Božská tragikomedie se vrací ve třetím pokračování, a Pavučina lásky, jak se nejnovější přírůstek nazývá, přináší oproti předchozím dílům i několik novinek svědčících o tom, že autorský (a zároveň i manželský) tandem Nathaniel Wonderful a Theodora Stonewall i přes těžkosti při vzniku textu přemýšleli o tom, co chtějí napsat a jak přesně to čtenáři naservírovat.

Změna je Pavučina

Pokud jste přečtli předchozí dvě části Božské tragikomedie, Nevyzpytatlené jsou cesty osudu a Tři jezdci apokalypsy, pak už zhruba víte, co očekávat, a kniha se vám trefí do vkusu. Ačkoliv dílu nelze upřít kus literárního umu, snaží se být především čtivé a zábavné. A právě tady na sebe naráží dva možné pohledy na celou knihu.

Než se ale vrhneme do vysvětlování, je třeba něco napsat o knize samotné, ať máte představu, o čem je vlastně řeč.

Kromě trojice hlavních… ehm… hrdinů? Nu, spíš postav, protagonistů, hybatelů děje, protože tohle trio je ve většině případů čímkoliv, jen ne hrdiny (i když každý má své světlé chvilky!). Každopádně je znáte z minulých dílů – zlodějka Eiri, hraničář Sebas a elfí mág Pipin, který umí vyčarovat leda kručení ve vlastním břiše a neholeným vousem nápadně připomíná trpaslíka. K tomuto triu tentokrát autoři nově přidávají další postavy, z jejichž očí můžeme sledovat část dění celé knihy.

Většina děje se odehrává ve městě Bernau, a pokud vám ten název připomíná náhodou nějaké české město na dálnici D1, pak se vaše myšlenky ubírají správným směrem, ale o tom až za chvíli. Je jasné, že se opět budou dít věci, protože pověst naše trio předchází, podobně jako zatykače na jejich osoby. K tomu přidejme tentokrát ještě drogy, boj v chystaných volbách a několik intrikánů sledujících vlastní bohulibé cíle, jedno proroctví, které tak nějak čím dál víc na trojici sedí…

Co čtenář ocení jsou charaktery postav. Většinou jsou totiž dost ve vleku událostí. Tedy, ony jsou většinou tím kamínkem, který spustí lavinu, ale následně už se jen snaží vyváznout, což často znamená udělat rozhodnutí, na které nemohou být příliš hrdí. Žádná parta Mirků Dušínů, každý má vlastní slabůstky a neváhá si přilepšit když to jde.

Autorské duo přichystalo čtenáři také velkou porci svébytného humoru a některé čtenářské domněnky potvrdí i dodatky na konci knihy, kde se „přiznávají“ k využití skutečných postav, které sloužily jako předobraz pro ty knižní. Přitom se nebojí šít do všeho a do všech, dostávat své postavy do situacích dotažených až do absurdních poloh, což často působí v kombinaci s jejich povahami vážně humorně. Nejinak je tomu i s oním zmiňovaným Bernau.

Kromě toho můžete obdivovat i lingvistickou zdatnost tandemu NV & TS. V Bernau totiž potkáte spoustu exotických obyvatel hovořících různými dialekty – a i tady případně pomůže přiložený slovníček včetně dovětku z jakého jazyka ono „nářečí“ vychází či přímo pochází.

Úhel pohledu

Nyní již víte dost na to, abychom vám nabídli dva pohledy na celé dílo. Jako první se převtělím do milovníka klasické fantasy.

Touhle optikou by se Pavučině lásky dalo vyčíst mnohé. Začátek je rozsekaný a s ostrými předěly se skáče z jednoho hrdiny na druhého bez varování a nějakého většího představovaní. Příběh sám vývojem celé série nikam výrazně nehne a co víc – je v něm spousta humoru, mnohdy trochu i na sílu, a také dost erotiky a lascivních scén. A taky dost vět v různých dialektech, ve kterých aby se čert vyznal.

