Co kdybyste museli jeden den prožívat stále znovu? Keidži Kirija bojuje ve válce a zemře, aby se vždy probudil na začátku osudného dne. Je rozhodnutý se z časové smyčky dostat, i kdyby ho to mělo stát stovky smrtí. A taky bude.
Masakr pokračuje. Buddhové se zdají neporazitelní a na nohou se drží už jen hrstka statečných. Jeden by skoro řekl, že tenhle boj bude jejich poslední.
Jak vlastně vypadají pravá japonská jatka? Docela zajímavě - krev cáká všude po okolí, pajšl šplouchá na podlahu, hlavy se kutálí a končetiny poletují vzduchem. A bude hůř.
Po mírně kontroverzní dvouleté slovenské intervenci jsme se rozhodli, že kontroverze není vždycky jen dobrá, takže letos čekejte návrat k jistotám a Advíku, jak ho máte rádi. Noví organizátoři, které ale dávno znáte, rozšíření sekcí, co se osvědčily, a hlavně atmosféra klasického „školního“ conu. Jak říká John McClane: Yippee-ki-yay!
Rok se s rokem sešel. Počkat… Vlastně, ani ne tak rok s rokem, jako pár měsíců, co jsme se mohli naposled potkat na AMOK linii, která je pořádána v rámci úžasného Festivalu fantazie. Mnozí z vás tam už určitě byli, nebo aspoň vědí, o čem je tu řeč. Pro ty neznalé to vezmu velmi, velmi stručně.
Od začiatku bol príbeh štyridsiatich siedmych roninov cenzurovaný. Preto vznikla fiktívna verzia incidentu (Chúshingura), v ktorej boli mená hlavných postáv a dátumy zmenené. Ich príbeh sa stal súčasťou japonského folklóru a bol prerozprávaný formou bunraku (bábkové divadlo), aj kabuki (japonské divadlo).
Tento rok som sa rozhodol poňať návštevu Istroconu trochu inak, dospelejšie. Veď ide o akciu, ktorá je tu od roku 1988. Za tú dobu si con vydobyl slušnú prestíž a navštevujú ho takmer všetky vekové ročníky. Navyše okrem už tradičného dvojčaťa (a vlastného reinkarnátora) Comics Salónu, pribudol tento rok do partie aj nemenej legendárny Parcon.
Ve dnech 21. až 23. září proběhly tři akce současně – mezinárodní Istrocon, který oslavil své 25. výročí, Comics salón a k těmto dvěma se ještě připojil Parcon. Výsledkem byl tak nabitý program, že chvílemi člověk nevěděl, kam dřív s očima a jakou přednášku navštívit.
Ičigo Kurosakimu je patnáct let a kromě toho, že má dost neurotického otce, který ho běžně zdraví kopem z otočky, a že vidí duchy, je poměrně normální teenager. Jestli on ty duchy nevidí proto, že je tak často mlácený do hlavy. No, asi ne. Jeho sestry totiž ty duchy vidí taky, i když poměrně omezeně. Taková normální japonská rodinka.