektně padnoucím tmavě šedém lesklém obleku s černou košilí.

„Hádám, že hledáte Pat.“ Mluvil přes rameno, zatímco je vedl skrz byt k velkému mahagonovému baru.

„Správně,“ povzdechl si Taku. Yamato se otočil a přiblížil k němu obličej, aby je ostatní neslyšeli.

„Hele, kdybys měl zájem, je tady pár slečen, který by o tvoje služby měly velký zájem. Řekni si cenu, jakou chceš, peníze nejsou problém.“ Mezitím co mladíkovi předhazoval místní paničky nenápadně natočil hlavu k hloučku žen ve středním věku, stojících v přítmí kolem kulatého stolku a popíjejících šampaňské. Na stole se rýsovaly řádky nějakého stimulantu, z nichž jedna před chvíli zmizela v nose jedné z dam.

„To snad nemyslíš vážně?“ roztáhla Rebecca ruce. Yamato nasadil otrávený výraz.

„Co je? Když už jste tady proč bych se nezeptal. Ostatně tobě do toho nic není.“

Rebecca odevzdaně zakroutila hlavou.

Taku si rozpačitě odkašlal a pohledem tikal mezi parťačkou a Yamatem. „Hele, teď fakt nemůžu, kámo, ale dej jim moje číslo. Řekni, že můžou volat kdykoli.“

„To je můj kluk,“ ušklíbl se Yamato a spiklenecky na chlapce mrkl. Rebecca už je radši nevnímala a pohledem pátrala po Pat.

Kápo Yakuzy přešel k hloučku, prohodil s nimi pár slov a odešel.

„Mimochodem, Pat tady byla, ale už vypadla. Zkus zavolat tomu Charliemu.“

„Jasně, díky.“ Becca odvrátila pohled. „Jako bych to už nezkoušela, ty chytráku,“ zamumlala pro sebe.

Jedna z paniček, vysoká štíhlá blondýna s rovnými vlasy a zlatými náramky v krátkých červených koktejlkách, se hladovým pohledem podívala na baskytaristu a pomalu k němu přešla. Něco mu zašeptala do ucha a šlachovitou rukou jemně stiskla rozkrok. Taku se ušklíbl a neznatelně přikývl.

„Ach jo, dej mi radši něčeho napít,“ mávla rukou Rebecca, načež sáhla po láhvi Jaguára a mocně si přihnula.

Jak tak stála před velkou prosklenou stěnou a pozorovala město, hlavou se jí honily myšlenky na všechno možné a nedokázala vypnout.

„Na co myslíš?“ Taku se vedle ní objevil s vlastní láhví v ruce.

„Už si skončil se sháněním “kšeftů”?“ Neodpověděl, jen si několikrát lokl.

Mlčky zírali na směs modrých zelených, růžových světel, mísících se ve změti reklam, panelů, holografů a veřejného osvětlení. To vše prostoupené občasnými oblaky páry, proudy vznášedel a neustálým hlukovým smogem.

Rebecca ustala pohledem na pomalu proplouvající vzducholodi s reklamou na spodní prádlo. Během posledních let se do módy vrátily vychrtlé modelky s heroinovými tvářemi, což vedlo mladé dívky po celé zemi k honbě za stejným vzhledem pomocí stimulantů nebo rovnou nového heroinu. Společnost to však klasicky měla u prdele, naopak se tento vzhled všude mohutně podporoval. Pokud jste byli tlustí, byli jste odpad. Prostě a jednoduše. Reklamu na obřím displeji ještě doplňovalo hlášení o tom, jak s touhle novou kolekcí hodíte odporný tuk za hlavu a budete opět krásní, opět štíhlí.

Jak mohli lidé, tak hluboko klesnout? Jak mohli být tak hloupí, odporní a zlí?

Zavřela oči a počkala, než vzducholoď zmizí z dohledu. Ucítila jak jí Taku položil hlavu na rameno. Když je otevřela, vzducholoď byla pryč.

„Co tady děláme, Taku?“

Zahlédla chlápka, jemuž modře problikávalo oko, jak vychází z vedlejšího pokoje a v závěsu jde několik mladých žen a svalovců. Tihle chlápci prodávali porno těm ubožákům tam dole a ukazovali jim způsob života, o kterém mají snít. Dělej tohle a támhleto a žij jako my. Všechno to byl jeden velký klam, nikdo nežil tak jako na těch nahrávkách. Nejdůležitější však bylo je krmit pravidelnými přísuny tohohle “snu” a udržovat tok peněz. Nemusí téct, stačí když kape? V tomhle případě to byla hotová povodeň. Yakuza byla svými videi dobře známá po celém Japonsku. Točili porno všeho druhu, vlastně nazývali pornem i obyčejné věci. Food porno, chromové porno s nejnovějšími implantáty, sexuální porno, vizuální porno, virtuální porno. Zkrátka šílenost.

„Do hajzlu,“ vyrušil ji Taku.

„Co je?“

„Neotáčej se.“ Samozřejmě, že teď se otočit musela. Proč nebyl zticha. U baru stála potetovaná dívka s červeným kohoutem na hlavě v bílém tílku, kožených kalhotách a punkových botách s příliš tlustou podrážkou. „Myslíš že spolu…?“

Rebecca naprázdno polkla. „Určitě ne. To by mi neudělala.“ Obě se střetly pohledem, načež dívka ležérně pohodila hlavou a dělala jako by ji neviděla. Rebecca s úlevou vydechla.

„Nechodila náhodou předtím s nějakým týpkem? Víš ještě než s Pat…“

„Prý si ráda nechává otevřené dveře všem možnostem.“

Becca se zadívala zpět na město, jehož barvy se nyní zvláštním způsobem mísily do složitých obrazců a spletenců, u kterých ze začátku nedokázala určit co vlastně znamenají. Halucinogeny v Jaguáru zřejmě začínaly působit.

„Nesnáším Čínu.“

„A kdo ne,“ opáčil Taku s hlavou stále položenou na jejím rameni. „Počkej, cože?“ Rebecca mu zamávala láhví před nosem. V očích mu zablesklo pochopení. „Zase vidíš draky?“

„Bohužel.“

Nechápala proč, ale pokaždé když se napila Jaguára, zmítal se jí před očima obrovský čínský drak, složený z okolního prostředí. Nyní měl podobu zelenomodrých, růžových mrakodrapů a problikával holografickými reklamami. Místo očí měl dva Kandži znaky a mohutné fousy tvořil vláček ze vznášedel. Celý ho obklopovala pára.

„Čas znova zavolat Charliemu.“

Mezi přítomnými zahlédla ještě několik hackerů, kteří mohli být zhruba na stejné úrovni jako Pat, tihle však patřili přímo k Yakuze. Jeden z nich seděl v rohu místnosti, neustále připojený k Síti, další dva řešili nějaké složitosti kyberprostoru a posledního naposledy viděla odcházet s černovlasou ženou do vedlejšího pokoje.

„Haló? Rebecco?“ ozval se unavený hlas.

„Nazdar, Charlie. Co děláš?“

„Hele, zrovna jsem dorazil domů, co ty?“

„Jsme u Yamata, máme po koncíku. Není s tebou náhodou Pat?“ zeptala se nedočkavě.

„Není, ale měla by dovalit každou chvíli, proto jsem přišel domů. Byli jsme tak domluvený, že se sejdeme u mě.“ Rebecca mlčela, kousajíce si spodní ret. „Nech mě hádat,“ povzdechl si Charlie, „slíbila, že přijde na koncík a místo toho se někde zrušila a ty ji teď naháníš po městě jak kočka koťata.“

„Nemám co dodat.“

„Ach jo, já se z ní zblázním. Dovalte, udělám vám kafe.“

„Díky moc, Charlie.“

„Pohoda a pozdravuj ode mě toho tvýho basáka.“

„Basák tě taky zdraví!“ křikl Taku Rebecce do ucha.

Charlie se zařehtal. „Tak jo, zatím se mějte. Čekám vás.“

Vypadli od Yamata a zavolali taxík. Netrvalo dlouho a dorazila malá otlučená kulatá věc s majáčkem na střeše. Vlezli dovnitř, kde to nepříjemně páchlo, usadili se na potrhané špinavé sedačky a nadiktovali adresu. Věc se s pištěním a klepáním dala do pohybu.