A nyní přepneme na pohled čtenáře, který už ví, do čeho jde. Je pravda, že roztříštěnost v počátku knihy trochu překvapí, protože nic podobného v minulých dílech nebylo a čtenář to nejspíš nečeká. Ale na druhou stranu se časem všechny linie vyjasní nebo dokonce pospojují, i když trochu trpělivosti to chtít bude. Je třeba ocenit, že autoři se snažili stvořit komplexní svět a nebojí se přidávat střípky do jeho mytologie. Na pár chvil se objeví i samotní bohové hrající své hry. Humor vyžaduje trochu obecného rozhledu v rámci české literární scény, ale je zábava odhalovat různé narážky a popíchnutí, byť zdaleka ne vše odhalit zvládnete. A že se každý vtip nepovede? Inu, důležité je, jestli se bavíte a ne celou dobu jen frfláte nad trapným humorem. S tím, že dějová linie je jen malým krokem v rámci celého cyklu lze souhlasit, na druhou stranu je zase zvýrazněno chování postav a jejich motivace.

Chtělo by se říct, že pokud jste nějakým omylem nezačali až třetím dílem série a tím pádem vůbec netušíte, která bije, se po kratší orientaci začtete a začnete si bláznivá dobrodružství nesourodé trojice užívat. Kalamitu přiživuje opět zejména Pipin coby převážně nevážná postava, naopak Eiri a Sebas inklinují ke klasickému pojetí fantasy, i když některé stereotypy také boří.

Nathaniel Wonderful & Theodora Stonewall: Pavučina lásky (Božská tragikomedie III.)

Formát: e-kniha

Vydala: Kateřina Mudroňová, 2023

Obálka: Nathaniel Wonderful

Počet stran: 371

Cena: ke stažení zdarma

„ Se Scarecrowem si poradím. Nějaký nápad. Co dělat se Soudcem smrtí?“

„Asi tak dva. Ten druhý je utíkat!“ (str. 46.)

V dávných dobách kdy dnešní šedovousí starci bývali křepkými mladíky, vycházel časopis Modrá CREW. A chodí mezi námi i tací, kteří si pamatují, že v čísle 3 z roku 1998 vyšla komiksová povídka Batman versus Soudce Dredd: Rozsudek nad Gothamem. Scénáře k ní se tehdy ujal John Wagner, který má na pažbě nejen zářezy v podobě komiksu Soudce Dredd: Sebrané soudní spisy 01 – Prokletá země, ale i za některé omnibusy z universa Star Wars. Svůj kreslířský um příběhu poskytl Simon Bisley, který naopak exceloval v komiksech Sláine, či Lobo. Příběh, v němž se Batman musí popasovat se zvrhlým renegátem z řad soudců, jenž spojil síly se Scarecrowem, byl ujetou akční jízdou plnou hlášek, krve a nadsázky. Vzhledem k tomu, že se v příběhu Batman snažil zachránit Gotham, zatímco Soudce Dredd mu šel drsně po krku, a to například i na metalovém koncertě, tomu nemohlo být jinak. Právě díky nezaměnitelnému Bisleyho rukopisu tahle povídka připomíná víc Loba než klasický batmanovský příběh.

„Ti Hedónisti. To je nějaký kult?“

„Jsou to magoři! Ale i magoři mají nárok na ochranu ze strany zákona. Jestli se Temní soudci dostali do Megasféry, udělají z ní márnici.“ (str. 208)

V sedmém sešitu Modré CRWE vyšla povídka Zemřít smíchy a roztáhla se až do následujícího čísla. I zde byl autorem scénáře John Wagner, ale kresby se tehdy chopil Glenn Fabry, jehož až ke karikaturám sklouzávající kresbu znají všichni fanoušci série Preacher. Příběh se točí kolem Jokera, který se zmocnil interdimenzionálního pásu s jehož pomocí se přemístil do Mega City One, a to ve chvíli, kdy se hédonistická sekta čítající několik tisíc zvrhlíků hodlá uzavřít v takzvané Megasféře. To by snad nebyl takový problém, o jednoho magora víc nebo míň, že? Jenže v ten samý čas má proběhnout transport Temných soudců vedených Smrtěm. Tahle partička uzavře s Jokerem dohodu, která by mohla otřást nejen Megasférou, ale také Gothamem. Nesmrtelný Joker by byl pro město nikdy nekončící noční můrou. Batman se tedy vydává do Mega City One aby s pomocí Soudce Dredda a telepatky Soudkyně Andesonové partu Temných soudců a jejich vypečeného spojence zastavili.

