Publicistika: Střelba z křesadlovky

Vzhledem k výskytu knižních produktů zasazených do konkrétních historických období, v tomto případě do první poloviny 19. století, nebude od věci ctihodnou čtenářskou veřejnost seznámit s praxí spojenou se střelbou z dobových, v tomto konkrétním případě křesadlových, zbraní.

Ve všeobecné rovině máme zbraň a munici. Zbraň (puška nebo pistole) je opatřena křesadlovým zámkem, tedy zařízením, které má odpálit nálož vykřísnutím jiskry úderem kamene o ocílku. Křesací kámen je uchycen v čelistech kohoutu, svíraných šroubem. Samotný kámen je v kohoutu obalen buď olovem, nebo kůží, aby při nárazech na ocílku neklouzal. Kámen v kohoutu po zmáčknutí spouště vykřísne jiskru a přitom odklopí víčko pánvičky s ocílkou. Ocílka je spojena s víčkem pánvičky, na kterou se dává menší dávka (v civilu jemného) střelného prachu. Jejím úkolem je po zážehu jiskrou z ocílky zapálit skrze zátravku dávku hrubšího prachu v hlavni, který vymete kuli. Technicky správně tedy střelu, ale u křesadlovek jde o klasickou olověnou kouli. Výstřel tedy před obličejem střelce zažehne efektní ohňostroj.

Na snímku je ručnice, pouzdro s pistolí, roh na prach, dvě nabíjecí prkna (držáky na kule s flastrem), rezervní nabiják a "lovecká" brašna na střelecké propriety (nářadí, křesací kameny, váček kulí, flastry, růžek na zápalný prach, čištění)

Vlastní nabíjení:
Obecně se používaly a dodnes používají dva způsoby – takzvaný „civilní“ a „vojenský“, který se rozšířil koncem třicetileté války a vydržel do zavedení jednotných nábojů. Vojenské nabíjení využívá papírovou „patronu“, tedy dutinku obsahující dávku prachu a střelu. Ta nahradila do té doby používané dřevěné odměrky na jednotlivé dávky prachu (tzv. „apoštoly“, bylo jich povětšinou 12) a lovení střely z příslušného váčku. Konec dutinky se ukousne (proto armády nebraly bezzubé rekruty), odsype se dávka prachu na pánvičku a zbytek do hlavně. Na dávku prachu se nasune střela i s papírem, který ji v hlavni utěsní. Celá sestava mohla být mazaná směsí vosku a tuku, což může způsobit nečekaný problém – jednu z největších vzpour domorodého vojska v Indii podle jedné z tradovaných pověstí odstartovala skutečnost, že hinduističtí vojáci chybou intendančního důstojníka dostali munici mazanou lojem a muslimští sádlem.

Technická realita byla taková, že střela u armádních mušket měla někdy i o několik milimetrů menší průměr než vývrt hlavně. Pokud šlo o přežití, hrála roli rychlost. Pak bylo možno na prach do hlavně hodit holou střelu – ta propadla na prach bez nutnosti použít nabiják – a obratem vypálit. Střela sice postrádala značnou část energie, ale na bezprostřední vzdálenost to nehrálo roli.

„Civilní“ způsob nabíjení je takzvaně „přes flastr“. Střela je opět o něco menší než vývrt, ale s podstatně menší tolerancí než u vojenské zbraně (maximálně do milimetru). Do hlavně se nabíjí s těsněním, které tvoří maštěné plátno či kůže. Klasický postup je následující – z prachovnice se odměří dávka prachu (pomocí odměrky či od oka do dlaně), nasype se do hlavně a na ústí hlavně se položí „flastr“ – kolečko maštěné kůže či plátna. Na něj se položí střela a sestava se následně namáčkne do hlavně – buď rovnou dlouhým nabijákem, nebo napřed krátkým nabijákem (někdy zvaným starter), aby měl dlouhý nabiják vedení a nesklouzl po střele, které se do hlavně nechce. Následně se střela s flastrem zasune (či zatluče) dlouhým nabijákem až na prach. Pak se z malé prachovnice s jemným prachem odsype dávka na pánvičku a po natažení kohoutu do pracovní polohy je možno vypálit. U drážkovaných hlavní lze někdy nabíjet střelu „natvrdo“ do drážek bez těsnění v podobě flastru, jde to ale dost ztuha, navíc to ne každé zbrani „chutná“. Přesnost je pak limitována použitým střelivem, tloušťkou flastru, mazáním a další alchymií. Mazání ovlivňuje i zašpinění hlavně zplodinami a následně rychlost nabíjení.

