Smrť nás sprevádza celým životom. Niekto umiera, niekto sa rodí. No nielen smrť je obsahom zborníka Umrlčí věnec, zloženého z prác starších českých poetov. Je to aj strach, záhady, neznámo a tragédie, čo sa u zbierky hororových básní a balád samozrejme očakáva. Že vám horor a starí básnici nejdú dohromady? Poďte sa sami presvedčiť, že to spojenie je úplne prirodzené a veľmi osobité.
Určitě to znáte. Čtete báječnou knihu českého autora, v níž se to magií a nadpřirozenými tvory jen hemží, akce střídá akci, dechberoucí kulisy vás nenechají dospat, ačkoli ráno vstáváte do práce a žena/dítě/pes kňučí a škemrají o pozornost. Tohle byste chtěli vidět ve filmu! To musím čekat, až se ozvou z Marvelu a koupí autorská práva? Není u nás pár šikovných, schopných lidí, kteří by s nadšením a menším rozpočtem dokázali totéž?
Knihu načetl herec Jan Meduna, kterého můžete znát převážně z divadelních jevišť. Působil například v divadlech Studio DVA, Divadlo V Dlouhé, Městská divadla pražská a řadě dalších. Čtenáři orientující se ve filmové a televizní tvorbě ho možná znají z filmů Tobruk, Rytmus v patách nebo ze seriálů Případy 1. oddělení a Labyrint. Režie se ujal Jakub Tabery.
Petra Štarková je psychologička a spisovateľka. Venuje sa najmä písaniu detských kníh, no občas poteší aj dospelé publikum a prispeje svojimi poviedkami do časopisov alebo zborníkov. Tentokrát sa máme možnosť začítať do zbierky ôsmich poviedok, ktoré zabiehajú do žánrov fantasy aj sci-fi. A keďže Petra svoje povolanie nezaprie, je v nich aj kus psychológie a života.
Taky si někdy říkáte, že je to hrozné, jak ti mladí pořád koukají do mobilů? Jak už spolu neumí normálně mluvit? Jak pořád pracují nebo sedí u fejsbuků, instagramů a e-mailů? Aji v neděli?! No, nerad vám to říkám. Ale je nejvyšší čas stěhovat se na Prašinu.
Jak se píše v anotaci, apokalypsa přišla s širokým úsměvem, ve kterém na nás cenila zuby. Zábavná myšlenka, ze které vám brzy ten váš vlastní úsměv zamrzne na rtech. Tohle totiž není vůbec žádná sranda, to je smrtelně vážná věc, ale (skoro) všem je to úplně šumák!
Květnová sardenská povídka vás zavede do Města pavučin, kde není radno si zahrávat s čarodějkami a kde by si čarodějky neměly zahrávat s pradávnou mocí, o které toho příliš nevědí. Další nepotopený střípek z prvního ročníku Sardenských legend, který se neumístil na předních příčkách, ale přesto zaujal předsedkyni poroty natolik, že dostal možnost objevit se na stránkách Sardenu.
Každý národ má svojské ľudové bájky, povery či mýty. Tie sa väčšinou líšia ešte aj podľa regiónov. Spýtať sa, či poznáte ľudovú slovesnosť Rómskeho etnika, je zrejme zbytočné. Neraz nepoznáme ani tie naše. Preto vás možno zaujme útla knižka s názvom O mulo!, ktorá je zborníkom historiek a mýtov vyrozprávaných prostredníctvom rómskych tvorcov.
Posádka (Vzdorující) Kraksny je konečně svobodná. Uprchla z vesmírného tábora nucených prací a teď si může létat po všech hvězdných soustavách, kam se jí zachce. A cestou z planety na planetu zachraňovat lidskou rasu… no, leda prd.
Přemysl Krejčík také není typickým autorem fantastiky. Dostaveníčko se sci-fi si dal v díle Kybersex, kde si v patnácti povídkách osahal nástroje alternativních realit, dystopie a pseudohistorie. Na svém kontě má i dvě básnické sbírky (které doporučuji, hlavně tedy Asfaltového plameňáka) a mimo jiné knihu Malej NY.
Petr Jaroněk na sebe poprvé upozornil vcelku nedávno; v roce 2019 vydanou Ospalou slovanskou dírou. Na Sardenu jsme ji nerecenzovali, ale stála by za to – mrazivý příběh ze Zlína 13. století s téměř až detektivní zápletkou má plíživě temnou atmosféru, sympatického hlavního hrdinu a kupu fascinujících reálií. Jen ten konec se moc nevyvedl. Nová Jaroňkova kniha, Běsi z temného hvozdu, navazuje právě na ten pokulhávající konec… bohužel.
Příběhy jsou staré jak lidstvo samo. Bez nich by nebylo nic – kultura, slovo, písmo, fantazie, naděje... Autoři se často snaží vymyslet příběhy nové a neotřelé, a přitom někdy stačí vzít to, co všichni tisíckrát četli a slyšeli, a převyprávět to po svém. Něco přidat, něco ubrat, změnit kulisy či povahu hrdinů… a může jít o příběh mnohem zajímavější než ten původní. A pokud zůstane poselství zachováno, může být navíc novou generací lépe uchopitelné.
Prázdný svět je ráj pro introverty. Lidstvo téměř vyhubila smrtící pandemie, města se rozpadají a jediný, kdo z dezolátní situace jakž takž prosperuje, je Matka Příroda. Avšak nenechte se zmýlit – i na planetě, kde je dost místa pro všechny a člověk je poprvé za tisíce let zase svobodný, se najde důvod rozpoutat válku o území.
Boris Hokr se stal laureátem čtenářské ankety Kritik roku vyhlašované časopisem Tvar. Gratulujeme! A teď popořadě: kde se takový Kritik roku vezme, co je to ten Tvar a co to všechno znamená pro českou fantastiku.