„Takhle se mi to líbí… Spolupráce! Že jo, kluci? Jak já vždycky říkám: spolupráce je nejlepší.“

„A jak já vždycky říkám: Lhaní Soudci je závažný zločin! Máš to celkem za čtyři roky!“ (Str. 159)

Na scénáři povídky Poslední hádanka spolupracoval Wagner s Alanem Grantem, který stojí především za sérií Lobo, ale má na svém kontě i několik batmanovských příběhů, tedy alespoň jako spolu scénárista. Tato povídka vyšla v časopisech CREW 2 #12. Podstatnější ovšem je, že temného příběhu, v němž je Batman vlákán do pasti jedním ze svých úhlavních nepřátel, Riddlerem, se po výtvarné stránce výtečně zhostil Carl Critchlow. Jeho práci mohou znát i hráči Magic the Gathering či karetní hry World of Warcraft a samozřejmě i on má několik zářezů v sérii Soudce Dredd. Komorní příběh, v němž jsou Batman a Soudce Dredd lstí donuceni bojovat v aréně, je důkazem, že i v jinak dost divokém crossoveru může zaujmout i vážněji laděná povídka.

„Ještě jsem neskončil, Batmane!“

„To je dobře.“

„Protože já s tebou sotva začal! Od chvíle, co jsme se potkali, mi bylo jasné, že rád šikanuješ lidi a potřebuješ trochu srazit hřebínek!“ (str. 87)

Stejně jako k předchozím dvěma povídkám napsal i k povídce Vendeta v Gothamu scénář John Wagner. Výtvarnou stránku dostal na starost Cam Kennedy který kreslil komiksy napříč všemi stájemi od DC, přes Marvel, až po Dark Horse a jeho jméno najdeme na titulních strankách Punishera, stejně jako Loba či Star Wars. Příběh je poměrně prostý. Zatím co Batman nadále potírá zločin v Gothamu, Soudce Dredd se nehodlá smířit s tím, že by gothamský maskovaný mstitel měl pobíhat po městě. Znovu se tedy vydává Batmana zastavit. Že se věci mají trochu jinak a v Dreddově cestě do Gothamu má prsty zesnulý Soudce Welles a tým vědců Dimenzionální divize Tech 21 ovšem vrhne na Dreddovu touhu zastavit netopýřího muže úplně jiné světlo.  Tahle kratičká povídka je asi nejvíce batmanovským příběhem, který Wagner pro sérii crossoverů Batmana a Soudce Dredda napsal. Odpovídá tomu i místy až Mignolovsky laděná Kennedyho kresba. Ostatně, Mike Mignola je také autorem obálky k této povídce. Vendeta v Gothamu je také jedinou z uvedených povídek, která v dobách našeho mládí v češtině nevyšla, proto je fajn, že se stala součástí tohoto sborníku.

Díky němu si divoké devadesátky mohou užít nejen ti, kteří si kdysi kupovali časopis CREW, ale především fanoušci Soudce Dredda. Kniha sice neobsahuje žádné bonusy v podobě alternativních obálek či náčrtků, zato všechny povídky dostaly nový překlad a kniha pevnou vazbu a pěkný snímatelný přebal.

Batman / Soudce Dredd

Scénář: Alan Grant, John Wagner

Kresba: Cam Kennedy, Carl Critchlow, Glenn Fabry, Dermot Power, Simon Bisley, Jim Murray, Jason Brashill

Překlad: Ľudovít Plata

Vydala: CREW, 2023

Počet stran: 256

Vazba: vázaná s přebalem

Cena: 799 Kč

Ukázkou si zalistujte ZDE

„Zkurvenej den,“ povzdechl jsem si, aniž bych si to uvědomil, nahlas, takže mě přitom zpražila pohledem třicetiletá ženská, která vedle mě usadila tříletého kluka, zatímco sama v přeplněné tramvaji zůstala stát. Blonďáček v červené mikině Gap se bavil tím, že kopal do sedačky před sebou, obsazené vetchou důchodkyní. Ale to jeho matce nejspíš nevadilo tolik jako moje sprostá slova. Nechal jsem si svůj názor na tu disproporci pro sebe a civěl z okna na Prahu.