Pro „civilní“ nabíjení existovaly různé pomůcky, jako třeba nabíjecí prkénko. Šlo o kus dřeva s otvory o velikosti vývrtu hlavně, ve kterých byly nastrkány střely obalené flastrem. Pak stačí po nasypání prachu přiložit „díru na díru“ a šťouchnout nabijákem. Nosilo se to na řemínku na krku, na opasku či na zápěstí…

Všeobecně platí, že hladká hlaveň se nabíjí 2× až 3× rychleji než drážkovaná a cvičený střelec zvládne 4 rány za minutu (můj osobní rekord jsou tři mířené). Pokud má hladká zbraň solidní miřidla, do 50 m se přesností valně neliší od drážkované. Armádní standard byl ale dost dlouho bez miřidel, nebo jen s muškou (často na objímce, která byla rozviklaná), palba se vedla do 40 m.

Křesací kamínky:
Materiálem je povětšinou pazourek, používal se i rohovec a v současnosti i průmyslový ametyst. Výdrž kamenů je různá – od deseti do devadesáti ran, dobrý průměr je kolem 40. Pak je podle tvaru kamene dobré ho vyměnit nebo otočit, aby zabíral o ocílku ostrou hranou. V nouzi (když není čas na výměnu) totálně omlácený kámen pootáčím tak, aby šel dopředu hrot. Je to sice zvěrstvo drásající nerovnoměrně ocílku, ale zabírá.

Sekané olovo:
Specifikum poněkud o hubu – nedoporučuje se ho použít do drážkované hlavně, kterou dost devastuje. Sypaná střela (broky, sekané olovo) se nabíjí buď balené v dutinkách o průměru vývrtu hlavně (mohou být z papíru či kůže), nebo mezi dvě ucpávky. Na prach se nabijákem nasune ucpávka, na ni se nasype hromadná střela a navrch se utěsní další ucpávkou. Pokud jde o broky, je to relativně v pohodě, nepravidelný materiál – sekané či kapané olovo, šrot, sklo, hřebíky či štěrk/písek je třeba nabíjet opatrně, aby se to nekouslo v půlce hlavně. Rozptyl je limitovaný tvarem kousků, účinek v určité vzdálenosti jejich hmotností. Tvar hlavně na to nemá vliv! Čím nepravidelnější střela, tím větší rozptyl, čím lehčí, tím kratší účinný dostřel. Kulaté broky se drží v houfu (minimálně 3×3 m) ještě na 50 m, hřebíky mají na 15 m rozptyl 20×20 m a na 30 ublíží jen náhodou.

Křesadlové zbraně se začaly objevovat v první polovině 16. století, kdy o místo na slunci zápasily jak s levným doutnákovým, tak podstatně složitějším a drahým kolečkovým systémem. Jejich vítězné tažení začalo až po třicetileté válce a ve výzbroji se udržely do první poloviny 19. století, kdy je vytlačily zbraně perkusní (jejich éra trvala cca 40 let) a následně nábojové. Jejich ústup ze slávy v odlehlejších končinách (v arabských zemích často v roli folklorního doplňku) trval až do konce 20. století. Moderní sportovní využití se datuje od 50. let 20. století.

Rakouské perkusní pušky Augustin, známé z Kotoučovy ságy, zdědily od křesadlovek pánvičku, na kterou se dávala válečková kapsle. Ocílku na víčku nahradil buď úderník, nebo speciální trn, který kapsli odpálil po úderu kohoutu. Běžné civilní zbraně i zbraně okolních armád už tou dobou používaly čepičkové kapsle, nasazované na piston, a pro movité lovce byly k dispozici lámací zadovky na náboje s kolíčkovým zápalem systému Lefaucheux.

S.