Ulice byly přikryté smogem, takže vypadaly jako schované v mlze. Na předním skle Becca viděla usazující se prach a okolní budovy působily jako pod oparem, který mlhavě protrhávala pouliční světla.

Najeli na výmol, takže nepříjemně poskočili a Taku se hlavou praštil o nízký strop. „Do prdele! Krám zasranej.“

Becca si bolestně mnula zadek.

Za necelou hodinu dorazili do zastarale vyhlížející čtvrti hrající všemi barvami, plné úzkých uliček a na sebe poskládaných domů propojených chatrně vyhlížejícími mosty. Autům zde byl vjezd zakázán, takže museli pokračovat po svých.

Míjeli nespočet krámků s jídlem a alkoholem ze kterých se nesli halasné pokřiky s všemožnými vůněmi a pachy, jež doplňovaly občasné obláčky páry, linoucí se ze syčících plotýnek. Ulice tu byli plné smějících se opilců, přičemž Rebeccu překvapil počet starých lidí brázdících asfalt okupovaný všelijakými cetkami. Nad hlavou viděla mraky a mraky svítících papírových luceren a lampionů.

Vešli do jedné z temnějších postranních širších ulic, nad hlavami jim vysely kabely a odněkud pořád kapala voda, vytvářející na nerovné podlaze protkané dráty vedoucími pod plastovými kryty, široké kaluže. Po stranách měli řadu identických kovových dveří bez oken a ulice byla osvětlena jedním nepříjemně přepáleným světlemodrým, nazelenalým neonem.

Zastavili před vroubkovanými dveřmi a zazvonili. Displej na zdi se rozsvítil a objevil se obličej Charlieho.

„Nazdar, pojďte dál.“

Plecháče se s rachotem otevřeli a jim se naskytl pohled na vcelku prostorný byt s malým obdélníkovým oknem. Na holé podlaze stál velký kožený gauč a u zdi zaparkovaná motorka, supersport. Zbytek vybavení tvořila postel zapuštěná do zdi, stůl se zbraněmi a několik posilovacích strojů a činek, ze stropu vysel boxovací pytel. Zdi byly polepeny starými plakáty s nahými ženskými či kultovními bijáky, doplněné o pár motorek a závodních aut.

„Posilovals?“ zeptala se Rebecca, když viděla Charlieho pouze v šedivém propoceném nátělníku bez jeho typické letecké bundy.

„Snažil jsem se. Před spaním se musím nějak vybít, jinak neusnu.“ Zatímco s nimi mluvil naléval si panáka bourbonu. „Člověk se pak líp potí,“ dodal na vysvětlenou, když si všiml jejich tázavého pohledu. Rebecca a Taku si sedli na hnědý gauč a Charlie jim z prastaré opotřebované konvice nalil dva hrnky s logem nejvyšší boxerské soutěže. Byt naplnila vůně levné kávy.

„Díky.“ Baskytarista převzal kouřící nápoj a lehce svraštil nos.

„Takže,“ začal bývalý boxer, jehož mohutné svalnaté tělo se lesklo potem, „jakej byl koncík? Mimochodem, sorry že jsem nedovalil.“

„V pohodě.“ Rebecca do horké kávy urputně foukala. „Vím, že jsi měl kšeft.“

„Byl to nářez,“ usmíval se Taku. „Sedm tisíc řvoucích magorů. Málem jsem tam přišel o panictví.“ Charlie se hluboce rozesmál.

„Tak ten byl dobrej.“

„Řekněme, že se zas chvíli nemusíme strachovat o střechu nad hlavou.“ Poté co Rebecca větu dořekla, opatrně z hrnku usrkla, aby otestovala teplotu.

„A co ty, Taku? Pořád bydlíš tady s Beccou?“

„Pche…prosím tě…Já s ní nebydlím, jen ji mám moc rád na to, abych ji nechal samotnou. Vždyť si to vezmi, věk na ženění a přítelkyně nikde.“ Rebecca po něm střelila podrážděným pohledem, zatímco Charlie se málem polil.

„Je fakt, že Pat asi neocení tvoje schopnosti vaření a pečení.“

„Díky, jen si ze mě utahujte, ono vás to přejde.“

„Okay, okay, už končíme. Sama dobře víš, že Pat je z tebe celá pryč.“

„Jojo, vypadá na to…“

„Hele, stačí když vytáhneš kytaru a máš ji.“

Taku s Charliem si neustále vyměňovali pobavené pohledy.

„Jestli vás to zajímá, vtipálkové, dostala jsem dneska tolik nabídek se žádostí o ruku, že už se v tom ztrácím!“ řekla Rebecca s nosem nahoru.

„Hele, to já taky!“

„Jasně, takže odteď je šlapání bráno jako žádost o ruku?“ Baskytarista si pohrdavě odfrkl.

„Dostala tě, kámo,“ zasmál se Charlie.

Z konverzace je vytrhl otravný bzučák. Charlie přešel ke dveřím a zadíval se na displej, na kterém se značil obraz nějakého Osmana v turbanu. Muž lámanou japonštinou křičel něco o nezaplaceném účtu a hystericky u toho máchal rukama.

„Zasraný drožkáři,“ zamručel Charlie a otevřel plecháče. Mužík stojící před ním byl asi o dvě hlavy menší a jakmile se ocitl před zpocenou horou svalů zplihl, nervózně ukazujíce na své auto. Ve staré německé limuzíně z osmdesátých let minulého století ležela na zadních sedadlech Pat, očividně v jakémsi stavu alkoholového či drogového kómatu.

Charlie něco zaklel a vrazil Osmanovi do ruky bankovky, načež kývl na Rebeccu. Jakmile Becca Pat zahlédla, projela jí zároveň bolest i úleva.

„Přísahám bohu, že až se vzbudí přetáhnu ten její kostnatej zadek řemenem,“ nadával Charlie, zatímco si ji přehazoval přes rameno. „Tohle už je potřetí za sebou.“

Poté co ji uložili na gauč, sebrala Rebecca ze země deku a jemně s ní Pat přikryla, hledíce přitom do zavřených modře namalovaných víček a propadlých bledých tváří. Prsty se dotkla stříbrného visacího zámku, jež měla Takeshita kolem krku, položený na vychrtlé hrudi. Nepravidelně dýchala. Připadalo jí, jako by uplynula věčnost od doby, kdy za ní Pat přišla s vlastním zámkem, který se nyní houpal kolem jejího krku. Byly na něm vyryté iniciály P.T, zatímco na druhém iniciály Rebeccy, tak aby každý hned poznal komu, každá z nich patří. Zároveň ani jedna z nich nemohla zámek odemknout, protože klíče měla ta druhá.

Rebecca si jí celou ještě jednou prohlédla, přišlo jí, že oblečení na ní nějak moc visí.

„Nech ji spát,“ zašeptal Taku a položil jí ruku na rameno.

„Jestli chcete, můžu vám nafouknout matračky ať se nemusíte vláčet až domů.“ Charlie už do sebe za tu dobu obrátil další bourbon, nalévajíce si nového panáka.

„Co ty na to, Taku?“

„Za mě dobrý.“

„Okay, budeme ti vděčný, Charlie.“

„Prosím tě, to nestojí za řeč.“

Charlie ze skříně zabudované ve zdi vytáhl srolovanou matračku, hodil ji na zem vedle gauče a zmáčkl čudlík. Matrace se během několika vteřin nafoukla.

„Takže dobrou noc?“ pozvedl Taku tázavě obočí.

„Dobrou,“ zamručel Charlie a otočil se k nim zády. Baskytarista pokrčil rameny a lehl si vedle Rebeccy. Ta upřeně sledovala spící Pat a mozek jí pracoval na plné obrátky.

Konečně od Takeshity odtrhla oči a zadívala se do stropu. Klasika; život je nejistý, jakmile ti někdo nabídne místo na spaní, ber, dokud můžeš.

Taku ležící vedle do deseti minut usnul, což poznala podle pravidelného oddychování, vycházejícího z jeho malých úst. Zdali spí i Charlie nedokázala odhadnout, žádné chrápání neslyšela a ve výhledu na něj jí bránil gauč s polomrtvou Pat.

