publicistika

Letos jsem do toho šla znovu. Uspořádala jsem už druhý ročník literární soutěže Sardenské legendy. A fakt se na to těším.

Určitě to znáte. Čtete báječnou knihu českého autora, v níž se to magií a nadpřirozenými tvory jen hemží, akce střídá akci, dechberoucí kulisy vás nenechají dospat, ačkoli ráno vstáváte do práce a žena/dítě/pes kňučí a škemrají o pozornost. Tohle byste chtěli vidět ve filmu! To musím čekat, až se ozvou z Marvelu a koupí autorská práva? Není u nás pár šikovných, schopných lidí, kteří by s nadšením a menším rozpočtem dokázali totéž?

Vypadá to, že počasí se umoudřilo a odpovídá tomu, co je napsáno v kalendáři. Snad si konečně vychutnáme i čtení v parku nebo na zahrádce (i na tu restaurační už nás pustili a můžeme si to zpestřit pěnivým mokem nebo dobrou kávou), aniž by nám hrozilo umrznutí.

Myslím, že každý vypravěč to zná: jsou historie, které vám straší v hlavě, ale jsou na nic, protože z nich máte jenom útržek – obraz, dva, třeba i tři, jenže zbytek chybí. Sám myslím, že kdybych si udělal pořádnou mozkovou inventuru, vydoloval bych jich aspoň dvacet (a to nepočítám ty, které mi v různých nepatrných fragmentech leží na disku; ty už jsou mimo, u těch se nevzdávám naděje, že je jednou doplním).

René Vaněk zatím vydal dvě knihy. Nezahrada spatřila světlo světa v roce 2008, Soma Secundarium v roce 2011. Obě jsou těžko zařaditelné. A protože v rozhovoru mluvíme nejvíc právě o svébytné poetice autora, považovali jsme za rozumné proložit rozhovor ukázkami. Abyste věděli, jak divné je to „divné“, o kterém je v jednom kuse řeč.

Připadám si trochu divně. Vloni jsme s redakcí Sardenu vymysleli plus mínus čtvrtletník o radostech. Přesně od té doby se tu všichni plácáme ve zdlouhavé a otravné epidemii, která v ničem nepřipomíná chytlavé apokalypsy z našich oblíbených knížek a filmů, ale už asi nikdo si tak úplně nemyslí, že by svět „poté“ někdy ještě mohl být úplně stejný jako „předtím“. Jak by někoho mohlo napadnout, že se nám bude stýskat po tom, že půjdeme na pivo nebo na výstavu… A já tu mám něco povídat o radostech – čtenářům, kteří možná přišli o práci, kteří se trápí s dětmi na on-line výuce, kteří už měsíce neviděli rodiče, kterým někdo blízký zemřel…
No, budu se snažit.

Je to naprosto k nevíře, ale poslední editorial jsem napsala letos v lednu. Další dva měsíce zmizely tak rychle, že mám podezření, jestli mi je někdo neodcizil nejen z kalendáře, ale i ze života. Jaro na krku, to zcela jistě, konec utažených šroubů v dohledu, v to doufejme.

O poslední březnový nedělník jsme požádali spisovatelku a překladatelku Petru Kubaškovou.

Co myslíte, umí knížky mluvit? A mají místa duši? Jasně, knížky maj spoustu stránek a na nich ještě víc písmenek, takže se od nich automaticky očekává nějaký to sdělení, a v dnešní době už má každý druhý místo toho slavnýho genia loci, kterej vás ovane atmosférou tak magickou, že si tam dočista zatoužíte udělat selfíčko a vrznout ho na sítě dřív, než by se genius a loci stihli vzít za ruce a někam se spolu vypařit – ale tak jsem to nemyslela.