Chyběla mi. Strávil jsem tu většinu života, ale když jsem na ulici zastřelil pár lidí, musel jsem vypadnout na několik let pryč, než se věci trochu zklidní a zapomene se na ně – a hlavně na mě. Pomoci k tomu měla moje nová identita – argentinská, což jsem považoval za čistě zlovolný vtip otce Simeona. Jméno na pasu totiž bylo Diego García, to je sice kombinace častého španělského jména a neméně častého příjmení, ale také název amerického korálového ostrova v Indickém oceánu. Jméno se tak často objevovalo jako součást vtipů o hloupých latinos.

Dorazil jsem před klášter. Brána už byla zavřená. Zafoukal vítr a mně začínala chybět ta košile. Září pomalu končilo a letošní podzim se tvářil, že to s tím globálním oteplováním nemusí být tak horké.

„Jste sám?“

Mnich se zatvářil překvapeně. Měl totiž v rukou připravená policejní pouta. Vypadal s nimi docela komicky. Zvlášť, když měl na sobě tradiční benediktinský mnišský ohoz. Benediktin to ale nebyl, i když k mnichům patřil. Členové benediktinského řádu sídlili v hlavní budově a už po stovky let svou klidnou existencí skrývali Tobiášův řád.

„Potřebuji mluvit s opatem,“ řekl jsem místo odpovědi.

„Ne, Filipe, on potřebuje mluvit s tebou,“ odvětil otec Michal a pustil mě dovnitř.

***

Neměl jsem důchoďák rád, i když to byl tak trochu můj domov. Hlavním vchodem ztemnělé třípatrové budovy, ve které nesvítilo žádné světlo, jsme prošli po mramorových schodech ke vchodu do podzemí. Hlavní dveře se naposledy měnily ve třicátých letech. Tenkrát je sem dovezli z vítkovických železáren. Masivní čtyřiceticentimetrová ocel zazvonila, když do ní otec Michal zabušil. Postavili jsme se tak, aby nás mohli vidět skrz skleněnou čočku, zabudovanou do stěny vedle dveří. Ty se nakonec otevřely. Stáli v nich dva členové Tobiášova řádu, tentokrát už oblečení v normálních kalhotách a bílých ošetřovatelských pláštích.

Řád neměl žádný společný oděv, a tak se každý jeho člen oblékal čistě prakticky s ohledem na funkci, kterou vykonával.

„Jste sám?“ otočil se na mě překvapeně jeden z nich.

„Ne, s otcem Michalem,“ zavrčel jsem.

„To jsem…“

„Byl to sarkasmus,“ vysvětlil svým bratrům otec Michal a nechal mě vejít dovnitř jako prvního. Ocelové dveře se za námi zabouchly bez jediného zaskřípání. Inu, Vítkovice a pečlivá péče otce Michala.

Postavili jsme se do zamřížované předsíně a otec Michal odříkal exorcismy. Na konci jsem se k němu přidal. Ne, že by mě chtěl vymýtat, ale musel zkontrolovat, jestli já jsem stále já.

Prošli jsme hlavní chodbou, a zatímco Michal odběhl pro řádového představeného, já zůstal stát v hlavní podzemní chodbě. Měla přes sto metrů na délku. Po obou stranách se nacházelo dvacet cel. Všechny měly podobně masivní ocelové dveře s průhledem dovnitř. Z prvních dvou vyhrávala tlumeně televize. Dokonce bych si tipnul, že z jedné se linula Ulice, z druhé porno. No, každý měl své úchylky.

„Filipe.“

Opat vypadal ještě starší, než jsem si ho pamatoval. Býval vždycky malý, ale teď jako by se ještě zmenšil. Vlasy mu hýřily všemi odstíny šedi už tenkrát, ale nejen, že jich povážlivě ubylo, ale ještě víc zbělaly. Přesto mi velmi pevně stiskl ruku a zamrkal na mě svýma blankytně modrýma očima.

„Otče Danieli,“ kývl jsem hlavou na pozdrav. Tušil jsem, že ten vtip s Diegem Garcíou byl spíš jeho kousek než Simeonův, ale nechtěl jsem mu dopřát to zadostiučinění, abych mu řekl, že se mu docela povedl.

„Vítej doma,“ pronesl, když mou ruku pustil.

Rozhlédl jsem se poněkud rozpačitě po celách.