Trvalo snad další hodinu, než dokázala uklidnit myšlenky a dýcháním zklidnit rozbušené srdce. Nakonec se jí ale přece jen (hlavně díky vyčerpání) podařilo usnout.

Když se o pár hodin později probudila, Takeshita byla už pryč.

 

Pokémon Red a Blue popáté: Kde jen ten Red může být?

16. Září 2021 - 8:42

Jak může někdo jako je Yellow najít jednoho z největších trenérů Pokémonů, Reda? Vždyť ani nezná ty nejzákladnější věci a své Pokémony trénuje spíše instinktivně než cíleně a promyšleně. Naštěstí mu přichází na pomoc zkušený Blue a osvětlí trenérskému zelenáči mnoho důležitých věcí. Je čas se do zlepšování pořádně opít, protože silní Pokémoni budou při střetu s Elitní čtyřkou opravdu potřeba, a to nemluvíme o Rakeťácích!

Hledání Reda pokračuje, což „v překladu“ znamená, že příběh navazuje na předchozí děj. Ano, pátý díl Pokémon Red a Blue se dá číst i samostatně, ale rozhodně bychom to nedoporučili. V principu je však cesta za nalezením trenéra Reda plná soubojů a setkání se všemožnými Pokémony, se kterými musí Yellowova skvadra rozšířená o Redova Pikachu změřit síly. A právě o měření sil a všemožných druzích Pokémonů tenhle příběh v podstatě je. Nežene se vpřed nijak raketovým tempem, ale to neznamená, že se v ní neuděje mnohé; zkrátka posune příběh zase o notný kus dál, vrátí na scénu padouchy, kteří se zdáli být vyřízení… Jen ten Red je i na konci stále nezvěstný.

Pokud máte Pokémony zaškatulkované jako roztomilé infantilní potvůrky, pak s touhle mangou šlápnete vedle. Samozřejmě kniha respektuje pravidla mangy jako je čtení odzadu a další specifika, ale kromě toho je kresba černobílá, nepříliš detailní a o mnoho temnější než jásavě barevná televizní a videoherní show. Kresba je akční a dynamická, plná čar vyjadřující pohyb a doprovázená množstvím citoslovcí. Obrázek o tom, co se děje, si uděláte snadno. Právě díky téhle dynamice si příběh drží svůj dobrodružný duch.

Pátý díl pokémoní ságy osloví především fanoušky série, ale právě pro ně je vydáván, což dokazuje i bonusový materiál. Na počátku knihy je pár slov o tvůrcích a přehled všech důležitých postav, na konci zase profily členů Elitní čtyřky a jejích bojovníků a stručný přehled všech kapitol v grafické podobě.

Tak jen trochu váhám, zda je opravdu tenhle pokémoní rej vhodný pro děti. Do kolonky dětské bych ho tam úplně neřadil, ale pokročilejší čtenáři – teenageři – si hledání Reda určitě užijí.

Pokémon Red a Blue 5

Scénář: Hidenori Kusaka

Kresba: Mato

Překlad: Matyáš Anton

Vydala: CREW, 2021

Počet stran: 208

Vazba: brožovaná

Cena: 229 Kč

TZ: Epocha přináší novinky a ukázky z nich: Krásky a vetřelci, Rudá, Zákon azylu a zbrusu nové audiknihyy

14. Září 2021 - 12:22

Co se na vás tedy z Epochy chystá?

 

Jako první je tu pro vás žhavá novinka Dalibora Váchy – Rudá.

Anotace:

Sovětský svaz se rozhodl proniknout do střední Evropy a vzít si zpět vše, co vždy považoval za vlastní. Objevuje se čím dál více jedinců nadaných psychotronickými schopnostmi, ale stále nemají na růžích ustláno, ba právě naopak. V oblasti odstavené jaderné elektrárny Temelín se shromažďuje nepochopitelná substance, šedá, která hrozí, že urychlí všechny probíhající změny, nebo je dokonce odkloní na ještě nebezpečnější trajektorii.

Rudá je pokračováním Váchovy Šedé, a druhý díl je svižnější a ještě zlověstnější než jeho předchůdce.

Vše potřebné se o Rudé dozvíte na stránkách Epochy, kde je možné knihu i zakoupit.

 

Slibovanou UKÁZKU ve formátu PDF najdete ZDE:

Ruda_ukázka

 

 

Další očekávanou novinkou je mamutí sborník povídek Krásky a vetřelci.

Leoš Kyša má za sebou již několik editorských úspěchů. Borise Hokra tentokrát vyměnil za Michaelu Merglovou a společně ke spolupráci přesvědčili stálice i vycházející hvězdy české pulpové scény.

 Do antologie přispěli:

Alžběta Bílková

Roman Bureš

Dan Černý

Martin Fajkus

Oskar Fuchs

Petr Heteša

Peter Jelínek

Jan Kotouč

František Kotleta

Vilém Koubek

Lucie Lukačovičová

Michaela Merglová

Martin Paytok

Judith Random

Kristýna Sněgoňová

Dalibor Vácha

Sára Vůchová

Ivo Železný

Knihu je aktuálně možné zakoupit v předprodeji. A pokud máte zájem o verzi s limitovanou obálkou, zkuste štěstí a vyberte si. Pár jich bude k mání ještě na ComicConu, ale ubývají velice rychle!

 

Slíbenou ukázku z povídky Romana Bureše najdete (ve formátu PDF) ZDE

KAV_ukázka_Bureš

 

 

Do třetice zajímavých knižních novinek přichází Lucie Lukačovičová a Zákon Azylu.

Anotace:

Kde jsou monstra, jsou i lovci. A náš svět je jich plný – monster i těch, kdo je loví. Heslo každého v téhle válce zní: „Použij cokoli, co funguje, a přežij!“ V současné Praze to platí dvojnásob. Jestli to někdo poznal na vlastní kůži, je to Benedikt. Zbavený ochrany organizace lovců se může spolehnout jen na pomoc výstředního antikváře a dívku, která je někdy děsivější než všechna monstra.

Kniha plná strašidel, duchů a démonů řádících v Praze je akční a poutavě napsaná.

Knihu je aktuálně možné zakoupit v předprodeji.

 

 

 

 

 

 

 

A na závěr ještě pár nových audioknih od autorů z Epochy.

Je libo Sněgoňovou, Kotletu či Merglovou? Není problém. To nejlepší z Epochy i pro vaše uši!

 

The Witcher: Nightmare of the Wolf, noční můra fanoušků

13. Září 2021 - 13:27

 

