NEDĚLNÍK: Fantastičtější než fantastika

Článek od: Jan Křeček - 09.05.2021

Komunita čtenářů je mnohotvárná, rozličná a věčně nespokojená. Máme rádi svoje škatulky, bezpečné vody a závětrné přístavy, stará dobrá zákoutí, kde se cítíme dobře. Těžko nám to vyčítat. Určuje nás čtenářská zkušenost, v průběhu života si z toho, co přečteme, tkáme síť v jejímž středu se nachází KNIHY, ty zásadní, ty proměňující, ty životní. Dál a dál od centra jsou pak Knihy, knihy, knížky a knížečky, na některé už jsme zapomněli, některé se ocitly na okrajích tak daleko, že už o nich ani nevíme. Jako pavouci sedíme a čekáme. A zpozorníme, když se brnkne o správnou nitku.

Náš obzor je nutně omezený. Není možné přečíst všechno. To, co čteme (a zůstává v centru zájmu), tvoří předpoklad pro další čtenářské zkušenosti. Velmi dobře si pamatuji, jak jsem na střední škole odmítal povinnou četbu, všechny ty Flauberty, Dostojevské a Dickense, četl jsem převážně fantastiku, a když už jsem se nějakým Balzakem prokousal, a priori jsem věděl, že se mi to nebude líbit – a tak jsem to i četl. Jak málo si uvědomujeme, že veškerá beletrie je vlastně fantastika. Ano, i ta „podle skutečných událostí“. Vezměme si Škvoreckého Zbabělce. Osm posledních dní 2. světové války očima Dannyho Smiřického, holky, jazz, městečko Kostelec a jeho rázovité obyvatelstvo. A můžete mi stokrát tvrdit, že Kostelec je Náchod a že mnohé z událostí, které jsou v knize popsány, jsou historicky doložitelné a přesné. Řeknu vám na to, že v knize není Náchod, nýbrž Kostelec, a že Danny Smiřický nikdy neexistoval, i když je Škvoreckému v lecčems podobný. Škvorecký zmátl i dobovou kritiku. Ta nebyla zvyklá na ich-formu, v recenzi Jana Nového se přímo píše, že „tento příběh osmi dnů, psaný ich-formou, je autobiografií, čili nic než pravda.“ (Citováno podle V obecném zájmu, svazek II, str. 1141.) 

Danny Smiřický nikdy neexistoval. Gandalf nikdy neexistoval. Erbenův vodník nikdy neexistoval. Steinbeckovi Lennie a George nikdy neexistovali. Ale všechny ty postavy nesou znaky, které v nás mohou zarezonovat, které odráží to, jací jsme, chtěli bychom být, poznáváme v nich někoho, koho známe. Je nesmírně těžké vytvořit něco, co je nám jako lidem (a čtenářům) cizí. Vydat se odvážně tam, kam se dosud člověk nevydal. Neodmítáme jen realistickou literaturu / fantastickou literaturu / červenou knihovnu / horory / literaturu o 2. světové válce / poezii – vyberte si a libovolně si přidejte další kategorie. Odmítáme často i něco, co posouvá hranice. A přestože jsem právě napsal, že fantastická literatura je vlastně veškerá literatura – v jaké jiné komunitě by měly být přetřásána díla hraniční, zkoumající, objevující, posouvající než v komunitě čtenářů fantastiky? 

Ale to my ne. Máme rádi svoje škatulky, bezpečné vody a závětrné přístavy, stará dobrá zákoutí, kde se cítíme dobře. Jakmile se navazuje na dílo Julese Verna, Alexandra Dumase, H. P. Lovecrafta nebo Jiřího Kulhánka, chválíme, vyzdvihujeme, doporučujeme. Dobrodružné a detektivní příběhy, kde je fantastika jen kulisou (více třeba v publikaci Terezy Dědinové Po divné krajině, str. 112), jsou skvělé a zábavné, nic proti nim nemám. Ale… neměla by se právě v komunitě čtenářů fantastiky šířit šeptanda o novém Chiangovi? O Chmurném válečníkovi Alistaira Rennieho? O Mašinérii říše od toho člověka, jehož jméno neumím skloňovat? O Knize všech hodin Hala Duncana? Neměly by se potajmu šířit opisy Křesadlovy Astronautílie (samozřejmě v obou jazycích)? Nemělo by se pod rukou půjčovat první vydání Druhého města od Michala Ajvaze? Neměli bychom si šeptem vyprávět o pavoučích zálibách Reného Vaňka?