„Myslím tím Prahu,“ usmál se a pak se podíval na oba muže v pláštích, kteří jen bezradně pohodili rukama, že očekávaná zásilka není k dispozici.

„Nehoda. River to déčko zastřelila. V sebeobraně,“ dodal jsem. Nebyla to pravda. Mohl jsem ho v klidu uspat a dostat do důchoďáku, ale místo toho mu rozmašírovala kebuli. Jenže River už tak byla v permanentním hledáčku řádu a nechtěl jsem na ni upozorňovat ještě víc.

„Simeon tě tam neměl posílat,“ máchl ve vzduchu rukou, jako by chtěl k té větě přidat ještě jednu, ale pak se rozhodl raději udělat tečku a vyrazil klidnou chůzí vpřed.

„Byl zvláštní.“

„Ano?“ pozvedl opat tázavě obočí.

„Jako by tenhle svět vůbec neznal. Jako by netušil nic o jeho rizicích, o řádu, jako by…“

„Byl tady naprosto čerstvý a chtěl si to užít?“

„Ano,“ přitakal jsem. Přesně to mě napadlo. Taky slovo „nabubřelý imbecil“, ale to už se s déčky pojilo automaticky.

„Stává se to.“

„Jak často?“ vyhrkl jsem nechápavě. Sám jsem ještě někoho takového nelovil.

Opat jen pokrčil rameny a vyrazil šouravou chůzí dál.

„Máte docela plno,“ řekl jsem po chvíli mlčení.

Překvapilo mě to. Důchoďák nebyl nikdy zaplněný ani z poloviny, ale teď byla většina cel zavřená. Opat jen pokrčil rameny.

„Jakub je velmi výkonný, stejně jako jeho muži,“ prohlásil opatrně.

O tom jsem rozhodně nepochyboval, ale i tak mi přišlo, že je tu vážně hodně lidí. Schválně jsem popošel k jedné z cel, odkryl okno a pohlédl dovnitř. Bylo zrcadlové, takže její obyvatel nevěděl, že ho někdo sleduje. Spatřil jsem asi čtyřicetiletou ženu.

Četla si nějakou detektivku od Martina Goffy. Démoni prostě postrádali vkus. Neměla na sobě jediný kousek oblečení. Vlastnila pěknou vysportovanou postavu s několika tetováními. Zahlédl jsem něco japonského a pak datum. Možná narození dítěte nebo třeba psa. Lidi poslední dobou měli radši psy než děti. Na rozdíl od ostatních ale neměla ve své vypolstrované cele televizi, jen knihy.

„Je tu dva roky. Zvykla si rychle,“ vysvětlil opat a popošel dál.

„Ne všichni se tak rychle přizpůsobí. Ale tahle už tu je potřetí,“ dodal. „Také proto nás provokuje tou nahotou, potvůrka. Pokud vím, uzavřela sázku, že některého z našich ošetřovatelů dostane,“ ušklíbl se rošťácky.

Nejtěžší bylo projít kolem předposledních dveří vlevo. Za nimi panovalo naprosté ticho. Nacházela se tu jediná osoba, která nebyla déčko. Důvod toho, proč jsem poslední roky strávil ve vyhnanství. Stačilo, abych se podíval ke dveřím, nemusel jsem nic říkat.

„Mlčí,“ pronesl opat.

„Pořád?“

Jen pokýval hlavou.

„Nic nechce, jen mlčí.“

„Nesmí zemřít cizí vinou,“ pronesl jsem slova, která mi do hlavy vtloukal Simeon a já se jich vlastně docela rád chytil. River říkala, že je to zasraná kurva, ale já pořád…

„Já vím, Filipe, to já přece vím,“ usmál se a přerušil tok mých myšlenek. Nejspíš mě to mělo uklidnit. Raději jsem rychle přidal do kroku.

Došli jsme na konec chodby a sestoupili do nižšího patra. Nebylo tak velkolepé jako podlaží nad ním. Jen čtyři cely. Tři otevřené, poslední nečekaně také. Svítilo v ní tlumené modré světlo. Nikdy jsem tu celu neviděl takhle ležérně otevřenou. Nikdy. A to jsem tady byl přes deset let jako doma.

„Jeho hostitel umírá,“ vysvětlil.