Ať už jste zarytý fanoušek, či se o svět Zaklínače zajímáte jen okrajově, nejspíše po shlédnutí filmového zpracování zjistíte, že mu něco chybí. Mohou za to ploché postavy? Uspěchaný příběh? Absence čehokoliv nového a nečekaného? Ano. Odpovědí je všechno najednou. V přidělených osmdesáti minutách není času nazbyt. A to se odráží, jak na rychlosti vyprávění příběhu, tak i v reakcích postav. Ty totiž nejednou nemají ani dostatek prostoru vhodně reagovat na potenciálně silné emocionální scény. Drahocenný čas je vyplýtván na ústně popsanou expozici a zdlouhavé flashbacky a to, co bychom si opravdu přáli vidět je zdrcnuto do několika vět, či montáží. Klíčem k řešení těchto problémů je změna nevhodně zvoleného filmového formátu a s ním spojené délky díla. Kdyby se tvůrci raději dali cestou krátké mini-série, měli bychom více místa prozkoumat například nevraživost mezi čaroději a zaklínači, či dynamiku školy Vlka a skupiny kolem ní. Místo, abychom společně prozkoumali náročná témata, lokace a charaktery a utvořili si k nim emoční pouto, jsme ve filmové formě odkázáni věřit pár prázdným větám, které dané skutečnosti pouze okrajově zmiňují. Neboť sama nejsem žádným znalcem, z nepřesností vůči knižnímu a videohernímu lore mohu poukázat jen na několik málo “drobností”. Jednou z nich je například nekompletnost zaklínačských zkoušek. V podání filmu se zdá, že jde pouze o zkoušku Trav, která je však tradičně jen jedna ze čtyř. Dalším mínusem jsou monstra. V po-američněném animáku se zcela ztrácí jejich Slovanská podstata a stávají se generickými příšerami. Podobně i styl boje zaklínačů se odklání, od v realitě zakotveného šermířství, k bezhlavému máchání mečem a létání vzduchem jako by se jednalo o nějaké japonské anime typu Attack on Titan.
Poslední ale neméně frustrující kategorií nesrovnalostí je Vesemirova osobnost. Zde nezbývá než si položit otázku, proč The Witcher: Nightmare of the Wolf vlastně vznikl? Kromě vidiny výdělku a zasycení hladových fanouškovských zobáčků mě napadá už jen potřeba představit novou postavu, které se bude další série seriálu mimo jiné věnovat. Pokud ale tento film měl sloužit jako předvoj pro druhou sezónu netflixového Zaklínače, kde se dočkáme mnohem staršího Vesemira, pak možná vybrat si jako protagonistu jeho mladší a mnohem arogantnější verzi nebyl zrovna ten nejchytřejší tah. Nejen, že neodpovídá standardům fanoušků, ale ani nováčkům tento charakterový posun v budoucnu nejspíš nebude sedět.
Abych dílko ale jen nehaněla a nekřivdila mu, má i jednu, či dvě dobré stránky. Velkým tahounem a hlavním tvůrcem atmosféry je soundtrack. Hudba v tomto kousku je adrenalinem rovnou do žil. A ani animace není úplně k zahození, i když by klidně šla ještě vyšperkovat a pořádně „vymazlit“.
To by se ostatně dalo říci o celém The Witcher: Nightmare of the Wolf. Nejde o nic, co by se trochou snahy nedalo dovést k dokonalosti. Doladit detaily, mohlo se jednat o dobrá samostatnou jednohubku na přilepšenou v době čekání na novou sérii. Bohužel nestalo se a proto se musíme spokojit s nedopečeným sucharem.

Martin Paytok: Prokletí pro všechny byla původně úplně jiná kniha!

9. Září 2021 - 6:11

Začneme otřepanou a obligátní otázkou: prozraďte čtenářům něco o sobě, představte jim Martina Paytoka.

Takže začínáme zostra… Martinovi je 28, pochází z Jilemnice, pracuje v nakladatelství a má rád knihy a filmy a tak.

Martin Paytok – spisovatel. Jak k tomu vlastně došlo a kdy jste sám sebe začal vnímat jako spisovatele?

Překvapivě za to může škola. Já si strašně dlouho nebyl jistý, jestli mám vůbec na něco talent, ale pak jsme jednou v kvartě psali slohovku – vyprávění. Napsal jsem krátký příběh o upírovi, jehož pronásleduje lovec. Moje kantorka, profesorka Votoupalová, z toho tenkrát byla ohromně nadšená. Doma jsem to odpoledne napsal příběhy další dva a dal je na internet.

Ono nic z toho nebylo doopravdy dobré, ale našli se lidé, co mě podpořili, a tak jsem psal dál a snad se za těch dvanáct let i trochu zlepšil.

Jako spisovatele jsem se vnímat nezačal. Sice bokem trochu píšu, ale to je vlastně všechno. Někdo hraje fotbal, já dělám tohle.

Co vás přivedlo k soutěži pořádané v rámci univerza Kladivo na čaroděje?

Kladivo mám rád, všechny díly jsem četl, Facebook nabídl, já to zkusil. Vtipné je, že ještě v den uzávěrky, když jsem po sobě snad v jedenáct večer povídku dočítal, jsem dostal depresi z toho, jak je špatná, a ani se mi ji nechtělo poslat. Ale pak jsem si řekl, že když už jsem ji přece jenom napsal… Minimálně bych mohl tvrdit, že ode mě něco četl Jirka Pavlovský. Nějak záhadně to byla jediná literární soutěž, kterou jsem vyhrál.

Bylo vítězství v soutěži oním zlomem, kdy vám v Epoše řekli: „Píšeš super, chceme od tebe román?“?

On to vlastně nebyl zlom. Mým nejlepším výsledkem sice do té doby bylo třetí místo v Tovaryších kalamáře, které pořádá nakladatelství Gorgona, ale jelikož jsem soutěžil hodně, dostaly se moje texty k zástupcům různých nakladatelství a měl jsem štěstí v tom, že ti na ně obvykle reagovali pozitivně. Taky mi vycházely povídky ve sbornících slovenské Hydry a Katarína Čavojová mě již dříve postrkovala k románu.

V době vítězství v Kladivu jsme se s jiným nakladatelstvím bavili, že by mi mohli vydat sbírku povídek, ale ano, za Epochu mě v návaznosti na tuhle soutěž oslovila Pavlína Kajnarová s tím, že jestli píšu něco delšího, rádi by to viděli – a jelikož pro mě Epocha vždycky byla takové synonymum české fantastiky, nechal jsem se zlanařit.

Jak jste vnímal rozdíl mezi psaním povídky a románu? Co je pro vás těžší?

On má každý ten útvar svoje. Román je pochod s cílem v nedohlednu, ale stejně jako v případě toho pochodu se do cíle krok za krokem – stranu za stranou dostanete. Jenom to chce tomu dát dostatek času. Povídky jsou skvělé, když toužíte prozkoumat jeden nápad a poměrně rychle se dostat k pointě. Je to koncentrát, ve kterém nemusíte nutně pracovat s vývojem postav, nebo naopak nemusíte nutně mít komplexní zápletku. I na nich jsem ale schopný strávit spoustu času – třeba teď jsem jednu psal dva a půl měsíce. Je ale fakt, že čím déle píšu, tím víc ve svých příbězích chci oboje a dělá mi problém stvořit něco na dvacet stran. Takže v téhle fázi je pro mě asi těžší povídka.

 

 

 

Netajíte se svojí láskou k počítačovým hrám a filmům. Pomohla vám nějak v psaní?

Myslím, že nejvíc mi pomohlo to, že jsem o hrách a filmech dlouhou dobu psal. Publicistika sice není to samé jako fikce, ale určitě jsem se díky ní naučil soustředit na ty důležité aspekty příběhu a psát stručněji. Filmy jsou pro mě navíc primárním zdrojem příběhů.

Věděl jste od počátku, že chcete napsat noirovou kriminálku?

Vlastně ne. Když jsem Prokletí psát začínal, bylo to mnohem čistější urban fantasy, byť s detektivními prvky. Protagonista byl úplně jiný, dokonce se to i jinak jmenovalo. Přestože jsem si předem promýšlel osnovu, celkem brzy se mi povedlo dostat se do bodu, ze kterého jsem nevěděl, jak ven. Nakonec jsem se rozhodl děj výrazně upravit. Nechal jsem si zasazení a vedlejší postavy, ale jádro z něj vyrval a nahradil ho příběhem čtyř nešťastných lupičů.

Zvolil jste poměrně netradiční vypravěčský postup. Vzpomenete si, kdy tenhle nápad vznikl?

To souvisí s těmi filmy. Mám rád Guye Ritchieho, Shanea Blacka, Quentina Tarantina… V povídkách jsem často pracoval se střídáním časových rovin, čili když jsem začal plánovat román, přišlo to docela přirozeně. Říkal jsem si, že když tyhle mozaiky mohou fungovat ve filmu, proč by to nešlo v knize?

Měl jste při psaní nějako těžkou chvilku nebo naopak humornou historku?

Knihu jsem začal psát až poté, co mě ohledně ní Pavlína oslovila. Jelikož jsem si procházel nějakými osobními trably, trvalo mi napsat prvních asi dvacet stran měsíc. Potom jsem se dva roky flákal a Pavlíně pořád sliboval, že to píšu – a představte si tu nehoráznost, ona to ani po těch dvou letech nevzdala a mně nezbylo, než to fakt napsat.

A když už jsme u toho humoru: musíte se do něj při psaní nutit, nebo je pro vás vytváření šílených situací přirozené?

Popravdě mi nepřijde, že bych psal nějak moc šílené situace – nejspíš je to tedy opravdu přirozené. Hodně vtipů vyplyne v dialozích, to mi přijde snadné. Můj humor je v reálu velmi reaktivní a při psaní funguje stejně: jakmile mám od čeho se odrazit, samo se to nabaluje. Ale jsem na sebe celkem pyšný za scénu, v níž se hrdinové snaží zbavit mrtvoly. Ta je dost vizuální a vymýšlení podobných humorů mi jde mnohem hůř.