Asi ne. Jako čtenáři máme rádi svoje škatulky, bezpečné vody… však víte. Ale když pak člověk zjistí, že velká část prvního vydání Příběhů vašeho života od Teda Chianga musela být dána do stoupy, protože se to prostě neprodávalo, je to smutný příběh našeho života. Mimochodem, zájem vzrostl, když vznikl film Příchozí natočený podle jedné z povídek. Ale to už bylo pozdě. Teď obě Chiangovy sbírky znovu vydal Host, kdybyste chtěli přispět k neopakování téhle chyby.

Tento text nemá žádný inteligentní závěr. To, že se na můj vkus málo čte „experimentální“ fantastika, není chyba. To je normální. Jen mě to mrzí. Tak… kdybyste se někdy nudili, dejte tomu šanci.

 

Komentáře

Je šance pro dílo, přečíst si ho ze zvědavosti nebo z nutnosti (obzvlášť u povinné četby)? Je to asi jedno, nejen pro rozšíření obzorů (ale i slovní zásoby, jak říkával můj dědeček), i když se třeba lopotně prokousávám stránkou za stránkou. Někdy dám na doporučení, a někdy na spoiler (v poslední době častěji, než je zdrávo).

Takovým těžkým partem byl pro mne dozajista Dostojevského Idiot. Dalo mi děsně moc úsilí překonat odstavce, které podle mého soudu (tenkrát) jen vyplňovaly mezeru mezi dvěma klíčovými body v toku příběhu. Tehdy jsem to bral jako ukázku okénka do ruské duše, ne jako alegorii cesty do pekla, dlážděné těmi nejušlechtilejšími úmysly. Asi mě dráždila ta fatálnost osudů postav, balancujících na horizontu událostí.

Podobně zmateně jsem se cítil při četbě Aldissova Skleníku. Tam jsem si nebyl přesně jist, kdo je tím hlavním hrdinou v popisně pojatém světě, svíraném tichou inteligencí rostlin (a jsou hrdinové vůbec ještě lidé?), a taky, postrádal jsem jistou vnitřní logiku Nonstopu (asi jsem ji tam podvědomě hledal). Příběh zlehčoval akorát tak užvaněný smrž a sebelítostné lamentace břuňo-břicho-lidí...

Faktem ale je, že jsem se k dalším dílům Aldisse a Dostojevského už nikdy nevrátil.

Jak píšete… prostě máme rádi svoje škatulky… a některé jsou už na půdě, není na ně vidět, sedá na ně prach a pavouci je používají jako své základny pro záchytná lana sítě.

Copak "Idiot". Pravda, po "Zločinu a trestu" mi připadal víceméně bez děje a bez zápletky, a taky dodneška nevím, proč se to jmenuje, jak jmenuje, protože kníže Miškin byl sice naivní trouba, nicméně do idiota měl daleko, ale jinak se dal (aspoň pro mne) číst celkem bez újmy na zdraví... Pro mne je etalonem bezbřehé nudy, která se čertivědíproč proslavila, Salingerovo "Kdo chytá v žitě". A to jsem ho četl ve dvaceti, kdy jsem byl ještě schopen a ochoten schroustat leccos, co bych dneska navždy odložil po deseti stránkách.

Protože tady je podle mne odpověď na páně Křečkovu otázku. Intelektuální hříčky (ať už ve fantastice nebo mimo ni) jsou čtení jen pro někoho, a i z té hrstky, která jim čtenářsky holduje v mládí, málokomu vydrží zaujetí pro ně i ve starším věku. Potom už se pro většinu stávají samoúčelnou nudou... (Samozřejmě, existují výjimky. Takoví "Tvorové světla a temnoty" od Zelaznyho jsou divoký literární experiment od začátku až do konce - jenže zároveň mají i příběh dostatečně zajímavý, aby tu divočinu utáhl. A to je to podstatné.)