***

Jmenoval se Felix Cámara. Český fašista, okultista a také spisovatel hororových románů. Už před válkou se sčuchl nejen s Hitlerem, ale také s démony. A jeden z nich si ho vybral jako hostitele. Řád ho dostal na sklonku války během Pražského povstání. Od té doby žil tady v důchoďáku. S démony nebo, jak říkáme, déčky se to má tak, že jsou nesmrtelní. Nemůžete je zabít, nemůžete se jich zbavit. Ale od potopy světa tihle padlí andělé nemohou na Zemi vstoupit ve svém pravém těle, jen jejich duše. A ty mohou ovládnout každého, kdo je k tomu vhodný. Zpravidla člověka, který se démonům podbízí, má na krku spoustu hříchů a jeho duše je tak zkažená, že dokáže démona přitáhnout, on ji pohltí a ovládne jeho tělo. Inkvizice se vždy snažila démony vyhánět, ale nebylo to příliš efektivní. V pátek ho vyženete z jednoho těla, v sobotu se objeví v jiném. Lidé jsou zkažení a pro démony není problém měnit těla jako ponožky. Tedy pokud jsou vyhnáni. Jakmile vlezou do těla, nemohou z něho sami od sebe pryč. Nemůžete je nechat běhat po ulici a pořád vymýtat taky ne, pokud tedy nejste inkvizice. No a to byla myšlenka, na které vznikl Tobiášův řád. Démony jsme nevyháněli, ale chytali jsme je a zavírali do důchoďáku. Alespoň tak se tomu říkalo od konce války. Ve skutečnosti to bylo vězení. Unesli jsme hostitele a zavřeli je do cely na zbytek jejich života. Prvním instinktem démona bylo se zabít, aby mohl najít nového hostitele v lepší pozici, než je vězení. A od toho tu byli ošetřovatelé, tedy členové řádu. Měli spoustu osvědčených metod, jak udržet démona naživu – sedativa, pouta, řetězy, vitamínové injekce, aby to všechno přežil, a také zlomení tím, co všechno mohl dostat za odměnu, když nezlobil a přistoupil na pravidla hry – dožije v důchoďáku a další dobrodružství si odloží o pár desítek let. Někteří už byli na důchoďák tak zvyklí, že když potkali někoho jako mě, rovnou volali ubera na Břevnov. Ale takových bylo zatraceně málo.

Déčka byli nepříjemná pakáž. A tenhle z nich byl patrně nejhorší. Navíc byl záhada. Už dávno neměl žít. Nejméně o třicet let překonal všechny lidi zapsané v Guinnessově knize rekordů. Jasně, ošetřovatelé se o něj starali, jak nejlépe to šlo, ale biologii nepřekoná ani mrkvička k snídani a petržel k večeři.

Byla to magie. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí žít tak dlouho v důchoďáku. Vypadal, jako by byl mrtvý. Jako by šel z té postele odfouknout pšíknutím malého děcka, a přesto pořád dýchal. Tělo měl vysušené tak, že by klidně mohl hrát mumii Ramsese druhého. Nebo Helenu Vondráčkovou. Pár prakticky průhledných vlasů trčelo do prostoru a na prstech měl víc stařeckých skvrn než čisté kůže. I ta byla děsivě žlutá. Ošetřovatelé ho měli připojeného k několika přístrojům, které měřily dech a srdeční činnost. Linka běhající po monitoru byla slabá, potácela se unaveně jako opilec v nádražní restauraci v šest ráno, když mlhavým zrakem sleduje střízlivé lidi mířící do práce a snaží se marně uniknout jejich pohledům.

„Filip je tady,“ vydechl šustivým hlasem Áčko.

Říkali jsme mu Áčko. Jednak nebyl žádné béčko a jednak jsme nesnášeli jeho jméno. Asmodeus znělo strašně divně. Navíc on své jméno rád měl a přezdívka byla jedním z mála projevů tyranie, který si k démonovi ve stárnoucím těle ošetřovatelé dovolovali. Jazyk se měnil i v řádu. Bratři si říkali ošetřovatelé a nám, kteří jsme jim do důchoďáku dodávali pacienty neboli déčka, se říkalo zřízenci. V čase tiktoku bylo čím dál divnější říkat slova jako démoni, bratr řádu Tobiášova, lovci řádu Tobiášova či Azyl pro nečistá stvoření řádu Tobiášova. Důchoďák pro déčka bohatě postačoval. Je fakt, že Jakub se pro nás snažil prosadit slovo chytač, ale jeho obsah dokonale zabil Harry Potter.