Kniha má na poměry české fantastiky dost netradiční obálku. Jak se to stalo?

Doufal jsem, že se mi povede vyhnout generickému chlápkovi se dvěma kvéry. Chtěl jsem něco, co by na první dobrou říkalo pulp, ale ne kulhánkovina, s těmi Prokletí moc společného nemá. Obálka je práce skvělé ilustrátorky Anny Voříškové (https://www.instagram.com/ph0enyx.art/), na jejíž tvorbu jsem náhodou natrefil na Facebooku a moc se mi líbila. Navrhl jsem ji nakladatelství, nakladatelství mi vyšlo vstříc a Anička shodou okolností nejenže měla čas, ale dokonce si už nějakou dobu právě knižní obálku přála dělat. Zhostila se toho bravurně, výsledek nás všechny vystřelil na měsíc.

Jaký je váš nejoblíbenější způsob vraždy?

Vražda zmrzlým jehněčím.

Člověk by podle knihy řekl, že musíte být drsný chlapík. Je tenhle dojem správný?

Cha! Chachacha! Chachachachacha! Chacha! Rozhodně.

Kdo by podle vás byl ideálním komorníkem do strašidelného domě, a proč?

Christopher Lee. Byl vysoký, elegantní, hrozivý, Brit, mluvil osmi jazyky, uměl zabíjet lidi a dá se předpokládat, že tím pádem i věděl, jak se co nejefektivněji zbavit těla. Teď je navíc mrtvý, takže by mu nic nebránilo být komorníkem upířím. Drákulovský plášť mu ostatně moc slušel.

Autoři Epochy jsou „jedna velká rodina“ – spolupracují na různých cyklech, sbornících… Co vy, jak jste mezi ně zapadl a co chystáte (a s kým) pro čtenáře dalšího?

Zase tolik jich osobně neznám, a z toho mála, co osobně znám, jich znám ještě mnohem míň fakt dobře – skutečně jako rodina. Ale samozřejmě se všichni na něčem kolektivním podílíme.

Nejaktuálnější je nový mamutí sborník Krásky a vetřelci, který připravili Michaela Merglová s Leošem Kyšou. Tématem byl střet lidí a emzáků ve stylu zlaté éry pulpových příběhů (s trochou sexu navrch), a kromě obvyklých podezřelých do něj přispěl třeba i Petr Heteša. Bude tam povídka ze světa Legie, nový Kosek a od mé maličkosti druhoválečná řezničina s démonickým maňáskem.

Příští rok zase vyjde sci-fi antologie věnovaná otci genetiky Gregoru Mendelovi, kde bych měl mít povídku inspirovanou projektem Pigeon (pokud neznáte, doporučuji vygooglit, je to psina).

No a samozřejmě chystám nový román, ale jelikož ho chystám stejně úspěšně, jako jsem chystal ten první, znamená to, že vyjde asi tak za sedmnáct let.

Michaela Merglová v rozhovoru vzpomínala, jak jste spolu vařili mýdlo. Bohužel jsme se nedozvěděli žádné podrobnosti – dopřejte nám na závěr trochu toho bulváru…

Nejsem si jistý, jestli se to takhle veřejně hodí, ale dobrá. To rozpustíte kostku glycerínu, zamícháte do toho aroma a barvivo, pak to nalijete do forem, počkáte, až to vychladne, a tadá! Máte mýdlo!

Děkujeme za rozhovor!

Foto: archiv Epochy

Prokletí: když pro všechny, tak pro všechny!

8. Září 2021 - 6:41

Martin Paytok je jméno známé prozatím spíše milovníkům sci-fi a počítačových her – působil totiž v časopisu XB-1 a populárním herním magazínu SCORE. Počet literárních zářezů tohoto autora na povídkové scéně se ovšem pomalu, ale jistě, rozšiřuje. To máte vítězství v soutěži vypsané tvůrci Kladiva na čaroděje a účast ve sborníku o Krok před peklem, literární soutěže Žoldnéři fantasie, Tovaryši kalamáře nebo povídka v Pevnosti…

Pusťte to do nás!

Prokletí pro všechny (dále jen Prokletí, díky!) je pro Martina Paytoka románovou prvotinou. Žánrově lze mluvit o noirové detektivce pro otrlé a pokročilé. Ten dovětek je důležitý, protože oproti klasické noirové detektivce má Prokletí některá specifika.

Tak předně: autor zvolil nelineární styl vyprávění. Od prvních odstavců budete vědět, že je něco špatně, ale rozplést celý příběh a trochu si utřídit dvě dějové linie odehrávající se v různých časových rovinách vyžaduje něco málo čtenářského kumštu a kupu soustředění. Paytok vás nepovede za ručičku, a ačkoliv příběh vlastně nakonec nebude nějak příšerně spletitý ani složitý, musíte si ho vybalit z krabičky s nápisem „Poskládej si sám“.

A když už je řeč o tom, CO Paytok vypráví, musíme se pozastavit i u toho JAK to vypráví. Styl je totiž zvláštně šroubovaný, což je zjevný záměr. Popisy i dialogy působí na první pohled prkenně, objevují se mnohé bizarní detaily – ale pokud na tuhle hru přistoupíte a budete se bavit jako autor při psaní, pak zjistíte, že text je plný černého humoru, narážek a popkulturních odkazů.

Martin Paytok ve své prvotině ukázal, že hračička a vdechl Prokletí velmi osobitý styl. Bude záležet na čtenáři, zda bude mít chuť a trpělivost se s ním poprat, ale rozhodně se nebojte a zkuste to. A pokud váháte, přečtěte si ukázku ZDE.

Protřepat, zamíchat

Pokud budeme o Prokletí mluvit pouze jako o noirové detektivce, pak je vše v nejlepším pořádku. Chlapi jsou drsní, kvéry nabité ostrými a mafiáni se s nikým nepárají, a ani ten masový vrah s pořádnou zásobou sekáčků na maso není bůhvíjak milý chlapík. Jenže to by nebyl hračička Paytok aby si něco nepřidal. Tušíte správně – jsou to prvky fantastiky a také pomrkávání po české akční škole.

Fantastiku hledejte například ve faktu, že část případu se odehrává v prokletém domě se vším, co k tomu patří: trhlou majitelkou s bouchačkou v ruce, duchy i podivným (a úžasně zábavným!) sluhou. Na kradení na takovém místě musíte mít sakra náturu! Svojí roli sehraje i prokletý maňásek… A té fantastiky je v příběhu mnohem více, ale to už by byl spoiler, do kterého se pouštět nechceme.

A jak již bylo řečeno, občas nějaká ta ruka, noha či vnitřnosti přepadnou do žánrové škatulky splatterpunku. Autor se nekrotil a v některých pasážích připomíná „klasiky“ Kopřivu či Kulhánka. Do toho zapadá i kupa hlášek a ironických odseknutí – to vše s nádechem černým jako asfalt.

Do mixu dokonale sedí i postavy. Hlavní hrdina, Link, se snaží srovnat dluhy se šéfem místního podsvětí, a zároveň napravit pár dalších věcí, které dost pokazil – třeba vlastní život. A tak nezbývá než pustit se do hledání masového vraha, který kazí mafii kšefty a vyřizuje si s ní účty. Na jeho cestě ho provází slušná řádka postav, které zapadají do autorovy koncepce trochu si ze čtenářů vystřelit.

Takže to máme: děj rozsekaný na nudličky, styl vyprávění i osoby a obsazení dosti svojské, příběh ujetý a krvavý… Jenže všechny ty ingredience dohromady dokonale sedí a z naoko průměrného mixu vypadne parádní počtení. Klíč k tomu hledejme ve faktu, že Paytok není žádný vyjukaný nováček. Dokázal dát svým hrdinům hloubku, charakter a vzbudit ve čtenářích emoce. Do děje propašoval zápletky, zvraty a další drobnosti, kterého ho dělají živým. Jedna věc je, jak se kniha tváří na první pohled, jiná je, jak působí jako celek.