Skleník je skvělý. Ale mě bavila i Malacijská tapisérie... ;)

V případě Idiota ale musám říct, že přečíst ho pro mě bylo také utrpení. Jakkoliv mě dostali a nadchli Uražení a ponížení či Zločin a trest.

Nelze odhlédnout od věku čtenáře. V deseti letech se Idiot nedá číst ani povinně. Natož další klasika a nejen ruská. V patnácti je Petr a Lucie jen nějaký sladkobol. Ale když se dostanete k nějaké knize ve správném věku a správně naladěni, tak potom vznikne ten krásný čtenářský pocit. Je to jako z mého života! Tomu rozumím apod. No a když se s nějakou knihou nepotkám tak to má ta kniha smůlu. A já holt jsem nepolíben autorovou imaginací. A ještě k tomu všemu občas podlehneme nějakému lákání či kritice. A pak čteme něco co jsme nechtěli anebo čteme něco naprosto dokonalého. A proto máme plné knihovny a některé knihy čteme jednou. Některé dvakrát. A některé jsou očtené  a známe je zpaměti. Ano škatulkujeme a je nám v tom dobře.

Zdraví Nick512

ijcro: S povinnou četbou mám problém (a to jsem učitel!), protože jakmile je to povinnost, ztrácí se z toho velmi často radost. Ale jak píšete: někdy to jinak nejde – a někdy díky povinnosti objevíme něco, co nás provází celý život.

pan Leonard: A vidíte, Kdo chytá v žitě patří ke knihám, které bych zařadil mezi své oblíbené (je pravda, že jsem to dlouho nečetl a možná bych se na to teď díval jinak, ale… Holden Caufield není nepodobný Dannymu Smiřickému, což je postava, kterou mám velmi rád). Ale tohle Salingerovo dílko je takovým prubířským kamenem – málokomu je lhostejné, stejnou měrou jej lidé milují i nenávidí. A překvapuje mě, že to platí pořád stejně i u mých studentů, když už to tedy někdo přečte. A ještě bych se ohradil vůči těm intelektuálním hříčkám: ten můj text směřuje (aspoň bych rád, aby tomu tak bylo) spíše na kvalitní literaturu, nemusí to být zrovna l'art pour art a experiment pro experiment. V podstatě mě zajímá, proč čtou lidé Viewegha, a ne Rákose, proč je Tučková čtenější než, dejme tomu, Šindelka, vztáhnuto na českou fantastiku, proč je úspěšnější třeba Kulhánkova Cesta krve než Kmínkova Utopie, nejlepší verze – když jsou všechny ty knihy kvalitativně přinejmenším na stejné úrovni.

Nick512: To v žádném případě nelze. A myslím, že bychom neměli zapomínat ani na dobovou podmíněnost (Zbabělce nebo Pána prstenů jinak čteme dnes a jinak bychom to četli před rokem 1989). A ano, škatulkujeme a je nám v tom dobře, ale… není škoda, když přestaneme vytvářet nové škatulky? A jde to vůbec po určité úrovni čtenářské zkušenosti?

Když tu zmiňujete Viewegha... s jeho jménem jsem si docela užil při nabídkách rukopisů. Dokonce jsem měl až pocit, že je nějakým etalonem...

Před pěti, šesti lety mi někteří redaktoři v různých nakladatelství (bylo jich celkem 5, tedy docela málo) vytýkali, že nepíšu jako Viewegh před klinickou smrtí a tím pádem mám u nich šlus. Ale pokud si chtěli v redakci jen tak ze mě vystřelit, tak se jim to docela povedlo. S jedním takovým literárním redaktorem - turistou jsem se potkal už ve dvou dalších nakladatelství (ovšem jeho postoj se nezměnil). wink

Jasně, moje texty nejsou zrovna literární perly, dokonce se prý nedají ani jednoduše žánrově zařadit (a já si vždycky myslel, že je to jasné jako facka na plešatou hlavu). To jen tak na okraj smiley

(Ne)hrdina z "Žita" podobný Dannymu Smiřickému? Pravda, z celé té dlouhé ságy, ve které Danny vystupuje, jsem četl jen "Tankový prapor" a "Mirákl", ale vidím tam jeden podstatný rozdíl: byť Danny většinou prochází jen jako (téměř) nezúčastněný pozorovatel, věci, které se kolem něj dějí, za pozorování stojí... V ˇZitě" jsem měl dojem, že ten hoch nejenže neříká ani nedělá nic, co by mne zajímalo, ale ani se mu nic zajímavého neděje.