Popošel jsem k Áčku blíž. Dřív jsem s ním mluvil často. Byla to součást mého výcviku i získávání zkušeností. Většinou pod dozorem opata nebo Simeona, kteří se starali o to, aby se mi nedostal pod kůži. Rozhodně to nebylo nic lehkého.

„Cítím, jak krásně voníš hříchem,“ zaskuhral Áčko.

„Díky, ty dost smrdíš chcankama,“ odvětil jsem.

„Lidské tělo už je takové,“ konstatoval podivně smířlivě. „Proč jsi tady?“

Dobrá otázka. Proč jsem vlastně tady? Otočil jsem se se zdviženým obočím na opata.

„Abys ho zabil,“ odpověděl.

„Co?“ vyhrkli jsme s Áčkem současně.

„Dlužíš mi kofolu,“ řekl jsem automaticky, ale pak jsem si uvědomil, že toho parchanta tu zavřeli dřív, než kofolu vůbec na příkaz ústředního výboru KSČ vynalezli.

„To my přece neděláme,“ odpověděl jsem opatrně.

„Žije dlouho. Až moc dlouho na to, aby to nebyl plán. Čeká na něco, aby umřel v pravý čas,“ pronesl rozhodně opat a podíval se mi přímo do očí: „Něco chystá. Víme to už dlouho. Je prostě takový, nemůže si pomoci. Nechali jsme se ukolébat tím, že každý další den, kdy je tady, je svět před ním v bezpečí, ale byla to hloupost. Chci mu ten plán překazit, zkomplikovat a…“

Ruka se mu třásla. Netuším, jestli za to mohlo rozrušení nebo věk. Nejspíš obojí.

„A nikdo z vás dosud nikoho nezabil, že?“

Sarkasmus v mém hlase by se dal krájet, balit a prodávat s množstevní slevou v Lidlu.

„Ale ty ano,“ odvětil Simeon. Jako jediný seděl na židli v rohu místnosti a střídavě přelétával očima na mě, opata, Áčko a oba zřízence. Simeon byl mnohem mladší než opat. Bylo mu necelých sedmdesát.

Stejně jako jeho nadřízený měl menší postavu, ale působil větší. Nejspíš díky tomu zahnutému ostrému nosu a bradě, kterou by se daly propichovat pneumatiky. Jako jediný nenosil v důchoďáku ošetřovatelský plášť, ale jednoduchou kněžskou černou sutanu. V ní ostatně chodil všude. Říkal, že se stal knězem mimo jiné proto, aby nemusel ráno přemýšlet, co na sebe.

Otočil jsem se na Áčko. Přivřel oči a soustředil svůj pohled jenom na mě.

„Zaplatíš za to, Filipe. Budeš šest dní trpět a ten sedmý mě prosit, abych tě zabil. Rozdrtím ti koule a donutím tě je sníst, budu z tebe tahat postupně střeva a nutit tě je jíst, budu…“

Dál jsem ho neposlouchal. Výhrůžky byly v důchoďáku běžné. Ale ne od Áčka. Většinou míval větší styl.

Nejspíš měl opat pravdu. Na něco čekal a způsob, jak mu překazit plány, byl ho zabít. Podíval jsem se mu do očí. Asmodeus, padlý anděl starý jako svět sám, mi sliboval krutou smrt. V tom děsivě starém těle to ale nemělo tu sílu, kterou nejspíš předpokládal.

Opat mi podal injekční stříkačku s průhledným roztokem. Je jedno, že jsme se chystali zabít temnou stvůru, pořád to chtěli udělat bezbolestně.

„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ zadrmolil jsem a stříkl mu roztok do krku.

„Já ne, Filipe,“ zachrčel naposledy Áčko.

***

Loki a hororový listopad

V listopadovém čísle se můžete těšit na rozsáhlý článek Venduly Kreplové o šprýmaři Lokim. Tato redaktorka vás provede životem oblíbeného antagonisty od jeho mytologické verze, přes knižní zpracování až po komiksovou podobu jak na papíře, tak v televizi, kde si vysloužil svůj vlastní seriál, jemuž byly dopřány už dvě série.