Také si dovolíme spekulovat, že svoji prvotinu Paytok zvládl tak dobře kvůli lásce k filmům a počítačovým hrám. Člověk totiž z praxe ví a dokáže odhadnout, co by na čtenáře mohlo fungovat – a pokud se toho v roli autora nebojí využít – je to jedině plus. A když dokážete z různých profláklých částí poskládat funkční celek, nezbývá než zatleskat!

Noirových detektivek s kopou mrtvol a černého humoru vzniká poslední dobou slušná řádka. Jenže Prokletí pro všechny vybočuje z řady. Je v mnoha směrech velmi osobité a je to jedna z těch knih, které vyžadují trochu času, abyste se do nich ponořily. Řemeslná zručnost ani nápady Martinu Paytokovi nechybí, podobně jako schopnost postavit mnohá klišé do trochu jiného světla.

Mimochodem: pokud máte pocit, že je tahle recenze nějak neúplná… Přečtěte si to sami, my nesmíme ani naznačovat! CVAK!

Martin Paytok: Prokletí pro všechny

Vydala: Epocha, 2021

Obálka: Anna Voříšková

Počet stran: 296

Cena: 249 Kč

Pevnost 09/2021

4. Září 2021 - 8:14

V hlavní roli Duna

Dnes začneme návštěvou kina, kam můžete vyrazit třeba s Katkou Stupkovou na komiksovku Shang-Chi – Legenda o deseti prstenech. Pokud jste spíše dobrodružný typ a ujíždíte na filmech stylu Mumie nebo Honba za diamantem, tak jukněte na recenzi Expedice: Džungle od Jirky Pavlovského. Jiří se k tomu ještě podíval i na nový Sebevražedný oddíl. Nadšenci hororu by se mohli pobavit třeba u Klasického hororu, který představí Jakub Merc. Co všechno je špatně na rebootu Space Jam: Nový začátek prozradí Vendula Kreplová. A ještě tady je Major Grom: Morový doktor, akční komiksová záležitost z Ruska, jíž si na starost vzala Alexandra Petáková.

A nakonec očekávaná nová filmová verze Duny (Frank Herbert)¸ která z trailerů vypadá vskutku epesně! Sice si na ni musíme ještě chvíli počkat (držme si palce, ať nám to koronáč nepotentuje), ale čekání si můžete zpříjemnit článkem od Martina Kužela. Tento redaktor to bere pěkně od začátku (od románů, přes první filmy až po nadšení z nového zpracování), takže znalci si připomenou, co zapomněli, a neznalci se dozví vše potřebné k tomu, aby jim došlo, že tohle opravdu, ale opravdu, musí vidět.

Zářijová knižní nabídka

Když už jsme u tak klasického díla, jakým Duna bez pochyby je, tak nesmí chybět ani článek o samotné knize. Ten sepsal Jiří Popiolek. Stejně kultovní je i Heinleinova Hvězdná pěchota, k níž se pro změnu vyjádřil Boris Hokr. Navíc k tomu přibalil i filmovou verzi, která krom nápadu a postav s předlouhou nemá moc společného. Dalším sci-fi kouskem je Star Trek: Ex Machina od Christophera L. Benneta, který si vzala na starost odbornice na startrekovský fenomén Alexandra Petáková. A ještě je tady scifárná Ocelový vítr Alastaira Reynoldse (Jiří Popiolek).

Z české kotliny se do zářijového čísla dostala novinka Miroslava Žambocha s názvem Seržant, kterou představí Martin Fajkus. K recenzi je navíc přibalen i rozhovor se samotným autorem. Společně s Marinem Bečvářem zavítáte do alternativního Československa v románu Rudá (Dalibor Vácha), v němž se se znovu shledáte s hrdiny předchozího románu Šedá.

Do jiné alternativní reality můžete vyrazit také s Adélou Košařovou. Ta představí magický Londýn z románu Opačno (Hannah Mathewsonová). Do Londýna se podíval i Martin Fajkus, aby zjistil, jak se to má s Falešnou hodnotou Bena Aaronovitche. Pokud vás uchvátila Zlomená země N. K. Jeminisové, pak si určitě musíte přečíst článek Moniky Dvořákové o novém románu téhle spisovatelky s názvem Smrtící luna v brilantním překladu Romana Tilcera. Pozornosti by určitě neměla ujít ani dobrodružství Warrena XIII. (Tania Del Rio a Will Steahle), u něhož se pobaví nejen malí, ale i velcí čtenáři. Míša Merglová vás určitě přesvědčí, abyste se na tuhle záležitost podívali! Čtenáři toužící po politikaří a intrikách by zase neměli minout Jana Nohovce s recenzí románu Vzpomínka zvaná říše od Arkady Martineové. Pořádnou fantastikou pro dospělé jsou Praví bastardi – druhý díl Souzené země – Jonathana Frenche, o kterých se rozepsal Martin Bečvář.

Další pevnostní rubriky

Pozor! Pozor! Na vědomost se dává, že vrátila rubrika Profíci radí, v níž tentokrát radí Kristýna Sněgoňová ohledně spisovatelského řemesla.

Komiksová část Pevnosti je v září poněkud oslabena. Nicméně kvantitu nahrazuje kvalita. Boris Hokr představuje Velkého vezíra Iznouguda, jehož má na svědomí René Goscinny, jenž je u nás známý hlavně příběhy o Galech konzumujících magický nápoj. A dále je tady pokračování crossoveru Hodiny posledního soudu, v němž se potkávají Strážci s Batmanovským vesmírem. A podle slov Jakuba Zahradníka se jedná o super záležitost!

Společně s Karlem Kališem navštívíte herní svět, kde čeká předělávka The Legend of Zelda: Skyward Sword. Krom toho se také těšit třeba na dvě RPG – Monster Hunter Stories 2 s podtitulem Wings of Ruin a NEO: The World Ends With You. A nakonec je tady ještě adventurka Great Ace Attorney Chronicles, v níž si střihnete roli právníka.

Karel Kališ tentokrát zabloudil i do deskoherní části, v níž si vzal na starost karetní hru Res Arcana. Zbylé kousky si vzal na starost Filip Gotfrid. Pokud nemáte parťáka na hraní, pak by vám mohla padnout do oka hra pro jednoho s názvem Nebe v plamenech. A společně s kamarády se můžete stát pirátem a vyrazit na moře ve Vlnách neznáma.

Ani v zářijovém čísle samozřejmě nechybí lekce z historie. Františka Vrbenská se rozepsala o tom, co se dělo v bitvě u Hastingsu – jak se to semlelo, kdo se s kým serval, a jak to ve finále dopadlo. Z novější historie na vás čeká výklad Tomáše Bandžucha o Rudolfovi Lodgmanovi von Auenovi.

Povídkami do tohoto čísla přispěla Tereza Matoušková s Květem pouště a Ida Nekovaříková s Opožděnou vraždou.

Zářijová Pevnost je nacpaná k prasknutí! Takže určitě neváhejte a skočte si pro ni trafiky, protože vám určitě něco padne do oka. A pokud ne, tak v Pevnosti Plus můžete přijít alespoň k fajnové příloze! Tou je komiks Sherlock: Studie v růžové.

Black Widow: Marvelovský podprůměr

3. Září 2021 - 8:33

Čím vykopnul Marvel Fázi čtyři? Filmem, který by sklidil úspěch před deseti lety. Jak obstojí v dnešní době?