O Rákosovi, Tučkové a Šindelkovi si nevzpomínám, že bych někdy byť jen slyšel, čili ty neposoudím. Srovnávat Kmínkovu "Utopii" s Kulhánkovou "Cestou", hm... Z Kmínka si po čtvrt století pamatuji už jen tolik, že se tam sestupovalo do jakéhosi podzemí, a že se autor snažil o humor, který mi moc neseděl. "Cesta krve" mne otrávila, protože to, že se hlavní postava prostřílela z jednoho konce na druhý - nota bene bez jakéhokoli smysluplného závěru/vyvrcholení -, nepovažuji za příběh. (Po "Vládcích strachu" to pro mne bylo veliké zklamání.) Ovšem i tak bych řekl, že ten Kulhánek byl mnohem čtivější - nebo jinak, že každý mají kvality úplně jinde.

Jo, a co se toho Viewegha týče - podle mne ho udělal film. Nebýt zfilmování, věděl by o něm málokdo, ale pak už jeho jméno bylo zajetá značka: to udělá děsně moc.

Škatulkování? Možná by byla lepší inventarizace, zvládne mnohem víc, než pouhé škatule (a to už pro inventarizaci vzniká třetí verze pravidel za posledních 10 let, zatímco ty předchozí pravidla vydržely platit víc jak 70 let, než do toho začli kecat ajťáci). Zrovna dneska jsem ve výloze Levných knih zahlédl "lybyjský" díl Dobrodruha a hlavou mi bleskla myšlenka, kam ho zařadit. A místo škatulí to najednou vypadalo spíš jako přírodopis (třída, druh, poddruh atd.) a akademiský souboj vědátorů o to,jestli je to fantasy nebo steampunk a z toho vyplývající další detaily...

(Dovolím si nečíst všechny komentáře, kterých je tu pořádná perda.)

Já nikdy slovo "žánr" nepochopil. Když se mne dnes někdo zeptá, co píši za žánr, odpovím mu, že převážně povídky a romány. "No jo," odpoví dotyčný, "ale v jakém žánru?"

Tak nevím, jestli jsem úplně retardovanej, ale na střední jsme se učili a i na Wikipedii se píše, že povídka je žánr jako každý jiný.

A bordel je v tom čím dál větší, protože třeba ve filmovém průmyslu už fantastika převažuje cokoliv jiného (dokonce i artové pitominky). A když se mě někdo ptá "Co píšeš za žánr?", myslí tím samozřejmě "Píšeš scifi, fantasy, nebo horory?". Minimálně co se mladých lidí v mém okruhu týče (a jsou to lidi ze skautu, z výšky, kamarádi z ulice, ne kolemjdoucí z AnimeFestu), čte se převážně jen fantastika.

Prostě bych radši celou tuhle debatu zabalil, prohlásil, že žánr je záležitost tak naposledy devatenáctého století, a šel se zabývat důležitějšími otázkami. Každý, kdo pochopil, že "hranice mezi skutečným a neskutečným je zanedbatelně tenká" (parafrázuji Lovecrafta), moc dobře ví, že mezi fantastickou a "contemporary/historickou" literaturou vlastně není žádný rozdíl.

Plně nesouhlasím.

Román a povídka jsou pro mě jenom nějaké literární útvary, naplněné obsahem, který se dá už někam zařadit.

Nakladatelé se mě jako první ptali: jakého žánru je rukopis? Oni to tak prostě chtějí... indecision

A já to nedokázal zařadit... thriller? vesnicý román? sociální freska? sci-fi? dobrodružná detektivka? ...prostě od každého trocha.

Nevím co píšete vy, ale máte pravdu. Fantastika je dneska leccos a lze tím sloven zastřešit kdejaký výmysl.

Moje texty jsou takové suché (pokud se tedy mezi taky "fantastiku" dají zařadit), které se drží těsně při okraji našeho reálného světa a nepustí přes něj kouzla, mágy, draky a podobnou havěť a nekreslí fantasy pokřivené magické světy za zrcadlem, neukotvitelné v našem světě.

Přidat komentář