Krom toho Vendula prostudovala i Podivuhodný příběh Henryho Suggara. Antonín Tesař přináší recenzi francouzské verze Conanna, který bude patrně jedním z oněch filmů rozdělujících diváky na dva nesmiřitelné tábory – jeden film zbožňuje a druhý ho bytostně nesnáší. Listopad je jak dělaný pro nějaký ten horor. Ten přináší Jakub Merc, který zhodnotil desátý díl série Saw a Pět nocí u Freddyho. Krom toho Jakub ještě sepsal článečky o jednom z nejznámějších slasherových zabijáků, Michaelovi Myersovi ,a seriálové legendě Akta X. A Karel Ryška nabízí recenze sci-fi záležitosti Stvořitel a nové Marvelovky The Marvels.

Listopadové počteníčko

A jaká je knižní nabídka? Michaela Merglová například přináší pokračování románu Makové války s názvem Dračí republika od spisovatelky R. F. Kuangové. Martin Tesáček se rozpovídal o sérii Kolo času z pera Roberta Jordana, a to včetně seriálového zpracování od Amazonu. George R. R. Martin není jen autorem Hry o trůny, ale má na kontě i jiné kousky, jako je třeba upírský román Sen Ockerwee, který přelouskal Jiří Popiolek. Potterheady patrně nadchne Karolína Svobodová s recenzí ilustrované encyklopedie z kouzelnického světa J. K. Rowlingové Harry Potter: Kouzelnický almanach. Young adultovkou přináší Kateřina Hajžmanová v podobě románu Hotel Manifique od Emily J. Taylorové.

Z české tvorby je tady například devátý díl space opery Legie, u níž se střídá duo Kotlela-Sněgoňová. Pro tentokrát se kormidla ujala ženská polovina této dvojice, Kristýna Sněgoňová, s kouskem Na konci vesmíru. Ten přelouskal Martin Bečvář, který vzal na starost i novinku Vladimíra Šlechty s názvem Bílá jak sůl a Necrobox od Petra Heteši. Dalším českým želízkem v ohni je román Pavla Bareše s názvem Lenochod Jimmy & jeho back-up band, o nějž se postarala Michaela Merglová, která ještě přibalila rozhovor s autorem. Dále je v nabídce Vendula Kreplová s novinkovým druhým dílem opusu Terezy Matouškové Pláč němého boha. A nakonec ještě Boris Hokr s akčním nářezem Brutální béčkový masakr z pera Shigora Birdmana.

Komiksový a herní listopad

V komiksovém okénku čeká Martin Fajkus s bichlí Witchblade Kompendium: Kniha 5 a kouskem s názvem Super Spellworld Sága: Legenda o Nekonečnu. Wojta Běhounek potom představuje Plukovníka Bizára s podtitulem Parazmetek. Nabídku završuje Michal Tesáček s komiksem Lobo: Jízda smrti.

V herním koutku se můžete těšit na Jakuba Kováře s peckou Cyberpunk: Phantom of Liberty, DLC k Cyberpunku 2077, který sklízí největší pochvaly ze všech. Popřípadě se můžete s Karlem Kališem přidat k Assassin’s Creed s podtitulem Mirage. Pokud ale počítačové hry nejsou pro vás úplně tím pravým ořechovým, pak je tady třeba i desková podoba Assassin’s Creed: Benátské bratrstvo, již představuje Jakub Zahradník. A nakonec je tady ještě Filip Gotfrid s deskoherní verzí Duny s podtitulem Tajemství rodu.

Pevnost by samozřejmě nebyla kompletní bez Františky Vrbenské, která se tentokrát podívala na jednorožce a jejich mytologii. Nechybí ani dvojice povídek – sci-fi Svědomí A.I. od Lukáše Luksche a hororový příběh Martina Nováka Nechoď, dceruško k vodě ven.

Listopadová Pevnost toho nabízí opravdu hodně a každý si v ní najde to své. Pokud ovšem stále váháte, pak by vám s rozhodováním mohla pomoci příloha Pevnosti Plus, jíž se pro tentokrát stala manga Občanská hlídka: Moje akademie mimo zákon – Já jsem tu.