Všichni jsme napjatě očekávali, co si pro nás Marvel po Endgame přichystá za další celovečerák. Věřím, že jsem nebyla jediná, kdo si nadšeně zamnul ruce, když byla oznámena Black Widow. A ještě, aby ne, po tolika letech, kdy se jí její první sólovka, jako jedné z mála původních Avengerů, vyhýbala. Dvouhodinový volný prostor, který se jí ale naskytl, nevyužila zrovna nejlépe.
Když se řekne Natasha Romanoff na mysli vytane agilita, flexibilita, nějaká ta mazanost a lstivost. Všechno vlastnosti dobré špionky. A čeho jsme se dočkali? Velmi málo z toho, o čem jsme předpokládali, že je Černé Vdovy podstatou. Špionáž veškerá žádná, jen nekonečné vystřelování věcí do povětří.
Co mělo být zpětným ohlédnutím se za roky zanedbávanou postavou, rozborem dovolujícím rozvinout Natashin charakter, se stalo polem pro představení nových postav, které po Natashe „převezmou upnutou kombinézu“.
Kdo se těšil na nahlédnutí za oponu Červeného pokoje a detailního prozkoumání nemilosrdného výcviku Vdov, bude velmi zklamán. Byl totiž shrnut krátkou montáží a místo toho se film soustředil na dynamiku předtím nikdy nezmíněné, zcela nově vykonstruované „rodiny“.
Pomineme-li zhrzené představy o tom, jaký příběh Black Widow měla být a soustředíme-li se na to, jaká skutečně je, nebudeme na tom o moc lépe. Úvod do děje trvá příliš dlouho. Postavy se musí přemáhat k akci. Jako by se jim vlastně samotným vůbec nechtělo. Jejich motivace dává logicky smysl, ale divák jim má potíže věřit a tudíž se do děje sám emočně investovat. Vyvrcholení vyprávění tím pádem působí lacině a jednoduše řečeno se „nevyplatí“. V sázce je příliš málo.
Že si film ukousl příliš velké žánrové sousto je jasné již někdy v půlce sledování. Neustálé skoky mezi zmiňovanou, ale nikdy neukázanou a řádně neprobranou vážností hrůz, které byly a jsou Vdovám prováděny, jsou v hrubém kontrastu s trapností Natashiny malé špionské rodinky.
Výkony hlavních herců nejsou vyloženě špatné, ale bohužel i přes velké množství prostoru, kterým se jim dostalo, jejich postavy příliš nezáří, neboť zkrátka nebylo „co hrát“. Každá scéna s potenciálem zkoumat hlubinu jejich duše byla přerušena buďto náhodným útokem, nebo hloupým vtipem.
Film dostává jediné plus za představení Yeleny, která očividně sehraje roli v další Marvel fázi a která si bezpochyby získala srdce fanoušků. Plýtvat na ni ale drahocenným časem jediného filmu, kterého se Black Widow dočkala, je jemně řečeno podpásovka.
Černá vdova není ničím, co jsme dřív už v nějaké podobě neviděli. Mnoho lidí tvrdí, že měla vyjít již před lety ale upřímně? Rozdíl v tom nevidím. Tenkrát i teď jde o podprůměrná Marvelovka, kterou každý nerd musí vidět, aby mohl říct, že jeho repertoár je plný, zážitek na celý život to ale rozhodně není.

Harley a Joker – (ne)romance jak ji neznáte

1. Září 2021 - 6:55

Příběh o tom, kterak se cvokařka Harley Quinn seznámila s magorem Jokerem a „trochu se to zvrhlo“ určitě znáte. V Utržené ze řetězů však na zažitou klasiku zapomeňte – tahle kniha nás totiž bere do časů, kdy Harley byla patnáctileté pískle a chodila v Gothamu na střední školu. Tedy přesněji, ona byla ve škole nová, a s její povahou bylo těžké udělat si kamarády, takže to odnesla jakási Ivy, která Harley padla do oka… Ona vám to nakonec Harley poví sama.

Utržená ze řetězů je komiksovou knihou, nebo chcete-li grafickým románem, spadající do kategorie young adult. V tomhle případě to sedí naprosto přesně, protože kniha má v sobě kus mladistvého rebelství a neklidu, a zároveň je natolik zvládnutá a propracovaná, že s ní nebudou mít problém ani komiksumilovní dospělí.

První překvapení na čtenáře čeká v momentě, kdy se prolistuje k samotnému příběhu. Za prvé to zřejmě bude kresba. U young adult by člověk čekal spíš barevné a rozjásané ladění, zkrátka něco, co sedne právě oněm mladším čtenářům. Chyba lávky – barevné schéma je dost chudé. Kresby jsou pouze vytaženy linkou, dominuje černá, bílá a svoje chvíle slávy si užije místy i červená; jinak dvoustránky působí monotónně díky modro-šedému nádechu či jiné jednolité barvě. Podobně kolorovanou Harley jako na obalu uvnitř téměř nenajdete. Ale ono to není vůbec na škodu. Kresby jsou plné detailů a Steve Pugh předvádí perfektní práci jak ve figurální kresbě, tak v obličejích. Vše působí velice přirozeně, místy až živě, zejména vlasy a všemožné výrazy tváře jsou opravdu působivé. Barvy by skvělý výsledný dojem pouze kazily!

Druhým překvapením je děj sám. Příběh totiž není primárně akční, ale hodně se dotýká všemožných problémů, které (nejen) mladí lidé musí běžně řešit. Životní prostředí, diskriminace (i když ta je místy trochu na sílu a přehnaná), Harleyina „tetička“ provozující v domě, který chce zlá korporace srovnat se zemí travesti show = problematika menšin a bezpráví páchané na chudých bez možnosti nápravy…  Hlavní dějovou linkou je snaha Harley postavit se oné korporaci ztělesněné protekčním synkem jejich majitelů, který se sám o sobě chová jako samolibé hovádko. Netrvá dlouho a zjistí, že má společný cíl s tajemným Jokerem, jehož tvář je ukryta pod rozesmátou maskou. Následně však také zjistí, že mají sice společný cíl, ale nikoliv metody, protože výbuchy, demolice a chaos nejsou tím, po čem by Harley toužila. Ona chce jen rovnost a spravedlnost.

Děj má spád a rychle nabírá obrátky. Postupně se formuje přátelství mezi Ivy, dívkou milující přírodu a ve volnu pečující o komunitní zahradu, a Harley. Nutno říct, že postava Harley je přesně tím, čím by čtenář očekával a dává příběhu „grády“.  Kniha je pojata jako její vyprávění o tom, jak se to všechno semlelo, občas hrdinka promlouvá ke čtenáři coby pozornému posluchači a u toho trousí hlášky a vtípky. I sama postava je dokonalým mixem hrdinky, která vnímá problémy a chce je řešit, ale naprosto svérázným způsobem, o nutnosti nést důsledky svých rozhodnutí nemluvě. Potřeštěná holka, která když se rozhodne, nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. Je ochotná jít hlavou proti zdi, ale hledá si přitom vlastní cestu, kterou by mnozí ostatní mohli považovat za ujetou. A právě to je důvodem, proč je Utržená ze řetězů tak chytlavá.

Kombinace dobře napsané hrdinky a detailně vyvedené kresby překvapí i starší a sečtělejší čtenáře. Pro opravdové fajnšmekry možná bude příběh příliš „mělký“ a sršící rebélií, ale byla by škoda tuhle knihu rovnou odsoudit jako story pro mlaďáky. Někomu může napovědět i jméno známé a oceňované scénáristky Mariko Tamakiové (Jedno obyčejný léto, Záleskautky), a ani kreslíř Steve Pugh není žádné béčko. Nelekejte se nálepky young adult; zkuste si zalistovat, třeba budete příjemně překvapeni a dáte Utržené ze řetězů šanci!

Milovníci klasiky a skutečně nároční čtenáři nechť upřou zraky k Harley od Stjepana Šejiće, pro ostatní je tu Utržená ze řetězů.

