SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Článek od: Redakce - 09.03.2024

V kinech běží nová Duna, ale ještě předtím, kdysi dávno, tu byla jiná Duna. Z roku 1984. Rudolf W. Waters ji považuje za svou srdcovku.


„Tuhle knihu nelze zfilmovat,“ říkali o Pánovi prstenů a říkali to i o Duně. Dokud se neobjevil nějaký spasitel jako Peter Jackson, David Lynch nebo Zdeněk Troška.

Tohle nebude úplně srdcovka, ale tip na film, který nestárne, který by mohl vedle nové Duny zapadnout, a bylo by to setsakramentsky škoda. Určitě jste někdy přemýšleli nad tím, kolik lidí začalo číst Pána prstenů až poté, co Peter Jackson se Společenstvem zbořil kina? Nebo Harryho Pottera? Můj osobní tip je, že jich bude minimálně stejný počet jako těch, kteří daný titul měli rádi ještě před zfilmováním. A je krásná věc, že kvalitní filmařina šíří příběhy dobrých knih... pokud teda nejste alchymista Panoramix, teda Netflix, který zvládá proměnit zlato v *** (ano, mluvím o Zaklínači).

Když se podívám zpět na Lynchův film Duna, nemohu si nevzpomenout na ten vzrušující okamžik, kdy jsem poprvé vkročil do fiktivního vesmíru Franka Herberta na starém Pentium v roce 1992. Byl vzrušující ale asi jako návštěva zubaře; kdo ji zkoušel hrát, tak rozumí. Tehdy jsem nevěděl, co Duna je a díky hře to raději ani nechtěl zjistit. Byl tam nějaký červ, no a co? Byla to jen velká nosní dírka jak vysavač na kokain, co mi jako OPčko ničila jednotky. Warcraft I se prostě ovládal líp!

Tím pádem i Lynchův vizuálně podmanivý zážitek jsem si užil až o mnoho let později. A bylo to dobře. Tohle nebyl film, který bych si užil v pubertě, ale až když jsem si oblíbil Lynchův Mulholland Drive nebo nejlepší telenovelu Twin Peaks. I přes některé odchylky od knižní předlohy se stala Lynchova verze nezapomenutelným kouskem kinematografie.

Když se dneska podívám třeba na mnohem novější scifárny jako Pátý element (1997) a další, tak musím vidět, jak moc je Lynchova verze Duny (1984) unikátní. Proč? Na to, jak starý film to je, tak vizuálně nestárne. Nádhernou estetiku s vizuálními efekty umí prodat i dnes, což není nic lehkého, jak výbornou adaptaci do písku teď píše s novou adaptací Villeneuve. Lynchova schopnost propojit surrealistické scény s epickým příběhem Franka Herberta je okouzlující, jiná než v nové verzi, ale poznáte v ní Lynche, kterého buď máte, nebo nemáte rádi (podle toho si přičtěte 20 % nahoru nebo 10 % dolů). Lynchova Duna určitě byla riskantní experiment ve své době a s tehdejšími možnostmi film provázely výzvy; zejména v omezené stopáži a snaze vtěsnat rozsáhlý příběh do omezené stopáže jednoho 177 minutového filmu. Mnoho postav a myšlenek z knihy je přehlíženo, ale to je prostě daň za to, že znáte knihy. Těm, kteří knihy neznají a třeba je objeví právě touto cestou, přeji, aby se jim líbil další směr, kterým se bude rod Attreidů ubírat.

Srovnání s nejnovějším zfilmováním Duny z roku 2024 pro vás bude teď nevyhnutelné, pokud se rozhodnete si film pustit. Lynch je prostě Lynch a jeho filmy mají své vlastní silné stránky, a přestože nová Duna může mít větší rozsah a technickou dokonalost, Lynchův film z roku 1984 má autorův umělecký výraz. Zkuste dát verzi z roku 1984 šanci a budete možná překvapeni, o jak jiný film a stejný příběh půjde.

Uzavřel bych tuhle srdcovku mým oblíbeným citátem z knihy: „Lidé musí žít v krutých dobách a v útisku, aby si vypěstovali psychické svaly.“

PS: Zpěvák Sting tam hraje Feyd-Rauthu!

Komentáře

Nojo. Tohle byla jediná verse Duny, kterou jsem kdy viděl - nemýlím-li se, ta současná nejnovější je od té doby už třetí -, a bylo to nějak na konci osmdesátek, ještě v časech amatérsky jednohlasně předabovávaných videokaset... Naštěstí až poté, co česky prvně vyšla Herbertova kniha, a hlavně poté, co jsem si ji přečetl. Protože moje vzpomínky na dotyčný film jsou veskrze negativní: kdybych neměl načtenou předlohu, naprosto bych nechápal, co se v tom zmateném scénáři děje (no dobrá, možná by to s profesionálním dabingem či titulky bylo o něco lepší, leč co jsem tehdy zhlédl, byl nesrozumitelný chaos), a ten visuál, v němž všechny uniformy vypadají jako operetní kostýmy z devatenáctého století, mi k SF ze vdálené budoucnosti ukrutně neseděl. (O kvalitě triků mluvit nemůžu; na té zrnité véháesce mohly být sebelepší, a stejně z nich nezbylo skoro nic.)

Každopádně to pro mne tenkrát bylo poučením, že Duna se opravdu zfilmovat nedá (nebo aspoň ne na relativně krátkém formátu), a nadále už jsem se vždycky držel knihy.

Je pravda, že na CSFD je to snad jediný Lynchův film v modrých číslech, a fakt to přikládám tomu, jak velká výzva to byla. Teď po nové Duně si Lynchovu verzi jdu pustit ještě jednou - fakt jsem zvědavý, jak teď na mě bude působit. Nejšílenější pro mě bylo vždycky zpracovat ty štíty, co vypadají jako virus z Tron, ale jinak ta malá sestřička na závěr je stále sprívně děsivá:-D

Lynchova Duna má řadu předností, třeba toho Stinga, i Paul mi tam sednul lépe, ale má vážnou vadu: Je v řadě situací prostě směšná. Třeba bojovníci s krabicemi od bot na těle. Nebo když na konci ničí impérium hlasitými výkřiky. Humor je samozřejmě vítán (viz nesmrtelné Spaceballs), ale tady se mi to pere s filmem, který se bere vážně.

Postupně jsem zjistil, že u zpracování Dun je pro mě možná rozhodující, jak pojmou Harkoneny. Lynch má skvělého Feyd-Rautha, ale zkazil mi to nesmysly s krevním špuntem a podobně. Villeneuve se tomu vyhnul, ale zase udělal z vrstevnatého Feyd-Ruathy plochého nezajímavého psychopata. Mnohem zajímavější mi přijde pojetí, kdy ani jeden z rodů není ztělesněním zvráceného zla, ale to by na Hollywood asi bylo moc náročné schéma.

 

Přidat komentář