Harley Quinn: Utržená ze řetězů

Scénář: Mariko Tamakiová

Kresba: Steve Pugh

Překlad: Filip Škába

Vydala: CREW, 2021

Počet stran: 204

Vazba: vázaná s pevnými deskami

Cena: 399 Kč

Sebevražedný oddíl, na druhý pokus lépe a radostněji

29. Srpen 2021 - 6:28

 

Dámy, pánové i vy ostatní, raději se připoutejte, protože jestli se rozhodnete zajít do kina na The Suicide Squad čeká vás pěkně divoká jízda. Myslím, že budu mluvit za nás za všechny, když přiznám, že na jeho téměř stejnojmenného předchůdce (bez členu – The) z roku 2016 máme špatné, pokud vůbec nějaké, vzpomínky. Nejnovější pokus o restart je ovšem objektivně po všech stránkách lepší. S potěšením mohu oznámit, že jde o skvělý film pro ne-fanoušky DC comics. Obejdete se s naprosto nulovou znalostí komiksového universa, ve kterém se film odehrává a přitom pro vás požitek ze sledování nebude o nic chudší. Co ocení všichni, i když si toho možná vědomě nevšimnou je perfektní práce s kamerou a úhly pohledu. Nejde o nic zásadně inovativního, ale ani není samozřejmostí ve všech filmech. Neotřelá a především pohyblivá kamera ještě rázněji podtrhuje akčnost a dynamičnost scén. K dobru také přikládám i kreativně zpracované „time-cards“ – označení času.
Překvapivě můj nejoblíbenější dějový, nebo v tomto případě spíše expoziční, zvrat, dokonce možná můj osobní top 10, se nachází hned na samém začátku filmu. Jedná se o dokonalé odvedení pozornosti a to filmové i takové, které dává smysl příběhově. Zároveň působí jako chytrá udička, na kterou se divák mile rád chytne.
Do příběhu jsme vhozeni bez zbytečné zdlouhavé expozice, což výrazně napomáhá plynulosti filmu. Pozornost je pak nadále udržována díky vyrovnanému tempu a rychlému sledu událostí. Rozhodně se nejedná o žádnou zívačku.
U sledování se nudit nebudete. Humor je sice jednoduchý až trochu přihlouplý, ale stále vtipný a hlavně si nehraje na něco lepšího než je. Nemusíte se stydět, když se při sledování tu a tam “uchechtnete”. K tomu „subverze“ (rozvrácení/otočení) očekávání s jediným cílem – pobavit publikum? Za mě určitě palec nahoru.
Hlavní… No ne-úplně hrdinové, přece jen se jedná o záporáky, řekneme tedy raději postavy, povětšinou nejsou nic moc, co by člověka zaujalo a koho by si ještě po letech pamatoval. To ale neznamená, že jsou zbytečné, nebo nesympatické. Byť někdy trochu nerozvinutí a jednotvární, mají protagonisté srdce na pravém místě a proto se nejspíš nachytáte, jak jim v zápalu boje nadržujete. Celkem tři herci z předešlého dílu se znovu vracejí na scénu. Díky bohu jsou to Margot Robbie, Viola Davis a Joel Kinnaman, tedy ti, kteří měli nejvíce potenciálu a kteří si rozhodně své místo v tomto snímku zaslouží.
Na The Suicide Squad je vidět nádherný balanc. Na jednu stranu se snímek nebere moc vážně. Nesnaží se navázat na temnou Batmanovskou trilogii, ani kopírovat úspěšnost Marvelu. Je na něm ale vidět kvalitně odvedená práce, za kterou s velkou pravděpodobností můžeme poděkovat režiséru Jamesi Gunnovi, který se v minulosti chopil například Guardians of the Galaxy, a jehož vedoucí ruka je na jeho nejnovějším kousku znatelná.
Sebevražedný oddíl, který přistál v kinech tento srpen je akční časovaná bomba, která exploduje v barvách krve a duhových puntíků. Správná volba pro všechny méně i více bláznivé.

Co čeká na cestě do neznáma?

28. Srpen 2021 - 6:25

Autorské duo Theodora Stonewall a Nathaniel Wonderful koketuje s grafomanií – v rychlém sledu vydává již svoji čtvrtou knihu. O druhém dílu série Božská tragikomedie jsme psali nedávno, a nyní máme před sebou druhý díl cyklu Ztracen v čase s názvem Cesta do neznáma.

Zlomené prokletí

Pokud držíte v rukou druhý díl série Ztracen v čase, máte již jasnou představu, co očekávat – bez znalosti prvního totiž nemá cenu číst. Série s Čarodějem Zakharem je ponurá, temná, syrová a místy až hororově zlověstná. A přesně s těmito očekáváními byste měli Cestu do neznáma otevírat, protože pak jste správně naladěni.

Ptáte se, na co se máte naladit? Na úvod! Ten je totiž nejen lehkým opakováním předešlého dění, ale především upřímnou sondou do nitra hlavní postavy. Je zahloubaný a depresivní, hovoří o mladém čaroději, který kdesi ve svém nitru stojí na útesu šílenství a hledí do propasti. A jestli byly úvody nejslabší částí knih dua S&W, pak můžeme směle prohlásit, že prokletí je zlomeno, a že úvodní pasáž knihy patří mezi to nejlepší a nejpůsobivější, co zatím autoři napsali vůbec!

Ale ona celá kniha je vlastně deník plný vnitřního přemítání a analýz situace, ve kterých se nešťastný čaroděj nachází. Je fajn, že autoři se vrací opět k tématu hledání Nekronomikonu, vlády nad světem a dalším, která v závěru předchozí knihy potichu vyšuměla do (dočasného) zapomnění. Jak se ovšem ukáže, bude mít Zakhar povětšinou mnohem přízemnější starosti – například jak si zachránit vlastní život, zapadnout mezi osazenstvo karavany, se kterou putuje…

 

 

Bez příkras

Cesta do neznáma klame „tělem“: ačkoliv se zdá kniha malá formátem, má 320 stran a font je dost malý a nahuštěný, takže je v ní spousta čtení. Zdařilé jsou i historicky působící ilustrace Adama Windsora, které text dotváří. A do třetice připomínáme, že autoři vydávají knihy samonákladem v limitovaném počtu sta kusů.

Ale zpět k hlavní myšlence, tedy té o spoustě čtení. Ačkoliv to tak nevypadá, je děj dost akční, a i přes zkoumání vnitřního rozpoložení hlavního hrdiny se vlastně pořád něco děje. On i život v karavaně je plný drobných příběhů, které jsou součástí všedních dnů, a když projíždíte stepí plnou domorodých kmenů, nevyhnete se pravděpodobně ani boji.

Sympatické je, že autoři popisují věci reálně a uvěřitelně. Nezavírají oči před nepříjemnými či lehce nechutnými situacemi, protože právě ony dotváří lesk a bídu Zakharova osamělého putování. Právě ony mu přidělávají vrásky na čele a často ho uvrhnou do nejistoty hraničící s paranoiu. Tíživá a hutná atmosféra bude na čtenáři v průběhu celé knihy ležet jak deka.

Aby nebylo té temnoty a ponurosti příliš, občas vystrčí růžky i svébytný smysl autorského dua pro humor. Nejčastěji má podobu čarodějova „mazlíka“ krkavce, ale i mnohé úvody kapitol obsahující citace z děl či rukopisů přináší odlehčení. Pár vtípků je i (ne)ukrytých v textu; naopak zcela otevřená je ironie, se kterou se autorské duo trefuje do některých nešvarů a libůstek společnosti.

Kdyby člověk pominul fakt, že Zakhar je čarodějem, čehož občas i využije, dalo by se říci, Cesta do neznáma by klidně mohla být historickým cestopisem. Tak věrohodně a reálně působí.

Hrdina s bázní a hanou

Ještě jednou se vrátíme k hlavnímu hrdinovi, a ještě jednou vyzdvihneme, jak ho autoři podali. Čaroděj totiž není žádný hrdina, spíš naopak. Je si vědom toho, že fyzicky je na tom dost špatně a že v boji muže proti muži má šanci jako sněhulák na Sahaře. Občas sní o velkých věcech, občas ho sráží i malé drobnosti. V průběhu knihy se vyvíjí, jeho myšlení se posunuje, šílenství ho pomalu sžírá.

Zajímavé je i střídání časových rovin, které se občas v textu objeví. Aby hrdina promlouval přímo ke čtenáři – to není zrovna obvyklý vypravěčský postup, ale funguje. On vůbec celý vypravěčský styl není nikterak košatý a dalo by se o něm hovořit jako o ryze funkčním, ale má něco do sebe. Působí přirozeně, lidsky, řeší témata, kterými se zabývají nejspíš i sami čtenáři.

Sečteno a podrženo: Cesta do neznáma je zatím nejlepší dílo autorského dua Theodora Stonewall a Nathaniel Wonderful. Stylisticky vyzrálé, s podařeným úvodem, svižným dějem i hutnou atmosférou – takhle si představujeme autorský růst. Na druhou stranu je laťka je nasazena pořádně vysoko a očekávání do příštích knih budou vysoká!

Nathaniel Wonderful & Theodora Stonewall: Cesta do neznáma (Ztracen v čase I.)

Vydalo: Projects, s. r. o., 2021

Obálka: Nathaniel Wonderful, Theodora Stonewall

Počet stran: 322

Cena: 169,- Kč